Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

46 A 58/2015 - 51Rozsudek KSPH ze dne 14.11.2016

Prejudikatura

3 As 4/2010 - 151


přidejte vlastní popisek

46 A 58/2015 – 51

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, PhD., a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobce: D. Ch. N., nar. .., státního příslušníka Nigerijské federativní republiky, bytem S. , Č. B., zastoupený Mgr. Vítem Brožkem, advokátem se sídlem Na Kovárně 472/8, 101 00 Praha 10, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Ministerstvo vnitra, náměstí Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/50, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2015, č. j. MV-156954-3/SO/sen-2014,

takto:

I. Rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2015, č. j. MV-156954-3/SO/sen-2014, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. 10. 2014, č. j. OAM-6602-19/PP-2014, se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce Mgr. Víta Brožka na náhradě nákladů řízení částku 12.228,- Kč.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2015, č. j. MV-156954-3/SO/sen-2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná zamítla jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“), ze dne 10. 10. 2014, č. j. OAM-6602-19/PP-2014, a toto rozhodnutí potvrdila. Uvedeným rozhodnutím ministerstvo neprodloužilo žalobci dobu platnosti pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie (dále jen „pobytová karta“) z důvodu nesplnění podmínek uvedených v § 87p odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žaloba byla dne 21. 5. 2015 podána u Městského soudu v Praze, který svým usnesením ze dne 26. 5. 2015, č. j. 11 A 84/2015-9, věc postoupil Krajskému soudu v Praze.

Žalobce v žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí je v hrubém rozporu s právními předpisy a v řízení, které jeho vydání předcházelo, byl zkrácen na právech, která mu příslušejí. Podle žalobce byla porušena ustanovení § 2 odst. 1, 2 a 3, § 3, § 4 odst. 4, § 6 a § 68 odst. 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Napadené rozhodnutí je podle žalobce v rozporu se zákonem o pobytu cizinců. Žalovaná se nevypořádala s argumentací žalobce obsaženou v odvolání, zejména s námitkou, že manželství žalobce trvalo více než 5 let. Žalovaná pouze uvedla, že § 87f zákona o pobytu cizinců se na řízení o prodloužení doby platnosti pobytové karty nepoužije. Podle žalobce tento výklad není správný. Podle § 87p odst. 2 zákona o pobytu cizinců ministerstvo dobu platnosti pobytové karty neprodlouží, shledá-li důvod pro ukončení přechodného pobytu na území podle § 87f. Ustanovení § 87f zákona o pobytu cizinců je pak třeba aplikovat jako celek. Ministerstvo by mělo dobu platnosti pobytové karty prodloužit, pokud není shledán důvod pro ukončení přechodného pobytu podle § 87f zákona o pobytu cizinců. Žalobci bylo vydáno povolení k přechodnému pobytu na území ve formě průkazu o pobytu rodinného příslušníka občana EU s platností na pět let ode dne vydání. S účinností ode dne 1. 1. 2011 se průkaz o pobytu rodinného příslušníka občana EU pokládá za pobytovou kartu podle § 87o zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném od 1. 1. 2011. Žalobce měl tak na území ČR v době trvání manželství povolený pobyt po dobu 5 let a naplňoval tudíž podmínky § 87f odst. 2 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, neboť jeho manželství s občankou EU trvalo déle než tři roky a v době trvání manželství měl povolen pobyt na území ČR déle než 1 rok. Nebyl tedy u něj dán důvod pro ukončení přechodného pobytu a ministerstvo tak mělo dobu platnosti pobytové karty prodloužit. Napadené rozhodnutí rovněž představuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce, jelikož zasahuje do jeho partnerského a pracovního života. Žalobce je společníkem a jednatelem ve společnosti D., s.r.o., a tato funkce je nezastupitelná a klíčová.

Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí žaloby. Poté, co nejprve stručně shrnula dosavadní průběh věci, uvedla, že podle § 87p odst. 1 zákona o pobytu cizinců je k žádosti o prodloužení doby platnosti pobytové karty žadatel povinen předložit vedle jiných zákonem stanovených náležitostí rovněž doklad potvrzující, že pobývá na území společně s občanem EU. Z § 87p odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že podmínkou pro prodloužení doby platnosti pobytové karty je skutečnost, že rodinný příslušník pobývá na území společně s občanem EU. Naplnění této podmínky nebylo v daném případě prokázáno. Žalobci byl povolen přechodný pobyt jako rodinnému příslušníkovi občana EU podle § 15a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. K prokázání skutečnosti, že je rodinným příslušníkem, bylo nutné prokázat, že je manželem občana EU. Ministerstvo v předcházejícím správním řízení vyzvalo žalobce k doložení dokladu potvrzujícího účel pobytu. Výzva byla žalobci oznámena a k doložení dokladu byla žalobci poskytnuta lhůta. Žalobce předložil ministerstvu rozsudek soudu, kterým bylo manželství žalobce rozvedeno. Podle žalované se termínem, že pobývá na území společně s občanem EU, rozumí, že žalobce musí žít s občanem EU ve společné domácnosti. Tu je možno charakterizovat jako trvalé soužití osob, které zejména sdílejí společnou domácnost a sdružují finanční prostředky ke společnému uhrazování svých potřeb. Charakteristické jsou pro ni rovněž úzké citové vazby. Aby mohl být žalobce považován za rodinného příslušníka občana EU, musel by to doložit hodnověrným způsobem, např. listinnými doklady. Žalobce tuto podmínku nesplňoval v rámci povoleného pobytu a nesplňuje ji ani v současné době. K námitce žalobce stran § 87f odst. 2 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců žalovaná uvedla, že se vztahuje k ukončení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU a nikoliv k předmětnému řízení o prodloužení doby platnosti pobytové karty. Ministerstvo tak učinilo správný závěr, když žádost žalobce zamítlo pro nesplnění podmínek uvedených v § 87p odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

Soud po zjištění, že žaloba je včasná, podána osobou oprávněnou a že jsou splněny i další podmínky jejího věcného projednání, napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů přezkoumal, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Dospěl přitom k závěru, že podaná žaloba je důvodná.

Soud v té souvislosti vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili, zda ve věci požadují nařídit jednání. Žalovaný s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasil, žalobce se v poskytnuté lhůtě nevyjádřil. Soud proto o žalobě rozhodoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání.

Ze správního spisu mimo jiné vyplynulo, že žalobci byl povolen přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU, neboť byl manželem státní občanky ČR. Platnost pobytové karty končila dne 31. 5. 2014. Žalobce podal dne 13. 5. 2014 žádost o prodloužení doby platnosti pobytové karty. Opatřením ze dne 18. 6. 2014 ministerstvo žalobce vyzvalo, aby předložil doklad potvrzující účel pobytu, tedy doklad potvrzující, že na území pobývá společně s občanem EU. K tomu mu stanovilo lhůtu 10 dnů.

Dne 3. 7. 2014 byla ministerstvu doručena kopie rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 1. 2014, č. j. 9 C 213/2013-20, kterým bylo manželství žalobce rozvedeno. Rozvodu se domáhala manželka žalobce. Z tohoto rozsudku vyplývá, že manželství bylo uzavřeno v roce 2008 po krátkodobé známosti v Nigerijské federativní republice, za trvání manželství se nenarodily žádné děti a žalobce se odstěhoval od manželky po přibližně rok trvajícím soužití. Žalobce se nesnažil o navázání ani minimálního kontaktu a jeho manželka neměla o jeho pobytu povědomí. Manželé se nestýkali, nehospodařili se společnými prostředky a žalobce neměl v bytě užívaném manželkou žádné věci. Manželka navázala jinou známost a vyloučila, že by manželství mohlo nadále fungovat. Žalobce se k rozvodovému stání nedostavil. Obvodní soud dospěl k závěru, že soužití manželů je hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. Proto manželství žalobce rozvedl. Součástí spisu je rovněž výpis z Centrálního registru obyvatel, ze kterého vyplývá, že bývalá manželka žalobce je rozvedená.

K žádosti ministerstva provedla Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje (dále jen „Policie ČR“), dne 26. 6. 2014 pobytovou kontrolu v místě hlášeného pobytu žalobce. Ze sdělení Policie ČR o jejím průběhu ze dne 27. 6. 2014 mimo jiné vyplývá, že správce příslušného domu zná pouze žalobce, který si zde pronajal prostory jak z důvodu výkonu podnikatelské činnosti, tak z důvodu pobytu. V době pobytové kontroly nebyl nikdo zastižen. Žalobce se zde podle správce budovy zdržuje zřídka a nikdy se zde nezdržoval společně s manželkou, ani žádnou jinou osobou.

Ministerstvo následně svým rozhodnutím ze dne 10. 10. 2014 žádost žalobce zamítlo a dobu platnosti pobytové karty neprodloužilo. Podle jeho odůvodnění může žádost o prodloužení platnosti pobytové karty podat její držitel, musí však k ní doložit zákonem stanovené náležitosti. Jednou z nich je doklad potvrzující, že na území pobývá společně s občanem EU. V řízení bylo zjištěno, že je žalobce rozvedený a se svou manželkou již nežije déle než tři roky poté, co se od ní odstěhoval po ročním soužití. Podle ministerstva je třeba pod termínem „pobývá na území společně s občanem EU“ rozumět soužití žadatele a občana EU ve společné domácnosti, neboť si nelze představit, jak jinak by rodinný příslušník občana EU mohl na území pobývat společně s občanem EU. Pojem společné domácnosti je v souvislosti s rodinným příslušníkem použit přímo v definici rodinného příslušníka občana EU hned dvakrát. Soužití žalobce s občanem EU ve společné domácnosti nebylo žalobcem doloženo, ani nebylo v průběhu řízení prokázáno. Proto žalobce nesplnil jednu z nezbytných podmínek pro prodloužení platnosti pobytové karty.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. V něm uvedl, že splňuje podmínky pro prodloužení doby platnosti pobytové karty, neboť jeho manželství s občanem EU trvalo déle než tři roky a v době trvání manželství měl povolen pobyt na území déle než rok. Argumentace žalobce uvedená v odvolání se v podstatě shodovala s tou, která je obsažena v žalobě.

Napadeným rozhodnutím žalovaná odvolání zamítla a potvrdila rozhodnutí ministerstva. V odůvodnění uvedla, že žalobci byl jako rodinnému příslušníkovi občana EU povolen přechodný pobyt na území dne 23. 3. 2009. Shodně s ministerstvem a obdobně jako ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že termínem, že pobývá na území společně s občanem EU, se rozumí, že žalobce musí žít s občanem EU ve společné domácnosti. Žalobce však tuto podmínku nesplňoval v rámci povoleného pobytu a nesplňuje ji ani v současné době. Nedůvodná je podle žalované rovněž námitka, že rozhodnutí ministerstva je nepřiměřené z hlediska dopadu do soukromého a rodinného života žalobce. K odkazu žalobce na § 87f odst. 2 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců uvedenému v odvolání žalovaná uvedla, že se vztahuje k ukončení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU a nikoliv k řízení o prodloužení doby platnosti pobytové karty.

Podle § 15a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců se rodinným příslušníkem občana EU pro účely tohoto zákona rozumí jeho manžel.

Podle § 15a odst. 4 zákona o pobytu cizinců se ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana EU použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana ČR.

Podle § 87f odst. 2 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců ministerstvo ukončí rodinnému příslušníkovi občana EU přechodný pobyt na území, pokud manželství s občanem EU zaniklo na základě pravomocného rozhodnutí soudu o rozvodu manželství nebo o prohlášení manželství za neplatné; to neplatí, jestliže před zahájením řízení o rozvodu nebo řízení o prohlášení manželství za neplatné toto manželství trvalo alespoň 3 roky a v době trvání manželství měl rodinný příslušník občana EU na území povolen pobyt nejméně 1 rok.

Podle § 87o odst. 3 zákona o pobytu cizinců se pobytová karta vydává na dobu shodnou s předpokládanou dobou pobytu občana EU, nejvýše však na 5 let. Platnost pobytové karty lze o stejnou dobu prodloužit, a to i opakovaně. O prodloužení platnosti pobytové karty je rodinný příslušník občana EU povinen požádat před skončením platnosti této karty.

Podle § 87p odst. 1 zákona o pobytu cizinců je k žádosti o prodloužení doby platnosti pobytové karty žadatel povinen předložit náležitosti podle § 87a odst. 2 písm. a), d), e) a doklad potvrzující, že pobývá na území společně s občanem EU; pokud došlo ke změně podoby žadatele, je dále povinen předložit fotografie odpovídající jeho skutečné podobě.

Podle § 87p odst. 2 zákona o pobytu cizinců ministerstvo dobu platnosti pobytové karty neprodlouží, shledá-li důvod pro ukončení přechodného pobytu na území podle § 87f.

Soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť důvodnost takové námitky by bránila jeho věcnému přezkumu. Dospěl přitom k závěru, že tato námitka je nedůvodná. Z napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, proč žalovaná dospěla k závěru, že žalobce nesplňoval podmínky pro prodloužení doby platnosti pobytové karty, a proč tedy jako správný vyhodnotila závěr ministerstva, že bylo na místě žádost žalobce zamítnout. Je sice pravdou, že vypořádání stěžejní odvolací námitky, že s ohledem na § 87f odst. 2 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců nemohla být žádost žalobce zamítnuta z důvodu, že již na území nepobývá s občankou EU, mohlo být důkladnější a podrobnější. Tato stručnost však neznamená nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť z jeho odůvodnění je patrné, že žalovaná zastává právní názor, že v řízení o prodloužení platnosti pobytové karty ustanovení § 87f odst. 2 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců použít nelze.

Jako důvodný však soud shledal žalobní bod namítající splnění podmínky pro prodloužení doby platnosti pobytové karty spočívající v předložení dokladu, že žalobce pobývá na území s občanem EU. V projednávané věci je nesporné, že žalobce uzavřel dne 5. 11. 2008 manželství s paní M. B., státní občankou ČR. V roce 2009 mu z tohoto titulu byl povolen přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU. Na průkaz žalobce o povolení k pobytu bylo třeba od 1. 1. 2011 hledět jako na pobytovou kartu (srov. čl. II odst. 3 zákona č. 427/2010 Sb.). Tato pobytová karta byla platná do 31. 5. 2014. Nespornou je rovněž skutečnost, že rozsudkem ze dne 8. 1. 2014 bylo manželství žalobce rozvedeno. Řízení o rozvod manželství bylo zahájeno na návrh manželky žalobce podle aplikace infoSoud (www.justice.cz) dne 1. 7. 2013 a rozsudek v této věci nabyl právní moci dne 26. 3. 2014. Žalobce požádal o prodloužení platnosti pobytové karty dne 13. 5. 2014. Žádost žalobce byla zamítnuta, neboť podle ministerstva žalobce nepředložil podle § 87p odst. 1 zákona o pobytu cizinců doklad potvrzující, že pobývá na území společně s občanem EU.

Žalobce však namítá, že takovou povinnost neměl, neboť se na něj vztahuje ustanovení § 87f odst. 2 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, protože před zahájením řízení o rozvodu jeho manželství trvalo déle než 3 roky a v době trvání manželství měl na území povolen pobyt více než 1 rok.

V této souvislosti soud připomíná, že sporný § 87f zákona o pobytu cizinců je výsledkem transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“) provedené zákonem č. 161/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a má za cíl vnést požadavky čl. 13 směrnice 2004/38/ES do českého právního řádu (srov. Poslanecká sněmovna PČR, 2005, IV. volební období, sněmovní tisk č. 1107). Tato skutečnost je klíčová pro interpretaci dotčených ustanovení zákona o pobytu cizinců.

Ustanovení čl. 13 směrnice 2004/38/ES upravuje zachování práva pobytu rodinných příslušníků v případě rozvodu, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství. Podle odstavce 2 tohoto článku mimo jiné platí, že rozvod manželství s občanem EU nevede ke ztrátě práva pobytu jeho rodinných příslušníků, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, pokud je splněno několik směrnicí 2004/38/ES stanovených podmínek. Jednou z nich je, že manželství trvalo před zahájením řízení o rozvodu alespoň tři roky, z toho nejméně jeden rok v hostitelském členském státě.

Podle Soudního dvora EU se čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38/ES „týká výjimečných případů, kdy rozvod nevede ke ztrátě práva pobytu dotčených státních příslušníků třetích zemí na základě směrnice 2004/38, ačkoli v důsledku svého rozvodu uvedení státní příslušníci již nesplňují podmínky uvedené v čl. 7 odst. 2 této směrnice a zejména podmínku týkající se „rodinného příslušníka“ občana Unie“ (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 30. 6. 2016, C-115/15 NA, bod 42). Podle bodu 15 odůvodnění směrnice 2004/38/ES by rodinní příslušníci měli mít právní záruky v případě rozvodu a je tedy třeba přijmout opatření, která by zajistila,

aby bylo rodinným příslušníkům již pobývajícím na území hostitelského státu za těchto okolností ponecháno právo pobytu na výlučně osobním základě. Tomuto cíli odpovídá právě čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38/ES (tamtéž, bod 45). Uplatnění tohoto ustanovení je podmíněno rozvodem dotčených osob (tamtéž, bod 48). Pokud měl státní příslušník třetí země – manžel občana EU v den zahájení řízení o rozvodu právo pobytu jako rodinný příslušník občana EU podle směrnice 2004/38/ES, toto právo zůstává na základě jejího čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. a) zachováno jak během řízení o rozvodu, tak po rozvodu, pokud jsou splněny i další podmínky v čl. 13 odst. 2 stanovené (srov. rozsudek Soudního dvora EU

ze dne 16. 7. 2015, C-218/14 Kuldip Singh a další, bod 63). Nárok na zachování práva pobytu rodinných příslušníků občanů EU v případě rozvodu tak vyplývá přímo ze směrnice, nikoliv z pobytové karty. Ta totiž nemá konstitutivní, nýbrž pouze deklaratorní povahu (srov. rozsudky Soudního dvora EU ze dne 18. 12. 2014, C-202/13 McCarthy a další, bod 62, a ze dne 12. 3. 2014, C-456/12 O. a B., bod 60).

Poté, co zdejší soud porovnal obsah čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38/ES, jeho cíle a uvedené závěry Soudního dvora EU s ustanoveními zákona o pobytu cizinců, dospěl k závěru, že pokud by vyšel (stejně jako žalovaná) doslovně jen z dikce zákona, musel by konstatovat, že vnitrostátní zákonodárce citované ustanovení směrnice 2004/38/ES transponoval nedostatečně. Pokud je totiž splněna (mimo jiné) podmínka uvedená v čl. 13 odst. 2 prvním pododstavci písm. a) směrnice 2004/38/ES, není možné v případě rozvodu pobyt rodinného příslušníka občana EU nejen ukončit, ale s ohledem na to, že mu svědčí nárok na zachování práva pobytu, ani po něm požadovat, aby při prodloužení doby platnosti pobytové karty dokládal či prokazoval, že stále pobývá na území společně s občanem EU. Takový požadavek není pouze v rozporu s citovanou směrnicí, ale v některých případech uvedených v čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38/ES (např. úmrtí občana EU, případy domácího násilí) by se mohlo rovněž jednat o postup z hlediska základních zásad činnosti správních orgánů zcela nevhodný. Vnitrostátní zákonodárce by tím, že případy uvedené v čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38/ES promítl pouze do § 87f zákona o pobytu cizinců, který se týká ukončení pobytu rodinného příslušníka občana EU, a nikoliv pak již do § 87p zákona o pobytu cizinců, upravujícího prodloužení doby platnosti pobytové karty, nedostatečně provedl čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38/ES do vnitrostátního právního řádu. S ohledem na to, že – jak výše uvedeno – právo pobytu rodinného příslušníka občana EU v takových případech vyplývá přímo ze směrnice, by se rodinný příslušník občana EU mohl v řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti pobytové karty dovolávat přímého účinku čl .13 odst. 2 směrnice 2004/38/ES. Předložení dokladu potvrzujícího, že nadále pobývá na území s občanem EU, by tak nebylo s ohledem na aplikační přednost směrnice v případě její nedostatečné transpozice možné požadovat.

Na tomto místě je však třeba připomenout, že co se týče osobní působnosti směrnice 2004/38/ES, platí, že v případě státních občanů třetích států (států, které nejsou členskými státy EU) dopadá pouze na ty z nich, kteří doprovázejí nebo následují občana EU v hostitelském členském státě EU, tedy státě, jehož státním občanem občan EU není (srov. čl. 7 odst. 2 ve spojení s čl. 7 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 a 3 směrnice 2004/38/ES; srov. též např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2012, C-40/11 Iida, bod 51). Jen jim svědčí právo pohybu a pobytu (včetně práva na jeho zachování ve výjimečných případech) přímo ze směrnice 2004/38/ES a jen oni se mohou v případě její nedostatečné transpozice dovolávat jejího přímého účinku. To však není případ žalobce, neboť ten byl rodinným příslušníkem (manželem) státní občanky ČR. Vzhledem k tomu tak směrnice 2004/38/ES na postavení žalobce přímo nedopadá a on by se nemohl jejího přímého účinku dovolávat .

Z důvodu tzv. vnitrostátního dorovnání postavení státních občanů ČR a jejich rodinných příslušníků se státními občany jiných členských států a jejich rodinnými příslušníky (srov. § 15a odst. 4 zákona o pobytu cizinců) je však třeba příslušná ustanovení zákona o pobytu cizinců vykládat konformně s právem EU a tato směrnice se tak za účelem dosažení jednotného výkladu a odstranění diskriminace vlastních občanů použije nepřímo (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. 3. 2013, C-32/11 Allianz Hungária Zrt. a další, bod 20; usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, body 45 až 48). Ostatně nepřímý účinek unijního práva, jakožto nástroj šetrnější pro právní jistotu osob vycházejících z vnitrostátního práva, je namístě užít přednostně před variantou přímého prosazení unijního práva vnitrostátnímu právu navzdory. Ustanovení § 87p odst. 1 a § 87f odst. 2 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců je proto třeba vykládat ve světle směrnice 2004/38/ES a práva občanů EU a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Uplatnění principu nepřímého účinku (povinnost eurokonformního výkladu) znamená povinnost vyložit vnitrostátní právo v co nejširší možné míře tak, aby bylo dosaženo cílů a užitečného účinku práva EU (v tomto případě směrnice). Vnitrostátní orgán je při tomto postupu omezen zákazem výkladu vnitrostátního práva contra legem [srov. např. rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 15. 4. 2008, C-268/06 Impact, bod 100].

V projednávané věci je nesporné, že v případě žalobce jsou splněny podmínky čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. a) směrnice 2004/38/ES, resp. § 87f odst. 2 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Soud je tohoto názoru, že se ministerstvo a žalovaná omezily na striktní gramatický výklad § 87p odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Takový výklad je však neúplný, neboť pomíjí výklad systematický a teleologický, které umožňují dosažení užitečného účinku směrnice 2004/38/ES.

Co se týče výkladu teleologického, je třeba uvést, že účelem zákona č. 161/2006 Sb. bylo transponovat směrnici 2004/38/ES a přispět tak k harmonizaci práva týkající se pobytu občanů EU a jejich rodinných příslušníků na území členských států. Cílem této směrnice je přitom mimo jiné zachovat právo pobytu rodinných příslušníků občanů EU ve výjimečných případech jako je rozvod či úmrtí. Výklad učiněný ministerstvem a žalovanou je proto s cíli směrnice 2004/38/ES a tedy účelem hlavy IVa zákona o pobytu cizinců (zahrnující § 87p a § 87f) v rozporu.

Ve prospěch žalobce svědčí rovněž systematický výklad § 87p odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Soud zde souhlasí se žalobcem v tom, že toto ustanovení je třeba vykládat v souvislosti s § 87f odst. 2 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo a žalovaná provedly nesprávný výklad stran sousloví „pobývá na území společně s občanem EU“. Zde soud připomíná, že žalobce byl manželem občanky EU a pro to, aby mohl být oprávněným držitelem povolení k přechodnému pobytu, nemusel pobývat s manželkou ve společné domácnosti. Proto ani v případě, kdy by nedošlo k rozvodu žalobce, a on žádal o prodloužení doby platnosti pobytové karty, nemohly by ministerstvo a žalovaná trvat na požadavku soužití ve společné domácnosti. Z judikatury Soudního dvora EU vyplývá, že požadavek, aby manželé žili stále „pod jednou střechou“, nemůže být vyžadován (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 13. 2. 1985, C-267/83 Diatta v. Land Berlin, bod 18). Co více, Soudní dvůr EU v citovaném rozhodnutí uvedl, že manželský svazek není možné považovat za ukončený, dokud o tom není rozhodnuto příslušným orgánem (Diatta v. Land Berlin, bod 20). Na těchto závěrech Soudní dvůr EU setrval rovněž v novějších rozhodnutích vztahujících se již přímo ke směrnici 2004/38/ES. Tak například z rozsudku Soudního dvora ze dne 10. 7. 2014, C-244/13 Ogieriakhi, vyplývá, že manželský svazek není možné považovat za ukončený, pokud ho neukončil příslušný orgán, a to i v případech, kdy manželé žijí odděleně, žijí s jinými partnery nebo dokonce mají úmysl se v budoucnu rozvést (bod 28 a násl.). Proto již samotný výklad, že § 87p odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyžaduje, aby manželé žili ve společné domácnosti, není správný. Zcela nepřípadný je pak odkaz ministerstva v odůvodnění rozhodnutí ze dne 10. 10. 2014 na požadavek soužití ve společné domácnosti v § 15a zákona o pobytu cizinců. Je totiž zcela bezpředmětné, že v případě jiných rodinných příslušníků, než jsou manželé, zákon tuto podmínku vyžaduje. V případě manželů taková podmínka neplatí, což vyplývá jak z uvedené judikatury Soudního dvora EU, tak ostatně ze samotného textu § 15a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, který takový výklad neumožňuje ani po jazykové stránce.

V obecné rovině je požadavek, aby rodinný příslušník občana EU v řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti pobytové karty předložil doklad, že pobývá na území společně s občanem EU, správný a logický. Jak soud uvedl již výše, právo rodinných příslušníků občanů EU pohybovat se a pobývat na území členských států dopadá na ty z nich, kteří doprovázejí nebo následují občana EU v hostitelském členském státě EU. V momentě, kdy občan EU území hostitelského členského státu EU opustí, jeho rodinný příslušník uvedená práva ztrácí (srov. Kuldip Singh a další, bod 62). Proto má rodinný příslušník občana EU doložit, že na území s občanem EU (nadále) pobývá. Slovní spojení „pobývá na území společně s občanem EU“ tak má na mysli totéž, co směrnice 2004/38/ES vyjadřuje požadavkem „doprovází nebo následuje“. Z uvedeného pravidla však existuje výjimka, upravená samotnou směrnicí 2004/38/ES. Tou je – jak bylo také výše uvedeno – právo na zachování pobytu v případě rozvodu, úmrtí apod. V těchto případech logicky doklad potvrzující, že rodinný příslušník občana EU pobývá na území s občanem, předkládat není potřeba. Z uvedeného tedy vyplývá, že požadavek na pobyt rodinného příslušníka občana EU s tímto občanem na území hostitelského státu (toho, který jej doprovází nebo následuje) je úzce spojen s právem na zachování pobytu, neboť druhé je výjimkou z prvního. Proto je třeba § 87p odst. 1, včetně požadavku na předložení uvedeného dokladu, vykládat ve vzájemné spojitosti s § 87f odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

Doklad potvrzující, že žadatel pobývá na území společně s občanem EU, zákon o pobytu cizinců blíže nevymezuje. Soud s ohledem na povinnost eurokonformního výkladu za takového stavu dospěl k závěru, že v případě, kdy na žadatele o prodloužení doby platnosti pobytové karty dopadá § 87f odst. 2 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, postačí, jestliže žadatel předloží takový „doklad“, ze kterého vyplývá, že se na něj vztahuje právo na zachování pobytu. Ustanovení § 87f je totiž při posuzování žádosti přímo vtaženo „do hry“ ustanovením § 87p odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a je proto k němu přihlížet i při určení možných podob dokladu, jejž požaduje předložit § 87p odst. 1 téhož zákona. To v tomto konkrétním případě znamená doklad, že před zahájením řízení o rozvodu trvalo jeho manželství s občanem EU alespoň 3 roky a že v době trvání manželství měl žadatel na území povolen pobyt nejméně 1 rok. Jestliže tedy žalobce k výzvě ministerstva, aby doložil splnění této podmínky, předložil kopii rozsudku o rozvodu manželství, ze kterého tyto skutečnosti vyplývají, žalobce povinnost předložit „doklad“ ve smyslu § 87p odst. 1 zákona o pobytu cizinců splnil a nebylo možné jeho žádost o prodloužení doby platnosti pobytové karty zamítnout, neboť splnění podmínky povoleného pobytu v trvání nejméně 1 roku se při podání žádosti o prodloužení doby platnosti pobytové karty na pět let podané v samém závěru její platnosti rozumí samo sebou.

Ministerstvo a žalovaná proto při výkladu § 87p odst. 1 zákona o pobytu cizinců porušily povinnost eurokonformního výkladu. Před jimi použitým výkladem gramatickým je totiž třeba dát přednost výkladu systematickému a teleologickému, a to za účelem dosažení cílů směrnice 2004/38/ES a jejího užitečného účinku. Ministerstvo proto v případě žalobce, jehož manželství se státní občankou ČR trvalo před zahájením řízení o rozvodu déle než tři roky a měl z titulu tohoto manželství povolen přechodný pobyt na území ČR déle než jeden rok, nemohlo zamítnout jeho žádost pro nepředložení dokladu prokazujícího, že na území pobývá s občanem EU. Napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí ministerstva jsou proto nezákonná.

Nad rámec uvedeného soud uvádí, že shora učiněným závěrům svědčí rovněž skutečnost, že s účinností od 18. 12. 2015 (novela zákona o pobytu cizinců zákonem č. 314/2015 Sb.) vnitrostátní zákonodárce napravil výše zmíněnou nedokonalost transpozice a podle současného znění § 87p odst. 1 zákona o pobytu cizinců se při prodloužení doby platnosti pobytové karty již výslovně předložení dokladu potvrzujícího, že žadatel pobývá na území společně s občanem EU, v případech uvedených v § 87f odst. 2 nevyžaduje. S ohledem na povinnost eurokonformního výkladu však je k tomuto závěru nutné dospět rovněž v projednávané věci, na kterou současné znění zákona o pobytu cizinců sohledem na § 75 odst. 1 s. ř. s. ještě nedopadá.

Důvodností námitky zásahu do soukromého a rodinného života žalobce se za těchto okolností již soud pro nadbytečnost nezabýval.

Soud z výše uvedených důvodů tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo s ohledem na nesprávné posouzení právní otázky vydáno v rozporu s § 87p odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a proto je podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Podle § 78 odst. 3 s. ř. s. soud zrušil soud i rozhodnutí ministerstva, neboť i to se zakládá na shodném právním posouzení.

V dalším řízení ministerstvo žádost žalobce o prodloužení doby platnosti pobytové karty projedná znovu a za tím účelem zjistí všechny rozhodné skutkové okolnosti. Výše vyslovené závěry soudu mu brání zamítnout žádost žalobce z důvodu, že nepředložil doklad

potvrzující, že pobývá na území s občanem EU. Tímto právním názorem však soud nijak nepředjímá způsob vyřízení žádosti žalobce, neboť není vyloučeno, že v řízení budou zjištěny jiné důvody pro ukončení přechodného pobytu na území podle § 87f zákona o pobytu cizinců, např. pokud by ve smyslu § 87f odst. 1 ve spojení s § 87e odst. 1 písm. c) ministerstvo zjistilo, že se žalobce dopustil obcházení zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu (viz závěry rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2016, č. j. 46 A 2/2015-46). Pro takový závěr však v tomto okamžiku nejsou ve správním spise dostatečné podklady, byť skutkové závěry, o něž se opírá rozsudek rozvádějící manželství žalobce, takové pochybnosti vzbuzovat mohou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaná v řízení úspěšná nebyla, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce byl naproti tomu plně úspěšný, neboť napadené rozhodnutí soud zrušil. Náleží mu proto náhrada nákladů řízení ve výši 12.228,- Kč. Tuto částku tvoří odměna za dva úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění vyhlášky č. 120/2014 Sb.], dále dvě paušální částky jako náhrada hotových výdajů po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, náhrada za 21% DPH z těchto částek dle § 57 odst. 2 a § 35 odst. 2 věty druhé s. ř. s. ve výši 1.428,- Kč a soudní poplatek ve výši 4.000,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 14. listopadu 2016

Olga Stránská, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost: Alena Léblová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru