Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

46 A 41/2012 - 71Rozsudek KSPH ze dne 25.11.2014


přidejte vlastní popisek

46 A 41/2012 - 71

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Olgy Stránské a Mgr. Ing. Petra Šuránka v právní věci žalobců: a) Mgr. R. K., b) Ing. A. K., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem se sídlem Pleskotova 1698, Dobříš, adresa pro doručování: Praha 2, Fügnerovo nám. 1808, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, odbor regionálního rozvoje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) N. S,, 2) Diagnostický ústav, dětský domov se školou, dětský domov, středisko výchovné péče, základní škola a školní jídelna D., 3) „N.“, spolek se sídlem xx, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. SZ 047365/2012KUSK REG/PZ, čj. 093531/2012/KUSK,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. SZ 047365/2012KUSK REG/PZ, čj. 093531/2012/KUSK, a rozhodnutí Městského úřadu Řevnice, stavebního úřadu, ze dne 17. 1. 2012, čj. 0225/2012/SU/Sa, sp. zn. 2788/2011, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku ve výši 23.141 Kč, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám JUDr. Jaroslava Trunečka, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobci se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 14. 8. 2012 domáhají zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Řevnice, stavebního úřadu, ze dne 17. 1. 2012, čj. 0225/2012/SU/Sa, sp. zn. 2788/2011. Stavební úřad tímto rozhodnutí, jehož zrušení žalobci taktéž navrhují, osobě zúčastněné 2) povolil a umístil stavbu „rekonstrukce oplocení areálu Cesta Řevnice“ na pozemku parc. č. xx a xx v k. ú. Řevnice.

Žalobci po shrnutí dosavadního průběhu správního řízení předně namítají, že žalovaný se nevypořádal s jejich námitkou nesprávného posouzení předmětné stavby, která byla vznesena již v průběhu řízení před stavebním úřadem. Označení stavby neodpovídalo § 2 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a jejímu navrhovanému provedení. Žalobci odkazují na jejich námitky obsažené ve správním spise a zdůrazňují, že navrhovaná stavba představuje oplocení podstatně vyšší, s hlubšími základy i řádově vyšší tloušťkou, navíc postavené odlišnou stavební technologií a vedené po

odlišné trase, než stávající oplocení (jeho pozůstatky). Dochází tedy k nahrazení dosavadního oplocení stavbou po všech stránkách novou, zahrnující masivní opěrnou zeď. Na výstavbu opěrné zdi v rozměrových parametrech dle projektu musí být dle § 76, § 77 a § 79 odst. 3 písm. h) stavebního zákona vydáno samostatné územní rozhodnutí, což se však nestalo. V důsledku nesprávného posouzení povahy dané stavby a jejího matoucího označení bylo dané řízení zatíženo zásadní procesní chybou. Danou námitkou, kterou vznesl žalobce a), se žalovaný vůbec nezabýval a jeho rozhodnutí tak v dané části trpí nedostatkem odůvodnění. Žalobci dále namítají, že není zřejmé, na základě jakého právního předpisu dospěl žalovaný k závěru, že popis stavby může nahrazovat grafické vyjádření záměru. Podle žalobců je třeba § 87 odst. 2 stavebního zákona vykládat v celkovém kontextu s rozsahem uložených povinností i prováděcím předpisem, kterým je vyhláška 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování a stavebního řádu (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“), představující autorizovaný výklad odborného garanta právního předpisu, kterým je příslušné ministerstvo. Smyslem povinnosti plynoucí z § 87 odst. 2 stavebního zákona je informace veřejnosti, aby si o záměru mohla učinit představu. Takový úkol nemůže sebepodrobnější popis stavby suplovat. „Jiným způsobem“ nahrazujícím grafické vyjádření může být pouze adekvátní prostředek způsobilý zprostředkovat vizuální představu o podobě stavby (např. prostorový model, elektronická prezentace či fotorealistická vizualizace). Žalobci dále odkazují na § 8 odst. 2 vyhlášky č. 503/2006 Sb., jehož požadavkům uveřejněné oznámení nevyhovovalo. Pokud žalovaný uvádí, že z důvodu nezveřejnění informace o záměru bylo opakováno ústní jednání, žalobci připomínají, že stavebník byl stavebním úřadem na tomto zrušeném jednání poučen o nutnosti předložit grafické znázornění a při osobním jednání přislíbil zveřejnění základních parametrů stavby, což lze prokázat výslechem účastníků tohoto jednání. Nejedná

se přitom o složité znázornění a základní parametry stavby by kótovaný náčrtek znázornil podstatně srozumitelněji, než mnohastránkový popis. Podle žalobců bylo skutečným důvodem, proč stavebník tento požadavek ignoroval, jeho vědomí o zavádějícím označení „rekonstrukce“ a o mnohonásobné předimenzovanosti stavby z veřejných prostředků. Umístění stavby vážící minimálně cca 800 t do prudkého svahu i zjevné plýtvání veřejnými prostředky by nesporně vyvolalo odpor veřejnosti. Ve vztahu k vadám doručování namítaným v odvolání žalobkyní b) žalobci uvádějí, že žalovaný tuto námitku zhodnotil nesprávně a jeho odůvodnění, že v případě žalobce a) se jeho taktéž opomenutý zástupce (který si sám aktivně vyhledával informace) ústního jednání zúčastnil, označují za cynické, neboť v případě přijetí této argumentace by nebylo třeba doručovat vůbec žádnému z účastníků, pokud si informaci o procesním úkonu mohou zjistit sami.

Žalobci dále namítají, že pokud jde o jejich námitky týkající se vlivu na odtok srážkové vody a pohody bydlení, stavební úřad nebyl oprávněn rozhodnout o těchto námitkách, k nimž chybělo odborné posouzení. I z laického pohledu je zřejmé, že ve srovnání s lehkým oplocením prostupným pro vodu, drobné živočichy i povětrnostní vlivy, musí postavení vysoké, stovky metrů dlouhé a ve spodní části zcela neprostupné bariéry s hlubokými základy místní poměry ovlivnit. K odbornému posouzení tedy nebyl stavební úřad ani žalovaný kompetentní. Z opatrnosti proto žalobci navrhují v této souvislosti soudu i v tomto řízení vypracování znaleckého posudku (zejména k vlivu stavby na odtok srážkové vody). Problém této stavby je podle žalobců v tomto ohledu zcela evidentní, zejména v případě přívalových dešťů. Pokud jde o vliv stavby na životní prostředí, zde byl požadavek odborného posouzení vyjádřením dotčených orgánů splněn, žalovaný však neposkytl účastníkům možnost se s takto doplněnými podklady seznámit a vyjádřit se k nim. Žalobci nesouhlasí ani se závěrem žalovaného, že námitka ohledně zajištění dopravní obslužnosti nebyla vznesena včas, neboť stavební úřad se otázkou dopravní obslužnosti musí zabývat ex offo a u stavby, která jí může ovlivnit, tuto skutečnost zohlednit v podmínkách jejího provádění. Podle žalobců se žalovaný adekvátně nezabýval ani námitkou zjevně nadměrného rozsahu stavby s ohledem na její deklarovaný účel. Pokud má být nahrazeno současné oplocení, jehož funkcí je vymezení a spíše symbolická ochrana areálu stavebníka, je legitimní otázkou, proč má být taková stavba nahrazena stavbou mnohem rozsáhlejší, vyšší a vyhotovenou z monolitického betonu, přičemž jiná konstrukční řešení by poskytla výsledek z funkčního hlediska stejný, podstatně levnější a mnohem méně narušující okolní prostředí. Námitka vznesená v odvolacím řízení žalobcem 1) se primárně netýká spotřeby betonu či nákladů na stavbu, jak dovozuje žalovaný, ale vychází zpředpokladu, že každá stavba má určitý negativní vliv na okolí, je zásahem do krajiny a omezuje práva okolních vlastníků. Stavební úřad by měl vyvažovat zájmy zúčastněných i zájem veřejný a zájem na ochraně přírody a krajiny. To přitom nelze učinit jinak, než požadavkem, aby parametry stavby odpovídaly jejímu účelu. Podle žalobců stavebník počínající si s péčí dobrého hospodáře by obdobnou stavbu nestavěl, ale zvolil by jedno z řady alternativních řešení umožňující splnění požadované funkce za zlomek ceny. Zájem ochrany přírody a krajiny i zájmy žalobců proto nejsou v tomto případě omezeny legitimní potřebou stavebníka, ale v zájmu umožnění jeho záměru plýtvat veřejnými prostředky, který legitimitu postrádá a je společensky nežádoucí.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Pokud jde o namítané porušení § 87 odst. 2 stavebního zákona, stavební úřad nařídil opakované veřejné ústní jednání, protože stavebník nesplnil svoji povinnost uvedenou v citovaném ustanovení. Opatření ze dne 15. 11. 2011, kterým bylo opakované veřejné ústní projednání nařízeno a které bylo na místě stavby vyvěšeno, obsahovalo dostatečně podrobný popis stavby, ze kterého bylo možno usuzovat na architektonickou a urbanistickou podobu daného záměru, jak § 87 odst. 2 stavební zákona požaduje. Ne vždy je grafické vyjádření záměru bezpodmínečně nutnou součástí informace o záměru. Proto nevyvěšení grafického vyjádření, při kvalitním popsání záměru v opatření, nebylo v rozporu se stavebním zákonem a nemohlo mít vliv na výsledek řízení. V oznámení o zahájení řízení byly jednotlivé části stavby vyjmenovány, žalovaný považuje i tuto skutečnost za splnění požadavku plynoucího z § 87 odst. 2 stavebního zákona. Stavebník nebyl stavebním úřadem vyzván k doplnění podkladů pro rozhodnutí, stavební úřad považoval podklady pro rozhodnutí za dostatečné a umožnil účastníkům se s těmito podklady řádně seznámit, na základě těchto podkladů následně vydal rozhodnutí, v němž se vypořádal se všemi předloženými námitkami účastníků. K námitkám týkajícím se klimatických poměrů, pohody bydlení, vzhledu zástavby a vlivu na drobné živočichy a stanoviska dotčeného orgánu (Městský úřad Černošice) požádal žalovaný o změnu či potvrzení tohoto stanoviska. Stanovisko Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, potvrdilo stanovisko Městského úřadu Černošice, které bylo jedním z podkladů, z nichž stavební úřad vycházel. K otázce označení stavby žalovaný uvedl, že stavebník podal žádost týkající se stavby nazvané „rekonstrukce oplocení“, avšak v předloženém návrhu i v každé písemnosti vydané stavebním úřadem bylo vždy podrobně rozepsáno, co daná stavba obsahuje a takto byl i návrh řádně projednán. Žalobci svá tvrzení týkající se dešťových vod nepodložili žádnými relevantními důkazy, naopak žalovaný ve svém rozhodnutí zdůvodnil, proč považuje povolení stavby za přínos a tuto úvahu opřel mimo jiné i o vlastní šetření v místě dané stavby, kde zjistil, že svah je nezpevněný a v případě větších dešťů nestabilní, původní oplocení je již částečně rozpadlé a v žádném případě nemůže kompenzovat erozi svahu podél komunikace V Ú.. Tuto skutečnost potvrzuje i závěr inženýrsko-geologického průzkumu, který byl v souvislosti s daným záměrem proveden, a který je součástí předložené projektové dokumentace. Z uvedeného průzkumu plyne, že poměry v prostoru oplocení jsou složité s tím, že nově projektovanou konstrukci oplocení je nutno založit bezpečně do skalního podkladu a provést potřebná opatření zabraňující erozi v prostoru cesty V Úvoze. Daná stavba nepřevyšuje strmý severní svah, nemůže tedy dojít k zastínění protilehlých pozemků, provedením stavby nemůže dojít ani ke změně cirkulace vzduchu a s ohledem na svůj rozsah nemůže ovlivnit ani změnit klimatické poměry. Opěrnou zdí bude svah zabezpečen a tím bude zabezpečena šíře i stav stávající komunikace, tedy i pohoda bydlení, ke které dobrý přístup k obydlí jistě patří. Žalovaný upozornil též na to, že sám žalobce a) žádal stavebníka již v dubnu 2010 o zjednání nápravy související se stavem předmětného oplocení. Na základě provedeného stavebního dozoru byl stavebník vyzván k provedení udržovacích prací. Pokud jde o vzhled, velikost, funkčnost či nákladnost stavby, zde žalovaný uvádí, že řízení o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení je řízením návrhovým a stavební úřad rozhoduje o návrhu, který je zcela v kompetenci vlastníka. K námitce zjevně nadměrného rozsahu stavby k deklarovanému účelu žalovaný uvedl, že stavební zákon pojem nadměrný rozsah stavby nezná a ani mu není známo, na základě jakých kritérií žalobce takto danou stavbu označil. Při každé stavební činnosti dochází v nejbližším okolí stavby k možným dopravním komplikacím, které jsou plně v kompetenci dotčeného silničního orgánu, který je může v případě nutnosti operativně řešit. Z návrhu stavebníka nebylo patrné, že by provedení stavby oplocení vyžadovalo mimořádné dopravní řešení, ani žalobci v průběhu řízení takovou námitku nevznesli, proto se jí stavební úřad ve svém rozhodnutí nezabýval. Pokud jde o námitku, podle níž pro výstavbu opěrné zdi musí být vydáno územní rozhodnutí, tato je naprosto bezpředmětná, jelikož rozhodnutí o umístění stavby je jedním z výroků rozhodnutí.

Osoba zúčastněná na řízení 1) se k věci vyjádřila tak, že zcela souhlasí s tvrzením žalobců o procesních pochybeních ve stavebním řízení. Stavba představuje značný a zcela zbytečný zásah do krajiny. Správní orgány se nevyrovnaly s námitkou vlivu stavby na odtok srážkových vod a následnou erozi. Odkázala dále na své námitky ohledně vlivu na rostliny a živočichy, které vznesla ve stavebním řízení. Dodala, že stavební úřad již před ukončením stavebního řízení povolil vykácení deseti kusů velkých dubů, aniž by bylo nebezpečí z prodlení, zřejmě proto, že výsledek stavebního řízení již považoval za rozhodnutý. Osoba zúčastněná na řízení se dále zcela ztotožňuje s námitkami žalobců ohledně předimenzovaných rozměrů stavby.

Osoba zúčastněná na řízení 2) k věci uvedla, že po změně ve vedení ústavu nové vedení přezkoumalo investiční záměr a dospělo ke stanovisku, že projektovaný rozsah je neúměrný plánovanému účelu oplocení pozemku objektu, neodpovídá záměru „rekonstrukce plotu“, narušuje krajinný ráz, může nepříznivě ovlivnit odtokové poměry vody a narušit dobré vztahy se sousedy.

Osoba zúčastněná na řízení 3) k věci uvedla, že se zcela ztotožňuje s tvrzením žalobců a je přesvědčena, že celé řízení trpí celou řadou vad, své námitky proti předmětné stavbě vyjádřila již v předchozím řízení.

V reakci na vyjádření žalovaného a v návaznosti na vyjádření osoby zúčastněné 2) žalobci soudu sdělili, že na podané žalobě trvají. Vzali na vědomí vyjádření osoby zúčastněné 2), nicméně pravomocné stavební povolení podle žalobců umožňuje v případě budoucí změny vedení ústavu tuto stavbu realizovat, žalobci navíc předpokládají, že osoba zúčastněná je vázána podmínkami smlouvy o dílo s vybraným zhotovitelem, které omezují možnost odstoupení od smlouvy. Změna stanoviska osoby zúčastněné se rovněž nijak nedotýká namítaných důvodů nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

Při jednání u soudu účastnici i přítomná osoba účastněná n ařízení 1) předně k dotazu soudu shodně konstatovali, že jim není známo nic o tom, že by stavebník stavebnímu úřadu sdělil, že na daném stavebním záměru již netrvá a hodlá od něj upustit. Žalobce nad rámec písemného vyhotovení žaloby a repliky zdůraznil, že vedle subjektivního náhledu na danou stavbu, který se může lišit, došlo v dané věci k řadě objektivních pochybení, které nelze zpochybňovat. Tato pochybení směřovala k tomu, aby se projednávaná stavba nejevila ve skutečné podobě, která by nepochybně vyvolala masivní odpor. Označení stavby za „rekonstrukci“ neodpovídá skutečnému stavu. Na místo rozpadlého drátěného pletiva se má jednat o masivní zeď vážící 400 tun, navíc vedenou v jiné trase, než původní oplocení. Na stavbu v tomto rozsahu mělo být vydáno samostatné územní rozhodnutí. V průběhu řízení navíc došlo k pochybení stavebního úřadu, co se týče doručování účastníkům. Tyto chyby sice konstatoval i žalovaný, ale žádné důsledky z nich nevyvodil. Ze správního spisu nelze zjistit, s kým vůbec stavební úřad komunikoval, což jen svědčí o nedbalosti jeho postupu stavebního úřadu. Žalobce nesouhlasí ani s postupem správních orgánů, které označily některé podané námitky za opožděné a nezabývaly se jimi, jde zejména o otázku dopravní obslužnosti, kterou s ohledem na podobu předmětné cesty a dopravní obslužnosti pozemků měl stavební úřad řešit z úřední povinnosti. Měl se zabývat i vzhledem stavby a jejím účelem, pro který je stavěna, který navrhované podobě stavby vůbec neodpovídá. Pozemek lze oplotit za zlomek ceny a zabránit tak plýtvání veřejnými prostředky.

Žalovaný při jednání u soudu prostřednictvím svého pověřeného pracovníka upozornil ve vztahu k tvrzenému masivnímu odporu proti dané stavbě na to, že se kladně k této stavbě vyjádřilo i město Řevnice, které je taktéž vlastníkem přiléhajících pozemků. Uvedl dále, že pojem rekonstrukce stavební zákon nezná, přičemž v dané věci byla umisťována a povolována nová stavba. Rozhodnutí stavebního úřadu obsahuje dva výroky, jedním stavbu umisťuje a jedním ji povoluje, není tedy pravdou, že by nebylo vydáno územní rozhodnutí. Pokud jde o namítaný rozpor s § 87 odst. 2 stavebního zákona, zde žalovaný zdůraznil, že neuvedení grafického vyjádření k návrhu nezkrátilo žalobce na jejich právech. Pokud jde o námitku, že stavba je masívní a drahá připomněl, že se jedná o návrhové řízení. Stavebník k návrhu připojil projektovou dokumentaci, jejíž součástí bylo i odborné vyjádření a tato dokumentace akceptovala též odborné posudky týkající se mimo jiné umístění oplocení na daném pozemku a jeho zakotvení do svahu. Stavební úřad neměl tato odborná vyjádření důvod jakkoliv zpochybnit, navíc musel být veden ochranou veřejného zájmu podle § 132 odst. 3 stavebního zákona a dbát na to, aby nebyla ohrožena bezpečnost a zdraví, resp. aby nedocházelo na škodách na majetku.

Z předloženého správního spisu zjistil soud následující relevantní skutečnosti:

Stavební úřad rozhodnutím ze dne 20. 5. 2011, čj. 2288/2011/SI/Sa, zastavil stavební řízení zahájené dne 14. 3. 2011 na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení 2) týkající se „stavební úpravy oplocení areálu Cesta Řevnice“ na pozemku parc. č. xx, xx v k. ú. Řevnice, neboť stavebník vzal žádost o stavební povolení zpět. Dne 27. 6. 2011 pak podala osoba zúčastněná na řízení 2) u stavebního úařdu žádost o vydání stavebního povolení a rozhodnutí o umístění stavby „rekonstrukce oplocení areálu „Cesta Řevnice“ – oprava rozpadlého oplocení do ulice V Ú. parc. č. xx (k. ú. Řevnice)“. K této žádosti byla mimo jiné přiložena projektová dokumentace a Stanovisko Městského úřadu Černošice, odboru životního prostředí, ze dne 25. 2. 2011, čj. ŽP/MEUC-004911/2011/Kju, jež obsahuje vyjádření ve smyslu § 154 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, podle nichž vodoprávní úřad má k záměru připomínku, podle které „odvodnění opěrné zdi nesmí negativně ovlivnit sousední pozemky, tj. zhoršit stávající stav“, podle orgánu ochrany přírody předložený záměr není zásahem do významného krajinného prvku, nedotýká se ochrany zemědělského půdního fondu, lesů ani myslivosti, přičemž současně zde orgán veřejné správy v oblasti odpadového hospodářství stanovil 6 předpokladů, za nichž s rekonstrukcí oplocení souhlasí.

Stavební úřad usnesením ze dne 30. 6. 2011, čj. 2906/2011/SU/Sa, spojil stavební a územní řízení v dané věci do společného řízení. Stavební úřad nařídil oznámením ze dne 30. 6. 2011, čj. 2909/2011/SU/Sa, na 2. 8. 2011 k projednání předmětné žádosti veřejné ústní jednání. V návaznosti na to ve vztahu předmětnému záměru podali námitky mimo jiné žalobci a osoby zúčastněné na řízení 1) a 3). Jak plyne z protokolu o ústním jednání ze dne 2. 8. 2011, čj. 3313/2011/SU/Sa, zástupce žalobce a) zde mimo jiné namítal, že žadatel nesplnil povinnost podle § 87 odst. 2 stavebního zákona a na místě stavby ani na jiném místě určeném nezveřejnil požadované informace o plánované stavbě, zejm. její grafické vymezení a informace o vlivu na okolí.

Oznámením ze dne 15. 11. 2011, čj. 4927/2011/SU/Sa, nařídil stavební úřad opakované veřejné ústní jednání spojené s místním šetřením na 20. 12. 2011, a to „vzhledem ke skutečnosti, že žadatel nesplnil povinnost danou ustanovením § 87 stavebního zákona týkající se zveřejnění informace o jeho záměru na vhodném veřejně přístupném místě“, současně podle tohoto oznámení „žadatel zajistí, aby informace o jeho záměru a o tom, že podal žádost o vydání územního rozhodnutí, byla bezodkladně poté, co bylo nařízeno veřejné ústní jednání, vyvěšena na místě určeném stavebním úřadem nebo na vhodném veřejně přístupném místě.“ V návaznosti na to opět mimo jiné žalobci a osoby zúčastněné na řízení 1) a 3) podali námitky. Jak plyne z protokolu o ústním jednání konaném dne 20. 12. 2011, čj. 5480/2011/SU/Sa, žalobce a) zde mimo jiné uvedl, že stavební úřad by měl nařídit opakované ústní jednání, neboť nebylo vyvěšeno grafické znázornění stavby a navíc nebyli stavebním úřadem obesláni právní zástupci účastníků řízení.

Stavební úřad rozhodnutím ze dne 17. 1. 2012, čj. 0225/2012/SU/Sa, sp. zn. 2788/2011, rozhodl o umístění stavby „rekonstrukce oplocení areálu Cesta Řevnice“ na pozemku parc. č. xx a xx v k. ú. Řevnice, stanovil podmínky pro umístění stavby, a současně vydal stavební povolení na shora označenou stavbu a stanovil podmínky pro provedení této stavby. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání mimo jiné žalobci a osoby zúčastněné na řízení1)a3).V odvolacím řízení si žalovaný vyžádal stanovisko Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, který ve svém sdělení ze dne 5. 6. 2012, čj. 075670/2011/KÚSK/OŽP/Št, ke shora označenému stanovisku MÚ Černošice uvedl, že v části daného stanoviska týkajícího se vyjádření orgánu ochrany přírody a krajiny, nelze toto stanovisko potvrdit či změnit, neboť se nejedná o vydání závazného stanoviska dle § 149 odst. 4 správního řádu. Odbor životního prostředí krajského úřadu se s vyjádřením MÚ Černošice ztotožnil, neboť žádné zájmy ochrany přírody a krajiny nebudou při realizaci plánované rekonstrukce oplocení dotčeny. Na předmětných pozemcích nebyl zaregistrován žádný významný krajinný prvek, souhlas se zásahem do krajinného rázu také není třeba vydávat. Stavbou nebude narušena přírodní, kulturní ani historická charakteristika místa. V širší lokalitě byl výskyt zvláště chráněných druhů živočichů (zejména obojživelníků) potvrzen, nikoliv však na předmětném pozemku nebo jeho blízkém okolí. Rekonstrukce oplocení nebude mít na populaci těchto živočichů negativní vliv. Žalovaný pak rozhodnutím ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. SZ 047365/2012KUSK REG/PZ, čj. 093531/2012/KUSK (napadeným projednávanou žalobou) podaná odvolání zamítl a napadené rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

Žaloba byla podána včas a je věcně projednatelná, proto soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], jakož i řízení předcházející vydání rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že žaloba je důvodná. Před samotným věcným projednání se soud zabýval i tím, zda je dán předmět přezkumu, resp. zda s ohledem na vyjádření osoby zúčastněné 2) nebylo upuštěno od realizace daného záměru (srov. § 93 odst. 5 a § 115 stavebního zákona); upouštění od realizace sporného záměru však ze správního spisu ani z vyjádření účastníků či osob zúčastněných na řízení nevyplynulo.

Žalobci v projednávané žalobě předně namítají, že posuzovaná stavba nepředstavuje rekonstrukci (úpravu) původní stavby, ale je po všech stránkách stavbou novou. Pro výstavbu opěrné zdi v daných rozměrových parametrech musí být podle žalobců vydáno samostatné územní rozhodnutí o umístění stavby. V projednávané věci stavební úřad postupoval podle ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona, ve znění rozhodném pro projednávanou věc, tedy ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz usnesení ze dne 30. 6. 2011, čj. 2906/2011/SU/Sa), podle něhož „stavební úřad může podle správního řádu spojit územní a stavební řízení, jsou-li podmínky v území jednoznačné, zejména je-li pro území schválen územní plán nebo regulační plán“. Institut plynoucí z citovaného ustanovení slouží ke zjednodušení procesních postupů správních orgánů, jeho užitím však nemůže dojít k popření toho, co zvláštní zákony stanoví o předmětu jednotlivých druhů řízení, o jejich účastnících a o právech jejich účastníků. Jinak řečeno, pokud v projednávané věci spojil stavební úřad územní a stavební řízení do jednoho celku, neznamená to, že by nebylo územní rozhodnutí vydáno. Jak ostatně plyne přímo z výroku rozhodnutí stavebního úřadu, o umístění předmětné stavby rozhodoval. Samotná skutečnost, že stavební úřad vydal rozhodnutí ve spojeném územním a stavebním řízení, nemůže bez dalšího vést k nezákonnosti napadeného rozhodnutí, neboť požadavky na průběh řízení i podmínky pro vydání rozhodnutí v případě samostatně vedeného stavebního či územního řízení, musí být naplněny i v případě řízení spojeného.

Ve vztahu k námitce, že se nejedená o rekonstrukci (úpravu) stávající stavby, ale stavbu zcela novou, je třeba dále uvést, že stavební zákon nerozlišuje mezi „rekonstrukcí“ stávající stavby a stavbou „novou“, ale hovoří toliko o tzv. změně dokončené stavby (srov. ustanovení § 2 odst. 5 stavebního zákona). S ohledem na rozsah změny stavby pak zákon

předně rozlišuje, zda se jedná o změnu stavby, kterou se nezasahuje do nosných konstrukcí stavby, nemění se její vzhled a nevyžaduje posouzení vlivů na životní prostředí [§ 104 odst. 2 písm. n) citovaného zákona]. V takovém případě je vyžadováno pouze ohlášení stavebnímu úřadu. Pokud však změna dokončené stavby tuto podmínku nenaplňuje, nutně to znamená, že pro takovou změnu je vyžadováno stavební povolení ve smyslu ustanovení § 115 stavebního zákona. Pokud jde o průběh stavebního řízení (§ 109 a násl. téhož zákona), náležitosti žádosti o vydání stavebního povolení či podmínky nezbytné pro vydání stavebního povolení (§ 110 - § 115 téhož zákona), zde stavební zákon mezi stavebním povolením pro změnu stavby a stavbou novou nerozlišuje. Ostatně ustanovení § 2 odst. 4 stavebního zákona výslovně přepokládalo, že pojmem stavba se podle okolností mimo jiné rozumí i změna dokončené stavby. Vydal-li tedy v projednávané věci stavební úřad rozhodnutí o tom, že povoluje shora označenou stavbu a stanovil podmínky pro její provedení, musel postupovat shodně, jako by

se jednalo o stavbu zcela novou. Pro posouzení zákonnosti rozhodnutí stavebního úřadu (resp. žalovaného) a správnosti jejich postupu tedy není a nemůže být ručující označení stavby jako „rekonstrukce“, ale její povaha a rozsah z hlediska požadavků zákona na průběh stavebního řízení. Ani tato námitka proto podle názoru zdejšího soudu nemůže být důvodná a stejně tak

z výše uvedených důvodů soud nemohl vyhovět ani námitce žalobců týkající se „nadměrného rozsahu“ stavby s ohledem na deklarovaný účel v podobě nahrazení stávajícího oplocení.

Další námitka žalobců se pak týká neuveřejnění grafického návrhu předmětného stavebního záměru před nařízením veřejného ústního jednání v územním řízení. Relevantní právní úpravu v tomto ohledu představuje ustanovení § 87 odst. 2 stavebního zákona, podle kterého (v tehdy účinném znění) „žadatel zajistí, aby informace o jeho záměru a o tom, že podal žádost o vydání územního rozhodnutí, byla bezodkladně poté, co bylo nařízeno veřejné ústní jednání, vyvěšena na místě určeném stavebním úřadem nebo na vhodném veřejně přístupném místě u stavby nebo pozemku, na nichž se má záměr uskutečnit, a to do doby veřejného ústního jednání. Součástí informace je grafické vyjádření záměru, popřípadě jiný podklad, z něhož lze usuzovat na architektonickou a urbanistickou podobu záměru a na jeho vliv na okolí. Pokud žadatel uvedenou povinnost nesplní, stavební úřad nařídí opakované veřejné ústní jednání“. Jak potom výslovně plyne z ustanovení § 87 odst. 4 citovaného zákona, obsahové náležitosti takové informace o záměru stanoví prováděcí právní předpis. Požadavky na obsahovou stránku informace o záměru žadatele jsou tak podrobněji upraveny v ustanovení § 8 odst. 2 vyhlášky č. 503/2006 Sb., podle něhož „součástí informace je grafické vyjádření záměru, které tvoří situační výkres předmětu územního řízení a jeho vazeb a účinků na okolí, zejména vzdálenosti od sousedních pozemků a staveb na nich, případně též znázornění vzhledu záměru“. Význam takto vymezené informační povinnosti ze strany žadatele spočívá především v tom, aby se dotčené subjekty (účastníci řízení) mohli dostatečně (popřípadě vůbec) seznámit s podklady pro rozhodnutí tak, aby mohli v řízení účinně hájit svá práva, tedy mít dostatečnou představu o záměru žadatele, resp. aby byli vůbec schopni posoudit, zda se záměr může dotknout jejich práv či nikoliv.

V projednávané věci ve vztahu k této námitce není mezi účastníky sporu o tom, že s ohledem na nesplnění povinnosti plynoucí z citovaného ustanovení § 87 odst. 2 stavebního zákona před prvním veřejným ústním jednáním proběhlo ve věci sporného záměru opakované veřejné ústní jednání. Zatímco žalovaný má za to, že v důsledku podrobného popisu stavby, který byl součástí opatření ze dne 15. 11. 2011, kterým bylo nařízeno toto opakované veřejné ústní projednání, a které bylo na místě stavby vyvěšeno, bylo možno usuzovat na architektonickou a urbanistickou podobu záměru, podle žalobců sebepodrobnější popis nemůže grafické znázornění záměru nahradit. Žalovaným zmiňované opatření (oznámení ze dne 15. 11. 2011, čj. 4927/2011/SU/Sa), o jehož uveřejnění v místě stavby taktéž není mezi účastníky sporu, obsahuje následující popis stavby: „SO 000 – demontáž stávajícího oplocení; SO 001 – opěrná zeď – monolitická zeď z pohledového betonu, výška 1550-3200 mm; SO 002 – oplocení – na zhlaví opěrné zdi je navrženo poplastované pletivo1800 mm na ocelových sloupcích vysokých 2000 mm; SO 003 – sadovnické úpravy – náhradní výsadba za odstraněné stromy a keře – 7ks stromů, 80 Ks keřů, 35 ks popínavých rostlin“. K výše uvedenému je nutno nejprve konstatovat, že samotné nařízení opakovaného ústního veřejného jednání nemůže pochybení žadatele podle § 87 odst. 2 stavebního zákona (neuveřejnění informace) zhojit. Jinak řečeno, pokud je nařízeno opakované ústní veřejné jednání a žadatel opět nezajistí vyvěšení informace naplňující požadavky citovaného ustanovení ( zhlediska formy i obsahu), nemůže opětované veřejné projednání záměru tuto vadu napravit. Jak již bylo výše uvedeno, smysl informace dle § 87 odst. 2 stavebního zákona spočívá v tom, aby si dotčené subjekty mohly vůbec učinit úsudek o tom, zda se záměr může dotknout jejich práv či nikoliv. Takové posouzení je podstatné mimo jiné pro oprávnění uplatňovat námitky, jež mohou být uplatněny nejpozději právě při veřejném ústním jednání, jinak se knim nepřihlíží (viz § 89 odst. 1 stavebního zákona). Žadateli je ukládána povinnost zajistit informování nejen veřejnosti, ale rovněž potenciálních účastníků řízení, přičemž informační tabule představuje určitý informační zdroj, ze kterého se účastník dozví o předmětném územním řízení a o možnosti účastnit se ho (vyloučeno není, že až díky tomuto impulsu se účastník dozví, že je třeba podívat se na úřední desku). Zdejší soud si je vědom aktuálně účinného znění ustanovení § 87 odst. 2 stavebního zákona (jež však nelze v projednávané věci aplikovat), které požadavky na nutnost konání opakovaného veřejného ústního jednání zmírnilo, přesto je třeba konstatovat, že formální či obsahové pochybení žadatele při uveřejnění informace o svém záměru, které stavební úřad neodstraní, může představovat vadu řízení ovlivňující zákonnost rozhodnutí ve věci samé, neboť taková vada mohla mít za následek, že se některý z potencionálních účastníků o daném řízení nedozvěděl (nebo dozvěděl, ale nemohl se s ní v odpovídající podobě seznámit), v důsledku čehož tak řádně nemohl uplatnit svá práva.

Jak již bylo výše uvedeno, v projednávané věci není mezi účastníky spor o splnění formálních podmínek plynoucích z ustanovení § 87 odst. 2 stavebního zákona, neboť informace byla do doby opakovaného veřejného ústního jednání vyvěšena na místě určeném stavebním úřadem (na vhodném veřejně přístupném místě u pozemku, na němžs e má záměr uskutečnit). Spor se týká obsahových náležitostí této informace. Se žalovaným je třeba souhlasit v tom, že zákon výslovně předpokládá, že součástí informace nemusí být vždy grafické vyjádření záměru, ale postačující může být též „jiný podklad“. Z grafického vyjádření či „jiného podkladu“ však musí plynout nejen architektonická či urbanistická podoba záměru, ale též vliv tohoto záměru na okolí. Jaké vlivy má v tomto ohledu zákon na mysli lze dovodit z demonstrativního výčtu plynoucího ze shora ctiovaného ustanovení § 8 odst. 2 vyhlášky č. 503/2006 Sb., které zejména zmiňuje vzdálenost od sousedních pozemků a staveb na nich, případně též znázornění vzhledu záměru. Tyto požadavky lze nejlépe naplnit právě grafickým znázorněním (dle citované vyhlášky v podobě situačního výkresu předmětu územního řízení). V tomto ohledu pak považuje soud za nutné zdůraznit, že posuzovaná povinnost plynoucí z ustanovení § 87 odst. 2 stavebního zákona se týká územního řízení a nikoliv řízení stavebního (byť obě uvedená řízení byla v projednávané věci spojena). Podstatné jsou tedy v této fázi především vazby a účinky záměru na okolí (umístění v území), nikoliv tak již vzhled stavby samotné. Ze shora citovaného popisu záměru, na který se žalovaný odolává, však v projednávané věci sice lze podle názoru zdejšího soudu usuzovat na architektonickou podobu záměru, vliv stavby na okolí však z takového popisu dovodit nelze. Jak již bylo výše uvedeno, z průběhu řízení v dané věci je zjevné, že toto řízení bylo vedeno, jako by se jednalo fakticky o „novou stavbu“; z hlediska umístění se tedy nemusí daný záměr shodovat s předchozím oplocením (což se může projevit v míře dotčení potencionálních účastníků). Jak v tomto ohledu plyne z projektové dokumentace, která je součástí žádosti stavebníka, navrhovaný záměr v dané věci není veden v totožné linii jako stávající oplocení; ostatně i uváděná výška daného oplocení je v tak širokém rozpětí (1550-3200 mm), z něhož bez bližší informace o umístění v území nelze pro dotčené osoby dovodit odpovídajícím způsobem vliv na jejich pozemky. Přestože v projednávané věci žalobci, osoby zúčastněné 1) a 3) i další subjekty námitky podali, je zdejší soud toho názoru, že informace vyvěšená žadatelem [stavebník - osoba zúčastněná na řízení 2)] z hlediska obsahového nenaplnila požadavky ustanovení § 87 odst. 2 stavebního zákona. Pokud přesto stavební úřad vydal rozhodnutí o umístění předmětné stavby a stavební povolení na tuto stavbu, připustil tak vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, kdy je především dána nejen pochybnost, zda v důsledku nedostatečné informace o záměru nebyli zkráceni na svém právu podat námitky i další subjekty (což by mohla být zásadní vada v řízení), ale současně se výše uvedené mohlo projevit též na rozsahu či obsahu námitek vznesených mimo jiné žalobci, kteří tak tímto pochybením mohli být taktéž dotčeni.

V návaznosti na výše uvedené závěry je proto třeba uzavřít, že napadené rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně (viz § 78 odst. 3 s. ř. s.) je na místě pro popsané vady řízení zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a odst. 4 s. ř. s.), přičemž shora uvedeným právním názorem zdejšího soudu jsou správní orgány v dalším řízení vázány (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

S ohledem na výše uvedené závěry nebylo třeba, aby soud prováděl žalobci navržené důkazy (výslech účastníků veřejného ústního jednání, znalecký posudek týkající se vlivu předmětné stavby na odtok srážkové vody) a aby se detailněji zabýval námitkou, podle níž oznámení o opakovaném veřejném projednání záměru nebylo doručeno zástupcům účastníků, ale přímo účastníkům. K tomu soud pouze poznamenává, že otázkou odtokových poměrů v místě navrhovaného záměru se stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí zabýval a odpovídajícím (byť stručným) způsobem ji vypořádal. Zde je třeba upozornit především na shora označené stanovisko Městského úřadu Černošice, podle něhož mimo jiné odvodnění opěrné zdi nesmí negativně ovlivnit sousední pozemky, tj. zhoršit stávající stav, přičemž splnění podmínek plynoucích z daného stanoviska je jednou z výslovných podmínek provedení stavby plynoucích z rozhodnutí správního orgánu I. stupně (bod V.17.). Součástí projektové dokumentace předložené stavebníkem pak mimo jiné byl inženýrskogeologický průzkum, jehož součástí je též hodnocení hydrogeologických poměrů daného pozemku (kap. 3.3, str. 4). Stejně tak s ohledem na výrok tohoto rozsudku bylo nadbytečné zabývat se namítaným pochybením žalovaného v průběhu odvolacího řízení (podle žalobců jim žalovaný neposkytl možnost seznámit se se stanoviskem orgánu ochrany přírody, o něž požádal v průběhu odvolacího řízení). V průběhu dalšího řízení pak budou mít žalobci též možnost vznést případné konkrétní námitky týkající se zajištění dopravní dostupnosti předmětné stavby, kterou se měl podle jejich názoru stavební úřad zabývat z úřední povinnosti.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobcům, kteří byli ve věci úspěšní, přiznal soud náhradu nákladů řízení v částce 23.141 Kč. Tyto náklady spočívají v zaplacených soudních poplatcích ve výši 6.000 Kč a v odměně zástupce ve výši 17.141 Kč. Tato odměna se skládá ze tří úkonů právní služby po 1.680 Kč za dva žalobce, tedy 6 x 1680 Kč [převzetí a příprava zastoupení, žaloba a replika k vyjádření žalovaného – § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) ve spojení s § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012], a jednoho úkonu právní služby za 2.480 Kč za dva žalobce, tedy 4.960 Kč [účast při jednání u soudu – § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném po 31. 12. 2012], k čemuž byla přičtena paušální částka jako náhrada hotových výdajů ve výši 4 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 citovaného vyhlášky), dále náhrada za promeškaný čas v délce 4 půlhodin ve výši 4 x 100 Kč (§ 14 vyhlášky) a náhrada jízdních výdajů ve výši 501 Kč skládající se ze základní náhrady ve výši 296 Kč (cesta z Dobříše do Prahy a zpět, celkem 80 km) a z náhrady výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu ve výši 205 Kč (§ 1 a § 4 vyhlášky č. 435/2013 Sb.).

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 25. listopadu 2014

JUDr. Milan Podhrázký, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Vlasáková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru