Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

46 A 39/2012 - 70Rozsudek KSPH ze dne 26.11.2014


přidejte vlastní popisek

46A 39/2012 – 70

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudkyň JUDr. Věry Šimůnkové a Olgy Stránské ve věci žalobce: S. S, bytem x, zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Francouzská 4, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Městský úřad Benešov, odbor výstavby a územního plánování, se sídlem Masarykovo náměstí 100, 256 01 Benešov, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem,

takto:

I. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu obnovit stav před nezákonným zásahem tak, že žalovaný Výzvu k provedení zkoušky těsnosti žumpy ze dne 27. 1. 2012, čj. MUBN/8703/2012/VÝST, sp. zn. VÝST/48541/2010/HR, zruší.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení k rukám jeho právní zástupkyně, JUDr. Věry Škvorové, Ph.D., částku ve výši 18.616 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud vyslovil, že se žalovanému zakazuje pokračování v porušování práv žalobce, spočívající v nezákonném pokynu k provedení zkoušky těsnosti žumpy na pozemku parc. č. st. x, k. ú. Myslíč.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2012, čj. 9 A 35/2012-30, věc postoupil Krajskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému.

Žalobce v žalobě uvádí, že na shora označeném pozemku v k. ú. Myslíč, který je ve společném jmění žalobce a jeho manželky, vykonal žalovaný dne 31. 8. 2010 za účasti žalobce státní dozor ve věci prověření nepropustnosti žumpy. Na základě provedeného šetření bylo žalobci a jeho manželce uloženo jednak předložení dokladů o vyvážení žumpy ve lhůtě do 10. 9. 2010, včetně identifikace subjektu provádějícího toto vyvážení. Zároveň jim byla uložena povinnost provést ve lhůtě do 11. 10. 2010 zkoušku těsnosti žumpy na základě § 4 a § 8 odst. 1 písm. c) a odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 268/2009 Sb.“). Na to žalobce reagoval přípisem, v němž se k uložené povinnosti vyjádřil negativně, a to s ohledem na její nedůvodnost. Žalovaný následně vyzval žalobce k provedení těsnosti žumpy, a to ve lhůtě do 15. 2. 2011, s poučením o možnosti uložení pořádkové pokuty až do výše 50.000 Kč pro případ neuposlechnutí dané výzvy. Žalobce proti tomuto postupu žalovaného podal stížnost ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, který však postup žalovaného akceptoval s tím, že faktické provedení žumpy je odlišné od provedení uloženého v podmínkách pro provedení stavby domu žalobce. Žalovaný poté opětovně vyzval žalobce k provedení zkoušky těsnosti žumpy, a to ve lhůtě do 30. 9. 2011, proti čemuž žalobce znovu brojil stížností ke krajskému úřadu, který postup žalovaného opět akceptoval se stejným odůvodněním. V návaznosti na to žalovaný dne 27. 1. 2012 opět vyzval žalobce k provedení těsnosti žumpy na shora uvedeném pozemku, a to ve lhůtě do 30. 3. 2012.

Žalobce konstatuje, že pokyn žalovaného spočívající v nařízení provedení zkoušky těsnosti žumpy ve lhůtě do 30. 3. 2012 považuje za nezákonný, a proto se před ním domáhá soudní ochrany. Citoval § 4 a § 8 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 268/2009 Sb. a zdůraznil, že u žump musí být provedena zkouška jejich těsnosti v případě viditelných průsaků. Od počátku žalovanému sděloval, že má žumpu řádně zkolaudovanou a v jejím okolí nebyly prokazatelně při místním šetření shledány žádné průsaky či jiné známky nasvědčující propustnosti žumpy, což je jediným zákonným důvodem, pro který může být vykonána zkouška těsnosti žumpy. Žalobce si je vědom toho, že technické provedení jeho jímky fakticky neodpovídá obsahu stavebního povolení ze dne 15. 8. 1989, ovšem po více než 20 letech si již nevybavuje, proč tomu tak je. Nicméně pokud byla takto vybudovaná jímka žalovaným řádně zkolaudována, pak je jednoznačně dáno, že ji tehdy žalovaný viděl a v tomto provedení ji akceptoval. Chybí-li ve správním spise dokument povolující změnu provedení jímky, pak to nemůže jít k tíži žalobce. Je totiž absurdní, že kolaudaci stavby provedl ten samý orgán, který nyní vyžaduje zkoušku těsnosti žumpy s odůvodněním jejího odlišného provedení od stavebního povolení, což dle žalobce vykazuje prvky šikanózního postupu. Ukládáním povinnosti provést zkoušku těsnosti pod hrozbou sankce v podobě pokuty je žalobce fakticky trestán za nemožnost dohledání dokumentace na straně žalovaného. Na pozemku parc. č. st.x, k. ú. Myslíč se nenachází přitom žádný objekt, který by mohl být považován za „žumpu“ ve smyslu kolaudačního rozhodnutí povolujícího užívání nemovitosti žalobce a jeho manželky. Není proto pravdivé tvrzení žalovaného, že nádrž užívaná jako žumpa nebyla předmětem kolaudačního rozhodnutí. Žalobce proto uzavřel, že při neexistenci stavu předvídaném vyhláškou č. 268/2009 Sb. není žalovaný oprávněn pod hrozbou sankce požadovat provedení zkoušky těsnosti žumpy. Uložení této povinnosti nemůže odůvodňovat ani neexistence certifikátu, který nebyl v době umístění jímky vyžadován a daná nádrž byla i tak řádně zkolaudována jako žumpa. Žalobce na závěr dodal, že na podnět svého souseda, Ing. arch. Z. O., vykonal v místě kamerové zkoušky kanalizace, jejichž výsledky prokázaly nepravdivost tvrzení, že žalobce zbudoval tuto kanalizaci nelegálně a vypouští do ní septik, neboť potrubí bylo shledáno čistým bez stop po vypouštění septiku.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 22. 4. 2012 k žalobě předně popsal, jak v rámci řízení o žádosti Ing. arch. O. na umístění projektového ateliéru uplatňovali žalobce a jeho manželka coby dotčení účastníci řízení své námitky, což postupně vyústilo v zahájení více než 10 správních řízení týkajících se nemovitostí těchto osob. V těchto řízeních bylo ze strany Ing. arch. O. mj. poukázáno na technický stav žumpy na pozemku žalobce a jeho manželky. Žalovaný proto dne 31. 8. 2010 vykonal na tomto pozemku státní dozor, v rámci kterého byla provedena prohlídka stavby. V souvislosti s tím žalobce vysvětlil, že stavebním povolením ze dne 15. 8. 1989 byla žalobci a jeho manželce povolena stavba železobetonové žumpy, přitom v průběhu stavby ani její kolaudace nebyla projednána žádná změna, navíc ke kolaudačnímu řízení byl doložen protokol o zkoušce těsnosti jímky ze dne 10.- 11. 6. 1999, ze kterého není patrné, o jakou žumpu se jedná. Na místě stavby pak bylo zjištěno, že na předmětném pozemku není umístěna železobetonová žumpa, ale ocelová vlaková cisterna objemu 55 mcoby necertifikovaný výrobek neurčený ke skladování splaškových vod, dále byla doložena smlouva mezi žalobcem a jeho bratrem, J. S., o poskytování vzájemných služeb, doklady o provedení vyvážení předmětné žumpy doloženy nebyly. Protože žalovaný získal důvodné podezření, že předmětná žumpa není vyvážena a může být v případě své netěsnosti zdrojem znečištění okolních pozemků, tak v souladu s § 4 a § 8 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 268/2009 Sb. nařídil provedení zkoušky těsnosti žumpy, a to do termínu 11. 10. 2010. Následně žalovaný vylíčil časový sled událostí, kdy žalobce podával proti postupu žalovaného stížnosti, po jejich vyřízení krajským úřadem opět následovaly další výzvy žalovaného k provedení zkoušky těsnosti (poslední pak se stanovením termínu do 30. 3. 2012).

K samotné oprávněnosti vyžadovat provedení zkoušky těsnosti žalovaný uvedl, že tak činí v souladu s obecnými právními předpisy, konkrétně se zmiňovanými § 4 a § 8 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 268/2009 Sb. Samotný § 4 citované vyhlášky je dle žalovaného nutno vykládat v tom smyslu, že nejsou-li zjištěny viditelné průsaky, ale stavební úřad má jiná relevantní podezření, potom provedení zkoušky těsnosti žumpy může nařídit. Proto, bylo-li v průběhu státního dozoru zjištěno, že namísto železobetonové jímky, zkolaudované bez jakékoliv změny oproti podmínkám vydaného stavebního povolení byla na předmětném pozemku nalezena necertifikovaná ocelová cisterna, kterou není možno dle archivních dokumentů identifikovat, pak lze mít o těsnosti této jímky důvodné pochybnosti, tudíž se výzva k provedení zkoušky její těsnosti jeví jako opodstatněná. Toto podezření umocňuje i skutečnost, že nebyly doloženy doklady o vyvážení předmětné jímky, která by tudíž mohla být zdrojem znečistění okolních pozemků. Žalovaný navíc nesouhlasil s tvrzením žalobce, že již v době kolaudace zde byla osazena ocelová cisterna a nikoliv železobetonová jímka. Stejně tak nepovažoval za prokázané, že by žalobcem provedené kamerové zkoušky prokázaly, že kanalizace, jejíž vlastník nebyl dohledán, není používána k vypouštění septiku a že potrubí bylo shledáno čistým bez stop po jeho vypouštění. Při zmiňované zkoušce bylo pouze zjištěno, že se nejedná o kanalizaci, ale o ocelové potrubí sloužící k odvádění srážkových a podzemních vod, navíc s ohledem na průběh této zkoušky nebylo možno přesně určit, kde je potrubí na předmětném pozemku uloženo. Naproti tomu žalovaným prosazovaná zkouška těsnosti by jasně prokázala, zda je ocelová cisterna funkční a nedochází-li k únikům splaškových vod a také zda je stavba napojena na ocelové potrubí, odvádějící srážkové a podzemní vody z předmětného pozemku v k. ú. Myslíč.

V replice k vyjádření žalovaného označil žalobce argumentaci žalovaného za spekulativní výklad, kdy žalovaný bez jakékoliv opory v důkazech založených ve spise nebo jím zjištěných objektivních okolnostech stavby žumpy činí závěry směřující k nedůvodnému osočování žalobce z „podvodného‘‘ jednání ve smyslu údajné výměny žumpy od jejího zkolaudování do doby provedení místního šetření v roce 2010. Zdůraznil, že současná žumpa u jeho domu je totožná s jímkou, která byla kolaudována. Žalovaný nemá žádný relevantní důkaz o opaku a k tíži žalobce pak v žádném případě nemůže jít nekonkrétnost zkoušky těsnosti žumpy v době kolaudace a na to navazující nekonkrétnost kolaudačního rozhodnutí žalovaného. Ustanovení zakotvující oprávněnost nařídit provedení zkoušky těsnosti je třeba vykládat kogentně, kdy nad rámec zákonného důvodu není správní orgán oprávněn činit jakékoliv jiné správní uvážení ve smyslu rozšíření těchto důvodů. Pochybnosti žalovaného o možném znečištění okolí současnou žumpou žalobce shledal jako pouhou spekulaci, neboť faktické znečištění nebylo od doby místního šetření v roce 2010 nikdy zjištěno. Navíc žalovaný měl od té doby možnost si stav okolí žumpy zkontrolovat, což však neučinil a jen opakovaně vydával výzvy, které již ani nemusely odpovídat aktuálnímu stavu. Pro úplnost žalobce dodal, že podle § 8 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 268/2009 Sb. zkouška provedení těsnosti žumpy při viditelných průsacích provedena být musí, vyhláška však již nestanoví, kdo je k jejímu provedení povinen. Dodatečným podáním ze dne 26. 6. 2012 pak žalobce připojil kopii sdělení Městského úřadu Benešov, odboru životního prostředí, ze dne 11. 6. 2012 č. j. Vod.232-24703/12 (dále jen „sdělení vodoprávního úřadu“) týkající se vyřízení podnětu ohledně podezření úniku odpadních vod z žumpy na pozemku parc. č. st. x, v k. ú. Myslíč. Z tohoto sdělení podle žalobce plyne, že neznečišťuje zkoumané okolí odpadem ze svého domu.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 11. 2012, čj. 46 A 39/2012-40, podanou žalobu odmítl pro opožděnost, neboť vyhodnotil, že skutkové okolnosti shledávané žalobcem jako nezákonný zásah mu byly známy již na základě státního dozoru na jeho pozemku dne 31. 8. 2010, kdy byl mimo jiné vyzván právě i k doložení těsnosti žumpy, a proto byla žaloba podána po uplynutí dvouměsíční subjektivní lhůty vyplývající z ustanovení § 84 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

Výše označené usnesení zdejšího soudu bylo ke kasační stížnosti žalobce zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, čj. 8 Aps 8/2012-28, který věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že výzvy činěné žalovaným nemají povahu jednoho (pokračujícího) zásahu, ale každá z nich je samostatným zásahem, neboť v každé nové výzvě žalovaný určil žalobci novou lhůtu k provedení těsnosti žumpy, aniž by běh nové lhůty jakkoli spojoval se lhůtami určenými v předchozích výzvách. V odůvodnění svého rozsudku (viz odst. 18 a 23) k tomu výslovně konstatoval, že „se neztotožnil s názorem krajského soudu, že výše popsané výzvy mají povahu jen jednoho (pokračujícího) zásahu (pokynu). S tímto závěrem nelze souhlasit z povahy věci, neboť žalovaný správní orgán zcela nepochybně učinil nikoliv jeden, ale několik formálně samostatných správních úkonů. Období mezi jednotlivými výzvami nelze považovat za stav, kdy zásah pokračoval či trval. Žalobce v mezidobí nečelil negativním důsledkům ze strany žalovaného, které by bylo možné označit za projevy pokračujícího či trvajícího zásahu. (…) Stěžovatel v žalobě bezpečně uvedl (byť to výslovně nevyjádřil přímo v žalobním petitu), že se domáhá ochrany před nezákonným pokynem žalovaného spočívajícím v nařízení provedení zkoušky těsnosti žumpy v termínu do 30. 3. 2012“.

V dalším řízení pak v návaznosti na výše uvedené byla dne 18. 8. 2014 zdejšímu soudu doručena reakce žalovaného na repliku žalobce, v níž žalovaný uvedl, že žalobce nepředložil žádné doklady či jiné důkazy o provedení vyvážení předmětné žumpy, jež je v současné době tvořena necertifikovaným výrobkem a nikoli řádně dimenzovanou, nepropustnou a neprodyšnou jímkou bez přepadu, která byla povolena a následně zkolaudována. Žalovaný proto neměl jinou možnost jak rozptýlit obavy, že předmětná jímka není vyvážena a může být v případě své netěsnosti zdrojem znečištění okolních pozemků či spodních vod, než požadovat po žalobci provedení zkoušky její těsnosti. Jelikož krajský úřad při vyřízení stížností žalobce neshledal v postupu žalovaného žádná pochybení, pokračoval v opětovných výzvách k provedení zkoušky těsnosti předmětné žumpy.

Krajský soud v Praze, vázán právním názorem vysloveným ve výše označeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, vyšel z toho, že žaloba je reakcí na výzvu žalovaného ze dne 27. 1. 2012, č. j. MUBN/8703/2012/VÝST, sp. zn. VÝST/48541/2010/HR, jakožto samostatného úkonu správního orgánu způsobilého samostatného přezkumu z hlediska posouzení, zda se jedná o nezákonný zásah (pokyn) ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s., podle něhož „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“ Jak uvedl již Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku, účinky výše označené výzvy nastaly okamžikem jejího doručení zástupkyni žalobce, tj. dne 6. 2. 2012, přičemž žaloba proti uložení této výzvy byla podána k soudu dne 27. 2. 2012, tedy evidentně v rámci subjektivní i objektivní lhůty plynoucí z ustanovení § 84 odst. 1 s. ř. s. Proto je třeba vyhodnotit žalobu jako včasnou. Soud přitom přistoupil k jejímu projednání bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce s takovým postupem soudu výslovně souhlasil a žalovaný se k výzvě soudu dle citovaného ustanovení ve stanovené lhůtě ani po jejím uplynutí nevyjádřil.

Z předloženého správního spisu zjistil Krajský soud v Praze následující relevantní skutečnosti:

Dne 31. 8. 2010 vykonal žalovaný na pozemku parc. č.x v k. ú. Myslíč ve vlastnictví žalobce a jeho manželky státní dozor ve smyslu § 171 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném ke dni provedení dozoru. Průběh tohoto výkonu státního dozoru je zaznamenám na ručně psaném protokolu vyhotoveném pověřenou pracovnicí žalovaného, Ing. A. H., z jehož obsahu vyplývá, že se na předmětném pozemku nachází ocelová jímka o objemu 55 m, k níž nebyl doložen žádný certifikát prokazující možnost jejího užití jako akumulační jímky odpadních vod, dále byla žalobcem při dozoru doložena smlouva o odvozu odpadních vod, doklady o provedeném vyvážení však nikoliv. V protokolu je dále uvedeno: „Vzhledem k faktu, že existuje podezření o možném úniku odpadních vod z jímky, bude doložena zkouška těsnosti žumpy včetně protokolu o jejím průběhu na základě vyhlášky č. 268/2009 Sb., o tech. požadavcích na stavby a to konkrétně podle ust. § 4 a § 8 odst. 1 písm. c) a odst. 2. O konání zkoušky bude stavební úřad informován s předstihem 7 dní před jejím konáním, zkouška bude provedena ve lhůtě do 11. 10. 2010.“ V uvedeném protokolu je dále zaznamenáno, že žalobce předloží doklady o vyvážení.

Dne 11. 10. 2010 bylo žalovanému doručeno sdělení žalobce, podle něhož při místním šetření nebyly shledány žádné úniky, dále že má žumpu zkolaudovanou již od 24. 8. 2000 a od té doby ji řádně užívá, neprováděl na ní ani v její blízkosti žádné stavební ani jiné úpravy, proto považuje požadavek žalovaného na novou zkoušku těsnosti žumpy za neopodstatněnou a finančně náročnou. Žalovaný následně v období říjen 2010 - leden 2012 zasílal žalobci další výzvy k provedení zkoušky těsnosti žumpy dle § 4 a § 8 vyhlášky č. 268/2009 Sb., a to vždy se stanovením nejzazšího data konání zkoušky a povinností informovat žalovaného 7 dní předem a doložit mu protokol o průběhu těsnosti zkoušky. Současně žalobce poučil o možnosti uložení pořádkové pokuty až do výše 50.000 Kč dle § 173 odst. 2 stavebního zákona. Na každou z těchto výzev žalobce reagoval podáním stížnosti proti postupu žalovaného, v nichž namítal nedůvodnost provádění požadované zkoušky a současně doložil listiny prokazující vyvážení žumpy. Tyto stížnosti žalovaný postupoval krajskému úřadu, který po jejich prověření neshledal v postupu žalovaného žádné nedostatky.

Pro projednávanou věc je pak stěžejní výše již označená výzva ze dne 27. 1. 2012, v níž žalovaný (stejně jako v předchozích výzvách) vyzval žalobce k provedení zkoušky těsnosti žumpy, tentokrát ve lhůtě do 30. 3. 2012, a to opět s poučením o možnosti uložení pořádkové pokuty. V odůvodnění této výzvy žalovaný po rekapitulaci předchozího průběhu řízení uvedl, že i nadále má důvodné podezření o nevyvážení předmětné žumpy a o možném úniku odpadních vod, a z tohoto důvodu opakovaně vyzývá žalobce k provedení zkoušky těsnosti. Proti této výzvě žalobce již další stížnost nepodával a bránil se podáním projednávané žaloby na ochranu před nezákonným zásahem.

Součástí správního spisu je rovněž stavební povolení vydané Okresním národním výborem v Benešově dne 15. 8. 1989, čj. Výst. 332.5-1270/89, jímž byla žalobci stavba žumpy povolena, a dále též kolaudační rozhodnutí vydané žalovaným dne 24. 8. 2000, čj. Výst.1879-2/2/2000/Kre, kterým bylo žalobci povoleno užívání této stavby.

V návaznosti na shora reprodukovaný správní spis soud konstatuje, že nepodání stížnosti proti postupu správního orgánu ve smyslu § 175 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), není podmínkou přípustnosti žaloby ve věci ochrany před nezákonným zásahem dle § 85 s. ř. s. (srov. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2010, č. j. 4 Aps 2/2010-44, č. 2339/2011 Sb. NSS). Jinak řečeno, ze skutečnosti, že proti napadené výzvě žalovaného ze dne 27. 1. 2012 již žalobce stížnost dle správního řádu nepodal, nelze dovozovat nepřípustnost podané žaloby.

K tomu, aby mohla být žaloba na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 s. ř. s. důvodná, musí být naplněny definiční znaky, jak je vymezil Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 17. 3. 2005, čj. 2 Aps 1/2005-65 (č. 603/2005 Sb. NSS). Tyto podmínky spočívají v tom, že žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo přímo proti němu zasaženo (5. podmínka), přičemž zásah nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování zásahu (6. podmínka). Poslední z uvedených podmínek byla v důsledku novely soudního řádu správního provedené zákonem č. 303/2011 Sb. rozšířena v tom smyslu, že domáhat se lze i určení toho, že zásah byl nezákonný.

Naplnění podmínek možného přímého zkrácení na svých právech a zásahu ve vztahu k žalobci úkonem, který není rozhodnutím (podmínky 1., 2., 4. a 5.), plyne v dané věci již z povahy a obsahu napadené výzvy žalovaného, kdy žalobce je vlastníkem pozemku i stavby (žumpy) na něm umístěné, ostatně dotčení žalobce danou výzvou ani není mezi účastníky sporné. Klíčové pro rozhodnutí v projednávané věci tak je především hodnocení 3. podmínky, která spočívá v posouzení zákonnosti uskutečněného zásahu (výzvy žalovaného).

Povinnost provedení zkoušky těsnosti žumpy žalovaný v projednávané věci dovozuje z vyhlášky č. 268/2009 Sb., která slouží k provedení ustanovení § 194 odst. 1 písm. a) stavebního zákona navazujícího na ustanovení § 169 téhož zákona zavádějící ve svém odst. 1 obecnou povinnost fyzických a právnických osob respektovat obecné požadavky na výstavbu stanovené prováděcími předpisy. Podle ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. „Žumpy musí být vodotěsné, bez možnosti jakéhokoliv odtoku a opatřeny odvětráním. U žump musí být v případě viditelných průsaků provedena zkouška těsnosti. Vyprazdňování žumpy musí být prováděno podle objemu akumulačního prostoru žumpy. S obsahem žumpy musí být nakládáno v souladu s jiným právním předpisem.“

Shora citované ustanovení ve své druhé větě výslovně uvádí, že zkouška těsnosti žumpy musí být provedena v případě viditelných průsaků. Prováděcí právní předpis zde tedy hovoří pouze o průsacích viditelných (tzn. na pohled zjevných), nikoliv o průsacích domnělých (předpokládaných). Již jazykovým výkladem daného ustanovení lze tedy dovodit, že není-li fyzická existence průsaků jednoznačně doložena, pak uživateli žumpy povinnost provést kontrolu těsnosti dle citované vyhlášky nevzniká. Tento závěr pak vyplývá nejen z jazykového výkladu, ale též ze širšího kontextu dané právní úpravy. Každý orgán veřejné správy totiž může zasahovat do práv dotčených osob jen v nezbytném rozsahu (§ 2 odst. 3 správního řádu in fine), což znamená, že při výkonu své pravomoci musí respektovat určitou přiměřenost mezi požadavkem obecného zájmu a požadavkem na ochranu práv jednotlivce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/01). Pro stavební úřady je tato zásada vyjádřena tak, že jsou povinny přednostně využívat jednodušší postupy a dotčené osoby zatěžovat co nejméně (srov. § 4 odst. 1 stavebního zákona). Aplikace zmíněné zásady přiměřenosti (proporcionality) je pak zcela na místě právě i v projednávané věci. Dále je třeba poznamenat, že stavební úřad (žalovaný) zde pod hrozbou sankce (pořádkové pokuty) vyžaduje po dotčené osobě (žalobci) splnění povinnosti, která není explicitně vyjádřena v zákoně, ale v podzákonném právním předpise. Jak již bylo výše uvedeno, vyhláška č. 268/2009 Sb. provádí prostřednictvím § 194 odst. 1 písm. a) ustanovení § 169 stavebního zákona, která zavádí pouze generální povinnost fyzických a právnických osob respektovat obecné požadavky na výstavbu stanovené prováděcími předpisy, nehovoří však o zcela konkrétních povinnostech. Proto je-li tato konkrétní povinnost upřesněna v podzákonném právním předpise (zde § 4 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb.), pak by při snaze vynutit její plnění měl orgán veřejné moci postupovat obezřetněji a nikoliv extenzivně vykládat dané ustanovení podzákonného právního předpisu k tíži dotčeného subjektu (srov. čl. 2 odst. 4 Ústavy; čl. 2 odst. 3 Listiny). To znamená, že vyzývá-li stavební úřad účastníka k provedení zkoušky těsnosti žumpy, která není vymezena přímo v zákoně, měl by s ohledem na zvláštní zásady stavebního řízení (§ 4 odst. 1 stavebního zákona) i obecné zásady správního řízení (§ 2 odst. 3 správního řádu) postupovat přiměřeně, a neměl by okruh povinností účastníka rozšiřovat nad rámec výslovného znění takového prováděcího předpisu. To platí tím spíše za situace, kdy pro orgány veřejné moci přicházejí do úvahy i jiné prostředky k dosažení požadovaného výsledku (tzn. zamezit obavě znečištění životního prostředí) dle jiných právních předpisů [srov. zejm. § 38 odst. 6 a § 104 odst. 2 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů].

S ohledem na výše uvedené se tedy soud nemohl ztotožnit s úvahou žalovaného, podle něhož je správní orgán oprávněn nařídit majiteli žumpy provedení zkoušky těsnosti již na základě podezření (byť do určité míry podložených). Uložení povinnosti provést zkoušku těsnosti žumpy ve smyslu § 4 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 268/2009 Sb. je tedy možno pouze za splnění podmínky viditelných (objektivně prokázaných) průsaků. Tato podmínka však v projednávané věci naplněna nebyla. Žalovaný zde vycházel především z výsledků místního šetření konaného dne 31. 8. 2010 na pozemku žalobce. Žalovaný sice v rámci tohoto šetření zjistil, že technické provedení žumpy na žalobcově pozemku zřejmě není provedeno vhodným způsobem, a navíc ani není dostatečně doloženo vyvážení této žumpy, nicméně samotný závěr o úniku odpadních vod žalovaný založil na pouhém podezření (viz výše citovaný obsah protokolu), nikoliv na zjištění fyzické přítomnosti průsaků. Jak vyplývá z dalšího průběhu řízení, žalovaný svůj postup zjevně opřel o úvahu, že zkolaudovaná žumpa svým technickým provedením neodpovídá podmínkám stavebního povolení ze dne 15. 8. 1989, podle kterých měla mít bezodtoková jímka jinou podobu, než jakou má dnes (resp. jakou měla v okamžiku místního šetření), z čehož usoudil, že by nemusela dostatečně těsnit. Jinými slovy měl obavu, že současné technické provedení žumpy jednoznačně nevylučuje možnost prosakování odpadních vod. Navzdory této obavě však reálnou existenci průsaků nezjistil. Z toho je zřejmé, že podmínky pro aplikaci ustanovení § 4 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 268/2009 Sb. v předmětné věci dány nebyly, neboť jak již bylo vysvětleno výše, povinnost provést zkoušku těsnosti dle zmiňovaného ustanovení vzniká pouze v případě viditelných (tj. objektivně prokázaných) průsaků, které však při místním šetření ze dne 31. 8. 2010 ani jindy v průběhu dalšího řízení jednoznačně zjištěny nebyly. Byť soud na jednu stranu rozumí záměru žalovaného rozptýlit obavy o nedostatečném těsnění jímky a možnosti průsaků provedením zkoušky těsnosti, tak na druhou stranu musí konstatovat, že nelze ukládat splnění této povinnosti žalobci, navíc pod hrozbou sankce v podobě pořádkové pokuty. Krajský soud v Praze proto dospěl k závěru, že úsudek žalovaného stojí na neúplných zjištěních a nesprávné aplikaci ustanovení § 4 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 268/2009 Sb. Navíc nelze přehlédnout, že žalobce se samotnému provedení zkoušky těsnosti žumpy výslovně nebrání, nicméně odmítá nést náklady spojené s realizací této zkoušky (viz jeho sdělení žalovanému ze dne 6. 10. 2010).

Nepřípadná je pak rovněž argumentace žalovaného ustanovením § 8 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 268/2009 Sb., podle něhož „stavba musí být navržena a provedena tak, aby byla při respektování hospodárnosti vhodná pro určené využití a aby současně splnila základní požadavky, kterými jsou … ochrana zdraví osob a zvířat, zdravých životních podmínek a životního prostředí“. Citované ustanovení, které řeší plnění základních požadavků při navrhování a provádění staveb, nedopadá podle názoru zdejšího soudu na situaci v projednávané věci, neboť žumpa na pozemku žalobce je stavbou, jejíž navržení a provedení již bylo dokončeno (srov. shora označené stavebního povolení a kolaudační rozhodnutí). Žalovaným tvrzené podezření na průsaky souvisí s užíváním stavby, jež je třeba řešit jinými postupy. Zmínit je možné ostatně i to, že sám žalovaný žalobci povolil užívání žumpy (kolaudační rozhodnutí ze dne 24. 8. 2000) a nevhodného technického provedení žumpy (resp. jiného než uvedeného v podmínkách stavebního povolení) si měl povšimnout právě žalovaný v době, kdy užívání stavby žalobce schvaloval.

Přehlédnout pak nelze ani to, že ačkoliv se žalovaný snaží v dané věci vystupovat z pozice obecného stavebního úřadu, řešený problém obsahově velmi úzce souvisí též s problematikou likvidace odpadních vod a vyvážení žump, která náleží spíše do působnosti speciálního stavebního úřadu – vodoprávního úřadu [srov. § 15 odst. 1 písm. c) stavebního zákona v návaznosti na § 38 odst. 6 a § 104 odst. 2 vodního zákona]. Je proto s podivem, že žalovaný ve věci postupoval čistě z pozice obecného stavebního úřadu a nevyžádal si potřebnou součinnost příslušného vodoprávního úřadu, který je navíc součástí téže instituce jako žalovaný (oba působí v rámci struktury Městského úřadu Benešov, kdy agendu vodoprávního úřadu provádí odbor životního prostředí). Přitom právě šetření provedené v součinnosti s vodoprávním úřadem by žalovanému bezpochyby pomohlo jednoznačněji zodpovědět otázku, jak je jeho podezření na únik odpadních vod (průsaky) z žalobcovy žumpy reálné. V souvislosti s tím rovněž nelze nezmínit žalobcem dodatečně předložené sdělení vodoprávního úřadu ze dne 11. 6. 2012 (tedy z období po vydání žalobou napadené výzvy), které uvádí, že dne 10. 5. 2012 proběhlo odebrání vzorků vod z vyústění potrubí odvodňujícího pozemek žalobce a následná zkouška těchto odebraných vzorků přítomnost odpadních vod neprokázala.

S ohledem na výše uvedené proto Krajský soud v Praze uzavírá, že k vydání výzvy vyžadující po žalobci provést v určené lhůtě zkoušku těsnosti žumpy pod hrozbou sankce v případě nesplnění této povinnosti přistoupil žalovaný bez odpovídající opory v zákoně i v prováděcích předpisech [§ 169 a § 194 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, § 4 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb.]. Vzhledem k tomu, že účinky výzvy žalovaného ze dne 27. 1. 2012 vůči žalobci i nadále trvají (žalovaný ve svém sdělení soudu ze dne 18. 8. 2014 setrval na dosavadním postoji s tím, že nadále požaduje, aby žalobce provedl zkoušku těsnosti žumpy dle výzvy), soud vedle zákazu pokračovat v porušování práv žalobce (viz § 87 odst. 2 s. ř. s.) současně žalovanému uložil tuto výzvu zrušit (obnovit stav před nezákonným zásahem), neboť k samotnému rozhodnutí o zrušení napadeného zásahu (výzvy) soud oprávněn není. Žalovaný přitom bude postupovat obdobně jako při zrušování jiných vyjádření, osvědčení nebo sdělení (§ 156 odst. 2 správního řádu).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobci, který byl ve věci úspěšný, přiznal soud náhradu nákladů řízení, která činí 18.616 Kč, a skládá se ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000 Kč za řízení o žalobě u zdejšího soudu a 5.000 Kč za řízení o kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu, a dále z odměny jeho zástupce za právní služby ve výši 11.616 Kč. Tuto částku tvoří tři úkony právní služby v řízení u zdejšího soudu [převzetí a příprava zastoupení a dvě písemná podání soudu (žaloba a replika) – § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění novely č. 399/2010 Sb.], dále jeden úkon právní služby v řízení před Nejvyšším správním soudem [jedno písemné podání soudu (kasační stížnost) – § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], dále čtyři paušální částky jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, vše zvýšeno o částku 2.116 Kč odpovídající 21 % DPH. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupkyně ve lhůtě do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení došlo ke změně příjmení zástupkyně žalobce, která byla ve zkráceném vyhotovení vyhlášeného rozsudku označena ještě původním příjmením (Neradová), opravil soud v písemném vyhotovení rozsudku příjmení zástupkyně žalobce postupem podle § 54 odst. 4 s. ř. s.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 26. listopadu 2014

JUDr. Milan Podhrázký Ph.D., v. r.

předseda senátu

Za správnost: Božena Kouřimová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru