Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

46 A 33/2014 - 48Rozsudek KSPH ze dne 26.09.2014

Prejudikatura

2 Ans 13/2012 - 14


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 46 A 33/2014 - 48

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců JUDr. Věry Šimůnkové a JUDr. Milana Podhrázkého, v právní věci žalobce Ing. J. L., proti žalovanému Městskému soudu v Praze, se sídlem Spálená 2, 112 16 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2014, č. j. Si 617, 616, 615/2013,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2014, č. j. Si 617, 616, 615/2013, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovanému se ukládá, aby žalobci poskytl informace podle jeho žádostí ze dne 8. 10. 2013 nebo o těchto žádostech rozhodl do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3.000,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobci se ukládá zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení České republice – Krajskému soudu v Praze doplatek soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč za podanou žalobu, a to na účet Krajského soudu v Praze č. 3703-8729111/0710, VS: 3946003314

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze, přikázanou Krajskému soudu v Praze, domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. Si 617, 616, 615/2013 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byly odloženy jeho žádosti ze dne 8. 10. 2013 o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném

přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“). Těmito žádostmi výslovně odkazujícími na informační zákon žalobce po žalovaném požadoval sdělení, v kolika případech bylo žalovaným soudem v roce 2013 rozhodnuto rozsudkem o zrušení rozhodnutí správního orgánu o odložení žádosti o poskytnutí informace pro nezaplacení požadované úhrady, dále o zrušení rozhodnutí správního orgánu o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace a o zrušení rozhodnutí správního orgánu o potvrzení postupu k podané stížnosti na postup při vyřizování žádosti o poskytnutí informace /tedy podle § 16a odst. 6 písm. a) informačního zákona/. Současně požádal o sdělení spisových značek a zaslání vlastních fotokopií těchto rozsudků, a to v elektronické podobě na svoji e-mailovou adresu.

Žalobce se domnívá, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť v předcházejícím řízení došlo ke stanovení úhrady nezákonným způsobem, a to neurčitým sdělením žalovaného ze dne 22. 10. 2013. Žalovaný požadoval předběžně odhadované náklady, tedy náklady neurčité, které by snad mohly vzniknout v budoucnu. Úhradu lze však vztahovat pouze k nákladům, které skutečně povinnému subjektu již vznikly a její výše nesmí přesahovat skutečnou výši nákladů. Ani uváděné důvody úhrady, tedy „posouzení, roztřídění a anonymizace“ nespadají mezi zákonné důvody. V tomto ohledu je tak třeba výzvu žalovaného posuzovat jako nepřezkoumatelnou pro nedostatek konkrétních důvodů, přičemž nebyla žalobci ani řádně a včas doručena. Žalovaný ani nebyl oprávněn napadené rozhodnutí vydat, jelikož po dobu vyřizování stížnosti žadateli lhůta k zaplacení vyměřené úhrady neběží.

Uvedl, že proti výzvě žalovaného k zaplacení úhrady podal stížnost k Ministerstvu spravedlnosti České republiky dne 19. 11. 2013, o stížnosti rovněž nebylo doposud rozhodnuto, a proto dne 17. 12. 2013 podal žádost o provedení opatření proti nečinnosti ministerstva.

S ohledem na skutečnost, že po dobu vyřizování stížnosti neběží zákonem stanovená lhůta 60 dnů pro rozhodnutí o žádosti žalobce, nemohl žalovaný napadené rozhodnutí vydat a žádosti žalobce odložit, neboť takto lze učinit až poté, co byla požadovaná úhrada nadřízeným správním orgánem potvrzena a následně marně uplynula lhůta k zaplacení, k čemuž zde nedošlo.

Žalobce se dále domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, který dosud jeho žádosti o poskytnutí informací neprojednal, a požadoval, aby soud žalovanému uložil povinnost požadované informace poskytnout.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že ze spisového materiálu je zřejmé, že žaloba je podle ust. § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nepřípustná, protože dosud nebylo rozhodnuto o opravném prostředku, který žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalovaného.

Soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

K výzvě soudu podle § 51 odst. 1 s. ř. s. dali oba účastníci řízení souhlas (žalobce výslovný, žalovaný mlčky) s rozhodnutím soudu ve věci samé i bez nařízení jednání.

Podstatou této věci je jednak rozhodnutí žalovaného o odložení žádostí žalobce o poskytnutí informací a dále žaloba na poskytnutí ochrany proti tvrzené nečinnosti žalovaného.

Z předloženého správního spisu soud zjistil, že žalobce zaslal žalovanému žádosti o informace elektronickou cestou dne 8. 10. 2013. Přípisem ze dne 22. 10. 2013 žalovaný vyzval žalobce k úhradě zálohy za poskytnutí požadovaných informací v celkové výši 3.600,- Kč dle Opatření předsedy Městského soudu v Praze č. 31/2010, o poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění Instrukce Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 14. 7. 2011, č. j. 286/2011-OT-OST, kterou se stanoví sazebník úhrad za poskytování informací (dále jen „Opatření“), společně s poučením, že pokud žalobce uvedenou částku do 60 dnů ode dne obdržení oznámení neuhradí, budou jeho žádosti odloženy. Současně žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobcem požadované informace není možné získat automatizovaným způsobem ze statistických přehledů, nýbrž že bude nutné manuálně projít veškerá rozhodnutí vydaná příslušnými senáty v předmětném období. Následně bude třeba najít ta, která odpovídají žádostem žalobce, poté zjistit, jak bylo v daných věcech rozhodnuto, roztřídit zjištěné informace v souladu s žádostmi a konkrétní rozhodnutí splňující zadaná kritéria žádostí anonymizovat, přičemž za rok 2013 bylo v rejstříku „A“ a „Ca“ vyhledáno 1066 rozhodnutí s tím, že vyhledání a posouzení jednotlivého rozhodnutí zabere pracovnici správního úseku zhruba jednu minutu času, tedy při 1066 minutách, které odpovídají 18 hodinám práce po 200,- Kč, činí celková částka 3.600,- Kč. Proto žalovaný tento postup posoudil jako mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací a doplnil, že další krok, tedy posouzení jednotlivých rozhodnutí dle kritérií v žádostech a roztřídění a anonymizování, bude rovněž zpoplatněn, pokud bude rozsah poskytovaných informací odpovídat předmětnému Opatření.

Dne 20. 11. 2013 podal žalobce na postup žalovaného při vyřizování jeho žádostí o informace stížnost ze dne 19. 11. 2013 s odůvodněním, že jej žalovaný nijak nevyrozuměl o tom, jak byly jeho žádosti vyřízeny. Namítal, že oznámení žalovaného ze dne 22. 10. 2013 je neurčité, neboť není zřejmé, k jaké žádosti či její části se má vztahovat, a ani nebylo žalobci řádně doručeno. Nesouhlasil též s vyčíslenou částkou na zálohu pro úhradu za poskytnutí informací, neboť nelze požadovat náklady, které povinnému subjektu vůbec nevznikly, a předběžný odhad úhrady nemá žádnou zákonnou oporu. Tato stížnost žalobce byla dne 26. 11. 2013 postoupena Ministerstvu spravedlnosti České republiky k vyřízení.

Následně dne 16. 1. 2014 vydal žalovaný napadené rozhodnutí č. j. Si 617, 616, 615/2013, jímž předmětné žádosti žalobce podle ust. § 17 odst. 5 informačního zákona odložil z důvodu nezaplacení požadované úhrady ve výši 3.600,- Kč ve stanovené lhůtě 60 dnů. Současně žalobce poučil, že proti tomuto rozhodnutí je oprávněn podat k Ministerstvu spravedlnosti České republiky ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení odvolání. Ze správního spisu není patrné, kdy bylo napadené rozhodnutí žalobci doručeno.

Podáním ze dne 4. 2. 2014 podal žalobce proti napadenému rozhodnutí odvolání k Ministerstvu spravedlnosti České republiky pro tvrzenou nezákonnost, neboť dle názoru žalobce dosud neuplynula lhůta pro vydání napadeného rozhodnutí, když po dobu vyřizování předcházejícího opravného prostředku lhůta neběží.

Soud se nejprve zabýval tím, je-li žaloba přípustná.

Podle ust. § 68 písm. a) s. ř. s., je žaloba nepřípustná také tehdy, pokud žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného.

K napadenému rozhodnutí připojil žalovaný poučení, podle kterého byl žalobce proti němu oprávněn podat opravný prostředek (odvolání) k Ministerstvu spravedlnosti České republiky. V souladu s konstantní judikaturou však žádný opravný prostředek zákon v těchto případech neumožňuje, neboť: „V případě odložení žádosti o informace podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím, není možno využít jako opravný prostředek stížnost podle § 16a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím. Zákon neupravuje ani jiné opravné prostředky proti takovému rozhodnutí, proto se žadatel o informace může bránit žalobou ve správním soudnictví přímo proti rozhodnutí povinného subjektu o odložení žádosti o informace podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. j. 6 Ans 16/2012-62).

S ohledem na citované rozhodnutí je tedy zřejmé, že proti rozhodnutí správního orgánu o odložení žádosti o informace není k dispozici žádný opravný prostředek. Žalobce tedy postupoval správně, když se proti napadenému rozhodnutí přímo bránil žalobou dle soudního řádu správního, která nemůže být posouzena jako nepřípustná pro nevyčerpání řádných opravných prostředků. „Odvolání“, které žalobce proti napadenému rozhodnutí podal k Ministerstvu spravedlnosti České republiky, nemůže být projednáno, neboť absentuje zákonná úprava, která by tento postup umožňovala.

Dále se soud zabýval tím, zda-li byl žalovaný oprávněn napadené rozhodnutí v dané konkrétní fázi řízení vydat.

Podle § 17 odst. 5 informačního zákona a zejména s poukazem na ustálenou judikaturu, soud uvádí, že: „Po dobu vyřizování této stížnosti [podle § 16a odst. 1 písm. d) informačního zákona] neběží lhůta, v níž má žadatel o informaci zaplatit požadovanou částku a po jejímž marném uplynutí lze žádost odložit. Žadatel je tímto způsobem chráněn, aby během vyřizování jeho stížnosti nebyla jeho žádost o poskytnutí informace odložena.“ (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Ans 10/2012–46 ze dne 29. 1. 2013).

Z výše uvedeného plyne, že žalovaný nebyl v dané fázi řízení oprávněn vydat rozhodnutí o odložení žádostí žalobce pro nezaplacení požadované úhrady, neboť byl povinen vyčkat rozhodnutí o stížnosti žalobce ze dne 19. 11. 2013 proti jejímu vyměření. Stanovená šedesátidenní lhůta pro zaplacení úhrady nákladů počíná běžet až po vydání tohoto rozhodnutí. Z těchto důvodů soud žalobě v této části vyhověl a napadené rozhodnutí žalovaného o odložení žádostí jako nezákonné podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušil a v souladu s ust. § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Současně však soud odkazuje opět na rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 8 Ans 10/2012–46, ze dne 29. 1. 2013, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že je chybné domnívat se, že po dobu rozhodování nadřízeného správního orgánu o stížnosti žalobce podle § 16a odst. 1 písm. d) informačního zákona nemůže žalovaný správní orgán konat, a to přestože patnáctidenní lhůta pro vyřízení této stížnosti marně uplynula. Žalovaný je – přes probíhající řízení o stížnosti žalobce o výši úhrady – dle ustálené judikatury povinen o žádostech žalobce o informace rozhodnout, neboť nečinnost nadřízeného správního orgánu nemůže jít zásadně k tíži žadatele, jelikož tento postup ve svém důsledku vede ke zkrácení jeho práv, jež mu informační zákon poskytuje. Z těchto důvodů je žalovaný povinen v novém řízení buď poskytnout žalobci požadované informace, nebo rozhodnout o jeho žádostech a vydat ve věci rozhodnutí.

Pokud jde o tvrzenou nečinnost žalovaného, tato dle názoru žalobce spočívá v pasivitě žalovaného, neboť řádně nerozhodl o jeho žádostech o informace. Proti postupu žalovaného spočívající v jeho liknavosti a současně proti vyměřené úhradě nákladů podal žalobce stížnost, která byla žalovaným postoupena Ministerstvu spravedlnosti České republiky dne 26. 11. 2013. O této stížnosti nebylo dosud rozhodnuto. Dne 17. 12. 2013 dále žalobce podal žádost k Ministerstvu spravedlnosti České republiky, aby byla učiněna opatření proti nečinnosti tohoto ministerstva. Ani tato žádost nebyla vyřízena.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Ans 13/2012-14 ze dne 15. 11. 2012 vyplývá, že: Právu na informace však soudní ochrana být poskytnuta musí, neboť podle čl. 4 Ústavy platí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. V rozsudku ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. 2 Afs 2/2004, dovodil Nejvyšší správní soud, že čl. 36 odst. 2 Listiny nelze vykládat v tom smyslu, že by ochrana byla jednotlivci zaručena pouze před rozhodnutím, ne však proti jiným úkonům správních orgánů, jimiž se zasahuje do veřejných subjektivních práv. To proto, že užší formulace čl. 36 odst. 2 Listiny byla ovlivněna dobou svého vzniku a nemohla detailně předvídat budoucí úpravu správního soudnictví. Tento poznatek však nic nemění na skutečnosti, že povinnost soudů poskytnout ochranu základním právům a svobodám, byť zásah nemá povahu rozhodnutí, plyne právě z citovaného čl. 4 Ústavy.

Za této situace dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že umožnění přímé obrany proti povinnému subjektu, tak, jak ji dovozuje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu k některým stížnostním bodům ust. § 16a odst. 1 informačního zákona, je na místě…………….Proto i v tomto případě, kdy žalovaný vyzval stěžovatele k úhradě nákladů na poskytnuté informace a Ministerstvo spravedlnosti o podané stížnosti do zákonem stanovené lhůty nezákonně nerozhodlo, je třeba podanou stížnost proti výši úhrady považovat za bezvýsledně vyčerpaný prostředek, který procesní předpis platný pro řízení u správního soudu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu ust. § 79 odst. 1 s. ř. s. Proto je možné se žalobou podle § 79 odst. 1 s. ř. s. domáhat vydání rozhodnutí přímo po žalovaném…..

Jak dále tento soud v rozsudku uvedl, tímto způsobem bude ukončena nečinnost žalovaného, přičemž s ohledem na tento typ řízení se zdejší soud nemůže vyjadřovat k tomu, zda žalovaný je povinen požadované informace stěžovateli poskytnout anebo zda naopak žádost podle ust. § 17 odst. 5 informačního zákona odloží pro nezaplacení požadované náhrady.

Závěrem soud dodává, že rozhodnutí o odložení by bylo možné vydat až poté, co by nadřízeným správním orgánem bylo rozhodnuto o stížnosti žalobce a zároveň by uplynula zákonná lhůta 60 dnů. Případné odložení žádostí žalobce však představuje rozhodnutí, které je přezkoumatelné ve správním soudnictví, a bude tak případně možno znovu posoudit, zda pro vydání tohoto rozhodnutí byly dány zákonné důvody.

Za současného skutkového stavu věci soud proto žalobě žalobce vyhověl a uložil žalovanému v zákonem stanovené lhůtě 15 dnů buď informace žádané žalobce poskytnout, nebo ve věci vydat rozhodnutí. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobci, který byl ve věci úspěšný, přiznal soud náhradu nákladů řízení v celkové částce 3.000,- Kč, a to jako náhradu soudního poplatku. Jiné náklady, jak je zřejmé ze spisové dokumentace, žalobci nevznikly. Dále soud uložil žalobci povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč, jenž nebyl za podanou žalobu uhrazen v zákonné výši (soudní poplatek za tento typ žaloby činí celkem 3.000,- Kč dle položky č. 18 odst. 2 písm. a) sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 26. září 2014

Olga Stránská, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost: Alena Léblová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru