Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

46 A 181/2017 - 58Rozsudek KSPH ze dne 24.02.2020

Prejudikatura

4 As 55/2007 - 84

59 Ca 72/2009 - 55

6 Ads 88/2006 - 132

1 Afs 50/2009 - 233


přidejte vlastní popisek

46 A 181/2017 - 58

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a Mgr. Lenky Oulíkové ve věci

žalobců: a) Mgr. M. S.,

b) JUDr. J. S. H., Ph.D.,

oba bytem X,

zastoupeni advokátkou JUDr. Ing. Evou Radovou, sídlem Na příkopě 988/31, Praha,

proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2017, č. j. 120235/2017/KUSK,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.

Odůvodnění:

Vymezení věci a obsah podání účastníků

1. Žalobci se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl jejich odvolání a potvrdil rozhodnutí M. ú. v Č. (dále jen „s. ú.“) ze dne 16. 5. 2017, č. j. MUCE 30504/2017 OSU (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím s. ú. podle § 120 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „stavební zákon“) z. žalobcům t. u. s. r. d., p. v., s. t. k., p. p., p. s. e., p. c., t. ú. na pozemku, nekrytého p. s. a p. (dále jen „stavba“) na pozemku p. č. X v k. ú. T. v o. T. provedené na základě souhlasu s provedením ohlášené stavby ze dne 8. 12. 2011, č. j. MUCE 66747/2011 OUPSR.

2. Žalobci namítají, že žalovaný porušil § 120 odst. 1 a odst. 2 stavebního zákona, neboť rozhodnutí o z. u. s. nebylo žalobcům oznámeno ve lhůtě 30 dnů od oznámení záměru započít s užíváním stavby. Nesouhlasí s žalovaným, že postačí v této lhůtě rozhodnutí vydat.

3. Dále žalobci namítají, že žalovaný porušil § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť nepostupoval tak, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Uvádí, že žalovaný v obdobném případě v rozhodnutí ze dne 4. 6. 2012, č. j. 086857/2012/KUSK, postupoval odlišně. Žalovaný svůj odlišný postup nevysvětlil, ačkoli žalobci ve svém odvolání na daný případ upozornili.

4. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. Trvá na tom, že žalobcům nevzniklo právo stavbu užívat podle § 120 odst. 1 stavebního zákona, neboť s. ú. před uplynutím lhůty vydal ve smyslu § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu rozhodnutí, jímž užívání stavby z. Upozorňuje, že žalobci nezpochybňují, že stavba byla provedena v rozporu se souhlasem s provedením ohlášené stavby a stanoviskem S. CHKO Č. k.

Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu

5. Soud po zjištění, že žaloba je včasná, podaná oprávněnou osobou a jsou splněny i další podmínky jejího věcného projednání přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů vycházeje ze skutkového a právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.)

6. Soud o věci rozhodl bez jednání, neboť žalobci s tím souhlasili a žalovaný na výzvu soudu nesdělil, že by s rozhodnutím věci bez jednání nesouhlasil, a má se tedy za to, že souhlasí (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

Obsah správního spisu

7. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobci oznámili dne 24. 4. 2017 s. ú. záměr započít s užíváním stavby. Uvedli, že stavba byla provedena s nepodstatnými odchylkami – a. š. s. k.

8. S. ú. výzvou ze dne 27. 4. 2017 vyzval žalobce k účasti na závěrečné kontrolní prohlídce, která se konala dne 16. 5. 2017.

9. Při závěrečné kontrolní prohlídce s. ú. konstatoval, že stavba (b. s. k.) byla provedena v rozporu se souhlasem s provedením ohlášené stavby a stanoviskem S. CHKO Č. k., podmínky § 119 odst. 2 stavebního zákona nebyly splněny a stavba nemůže být užívána. Uvedl, že na základě tohoto zjištění rozhodnutím podle § 120 odst. 1 stavebního zákona užívání stavby z.

10. Prvostupňovým rozhodnutím s. ú. podle § 120 odst. 2 stavebního zákona žalobcům z. u. s. Prvostupňové rozhodnutí bylo vypraveno dne 18. 5. 2017 a následujícího dne uloženo pro účastníky. Žalobce si zásilku převzal 26. 5. 2017, zásilka adresovaná žalobkyni byla vložena do domovní schránky dne 5. 6. 2017 poté, co si ji žalobkyně b) v úložní lhůtě nevyzvedla.

11. Proti prvostupňovému rozhodnutí podali žalobci dne 26. 5. 2017 odvolání, v němž s odkazem na komentářovou literaturu namítali, že rozhodnutí o zákazu užívání stavby musí být ve lhůtě 30 dnů nejen vydáno, ale také doručeno, což se nestalo. Poukázali také na případ, jímž se zabýval K. s. v P. v rozsudku ze dne 4. 11. 2015, č. j. 45 A 27/2013-32.

12. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. V odůvodnění uvedl, že právní úprava v § 120 stavebního zákona není shodná jako v případě ohlášení záměru provést stavbu. Zákon s. ú. neukládá, aby do 30 dnů ode dne, kdy stavebník oznámí záměr stavbu užívat, rozhodnutí o z. u. doručil, ale aby v případě, že nebudou splněny podmínky dle § 119 odst. 2 stavebního zákona, vydal do 30 dnů od oznámení rozhodnutí, kterým užívání z. Poukázal na rozdíl mezi pojmy doručení a vydání. Konstatoval, že s. ú. po oznámení záměru započít s užíváním stavby obratem stanovil termín konání kontrolní prohlídky na den 16. 5. 2017, při kontrolní prohlídce informoval žalobce, že jim nebude souhlas s užíváním udělen, a 18. 5. 2017 vydal napadené rozhodnutí, jímž užívání stavby z. Z. byl tedy vydán v zákonné lhůtě. K povolení užívání mlčky nemohlo dojít.

Posouzení žaloby soudem

13. Podle § 120 odst. 1 stavebního zákona je stavebník povinen oznámit s. ú. záměr započít s užíváním stavby nejméně 30 dnů předem, nejde-li o stavbu uvedenou v § 122. V oznámení stavebník uvede označení stavby, údaje o umístění a povolení stavby, předpokládaný termín dokončení stavby a zahájení jejího užívání. S užíváním stavby pro účel, k němuž byla stavba povolena, může být započato následující den po kontrolní prohlídce stavby, při které s. ú. do protokolu zaznamená ověření splnění podmínek podle § 119 odst. 2, nebo pokud do 30 dnů od oznámení s. ú. rozhodnutím, které je prvním úkonem v řízení, užívání stavby n.

14. Podle § 120 odst. 2 stavebního zákona s. ú. užívání stavby z., jestliže na základě závěrečné kontrolní prohlídky zjistí, že nejsou splněny podmínky podle § 119 odst. 2. Obdobně postupuje s. ú. u stavby provedené v rozporu se stavebním povolením či ohlášením nebo užívané bez předchozího oznámení. Odvolání proti rozhodnutí o z. užívání stavby nemá odkladný účinek.

15. Soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že postačí, je-li rozhodnutí o z. užívání ve lhůtě 30 dnů od oznámení záměru započít s užíváním stavby vydáno. Byť nebude v této lhůtě oznámeno, právo zahájit užívání stavby ze zákona nevznikne.

16. Závěr, že je třeba rozhodnutí, jímž s. ú. z. užívání stavby, ve lhůtě 30 dnů též oznámit (doručit) stavebníkovi, z dikce § 120 odst. 1 stavebního zákona neplyne a nelze jej dovodit ani ze systematiky stavebního zákona či smyslu právní úpravy.

17. Nemá-li dojít ex lege ke vzniku práva stavbu užívat, musí s. ú. dle citovaného ustanovení rozhodnutím, které je prvním úkonem v řízení, do 30 od oznámení záměru započít s užíváním stavby stavebníku užívání z. Tato lhůta je zjevně vymezena pro úkon správního orgánu – rozhodnutí, tedy jeho vydání ve smyslu § 71 odst. 2 správního řádu, nikoli pro oznámení rozhodnutí ve smyslu § 72 správního řádu, jímž rozhodnutí nabývá právních účinků. To odpovídá cíli právní úpravy, jímž je zjednodušení činnosti s. ú. v případech, kdy jsou zákonné podmínky pro užívání stavby splněny, a současně obrana proti nečinnosti s. ú. Z tohoto pohledu je logické stanovit lhůtu, v níž je správní orgán povinen konat, tedy vydat rozhodnutí, jímž užívání z., neboť tento okamžik může s. ú. ovlivnit, na rozdíl od okamžiku doručení stejnopisu stavebníkovi. Opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru, že s. ú. v souladu se zákonem vydá (předá k doručení) rozhodnutí ve stanovené lhůtě a dále bude záviset na okolnostech na něm nezávislých, respektive na konání osob, jimž je rozhodnutí doručováno, zda stavebníku vznikne právo stavbu užívat. K tomu lze přiměřeně poukázat na usnesení rozšířeného senátu N. s. s. (dále jen „NSS“) ze dne 28. 4. 2009, č. j. 4 As 55/2007-84, č. 1879/2009 Sb. NSS, v němž k § 14 odst. 3 písm. c) a § 15 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 22. 3 2006, konstatoval: „informace byly poskytnuty v zákonem stanovené lhůtě, pokud byly nejpozději v poslední den lhůty v písemné podobě alespoň předány k doručení. Jestliže žadatel následně fakticky převzal písemnosti až po uplynutí zákonné lhůty nebo došlo k jejich doručení jinou formou (např. na základě fikce doručení), neměla již tato skutečnost za následek nastolení právní fikce rozhodnutí o odepření informací. Bylo-li totiž účelem § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. ochránit žadatele o informace před nečinností a přimět povinný subjekt, aby ve stanovené lhůtě o žádosti rozhodl, pak úkonem provedeným v zákonné lhůtě k doručení požadovaných informací nebo k doručení rozhodnutí o nevyhovění žádosti byl tento základní požadavek splněn a ochrany žadatele v podobě vzniku fiktivního negativního rozhodnutí již nebylo třeba. V tomto směru lze přisvědčit i argumentaci obsažené v napadeném rozsudku, že po povinném subjektu nebylo lze spravedlivě požadovat, aby kromě odeslání informací tyto v zákonné lhůtě i doručil, neboť samotný akt doručení je již vázán na skutečnosti objektivně časově neurčitelné, počínáním povinného neovlivnitelné a často i závislé na konání osoby, které je doručováno.“

18. Nelze přitom přehlédnout, že lhůty v délce 30 dnů stavební zákon zásadně stanoví pro úkon s. ú. (např. § 96 odst. 4, § 106 odst. 1, § 127 odst. 2 či § 128 odst. 2 stavebního zákona, resp. § 107 odst. 1 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012). Lhůta 30 dnů pro vydání rozhodnutí je přiměřená tomu, že s. ú. musí s dostatečným předstihem nařídit konání kontrolní prohlídky a doručit výzvu k účasti na ní. To ostatně dokládá i projednávaný případ, v němž s. ú. postupoval ve věci bez zbytečných průtahů, rozhodnutí vydal ve lhůtě 30 dnů, rozhodnutí se též dostalo do dispozice žalobců (bylo pro ně připraveno k vyzvednutí a zanechána jim výzva k vyzvednutí zásilky), avšak k doručení v této lhůtě nedošlo. Je přitom ve veřejném zájmu, aby byly užívány pouze stavby, které splňují podmínky uvedené v § 119 odst. 2 stavebního zákona. Pokud zákonodárce výjimečně hodlal stanovit též lhůtu, v níž musí být rozhodnutí doručeno, učinil tak výslovně. Takto bylo v § 106 odst. 1 větě druhé stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012 stanoveno, že nebude-li stavebníkovi souhlas s provedením ohlášené stavby doručen do 40 dnů ode dne, kdy ohlášení došlo s. ú., ani mu v této lhůtě nebude doručen z. podle § 107, platí, že s. ú. souhlas udělil. Současně bylo v § 107 odst. 1 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012 stanoveno, že pokud by ohlášená stavba podle § 104 odst. 1 byla navržena v rozporu s územně plánovací informací nebo s obecnými požadavky na výstavbu nebo umisťována v nezastavěném území anebo byla v rozporu se závazným stanoviskem dotčeného orgánu (§ 105 odst. 3), s. ú. rozhodnutím, které je prvním úkonem v řízení, provedení ohlášené stavby z. Toto rozhodnutí musí být vydáno do 30 dnů ode dne ohlášení stavby. I v případě rozhodnutí, jímž s. ú. z. provedení ohlášené stavby, tedy byla stanovena lhůta pro jeho vydání v délce 30 dnů, byť vznik fikce souhlasu byl navázán na marné uplynutí delší lhůty 40 dnů. Lhůta, v níž bylo třeba rozhodnutí doručit, byla přitom zjevně stanovena tak, aby byl ponechán prostor pro doručení včas vydaného rozhodnutí (s přihlédnutím k fikci doručení dle § 24 odst. 1 správního řádu, pokud si adresát písemnost nevyzvedne ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena). Z této právní úpravy, která s nedoručením rozhodnutí spojovala vznik fikce souhlasu, nelze dovodit, že by zákonodárce z. užívání stavby ve smyslu § 120 odst. 1 stavebního zákona mínil okamžik doručení rozhodnutí. S ohledem na odlišnost právní úpravy nemůže být režim v případě těchto postupů shodný, jak dovozuje komentářová literatura, na niž poukazuje žalobkyně.

19. Obdobně jako v § 120 odst. 1 stavebního zákona byla v § 127 odst. 2 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012 upravena lhůta, v níž bylo třeba rozhodnutím z. změnu užívání stavby. Podle tohoto ustanovení platilo, že jestliže s. ú. se změnou v užívání stavby souhlasí, zašle do 30 dnů ode dne jejího oznámení souhlas tomu, kdo změnu oznámil. V opačném případě rozhodnutím, které je prvním úkonem v řízení, ve stejné lhůtě změnu v užívání stavby z. Pokud s. ú. ve lhůtě 30 dnů ode dne oznámení nevyjádří se změnou v užívání stavby souhlas ani ji n., má se za to, že se změnou v užívání stavby souhlasí. Jak vysvětlil K. s. v Ú. n. L., pobočka v L., v rozsudku ze dne 11. 5. 2010, č. j. 59 Ca 72/2009-55, č. 2453/2012 Sb. NSS, „z citovaného ustanovení tak vyplývá postup s. ú. v případě, že ten, kdo je tak oprávněn učinit ve smyslu § 127 odst. 1 stavebního zákona, oznámí změnu v užívání stavby. S. ú. buď: 1) ve lhůtě 30 dnů ode dne oznámení změny v užívání s touto změnou vysloví souhlas a tento souhlas (formou písemného oznámení s obsahem dle § 127 odst. 1 stavebního zákona a příslušných ustanovení prováděcí vyhlášky) zašle ve stanovené lhůtě 30 dnů tomu, kdo změnu oznámil, nebo 2) ve lhůtě 30 dnů ode dne oznámení rozhodnutím změnu v užívání stavby z. (formou správního rozhodnutí, které je zároveň prvním úkonem v řízení), nebo 3) ve lhůtě 30 dnů ode dne oznámení ani nevysloví a nezašle svůj souhlas se změnou, ani nevydá rozhodnutí o z. změny, ani nepostupuje dle § 127 odst. 3 stavebního zákona (písemně nevyrozumí oznamovatele, že změna podléhá rozhodnutí); v takovém případě se má za to, že s. ú. se změnou v užívání stavby souhlasí, jedná se o fikci vyslovení a zaslání souhlasu se změnou v užívání stavby, tzv. mlčky udělený souhlas.“ V právní větě se dále uvádí: „Pokud v zákonné lhůtě 30 dnů ode dne oznámení o změně v užívání stavby s. ú. podle § 127 odst. 2 věty druhé stavebního zákona z roku 2006 vydá rozhodnutí, kterým oznámenou změnu v užívání stavby z., nenastane zákonná fikce vyslovení souhlasu se změnou v užívání stavby ve smyslu § 127 odst. 2 věty poslední.“ Soud neshledává žádný důvod, pro který by mělo být obdobně formulované pravidlo v § 120 odst. 1 stavebního zákona vykládáno odlišně. V tomto směru není významné, zda právo vznikne marným uplynutím lhůty ze zákona, nebo zda je s jejím uplynutím spojena fikce vydání souhlasu.

20. Lze tedy shrnout, že právo užívat stavbu na základě oznámení záměru dle § 120 odst. 1 stavebního zákona ze zákona nevznikne, pokud s. ú. ve lhůtě 30 dnů ode dne oznámení záměru započít s užíváním stavby vydá rozhodnutí, kterým užívání z.

21. Pokud žalobci upozorňují na rozsudek K. s. v P. ze dne 4. 11. 2015, č. j. 45 A 27/2013-32, soud se v něm zabýval otázkou, zda lze oprávnění užívat stavbu vzniklé marným uplynutím lhůty, v níž může s. ú. její užívání z., zrušit usnesením podle § 156 odst. 2 správního řádu, a nikoli předpoklady, za nichž lhůta marně uplyne. Soud v uvedené věci zdůraznil, že v tomto směru vyšel ze závěrů žalovaného, neboť mu v mezích uplatněných žalobních bodů nepříslušelo přehodnocovat názor žalovaného, podle něhož prodleva s převzetím poštovní zásilky s rozhodnutím z. užívání stavby na straně žalobce vyvolala vznik práva užívání stavby.

22. V projednávané věci žalobci oznámili svůj záměr započít s užíváním stavby dne 24. 4. 2017. Posledním dnem lhůty 30 dnů, v níž byl s. ú. oprávněn z. žalobcům užívání stavby, tedy byla středa 24. 5. 2017. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno (předáno k doručení provozovateli poštovních služeb) ve smyslu § 71 odst. 2 písm. a) stavebního zákona dne 18. 5. 2017. Vzhledem k tomu, že s. ú. vydal rozhodnutí, jímž z. užívání, ve lhůtě 30 dnů ode dne oznámení záměru započít s užíváním stavby, právo užívat stavbu na základě oznámení žalobcům nevzniklo. První žalobní bod tedy není důvodný.

23. Byť se žalovaný výslovně nevymezil vůči svému odlišnému postupu v jiné věci, který vyplývá z rozsudku ze dne 4. 11. 2015, č. j. 45 A 27/2013-32, na který žalobci v odvolání upozornili, svůj postup v této věci dostatečně odůvodnil a vysvětlil, proč jej považuje za zákonný. Jak upozornil i NSS v rozsudku ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 Afs 50/2009-233, na který poukázali žalobci, [z]ásada legitimního očekávání účastníka správního řízení nemá v žádném případě absolutní hodnotu a je např. omezena jinými zásadami, jež je v rámci správního řízení správní orgán povinen respektovat. […] zásada legitimního očekávání je omezena zejm. zásadou legality (§ 2 odst. 1 a 2 správního řádu) či zásadou účelnosti a souladu zvoleného řešení s veřejným zájmem (§ 2 odst. 4 správního řádu).“ Zásada legitimního očekávání tak má význam zejména v případech, kdy je správním orgánům ponechán prostor pro správní uvážení. Správní orgán je povinen postupovat v souladu se zákony a uplatňovat svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena (§ 2 odst. 1 a 2 správního řádu). Zásada legality vyžaduje, aby žalovaný mohl případně revidovat předchozí nesprávný právní názor. Pokud vyhodnotí, že předchozí postup nebyl v souladu se zákonem, je na místě, aby se od něj odchýlil. Je přitom povinen svůj postup odůvodnit, což žalovaný učinil. Dále je třeba konstatovat, že postup žalovaného v jedné dřívější věci nezakládá jednotnou ustálenou správní praxi, která by (i přes svou nezákonnost) mohla založit legitimní očekávání, jemuž by bylo třeba poskytnout ochranu. Jak konstatoval N. s. s. v usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132, č. 1915/2009 Sb. NSS, [s]právní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Jen taková správní praxe je doplněním psaného práva a je způsobilá modifikovat pravidla obsažená v právní normě.“ Žalobci mohou předpokládat, že správní orgány budou postupovat v souladu se zákonem. V projednávané věci byli žalobci s. ú. při kontrolní prohlídce dne 16. 5. 2017 upozorněni na to, že jim bude užívání z., rozhodnutí bylo následně bez zbytečného odkladu dne 18. 5. 2017 vydáno a dne 19. 5. 2017 pro ně bylo rozhodnutí připraveno k vyzvednutí. Žalobcům na základě postupu žalovaného v jediné dřívější věci nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že jim v důsledku otálení s vyzvednutím zásilky vznikne právo stavbu užívat, které by bylo třeba v zájmu právní jistoty upřednostnit.

Závěr a náklady řízení

24. Vzhledem k tomu, že soud neshledal žalobou uplatněné žalobní body důvodnými, přičemž nezjistil ani žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci nebyli v řízení úspěšní, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách.

Praha 24. února 2020

Mgr. Tomáš Kocourek, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru