Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

46 A 1/2021 - 59Rozsudek KSPH ze dne 29.03.2021

Prejudikatura

7 As 79/2010 - 150

10 Azs 256/2015 - 55

4 Azs 73/2017 - 29

7 Azs 72/2020 - 23

5 Azs 107/2020 - 46

2 Azs 3...

více

přidejte vlastní popisek

46 A 1/2021- 59

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Lenkou Oulíkovou ve věci

žalobce: H. R.,

státní příslušník Afghánské islámské republiky, toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Tis u Blatna,

zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s.,

sídlem Kovářská 939/4, Libeň, Praha,

proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, sídlem Křižíkova 279/8, Praha,

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 3. 2021, č. j. KRPS-50421-22/ČJ-2021-010022-ZZC,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované, jímž žalovaná zajistila žalobce dle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců za území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochraně podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“)]. Dobu zajištění stanovila na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody.

2. Žalovaná uvedla, že byly splněny podmínky pro zajištění žalobce za účelem jeho předání na základě nařízení Dublin III dle § 129 zákona o pobytu cizinců. Konstatovala, že z lékařské zprávy vyplývá, že žalobce je dospělý, jeho kostní věk odpovídá věku 19 let. Poukázala na to, že přicestoval do České republiky neoprávněně bez platného cestovního dokladu a platného oprávnění k pobytu. Na základě shody v systému EURODAC zjistila, že žalobce je žadatelem o mezinárodní ochranu v Rumunsku na základě žádosti ze dne 9. 2. 2021. Jelikož předání do Rumunska dle nařízení Dublin III nebylo možné provést do 48 hodin z důvodu zajištění nezbytných náležitostí k zabezpečení realizace předání, žalovaná žalobce zajistila dle § 129 zákona o pobytu cizinců. Dle žalované existuje reálný předpoklad realizace předání na území odpovědného členského státu v době trvání zajištění, neboť neexistuje žádná překážka trvalejší povahy, která by předání bránila. Žalovaná shledala, že není na místě uložit zvláštní opatření za účelem vycestování, neboť žalobce nedisponuje finančními prostředky a sám potvrdil, že nemůže složit finanční záruku. Žalobce nemá v České republice žádnou stálou adresu pobytu a není předpoklad, že by se pravidelně hlásil na útvaru policie. Žalovaná vyšla také z toho, že žalobce jakožto žadatel o mezinárodní ochranu v Rumunsku Rumunsko nelegální cestou opustil, přičemž jeho cílovou zemí je Německo. Dle žalované proto existuje důvodný předpoklad, že by žalobce nevyčkal ukončení dublinského řízení a opustil území České republiky. Podle žalované tedy existuje u žalobce vážné nebezpečí útěku. Žalovaná se zabývala rovněž otázkou, zda v Rumunsku neexistují systémové nedostatky řízení o udělení mezinárodní ochrany. Uvedla, že jí nejsou známy systémové nedostatky azylového řízení v Rumunsku a žalobce žádné nedostatky v řízení nenamítal. V Rumunsku je dodržován standard ochrany lidských práv, přičemž ani z aktuálních informací a situace nevyplývá, že by tato země měla s přijímáním cizinců systémové potíže, a to ani v souvislosti s pandemií Covid-19. Uzavřela, že v Rumunsku žalobci nehrozí riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Žalobce ve své výpovědi neuvedl žádné důvody, pro které by nemohl být vrácen zpět, ani skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné usuzovat, že mu v případě předání hrozí nelidské či ponižující zacházení. Předání je tedy v době trvání zajištění uskutečnitelné a kritéria dle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III byla splněna.

Obsah žaloby a vyjádření žalované

3. Žalobce předně namítá, že k zajištění nemělo dojít, neboť nebude možné naplnit jeho účel. Žalované muselo být z úřední činnosti známo, že s ohledem na epidemiologickou situaci neexistuje přiměřená pravděpodobnost, že bude možné v době zajištění předání do Rumunska realizovat. K tomu žalobce poukazuje na odpověď Ministerstva vnitra na žádost o informace ze dne 9. 2. 2021, podle níž bylo v období od března do prosince 2020 plánováno předání v 92 případech, avšak z důvodu epidemiologické situace, ad hoc měnících se podmínek pro realizaci transferu, zrušení či omezení leteckých spojení či dalších mimořádných opatření a omezení byla předání zmařena. Z toho dle žalobce vyplývá, že dublinské transfery jsou z důvodu epidemiologické situace pozastaveny. Dle statistik Ministerstva vnitra nebyl v uvedeném období realizován žádný transfer do Rumunska. Žalobce namítá, že žalovaná v napadeném rozhodnutí odkázala na informaci, že má dojít k postupné obnově transferů, avšak ke dni podání žaloby k tomu nedošlo a není důvod se domnívat, že v následujících týdnech dojde. Dle žalobce měla žalovaná s ohledem na přísné podmínky pro vstup na území jiného státu zjišťovat, zda za současné situace Rumunsko přijímá dublinské transfery a tato zpráva měla být součástí správního spisu. Žalovaná měla posoudit, zda bude předání fakticky možné, což žalobce považuje v dané situace za vyloučené. Druhý důvod, pro který nebude dle názoru žalobce možné realizovat předání v rámci dublinského řízení, žalobce spatřuje v systematických nedostatcích azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů, které nesou riziko nelidského a ponižujícího zacházení. Žalobce se domnívá, že žalovaná v tomto ohledu nedostála zásadě materiální pravdy ve smyslu § 3 ve spojení s § 2 odst. 1 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Statistiky uvádí 2 587 žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v Rumunsku za rok 2019. K podmínkám v zařízeních žalobce poukazuje na komentář rumunského hnutí Dreptul la Oras ze dne 9. 3. 2021 s fotografiemi, v němž je uvedeno, že policie provedla zátahy na migranty a umisťuje je do karantény v Temešváru a zařízení v jiných městech, kdy tato centra neodpovídají ubytovacím standardům, v jednom pokoji je asi 17 až 20 osob s přístupem na jednu toaletu a se sdílenou kuchyní, přičemž jejich pohyb je konstantně monitorován kamerovým systémem. Dále žalobce cituje z podkladové Informace OAMP Ministerstva vnitra, v níž je zmiňována nedostatečná kvalita tlumočení a nemožnost kontroly skrze skutečný záznam. Není též patrné, v jakém jazyce a formě má být poskytována základní právní asistence. Dle této informace je sice žadatelům o mezinárodní ochranu zajištěn přístup k základním službám, např. lékařské a psychologické péči a vzdělání, jejich dostupnost se však liší dle typu zařízení, často je nedostatečná a suplována neziskovými organizacemi. Ve středisku v Temešváru si ubytovaní stěžovali na štěnice, hmyz a blechy, nekvalitní matrace a nízkou úroveň sociálních a hygienických zařízení. Dále žalobce cituje zprávu Asylum Information Database (AIDA), Country Report: Romania, aktualizovanou pro rok 2019 (dále jen „zpráva AIDA“), v níž je zmiňován nedostatek tlumočníků a problémy týkající se kvality tlumočení a chování tlumočníků, problémy v souvislosti s opravnými prostředky a nedostatky při poskytování právní pomoci. Dále cituje popis ubytovacích prostor v regionálním středisku v Temešváru a Rădăuți a zjištěné nedostatky, kdy v Rădăuți při návštěvě ombudsmana v září 2019 byly velmi opotřebované koupelny a sporáky, čistota v kuchyni nedostatečná, nebylo tam místo pro uložení potravin, obklady a dlažba byly staré, rozbité a hygienicky závadné a budova neposkytovala adekvátní podmínky pro ubytování, vaření a uchovávání potravin, přetrvával tam problém s matracemi a přes dezinfekci tam byly štěnice. V Temešváru si žadatelé přes osm dezinfekcí v roce 2019 stěžovali na štěnice, vši, šváby, špatný stav matrací a potrubí ve sprchách a na toaletách, nebylo poskytováno povlečení žadatelům, kteří byli v centru znovu ubytováváni (nově příchozím ano), a žadatelům, kteří byli do jednoho či dvou dnů přemístěni.

4. Dále žalobce namítá nedostatečně zjištěný stav ve vztahu ke své nezletilosti. K tomu předložil kopii identifikační strany cestovního dokladu. Uvádí, že ačkoli na fotografii je patrný pouze den a měsíc narození dle gregoriánského kalendáře (26. červenec), doklad obsahuje datum dle afghánského kalendáře, solární hidžry. Z dokladu je patrné, že žalobce se narodil čtvrtý den měsíce Asad roku X, což odpovídá datu X. Žalobci tedy bylo ke dni podání žaloby 17 let, 7 měsíců a 21 dnů. Žalobce je tedy nezletilým dítětem dle Úmluvy o právech dítěte. Namítá, že žalovaná založila závěr o věku pouze na výsledku posouzení kostního věku dle rentgenového snímku. K tomu cituje bod 44 rozsudku Nejvyššího správního soudu (patrně míněn rozsudek ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020-46 – pozn. soudu), v němž Nejvyšší správní soud poukázal na judikaturu švýcarského Federálního správního soudu, která vychází z toho, že výsledek vyšetření zápěstní kosti má omezenou autoritativní hodnotu, kdy zvláště po dosažení věku 16 let je důkazní hodnota vyšetření nižší a nelze z ní jednoznačně usuzovat na skutečný věk. Výpověď cizince tak nemůže zjištěný výsledek vyšetření zpochybnit, ledaže by byl vyšší o tři a více let oproti cizincem udávanému věku. Jako jediný důkaz je výsledek vyšetření kostního věku uznáván, pokud odchylka oproti cizincem udávanému věku byla vyšší než tři roky. Dále Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku upozornil, že metody jsou založeny na srovnávacím materiálu, u něhož je třeba zohlednit i jiný socioekonomický a geografický původ posuzovaných osob, a v daném případě shledal, že by bylo na místě, aby si policie či Ministerstvo vnitra v rámci metodické činnosti opatřilo odborně podložený závěr o podstatě metod TW3 a GP, včetně toho, do jaké míry lze jejich výsledky považovat za validní a za jakých okolností je třeba je doplnit. Dále žalobce cituje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, č. j. 19 A 49/2020-36, podle něhož lze vyšetření cizince doplnit psychologickým hodnocením a hodnotit je podle okolností případu ve vztahu s dalšími důkazy ohledně data (roku) narození, které je zpochybňují či potvrzují. Lze tak přihlédnout k informacím o identitě a věku získaných od cizozemských orgánů, zjevně nepravdivé výpovědi obsahující zásadní vnitřní rozpory o identitě či informacím ze země původu. Žalobce se domnívá, že za přetrvávajících pochybností a absence dalších důkazů na něj bylo třeba dle § 129 odst. 5 poslední věty zákona o pobytu cizinců hledět jako na nezletilého bez doprovodu. Žalovaná v rozporu s tímto ustanovením vystavila žalobce nezákonnému omezení osobní svobody, nadto v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, které nesplňuje podmínky pro umístění nezletilých cizinců bez doprovodu.

5. Konečně žalobce namítá, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, pokud jde o postavení žalobce jako žadatele. Žalovaná se ve vztahu k jeho nezletilosti (zranitelnosti) opomněla zabývat tím, zda je žalobce žadatelem o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 2 písm. c) nařízení Dublin III a zda má být předán dle čl. 18 odst. 1 písm. a) nebo b) nařízení Dublin III, nebo zda má být předán dle čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d) nařízení Dublin III, tedy jakožto osoba, která nemá postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Žalovaná se otázkou, zda je žalobce považován za žadatele o udělení mezinárodní ochrany a náleží mu odpovídající práva stran podmínek přijetí, nezabývala. Pouze uvedla, že žalobce měl podat žádost v Rumunsku 9. 2. 2021. Žalobce proto považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

6. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhuje žalobu zamítnout. Ve vyjádření zrekapitulovala skutečnosti předcházející vydání napadeného rozhodnutí a shrnula důvody zajištění žalobce. Uvedla, že ze systému EURODAC, v němž byla na základě shody otisků prstů zjištěna shoda s rumunským záznamem ze dne 9. 2. 2021, je zřejmé, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu v Rumunsku. O shodě bylo informováno Dublinské středisko Ministerstva vnitra, které zahájilo postup dle nařízení Dublin III. Kdyby žalobce nebyl žadatelem o mezinárodní ochranu v jiném členském státě, nebylo by zahájeno dublinské řízení. Na základě shody v systému EURODAC a zahájeného dublinského řízení má žalovaná za dostatečně prokázané, že žalobce je žadatelem o azyl v Rumunsku. Žalobce svévolně neoprávněně opustil území členského státu, ve kterém požádal o mezinárodní ochranu, aniž vyčkal výsledku řízení o udělení mezinárodní ochrany. To dle žalované svědčí o tom, že pokud by žalobce nebyl zajištěn, pokračoval by v neoprávněné cestě do Německa. K otázce realizovatelnosti účelu zajištění uvedla, že ač je v důsledku pandemické krize předávání na území Evropské unie ztíženo, není předání do Rumunska vyloučeno. Skutečnost, že většina transferů do Rumunska byla v důsledku pandemie zmařena, neznamená, že předání bude zmařeno i v tomto případě. Dle žalované je zde předpoklad, že k předání může dojít. K namítaným nedostatkům rumunského azylového systému uvádí, že v Rumunsku dodržují standard ochrany lidských práv, přičemž ani z aktuálních informací nevyplývá, že by přijímání cizinců vykazovalo systémové nedostatky. Dle žalované zde nehrozí riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Žalovaná poukazuje také na výpověď žalobce, ve které neuvedl žádné důvody, pro které by nemohl být vrácen zpět do Rumunska a na základě kterých by bylo možno usuzovat, že mu tam hrozí nelidské či ponižující zacházení. Žalobce v Rumunsku požádal o udělení mezinárodní ochrany, a musel tedy vědět, že je pro něj tento stát bezpečnou zemí. Žalobce neuvedl, že by v rumunském azylovém táboře byly nelidské či jinak nevhodné podmínky a že by Rumunsko opustil z těchto důvodů. Sám uvedl, že důvodem byla snaha dostat se do Německa. K předloženým fotografiím uvádí, že není zřejmé, čeho se týkají, přiložený text nemá úřední překlad a není jasné, z jakého zdroje pochází. K námitce týkající se posouzení zletilosti žalovaná uvádí, že zletilost žalobce považuje za zcela prokázanou. Poukazuje na to, že sám žalobce uvedl, že přicestoval bez cestovního dokladu a vlastní pouze občanský průkaz, který nechal v Afghánistánu. Vypověděl, že datem narození, které uvedl do protokolu, tedy 7. 4. 2005, si je jistý. Dále uvedl, že není schopen prokázat svou totožnost. Byl proto poučen o tom, že budou provedeny úkony ke zjištění jeho věku. Z výsledku vyšetření je zřejmé, že žalobce není nezletilý, neboť ačkoli uváděl věk 15,9 let, z lékařské zprávy vyplývá, že je starší 19 let. Odchylka od udávaného věku je více než tři roky, a je tedy jako důkaz zcela postačující. Z přiložené kopie cestovního dokladu není zřejmé, kdy se žalobce narodil, neboť toto datum je nečitelné. Dále žalovaná poukazuje na to, že kopii cestovního dokladu žalobce při svém zajištění nepředložil a ani se o ní nezmínil. Žalobce ve své výpovědi uvedl, že jako doklad totožnosti vlastní pouze občanský průkaz, který zanechal v Afghánistánu. Není možné s jistotou říci, že jde o kopii cestovního dokladu žalobce.

Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu

7. Soud ověřil, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou, ve lhůtě dle § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a po odstranění vad žaloby, které bylo učiněno ve lhůtě pro podání žaloby (s ohledem na aplikaci § 35 odst. 10 s. ř. s.), splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Žaloba je tedy věcně projednatelná. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu

8. Dne 3. 3. 2021 hlídka policie zjistila, že žalobce se bez cestovního dokladu spolu s dalšími osobami nacházel v nákladovém prostoru kamionu u čerpací stanice na 52 km dálnice D1 ve směru na Prahu. Žalobce uvedl, že je afghánský občan a je nezletilý. Žalovaná téhož dne žalobce zajistila podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, neboť byl důvod se domnívat, že žalobce neoprávněně vstoupil na území České republiky nebo zde neoprávněně pobývá. O zajištění informovala Oddělení sociálně – právní ochrany dětí, Úřad městské části Praha 8 (úřední záznam o zajištění cizince ze dne 3. 3. 2021, č. j. KRPS-50421-3/ČJ-2021-010022).

9. Žalovaná v návaznosti na tvrzení žalobce o jeho datu narození (7. 4. 2005) vyžádala za účelem zjištění věku lékařské vyšetření ve Fakultní nemocnici v Motole, a to rentgen záprstních kůstek horních končetin a lékařskou prohlídku (stavba těla, pubické ochlupení atd.).

10. Žalobce byl dne 3. 3. 2021 vyšetřen na Klinice zobrazovacích metod Fakultní nemocnice Motol, kde byl proveden rentgen zápěstí. Dle lékařské zprávy MUDr. L. P. ze dne 4. 3. 2021 odpovídá kostní věk žalobce dle atlasu GP-Z věku 19 let, epifyzární štěrbiny jsou uzavřeny, zobrazený skelet je bez zřetelných strukturálních či tvarových změn. Součástí spisu je lékařská zpráva z ambulantního vyšetření ve Fakultní nemocnice v Motole, oddělení urgentního příjmu a LSPP dětí k posouzení věku, ze dne 4. 3. 2021, v níž ošetřující lékařka MUDr. M. Z. konstatovala, že na základě popisu rentgenového snímku zápěstí a pediatrického vyšetření odhaduje věk na více než 19 let.

11. Dne 4. 3. 2021 byl s žalobcem za přítomnosti tlumočnice z perského jazyka a pracovnice OSPOD sepsán protokol o podání vysvětlení. V rámci podání vysvětlení žalobce uvedl, že se jmenuje H. R., narodil se dne X v P.. K dotazu, zda si je datem narození jist a zda má doklad totožnosti, který by toto datum prokazoval, uvedl, že ano, má doma občanský průkaz a říkali mu to rodiče. Občanský průkaz dostal dnem narození. K dotazu, zda může předložit občanský průkaz, uvedl, že ho nechal doma, aby jej během cesty neztratil. Vypověděl, že z Afghánistánu odcestoval asi před rokem. Cestoval do Pákistánu, Iránu a Turecka, kde asi půl roku pracoval v Istanbulu, dále pěšky do Řecka a Srbska. V Srbsku byl asi tři nebo čtyři měsíce ve volném uprchlickém táboře, odtud odešel pěšky do Rumunska, kde byl 15 dnů. V Rumunsku ho chytla policie, vzali mu otisky prstů, byl pět dní v karanténě, poté byl poslán do uprchlického tábora, kde měl volný pohyb. Seznámil se s převaděčem, který mu slíbil zajistit odvoz do Německa, za což žalobce zaplatil 1 500 euro. Cesta kamionem trvala asi 4 až 5 dnů. Při zastávce na čerpací stanici začali bouchat v nákladovém prostoru, neboť byli unavení, měli hlad, žízeň a jeden z nich kolaboval vysílením. Řidič poté zavolal policii. Cesta ho stála celkem 7 000 eur, peníze měl od rodičů, první část zaplatil doma v Afghánistánu. Přicestoval bez doprovodu. V Afghánistánu bydlel v domě u rodičů, má dva bratry, A., jemuž je 32 let a žije v X, a M., jemuž je 25 let a žije v X. Dále má sestru, které je 28 let. Uvedl, že důvodem vycestování byl strach o život, neboť mu hrozilo nebezpečí ze strany místní mafie, je tam válka a nikde není bezpečno. Nebezpečí hrozilo i ostatním příbuzným, kteří před pár měsíci utekli do Indie. S rodinou je v telefonickém kontaktu. Žalobce se chtěl dostat do Německa a poté za bratrem do X. Jeho destinací je Německo, kde se o něj stát postará a mohl by tam studovat. Umí anglicky a turecky. K dotazu uvedl, že není žadatelem o mezinárodní ochranu v jiné zemi Evropské unie. Uvedl, že umí číst, psát a počítat, do školy chodil 9 let. Také, že ví, co znamená pojem zletilost, znamená to, že mu ještě není osmnáct (protokol č. j. KRPS-50421-17/ČJ-2020-010022).

12. Z výsledků vyhledávání v systému EURODAC ze dne 4. 3. 2021 vyplývá, že na základě otisků prstů byla zjištěna shoda se záznamem žadatele referenční číslo RO1TM002T2102091606, datum žádosti 9. 2. 2021.

13. Napadeným rozhodnutím žalovaná žalobce zajistila na dobu 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 a 4 zákona o pobytu cizinců za účelem jeho předání do státu vázaného nařízením Dublin III.

14. Oznámením ze dne 10. 3. 2021, č. j. OAM-234/DS-PR-2021, ministerstvo informovalo žalovanou o zahájení řízení podle nařízení Dublin III s tím, že dne 10. 3. 2021 byla odeslána žádost o přijetí zpět do Rumunska, lhůta pro odpověď byla stanovena do 24. 3. 2021.

Jednání před soudem

15. Soud při jednání provedl dokazování výslechem žalobce a předloženými listinami, kopií strany cestovního dokladu, odpovědí Ministerstva vnitra na žádost o poskytnutí informace ze dne 9. 2. 2021, výtiskem z facebookové stránky hnutí Dreptul la Oras s komentářem z 9. 3. 2021 s fotografiemi a zprávou AIDA, zejména částmi týkajícími se tlumočení (s. 32 až 35), opravných prostředků (s. 38 až 41), právní pomoci (s. 44 až 48) a podmínek v regionálních střediscích (s. 94 až 100). Soud dále provedl důkaz sděleními Ministerstva vnitra k otázce transferů do Rumunska a výtiskem internetové stránky www.moore.af/resources/afghan-date-converter s přepočtem data čtvrtého dne měsíce Asad roku 1382 dle afghánského kalendáře na datum 26. 7. 2003 dle kalendáře gregoriánského.

16. Dle odpovědi Ministerstva vnitra bylo od března 2020 do ledna 2021 realizováno celkem 21 dublinských návratů, do Rumunska žádný. Od března do prosince 2020 bylo v 92 případech plánováno předání do odpovědných členských států, avšak z důvodu nastalé epidemiologické situace ve vztahu k šíření Covid-19, ad hoc měnících se podmínek pro realizaci transferu, zrušením nebo významným omezením leteckých spojení či dalším uložením mimořádných opatření a omezení ze strany členských států byla předání zmařena, Česká republika je nicméně stále ve lhůtách v souladu s nařízením Dublin III na případnou další přípravu a realizaci předání. Za leden z uvedených důvodů nebylo zrealizováno 30 předání, i v těchto případech je Česká republika stále ve lhůtě na předání.

17. Ze zprávy Ministerstva vnitra ze dne 25. 3. 2021 vyplývá, že Česká republika obdržela od března do prosince 2020 celkem 51 písemných akceptací Rumunska s přijetím osob na své území, a to převážně ve čtvrtém čtvrtletí 2020, žádné plánované předání se neuskutečnilo z důvodu epidemiologické situace, ad hoc měnících se podmínek pro realizaci transferu, zrušení nebo výrazným omezením leteckých spojení či dalším uložením mimořádných opatření. Od ledna do 24. 3. 2021 obdržela Česká republika ve 131 případech v rámci dublinského řízení písemný souhlas Rumunska s přijetím osob na své území, byl nastaven nový způsob realizace předávání a bylo uskutečněno 10 předání do Rumunska. V průběhu dubna jsou plánovány charterové lety do Rumunska, kdy se připravuje přemístění 30 osob. Stejně se předpokládá přemisťování na pravidelné bázi v dalších měsících roku 2021. Ve vztahu k žalobci Ministerstvo vnitra uvedlo, že lhůta pro odpověď Rumunska uplynula 24. 3. 2021, a má se tedy za to, že Rumunsko s přijetím souhlasí. Dle sdělení Ministerstva vnitra Rumunsko zaslalo souhlas s převzetím žalobce dle dublinského řízení, dle sdělení rumunské strany je žalobce veden pod jménem R. H., nar. X.

18. Dle komentáře organizace Dreptul la Oras byl od 8. 3. 2021 v Temešváru přísný lockdown, migranti a uprchlíci ve městě byli posíláni do karantény do středisek v Temešváru a dalších městech, kam byly nuceně přiděleni z důvodu nedostatku míst v Temešváru, přičemž dle příspěvku je z fotografií patrné, že centra neposkytují odpovídající ubytování, na pokojích je 17 až 20 osob s přístupem k jednomu záchodu a jedné kuchyni a jejich pohyb je soustavně monitorován kamerovým systémem. Hnutí žádalo zajištění dodržování základních lidských práv těchto osob a zahájení jednání v rámci EU, aby jim bylo umožněno dostat se do cílové země. Šest fotografií zobrazuje místnost se dvěma pračkami a dřezem, chodbu a pokoj, v němž je vidět celkem třináct postelí či molitanových matrací na malém prostoru, a koupelnu se třemi umyvadly, z nichž jedno je zjevně nefunkční a jedno neodtéká. Na fotografiích je patrná špína a nepořádek.

19. Žalobce při svém výslechu vypověděl, že se jmenuje H. R., v rámci výslechu napsané jméno v perštině odpovídalo jménu na předložené kopii cestovního dokladu, což potvrdil přítomný tlumočník. Žalobce vypověděl, že se narodil dne X, k dotazu soudu uvedl, že dle afghánského kalendáře (solární hidžry) jde o X. den X. měsíce roku X. Toto datum zopakoval, když byl dotazován na datum v cestovním dokladu. K dotazu soudu uvedl, že v Afghánistánu se obvykle data uvádí v afghánském kalendáři, dle solární hidžry. Do školy chodil od šesti do patnácti let, vychodil 9 tříd základní školy, poté se vydal na cestu. Z Afghánistánu odjel na konci roku 2018. Pákistán a Irán pouze projel, v Turecku byl rok a půl, v Řecku čtyři až pět měsíců, dále se dostal přes Makedonii do Srbska, kde byl čtyři měsíce, odtud pokračoval do Rumunska, kde byl měsíc, odtud přijel do České republiky. Na cestě byl dva a půl roku. K dotazu soudu uvedl, že v Rumunsku uvedl jako datum narození X, při podání vysvětlení na policii uvedl datum X. Nižší věk uváděl, aby mohl pokračovat ve studiu na střední škole, neboť v Afghánistánu nemohl dále studovat. Žalobce uvedl, že nyní nemá žádný afghánský doklad totožnosti, pouze fotografii pasu. Měl s sebou občanský průkaz i cestovní pas až do Makedonie, kde byl zadržen policií, vzali mu doklady, telefon i peníze. Žalobce neví, kde nyní jeho cestovní doklad je. K dotazu soudu žalobce uvedl přepis jména v dokladu tak, jak odpovídá fotokopii (tlumočník doplnil, že rozdíly v přepisu jsou dány neexistencí jednotné transkripce). Popsal, že na místě podpisu v cestovním dokladu je otisk jeho prstu. K dotazu soudu, kdy byl žalobci cestovní doklad vydán, jakým způsobem o něj žádal a kde, uvedl, že si nevzpomíná. K dotazu soudu uvedl, že fotokopii pořídil, když byl v Turecku a chtěl, aby mu teta z matčiny strany do Francie poslala peníze a napsala správně jméno a příjmení podle dokladu. K dotazu, proč fotokopii nezmínil při podání vysvětlení, vypověděl, že cestoval do České republiky tři noci, byl nevyspalý, neuvědomil si to a nikdo se ho na to neptal. Poté se ho zaměstnankyně zástupkyně ptala, zda nemá fotografii dokladu, vzpomněl si, že by ji mohl mít v aplikaci Facebook Messenger, prostřednictvím notebooku zástupkyně se přihlásil na Facebook a v Messengeru fotografii našel a poskytl ji. K sourozencům žalobce uvedl, že má tři bratry a sestru, nejstarší bratr zemřel, dalším bratrům je 30 let a 24 let, sestře je 27 let. K rozporům oproti údajům uvedeným v podání vysvětlení uvedl, že při podání vysvětlení byl unavený.

20. Žalobce k dotazu soudu potvrdil, že předložená kopie je kopií cestovního dokladu, o níž hovořil. 21. Dle předložené kopie strany cestovního dokladu Afghánské islámské republiky č. P01683589 byl tento doklad vydán dne 16. 9. 2019 s datem platnosti do 16. září 2024 pro osobu A. R., místem narození P. s datem narození X s nečitelným rokem narození v důsledku odlesku, datem narození dle kalendáře solární hidžry X. dne měsíce Asad roku X.

22. K dotazu k žalobcem uvedenému rozdílu v datu narození dle afghánského kalendáře žalobce uvedl, že není soustředěný.

23. Zástupkyně žalobce poukázala na to, že zpráva AIDA zachycuje stav v roce 2019 a neví, jaký je aktuální stav. Dle fotografií z Temešváru se pravděpodobně podmínky nezlepšily, ale naopak v důsledku množství žadatelů zhoršily. Poukazuje na fotografii pokoje se 13 postelemi, u něhož odhaduje celkový prostor 20 až 25 m. Životní prostor na jednoho člověka je zřejmě menší než 2 m. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva platí, že je-li životní prostor na jednoho člověka menší než 3 m, platí vyvratitelná domněnka, že dochází k porušení čl. 3 Listiny.

Posouzení žalobních bodů

24. Podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky.

25. Podle § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, nelze-li předání cizince nebo dokončení jeho průvozu uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu vydá rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení.

26. Podle § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území.

27. Podle § 129 odst. 5 zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit nezletilého cizince bez doprovodu, pouze je-li důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu či závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a je-li to v jeho zájmu v souladu s Úmluvou o právech dítěte. Policie je oprávněna v případě důvodné pochybnosti, že jde o nezletilého cizince bez doprovodu, takového cizince zajistit do doby, než je zjištěn jeho skutečný věk. Policie zahájí úkony ke zjištění věku nezletilého cizince bez doprovodu bezodkladně po jeho zajištění. Odmítne-li nezletilý cizinec bez doprovodu provedení úkonů ke zjištění věku, hledí se na něj jako na zletilého cizince. Pokud výsledky zjišťování věku nejsou průkazné, hledí se na cizince jako na nezletilého cizince bez doprovodu.

28. Podle § 129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem předání nebo průvozu je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.

29. Podle čl. 28 odst. 3 prvního pododstavce nařízení Dublin III zajištění musí být co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění podle tohoto nařízení. Podle druhého pododstavce téhož ustanovení, pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět nesmí překročit jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Členský stát, který vede řízení v souladu s tímto nařízením, požádá v těchto případech o urychlenou odpověď. Tato odpověď musí být poskytnuta do dvou týdnů od okamžiku obdržení žádosti. Není-li odpověď poskytnuta v této dvoutýdenní lhůtě, má se za to, že bylo žádosti vyhověno, což má za následek vznik povinnosti převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět, včetně povinnosti zajistit její řádný příjezd. Podle třetího pododstavce téhož ustanovení, pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, přemístění této osoby z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provede, jakmile je to z praktického hlediska možné, a nejpozději do šesti týdnů od implicitního nebo explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí dotčené osoby zpět ze strany jiného členského státu nebo od okamžiku, kdy skončí odkladný účinek odvolání nebo žádosti o přezkum podle čl. 27 odst. 3. Podle čtvrtého pododstavce téhož ustanovení v případě, že dožadující členský stát nedodrží lhůty pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět, nebo pokud se přemístění neuskuteční ve lhůtě šesti týdnů uvedené v třetím pododstavci, nesmí být osoba dále zajištěna.

30. Podle čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III, není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem.

31. Podle čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie nesmí být nikdo mučen ani podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.

32. Žalobce namítá neexistenci reálného předpokladu naplnění účelu zajištění jednak z důvodu pozastavení transferů v souvislosti s epidemiologickou situací, jednak z důvodu existence systémových nedostatků rumunského azylového systému.

33. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, „smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uděleno správní vyhoštění nebo zda má být předán na základě mezinárodní smlouvy či má jinak nuceně vycestovat z území ČR, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění, předání či vycestování z území ČR“. Rozšířený senát rovněž uvedl, že: „[o] zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“

34. V rozsudku ze dne 6. 5. 2016, č. j. 10 Azs 256/2015-57, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že zajištění cizince pro účely jeho předání do jiného členského státu Evropské unie příslušného k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu podle čl. 28 nařízení Dublin III není možné, absentuje-li reálný předpoklad dosažení účelu zajištění, tedy je-li evidentní, že cizinec nebude do jiného členského státu Evropské unie ve lhůtách stanovených čl. 28 citovaného nařízení předán.

35. Ve vztahu k prvnímu žalobnímu bodu soud předesílá, že mu není známo, že by v době vydání napadeného rozhodnutí bylo kompetentními orgány rozhodnuto o pozastavení dublinských transferů do Rumunska, což netvrdí a neprokazuje ani žalobce. Žalobce namítá, že v období od března do prosince 2020 bylo v 92 případech plánované předání do odpovědných členských států zmařeno z důvodu epidemiologické situace, měnících se podmínek pro realizaci transferu, zrušení nebo výrazným omezením leteckých spojení či dalším uložením mimořádných opatření ze strany členských států, a že dle statistik v období od března 2020 do prosince 2020 fakticky neproběhl žádný transfer do Rumunska. Z toho dovozuje pochybnosti, zda je jeho předání realizovatelné, a vytýká žalované, že se touto otázkou dostatečně nezabývala.

36. Ze statistik ministerstva, na které poukazuje žalobce, vyplývá, že v období od března 2020 do ledna 2021 bylo realizováno celkem 25 dublinských návratů do celkem 10 různých členských států, nebylo realizováno žádné předání do Rumunska. Ministerstvo uvedlo, že v 92 případech v období od března do prosince 2020 bylo předání zmařeno, současně doplnilo, že Česká republika je stále ve lhůtách na případnou další realizaci předání dle nařízení Dublin III. V lednu z uvedených důvodů nerealizovalo ministerstvo 30 předání, nicméně v těchto případech je stále ve lhůtě na předání. Ze sdělení ministerstva, které si soud vyžádal, pak vyplývá, že od března do prosince 2020 obdržela Česká republika 51 písemných akceptací Rumunska s přijetím osob na své území, převážně ve čtvrtém čtvrtletí roku 2020, žádné plánované předání se neuskutečnilo z důvodu epidemiologické situace, ad hoc měnících se podmínek pro realizaci transferu, zrušení nebo výrazným omezením leteckých spojení či dalším uložením mimořádných opatření. Od ledna do 24. 3. 2021 obdržela Česká republika ve 131 případech v rámci dublinského řízení písemný souhlas Rumunska s přijetím osob na své území, byl nastaven nový způsob realizace předávání a bylo uskutečněno 10 předání do Rumunska, přičemž v průběhu dubna jsou plánované charterové lety do Rumunska, kdy je připravováno přemístění 30 osob. Stejně se předpokládá uskutečňování přemisťování na pravidelné bázi v dalších měsících roku 2021.

37. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném rozsudku č. j. 10 Azs 256/2015-57, ze statistik, které vypovídají o nízké až mizivé úspěšnosti předávání cizinců do jiného členského státu Evropské unie v minulém období, nelze mechanicky a bez dalšího dovozovat, že i do budoucna absentuje reálný předpoklad dosažení účelu zajištění.

38. Ze samotné skutečnosti, že se v průběhu března 2020 do ledna 2021 v souvislosti s dopady epidemie onemocnění Covid-19 nepodařilo do Rumunska předat žádného z cizinců, nelze dovozovat, že tomu tak bude i v budoucnu, a uzavřít, že ani v následujícím období neexistuje reálný předpoklad na realizaci účelu zajištění. Jak konstatoval zdejší soud již v rozsudku ze dne 3. 3. 2021, č. j. 52 A 5/2021-17, na základě takového výkladu statistických údajů by žalovaná musela navždy rezignovat na plnění svých zákonných úkolů, neboť v návaznosti na období s „nulovou úspěšností“ předání by paušálně bylo vyloučené jakékoli budoucí zajišťování cizinců za účelem jejich předání, čímž by došlo k vyprázdnění právního institutu zajištění za účelem předání podle nařízení Dublin III (srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 Azs 283/2015-62, výše citovaný rozsudek č. j. 10 Azs 256/2015-57). Ze správního spisu ani z žaloby není prima facie zřejmá nepravděpodobnost realizace účelu zajištění, jež by měla za následek nesplnění zákonných podmínek pro aplikaci institutu zajištění. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 25. 3. 2021, č. j. 49 A 1/2021-37, ani s ohledem na epidemiologickou situaci v tuzemsku a v jiných zemích přitom nelze tvrdit, že bylo (je) objektivně vyloučeno, že se transfer realizuje, neboť tato situace se pomalu vyvíjí pozitivním směrem, žalobce nepatří mezi skupinu zvláště ohroženou šířením viru, a ani v případě uzavření hranic není vyloučeno, aby příslušné státy s ohledem na své povinnosti plynoucí z dublinského nařízení realizovaly ad hoc povinné transfery. S ohledem na výše uvedené proto lze akceptovat (byť velice stručné) odůvodnění uvedené na straně 6 napadeného rozhodnutí, kde žalovaná výslovně uvedla, že předání žalobce podle nařízení Dublin III je reálné, neboť jí nejsou známy žádné překážky trvalejší povahy, pro které by předání nemohlo být uskutečněno. Vzhledem k předpokládané složitosti přípravy předání pak žalovaná stanovila i dobu zajištění. Závěr, že z faktického neuskutečnění předání do Rumunska v období od března 2020 do prosince 2020, na které poukazuje žalobce, nelze dovodit nerealizovatelnost předání v budoucnu, potvrzuje sdělení ministerstva ze dne 25. 3. 2021, z něhož plyne, že Rumunsko vyslovuje souhlasy s přijetím osob v rámci dublinského řízení, ministerstvo činí kroky k jejich realizaci, předání do Rumunska se nyní uskutečňují, kdy v tomto roce bylo realizováno již 10 předání, v dubnu se připravuje předání dalších 30 osob s využitím charterových letů a předpokládá se tímto způsobem realizace transferů i v dalších měsících. Žalobní bod týkající se nemožnosti realizace transferu do Rumunska z důvodu pandemie tak není důvodný.

39. Dále se soud věnoval druhému okruhu žalobní argumentace, která spočívá v námitce, že žalobcovo předání do Rumunska je nepřípustné, neboť azylové řízení v Rumunsku vykazuje systémové vady a podmínky přijetí žadatelů nesou riziko nelidského a ponižujícího zacházení, přičemž žalovaná nedostála v tomto ohledu zásadě materiální pravdy.

40. Judikatura navazující na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 79/2010-150 ve vztahu k zajištění za účelem správního vyhoštění mimo území Evropské unie, u nějž se tato vyvratitelná domněnka bezpečné země neuplatní, dovodila, že: „při rozhodování o zajištění cizince je správní orgán povinen možné překážky realizace vyhoštění (vycestování) ve smyslu § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců vypořádat toliko předběžně. Nelze očekávat, že toto posouzení bude kvalitativně zcela srovnatelné s hodnocením, jež provádí Ministerstvo vnitra v závazném stanovisku, které vydává podle § 120a téhož zákona pro účely samotného řízení o správním vyhoštění.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2016, č. j. 5 Azs 5/2016-51, obdobně srov. např. rozsudky ze dne 10. 5. 2017, č. j. 2 Azs 43/2017-24, ze dne 31. 7. 2018, č. j. 3 Azs 182/2017-23, či ze dne 26. 8. 2020, č. j. 1 Azs 495/2019-43). V rozsudku ze dne 16. 10. 2019, č. j. 8 Azs 55/2019-34, Nejvyšší správní soud, doplnil, že „závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 7 As 79/2010 nelze vykládat tak, že při jakýchkoliv (byť sebemenších) pochybnostech o možných překážkách vycestování cizince je správní orgán vždy povinen vyžádat si před vydáním rozhodnutí o zajištění cizince závazné stanovisko Ministerstva vnitra o realizovatelnosti správního vyhoštění. Taková povinnost je dána pouze tehdy, je-li před vydáním rozhodnutí o zajištění správnímu orgánu zřejmé, že by v dané věci důvody znemožňující vycestování mohly být dány. Správní orgán je proto oprávněn si sám provést předběžné posouzení takových překážek, a dojde-li k závěru, že s určitou mírou pravděpodobnosti určité překážky vycestování mohou existovat, teprve tehdy je povinen vyžádat si závazné stanovisko ministerstva ještě před vydáním rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění.“ Soudy tedy i v případech zajištění za účelem správního vyhoštění do třetích zemí mimo území Evropské unie, u kterých mnohem častěji hrozí nerealizovatelnost účelu zajištění s ohledem na princip non-refoulement (jehož odrazem je čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení Dublin III), akceptují i jen stručné vysvětlení či úvahu ohledně neexistence důvodů znemožňujících vycestování. Správní orgány mohou vyjít i ze skutečností, které jsou jim známy z úřední činnosti (rozhodování v obdobných věcech cizinců pocházejících ze stejné země), což zpravidla nebude podloženo písemností ve správním spisu.

41. Evropský azylový systém je vystavěn na zásadě vzájemné důvěry a vyvratitelné domněnce, že každý členský stát je bezpečnou zemí (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. 12. 2011, C‑411/10 a C‑493/10 N. S.). V rozsudku ze dne 19. 3. 2019 ve věci C-163/17 Jawo Velký senát Soudního dvora Evropské unie uvedl, že zásada vzájemné důvěry mezi členskými státy má v unijním právu zásadní význam, neboť umožňuje vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic. Zásada vzájemné důvěry zejména v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva konkrétně každému z těchto států ukládá, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která unijní právo uznává. Je proto třeba předpokládat, že zacházení s žadateli o mezinárodní ochranu v každém členském státě splňuje požadavky Listiny základních práv Evropské unie, Úmluvy o právním postavení uprchlíků, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nelze nicméně vyloučit, že tento systém v praxi naráží v určitém členském státě na závažné funkční problémy, takže existuje riziko, že žadatelé o mezinárodní ochranu budou v případě přemístění do tohoto členského státu vystaveni zacházení, které je neslučitelné s jejich základními právy. Aby se na nedostatky azylového systému v určitém členském státě vztahoval čl. 3 odst. 2 pododstavec druhý nařízení Dublin III, tedy působnost čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, musí dosahovat obzvláště vysoké míry závažnosti, která závisí na všech okolnostech případu. Této obzvláště vysoké míry závažnosti by bylo dosaženo, pokud by se osoba, která je zcela závislá na veřejné podpoře, v důsledku nezájmu orgánů členského státu nezávisle na své vůli a osobní volbě ocitla v situaci silné materiální deprivace, v níž by nemohla uspokojovat své nejzákladnější potřeby, jako je zejména potřeba se najíst, umýt a ubytovat a kterou by bylo poškozováno její tělesné či duševní zdraví, nebo v důsledku které by se ocitla v zanedbaném stavu, jenž je v rozporu s lidskou důstojností. Uvedená míra závažnosti tudíž není dána v situacích, které třebaže se vyznačují značně nejistou situací dotčené osoby či podstatným zhoršením jejích životních podmínek, neznamenají vážnou materiální deprivaci, kdy se tato osoba ocitá v natolik závažné situaci, že takovou situaci lze stavět na roveň nelidskému či ponižujícímu zacházení.

42. Otázkou zkoumání systémových nedostatků v rozhodnutí o zajištění cizince dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců za účelem jeho předání do jiného členského státu podle nařízení Dublin III se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017-29, v němž uvedl, že správní orgány nemusí v každém jednotlivém rozhodnutí o zajištění podle § 129 zákona o pobytu cizinců výslovně zdůvodňovat, zda ve státě, kam má být cizinec předán, k těmto nedostatkům v rámci azylového řízení dochází, či nikoliv. Uvedl, že [p]okud účastník řízení systémové nedostatky v řízení o zajištění nenamítal a správní orgán poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k takovým nedostatkům ve státě předání nedochází, případně o nich nepanují ani důvodné pochybnosti, není nutné, aby své úvahy na dané téma v odůvodnění rozhodnutí výslovně uváděl. (...) S ohledem na zásadu vzájemné důvěry členských států má správní orgán povinnost otázku systémových nedostatků výslovně v rozhodnutí o zajištění vypořádat i bez námitky pouze tehdy, dospěje-li sám k závěru, že takové nedostatky ve státě, kam má být cizinec následně předán existují, případně jsou-li o jejich existenci důvodné pochybnosti.“ V citovaném usnesení rozšířený senát poukázal na to, že k rozhodování o přemístění samotném není příslušná žalovaná, ale Ministerstvo vnitra. Žalovaná má v rámci řízení o určení příslušnosti podle nařízení Dublin III pomocnou úlohu a jejím úkolem je při splnění zákonem stanovených podmínek zajistit osobu, která má být předána do příslušného členského státu, a proto neshromažďuje takové podklady jako ministerstvo. Žalovaná při posuzování naplnění účelu zajištění musí (může) vycházet z obecně známých skutečností o nedostatcích azylového systému dané země, z poznatků ze své úřední činnosti a z výpovědí zajištěných cizinců. Toliko ve sporných situacích je povinna si podklady potřebné pro posouzení této otázky vyžádat. Soud pak uzavřel, že bude-li otázka systémových nedostatků v azylovém řízení namítnuta poprvé až v žalobě proti rozhodnutí o zajištění, bude obecně platit, že krajský soud si v takovémto případě nejprve musí učinit úsudek o důvodnosti této námitky. Dospěje-li k závěru, že o existenci systémových nedostatků panují ve vztahu ke konkrétnímu případu důvodné pochybnosti, bude namístě rozhodnutí správního orgánu zrušit pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Dospěje-li soud k závěru, že systémové nedostatky jsou v konkrétním případě skutečně naplněny, rozhodnutí správního orgánu zruší pro nezákonnost. Rozšířený senát tímto rozhodnutím změnil přístup zastávaný předchozí judikaturou, podle které byl správní orgán povinen se v řízení o zajištění cizince zabývat otázkou případné existence systémových nedostatků azylového řízení příslušného státu vždy z úřední povinnosti a podle které byl rovněž povinen své úvahy ohledně této otázky vtělit do odůvodnění svého rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2019, č. j. 1 Azs 226/2019-26).

43. Při zajištění cizince je žalovaná, která musí o případném zajištění cizince rozhodnout do 48 hodin od prvotního omezení na svobodě, povinna se zabývat tím, zda neexistují překážky, které by bránily předání cizince do jiného členského státu ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, pouze v tom rozsahu, zda není předání a priori vyloučené. Jde o předběžné zjišťování existence překážek, které budou ještě zevrubně zkoumány v navazujícím řízení. Pro účely rozhodnutí o zajištění není nutné postavit najisto, že předání cizince do jiného členského státu bude skutečně realizováno, ale postačí závěr o možnosti předání (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č j. 4 Azs 31/2017-54, ze dne 31. 7. 2019, č. j. 6 Azs 59/2019-38, či ze dne ze dne 14. 11. 2019, č. j. 1 Azs 226/2019-26).

44. Žalobce nedostatky azylového systému a nevyhovující materiální podmínky v Rumunsku zmínil poprvé v žalobě, přičemž se omezil na obecná neindividualizovaná tvrzení s odkazy na komentář rumunského hnutí Dreptul la Oras, citace z podkladové informace OAMP Ministerstva vnitra a zprávy AIDA. Z obsahu správního spisu vyplývá, že v řízení o zajištění žádné systémové nedostatky rumunského azylového systému nenamítl, jak vyplývá z protokolu o podání vysvětlení, který je součástí správního spisu. Žalobce si nestěžoval na zásadní nedostatky tlumočení při kontaktu s rumunskými úřady, nedostatek právní pomoci, lékařské péče ani na nevyhovující podmínky ubytování. Z podání vysvětlení vyplývá, že důvodem jeho odchodu z Rumunska byla snaha pokračovat dále do Německa, nikoli zkušenost s podmínkami v Rumunsku. Žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by žalobci v Rumunsku hrozilo nelidské či ponižující zacházení, jimiž by byla žalovaná povinna se zabývat, žalobce nezmínil.

45. S ohledem na výše uvedenou judikaturu by tedy žalovaná měla povinnost se otázkou systémových nedostatků zabývat i bez námitky ex offo pouze tehdy, dospěla-li by k závěru, že takové nedostatky v Rumunsku existují, případně jsou-li o jejich existenci důvodné pochybnosti. Žalovaná se přesto otázkou systémových nedostatků azylového řízení v Rumunsku, byť stručně, zabývala výslovně (viz zejména poslední odstavec odůvodnění napadeného rozhodnutí).

46. Je třeba zdůraznit, že nedostatky azylového řízení či podmínky přijetí žadatelů v přijímajícím státě mohou podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III bránit realizaci předání pouze tehdy, pokud jde o nedostatky systematické (systémové či celoplošné, případně týkající se určité skupiny osob), které dosahují takové intenzity, aby hrozilo riziko porušení čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, tedy riziko mučení, nelidského či ponižujícího zacházení. V souladu se zásadou vzájemné důvěry, na níž je evropský azylový systém založen, může argumentace systémovými nedostatky v jiném členském státě připadat v úvahu pouze tehdy, musí-li být zajišťujícímu orgánu zřejmé, že předání cizince do tohoto členského státu by bylo v rozporu s lidskoprávními standardy sdílenými všemi členskými státy Evropské unie (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2018, čj. 4 Azs 73/2017-29, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2018, čj. 4 Azs 141/2018-21, či ze dne 8. 4. 2020, č. j. 10 Azs 305/2019-25).

47. Soud nezpochybňuje, že podmínky v některých rumunských uprchlických centrech nejsou ideální (např. pokud jde o nedostatky týkající se hygieny), tato skutečnost však nestačí bez dalšího k závěru, že by nedostatky tamního systému dosáhly takového stupně (tak zásadního charakteru), že by bylo možno mluvit o nedostatcích systémové povahy ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. To platí i o namítaných problémech týkajících se tlumočení či zajištění právní pomoci (k tomu soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Azs 72/2020-23, body 15 a 16, v nichž se k této problematice podrobně vyjádřil).

48. Ve zprávě AIDA obecně zmíněný problém nedostatku tlumočníků pro největší skupiny žadatelů o azyl ve čtyřech regionálních centrech, nedostatečný profesní trénink tlumočníků a s ním související problémy, jež se vyskytly u některých tlumočníků (např. vyjadřování komentářů k výpovědi, emocí apod.), či stížnosti na konkrétního tlumočníka, které popisuje zpráva AIDA na s. 32 až 34 a na které žalobkyně poukazuje, nelze považovat za systémové nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Žalobcem citované zprávy nadto neuvádí žádný konkrétní zásadní problém s tlumočníky z jazyka darí. Žádný problém s tlumočením v Rumunsku sám nezmínil ani žalobce. Této intenzity nedosahují ani v žalobě uvedené dílčí problémy související s podáváním opravných prostředků (případy nedostatečného poučení ohledně pomoci se sepsáním opravného prostředku při předání rozhodnutí, problémy při zveřejňování soudních rozhodnutí či nemožnost on-line ověřit průběhu řízení). Ze zprávy AIDA (s. 44 až 48) vyplývá, že právní pomoc je pro žadatele dostupná ve správním řízení i řízení před soudem. Bezplatná právní pomoc je zajištěna ve správním řízení nevládními organizacemi, Rumunská národní rada pro uprchlíky (CNRR) na žádost poskytuje právní poradenství a pomoc všem žadatelům o azyl ve všech regionálních centrech, kde má své kanceláře a její poradci jsou k dispozici 8 hodin každý všední den, právní poradenství, právní pomoc a informace ve všech regionálních centrech poskytuje též nevládní organizace Jesuit Refugee Service (JRS) na základě projektu financovaného Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky (UNCHR), která může poskytnout advokáta žadateli, který je zranitelnou osobou, a osobou, která je předmětem zájmu pro UNHCR nebo jde o věc, která může vést ke změně rozhodovací praxe. Ekumenická asociace rumunských církví (Asociaţia Ecumenică a Bisericilor din România, AIDRom) poskytuje právní poradenství žadatelům ve svých ubytovacích centrech v Temešváru a Bukurešti. Vládní nařízení o právní pomoci umožňuje právní zastoupení advokátem ve správním řízení. V soudním řízení, může být poskytována právní pomoc jednak nevládními neziskovými organizacemi (CNRR a JRS), dále je možné požádat o právní pomoc soud. Nevládní neziskové organizace mají určité omezené prostředky na právní zastoupení, pokud se žadatel nekvalifikuje na bezplatnou právní pomoc od nevládní organizace, může právní poradce této organizace sepsat žádost o státní právní pomoc. Dle údajů soudu v Giurgiu bylo ve většině případů žádostem o ustanovení zástupce vyhověno, v případě zamítnutí byl důvodem přístup k právní pomoci prostřednictvím CNRR (v roce 2019 bylo v 51 věcech bylo podáno 26 žádostí, z toho osm bylo zamítnuto, opravný prostředek proti zamítnutí nebyl podán). Z uvedeného je patrné, že nevládní organizace neposkytují právní pomoc jen ve zcela výjimečných případech. Ze zprávy AIDA ani žalobcem citovaného úryvku z Informace OAMP nelze dovodit, že by právní pomoc poskytovaná nevládními organizacemi obecně byla nedostatečná. Za systémové nedostatky rumunského azylového systému ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, jež by a priori vylučovaly možnost předání, nelze považovat ani ve zprávě AIDA zmíněné vyskytující se nedostatky v komunikaci s ustanovenými advokáty, nedostatečnou odbornost některých advokátů či skutečnost, že rumunská advokátní komora v roce 2019 neorganizovala vzdělávání týkající se azylového práva. Jak již bylo uvedeno výše, dle názoru soudu ani ve zprávě AIDA popsané podmínky v regionálních střediscích nedosahovaly intenzity mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Ze zprávy AIDA vyplývá, že na konci roku 2019 bylo v šesti regionálních centrech s ubytovací kapacitou 900 osob (s možným navýšením na 1 090 osob) ubytováno 575 osob, z toho 461 žadatelů o azyl, další dvě zařízení pro zranitelné osoby provozuje AIDRom, žadatelé o azyl mohou využít též soukromého ubytování na své náklady. Dosud se nestalo, že by žadatelé byli ponecháni bez ubytování z důvodu nedostatku ubytovacích kapacit v přijímacích centrech. V případě nedostatku ubytovacích kapacit je možné žadatelům poskytnout příspěvek na individuální nebo kolektivní ubytování, to dosud nebylo využito (s. 89 zprávy AIDA). Ani popis zázemí ve dvou žalobcem uvedených regionálních centrech, Temešváru a Rădăuti (počet kuchyní, koupelen či lůžek) nesvědčí o tom, že by osoby v nich ubytované byly vystaveny nelidskému či ponižujícímu zacházení. Ze zprávy AIDA vyplývá, že žadatelé o azyl si mohou vařit a kuchyně jsou dostupné ve všech střediscích, žadatelé o azyl jsou povinni střídat se při úklidu pokojů, kuchyní a koupelen, ve všech zařízeních je dostatečný počet toalet a sprch při běžné obsazenosti, v roce 2018 a 2019 AIDRom realizovalo projekt poskytování čisticích prostředků žadatelům, kteří byli motivováni k pravidelnému úklidu pokojů a společných prostor a bylo zaznamenáno zlepšení hygienických podmínek. Dle názoru soudu popisované neuspokojivé hygienické podmínky v některých regionálních střediscích (mj. žalobcem zmíněné Rădăuti a Temešvár) spočívající v nedostatečné čistotě, kvalitě matrací či problémech s hmyzem přes prováděné dezinsekce či nedostatek lednic nedosahují takové intenzity, aby je bylo možné považovat za hrozbu nelidského či ponižujícího zacházení, která by a priori vylučovala předání žalobce, který neuvádí žádná zdravotní omezení. Nelze též přehlédnout, že v jiných centrech jsou dle zprávy AIDA hygienické podmínky relativně dobré (Galaţi a Şomcuta Mare), v Giurgiu byl plán na kompletní renovaci centra, v Rădăuti byly v listopadu 2019 zahájeny opravy. Přiměřeně lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Azs 72/2020-23, v němž Nejvyšší správní soud shledal, že namítané problémy rumunského azylového systému, které zmiňovala zpráva AIDA aktualizovaná pro rok 2018, včetně nedostatků některých středisek v oblasti dostupnosti čisticích prostředků, stavu sociálních zařízení či kuchyní nelze podřadit pod porušení zákazu mučení či nelidského zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Fotografie z facebookového profilu hnutí Dreptul la Oras dne 9. 3. 2021 nemohly již s ohledem na datum vydání napadeného rozhodnutí představovat skutečnost, kterou by žalovaná opomněla zohlednit, a vyvolat na straně žalované důvodné pochybnosti o existenci systémových nedostatků, pro které by byla povinna se touto otázkou podrobněji zabývat. Dle názoru soudu předložené fotografie čtyř místností patrně z jednoho místa, u nichž není zřejmé, kde přesně a kým byly pořízeny, nedokládají existenci systémových či celoplošných nedostatků, pokud jde o podmínky přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu, jež by svou intenzitou zakládaly porušení čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Z fotografií není patrné, že by v jednom pokoji bylo 17 až 20 osob s přístupem na jednu toaletu a se sdílenou kuchyní, nicméně taková situace sama o sobě nepředstavuje nelidské či ponižující zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie. Z fotografií nelze dovodit, že by v případě přemístění do Rumunska byl žalobce vystaven silné materiální deprivaci, kdy by nemohl uspokojovat své nejzákladnější potřeby. Z fotografie části jedné obytné místnosti nelze mít za prokázané, že by životní prostor na jednu osobu byl v zařízeních pro žadatele o azyl nedostatečný, nadto i v tomto směru by bylo třeba zohlednit i další podmínky v zařízení či délku trvání tohoto stavu. I dle komentáře k fotografiím mělo navíc jít spíše o mimořádnou situaci bezprostředně po akci, při níž měl být v souvislosti s omezeními zavedenými předchozího dne v souvislosti s onemocněním Covid-19 v Temešváru umístěn do karantény větší počet osob, kdy někteří byli přiděleni do středisek v jiných městech z důvodu nedostatku míst v Temešváru. Na tuto situaci uvedené hnutí obratem reagovalo a žádalo nápravu. Je pravdou, že zpráva AIDA, kterou žalobce v žalobě obsáhle cituje, odráží stav v roce 2019 a nikoli aktuální podmínky. Tím spíše ovšem nelze na jejím základě dospět k závěru o existenci systémových nedostatků znemožňujících předání. Ačkoli zástupkyně žalobce při jednání soudu uvedla, že jí nejsou známy aktuální podmínky v Rumunsku, lze předpokládat, že žalobce bude s poměry v Rumunsku seznámen. Žalobce však v žalobě ani při jednání soudu žádné konkrétní námitky založené na své osobní zkušenosti neuplatnil.

49. Soud tak uzavírá, že na základě žalobních tvrzení, zpráv citovaných žalobcem a předložených fotografií neshledal existenci zřejmých systematických nedostatků v azylovém řízení v Rumunsku ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III nesoucích s sebou vážné riziko nelidského či ponižujícího zacházeni� ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, pro které by nebylo předání zjevně vyloučené, a nedospěl ani k závěru, že by v tomto směru panovaly důvodné pochybnosti, v jejichž světle by bylo posouzení této otázky žalovanou v této fázi třeba považovat za nedostatečné. Žalobní bod týkající se nesprávného vyhodnocení přípustnosti předání žalobce do Rumunska tedy není důvodný. Soud zdůrazňuje, že v řízení o zajištění jde pouze o předběžné zjišťování existence překážek.

50. Soud se dále zabýval námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu ve vztahu k žalobcově nezletilosti.

51. Zajištění nezletilého cizince bez doprovodu (§ 180c zákona o pobytu cizinců), který patří mezi zranitelné osoby, zákon nezakazuje, nicméně významně omezuje důvody, pro které je policie oprávněna takového cizince zajistit (srov. § 129 odst. 5 věta první zákona o pobytu cizinců).

52. V rozsudku ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020-46, Nejvyšší správní soud poukázal na to, že aby byly výsledky posouzení věku přiměřeně spolehlivé, je podstatné, jaké metody budou použity, přičemž použití konkrétní metody vedoucí ke stanovení věku je otázkou odbornou. Upozornil na případ tří nezletilých cizinců bez doprovodu původem z Afghánistánu, jejichž zajištěním za účelem předání podle § 129 zákona o pobytu cizinců se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2020 č. j. 2 Azs 198/2019-81. Z něj vyplývá, že v praxi byly zjištěny významné rozdíly mezi výsledky metody GP-Z a metody TW3 při posouzení rentgenových snímků zápěstí. K podstatě obou metod odkázal na obecně dostupnou příručku k posuzování věku vypracovanou Evropským podpůrným úřadem pro otázky azylu (EASO – European Asylum Support Office), druhé vydání, 2018, „v níž je – s poukazem na odbornou literaturu – vysvětleno, že je vyhodnocován tvar, velikost kostních částí a stupeň osifikace epifýzy právě pomocí rentgenu ruky, který je porovnán:

a) podle radiologického atlasu, který obsahuje standardní snímky příslušného věku a pohlaví k určení vývojového stadia; referenční publikací se stal atlas Greulicha a Pyleho (GP) – tato metoda je výsledkem studie z roku 1935;

b) podle jednotlivých kostí, kde je stupeň zralosti určován u jednotlivých kostí a kombinuje se pro účely výpočtu celkového stadia zralosti, což se opírá o přístup Tannera-Whitehouse (TW), který je aktuálnější a dostupný ve třech vydáních.“

53. Nejvyšší správní soud dále v rozsudku č. j. 5 Azs 107/2020-46 konstatoval, že „nepopírá, že i metoda GP může být použita při odhadu kostního věku, avšak má pochyby, že je metodou nejpřesnější, resp. přesnější než metoda TW3, která odděleně hodnotí jednotlivé kosti.“ Dále komparativně poukázal na judikaturu švýcarského Federálního správního soudu, „která vychází z toho, že výsledek vyšetření zápěstní kosti má omezenou autoritativní hodnotu – zvláště po dosažení věku 16 let je důkazní hodnota vyšetření nižší a nelze z ní jednoznačně usuzovat na skutečný věk. Výpověď dotčeného cizince tak zjištěný výsledek vyšetření věku nemůže zpochybnit, ledaže by byl vyšší o 3 a více let oproti cizincem udávanému věku. Jako jediný důkaz je tak výsledek vyšetření kostního věku uznáván v případě, že by odchylka oproti udávanému věku byla vyšší než 3 roky; srov. rozsudky ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. D-5785/2015, a ze dne 4. 3. 2019, sp. zn. E-7333/2018.“ Zdůraznil také, že obě metody jsou založeny na srovnávacím materiálu, u něhož je nezbytné zohlednit i jiný socioekonomický a geografický původ posuzovaných osob. V tomto ohledu poukázal na rozsudek švýcarského Federálního správního soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. E-891/2017, na který odkázal Krajský soud v Plzni v rozsudku č. j. 17 A 121/2019-74. Konstatoval, že by bylo namístě, aby si policie, příp. Ministerstvo vnitra v rámci metodické činnosti opatřilo odborně podložený závěr o podstatě metod TW3 a GP, včetně toho, do jaké míry je možné jejich výsledky považovat za validní a za jakých okolností je nutné je doplnit. Nejvyšší správní soud též připomněl, že vedle obou uvedených lékařských metod vycházejících z rentgenového snímku karpálních kostí (ruky/zápěstí) je možné užít i jiné lékařské či nelékařské metody. K otázce posuzování věku obecně uzavřel, že se musí jednat o rychlý postup, který může zahrnovat též lékařské vyšetření, u něhož ovšem nelze – v závislosti na užité metodě – vyloučit určitou míru chybovosti či odchylky; podle okolností tedy může být vhodná i jeho kombinace s psychosociálním hodnocením dotčeného cizince na základě jeho pohovoru se sociálním pracovníkem či psychologem.

54. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 14. 12. 2020, č. j. 19 A 49/2020-36, na základě provedeného dokazování odbornými vyjádřením odůvodnil závěr, že na konci hormonálního dětství se u zdravých jedinců může kostní věk a kalendářní věk lišit až o dva roky a v případě výsledku dle metody GP odpovídajícímu 19 letům nelze vyloučit, že v případě urychlené puberty jde o jedince ve věku 17 až 17,5 let. Současně podrobně odůvodnil závěr, že metoda TW3 není vhodná pro určení kalendářního věku z věku kostního v případech, kdy se má jednat o osobu na hranici zletilosti, neboť při dosažení konečné délky dlouhých kostí bude stanoven kostní věk u chlapců na 16,5 roku. Uzavřel, že „v případech, kdy zjištěný kostní věk na základě rentgenových snímků kostí ruky metodou GP není vyšší o 2 a více roků proti věku udávanému cizincem, by se nemělo jednat o jediný důkaz, na základě kterého bude určena zletilost posuzovaného. Metoda GP by podle okolností měla být kombinovány např. s psychosociálním hodnocením dotčeného cizince na základě jeho pohovoru se sociálním pracovníkem či psychologem. Zdejší soud k uvedenému dodává, že podle § 50 odst. 4 správního řádu hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vyšetření cizince lékařskou metodou tak lze doplnit nejen psychosociálním hodnocením, ale lze jej podle okolností případu hodnotit ve vztahu s dalšími důkazy, které cizincem udávané údaje ohledně data (roku) narození zpochybňují (potvrzují). Lze tak při hodnocení důkazů přihlédnout též k informacím o identitě a věku cizince získaných od cizozemských orgánů, zjevně nepravdivé výpovědi cizince obsahující zásadní vnitřní rozpory o jeho identitě, či informacím ze země původu apod.“

55. Určováním věku osob, které dle vlastního tvrzení jsou nezletilými bez doprovodu se zabýval též Výbor pro práva dítěte v rozhodnutí ze dne 27. 9. 2018 ve věci N.B.F. proti Španělsku, oznámení č. 11/2017. Výbor pro práva dítěte konstatoval, že v případě, kdy není předložen doklad totožnosti či jiný vhodný důkaz, by mělo být provedeno celkové posouzení fyzického a psychického vývoje odborným pediatrem či jinými odborníky, kteří jsou schopni zohlednit různé aspekty vývoje. Vyjádřil se kriticky k metodě určování věku založené na posouzení rentgenových snímků dle atlasu Greulicha a Pyleho, neboť tato metoda postrádá přesnost a má vysokou míru odchylky, a není proto vhodná jako jediná metoda pro určení věku mladých osob, které tvrdí, že jsou nezletilé. Zdůraznil, že je třeba postupovat v pochybnostech ve prospěch posuzovaného a mělo by s ním být zacházeno jako s nezletilým, jestliže je zde možnost, že je dítětem (body 12.4, 12.6 a 12.7). Tyto závěry zopakoval Výbor pro práva dítěte též v rozhodnutí ze dne 31. 5. 2019 ve věci A.L. proti Španělsku, oznámení č. 15/17. Posuzování věku se věnuje též veřejně dostupná příručka vypracovaná Evropským podpůrným úřadem pro otázky azylu k zranitelnosti v kontextu žádostí o mezinárodní ochranu: EASO, Judicial analysis: Vulnerability in the context of applications for international protection, 2021 (kapitola 3.4.2, s. 51 až 55; dostupné na https://www.easo.europa.eu/sites/default/files/Vulnerability_JA_EN.pdf). Poukazuje na to, že neexistuje žádná metoda či kombinace metod, které by umožňovaly vědecké určení přesného věku jedince. Švýcarská judikatura, na kterou poukázal Nejvyšší správní soud (srov. rozhodnutí E-7333/2018 na www.bvger.ch), vychází z toho, že hodnocení kostního vývoje levé ruky (pravé u leváků) na základě atlasu Greulicha a Pyleho představuje pouze odhad. S ohledem na možné odchylky výsledek testu na základě rentgenu může zpochybnit tvrzení cizince o věku, pokud je rozdíl mezi tvrzeným věkem a výsledky testu na základě rentgenu více než tři roky. Výsledky kostní analýzy zejména u osob starších šestnácti let mohou v takovém případě prokázat, že se osoba snažila uvést orgány veřejné moci v omyl, pokud jde o identitu, nikoli určit věk. Výsledek založený pouze na posouzení rentgenového testu ruky nemůže sám odůvodnit závěr o zletilosti bez celkového posouzení důkazů, které zahrnuje též důvody, pro které nebyl předložen doklad totožnosti.

56. Zákon o pobytu cizinců postup při určování věku nestanoví. Judikatura Nejvyššího správního soudu připouští použití lékařských metod včetně metody GP pro určení kalendářního věku. Při posouzení věku na základě kostního věku dle atlasu Greulicha a Pyleho (metody GP-Z) je nutné brát v úvahu možnou odchylku, a proto nemůže být toto posouzení v případě osob pohybujících se na hranici zletilosti jediným základem pro určení věku. Dle § 50 odst. 4 správního řádu správní orgán hodnotí podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V tomto případě si žalovaná v návaznosti na tvrzení žalobce o jeho nezletilosti vyžádala za účelem zjištění věku lékařské vyšetření ve Fakultní nemocnici v Motole, a to rentgen záprstních kůstek horních končetin a lékařskou prohlídku, které byly provedeny. Základem pro určení věku tedy nebyl čistě kostní věk určený dle metody GP-Z, ale také pediatrické vyšetření. Z rentgenového vyšetření vyplynulo, že kostní věk žalobce odpovídá 19 letům dle atlasu GP-Z, přičemž lékařka na základě pediatrického vyšetření a rentgenového snímku odhadla věk žalobce na více než 19 let. Žalovaná tedy rozhodla o zajištění žalobce v situaci, kdy původní tvrzení žalobce ohledně data narození 7. 4. 2005, které vyvolávalo pochybnost o zletilosti žalobce, bylo možné mít s ohledem na vysokou odchylku udávaného věku od kostního věku stanoveného na základě metody GP-Z přesahující tři roky za vyvrácené (žalobce následně v řízení před soudem potvrdil, že datum uvedené při podání vysvětlení bylo nepravdivé). S ohledem na tuto skutečnost bylo možné vycházet ze závěrů lékařské zprávy založené na hodnocení rentgenového snímku a pediatrickém vyšetření, podle níž byl věk odhadnut na 19 let a více, a žalovaná mohla bez důvodných pochybností uzavřít, že žalobce je osobou zletilou. Žalobce v řízení před soudem zpochybňoval závěr žalované o své zletilosti s odkazem na kopii neúplné dvoustrany cestovního dokladu na jméno Ashir Rahimi. Soud však s ohledem na vnitřní rozpory ve výpovědi žalobce nemá za prokázané, že jde o kopii cestovního dokladu žalobce. Ačkoli žalobcem uváděné jméno a příjmení odpovídá jménu na předložené kopii cestovního dokladu, soud považuje za podstatné, že žalobce uvedl datum narození odpovídající údaji v cestovním dokladu toliko dle gregoriánského kalendáře, zatímco datum dle afghánského kalendáře, solární hidžry, uvedl opakovaně nesprávně, pokud jde o rok i den narození (6. den X. měsíce roku X namísto 4. den X. měsíce roku X). Žalobce přitom sám vypověděl, že v Afghánistánu obvykle uvádí datum dle solární hidžry. Lze očekávat, že žalobce, který má devět let školního vzdělání, bude schopen správně uvést své datum narození dle afghánského kalendáře. Další rozpor ve výpovědi, který vyvrací verzi žalobce, že jde o jeho cestovní doklad a jeho datem narození je 26. 7. 2003, soud spatřuje v tom, že žalobce měl dle své výpovědi před soudem odjet z Afghánistánu po ukončení devíti let školní docházky v roce 2018 a cestovní doklad měl mít při sobě až do Makedonie, nicméně cestovní doklad byl dle údaje na něm uvedeném vystaven až v září roku 2019. Vážné pochybnosti vyvolává též skutečnost, že žalobce nebyl schopen k dotazu soudu uvést, kdy, kde ani jakým způsobem o cestovní doklad požádal a kdy mu měl být tento doklad vydán. Cestovní doklad by s ohledem na otisk prstu nemohl být vydán bez součinnosti žadatele, přičemž od osoby ve věku šestnáct let v době vydání dokladu lze očekávat, že si tyto okolnosti bude schopna s časovým odstupem jednoho a půl roku pamatovat. S ohledem na uvedené rozpory, neznalost afghánského data narození a neschopnost popsat původ dokladu soud uzavírá, že žalobce ani v řízení před soudem nepředestřel a nedoložil přesvědčivou věrohodnou verzi o své identitě a věku. Soud přihlédl i k tomu, že žalobce v Rumunsku a nyní v České republice uváděl různé údaje o datu svého narození. Nyní jde v pořadí již o třetí verzi data narození, kterou žalobce prezentuje v krátkém časovém období orgánům veřejné moci v Evropské unii (v Rumunsku datum 1. 1. 2004, při podání vysvětlení datum 7. 4. 2005, aktuálně datum 26. 7. 2003, jehož afghánský ekvivalent žalobce neznal). Důvodem, proč lhát o datu narození (identitě) může být zájem požívat v jednotlivých zemích výhody nezletilé osoby bez doprovodu. Sám žalobce připustil, že v předchozích dvou případech byl motivován k nepravdivému tvrzení o nižším věku snahou požívat výhody s tím spojené, pokud jde o přístup ke vzdělání. Odhlédnout nelze ani od dalších rozporů mezi výpovědí žalobce a tvrzeními v rámci podaného vysvětlení. Kromě nepravdivého údaje o věku a s tím patrně souvisejících rozporů ohledně doby odchodu z Afghánistánu či délky pobytu v jednotlivých zemích žalobce uvedl též odlišné údaje o své rodině, kdy ve své výpovědi před soudem uvedl odlišný (nižší) věk všech tří žijících sourozenců, zcela odlišná byla také výpověď ohledně osudu žalobcova občanského průkazu. Nepravdivé bylo rovněž tvrzení, že žalobce nepodal žádost o mezinárodní ochranu v jiném členském státě, což je v rozporu s údaji v systému EURODAC a souhlasem Rumunska s přijetím žalobce. Tyto rozpory nelze dle názoru soudu přičítat pouze únavě žalobce po cestě do České republiky. Žalobce měl možnost vylíčit podstatné okolnosti v řízení před soudem, nicméně i verze předestřená ve výpovědi před soudem ohledně data narození a cestovního dokladu obsahovala zásadní rozpory a nesrovnalosti, pro které ji soud vyhodnotil jako nepravdivou. Jak opakovaně upozornil Nejvyšší správní soud, „je na samotných lidech pohybujících se věkově kolem rozhodné hranice 18 let, aby, chtějí-li požívat výhod spojených s věkem nacházejícím se pod touto hranicí, byli schopni dostatečně přesvědčivě osvědčit, že vskutku takového, a nikoli vyššího, věku jsou. Ve věku kolem 18 let totiž již až na zcela nečetné výjimky mají rozumové schopnosti a osobnostní vyzrálost rozvinuty v takové míře, že mohou a mají vědět, kdy se narodili. Zejména takovou znalost lze spravedlivě požadovat po běžných lidech pocházejících z civilizovaných, byť často velmi chudých poměrů, tedy po běžných občanech Pákistánu, Bangladéše, Indie, Íránu, Egypta, Sýrie, Tuniska či třeba Iráku. Pokud tvrdí, že datum svého narození neznají, anebo údaje o datu svého narození mění (oproti původnímu věku nad 18 let začnou udávat věk pod touto hranicí), bude to často signálem jejich účelového jednání ve snaze získat cizineckoprávní výhody spojené s nižším věkem“ (viz rozsudek ze dne 30. 3. 2017, č. j. 2 Azs 38/2017-28, bod 22, či ze dne 21. 12. 2020, č. j. 10 Azs 283/2020-50). Na základě výsledků lékařského vyšetření, které zahrnovalo posouzení kostního věku dle rentgenového snímku metodou GP-Z a pediatrického vyšetření, s přihlédnutím k tomu, že předchozí tvrzení žalobce o datu narození bylo nepravdivé, přičemž ani v řízení před soudem žalobce závěr o zletilosti nezpochybnil, soud dospěl k závěru, že o zletilosti žalobce nejsou důvodné pochybnosti. Námitka žalobce, že žalovaný nezjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, pokud jde o závěr o jeho zletilosti, tedy není důvodná. Soud s ohledem na výše uvedené neshledal důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti, kterou žalobce spatřoval v tom, že žalovaná se ve vztahu k jeho zranitelnosti (nezletilosti) opomněla zabývat tím, zda je žadatelem ve smyslu čl. 2 písm. c) nařízení Dublin III. Lze dodat, že byť žalovaná v napadeném rozhodnutí výslovně neodkázala na uvedené ustanovení, na straně 6 napadeného rozhodnutí uvedla, že dle shody v systému EURODAC vychází z toho, že žalobce je žadatelem o mezinárodní ochranu v Rumunsku, což lze pro účely vydání rozhodnutí o zajištění dle § 129 zákona o pobytu cizinců považovat za dostatečné. Námitka nepřezkoumatelnosti není důvodná.

Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

57. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobní body jsou nedůvodné, a současně nebyla zjištěna žádná vada, k níž by bylo třeba přihlédnout i bez námitky. Soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

58. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalované soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady na běžnou úřední činnost.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 29. března 2021

Mgr. Lenka Oulíková, v. r.

soudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru