Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

45 Az 8/2011 - 17Rozsudek KSPH ze dne 21.12.2011

Prejudikatura

7 Azs 79/2009 - 84

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Azs 3/2012 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

45 Az 8/2011 - 17

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou v právní věci žalobce: M. P,, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 4. 11. 2011, čj. OAM-313/LE-BE02-ZA14-2011, E.č. L009068,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 4. 11. 2011, čj. OAM-313/LE-BE02-ZA14-2011, žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by bylo možné podřadit pod důvody pro udělení azylu taxativně vyjmenované v ustanovení § 12 zákona o azylu. Naopak je patrné, že žalobce ve vlasti nikdy neměl žádné problémy se státními orgány. Jeho potíže jsou spjaty pouze s nelehnou ekonomickou situací v Moldavsku. Z tohoto důvodu přicestoval do České republiky za účelem zaměstnání, avšak po vypršení platnosti pracovních dokladů ani navzdory udělenému správnímu vyhoštění nevycestoval. Institut mezinárodní ochrany nicméně nelze zneužívat za účelem legalizace pobytu na území České republiky. Žalovaný taktéž nezjistil žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno dospět k závěru, že by žalobci v zemi původu hrozilo nebezpečí vážné újmy z některého z důvodů uvedených v ustanovení § 14a zákona o azylu. Žadatelům o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti nehrozí žádný postih. Na základě infobanky ČTK je zjevné, že v Moldavsku v současnosti neprobíhá mezinárodní nebo ozbrojený konflikt. Žalovaný taktéž po posouzení informací o zemi původu neshledal, že by vycestování žalobce bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Rozhodnutí žalovaného žalobce napadl žalobou a požadoval rozhodnutí žalovaného zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. Tvrdil, že žalovaný porušil ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Dále žalovaný nesprávně vyložil ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení lze postupovat pouze tehdy, pokud výpověď žadatele neobsahuje žádné informace svědčící o tom, že by tento mohl být (je o pouhou možnost) vystaven pronásledování nebo že mu hrozí vážná újma. Zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné představuje určitou odchylku od standardního procesního postupu a je třeba ji v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (čj. 2 Azs 224/2005-59) používat restriktivním způsobem, kdy je znění ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu zjevně a na první pohled naplněno. Žalobce taktéž považuje rozhodnutí žalovaného za vnitřně rozporné. Ačkoli je žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení § 16 zákona o azylu, zabývá se žalovaný i ustanoveními § 13 a § 14a zákona o azylu.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žalobních námitek a navrhl zamítnutí žaloby. Připomněl, že o udělení mezinárodní ochrany je třeba žádat bezprostředně po vstupu na území České republiky. Žalobce přitom na území pobýval od roku 1999 a v již v roce 2004 pozbylo platnost jeho oprávnění k pobytu na území České republiky. Dále žalovaný uvedl, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže je žadatel tvrdí. Není jeho povinností, aby sám domýšlel azylově relevantní skutečnosti a posléze k nim činil příslušná skutková zjištění. Řízení o udělení mezinárodní ochrany je provázeno zásadou aktivity žadatele. Správní orgán musí poskytnout žadateli dostatečný prostor podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které jej vedly k opuštění vlasti, a uvést vše, co považuje za podstatné pro rozhodování o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, avšak není jeho povinností předestírat důvody, pro které je mezinárodní ochrana obvykle udělována. Jelikož ale žalobce během správního řízení neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být pronásledován z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma dle § 14a téhož zákona, byla jeho žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 2 písm. f) zákona o azylu. Žalobce neuvedl žádnou skutečnost, kterou by bylo možné podřadit vážné újmě ve smyslu zákona o azylu.

Oba účastníci ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. souhlasili s rozhodnutím ve věci samé bez jednání. Soud přezkoumal na základě podané žaloby napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Ze správního spisu vyplynulo, že žádost o udělení mezinárodní ochrany žalobce podal dne 18. 10. 2011, jako důvod uvedl skutečnost, že se do Moldavska nemá kam vrátit, neboť rodiče tam již také nežijí a jsou tam špatné podmínky pro život. V České republice je od roku 1999. V té době se do Moldavska vracel asi dvakrát do roka na týden. Od roku 2004 je trvale v České republice. Při pohovoru konaném dne 20. 10. 2011 uvedl, že od roku 2004 pobývá v České republice nelegálně. Nemá cestovní pas, neboť jej ztratil. Do České republiky přicestoval za prací v době, kdy tu pracovala jeho matka. V Moldavsku je velmi špatná ekonomická situace a návrat tam by pro něho byl katastrofou. Nemá tak kde žít. Rodiče již žijí v Rusku a bratr na Ukrajině. V České republice by proto chtěl zůstat, vydělat peníze a založit rodinu.

Soud po prozkoumání předloženého správní spisu a napadeného rozhodnutí žalovaného shledal, že skutková zjištění plně odpovídají spisovému materiálu a byla žalovaným i řádně zhodnocena. Napadené rozhodnutí netrpí nedostatky odůvodnění ani ve vztahu k doplňkové ochraně podle § 14a azylového zákona, ani k důvodům udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Soud přitom považuje závěry žalovaného v těchto případech za přiměřené a správné.

Podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu se jako zjevně nedůvodná zamítne žádost o udělení mezinárodní ochrany, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Podle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 3 správního řádu postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu (zásada legality, požadavek souladu s veřejným zájmem, ochrany dobré víry a zákaz zneužití správního uvážení).

Z ustanovení § 12 zákona o azylu a z bohaté judikatury vztahující se k tomu ustanovení je zřejmé, že důvodem pro udělení azylu skutečně nejsou ekonomické důvody. Důvody pro udělení azylu podle jiného ustanovení azylového zákona přitom žaloba nenamítá a ani je azylová žádost neobsahovala. Špatná ekonomická situace v zemi původu pak také neznamená riziko vážné újmy ve smyslu ustanovení § 14a zákona o azylu.

Za situace, kdy žalovaný zjistil přímo z výpovědi žalobce pouze shora popsané skutečnosti, již nebylo namístě dále k věci provádět dokazování, neboť uvedená zjištění pro závěr podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu zcela postačovala. Ustanovení § 3 správního řádu tak nebylo porušeno. Je třeba zdůraznit, že žalovaný nemá povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze o nich vést dokazování. Rozhodnutí žalovaného rovněž není vnitřně rozporné. Žalovaný se ve své rozhodnutím zhodnotil všechny okolnosti, které jsou nezbytné k aplikaci ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Jelikož toto ustanovení výslovně předpokládá, že zjevnou nedůvodnost je třeba hodnotit jak z pohledu pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu, tak z pohledu vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu, je logické, že se žalovaný s těmito instituty musel vypořádat. Musel zhodnotit, zda žádost obsahuje nějaké tvrzení, které může být alespoň potenciálně relevantní ve vztahu k uvedeným institutům, a je třeba se jimi v odůvodnění správního rozhodnutí zabývat a vysvětlit, proč tvrzený důvod není dostatečně závažný pro aplikaci těchto institutů. Pokud by pak tvrzení žadatele ve vztahu oběma institutům anebo alespoň ve vztahu k některému z nich byla natolik významná, že by bylo nutné se jimi podrobněji zabývat (tj. žádost by nebyla nedůvodná zjevně), zejména pokud by si vyžadovala rozsáhlejší provádění důkazů k situaci žadatele, musela by být žádost přezkoumána v klasickém řízení a nikoliv na základě zrychleného řízení podle § 16 zákona o azylu. To však, jak již bylo řečeno, nebyl žalobcův případ.

Ze všech shora uvedených skutečností je tak zřejmé, že žalovaný neporušil žalobcem namítaná ustanovení zákona o azylu, nepochybil ve svých úvahách a závěrech, a to ani v aplikaci ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu na případ žalobce, neboť pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné byly splněny zákonem stanovené podmínky. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovaný, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

Poučení : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (§ 102 a následující s. ř. s.). Kasační stížnost se podává do 31. 12. 2011 u Krajského soudu v Praze a po 1. 1. 2012 u Nejvyššího správního soudu ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Praze dne 21. prosince 2011

Mgr. Jitka Zavřelová, v. r.
samosoudkyně

Rozsudek byl vyhlášen dne 21. 12. 2011 [§ 49 odst. 11, § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní].

Za správnost vyhotovení: Vlasáková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru