Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

45 Az 3/2011 - 47Rozsudek KSPH ze dne 06.12.2011

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Azs 1/2012 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

45 Az 3/2011-47

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou v právní věci žalobkyně: E.-O. G., zastoupená Mgr. Jiřím Ostrýtem, advokátem se sídlem Polská 15, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 4. 10. 2011, čj. OAM-302/LE-BE02-ZA04-2011, E. č. L009057,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jiřímu Ostrýtovi, advokátu se sídlem Polská 15, 120 00 Praha 2, se přiznává odměna ve výši 5760 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze.

IV. Ustanovené tlumočnici PhDr. Lygžimě Chaloupkové, bytem 250 83 Škvorec, Zlatá 33, se přiznává odměna za tlumočení v délce dvou hodin ve výši 770 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze.

Odůvodnění:

Žalobkyně brojí žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č.150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) proti shora označenému rozhodnutí, kterým žalovaný rozhodl, že žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle ustanovení § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil podle ustanovení § 25 písm. i) zákona o azylu. Žaloba byla podána postupně ve dvou podáních, která soud s ohledem na obsahovou shodnost považoval za jednu žalobu.

Žalobkyně tvrdí, že žalovaný porušil ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou významné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Žalobkyně brojí proti nesprávné aplikaci § 10a písm. e) a § 25 písm. i) zákona o azylu a tvrdí, že v řízení uvedla nové skutečnosti, na základě kterých žalovaný měl její žádost o udělení mezinárodní ochrany meritorně projednat. Během správního řízení uvedla, že od roku 2010 má na území České republiky přítele, se kterým po určitou dobu žila ve společné domácnosti. Význam této skutečnosti si žalobkyně při prvním správním řízení neuvědomila. Z téhož důvodu pak žalovaný porušil ustanovení § 14a zákona o azylu, neboť vycestování žalobkyně je za její životní situace v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, konkrétně v rozporu s čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Tvrzený rodinný život je přitom třeba brát v potaz i z pohledu doplňkové ochrany. Žalobkyně taktéž upozornila na nejasnosti ohledně data podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný uvádí, že žádost podala dne 3. 10. 2011. Podáním ze dne 1. 9. 2011 však byla vyzvána, aby se dne 12. 9. 2011 dostavila k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany s tím, že téhož dne s ní bude proveden i pohovor. Nic z toho se však v daný den neuskutečnilo.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě zpochybnil včasnost podané žaloby. Ve věci samé pak popřel oprávněnost žalobních námitek. Pokud jde o správnost aplikace ustanovení zákona o azylu, odkázal na odůvodnění správního rozhodnutí, s nímž se nadále ztotožňuje. Žalobkyně podle žalovaného neuvedla žádné nové skutečnosti, které by nemohla sdělit již v předchozím řízení. Současně nebyl prostor pro posouzení případu žalobkyně z pohledu možnosti udělení doplňkové ochrany v rámci žalobou napadeného rozhodnutí, které je rozhodnutím procesním. Byť žalovaný připouští, že soudní judikatura v tomto ohledu není jednotná. I kdyby se tedy žalovaný touto otázkou zabýval, má za to, že by žalobkyně nemohla uspět.

Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně podala dne 10. 5. 2011 první žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedla, že v České republice potřebuje legalizovat svůj pobyt. V případě návratu do Mongolska by tam měla osobní problémy, neboť ji tam její tehdejší přítel fyzicky týral a dodnes obtěžuje její rodinu. Druhou žádost žalobkyně podala dne 4. 10. 2011. Jako nový důvod uvedla, že má v České republice přítele, který je občanem Polska. Zná jej dva roky, přičemž od srpna do listopadu 2010 spolu žili ve společné domácnosti. Poté již ne, neboť přítel začal pracovat v Praze.

Žalovaný následně vydal napadené rozhodnutí, které odůvodnil tím, že žalobkyně podala opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, přičemž dřívější žádost byla zamítnuta. Při zkoumání aktuální žádosti správní orgán poukázal na tvrzení žalobkyně, že žádost podává z identických důvodů. K tvrzení o existenci vztahu na území České republiky žalovaný nepřihlížel, neboť uvedl, že žalobkyně tuto informaci mohla uvést již dříve. Žalovaný tedy uzavřel, že žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, které by bylo možné označit za nové ve smyslu zákona o azylu a že tedy nebyly dány důvody pro meritorní posouzení opakované žádosti. Nad rámec věci pak žalovaný dodal, že žádost byla podána účelově s cílem zabránit legalizovat pobyt na území České republiky.

Při ústním jednání žalobkyně nad rámec žaloby uvedla, že byla v Mongolsku týrána tehdejším přítelem a v rámci jedné hádky mu pořezala nohu. Jeho bratr z tohoto důvodu ohrožuje celou její rodinu. Pokud se ona vrátí, bude ohrožovat také ji.

Krajský soud v Praze po zjištění, že žaloba byla podána oprávněnou osobou a včas (zásilky byly podány na poštu dne 13. 10. 2011, tj. ještě v rámci sedmidenní lhůty podle ustanovení § 32 odst. 2 zákona o azylu), přezkoumal napadené rozhodnutí z hledisek stanovených v § 75 s. ř. s., a shledal, že žaloba není důvodná.

Soud po prozkoumání předloženého správní spisu a napadeného rozhodnutí žalovaného shledal, že skutková zjištění plně odpovídají spisovému materiálu a byla žalovaným i řádně zhodnocena. Napadené rozhodnutí netrpí nedostatky odůvodnění a soud považuje závěry učiněné žalovaným za přiměřené a správné.

Podle § 10a písm. e) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.

Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

Z konstrukce právní úpravy v zákoně o azylu vyplývá, že v případě nepřípustných žádostí se řízení zastavuje, aniž by správní orgán musel přistoupit k meritornímu přezkoumání důvodů žádosti. V tomto ohledu tedy nelze žalovanému vytýkat, že k žalobkyní uváděným údajům neprováděl jakékoliv dokazování, za předpokladu, že závěr o nepřípustnosti žádosti je správný.

Klíčové je tedy vyřešit žalobní námitku, podle níž existence vztahu s přítelem polské národnosti na území České republiky má povahu nové skutečnosti. Ze znění § 10a písm. e) zákona o azylu vyplývá, že novou skutečností je pouze taková skutečnost, kterou žalobkyně nemohla bez své viny uvést v řízení o předchozí žádosti. Tvrzený osobní vztah měl trvat dva roky, a to nejintenzivněji v druhé polovině roku 2010. Jelikož první žádost o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně podala v květnu 2011, nelze uzavřít jinak, než že pokud žalobkyně o této skutečnosti tehdy nehovořila, zapříčinila, že v dalších žádostech není možné tuto skutečnost meritorně posuzovat. Bylo jen na ní, co v první žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvede. Nyní musí nést následky tehdejšího svého rozhodnutí.

Zde je třeba žalobkyni upozornit na to, že bylo její povinností uvést v úplnosti a pravdivě všechny důvody již v prvním řízení, o čemž byla též náležitě poučena. Jestliže tak tehdy vědomě neučinila, musí nést i s tím spojené následky. Právní úprava obnovy řízení i řízení o opakované žádosti totiž vychází z prastaré právní zásady vigilantibus iura, tj. právo přeje bdělým (nechť každý si střeží svá práva). Není úlohou správních orgánů samostatně pečovat o práva žalobkyně - o jejich ochranu měla dbát žalobkyně sama v souladu s poučeními, jichž se jí včas dostalo. Nárok na meritorní přezkoumání skutečných důvodů azylové žádosti žalobkyně nepochybně měla, ale svým jednáním se o něj vědomě připravila. Za daných okolností proto nelze považovat postup žalovaného za rozporný s právy žalobkyně. Tyto závěry pak budou platit pro všechna případná další správní řízení, pokud v nich žalobkyně bude uvádět okolnosti, které jí byly známy již v době, kdy o udělení mezinárodní ochrany žádala poprvé.

Druhou žádost žalobkyně je proto třeba považovat za žádost opakovanou. Jestliže přitom v nové žádosti žalobkyně neuvedla žádnou skutečnost, kterou by dříve bez své viny uvést nemohla (omluvou není, že si neuvědomila důležitost informace), je třeba uzavřít, že postup žalovaného byl správný – tj. zastavení řízení bez meritorního přezkoumání důvodů žádosti. Okolnosti, za nichž byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána, tj. přesné datum, na zákonnost tohoto rozhodnutí taktéž neměly vliv.

Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že bylo povinností žalovaného vypořádat se s možností udělení doplňkové ochrany. Krajský soud, který prozatím není vázán žádným stanoviskem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, kterému byla daná otázka předložena k pojednání usnesením ze dne 14. 4. 2011, čj. 3 Azs 6/2011-86, je toho názoru, že žalovaný za situace, kdy řízení zastavil, nebyl povinen v témže rozhodnutí rozhodovat o udělení doplňkové ochrany dle ustanovení. § 14a zákona o azylu. Takový výrok by neodpovídal logice procesního postupu, kdy je řízení zastaveno pro nepřípustnou opakovanou žádost. Jak již bylo uvedeno shora, žádost je nepřípustná, pokud žadatel neuvede žádnou skutečnost, kterou by dříve bez své viny uvést nemohl. Nejde přitom o skutečnosti, vztahující se pouze k možnosti udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, ale lze samozřejmě nově tvrzené okolnosti formulovat například ve vztahu k humanitárnímu azylu podle ustanovení § 14 zákona o azylu, k azylu nebo doplňkové ochraně za účelem sloučení rodiny podle ustanovení § 13 a § 14b zákona o azylu či k doplňkové ochraně podle ustanovení § 14a zákona o azylu. Až pokud žadatel žádnou takovou skutečnost neuvede, lze řízení zastavit. To se právem stalo v posuzované věci (viz argumentace shora). Za takové situace by proto výrok o udělení (neudělení) doplňkové ochrany zcela zpochybnil výrok o zastavení řízení pro nepřípustnou opakovanou žádost, resp. činil by dané rozhodnutí vnitřně rozporným.

Závěrem krajský soud poznamenává, že pokud při jednání soudu žalobkyně hovořila o ohrožení ze strany bratra svého mongolského přítele, nelze k těmto skutečnostem přihlížet. Důvodem je koncentrace žalobního řízení, v důsledku které lze žalobu rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). Tato lhůta uplynula dne 13. 10. 2011. Pokud se tedy žalobkyně o těchto důvodech ani náznakem v žalobě nezmínila a nehovořila o nich ani ve správním řízení, které je předmětem přezkumu, nelze k nim zaujímat stanovisko.

Lze proto uzavřít, že žalovaný neporušil žalobcem namítaná ustanovení zákona o azylu ani správní řád. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovaný, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

Odměna zástupce Mgr. Jiřího Ostrýta, advokáta se sídlem Polská 15, 120 00 Praha 2, který byl žalobci ustanoven k ochraně jeho práv, byla stanovena na 5760 Kč, a to za dva úkony právní služby po 2100 Kč [převzetí a příprava zastoupení a účast u jednání soudu – § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. b) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byla přičtena paušální částka jako náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, to vše navýšeno o 20 % DPH, jíž je zástupce plátcem. Uvedená částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze.

Ustanovené tlumočnici PhDr. Lygžimě Chaloupkové krajský soud v souladu s § 17 a § 22 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 7/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, přiznal odměnu za tlumočnický úkon (tlumočení při ústním jednání a po dobu nezbytnou před a po tomto jednání v délce dvou hodin) ve výši 770 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze.

Poučení : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (§ 102 a následující s. ř. s.). Kasační stížnost se podává do 31. 12. 2011 u Krajského soudu v Praze a po 1. 1. 2012 u Nejvyššího správního soudu ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Praze dne 6. 12. 2011

Mgr. Jitka Zavřelová,.v.r.

Samosoudkyně

Za správnost: Nešporová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru