Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

45 Az 17/2016 - 39Rozsudek KSPH ze dne 23.01.2017

Prejudikatura

3 Azs 6/2011 - 96

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 Azs 40/2017

přidejte vlastní popisek

45 Az 17/2016 – 39

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou v právní věci žalobkyně: I. D., státní příslušnice Kyrgyzské republiky, t. č. neznámého pobytu, zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2016, č. j. OAM-146/LE-BE02-BE04-2016,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví, kterým žalovaný vyslovil, že její žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“). Z tohoto důvodu žalovaný řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil.

Toto rozhodnutí žalobkyně napadá žalobou, v níž namítá porušení § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a porušení § 10a písm. e) ve spojení s § 11a odst. 1, § 14a a § 25 zákona o azylu, a navrhuje, aby bylo žalobou napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení.

Namítá, že v jejím případě nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu. Žalobkyně v žádosti o mezinárodní ochranu uvedla nové skutečnosti, jež bez jejího zavinění nebyly předmětem zkoumání v předchozím pravomocně ukončeném řízení. Těmito novými skutečnostmi je těžká duševní choroba dcery žalobkyně a špatný zdravotní stav matky žalobkyně. Dcera žalobkyně byla dne 15. 7. 2014 pro své psychické problémy hospitalizována v psychiatrické nemocnici Bohnice. Jak vyplývá z lékařské zprávy ze dne 11. 6. 2015, ani poté se její zdravotní stav nezlepšil. Nucené vycestování žalobkyně by na dceřin stav mělo negativní vliv.

Žalobkyně dále namítá porušení výše uvedených ustanovení správního řádu, jehož se žalovaný dopustil tím, že nezjistil řádně stav věci. K tomu žalobkyně cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96. Žalovaný se navíc nezabýval tím, zda žalobkyni v případě návratu nehrozí vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu, přestože podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu tuto povinnost má i v případě, že postupuje dle § 10a zákona o azylu. To žalobkyně dokládá citací rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2010, č. j. 4 Azs 16/2010-47, a ze dne 17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010-92. Žalobkyni přitom hrozí vážná újma v podobě porušení práva na soukromý a rodinný život. Napadené rozhodnutí vůbec nezohledňuje individuální okolnosti případu a omezuje se pouze na odůvodnění, že žalobkynina žádost o mezinárodní ochranu je nepřípustná. To hlavní, co správní orgán v řízení hodnotil, je skutečnost nelegálního pobytu žalobkyně na území České republiky a to, že se jedná o 4. žádost o mezinárodní ochranu.

K žalobě žalobkyně přiložila písemné prohlášení dcery (I. D.) a matky (L. K.), ve kterých se obě přimlouvají za možnost setrvání žalobkyně na území České republiky, kde ony pobývají jako poživatelky doplňkové ochrany. Dále žalobkyně přiložila kopii lékařských zpráv z července 2014 a června 2015 týkajících se zdravotního stavu dcery.

Žalovaný oprávněnost podané žaloby popírá. Zabýval se všemi fakty, které žalobkyně v průběhu správního řízení uvedla. Nezjistil přitom žádnou skutečnost, jež by odporovala použití ustanovení § 25 písm. i) ve vztahu k ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu. Jedná se již o čtvrtou žádost o mezinárodní ochranu žalobkyně. Její dcera i matka jsou již plnoleté, již v minulosti přitom bylo zjištěno, že se žalobkyně o svoji dceru řádně nestarala, což vyústilo ve svěření dcery do péče babičky, matky žalobkyně, a to usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 0Nc 422/2011-15. Nezajištění legálního pobytu pro nezletilou na území ČR ze strany její matky a tudíž způsobení jí situaci, která měla významný negativní vliv na možnost zajištění zdravotní péče, ve spojení s duševním onemocněním, vzděláním a budoucností nezletilé obecně, bylo rovněž důvodem, pro které byla nezletilé, a následně i její babičce, ze strany správního orgánu udělena dne 31. 7. 2012 rozhodnutím č.j. OAM-232/ZA-ZA06-P10-2011 doplňková ochrana ve smyslu ustanovení § 14a zákona o azylu, která byla dne 7. 8. 2015 prodloužena, s aktuální platností do dne 7. 8. 2017. I z posledních žádostí dcery a matky žalobkyně přitom vyplynulo, že žalobkyně o svoji dceru nejeví žádný zájem. Žalovaný závěrem upozorňuje na to, že žalobkyni bylo v roce 2015 uloženo správní vyhoštění (nikoliv poprvé) a až do roku 2019 se žalobkyně nachází v evidenci nežádoucích osob.

Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně byla dne 9. 10. 2015 zajištěna Policií České republiky poté, co byla jejími příslušníky kontrolována na protialkoholní záchytné stanici a nebyla schopná prokázat svoji totožnost předložením platného cestovního dokladu. Následně dne 11. 10. 2016 podala žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, v pořadí již čtvrtou. Jako důvody podání žádosti uvedla, že se v Kyrgyzstánu nemá kam vrátit, zde se stará o psychicky nemocnou dceru, které zde byla udělena doplňková ochrana. Na území České republiky také žije matka, která má zdravotní problémy a teď čeká na operaci, takže žalobkyně nemůže nechat vše na ní. Matce rovněž byla udělena doplňková ochrana. Žalobkyně by se chtěla sloučit se svoji rodinou.

Správní spis dále obsahuje kopii protokolu o pohovoru k první žádosti o mezinárodní ochranu, kterou žalobkyně podala dne 22. 11. 2004. Jako důvod pro opuštění vlasti žalobkyně označila obavy ze svého manžela, který trpí těžkou schizofrenií a mohl by žalobkyni a její dceři ublížit. Také zde chtěla podnikat. Žádost o azyl podala, protože neměla kam jít a byla bez peněz. Nechtěla se vrátit do země původu, protože tam nic nemá a navíc je tam její bývalý manžel. S dcerou žalobkyně nebyl pohovor veden, neboť si to žalobkyně jako její zákonná zástupkyně nepřála. O žádosti bylo rozhodnuto rozhodnutím ze dne 28. 12. 2004, č. j. OAM-3383/VL-10-ZA04-2004, tak, že se z důvodu nesplnění podmínek uvedených v § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu neuděluje a na cizince se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.

Druhou žádost o mezinárodní ochranu žalobkyně podala 30. 8. 2011. Jako důvody jejího podání uvedla, že její dcera navštěvuje českou školu, mluví a píše pouze česky, takže by pro ni návrat do Kyrgyzstánu znamenal šok. Navíc by se neměly kam vrátit. V případě návratu se žalobkyně obávala svého bývalého manžela. V pohovoru k žádosti pak žalobkyně uvedla, že s dcerou a matkou nežijí v jedné domácnosti, ale vypomáhá jim finančně. Z následného rozhodnutí ze dne 8. 8. 2012, č. j. OAM-246/ZA-ZA06-P10-2011, o druhé žádosti žalobkyně vyplývá, že dcera žalobkyně v průběhu řízení o své žádosti o mezinárodní ochranu uvedla, že ji matka v prvním čtvrtletí roku 2012 ani jednou nenavštívila a v roce 2011 ji navštívila přibližně dvakrát. Dále dcera žalobkyně uvedla, že matka na její životní náklady nepřispívá, ani se nezajímá o její školní prospěch. Z rozhodnutí dále vyplynulo, že usnesením Okresního osudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 0Nc 422/2011-15 byla opatrovnicí dcery žalobkyně ustanovena matka žalobkyně.

Třetí žádost o mezinárodní ochranu, tedy další opakovanou žádost, podala žalobkyně dne 3. 7. 2014. Uvedla, že stále trvají důvody podání žádosti z minulého řízení. Nad jejich rámec uvedla, že dalším důvodem je to, že její matka požádala o opatrovnictví její dcery a ona ani nebyla u soudu. Dozvěděla se to až v roce 2012. V případě návratu se obávala nemocného manžela a toho, že se nebude mít kam vrátit. V rukou psaných důvodech žalobkyně uvedla, že její matka je nemocná, může vykonávat jen příležitostné brigády a žalobkyně se o ni musí starat. Dcera ještě studuje a nemůže se sama živit. Rozhodnutím ze dne 31. 7. 2014, č. j. OAM-140/LE-BE03-P10-2014, žalovaný rozhodl žádost je nepřípustná podle § 10a písm. e) zákona o azylu a řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil.

Dále žalovaný jako podklady rozhodnutí shromáždil tyto dokumenty: Informace z cizineckého informačního systému týkající se žalobkyně, Informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 3. 6. 2016, Výroční zprávu Amnesty International Kyrgyzstán ze dne 24. 2. 2016, Výroční zprávu organizace Freedom House Svoboda ve světě - Kyrgyzstán ze dne 11. 3. 2016 a Zprávu Ministerstva zahraničí Spojených států amerických o dodržování lidských práv v Kyrgystánu za rok 2015 ze dne 13. 4. 2016.

S podklady rozhodnutí byla žalobkyně seznámena dne 19. 10. 2016. Jejich doplnění nenavrhla, ani se k nim nijak nevyjádřila. Pouze znovu zopakovala, že její dcera i matka potřebují její pomoc a skutečnost, že se ve vlasti nemá kam vrátit. Dne 25. 10. 2016 bylo vydáno rozhodnutí, které je nyní napadeno správní žalobou.

Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální záležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou.

Podle § 10a písm. e) zákona o azylu žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1 zákona o azylu.

Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

Z konstrukce právní úpravy uvedené v zákoně o azylu vyplývá, že v případě nepřípustných žádostí se řízení zastavuje, aniž by správní orgán musel přistoupit k meritornímu přezkoumání důvodů žádosti. Ze znění § 10a písm. e) ve spojení s § 11a odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že novou skutečností je pouze taková skutečnost, kterou žalobce nemohl bez své viny uvést v řízení o předchozí žádosti, tedy skutečnost, která v té době vůbec neexistovala nebo o které žadatel objektivně bez své viny nevěděl. Tato skutečnost pak musí nasvědčovat tomu, že žadateli hrozí pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Tato nová právní úprava v zásadě navazuje na ustálenou judikaturu správních soudů, z níž - konkrétně například z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, č. j. 9 Azs 171/2014 – 31, plyne, že „že aby mohla být nová skutečnost podkladem pro řízení o mezinárodní ochraně, musí mít z hlediska udělení mezinárodní ochrany určitou relevanci. Teprve v tom případě je nová skutečnost způsobilým podkladem pro nové řízení.“

V dané věci žalobkyně jako nový důvod uvádí psychické problémy své dcery a špatný zdravotní stav své matky s tím, že tyto důvody v předchozí (třetí žádosti) neuváděla. Toto tvrzení žalobkyně však neodpovídá obsahu správního spisu. Jak je totiž uvedeno shora v rekapitulaci správního spisu, již ve třetí žádosti podané v roce 2014, žalobkyně hovořila o špatném zdravotním stavu své matky a o tom, že se o ni musí starat. Pokud jde o psychické problémy své dcery, o těch sice žalobkyně v průběhu správního řízení o třetí žádosti nehovořila, avšak již v té době o nich musela vědět. Žádost o mezinárodní ochranu podala žalobkyně dne 3. 7. 2014 a rozhodnuto o ní bylo dne 30. 7. 2014, přičemž z lékařské zprávy ze dne 15. 7. 2014, kterou žalobkyně přiložila k žalobě (a kterou přiložila také k žalobě podané v roce 2014 proti rozhodnutí o její třetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany, což je soudu známo z jeho úřední činnosti, konkrétně ze spisu sp. zn. 45 Az 48/2014), plyne, že její dcera byla v psychiatrické léčebně hospitalizována od 11. 6. 2014 do 15. 7. 2014. Tedy šlo o skutečnost, která žalobkyni v době, kdy bylo vedeno předchozí řízení o udělení mezinárodní ochrany, bezpochyby byla známa, resp. jí být měla známa, pokud se o svoji dceru skutečně starala. Tvrzení o psychických problémech dcery a špatném zdravotním stavu matky tudíž nelze s ohledem na shora uvedené považovat za nové skutečnosti, které nebyly bez vlastního zavinění žalobkyně předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Tento závěr soud učinil na základě předloženého správního spisu s tím, že k posouzení této otázky nebylo třeba provádět dokazování žalobkyní předloženými listinami. Lze dodat, že za této situace je již nadbytečné zabývat se relevancí tvrzených skutečností z pohledu azylu či mezinárodní ochrany, neboť ani v jednom případě se nejedná o skutečnost novou, ohledně které by bylo třeba vést nové meritorní řízení.

Žalobkyně dále namítala, že bylo povinností žalovaného zabývat se tím, zda žadatelce v případě návratu nehrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu. Toto tvrzení žalobkyně opírá o odkazy na judikaturu NSS (rozsudky ze dne 23. 6. 2010, č. j. 4 Azs 16/2010 - 47, a ze dne 17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010-92).

Otázkou, jak v případě, kdy se rozhoduje o opakované žádosti, pohlížet na posuzování vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu, se zabýval NSS v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011-96. Rozšířený senát ve věci rozhodoval právě z toho důvodu, že v dosavadní judikatuře NSS panoval rozpor ohledně toho, jak posuzovat vážnou újmu ve smyslu § 14a zákona o azylu v případě, kdy je řízení zastavováno podle § 25 písm. i) zákona o azylu (pro nepřípustnost opakovaného žádosti). Jeden z názorů, který však byl překonán, představoval právě rozsudek NSS ze dne 23. 6. 2010, č. j. 4 Azs 16/2010 – 47, jehož se žalobkyně dovolává. Odkazem na rozsudek rozšířeného senátu NSS lze tudíž konstatovat, že přípustnost opakované žádosti je třeba posuzovat z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení jak azylu, tak udělení doplňkové ochrany. Obsahuje-li opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany takové nové skutečnosti nebo zjištění, je žalovaný povinen hodnotit takovou žádost jako přípustnou a meritorně o ní rozhodnout. V opačném případě řízení o nepřípustné žádosti zastaví. V návaznosti na takový výrok se žalovaný již otázkou vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu samostatně nezabývá.

V dané věci se žalovaný v rámci posuzování opakované žádost žalobkyně vedle toho, že se zabýval tvrzenými skutečnosti, zabýval také situací v Kyrgystánu a neochotou žalobkyně se tam vrátit, odkázal přitom na své úvahy učiněné v dosavadních rozhodnutích s tím, že na nich není třeba nic měnit. Relevancí žádosti z pohledu vážné újmy hrozící pro případ návratu do země původu se tudíž žalovaný zabýval a zjistil dostatek informací o situaci v zemi původu žalobkyně. Soud proto také uzavírá, že žalovaný ve věci rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu.

Žalobkyně se svými námitkami neuspěla. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 23. ledna 2017

Mgr. Jitka Zavřelová, v. r.

soudkyně

Za správnost vyhotovení: Pavlína Švejdová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru