Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

45 Az 14/2014 - 31Rozsudek KSPH ze dne 22.05.2014Mezinárodní ochrana: určení státu příslušného k posouzení žádosti

Publikováno3102/2014 Sb. NSS

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 45 Az 14/2014 - 31

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou v právní věci žalobce: G. N., nar. , státní příslušnost , t. č. bytem v Z. B. J., B. p. B., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2014, č. j. OAM-49/DS-PR-P20-2014,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2014, č. j. OAM-49/DS-PR-P20-2014, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou ze dne 10. 3. 2014 doručenou Krajskému soudu v Praze dne 14. 3. 2014 domáhá zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto usnesení, jímž žalovaný podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zastavil řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu z důvodu nepřípustnosti žádosti podle § 10a písm. b) zákona o azylu a určil, že státem příslušným k posouzení žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení č. 604/2013“) je Maďarsko.

V žalobě žalobce namítá, že v Maďarsku dochází k vážným nedostatkům v oblasti azylového řízení, které představují porušení základních lidských práv a svobod. Toto tvrzení žalobce opírá o zprávu Ministerstva zahraničí USA z 27. 2. 2014 o dodržování lidských práv v Maďarsku, v níž je zmíněno, že několik členských států EU se dlouhodobě vyhýbá přemisťování žadatelů o mezinárodní ochranu do Maďarska z důvodu porušování základních práv azylantů garantovaných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, dále o odborný článek Dánské rady pro uprchlíky. Dále se žalobce dovolává rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věcech Lokpo and Touré proti Maďarsku (č. stížnosti 10816/10), Al-Tayyar Abdelhakim proti Maďarsku (č. stížnosti 13058/11) a Hendrin Ali Said and Aras Ali Said proti Maďarsku (č. stížnosti 13457/11), ve kterých ESPL konstatoval porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy práva na svobodu a osobní bezpečnost a čl. 13, tedy práva na účinný právní prostředek nápravy. Ve vztahu k této judikatuře pak žalobce odkazuje na odborný článek Matthewa Frasera: The detention of asylum seekers in Hungary: exploring the impact od trree judgements of the European Court of Human Rights, January 2014, který je dostupný na http://www.asylumlawdatabase.eu/en/journal/detention-asylum-seekers-hungary-exploring-

impact-three-judgments-european-court-human.

Žalobce tvrdí, že v případě vyhoštění zpět do země původu (Ruska) hrozí jeho pronásledování z politických důvodů, neboť v 90. letech publikoval články o špatném fungování ruské justice a korupci v zemi.

Žalobce tvrdí, že správní orgán se měl zabývat jeho obavami z předání do Maďarska z hlediska článku 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 604/2013 a také posoudit možnost diskrečních ustanovení, zejména článku 17 odst. 1 téhož nařízení. Žalobce rovněž namítá, že správní orgán vůbec nezjišťoval skutečnosti důležité pro aplikaci uvedených ustanovení, čímž porušil ustanovení § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4 a § 52 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších právních předpisů. Protože správní orgán se v rozhodnutí vůbec nezabýval otázkou nemožnosti předání do Rakouska, trpí rozhodnutí dle názoru žalobce i vadou nedostatečného odůvodnění, což je v rozporu § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobce proto navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že trvá na správnosti napadeného rozhodnutí, přičemž žalobce nebyl v průběhu správního řízení zkrácen na svých právech. Žalovaný je toho názoru, že postupoval plně v souladu s bezprostředně závazným nařízením č. 604/2013. Správní řízení o udělení mezinárodní ochrany v České republice lze zahájit pouze tehdy, pokud příslušný cizinec v souladu s ustanovením § 3 zákona o azylu učiní tzv. prohlášení o mezinárodní ochraně. Avšak žalobce toto neučinil a nedošlo tak vůbec k zahájení správního řízení. Naopak bylo bez pochyb prokázáno, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu dne 18. 4. 2013 na území Maďarska. Žalovaný tedy vycházel z ustanovení přímo aplikovatelného nařízení č. 604/2013 a použitím jednotlivých kritérií tohoto nařízení dospěl k prokázanému závěru, že v daném případě je k řízení o udělení mezinárodní ochrany příslušné Maďarsko, a to v souladu s čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení č. 604/2013.

K námitce nedodržování lidských práv u žadatelů o mezinárodní ochranu žalovaný uvádí, že v případě Maďarska se jedná o zemi, která je členskou zemí Evropské unie a kde jsou dodržována lidská práva a demokracie a kde tedy žalobci nehrozí nebezpečí plynoucí z porušení mezinárodních závazků. Maďarsko je povinno v souladu s nařízením č. 604/2013 posoudit žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany objektivně a nestranně, v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva a nelze se tedy domnívat, že žalobce bude automaticky vyhoštěn do své vlasti, jak namítá v žalobě. V souladu s nařízením č. 604/2013 došlo k akceptaci převzetí jmenovaného do státu, který je příslušný k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a právě v tomto státě má žalobce možnost uvést všechny okolnosti svého případu, dovolat se všech důkazních prostředků a využít právní nástroje, poskytované mu v souladu s evropskými předpisy a vnitrostátním právním řádem Maďarska. Žalobní námitky proto žalovaný s ohledem na výše uvedené považuje za irelevantní.

Ze správního spisu vyplývá, že žalobce byl dne 1. 2. 2014 zadržen při nelegálním pobytu v České republice a rozhodnutím ze dne 2. 2. 2014, č. j. KRPA-43188-20/ČJ-2014-000022, umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé pod Bezdězem - Jezové. V souladu s čl. 11 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 2725/2000 byly žalobci sejmuty otisky prstů a poslány do systému EURODAC. Ze záznamu o výsledku porovnávání otisků prstů jednoznačně vyplynulo, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 24. 11. 2011 v Švédském království, dne 14. 2. 2013 v Rakouské republice a dne 23. 4. 2013 v Maďarsku. V protokolu o podání vysvětlení žalobce uvedl, že do České republiky přicestoval dne 1. 2. 2014 autobusem z Maďarska, kam přicestoval z Argentiny na jaře roku 2013. V té době měl cestovní doklad s povolením trvalého pobytu v Argentině, který mu byl odcizen v Maďarsku v zařízení pro zajištění cizinců. V Maďarsku žalobci azyl udělen nebyl a obdržel rozhodnutí, že má území Maďarska opustit do 15 dnů. Na základě tohoto rozhodnutí Maďarsko opustil a odjel do České republiky, neboť dle vlastních slov netušil, že má vycestovat z Evropské unie.

Po příjezdu do České republiky žalobce vyhledal oddělení cizinecké policie z důvodu, že neměl cestovní doklad ani vízum. Má povolený trvalý pobyt v Argentině, kam chce vycestovat, ale nemá peníze na letenku. Žádal o ně maďarské úřady, ale neúspěšně. V České republice nemá žádné příbuzné, nikoho zde nezná, nemá zajištěno žádné ubytování a nemá žádné finanční prostředky. Žalobce rovněž uvedl, že potřebuje jen peníze na letenku do Argentiny, které však v současné době nemá. Zvažuje požádat v České republice o azyl.

Z žalobou napadeného rozhodnutí plyne, že se žalovaný předně zabýval tím, zda vůbec je ve smyslu nařízení č. 604/2013 dána příslušnost České republiky k posouzení žádosti žalobce, kterou podal dne 24. 11. 2011 ve Švédském království, dne 14. 2. 2013 v Rakouské republice a dne 23. 4. 2013 v Maďarsku. Podle čl. 7 uvedeného nařízení přistoupil žalovaný k hodnocení kritérií obsažených v čl. 8 až čl. 15 a uzavřel, že v případě žalobce nebylo naplněno žádné z kritérií, jež by určilo příslušnost České republiky či konkrétního členského státu k posouzení žádosti žalobce. Aplikoval proto čl. 3 odst. 2, který stanoví, že pokud nemůže být na základě uvedených kritérií určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Na to žalovaný konstatoval, že na základě provedené lustrace v databázi EURODAC je zřejmé, že jmenovaný požádal o udělení mezinárodní ochrany jako prvním členském státě Evropské unie na území Švédského království následně v Rakouské republice a v Maďarsku. Požádal tedy Švédské království o přijetí žalobce zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, Švédské království však svou příslušnost neuznalo z důvodu deportace žalobce do země původu dne 1. 6. 2012, proto podle čl. 19 odst. 3 nařízení č. 604/2013 není Švédské království příslušné k posouzení žádosti žalobce.

Poté žalovaný požádal druhý členský stát, kde jmenovaný požádal o mezinárodní ochranu, tj. Rakouskou republiku, o přijetí žalobce zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Dne 5. 2. 2014 obdržel žalovaný informaci, že Rakouská republika neuznala svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce, a to z důvodu jeho transferu do Maďarska, jakožto státu příslušného k posouzení žádosti žalobce. Na to žalovaný požádal Maďarsko o přijetí žalobce zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodni ochranu. Maďarsko svou příslušnost k posouzení žádosti uznalo. Žalovaný tedy uzavřel, že Maďarsko je příslušné k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany a v souladu s postupem dle čl. 18 nařízení č. 604/2013 je povinno žalobce přijmout zpět na své území a dokončit posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu.

Krajský soud v Praze na základě podané žaloby dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Podle § 10a písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný členský stát Evropské unie.

Příslušnost jiného členského státu Evropské unie žalovaný stanovil na základě čl. 3 nařízení č. 604/2013. Toto nařízení je nejnovější součástí tzv. dublinského systému, který byl původně zakotven v tzv. Dublinské úmluvě (Úmluva o posouzení státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl podané v některém z členských států Evropského společenství) a později v nařízení Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států (dále jen „nařízení č. 343/2003“). Cílem celého systému je stanovit jasná a proveditelná pravidla pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl (mezinárodní ochranu). Tento systém má bránit na straně jedné tomu, aby žadatelé nebyli postupně státy Evropské unie vyhošťováni s tím, že jim nikde nebude poskytnuta ochrana, a na straně druhé tomu, aby tito nepodávali žádost postupně ve více členských státech Evropské unie se záměrem vyhledat stát s nejpříznivějším přístupem a nezahlcovali tak systém několikanásobnými žádosti podanými týmž žadatelem. Nutno dodat, že posledně uvedená motivace by do určité míry měla být snížena již jen tím, že postupně dochází k harmonizaci podmínek azylového řízení, podmínek pro ubytování žadatelů a zacházení s nimi, jakož i podmínek pro udělení statusu uprchlíka či osoby požívající doplňkovou ochranu.

Jak plyne z preambule nového nařízení č. 604/2013 (konkrétně z bodu 5), uplatňovaná metoda by měla být založena na objektivních a spravedlivých kritériích jak pro členské státy, tak pro žadatele o azyl. K těmto kritériím nutno v obecnosti dodat, že tato žadatele jednotlivým členským státům Evropské unie nerozdělují rovným dílem, respektive podle velikosti a možností těchto států, ale v závislosti na zjištění skutečností stanovených v kapitole III nařízení č. 604/2013, které zmíněná kritéria sestavená do určitého pořadí obsahuje. Na základě těchto kritérií by pak mělo být možné urychleně určit příslušný členský stát tak, aby byl zaručen účinný přístup k řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany a aby nebyl ohrožen cíl urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu (srov. též bod 5 preambule nařízení č. 604/2013).

V rámci právních záruk zajišťuje nařízení č. 604/2013 žadateli o mezinárodní ochranu právo na podání opravného prostředku. V bodě 19 preambule se k tomu konstatuje, že by měly být stanoveny právní záruky a právo na účinný opravný prostředek, pokud jde o rozhodnutí o přemístění žadatele do příslušného členského státu, aby byla zaručena účinná ochrana jeho práv v souladu zejména s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, přičemž pro zajištění souladu s mezinárodním právem by měl účinný opravný prostředek proti takovému rozhodnutí zahrnovat jak přezkum toho, jak je uplatňováno toto nařízení, tak přezkum po právní i skutkové stránce v členském státě, do kterého je žadatel přemísťován. V čl. 27 odst. 1 nařízení č. 604/2013 se pak stanoví, že žadatel nebo jiná osoba uvedená v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d) má právo na podání účinného opravného prostředku k osudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu.

Takovým opravným prostředkem je v právním řádu České republiky žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 s. ř. s., kterou se žadatel může domáhat přezkoumání rozhodnutí o přemístění.

S ohledem na žalobní námitky se soud nejprve zaměřil na to, zda (a jak) se žalovaný vypořádal s otázkou, zda s ohledem na čl. 3 odst. 2 větu druhou nařízení č. 604/2013 možné přemístění žalobce do Maďarska, jakožto státu, který byl primárně určen jako příslušný. Ačkoli je v dané věci třeba mít na zřeteli, že ohledně rozsahu přezkumu musí soud přihlížet nejen k vnitrostátní právní úpravě, ale také k požadavkům stanoveným v nařízení č. 604/2013, lze konstatovat, že ve vedení této úvahy soud limitován není. Naopak přímo z bodu 19 preambule nařízení č. 604/2013 plyne, že přezkum je třeba zaměřit i na situaci v členském státě, do kterého je žadatel přemísťován. K tomuto závěru soud dospěl i přes jistou jazykovou nepřesnost české verze nařízení č. 604/2013, tak jak byla uvedena shora. V české jazykové verzi totiž příslušný bod preambule zní, že přezkum musí „zahrnovat jak přezkum toho, jak je uplatňováno toto nařízení, tak přezkum po právní i skutkové stránce v členském státě, do kterého je žadatel přemísťován.“ Chybí zde tedy výslovné určení předmětu přezkumu, tj. toho, co má být v členském státě přezkoumáváno. Tento předmět však lze bez obtíží dovodit z anglické jazykové verze téhož bodu preambule nařízení, který v relevantní pasáži zní: „an effective remedy against such decisions should cover both the examination of the application of this Regulation and of the legal and factual situation in the Member State to which the applicant is transferred“ (pozn: podtrženo soudem). Je tedy zřejmé, že je přezkum musí zahrnovat i posouzení situace v členském státě, do kterého je žadatel přemísťován (po právní i skutkové stránce). Tento požadavek přitom zjevně míří na posouzení toho, zda je na místě postup podle čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení č. 604/2013, tj. nepřemístění žadatele do takového členského státu z důvodů v tomto ustanovení uvedených a pokračování v posuzování kritérií stanovených v kapitole III příslušného nařízení za účelem zjištění, zda nemůže být jako příslušný určen jiný členský stát.

V tomto směru však soud zjistil, že tyto úvahy v žalobou napadeném rozhodnutí obsaženy nejsou. Žalovaný v rozhodnutí příslušnou část čl. 3 odst. 2 nařízení č. 604/2013 ani neuvádí. Odkazuje-li na tento článek, cituje pouze jeho první větu; větu druhou, jejíž obsah byl již uveden shora, a větu třetí, podle níž pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, stává se členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, příslušným členským státem, již žalovaný vynechává.

Soud je přitom toho názoru, že úvaha týkající se možností přemístění žadatele ve smyslu čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení č. 604/2013 v rozhodnutí o přemístění žadatele obsažena být musí. Vede jej k tomu právě ta skutečnost, že nařízení č. 604/2013 ve své preambuli výslovně žádá, aby rozhodnutí o přemístění bylo v rámci práva na účinný opravný prostředek přezkoumáváno i v tomto ohledu.

To platí i přesto, že evropský azylový systém je koncipován v kontextu umožňujícím předpokládat, že všechny smluvní státy, které se na něm podílí, ať už jde o členské státy nebo o třetí státy, dodržují základní práva, včetně práv, jejichž základem je Ženevská úmluva a protokol z roku 1967, jakož i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, a že si členské státy mohou v tomto ohledu důvěřovat (rozsudek ESD ve věci N. S. a další, C 411/10 a C 493/10, bod 78). Jelikož ale nelze vyloučit, že v praxi tento systém může v určitém členském státě narazit na závažné funkční riziko, že žadatelé o azyl budou v případě přemístění do tohoto členského státu vystaveni zacházení, které je neslučitelné s jejich základními právy, přičemž v minulosti se tomu v případě některých členských států skutečně stalo (zejména šlo o Řecko), dovodila nejprve judikatura (srov. zejména výše uvedený rozsudek ESD ve věci N. S. a další), že právo Evropské unie brání uplatnění nevyvratitelné domněnky, podle níž je členský stát, jejž čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 označuje za příslušný, dodržuje právo Evropské unie. Dále v uvedeném rozsudku ESD konstatoval, že čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že členské státy, včetně vnitrostátních soudů, nemohou přemístit žadatele o azyl do „příslušného členského státu“ ve smyslu nařízení č. 343/2003, nemohou-li ponechat bez povšimnutí skutečnost, že systematické nedostatky azylového řízení a podmínek přijímání žadatelů o azyl v tomto členském státě představují závažné a prokazatelné důvody pro domněnku, že žadatel bude vystaven skutečnému riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu tohoto ustanovení. ESD pak pokračoval v tom smyslu, že nelze-li přemístit žadatele do jiného členského státu Evropské unie, je-li tento stát označen podle kritérií kapitoly III tohoto nařízení za příslušný členský stát, přísluší členskému státu, který měl toto přemístění provést, aby s výhradou možnosti posoudit žádost sám, uvedené v čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003, pokračoval v přezkumu kritérií uvedené kapitoly za účelem ověření, zda některé z dále uvedených kritérií umožňuje označit jiný členský stát za příslušný k posouzení žádosti o azyl. Závěrem EDS uvedl, že je však třeba, aby členský stát, v němž se žadatel o azyl nachází, dbal na to, aby nezhoršoval situaci, kdy jsou porušována základní práva tohoto žadatele, postupem určování příslušného členského státu, který by byl nepřiměřeně dlouhý. V případě potřeby mu přísluší, aby v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 posoudil žádost sám.

Tato závěry judikatury byly posléze promítnuty do nového nařízení č. 604/2013, konkrétně právě do jeho čl. 3 odst. 2, z jehož obsahu je zřejmé, že úvaha o tom, zda existují závažné důvody se domnívat, že v tomto členském státě dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, může vést k určení jiného příslušného členského státu na základě dalších kritérií, popřípadě k tomu, že se stát, který vede řízení o určení příslušného státu, stává příslušným členským státem, tzn. může vést k jinému věcnému řešení. Z konstrukce uvedeného článku podle názoru soudu plyne členskému státu povinnost posoudit situaci v členském státě, který byl primárně určen jako příslušný, z pohledu skutečností v tomto článku výslovně uvedených. Z toho důvodu je soudu třeba tuto úvahu v rámci žalobou napadeného rozhodnutí učinit, přičemž jestliže tato úvaha v žalobou napadeném rozhodnutí v konkrétní věci chybí, trpí rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.

Je současně třeba uvést, že uvedené závěry platí jak pro případy, kdy půjde o přemístění žadatele ve smyslu definice uvedené v čl. 2 písm. c) nařízení č. 604/2013 (tím je státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, kteří učinili žádost o mezinárodní ochranu, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto), tak v případě, kdy půjde o jinou osobu uvedenou v čl. 18 odst. 1 písm. c) a d) nařízení č. 604/2013. Pro opak lze sice argumentovat, a to výslovným zněním bodu 5 preambule, který stanoví požadavky na rozsah přezkumu rozhodnutí o přemístění a v té souvislosti výslovně zmiňuje toliko „žadatele“ (viz citace shora). Naproti tomu však ale nelze pominout, úzkou provázanost mezi azylovým řízením a řízením o navrácení. Postačí poukázat například na bod 8 preambule směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, v němž se uvádí, že „[u]znává se, že členské státy mají právo navracet neoprávněně pobývající státní příslušníky třetích zemí, pokud jsou zavedeny spravedlivé a účinné azylové systémy, jež plně respektují zásadu nenavracení.“ (pozn. podtrženo soudem).

Proto i když bude tato jiná osoba přemísťována pouze za účelem navrácení [a to ve smyslu čl. 24 odst. 4 nařízení č. 604/2013, podle něhož pokud osoba uvedená v čl. 18 odst. 1 písm. d) tohoto nařízení, jejíž žádost o mezinárodní ochranu byla zamítnuta konečným rozhodnutím v jednom členském státě, se nachází bez povolení k pobytu na území jiného členského státu, může posledně jmenovaný členský stát buď požádat druhý členský stát o přijetí dotčené osoby zpět, nebo provést řízení o navrácení v souladu se směrnicí 2008/115/ES.], je podle názoru soudu zapotřebí vypořádat se kompletně čl. 3 odst. 2 nařízení č. 604/2013.

Nad rámec nutného odůvodnění soud konstatuje, že trvání na odlišování těchto dvou situací by mohlo znamenat nepřiměřené prodlužování postupu určování příslušného členského státu, které jak bylo shora uvedeno, považuje ESD za nežádoucí. Dokladem toho je i souzená věc. Žalovaný totiž ve vyjádření zdůrazňuje, že v dané věci je Maďarsko příslušné v souladu s čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení č. 604/2013, přičemž odkaz na toto ustanovení pak obsahuje i tzv. transfer acceptance z maďarské strany doručená žalovanému dne 10. 2. 2014. Dále žalovaný zdůrazňuje, že nebyla v České republice podána žádná nová žádost. V rozhodnutí žalovaného ale odkaz na toto konkrétní ustanovení, jehož aplikace by znamenala, že žalobce přemísťován pouze za účelem navrácení ve smyslu čl. 24 odst. 4 nařízení č. 604/2013, není. Žalovaný zde odkazuje pouze v obecnosti na čl. 18 nařízení č. 604/2013, přičemž dodává, že Maďarsko je povinno žalobce přijmout zpět na své území a dokončit posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu, z čehož nelze dovodit, že žádost žalobce již byla pravomocně ukončena a bude následovat pouze případné řízení o navrácení.

V návaznosti na shora uvedený závěr o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, si soud nutně musel položit otázku, zda je namístě z tohoto důvodu žalobou napadené rozhodnutí bez dalšího zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. V běžných případech by tomu tak vždy bylo, neboť jednak platí, že posouzení určité sporné otázky v prvé řadě přísluší správnímu orgánu, a také platí, že žalovaný nemůže důvody svého rozhodnutí (byť třeba i správné) doplňovat až ve vyjádření k žalobě a tím dodatečně napravovat případné vady svého rozhodnutí.

K této úvaze soud vedla specifika rozhodované věci. Jak ze samotného nařízení č. 604/2013, tak z judikatury ESD týkající se problematiky dublinského systému (viz výše uvedený rozsudek ESD ve věci N. S. a další, případně též rozsudek ESD ve věci S. A., C-394/12, bod 58), plyne, že cílem tohoto systému je urychleně určit příslušný členský stát tak, aby byl zaručen účinný přístup k řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany a aby nebyl ohrožen cíl urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu (srov. bod 5 preambule nařízení). Je tedy dán zjevný zájem na rychlém určení příslušného členského státu, který se odráží například také v čl. 29 odst. 2 podle kterého, pokud k přemístění nedojde během šestiměsíční lhůty, příslušnému členskému zanikne jeho povinnost převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stává dožadující členský stát.

Požadavek na rychlé vyřízení věci reflektuje ovšem také vnitrostátní právní úprava, která návrhy a žaloby ve věcech mezinárodní ochrany řadí mezi věci projednávané přednostně (§ 56 odst. 3 s. ř. s.). Právě s ohledem na tuto skutečnost a na to, že soud vyřízení této věci upřednostnil i ve vztahu k ostatním žalobám ve věci mezinárodní ochrany, dospěl soud k závěru, že není dán závažný důvod k ukročení od standardních zásad přezkumného soudního řízení, jak byly uvedeny shora, neboť se nelze domnívat, že by zrušení věci a její vrácení k dalšímu projednání žalovanému nutně znamenalo nemožnost provést případné přemístění žalobce v souladu s nařízením č. 604/2013 stanovené šestiměsíční lhůtě.

Ačkoli je tu důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, to pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, považoval soud s ohledem na efektivitu dalšího správního a případného soudního řízení za potřebné vyjádřit se i k dalším žalobním námitkám.

K diskrečnímu oprávnění podle čl. 17 nařízení č. 604/2013, jehož se žalobce rovněž dovolává (byť tuto námitku nijak blíže nerozvádí), je třeba uvést, že jde o tzv. doložku svrchovanosti, která zachovává členskému státu pravomoc k výkonu práva poskytnout azyl nezávisle na členském státu příslušném k posouzení žádosti na základě kritérií stanovených nařízením č. 604/2013. Členskému státu, který rozhoduje o přemístění žadatele, je tedy dána možnost si dle svého vlastního uvážení ponechat žadatele ve své vlastní jurisdikci. Samo toto rozhodnutí posoudit žádost o mezinárodní ochranu však představuje pouze oprávnění členského státu, nikoli povinnost, a proto není užití institutu diskrečního oprávnění vynutitelné, a to ani soudní cestou. Konkrétní důsledky v podobě určitých povinností stanovených přímo nařízením tomto členskému státu plynou až v návaznosti na jeho rozhodnutí o využití diskrečního ustanovení. V tom se toto ustanovení svojí konstrukcí liší od ustanovení čl. 3 odst. 2 nařízení č. 604/2014, a proto lze uzavřít, že v situaci, kdy členský stát tohoto oprávnění nevyužije, není povinností správního orgánu, který ve věci rozhoduje, tuto okolnost ve svém rozhodnutí výslovně odůvodňovat. Nadto soud podotýká, že využití diskrečního oprávnění podle čl. 17 zařízení č. 604/2014 by mohlo přijít do úvahy pouze tehdy, pokud je podána nerozhodnutá žádost o udělení mezinárodní ochrany, o níž bude třeba rozhodnout. To je v dané věci sice okolnost nevyjasněná, avšak nic to nemůže změnit na tom, že z důvodů shora uvedených žalobní nelze námitku, kterou se žalobce domáhá posouzení možnosti využití diskrečního oprávnění podle čl. 17 zařízení č. 604/2014, neshledat důvodnou.

Stejně tak není důvodná námitka, že se z důvodu, že se žalovaný nezabýval otázkou nemožnosti předání do Rakouska, trpí jeho rozhodnutí vadou nedostatečného odůvodnění. Pravdivost této námitky vyvrací samo žalobou napadené rozhodnutí, neboť v něm žalovaný uvedl, proč přemístění žalobce do Rakouska není možné (tento členský stát s přemístěním nesouhlasil). Tuto skutečnost potvrzuje i obsah správního spisu.

Ze shora uvedených důvodů soud rozhodnutí žalovaného zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení (§ 76 odst. 4 s. ř. s.). Učinil tak, aniž by ve věci nařizoval ústní jednání, neboť použité ustanovení tento postup výslovně předpokládá a nad to s tímto postupem s takovým postupem soudu žalovaný vyslovil souhlas výslovný a žalobce konkludentní, kdy ve lhůtě soudem stanovené nevyslovil, že na nařízení jednání trvá (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný ve věci neměl úspěch a žalobci, kterému by jako úspěšnému účastníkovi řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze 22. května 2014

Mgr. Jitka Zavřelová, v.r.

samosoudkyně

Rozsudek byl vyhlášen dne 22. 5. 2014 [§ 49 odst. 11, § 51 odst. 1 § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní].

Za správnost: Alena Léblová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru