Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

45 Az 11/2010 - 41Rozsudek KSPH ze dne 06.04.2011


přidejte vlastní popisek

45Az 11/2010 - 41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou v právní věci žalobkyně: T. A., nar. státní příslušnice , t. č. zastoupená JUDr. Helenou Kubecovou, advokátkou se sídlem Masarykovo náměstí 35, 250 01 Brandýs nad Labem, v proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 14. 12. 2009, čj. OAM-1-55/VL-20-P09-PD2-2007, Ev. č., takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2009, čj. OAM-1-55/VL-20-P09-PD2-2007, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Zástupkyni žalobkyně JUDr. Heleně Kubecové, advokátce se sídlem Masarykovo náměstí 35, 250 01 Brandýs nad Labem, se přiznává odměna za poskytnutou právní službu ve výši 5760 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 14. 12. 2009, čj. OAM-1-55/VL-20-P09-PD2-2007, E. č. V056413, žalovaný zamítl žádost žalobkyně o prodloužení doplňkové ochrany udělené podle § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“) a tuto doplňkovou ochranu neprodloužil pro existenci důvodu předpokládaném v ustanovení § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že žádost žalobkyně posoudil především s ohledem na sdělení Národní ústředny Interpolu, ze kterého zjistil, že pátrání po výše jmenované (žalobkyni) bylo ukončeno, a proto zatýkací rozkaz č. 1/82/2003, vydaný na žalobkyni moldavskými orgány pro její jednání, které bylo posouzeno jako pokus vraždy, pozbyl platnosti. S ohledem na toto zjištění žalovaný uzavřel, že zanikl důvod, pro který byla doplňková ochrana udělena a následně prodloužena. Důvod pro udělení doplňkové ochrany byl dán obavou z případného uvěznění žalobkyně v jejím domovském státě, které by ji vystavilo z pohledu ochrany lidských práv a svobod nepřijatelným podmínkám panujícím v Moldavské republice především ve výkonu vyšetřovací vazby. S ohledem na to, že žalobkyně již nefiguruje v databázi mezinárodně hledaných osob, není podle žalovaného dána reálná hrozba zadržení žalobkyně a jejího předání do vyšetřovací vazby. Žalobkyně další skutečnosti, které by mohly odůvodnit prodloužení doplňkové ochrany, neuvedla. Na závěr žalovaný konstatoval, že vzhledem ke zjištěné situaci byly naplněny podmínky předpokládané v ustanovení § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu, tedy že zanikl jediný důvod, pro který byla doplňková ochrana žalobkyni udělena, a doplňkové ochrany již není dále zapotřebí.

Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou. Žalobkyně především uvedla, že žalovaný ze svých zjištění, která si obstaral jako podklad pro své rozhodnutí, vyvodil nesprávné závěry. Konkrétně brojila proti závěru žalovaného, že zatýkací rozkaz v zemi původu pozbyl platnosti. Žalobkyně sice v současné době nefiguruje v databázi mezinárodně stíhaných osob, ale z této informace nelze spolehlivě dovodit, že v zemi původu již není trestně stíhána a nemůže být proto zadržena a předána do vyšetřovací vazby. O těchto skutečnostech si žalovaný neobstaral žádné aktuální informace, stejně jako se nezabýval aktuální politickou situací v Moldavské republice. K požadavku zjišťovat informace ze země původu žalobkyně poukázala především na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 55 Az 93/2005, ze kterého vyplývá, že tvrzení žadatele o udělení

mezinárodní ochrany je třeba konfrontovat se shromážděnými poznatky o politické situaci v rozhodné době a takto dospět k závěru o opodstatněnosti případných obav žadatele ze svého pronásledování v zemi původu. Žalovaný tak svým postupem porušil § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů neboť nezjistil stav věci takovým způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v nezbytném rozsahu tak, aby byly dodrženy požadavky § 2 správního řádu, kde jsou stanoveny základní zásady činnosti správního orgánu. Vzhledem k uvedeným skutečnostem proto žalobkyně navrhla napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žalobních námitek. Opětovně konstatoval, že trvání důvodu, pro který byla žalobkyni udělena doplňková ochrana, již nezjistil. Tato ochrana byla žalobkyni udělena a následně prodloužena proto, že existovala důvodná obava z jejího uvěznění v zemi původu, potažmo ze špatných podmínek panujících v tamních věznicích a vazebních zařízeních. Z odpovědi na svou žádost adresovanou Národní ústředně Interpolu však zjistil, že pátrání po žalobkyni bylo ukončeno a zatýkací rozkaz č. 1/82/2003 pozbyl platnosti. Zvažovaná obava tak pominula. Vydané rozhodnutí řádně a podrobně odůvodnil, oproti tomu žalobkyně svá spekulativní tvrzení nijak nedokládá.

S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl podanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 16. 1. 2007 s odůvodněním, že v zemi původu může být vystavena pomstě ze strany policie. Jako další důvody pro udělení mezinárodní ochrany uvedla, že by žila ve špatných podmínkách, byla by vystavena násilí a nemocem, a má obavu z podjatosti policie. O této žádosti bylo rozhodnuto dne 27. 3. 2007 pod čj. OAM-1-55/VL-20-ZA05-2007 tak, že se azyl podle § 12, § 13 a § 14 neuděluje, a že se podle § 14a zákona o azylu uděluje doplňková ochrana, a to na období 12 měsíců od právní moci rozhodnutí. Podkladem pro toto rozhodnutí byly informace o politické a ekonomické situaci v a stavu dodržování lidských práv (Zpráva Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v za rok 2005, Informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 11. 4. 2005, čj. 111882/2005-LP, a ze dne 12. 2. 2004, čj. 105040/2004-LP, Dodržování lidských práv se zřetelem k situaci v soudnictví a vězeňství). Na základě těchto zdrojů žalovaný uzavřel, že se v oblasti soudnictví a vězeňství lze v některých případech v setkat s mučením a nelidským zacházením. Jelikož žalobkyni v případě návratu do země původu reálně a bezprostředně hrozí její zadržení a předání do vyšetřovací vazby a dle Zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v za rok 2005 nevládní organizace zaznamenaly několik případů krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení s vězni a osobami drženými ve vazbě, shledal žalovaný hrozbu vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Žalovaný v tomto rozhodnutí rovněž zohlednil, že Česká republika je vázána mezinárodním závazkem zákazu mučení.

Na základě žádosti žalobkyně o prodloužení doplňkové ochrany pak žalovaný situaci opětovně posuzoval a rozhodnutím ze dne 29. 2. 2008, čj. OAM-1-55/VL-20-ZA05-PD1-2007, E. č. udělenou doplňkovou ochranu prodloužil o dalších 18 měsíců. V odůvodnění rozhodnutí poukázal především na skutečnost, že dle aktuálních informací se podmínky v moldavských věznicích nezměnily stejně jako situace žalobkyně. Dovodil tak, že důvody pro udělení doplňkové ochrany nadále trvají a zároveň nenastaly okolnosti, které by odůvodňovaly odnětí doplňkové ochrany podle § 17a zákona o azylu. O opětovné žádosti žalobkyni o prodloužení doplňkové ochrany ze dne 11. 8. 2009 žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím specifikovaným shora.

Ze správního spisu rovněž plyne, že žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany ze dne 16. 1. 2007 je v pořadí druhou žádostí, neboť již dne 30. 7. 2004 žalobkyně poprvé požádala o udělení azylu. Na základě této žádosti jí azyl udělen nebyl, nicméně bylo rozhodnuto o tom, že se na ni vztahuje překážka vycestování v souladu s ustanovením § 91 zákona o azylu ve znění účinném do 31. 8. 2006. Z odůvodnění rozhodnutí ze dne 8. 10. 2004, čj. OAM-496/LE-VL02-VL02-2004, E. č. , kterým bylo o překážce vycestování rozhodnuto, soud zjistil, že žalobkyně naposledy opustila dne 12. 3. 2003, a to z obavy před trestním stíháním pro pokus trestného činu vraždy, kterého se dopustila v hádce na svém manželovi dne 6. 2. 2003 v , když před ním na svou obranu použila kuchyňský nůž. Ze země odjela poté, co se dozvěděla, že trestní stíhání původně vedené pro trestný čin ublížení na zdraví bylo překvalifikováno na pokus trestného činu vraždy. Manžel žalobkyně vzal vinu na sebe a žádal o ukončení jejího trestního stíhání, avšak žádosti místní prokuratura nevyhověla. V České republice žalobkyně nejprve žila na pracovní vízum, které bylo platné do 30. 6. 2003, pak zde žila až do podání žádosti o udělení azylu dne 30. 7. 2004 nelegálně. V rámci řízení bylo zjištěno, že na žalobkyni byl vydán moldavskými vyšetřujícími orgány mezinárodní zatýkací rozkaz. V případě návratu do země původu se žalobkyně obávala především odsouzení a uloženého trestu, který by byl s ohledem na její vycestování ze země v průběhu vyšetřování pravděpodobně vyšší než by jí byl uložen, pokud by v zemi zůstala a vyčkala rozhodnutí ve věci. Pro udělení azylu neshledal rozhodující správní orgán v případě žalobkyně důvod, nicméně s ohledem na podklady shromážděné pro rozhodnutí, především na Zprávu Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v za rok 2003 ze dne 25. 2. 2004 a za rok 2004 ze dne 28. 2. 2005 a na Informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 12. 2. 2004, čj. 105040/2004-LP, dospěl k závěru, že aktuální stav soudnictví a vězeňství v neumožňuje bezpečný návrat žalobkyně. Při hodnocení situace přihlédl správní orgán také k mezinárodnímu závazku České republiky plynoucí z čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb., a zde proklamovanému zákazu mučení, dle kterého nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. Tento požadavek nelze dle závěru správního orgánu v bezezbytku zajistit.

Krajský soud v Praze přezkoumal na základě podané žaloby napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí je třeba zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

Žalobkyně především namítla, že žalovaný na základě shromážděných podkladů pro rozhodnutí dospěl k nesprávnému skutkovému závěru. Ze svého zjištění, že žalobkyně nadále nefiguruje v databázi mezinárodně hledaných osob, učinil závěr, že není nadále trestně stíhána na národní úrovni a v případě návratu do země původu není ohrožena zadržením a stíháním ve vazbě. Takový skutkový závěr však nemá oporu ve shromážděných skutkových zjištěních. Žalovaný totiž nezjišťoval skutečnosti týkající se průběhu trestního stíhání žalobkyně na národní úrovni, respektive právní úpravu či obvyklý úřední postup, kterým v republice pozbývá zatýkací rozkaz platnosti a odvolává se z databáze mezinárodně hledaných osob. Nezjišťoval ani jaké náležitosti jsou k takovému postupu třeba.

Přitom pro případ odnětí doplňkové ochrany je podle článku 16 odst. 2 směrnice Rady č. 2004/83/ES, o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany, třeba přihlížet k tomu, zda je změna okolností natolik významná a dlouhodobá, že osoba, která má nárok na podpůrnou ochranu, již není vystavena skutečnému nebezpečí vážné újmy. Je tedy zapotřebí, aby tu nebyly reálné pochybnosti o tom, že žalobkyni po návratu do republiky skutečně nehrozí nebezpečí vážné újmy v podobě reálné hrozby jejího zadržení a předání do vyšetřovací vazby. Tento závěr přitom nelze učinit jen na základě toho, že žalobkyně již nefiguruje v databázi mezinárodně hledaných osob. Platil by v dobře administrativně fungujících demokratických právních státech, nelze s ním však automaticky počítat ve státech, které se vyznačují slabou a zkorumpovanou justicí, na což poukazuje ve správním spise založená Zpráva ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv v republice za rok 2006. V takových státech je proto třeba vždy zkoumat bližší okolnosti a je proto třeba doplnit dokazování o informace o tom, za jakých okolností může v republice zatýkací rozkaz pozbýt platnosti a být odvolán z databáze mezinárodně hledaných osob. Zda například i přes to, že osoba již v této databázi nefiguruje, tu není reálné riziko, že trestní stíhání na národní úrovni stále běží a tedy hrozí zadržení a předání do vyšetřovací vazby. Tyto okolnosti přitom bude zapotřebí prověřit na pozadí aktuálních informací o zemi původu.

Pokud jde o standard důkazního břemene, uplatní se v této věci test „reálného nebezpečí“, který Nejvyšší správní soud akceptoval pro zkoumání „důvodnosti obav, že cizinec utrpí vážnou újmy“ pro zkoumání zásady non-refoulement obsažené v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publ. pod č. 209/1992 Sb., (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82): „Reálným nebezpečím“ (srov. rovněž § 14a odst. 1 zákona o azylu, jež užívá ve stejném významu slovní spojení „skutečné nebezpečí“) nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. (…)“ V tomto rozsahu přitom důkazní břemeno leží na žalovaném.

Krajský soud v dané věci proto uzavřel, že žalovaný na základě shromážděných podkladů pro rozhodnutí dospěl k nesprávnému skutkovému závěru. Jelikož skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje rozsáhlé doplnění, zrušil krajský soud napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Krajský soud rovněž žalovaného upozorňuje na to, že sdělení Interpolu, na které žalovaný ve svém rozhodnutí odkazuje jako na jediný a zásadní podklad, není součástí správního spisu. I tuto vadu žalovaný v nadcházejícím řízení odstraní, neboť za dané situace skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá ve spisu oporu [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Tento právní názor je pro žalovaného dle § 78 odst. 5 s. ř. s. závazný.

Dalším důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí je jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Žalobkyně totiž – byť obecně – namítala, že žalovaný při hodnocení podkladů pro vydání rozhodnutí nepřihlédl pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení a nesprávně tak posoudil její žádost o prodloužení doplňkové ochrany. Jestliže tedy žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně ve své žádosti neuvedla žádné další skutečnosti, které by případně mohly odůvodnit prodloužení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, je toto jeho tvrzení nejen v rozporu se správním spisem, ale je také nepřezkoumatelné, neboť se vůbec nevypořádává s tím, co žalobkyně uvedla v podané žádosti. Zde uvedla, že podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle zákona o azylu nadále trvají, a jednak žalovanému sdělila, že je v České republice plně integrovaná, má zde trvalou práci. Její dcera (nar. 1991) studuje druhým rokem obchodní akademii, má v České republice trvalý pobyt a je na matce existenčně zcela závislá. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný tyto informace poskytnuté žalobkyní reflektoval pouze ve shrnutí znění žádosti žalobkyně, nicméně vůbec je dále nezvažoval, ani se s nimi v odůvodnění nevypořádal. Naopak v závěru odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně další důvody pro prodloužení doplňkové ochrany neuvedla. Nevysvětlil přitom, proč rodinné vazby v České republice nepovažuje za relevantní pro prodloužení doplňkové ochrany.

V novém rozhodnutí se proto žalovaný bude zabývat i těmito skutečnostmi, a to nejprve v tom směru, zda vůbec lze jako důvod pro prodloužení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu zvažovat také jiný důvod této formy ochrany, než pro který byla doplňková ochrana žalobkyni původně udělena. Teprve v případně kladné odpovědi, žalovaný prověří tvrzení žalobkyně a vyhodnotí je především s ohledem na mezinárodní závazky České republiky týkající se ochrany rodiny. Ani v jednom případě krajský soud nepředjímá konečné řešení těchto otázek, neboť odpovědět na dané otázky a zaujmout k nim stanovisko prioritně náleží správnímu orgánu.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalobkyni, které by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

Žalobkyni byla v průběhu řízení před soudem ustanovena zástupkyní advokátka JUDr. Helena Kubecová, a to za splnění předpokladů stanovených v § 35 odst. 8 s. ř. s. usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, čj. 45 Az 11/2010-18. Hotové výdaje zástupkyně a odměnu za zastupování pak v takovém případě platí stát, potažmo soud, který zástupkyni ustanovil. Odměna ustanovené zástupkyni byla stanovena na 5760 Kč, a to za dva úkony právní služby po 2100 Kč [porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, písemné podání – § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byla přičtena paušální částka jako náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, to vše navýšeno o 20 % daň z přidané hodnoty, jejímž je ustanovená zástupkyně plátkyní, což doložila osvědčením o registraci k dani z přidané hodnoty. Uvedená částka bude zástupkyni žalobkyně vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (§ 102 a následující s. ř. s.) Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Praze dne 6. dubna 2011

Mgr. Jitka Zavřelová,v.r.

samosoudkyně

Za správnost: Nešporová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru