Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

45 Af 12/2017 - 62Rozsudek KSPH ze dne 08.04.2020

Prejudikatura

5 Afs 93/2008 - 94

5 Afs 35/2008 - 53

10 Afs 148/2014 - 70

1 Afs 131/2015 - 38

7 Afs 239/2017 - 36

4 Afs ...

více
Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Afs 115/2020

přidejte vlastní popisek

45 Af 12/2017- 62

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudkyň JUDr. Věry Šimůnkové a Mgr. Jitky Zavřelové v právní věci

žalobkyně: R. C. G., S., IČO: X,

se sídlem X,

zastoupena advokátem Mgr. Jiřím Kokešem, se sídlem Na Flusárně 168, Příbram,

proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 4. 2017, čj. 18692-2/2017-900000-304.1,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 2. 2017, čj. 29340/2017-610000-32.3. Správní orgán I. stupně tímto rozhodnutím rozhodl o propadnutí 9 100 l motorové nafty ve vlastnictví žalobkyně (dále také jen „motorová nafta” či „vybrané výrobky”) zajištěných rozhodnutím o zajištění vybraných výrobků ze dne 6. 9. 2016 podle § 42d odst. 1 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních”), neboť bylo prokázáno, že vybrané výrobky byly dopravovány dne 3. 9. 2016 v 13:10 hod. v areálu C. P. B. v nákladním vozidle cisternového typu tovární značky M. B., reg. zn. X, české imatrikulace, způsobem podle § 42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních, tj. bez dokladu prokazujícího jejich zdanění spotřební daní podle § 5 ve spojení s § 51 zákona o spotřebních daních. Vybrané výrobky jsou přitom předmětem spotřební daně podle § 45 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních a byly dopravovány v množství přesahujícím množství pro osobní spotřebu podle § 4 odst. 5 písm. a) zákona o spotřebních daních.

2. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí mimo jiné uvedl, že doklad o dopravě podle § 5 odst. 4 zákona o spotřebních daních je vystavován, jen pokud nebyly splněny podmínky pro vydání dokladů podle předchozích odstavců citovaného ustanovení. Žalobkyně měla povinnost disponovat doklady podle § 5 odst. 6 zákona o spotřebních daních v průběhu dopravy nafty, jak plyne z jeho jazykového výkladu. Kontrolovaná osoba při dopravě měla při sobě jen doklad ADR, v němž chyběly informace podstatné pro prokázání zdanění vybraných výrobků. Předložený doklad ADR obsahoval toliko jediný údaj [§ 5 odst. 4 písm. a) zákona o spotřebních daních]. Další údaje do něj kontrolovaná osoba dopisovala v průběhu kontroly. Na případ nelze aplikovat § 42 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních, neboť toto ustanovení se vztahuje na situace, kdy je možné doklad při přepravě považovat za doklad podle § 5 zákona o spotřebních daních. Přivezl-li zástupce žalobkyně doklady k vybraným výrobkům na místo provádění kontroly poté, co byla kontrola zahájena, nelze tak zhojit porušení evidenční povinnosti žalobkyně. Ze stejného důvodu nebylo možné zohlednit doklady předložené žalobkyní v průběhu řízení. Kdyby správní orgán I. stupně vždy bez dalšího akceptoval dodatečně předložené doklady, popřel by existenci povinnosti podle § 5 odst. 6 zákona o spotřebních daních. K námitkám žalobkyně poznamenal, že k uvolnění zajištěných vybraných výrobků lze přistoupit, jen pokud účastník řízení předloží doklad podle § 5 zákona o spotřebních daních při kontrole dopravy, přičemž jeho nedostatky dosahují nízké intenzity a prokazují zdanění vybraných výrobků. Kontrolovanou osobou předložený doklad ADR byl blanketní povahy. Nelze připustit jeho doplnění na místě kontroly vepsáním údajů, které budou odpovídat skutkovému stavu. Zdanění dopravovaných výrobků nebylo prokázáno ani dodatečně předloženými doklady, neboť výrobky nebylo možné ztotožnit kvůli obsahu rozporných údajů, jejich odlišnému množství a vnitropodnikové dopravě. Doklady o prodeji podle § 5 odst. 3 zákona o spotřebních daních vypovídaly o převodu výrobků od společnosti S., nikoliv o dané vnitropodnikové přepravě.

Obsah žaloby a vyjádření k žalobě

3. Žalobkyně namítla, že k propadnutí nafty došlo nedůvodně, čímž byla nepřípustně omezena její práva. Správní orgán I. stupně nezhodnotil všechny relevantní skutečnosti a žalovaný jeho postup potvrdil.

4. Žalobkyně odmítla závěr žalovaného, že pozdější dodání dokladů k přepravované motorové naftě bylo pro posouzení případu bez významu.

5. Žalobkyně má za to, že motorovou naftu dopravovala s dokladem podle § 5 odst. 6 zákona o spotřebních daních. Řidič vozidla totiž předložil přepravní doklad pro přepravu nebezpečných věcí po území České republiky (dále také jen „doklad ADR“). Zástupce žalobkyně, jenž se dostavil na místo kontroly, předložil daňový doklad ze dne 31. 8. 2016 o prodeji nafty s vyčíslenou spotřební daní, stáčecí lístek a doklad ADR. Žalobkyně tedy neporušila svou evidenční povinnost (viz rozsudek NSS ze dne 15. 10. 2009, čj. 5 Afs 93/2008 – 94). Doklady, jež předložila, zhojily absenci zákonem požadovaného dokladu, jelikož obsahovaly veškeré náležitosti podle § 5 odst. 3 zákona o spotřebních daních.

6. Podle žalobkyně zákon o spotřebních daních sice preferuje jako důkaz zdanění vybraných výrobků doklad o přepravě podle § 5 odst. 4 zákona o spotřebních daních, ale bylo by proti smyslu právní úpravy, kdyby v rámci kontroly nebylo možné předložit také jiný důkaz (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2008, čj. 5 Afs 35/2008 – 53). K propadnutí vybraných výrobků může dojít, jen když není prokázáno jejich zdanění. Žalobkyně v průběhu kontroly předložila doklady, jimiž zdanění nafty prokázala. Rozhodnutí o propadnutí nafty proto bylo nezákonné. Na daný případ měl být aplikován § 42 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních. Správní orgány tedy měly následně postupovat podle § 42c odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních.

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl. Poukázal na to, že žalobkyně jen opakuje svou argumentaci uplatněnou ve správním řízení. Žalovaný zdůraznil, že vybrané výrobky lze ve volném daňovém oběhu dopravovat jen s řádným dokladem, který kumulativně splňuje veškeré náležitosti podle § 5 zákona o spotřebních daních. Tento doklad musí v době dopravy existovat a provázet ji. Zákon o spotřebních daních doklady diferencuje v závislosti na právním režimu, v němž se vybrané výrobky během dopravy nacházejí. K tomu odkázal na rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2014, čj. 10 Afs 148/2014 – 70, a ze dne 8. 7. 2015, čj. 1 Afs 131/2015 – 38. Na daný případ nelze aplikovat žalobkyní citovaný rozsudek NSS čj. 5 Afs 93/2008 – 94, neboť řešil skladování, nikoliv přepravu vybraných výrobků.

8. Soud rozhodl o žalobě v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání; žalobkyně vyjádřila s tímto postupem výslovný souhlas, žalovaný pak udělil souhlas implicite, neboť na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nesdělil, že s rozhodnutím věci bez jednání nesouhlasí.

Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu

9. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou.

10. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, soud neshledal.

Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu

11. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti relevantní pro rozhodnutí věci: Dne 3. 9. 2016 v 15:00 hod. provedl správní orgán I. stupně v C. P. v B., okr. M. B., místní šetření, jehož předmětem byla kontrola dopravy vybraných výrobků a dopravního prostředku. Nákladní vozidlo (cisterna) bylo hlídkou zastaveno v 13:10 hod. Podle vyjádření řidiče se v cisterně přepravuje asi 9 000 l motorové nafty, jež má sloužit k dotankování vozidel žalobkyně, jedná se tedy o vnitropodnikovou přepravu. Řidič předložil přepravní doklad pro přepravu nebezpečných věcí po území České republiky silničními motorovými vozidly (doklad ADR). Žádné jiné doklady prokazující zdanění nákladu neměl. Z dokladů a kontrolou cisterny bylo zjištěno, že motorová nafta je přepravována ve větším množství než pro osobní spotřebu podle § 4 odst. 5 a 6 zákona o spotřebních daních. Z dokladu ADR plyne, že se jedná o přepravu motorové nafty. Doklad však postrádá náležitosti podle § 5 ve spojení s § 51 zákona o spotřebních daních, proto nebyla prokázána oprávněná přeprava. Ve 14:10 hod. se na místo kontroly dostavil pan V., zástupce žalobkyně, a předložil daňový doklad ze dne 31. 8. 2016, č. X a doklad o prodeji ze dne 1. 9. 2016, č. X vystavené společností S. P. a. s. (dále také jen „S.“). Na prvním z nich je uvedeno jiné množství motorové nafty, než je skutečný stav v cisterně. Nebyl tedy předložen řádný daňový doklad, doklad o prodeji či doklad o dopravě. Předložený doklad pak neobsahoval množství vybraných výrobků, výši spotřební daně celkem, datum vystavení dokladu o dopravě, kód nomenklatury motorové nafty a číslo dokladu o dopravě. Tyto údaje až na kód nomenklatury řidič ručně dopsal do tohoto dokladu v průběhu kontroly. Dále bylo zjištěno, že vybrané výrobky jsou dopravovány bez dokladu podle § 6, § 27, § 27c, § 30, § 51, § 100 či § 100a zákona o spotřebních daních s výjimkou podle § 50 odst. 8 zákona o spotřebních daních. Řidič vypověděl, že motorovou naftu převáží z U. do Č. do N. ulice, vlastní ji žalobkyně, u níž je zaměstnán. Hlídka odebrala vzorky z nákladu, zajistila jej v souladu s § 42 odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona o spotřebních daních a pořídila fotodokumentaci.

12. Z úředního záznamu ze dne 3. 9. 2016 dále plyne, že po příjezdu zástupce žalobkyně byl předložen stáčecí lístek ze dne 1. 9. 2016 na 39 758 l motorové nafty a doklad o prodeji ze dne 1. 9. 2016, jenž byl vystaven na stejné množství nafty. Na doklad ADR byl řidičem rukou doplněn údaj o výši spotřební daně a místu vykládky.

13. Správní orgán I. stupně vybrané výrobky žalobkyně zajistil rozhodnutím ze dne 6. 9. 2016.

14. Dne 6. 10. 2016 správní orgán I. stupně vyzval řidiče vozidla a žalobkyni, aby prokázali, že s vybranými výrobky nebylo nakládáno způsoby podle § 42 odst. 1 zákona o spotřebních daních.

15. Žalobkyně ve vyjádření ze dne 13. 10. 2016 odmítla, že s motorovou naftou nakládala způsoby uvedenými v § 42 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Obdobně jako v žalobě vysvětlila, že doklad o dopravě podle § 5 odst. 4 zákona o spotřebních daních dodal řidič vozidla v součinnosti se zástupcem žalobkyně. Vyjmenovala předložené doklady s tím, že jimi bylo prokázáno řádné zdanění motorové nafty, k čemuž znovu předložila doklad o prodeji a doklad ADR.

16. Sdělením ze dne 16. 12. 2016 vyrozuměl správní orgán I. stupně žalobkyni, že v dané věci bude dne 4. 1. 2017 ukončeno dokazování, uvedl výčet dokladů, jež budou v jeho rámci užity, a poučil žalobkyni o právu seznámit se s obsahem spisu podle § 66 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Žalobkyně svého práva využila dne 6. 1. 2017.

17. Dne 3. 2. 2017 správní orgán I. stupně rozhodl o propadnutí 9 100 l motorové nafty ve vlastnictví žalobkyně zajištěných rozhodnutím o zajištění vybraných výrobků ze dne 6. 9. 2016 podle § 42d odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních s odůvodněním, že řidič vozidla ani žalobkyně nepředložili žádné nabývací doklady, jež by prokázaly zdanění motorové nafty podle § 5 a § 51 zákona o spotřebních daních.

18. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně prostřednictvím svého zástupce odvolání obsahující obdobnou argumentaci jako žaloba. Žalobkyně prokázala, že vybrané výrobky řádně zdanila i přes neúplné údaje v dokladech, k jejich propadnutí tak nebyly splněny zákonné podmínky.

19. Dne 5. 4. 2017 vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí.

Posouzení žalobních bodů

20. Podle § 5 odst. 1 zákona o spotřebních daních se prokazuje na daňovém území České republiky zdanění vybraných výrobků uvedených do volného daňového oběhu daňovým dokladem nebo dokladem o prodeji či dokladem o dopravě vybraných výrobků do volného daňového oběhu již uvedených, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 6). Zdanění vybraných výrobků do volného daňového oběhu již uvedených se prokazuje pouze tehdy, nejedná-li se o vybrané výrobky pro osobní spotřebu (§ 4 odst. 6, § 32 odst. 2, 4 a 5).

Podle odst. 4 citovaného ustanovení vystavuje doklad o dopravě podle odstavce 1 právnická nebo fyzická osoba, která vybrané výrobky již uvedené do volného daňového oběhu vydá pro dopravu, přičemž nejsou splněny podmínky, na jejichž základě je stanovena povinnost vydat daňový doklad podle odstavce 2 nebo doklad o prodeji podle odstavce 3. Doklad o dopravě musí obsahovat tyto údaje: a) obchodní firmu nebo jméno, sídlo nebo místo pobytu a daňové identifikační číslo, bylo-li přiděleno, odesilatele, b) adresu místa určení a v případě, že to není možné, jiné údaje určující polohu místa určení, c) množství dopravovaných vybraných výrobků uvedených do volného daňového oběhu, u nichž vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit, a jejich název, popřípadě obchodní označení, d) výši spotřební daně celkem, e) datum vystavení dokladu o dopravě, f) číslo dokladu o dopravě.

Podle odst. 6 citovaného ustanovení lze dopravovat pouze vybrané výrobky uvedené do volného daňového oběhu s daňovým dokladem, dokladem o prodeji, dokladem o dopravě nebo rozhodnutím podle odstavce 5.

Podle § 42 odst. 1 zákona o spotřebních daních zajistí správce daně vybrané výrobky, popřípadě i dopravní prostředek, který je dopravuje, jestliže zjistí, že a) vybrané výrobky jsou dopravovány bez dokladu uvedeného v § 6, 27 a 27c, 30, 51, 100 nebo 100a s výjimkou uvedenou v § 50 odst. 8, b) vybrané výrobky jsou dopravovány bez dokladu uvedeného v § 5, c) údaje uvedené na dokladu podle písmene a) nebo b) jsou nesprávné nebo nepravdivé, nebo d) doklad uvedený v písmenu a) nebo b) je pozměněný nebo padělaný.

Podle § 42c odst. 1 zákona o spotřebních daních rozhodne správce daně o uvolnění zajištěných vybraných výrobků, pokud a) s nimi nebylo nakládáno způsoby uvedenými v § 42 odst. 1 nebo 2, b) vybrané výrobky, které byly dopravovány s dokladem podle § 42 odst. 1 obsahujícím nesprávné nebo nepravdivé údaje, byly zdaněny nebo byly nabyty oprávněně bez daně, nebo c) vybrané výrobky, které byly skladovány s dokladem podle § 42 odst. 2 obsahujícím nesprávné nebo nepravdivé údaje, byly zdaněny.

Podle § 42d odst. 1 zákona o spotřebních daních, pokud správce daně nerozhodne o uvolnění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku, rozhodne o jejich a) propadnutí v případě, že je vlastník těchto výrobků nebo dopravního prostředku znám, nebo b) zabrání v ostatních případech.

21. Předmětem sporu v dané věci je, zda žalobkyně přepravovala motorovou naftu s dokladem vyžadovaným zákonem. Zatímco žalobkyně namítá, že v průběhu kontroly i s pomocí dokladů, které byly na místo kontroly přivezeny zástupcem žalobkyně, prokázala zdanění vybraných výrobků, žalovaný trvá na tom, že žalobkyně byla povinna disponovat patřičnými doklady při přepravě, tudíž pozdější předložení dokladů nemohlo zhojit porušení její povinnosti.

22. Soud se neztotožnil s námitkou žalobkyně týkající se splnění její povinnosti podle § 5 odst. 6 zákona o spotřebních daních. Při místním šetření vyšlo najevo, že žalobkyně přepravovala motorovou naftu za účelem dotankování jejích vozidel. Při jejím vydání k dopravě tedy byla povinna vystavit doklad o dopravě obsahující údaje uvedené v § 5 odst. 4 zákona o spotřebních daních, neboť nebyly splněny podmínky pro vydání daňového dokladu podle odstavců 2 a 3 citovaného ustanovení (doprava nebyla uskutečněna v souvislosti s uvedením motorové nafty do volného daňového oběhu nebo s jejím dalším prodejem). Tuto skutečnost ostatně žalobkyně v průběhu správního řízení ani v soudním řízení nezpochybňovala. Ustanovení § 5 odst. 6 pak stanoví, že vybrané výrobky uvedené do volného daňového oběhu lze dopravovat pouze s daňovým dokladem, s dokladem o prodeji, s dokladem o dopravě nebo s rozhodnutím podle odstavce 5.

23. Zákon o spotřebních daních vytváří systém kontroly zdanění vybraných výrobků, které jsou ze své povahy určeny druhově (jsou tedy běžně zaměnitelné a lze je identifikovat pouze prostřednictvím příslušných dokladů), jenž je založen na plnění evidenčních povinností, mj. prostřednictvím vystavování dokladů. V posuzované věci byl potřebným dokumentem doklad o dopravě dle § 5 odst. 4 zákona o spotřebních daních. Jelikož se v daném případě jednalo o dopravu vybraného výrobku již uvedeného do volného daňového oběhu a současně nebyla doprava prováděna v souvislosti s jeho dalším prodejem, nebylo na místě vydat doklad dle odst. 2 nebo 3 citovaného ustanovení. Pro zajištění účinnosti kontrol zdanění dopravovaných vybraných výrobků, a tedy i motorové nafty, ustanovení § 5 odst. 6 zákona o spotřebních daních přikazuje, aby jejich doprava vždy byla provázena daňovým dokladem, dokladem o prodeji, dokladem o dopravě nebo rozhodnutím dle § 5 odst. 5. Právní úprava zde reguluje nejen způsob prokazování zdanění vybraných výrobků, ale stanoví i režim jejich dopravy. Kontrola zdanění vybraných výrobků, které je možné identifikovat právě jen ve spojení s příslušným dokladem, by v případě nedodržování této povinnosti byla de facto znemožněna (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 8. 2009, čj. 1 Afs 81/2009 – 68). Právní úprava o dokladech provázejících přepravované vybrané výrobky se vztahuje na každou přepravu motorové nafty, a to za současného splnění zákonného požadavku na přepravu v doprovodu příslušné dokumentace (§ 5 odst. 6 zákona o spotřebních daních).

24. Podle § 42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních zajistí správce daně vybrané výrobky, jestliže zjistí, že jsou dopravovány bez dokladu uvedeného v § 5. Předmětnou motorovou naftu správní orgán I. stupně zajistil právě podle tohoto ustanovení. Povinnost dopravovat vybrané výrobky v doprovodu požadovaných dokladů se musí vztahovat ke kterémukoliv okamžiku dopravy. Pokud by byl doklad vztahující se k dopravě vybraného výrobku předložen až dodatečně, neměnilo by to nic na tom, že byl porušen § 5 odst. 6 zákona o spotřebních daních a že s vybraným výrobkem bylo nakládáno podle § 42 odst. 1 písm. b) téhož zákona (viz rozsudky NSS ze dne 13. 7. 2017, čj. 4 Afs 97/2017 – 28, bod 31, či ze dne 27. 9. 2016, čj. 1 Afs 133/2016 – 32).

25. Právě uvedené závěry lze podpořit odkazem na judikaturu NSS, podle níž se hypotéza skutkových podstat formulovaných v § 42 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních vztahuje ke kterémukoliv okamžiku průběhu přepravy. V případě skutkové podstaty pod písm. a) ve vztahu k § 30 je k jejímu naplnění podstatné jen to, zda v jakémkoliv okamžiku přepravy jsou vybrané výrobky přepravovány bez příslušných dokladů. Dodatečné doložení těchto dokladů již nemůže zvrátit skutečnost, že v době kontroly (neboli v době přepravy) neměl přepravce příslušné dokumenty k dispozici. Porušením, na které tato skutková podstata v souvislosti s § 30 zákona o spotřebních daních míří, je pouze a jen skutečnost, že zjednodušený průvodní doklad nebyl k dispozici právě v době přepravy (kontroly), nikoli skutečnost, zda tento dokument sice v době přepravy (kontroly) existoval, avšak kontrolovaná osoba ho neměla k dispozici (rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2014, čj. 10 Afs 148/2014 – 70). Ačkoliv se v uvedeném případě jednalo o absenci tzv. zjednodušeného průvodního dokladu podle § 30 zákona o spotřebních daních, lze závěry vyslovené v tomto rozhodnutí nepochybně vztáhnout i na doklady uvedené v § 5 a skutkovou podstatu upravenou v § 42 odst. 1 písm. b) citovaného zákona (viz rozsudek NSS ze dne 8. 7. 2015, čj. 1 Afs 131/2015 – 38, bod 18 a násl.).

26. Zákonnost rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků závisí na tom, zda byly splněny podmínky pro jejich uvolnění ze zajištění stanovené v § 42c odst. 1 zákona o spotřebních daních. Z hlediska tohoto ustanovení představují zvláštní případ situace, kdy vybrané výrobky byly přepravovány s dokladem prokazujícím jejich zdanění či osvobození od daně (např. dokladem dle § 5 odst. 4 zákona o spotřebních daních), které obsahovaly nesprávné nebo nepravdivé údaje. V těchto případech lze rozhodnout o uvolnění výrobků, je-li prokázáno, že vybrané výrobky byly zdaněny nebo oprávněně nabyty bez daně. Pokud se ovšem o tento typ nedostatků v dokladech nejedná, musí být prokázáno, že s vybranými výrobky nebylo nakládáno způsobem dle § 42 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Byly-li tedy vybrané výrobky dopravovány bez dokladu dle § 5 zákona o spotřebních daních, tedy bylo s nimi nakládáno podle § 42 odst. 1 písm. b) téhož zákona, nelze rozhodnout o jejich uvolnění ze zajištění, nýbrž je třeba rozhodnout o jejich propadnutí. Nemá proto jakýkoliv význam prokazovat, zda takto dopravované vybrané výrobky byly zdaněny, neboť zákon s prokázáním této skutečnosti nespojuje následek v podobě vydání rozhodnutí o uvolnění zajištěných vybraných výrobků (viz rozsudek NSS ze dne 15. 1. 2019, čj. 4 Afs 385/2018 – 38, body 17 a 21). Z hlediska dalšího posuzování věci je proto rozhodující, zda vybrané výrobky byly dopravovány bez dokladu dle § 5 odst. 4 zákona o spotřebních daních, nebo s takovým dokladem, jenž pouze obsahoval nesprávné nebo nepravdivé údaje.

27. Pokud byly vybrané výrobky dopravovány bez dokladu, je zcela bez významu, jaké doklady byly předloženy po zahájení kontroly. Jak NSS zdůraznil v jiné obdobné věci, doložení příslušných dokladů až po provedeném místním šetření by ohrozilo smysl a účel zákona o spotřebních daních. Tento přístup by umožňoval obcházet zákonem jednoznačně stanovené povinnosti. Výrobky podléhající spotřební dani by nebyly při kontrolách identifikovatelné či ověřitelné, neboť by nemusely být dopravovány s příslušnými doklady. Dodatečné doložení dokladů poté, co nebyly předloženy při kontrole, je proto ve vztahu k porušení povinnosti dopravovat vybrané výrobky s náležitými doklady podle § 42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních bez významu. Není tedy pochyb o tom, že úmyslem zákonodárce byla regulace režimu přepravy výrobků, tj. v daném případě, aby příslušné doklady byly dopravovány společně s vybranými výrobky. Tyto doklady slouží k individualizaci jinak jen druhově (genericky) určeného zboží (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 8. 2009, čj. 1 Afs 81/2009 – 68).

28. Pouze v případě, že by vybrané výrobky byly dopravovány s dokladem dle § 5 zákona o spotřebních daních, jenž by obsahoval nesprávné nebo nepravdivé údaje, má význam zabývat se tím, zda v dalším řízení byly předloženy takové doklady, jimiž bylo prokázáno zdanění vybraných výrobků, a tedy odstraněny nedostatky předloženého dokladu dle § 5 zákona o spotřebních daních. Podle judikatury způsob, jakým bude daňový subjekt dokazovat zdanění vybraných výrobků, záleží na něm. Je ale zřejmé, že k dostatečnému prokázání bude nutné, aby byl účel použití nakoupeného zboží dostatečně prokázaný a zjevný z předložených dokladů. V tomto směru je vhodné poukázat na rozsudek NSS ze dne 15. 10. 2009, čj. 5 Afs 95/2008 – 94 (na nějž ostatně odkázala i žalobkyně), v němž tento soud dovodil, že zákon o spotřebních daních na rozdíl od obecné právní úpravy preferuje jako důkazní prostředek k prokázání zdanění vybraných výrobků perfektní daňový doklad (resp. jiný zákonem specifikovaný doklad) obsahující veškeré zákonem požadované náležitosti. To ovšem na druhou stranu nelze vykládat tak, že případně chybějící či nesprávně uvedené náležitosti daňového dokladu (či jiných dokladů dle § 5 zákona o spotřebních daních) by nebylo možné za žádných okolností nahradit jiným důkazem prokazujícím zdanění vybraného výrobku. Takový výklad § 5 zákona o spotřebních daních, který by zcela vylučoval možnost přihlédnout k jiným skutečnostem a důkazům, než je daňový či jiný v tomto ustanovení uvedený doklad, a to i tehdy, pokud by tyto skutečnosti jednoznačně svědčily pro zdanění vybraných výrobků spotřební daní, by nebyl racionální a neodpovídal by smyslu ani účelu daného ustanovení, jímž je vytvořit podmínky pro splnění povinnosti prokázat, že byly vybrané výrobky řádně zdaněny spotřební daní. Není tedy třeba zdanění vybraných výrobků prokazovat pouze doklady uvedenými v § 5 zákona o spotřebních daních (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 10. 2017, čj. 7 Afs 239/2017 – 36, body 26-29).

29. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě jde o situaci, kdy byly vybrané výrobky dopravovány bez dokladu dle § 5 odst. 4 zákona o spotřebních daních. K tomu je třeba poukázat na rozsudek ze dne 6. 12. 2018, čj. 9 Afs 367/2018 – 35, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval tím, co se rozumí nesprávnými či neúplnými údaji ve smyslu § 42c odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních. S odkazem na důvodovou zprávu k zákonu č. 315/2015 Sb., jenž vložil toto ustanovení do zákona o spotřebních daních, dovodil, že jde o toliko formální vady údajů uvedené v dokladu, které se zjistí porovnáním těchto údajů se skutečným stavem, pokud lze tyto vady objasnit věrohodným vysvětlením o příčinách jejich vzniku, nebo u nichž lze správný údaj prokázat např. evidencemi. Předpokládá se, že tyto chyby vznikají z nepozornosti nebo chybou v psaní či počtech. Má-li správce daně pochybnosti o údajích uvedených na dokladech, musí vyhodnotit, zda tyto nesrovnalosti jsou takové intenzity, že lze zpochybnit doklad jako takový. Správce daně zváží, zda se jedná o doklad, který v dané situaci vyžaduje zákon, a že doprava není prováděna bez dokladu, případně zda se jedná o doklad podle zákona, který však obsahuje nesprávné nebo nepravdivé údaje, které je třeba dodatečně prověřit.

30. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá (a žalobkyně tuto skutečnost v žalobě nezpochybnila), že řidič vozidla v době zahájení kontroly měl u sebe pouze doklad ADR. Ani později nebyl předložen řádný doklad o dopravě ve smyslu § 5 odst. 4 zákona o spotřebních daních. Doklad ADR musí provázet přepravu nebezpečných látek, čemuž je uzpůsoben jeho obsah. Jeho funkcí není prokazovat zdanění převážených vybraných výrobků spotřební daní. Nelze nicméně vyloučit, že by doklad ADR mohl současně sloužit i jako doklad o dopravě dle § 5 odst. 4 zákona o spotřebních daních, neboť tuto otázku je třeba posuzovat materiálně s ohledem na obsažené údaje. Doklad ADR v podobě, v které byl předložen řidičem cisterny při zahájení kontroly, neobsahoval údaj o místě určení [údaj dle § 5 odst. 4 písm. b) zákona o spotřebních daních], množství dopravovaných vybraných výrobků a kód nomenklatury [písm. c)], celkovou výši spotřební daně [písm. d)], datum vystavení dokladu o dopravě [písm. e)] a číslo dokladu o dopravě [písm. f)]. Je tedy zřejmé, že doklad ADR nelze považovat vzhledem k absentujícím údajům předepsaným pro doklad o dopravě za doklad dle § 5 odst. 4 zákona o spotřebních daních. K dopsání některých z těchto údajů do dokladu ADR řidičem v průběhu kontroly nelze přihlížet, neboť vybrané výrobky měly být vybaveny dokladem o dopravě po celou dobu přepravy, tedy též v okamžiku, kdy byl řidič zastaven příslušníky celní správy a vyzván k předložení dokladu prokazujícího zdanění dopravovaných vybraných výrobků. Závěr žalovaného, podle nějž byly vybrané výrobky dopravovány bez dokladu o dopravě, je správný. Žalobkyně tedy nakládala s vybranými výrobky dle § 42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních a za této situace nemohl správní orgán I. stupně rozhodnout o uvolnění zajištěných vybraných výrobků z důvodu dle § 42c odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních.

31. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí nad rámec nezbytně nutného zabýval též otázkou, zda žalobkyně dodatečně předloženými doklady prokázala zdanění dopravovaných vybraných výrobků, což by bylo významné pro případ, že doklad ADR předložený řidičem cisterny by přece jen bylo možné považovat za doklad o dopravě, jenž obsahuje nesprávné nebo nepravdivé údaje. Dospěl přitom k závěru, že žalobkyně dodatečně předloženými doklady prokázala pouze nabytí zdaněné motorové nafty od společnosti S., ovšem nikoliv to, že dopravována byla právě tato zdaněná nafta. Žalobkyně tento závěr žalovaného zpochybnila, neboť se domnívá, že dodatečně předloženými doklady prokázala, že dopravované vybrané výrobky byly zdaněny spotřební daní.

32. Soud se proto dále nad rámec nezbytně nutného zabýval tím, zda z žalobkyní předložených dokladů bylo možné dovodit, že dopravovaná motorová nafta byla řádně zdaněna. Obecně platí, že v případě daňového dokladu se jedná o vztah mezi plátcem daně a nabyvatelem vybraných výrobků, uváděných do volného daňového oběhu plátcem daně. V případě dokladu o prodeji se jedná o vztah mezi prodávajícím (osoba odlišná od plátce daně) a nabyvatelem vybraných výrobků již uvedených do volného daňového oběhu (přeprodej). V případě dokladu o dopravě se jedná o všechny ostatní situace, kdy nejsou splněny podmínky pro vydání daňového dokladu ani dokladu o prodeji, tj. vybrané výrobky již jsou ve volném daňovém oběhu a zatím nedochází k jejich přeprodeji, typicky rozvoz vlastních vybraných výrobků do vlastních provozoven, na vlastní čerpací stanice, nebo zákazníkům s tím, že k prodeji – přechodu vlastnického práva dojde až u zákazníka nebo později např. uhrazením kupní ceny (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2018, čj. 3 Afs 257/2016 – 44, bod 16).

33. Z obsahu správního spisu plyne, že v průběhu řízení byl řidičem cisterny předložen doklad ADR, na nějž byla následně řidičem doplněna výše spotřební daně a místo vykládky. Zástupce žalobkyně, jenž přijel na místo provádění kontroly, ještě v průběhu této kontroly předložil daňový doklad ze dne 31. 8. 2016, č. X na 39 916 l motorové nafty s vyčíslenou spotřební daní ve výši 437 080 Kč bez odpovídajícího dodacího listu, který vystavila společnost S. jakožto dodavatelka pro žalobkyni jakožto odběratelku. Dále předložil doklad o prodeji (dodací list) ze dne 1. 9. 2016 č. X vztahující se k 39 758 l „nafty“ kódu 27101941 s vyčíslenou spotřební daní ve výši 435 350 Kč (prodávajícím je opět společnost S. a kupujícím žalobkyně) a stáčecí lístek k němu z téhož dne, podle nějž bylo vydáno 39 758 l nafty. Dále předložil doklad ADR č. X ze dne 1. 9. 2016, v němž je uvedena jako odesílatelka společnost T. O. a. s., příjemcem společnost S., která je též dopravcem. Předmětem přepravy je motorová nafta s biosložkou v celkovém množství 39 681 l s vyčíslenou spotřební daní ve výši 434 506 Kč.

34. Z těchto dokladů se podává, že došlo k převodu motorové nafty specifikované v dokladech v množství asi 40 tis. l postupně od společnosti T. O. a. s. přes společnost S. až na žalobkyni, byť některé doklady chybí či údaje v nich se mírně liší. Z předložených dokladů však nelze dovodit, že motorová nafta, kterou správní orgán I. stupně žalobkyni zajistil, pochází právě z těchto transakcí. I když protokol o zkoušce ze dne 26. 10. 2016 potvrdil, že žalobkyně přepravovala látku, která je z hlediska jejího složení motorovou naftou, to samo o sobě nestačí k učinění závěru, že se jednalo právě o zdaněnou motorovou naftu podle výše uvedených dokladů. Jistě tomu tak být mohlo, ale podstatné je, že žalobkyně to předloženými doklady nepostavila najisto, ačkoliv k tomu byla správním orgánem I. stupně vyzvána. V tomto směru se tedy soud ztotožnil se závěrem žalovaného, že na základě dodatečně předložených dokladů nebylo možné identifikovat přepravovanou motorovou naftu (viz stranu 11 napadeného rozhodnutí), tj. nebylo možné stanovit, zda se skutečně v daném případě jedná o zdaněné vybrané výrobky odpovídající těm uvedeným v předložených dokladech.

35. Soud uzavírá, že všechny výše uvedené skutečnosti ve svém souhrnu znamenají jednoznačný závěr, že vybrané výrobky byly dopravovány bez dokladu prokazujícího jejich zdanění dle § 5 zákona o spotřebních daních, a tedy že s vybranými výrobky bylo nakládáno způsobem podle § 42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních. Tento závěr je rozhodný pro podřazení posuzovaného případu pod skutkovou podstatu propadnutí zajištěných vybraných výrobků podle § 42d odst. 1 písm. a) ve spojení s § 42c odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních. Tímto následkem stát trestá vlastníka předmětných výrobků podléhajících spotřební dani za nedodržení evidenčních povinností specifikovaných v § 5, § 6 a dalších zákona o spotřebních daních (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 3. 2010, čj. 1 Afs 12/2010 – 107). Soud proto nepřisvědčil žalobkyni v tom, že celní orgány nezhodnotily všechny relevantní skutečnosti, neboť se zabývaly všemi skutečnostmi podstatnými pro jejich rozhodnutí a dospěly ke správným závěrům.

36. Skutečnost, že dodatečně předložené doklady splňovaly náležitosti podle § 5 odst. 3 zákona o spotřebních daních (doklad o prodeji), nemění nic na tom, že na jejich základě nebylo možné zjistit, zda motorová nafta, jejíž zdanění bylo v průběhu dopravy kontrolováno, je identická s naftou, jež je deklarována v předmětných dokladech. Žalobkyně nepředložila jiné záznamy či evidence, z nichž by bylo možné dovodit, jak naložila s motorovou naftou pořízenou od společnosti S. a že nafta přepravovaná kontrolovanou cisternou pochází z dodávky, k níž se vztahuje doklad o prodeji. Žalobkyni se tedy nepodařilo ani dodatečně prokázat, že zajištěné vybrané výrobky byly řádně zdaněny. Soud tedy nemohl přisvědčit námitce žalobkyně, že bylo na místě zajistit vybrané výrobky na základě § 42 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních a následně rozhodnout o jejich uvolnění ze zajištění podle § 42c odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních. Jednak se v dané věci nejedná o případ provádění dopravy vybraných výrobků doprovázených dokladem, jenž obsahuje nesprávné či nepravdivé údaje, jednak nebylo prokázáno, že zajištěné vybrané výrobky byly zdaněny. Doklad o prodeji ze dne 1. 9. 2016 se nemůže vztahovat k dopravě prováděné dne 3. 9. 2016, neboť jak uvedl řidič cisterny, tato přeprava měla charakter vnitropodnikové přepravy a probíhala z jednoho závodu žalobkyně do jiného jejího závodu. Jedná se tedy o dopravu, která vykračuje z mezí dokladu o prodeji. I kdyby tomu bylo jinak, pak měl doklad o prodeji vystavený společností S. doprovázet přepravu vybraných výrobků. Řidič cisterny jej však u sebe neměl.

Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení

37. Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou nedůvodné a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch. Žalovanému soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť mu nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 8. dubna 2020

Mgr. Tomáš Kocourek, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru