Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

45 A 28/2015 - 38Rozsudek KSPH ze dne 09.11.2016Pobyt cizinců: důkazní standard; zjišťování skutkového stavu

Publikováno3545/2017 Sb. NSS

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 45A 28/2015 - 38

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců JUDr. Věry Šimůnkové a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobce M. K., státní příslušník Ukrajiny, bytem x, zastoupeného Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Ministerstvo vnitra, náměstí Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/50, 140 21 Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 7. 2015, č. j. MV-94895-3/SO-2013,

takto:

I. Rozhodnutí žalované ze dne 23. 7. 2015, č. j. MV-94895-3/SO-2013, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce, Mgr. Vratislava Polky, na náhradě nákladů řízení částku 11.800,- Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) odeslanou dne 26. 8. 2015 domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 23. 7. 2015, č. j. MV-94895-3/SO-2013 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná zamítla jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“), ze dne 28. 6. 2013, č. j. OAM-75236-21/DP-2012, a toto rozhodnutí potvrdila. Uvedeným rozhodnutím ministerstvo zamítlo žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem zaměstnání podle § 44a odst. 3 v návaznosti na § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. b) a § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 222/2012 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) z důvodu, že se žalobce na požádání ministerstva nedostavil k výslechu a po vyhodnocení předložených dokladů se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti.

Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné, nepřiměřené a nepřezkoumatelné. K okolnostem své neúčasti u výslechu, který se měl konat dne 19. 4. 2013, žalobce konkrétně uvedl, že se ve stanovený den nemohl na příslušné pracoviště ministerstva dostavit. Den předem telefonicky kontaktoval zaměstnance ministerstva a ten mu stanovil nový termín výslechu na den 15. 5. 2012. Ve stanovený den (který předchází datu vydání rozhodnutí o zamítnutí žádosti a kdy tedy tento úkon mohl být bez obtíží proveden) se žalobce na pracoviště ministerstva dostavil se svým kolegou, avšak výslech proveden nebyl s tím, že nejsou objednáni. K uvedeným tvrzením žalobce navrhl v žalobě důkazy, a to písemná prohlášení svědků s úředně ověřeným podpisem a dále výslech těchto svědků, konkrétně výpověď pana I. S., nar. x, bytem x, který byl přítomen, když žalobce telefonicky omlouval svou neúčast u výslechu naplánovaného na 19. 4. 2013, a výpověď pana P.S., nar.x, bytem x, který žalobce doprovázel dne 15. 5. 2013 k výslechu v náhradním termínu na ministerstvo a byl přítomen tomu, že pracovník ministerstva odmítl dne 15. 5. 2013 žalobce vyslechnout a poslal jej pryč. Žalobce dále uvádí, že ministerstvo musí disponovat organizačním systémem, z něhož by bylo možné ověřit, zda k telefonickému hovoru se žalobcem skutečně došlo, žalobce sám naopak uskutečnění telefonického hovoru může dokázat jen stěží.

Ministerstvo, byť samo bylo v řízení nečinné (v době pohovoru řízení trvalo již 6 měsíců, ač zákonem stanovená lhůta pro trvání řízení činí 60 dnů), se podle žalobce nepokusilo předejít újmě na jeho straně a čistě formalisticky jeho žádost zamítlo. Třebaže žalobce namítal, že se z termínu výslechu omluvil, žalovaná jeho tvrzení odmítla, aniž by za tímto účelem provedla jakékoliv prošetření (jež žalobce očekával) toho, zda se telefonicky omluvil, popř. zda se dostavil k ministerstvu dne 15. 5. 2013. Zůstala zcela pasivní, pouze uvedla, že žalobce neunesl své důkazní břemeno a za existence pochybností o skutkovém stavu rozhodla v neprospěch žalobce. Takové rozhodnutí podle žalobce nemůže být zákonné, neboť je v rozporu s principem materiální pravdy, ale i přiměřenosti a principem dobré správy. Protože podle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) je správní orgán povinen zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, byla žalovaná povinna i v tomto případě námitku žalobce řádně přezkoumat a prověřit a výsledek tohoto šetření přezkoumatelně obsáhnout v napadeném rozhodnutí. Žalovaná tak podle něj ovšem neučinila a ani se nepokusila předejít možné újmě na právech žalobce tím, že by jej za takto zpochybněné situace předvolala k výslechu opětovně.

Dále žalobce uvedl, že z rozhodnutí správních orgánů vyplývá, že důvodem jeho předvolání bylo zjištění, že zaměstnavatel žalobce, společnost Nový svit s.r.o. nevyvíjí na adrese sídla žádnou činnost související s chodem společnosti a také že nereagoval na výzvy Oblastního inspektorátu práce hl. m. Prahy k doložení soupisu zaměstnanců. K tomu žalobce namítl, že fyzická nepřítomnost zaměstnavatele na adrese zapsaného sídla, resp. to, že své aktivity nerealizuje přímo v místě hlášeného sídla, není pro posouzení možnosti prodloužení dlouhodobého pobytu zaměstnance podstatná. Takovým důvodem by mohla být teprve skutečnost, že společnost neexistuje či fakticky nepodniká, a tedy že zaměstnání žadatele o pobyt je toliko účelové. V dané věci však podle žalobce nic takového obsah spisového materiálu nenasvědčuje. Navíc žalobce dne 15. 5. 2015 jako jeden ze zakladatelů založil družstvo L. se sídlem P., a za účelem plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti družstva mu bylo rovněž Úřadem práce povoleno zaměstnání. Žalobce tudíž ke dni vydání napadeného rozhodnutí byl zaměstnancem jiné společnosti, než v době rozhodování ministerstva.

Nepřiměřenost rozhodnutí pak spatřoval žalobce v tom, že nerespektovalo jeho soukromý život, neboť při zkoumání přiměřenosti zásahu se nelze omezit pouze na nepřítomnost rodinných vazeb na území (rodina žalobce žije na Ukrajině), ale žalovaná se měla zabývat i skutečností, že žalobce je na území ČR zaměstnán, což též výslovně v odvolání namítal, a že zde také podniká jako společník právnické osoby. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí na tuto námitku nereagovala, a proto je podle žalobce její rozhodnutí též nepřezkoumatelné.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že tvrzení o omluvě neúčasti na nařízeném výslechu, o sjednání nového termínu a o odmítnutí provedení výslechu dne 15. 5. 2013 bylo poprvé žalobcem uplatněno až v odvolání proti rozhodnutí ministerstva. Dne 12. 6. 2013, přitom byl žalobce seznámen s obsahem spisu dle § 36 odst. 3 správního řádu a žádnou námitku ohledně provedené omluvy z výslechu a odmítnutí provedení výslechu správním orgánem nevznesl. Jediné vyjádření, které učinil, se týkalo sídla jeho zaměstnavatele. Žalobce tvrzení uplatnil až v odvolacím řízení, a protože na podporu svých tvrzení nenavrhl žádný důkazní prostředek, žalovaná se více jeho nepodloženými tvrzeními nezabývala. Ministerstvo výslech žalobce nařídilo, aby zjistilo, zda žalobce plní účel pobytu, o jehož prodloužení žádá, tj. účel zaměstnání, který uvedl v žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Žádost žalobce byla zamítnuta podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců proto, že se tuto skutečnost z důvodu nedostavení se žalobce k výslechu nepodařilo ověřit, a nikoliv protože zaměstnavatel nebyl kontaktní na adrese zapsaného sídla. Pokud žalobce dále v žalobě uváděl, že v době vydání napadeného rozhodnutí byl jeho zaměstnavatelem někdo jiný, žalovaná konstatovala, že rozhoduje na základě podkladů předložených cizincem. Žalobce přitom poslední rozhodnutí o povolení zaměstnání předložil dne 3. 6. 2014 a týkalo se prodloužení povolení zaměstnání u společnosti N. s. s.r.o. na dobu od 22. 6. 2014 do 21. 6. 2015. Pokud žalovaná nedisponovala aktuálními podklady pro rozhodnutí, šlo podle ní o pochybení žalobce, který aktuální rozhodnutí příslušného úřadu práce nedoložil. Navíc pro rozhodnutí nebyla změna zaměstnavatele relevantní, protože žádost byla zamítnuta z důvodu nemožnosti ověření údajů uvedených v žádosti v důsledku nedostavení se žalobce k výslechu. K otázce přiměřenosti pak žalovaná konstatovala, že skutečnosti uváděné žalobcem (zaměstnání a podnikání na území ČR) samy o sobě nemohou být důvodem pro vyslovení nepřiměřenosti rozhodnutí, neboť při takové interpretaci by každé zamítavé rozhodnutí týkající se žádosti o pobytové oprávnění za účelem zaměstnání či podnikání bylo nutno posoudit jako nepřiměřené. Žalovaná proto navrhla, aby byla žaloba zamítnuta.

Ze správního spisu soud zjistil, že dne 28. 11. 2012 podal žalobce u ministerstva žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem zaměstnání u společnosti N. s. s.r.o. dle § 44a odst. 1 zákona o pobytu cizinců a doložil potřebné doklady (výpis z rejstříku trestů, doklad o ubytování, kopii cestovního dokladu, rozhodnutí o prodloužení povolení k zaměstnání pro uvedeného zaměstnavatele). Dne 14. 3. 2013 v reakci na interní sdělení z dubna 2012 o bezkontaktnosti a osobní provázanosti společností registrovaných na adrese x (včetně společnosti N. s. s.r.o.) spojené s doporučením prověřit plnění účelu pobytu u nahlášených zaměstnanců ministerstvo požádalo Oblastní inspektorát práce pro hlavní město Prahu o prošetření plnění účelu pobytu ze strany žalobce na území České republiky a prošetření činnosti související s chodem obchodní společnosti N. s. s.r.o. Ministerstvo také dne 18. 3. 2013 žalobce předvolalo ve smyslu ustanovení § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců k výslechu na 19. 4. 2013, přičemž předvolání k výslechu č. j. OAM-75236-11/DP-2012 si žalobce dne 2. 4. 2013 osobně převzal na pracovišti ministerstva. Předvolání obsahovalo i poučení, že v případě, že se žalobce nemůže v uvedený termín dostavit, má tuto skutečnost oznámit na telefon 974 833 142, a o tom, že v případě, že se žalobce z vážného důvodu nedostaví, bude jeho žádost zamítnuta. Podle úředního záznamu č. j. OAM-75236- 14/DP-2012 z uvedeného dne se žalobce 19. 4. 2013 k výslechu bez předchozí omluvy nedostavil. Předmětem připraveného protokolu měly být otázky směřující k zjištění okolností týkajících se zaměstnání žalobce u společnosti N. s. s.r.o. a vysvětlení skutečnosti, že žalobce byl současně i jednatelem a společníkem uvedené společnosti. Dne 21. 5. 2013 ministerstvo obdrželo předběžné sdělení Oblastního inspektorátu práce pro hlavní město Prahu o průběhu místního šetření na adrese sídla společnosti N. s. s.r.o., při němž bylo zjištěno, že se předmětná právnická osoba na adrese sídla uvedeného v obchodním rejstříku nenachází a že písemnosti (ze dne 12. 4. a 26. 4. 2013) jsou této společnosti doručovány do datové schránky fikcí, aniž by na ně bylo reagováno. Dne 6. 6. 2013 žalobce obdržel vyrozumění o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim dle § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobce se dne 12. 6. 2013 osobně dostavil, doprovázen panem P. S., dle obchodního rejstříku aktuálním jediným jednatelem a společníkem společnosti N. s. s.r.o. (společnost převzal ke dni 29. 4. 2013), a jediným jeho vyjádřením bylo sdělení, že společnost N. s. s.r.o. se na rejstříkové adrese nachází.

Ministerstvo poté dne 28. 6. 2013 vydalo rozhodnutí č. j. OAM-75236-21/DP- 2012, kterým žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání podle § 44a odst. 3 v návaznosti na § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. b) a § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců zamítlo z důvodu, že se na požádání ministerstva nedostavil k výslechu a po vyhodnocení předložených dokladů se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti. Dne 11. 7. 2013 se žalobce proti rozhodnutí ministerstva odvolal, přičemž vedle argumentace průtahy v řízení, v jejichž důsledku byl ponechán ve stavu právní nejistoty, především kategoricky odmítl, že by se k výslechu bez omluvy nedostavil. Protože se ve lhůtě stanovené v předvolání nemohl dostavit, volal v souladu s údaji v předvolání na linku 974 833 142, na níž oznámil, že se nemůže dostavit a byl mu stanoven nový termín na 15. 5. 2012 (správně 2013). Ten den se žalobce dostavil, ovšem nikdo s ním výslech neprovedl s tím, že na něj nemají čas. Dále pak žalobce argumentoval tím, že již neplatí povinnost zapsat do obchodního rejstříku skutečné sídlo společnosti, navíc společnost N. s. s.r.o. byla v době doručení písemnosti ze dne 22. 4. 2013 ve stádiu prodeje, k němuž došlo dne 29. 4. 2013. Nový jednatel posléze oblastnímu inspektorátu práce doklady o zaměstnancích předložil a kontrola dosud probíhá. Konečně žalobce upozornil i na to, že soukromý život posuzovaný v rámci hodnocení přiměřenosti zahrnuje i vztahy pracovní a vztahy s jinými osobami, ne však jen vztahy rodinné.

Ministerstvo v předkládací zprávě na tvrzení žalobce o omluvě ze stanoveného výslechu a k tvrzení o dostavení se na náhradní termín žádným způsobem nereagovalo. V průběhu odvolacího řízení žalobce doplňoval podklady o aktuální potvrzení o ubytování a aktuální povolení k zaměstnání vydaná vždy pro zaměstnavatele Nový svit s.r.o., posledním ze dne 12. 5. 2014 bylo povolení prodlouženo až do 21. 6. 2015.

Dne 23. 7. 2015 žalovaná vydala napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobce zamítla a rozhodnutí ministerstva potvrdila. V odůvodnění žalovaná k tvrzené omluvě z termínu výslechu pouze konstatovala, že žalobce nesplnil ve smyslu § 52 správního řádu povinnost označit důkazy na podporu svých tvrzení. Ke společnosti N. s. s.r.o. pak žalovaná upozornila na ustanovení § 19c odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“), podle nějž právnická osoba proti tomu, kdo se dovolá sídla zapsaného ve veřejném rejstříku, nemůže namítat, že skutečné sídlo má v jiném místě. K prodeji společnosti žalovaná argumentovala tím, že další písemnost byla společnosti doručena fikcí dne 6. 5. 2013 a na ni a ani na zásilku odeslanou fyzickou poštou dne 9. 5. 2013 společnost do 16. 5. 2013 nereagovala. Pokud jde o přiměřenost rozhodnutí, žalovaná uvedla, že ministerstvo zhodnotilo nejen existenci rodinných vazeb na území České republiky, ale i délku pobytu a společenské vazby vytvořené na území. Napadené rozhodnutí žalobce převzal dne 29. 7. 2015.

Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů dle § 75 odst. 2 s. ř. s. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

Podle § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu přijímá a rozhoduje o ní ministerstvo. Na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 3, 7 a 8 a § 47 vztahuje obdobně.

Podle § 35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nelze dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§ 37).

Podle § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců ministerstvo dále zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza.

Podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo cizinci dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, neudělí, jestliže se cizinec na požádání ministerstva nebo zastupitelského úřadu nedostaví k pohovoru nebo nepředloží ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti o dlouhodobé vízum nebo jestliže se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit.

Text ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců obsahuje tři různé alternativně využitelné důvody pro zamítnutí pobytové žádosti cizince. Prvním je samotná skutečnost, že se cizinec nedostaví k pohovoru. Druhým je situace, kdy cizinec ve stanovené lhůtě nepředloží doklady, jež jsou nezbytné pro ověření údajů, o něž se jeho žádost opírá. Třetí z těchto důvodů pak představuje stav, kdy se nepodaří ověřit údaje v žádosti žadatele, tj. stav důkazní nouze (non liquet), který však zákonodárce činí závislým na předchozích dvou alternativách v tom smyslu, že přichází do úvahy jen tehdy, nenastal-li důvod pro zamítnutí žádosti podle předchozích dvou alternativ [cizinec se dostavil k výslechu (je-li takový výslech potřebný), předložil požadované doklady, a přesto se jeho tvrzení v žádosti nepodařilo ověřit]. Třetí alternativa je tak podmíněna tím, že cizinec důkazně vyčerpal jak své oprávnění předkládat doklady ke svým tvrzením, tak i možnost být k věci vyslechnut, může-li výslech k ověření údajů přispět. Teprve tehdy se může uplatnit tímto ustanovením zakotvené důkazní břemeno žadatele vztahující se k údajům uváděným v jeho žádosti, jakožto zákonem o pobytu cizinců stanovená odchylka od obecně platící zásady materiální pravdy, podle níž je to správní orgán, kdo je povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky právních předpisů, ochrany dobré víry a oprávněných zájmů dotčených osob a s požadavkem proporcionality zásahu do těchto práv (viz § 3 správního řádu).

Ministerstvo, potažmo žalovaná, v tomto případě dospěly k závěru, že jsou současně naplněny hned dva z důvodů uváděných v ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců – nedostavení se žalobce k pohovoru a též neunesení důkazního břemene žalobce k údajům uvedeným v jeho žádosti. S ohledem na předchozí výklad je zjevné, že druhý z uvedených důvodů nastat nemohl, protože výslech žalobce se neuskutečnil, a to v situaci, kdy správní orgány tento výslech považovaly za nezbytný pro ověření údajů v žádosti. O potřebě výslechu za daných okolností ostatně nepochybuje ani soud. Nelze tedy přijmout závěr, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, neboť dokazování nebylo úplné.

Je tedy nutné zjistit, zda byla naplněna alespoň první alternativa, spočívající v tom, že se žalobce na požádání ministerstva nedostavil k výslechu. V takové situaci by totiž povinnost zjišťovat skutkový stav z moci úřední tížila ministerstvo a žalovanou jen ve vztahu k tomu, že se žalobce k výslechu nedostavil a ve vztahu ke splnění podmínky, že důsledky jejich rozhodnutí budou přiměřené k důvodům zamítnutí žádosti.

K tomu je třeba uvést, že „pohovorem“ ve smyslu § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je třeba rozumět rovněž „výslech“ podle ustanovení § 169 odst. 2 tohoto zákona (srov. obdobně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2011, č. j. 11 A 252/2010-41). Dále je třeba konstatovat, že ač ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nad rámec nedostavení se cizince k pohovoru žádné další podmínky nestanoví, v tomto případě je třeba dovodit, že k zamítnutí žádosti z tohoto důvodu by bylo možné přistoupit jen tam, kde cizinec neměl k nedostavení se vážný důvod. Tento závěr vyžaduje ochrana dobré víry žalobce, protože v předvolání k výslechu ze dne 18. 3. 2013 byl výslovně poučen, že teprve v takovém případě může být jeho žádost zamítnuta. Na možnost omluvy byl přitom žalobce upozorněn též výslovným uvedením telefonního čísla, na něž má skutečnost, že se nedostaví, oznámit (fakt, že se v textu hovoří jen o oznámení této skutečnosti, a nikoliv o omluvě, zde není rozhodný, neboť v kontextu s poučením připojeným k předvolání jednoznačně vyvolává dojem, že omluva – přinejmenším z vážných důvodů – znemožňuje žádost zamítnout pro absenci žalobce u pohovoru a že omluva má být provedena právě na uvedené telefonní číslo).

Za daných okolností by tedy omluva žalobce z výslechu, k němuž byl předvolán, mohla reálně zpochybnit oprávnění žalované k zamítnutí žádosti. Bylo proto třeba zkoumat, zda se žalobce, tak jak v odvolání tvrdil, z výslechu konaného dne 19. 4. 2013 omluvil a zda se jen vinou ministerstva výslech žalobce neuskutečnil v náhradním termínu. V tomto směru žalovaná napadené rozhodnutí postavila pouze na závěru, že žalobce nesplnil svou povinnost označit důkazy na podporu svých tvrzení ve smyslu § 52 správního řádu.

Podle § 52 správního řádu jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.

Podle § 50 odst. 2 správního řádu opatřuje podklady pro vydání rozhodnutí správní orgán. Jestliže to nemůže ohrozit účel řízení, může na požádání účastníka správní orgán připustit, aby za něj podklady pro vydání rozhodnutí opatřil tento účastník. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, jsou účastníci povinni při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí poskytovat správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost.

K ustanovení § 52 správního řádu je třeba říci, že nestanoví povinnost, s jejímž nesplněním by zákon spojoval možnost učinit závěr o tom, že tvrzení účastníka je nepravdivé. Bez speciální právní úpravy zakotvující důkazní břemeno pak nelze bez dalšího k tíži účastníka na základě § 52 správního řádu ani uzavřít, že nebyla prokázána pravdivost jeho tvrzení. Toto ustanovení nijak nevyvrací odpovědnost správního orgánu za řádné a úplné zjištění skutkového stavu, přičemž zásada materiální pravdy není prolomena ani ustanoveními zákona o pobytu cizinců, neboť důkazní břemeno uložené cizinci v ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je omezeno jen na skutečnosti uváděné v pobytové žádosti, ne však na okolnost, zda se k pohovoru dostavil, popř. zda se z pohovoru řádně omluvil. Právní hodnocení, o něž se žalovaná v napadeném rozhodnutí při vypořádání související odvolací námitky opírá, tedy postrádá zákonný podklad.

I při zjišťování skutkového stavu založeném na zásadě materiální pravdy samozřejmě může žalovaná dojít k závěru, že omluva žalobce ze stanoveného termínu jednání a jeho nepřijetí v tvrzeném náhradním termínu nebyly prokázány, takovému závěru však musí předcházet snaha žalované pomocí dostupných důkazních prostředků (záznamy o telefonních hovorech, evidence osob vstupujících na příslušné pracoviště ministerstva, kamerové záznamy) pravdivost těchto tvrzení ověřit. V situaci, kdy tvrzení v odvolání je nedostatečně konkrétní pro výběr vhodných důkazních prostředků či jejich rychlé vyhledání, popř. kdy je vhodné, aby důkazní prostředky v souladu s povinností stanovenou v § 50 odst. 2 správního řádu označil účastník řízení, je třeba k nápravě účastníka nejprve vyzvat (viz oboustranně platnou zásadu součinnosti podle § 50 odst. 2 správního řádu) a teprve po marném uplynutí stanovené lhůty lze uzavřít, že tvrzení účastníka (i přes konkrétní snahu správního orgánu) zůstala neprokázaná.

V tomto případě však žalovaná k odvolací námitce žalobce žádné dokazování nevedla, ani nevysvětlila, proč případně žalovaná žádné vhodné důkazní prostředky nenalezla, a konečně ani žalobce nevyzvala k tomu, aby on sám vhodné důkazní prostředky označil. V takové situaci však bylo vydáno napadené rozhodnutí předčasně, neboť ve věci je nezbytné zásadním způsobem doplnit dokazování, které k otázce omluvy žalobce a dostavení se k náhradnímu termínu nebylo vůbec provedeno, resp. žalovaná se ani nepokusila zjistit (sama či výzvou směřovanou žalobci), zda jsou vhodné důkazní prostředky k dispozici. Jak se přitom ukazuje v nyní podané žalobě, přinejmenším se nabízela možnost výslechu dvou svědků, kteří měli být uvedeným událostem přítomni. Je tedy dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí i bez jednání z důvodu stanoveného v § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

Jen pro úplnost je třeba poukázat i na fakt, že žalobce zjevně nebyl pro správní orgány nekontaktní v tom smyslu, že by se vyhýbal osobnímu kontaktu, naopak ze správního spisu je patrno, že se dne 12. 6. 2013, tj. ještě před vydáním rozhodnutí ministerstva, osobně na příslušné pracoviště dostavil, což ukazuje, že jeho výslech mohl být realizován alespoň v náhradním termínu.

K otázce vlastního ověření plnění účelu povolení k pobytu, kde žalobce namítá, že v době vydání napadeného rozhodnutí byl jeho zaměstnavatelem již někdo jiný, je třeba uvést, že tento žalobní bod (kdyby byl relevantní) důvodný není, neboť správní orgán je povinen prověřovat tvrzení žalobce uplatněná v žádosti. Ta se přirozeně s ohledem na běh času mohou v průběhu řízení měnit, avšak k tomu je nutná informace ze strany žalobce, že o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání již dále nežádá ve vztahu k zaměstnavateli uváděnému v žádosti, nýbrž ve vztahu k zaměstnavateli novému (zde družstvo L.). Jestliže žalobce žalovanou neinformoval o tom, že účel požadovaného pobytu se od 15. 5. 2015 má vázat k jinému zaměstnavateli, bylo v pořádku, pokud žalovaná prověřovala okolnosti týkající se zaměstnavatele uvedeného v původní žádosti. V novém řízení po zrušení napadeného rozhodnutí však správní orgány budou povinny změnu zaměstnavatele zohlednit, pokud žalobce v tomto směru změní svoji žádost a doloží odpovídající listiny, tak jako je předložil soudu.

Soud tak napadené rozhodnutí zrušil dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pro potřebu zásadního doplnění skutkového stavu a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, v němž žalovaná buď provede dokazování k tvrzení žalobce, že se řádně z výslechu omluvil, nebo přímo provede jeho výslech, přičemž se bude zabývat ověřením údajů v žádosti s přihlédnutím k nově označenému zaměstnavateli.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaná v řízení úspěšná nebyla, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci, který byl v řízení úspěšný, přiznal soud náhradu nákladů řízení v celkové částce 11.800,- Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta ve výši 6.200,- Kč za dva úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)], ze dvou paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, a dále ze soudních poplatků za podanou žalobu a za dva návrhy na přiznání odkladného účinku v souhrnné výši 5.000,- Kč. Odměnu za sepis opakovaného návrhu na přiznání odkladného účinku soud žalobci nepřiznal, neboť se jednalo o úkon neúčelný, protože řádný návrh mohl být učiněn již napoprvé v rámci podané žaloby.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 9. listopadu 2016

Mgr. Jitka Zavřelová, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost: Božena Kouřimová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru