Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

44 Af 12/2010 - 40Rozsudek KSPH ze dne 18.03.2011

Prejudikatura

3 Ads 106/2010 - 64


přidejte vlastní popisek

44 Af 12/2010 - 40

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudkyň JUDr. Dalily Marečkové a Mgr. Jitky Zavřelovév právní věci žalobkyně: Nemocnice, proti žalovanému: Rozhodčí orgán Zdravotní pojišťovny METAL - ALIANCE se sídlem Čermákova 1951, 272 00 Kladno, zastoupenému JUDr. Evou Šaškovou, advokátkou se sídlem Štítného 1344, 272 01 Kladno, za účasti Jihomoravského kraje se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, 601 82 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2010, č.j. RPM 2/2009 ve spojení s platebním výměrem Zdravotní pojišťovny METAL – ALIANCE ze dne 4. 2. 2010, č.j. RPM 2/2009,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému k rukám JUDr. Evy Šaškové

do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši

5.760,- Kč.

Odůvodnění:

Zdravotní pojišťovna METAL – ALIANCE (dále jen „pojišťovna“) jako správní orgán prvního stupně uložila rozhodnutím ze dne 4. 2. 2010 pod č.j. RPM 2/2009 žalobkyni platebním výměrem pokutu 15.000,- Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení za opakované a soustavné nevybírání regulačních poplatků v nemocniční lékárně a na lékařské službě první pomoci v období měsíce února 2009, čímž měla žalobkyně porušit povinnost uloženou jí v § 16a odst. 9 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“). Platební výměr byl vydán poté, co předcházející platební výměr vydaný pojišťovnou byl žalovaným k odvolání žalobkyně zrušen pro nedostatečné prokázání rozhodných skutečností. Proti platebnímu výměru ze dne 4. 2. 2010 podala žalobkyně znovu odvolání, které však žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 2. 4. 2010 pod č.j. RPM 2/2009 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl a platební výměr potvrdil s tím, že odvolání není důvodné.

Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve které uvedla, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť právní argumentace žalovaného je pouze útržkovitá, nijak neuvádí, jak žalovaný dospěl k závěru o smyslu úpravy regulačních poplatků, veřejném zájmu, který má chránit, a ke skutečnosti, že žalobkyně obchází zákon.

Další žalobní bod namítá, že není ve spise nijak skutkově podloženo tvrzení žalovaného, že žalobkyně plošně a bezpodmínečně nabízí finanční prostředky samosprávného celku. Žalobkyně to totiž nečinila a ani z logiky věci nemůže nabízet prostředky jiného subjektu. Napadené rozhodnutí se tak v rozporu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád.“) opírá o nedostatečně zjištěný skutkový stav.

Poslední (a klíčový) žalobní bod napadá nezákonnost rozhodnutí spočívající v tom, že žalovaný nesprávně aplikoval ustanovení § 16a odst. 1 a 9 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Podle žalobkyně jí dané ustanovení ukládá povinnost regulační poplatek vybrat, avšak neřeší, jakým způsobem dojde k úhradě regulačního poplatku – úhradu může učinit i od pacienta odlišný subjekt. V tomto případě jím byl na základě darovací smlouvy Jihomoravský kraj (dále jen „JMK“). V praxi se vyskytují případy, kdy regulační poplatek zaplatí např. rodinný příslušník ošetřeného a tato situace je správními orgány tolerována. Nelze konstruovat odpovědnost žalobkyně za správní delikt jen za údajné jednání proti smyslu zákonného ustanovení (nikoliv však v rozporu s ním). Žalovaný se přitom ani s touto právní argumentací řádně nevypořádal.

S ohledem na uplatněné argumenty navrhla žalobkyně, aby soud napadené rozhodnutí i jemu předcházející platební výměr pojišťovny zrušil a věc vrátil pojišťovně jako správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že uložení pokuty bylo po právu, když nevybírání regulačních poplatků bylo jednoznačně zákonně pořízenými důkazy prokázáno. Pokud jde o právní argumentaci odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 10. 11. 2010, sp.zn. 3 Ads 106/2010, který jeho právní závěry potvrzuje. Tímto rozsudkem byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno obdobné rozhodnutí žalovaného, a NSS v něm dospěl k závěru, že regulační poplatek je povinno vybrat zdravotnické zařízení přímo od pojištěnce nebo jeho zákonného zástupce. Zdravotnické zařízení je přitom povinno regulační poplatek vybrat ihned po skončení zdravotního výkonu a pojištěnec nebo jeho zákonný zástupce je povinen regulační poplatek ihned zaplatit. Tomuto výkladu podle NSS nasvědčuje i to, že v jiných případech zákon stanoví konkrétní, delší lhůtu k zaplacení regulačního poplatku. Pokud by bylo úmyslem zákonodárce umožnit v projednávané věci zaplacení regulačního poplatku v nějaké delší lhůtě, nepochybně by takovou lhůtu v zákoně stanovil.

Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci na výzvu soudu podle § 51 odst. 1 s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů nesdělili, že trvají na konání jednání.

Předně soud konstatuje, že žalobkyně nesprávně označila za žalovaného Zdravotní pojišťovnu METEL – ALIANCE. Uvedené pochybení napravil soud postupem podle § 69 s. ř. s., neboť v němž zákon (s. ř. s.) výslovně stanoví, že žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni. V dané věci je orgánem, který rozhodl v posledním stupni, Rozhodčí orgán Zdravotní pojišťovny METAL – ALIANCE, s nímž proto jednal soud jako s žalovaným.

Soud se dále musel zabývat otázkou, zda napadené rozhodnutí je rozhodnutím přezkoumatelným, neboť jde o nutný předpoklad pro to, aby mohl v intencích správní žaloby napadené rozhodnutí podrobit věcnému přezkoumání. Rozhodnutí lze označit za nepřezkoumatelné, jestliže je nesrozumitelné, jestliže zcela opomíjí některou z námitek účastníků řízení nebo jestliže ve vztahu k některému z učiněných výroků absentují podstatné náležitosti jeho odůvodnění (závěr o skutkovém stavu - zahrnující vypořádání se s každou v řízení zjištěnou a pro výrok zásadní skutečností, právní hodnocení).

Z odvolání žalobkyně založeného ve správním spise vyplynulo, že žalobkyně v něm brojila pouze proti právnímu hodnocení zjištěného skutkového stavu. Sama uvedla, že byla pověřena uzavírat za JMK (svého zřizovatele) darovací smlouvu s pacienty, kteří budou mít zájem o to, aby za ně regulační poplatek zaplatil JMK. Toto své jednání však považuje za legální, neboť §16a zákona o veřejném zdravotním pojištění striktně neuvádí, že by poplatek nesměl za pacienta uhradit někdo jiný. Žalobkyně není oprávněna zjišťovat původ prostředků ani to, zda například léky podle receptu vyzvedává právě pojištěnec. Rozhodující je, že poplatky zaplaceny jsou, o čemž svědčí i účetní zápisy.

Ačkoliv lze žalovanému vytknout, že úvahy, kterými se řídil při zkoumání platebního výměru z podnětu podaného odvolání, jsou v napadeném rozhodnutí vysvětleny mimořádně stručně nebo vůbec (odkazem na rozhodnutí orgánu v prvním stupni), má soud za to, že nelze rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné.

Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný má za to, že smyslem úpravy regulačních poplatků je prohloubit solidaritu mezi pojištěnci v systému veřejného zdravotního pojištění prostřednictvím motivace k úsporám prostředků veřejného zdravotního pojištění. Pokud namísto pacientů provádí úhradu regulačních poplatků plošně a bezpodmínečně třetí subjekt, ztrácí poplatky svůj význam a požadavek § 16a zákona o veřejném zdravotním pojištění tím není splněn. Protože podle žalovaného bylo v rámci dokazování jednoznačně zjištěno, že pacienti regulační poplatek ve zdravotnickém zařízení žalobkyně bezprostředně uhradit nemuseli, došlo k porušení povinnosti zakotvené v ustanovení § 16a zákona o veřejném zdravotním pojištění. Pokud jde o výši uložené pokuty, žalovaný zcela odkázal na odůvodnění platebního výměru, které považuje za správné. Stejně se s platebním výměrem ztotožnil, pokud jde o nákladový výrok.

Uvedeným právním závěrem žalovaný jasně vysvětlil, proč považuje (v podstatě jedinou) námitku žalobkyně, že nebylo přihlédnuto k uhrazení poplatků JMK, za nesprávnou. Skutečnost, že žalovaný svůj právní názor podrobně nezdůvodnil sice podstatnou měrou narušuje přesvědčivost jeho rozhodnutí, nebrání však správnímu soudu v tom, aby přijatý právní názor podrobil zkoumání. Nepřezkoumatelným by se správní rozhodnutí stalo teprve tehdy, pokud by v něm právní závěr zcela absentoval a správní soud by byl nucen nahrazovat činnost správního orgánu tím, že by právní argumentaci nikoliv přezkoumával, nýbrž (jako první z orgánů, které se věcí zabývaly) sám tvořil.

Soud nemohl ani přisvědčit námitce žalobkyně, že tvrzení žalovaného o tom, že nabízí finanční prostředky JMK není podloženo tomu odpovídajícími skutkovými zjištěními. Především proto, že nic takového se v napadeném rozhodnutí neuvádí. V textu odůvodnění bylo uvedeno, že tak činil JMK. Vzhledem k tomu, že však ze správního spisu i z vlastních tvrzení žalobkyně, např. v odvolání, vyplývá, že na základě smlouvy s JMK její zaměstnanci informovali pacienty o možnosti uzavřít darovací smlouvu namísto platby regulačního poplatku, nebylo by uvedené tvrzení nesprávné.

Zbývá se zabývat námitkou žalobkyně, že napadené rozhodnutí je nezákonné pro nesprávné právní posouzení § 16a zákona o veřejném zdravotním pojištění.

Podle ustanovení § 16a odst. 1 písm. d) zákona o veřejném zdravotním pojištění je pojištěnec, anebo za něj jeho zákonný zástupce, povinen v souvislosti s poskytováním hrazené péče hradit zdravotnickému zařízení, které zdravotní péči poskytlo, regulační poplatek ve výši 30 Kč za vydání každého, ze zdravotního pojištění plně nebo částečně hrazeného, léčivého přípravku nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely, předepsaného na receptu, bez ohledu na počet předepsaných balení. Podle odst. 6 téhož ustanovení se regulační poplatek platí zdravotnickému zařízení v souvislosti s poskytováním zdravotní péče. Regulační poplatek za poskytnutou ústavní péči, komplexní lázeňskou péči nebo ústavní péči v dětských odborných léčebnách a ozdravovnách se platí zdravotnickému zařízení nejdéle do 8 kalendářních dnů po propuštění z ústavní péče, s výjimkou případů, kdy je pojištěnec umístěn ve zdravotnickém zařízení po dobu delší než 30 dní; v takovém případě se regulační poplatek hradí vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce. Podle odst. 9 je zdravotnické zařízení povinno regulační poplatek uvedený v odstavci 1 od pojištěnce nebo jeho zákonného zástupce vybrat, pokud nejde o výjimku z placení regulačního poplatku podle odstavce 2 nebo 3. Při zjištění opakovaného a soustavného porušování této povinnosti je zdravotní pojišťovna oprávněna tomuto zdravotnickému zařízení uložit pokutu až do výše 50 000 Kč. Pokutu je možno uložit i opakovaně. Při ukládání pokuty zdravotní pojišťovna přihlíží k závažnosti porušení, k míře zavinění a k okolnostem, za nichž k porušení povinnosti došlo. Pokutu lze uložit do jednoho roku ode dne, kdy zdravotní pojišťovna zjistila porušení nebo nesplnění povinnosti, nejdéle však do 3 let ode dne, kdy k porušení nebo nesplnění povinnosti došlo. Pokuta je příjmem zdravotní pojišťovny, která ji uložila.

Pokud jde o výklad tohoto ustanovení, lze nepochybně ve shodě s žalovaným odkázat na rozsudek NSS ze dne 10.11.2010, sp.zn. 3 Ads 106/2010, s nímž se soud plně ztotožňuje. K jeho doplnění lze uvést následující:

Důvodová zpráva k zákonu č. 261/2007 Sb. o stabilizaci veřejných rozpočtů, kterým byl institut regulačních poplatků do zákona o veřejném zdravotním pojištění zakomponován, ve zvláštní a zejména pak v obecné části uvádí, že účelem zaváděných regulačních poplatků je omezení nadbytečného čerpání zdravotní péče, mají motivovat pojištěnce k její účelné spotřebě a jejich výsledkem má být mj. např. snížení frekvence návštěv lékaře. Pokud jde o spornou otázku okamžiku, kdy má být poplatek dle poněkud nejednoznačné formulace v zákoně vybírán „v souvislosti s poskytováním zdravotní péče“, důvodová zpráva ve zvláštní části užívá i slovní spojení „při poskytnutí péče“ a v obecné části pak při zdůvodnění potřeby jejich zavedení výslovně upozorňuje na to, že „ČR je téměř jedinou zemí EU, kde se neplatí regulační poplatky v okamžiku spotřeby zdravotní péče“.

Podle soudu z výše uvedeného vyplývá, že jednoznačným záměrem zákonodárce bylo, aby se poplatky vybíraly nikoliv později, nýbrž přímo při návštěvě lékaře a při výdeji léků. Lze také argumentovat poukazem na skutečnost, že u poplatku za ústavní péči, který se vybírá ex post, je jasně stanovena lhůta, v níž má být zaplacen. Pokud by zákonodárce připouštěl variantu úhrady ostatních regulačních poplatků později než v okamžiku spotřeby, nepochybně by zde též nějakou lhůtu uvedl, aby bylo jasné, kdy jsou nejpozději splatnými. V opačném případě by bylo nutno vždy předtím dlužného pojištěnce o uhrazení poplatku požádat [§ 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“)], aby bylo určeno datum splatnosti. Zákon o veřejném zdravotním pojištění nijak neumožňuje postihovat nedodržení poplatkové povinnosti ze strany pojištěnce. Vzhledem k tomu, že však za nevybrání regulačního poplatku výslovně sankcionuje druhou stranu – zdravotnické zařízení – je logicky dovoditelné, že zákonodárce předpokládá faktické zajištění splnění této povinnosti – tj. poskytnutím zdravotní péče pouze oproti zaplacení regulačního poplatku (pochopitelně s výjimkou nejnaléhavější pomoci, kde je sankční odpovědnost zdravotního zařízení kryta institutem krajní nouze coby okolnosti vylučující odpovědnost).

Dalším zásadním argumentem pro závěr, že regulační poplatky mají být vybírány již v okamžiku spotřeby zdravotní péče (vydání léků), je jejich účel jasně vymezený důvodovou zprávou. Hrazení poplatků později (a zejména pak jinou osobou, než je vyžadováno zákonem) podrývá jejich regulační funkci akceptovanou i Ústavním soudem ČR (dále jen „ÚS“) v nálezu Pl. ÚS 1/2008 ze dne 2. 5. 2008, publikovaném pod č. 251/2008 Sb. Z hlediska zákonodárcem jasně deklarovaného účelu tohoto institutu je okamžik výběru a zejména pak jeho výběr přímo od pojištěnce klíčový. Nevybráním regulačních poplatků se zdravotnické zařízení dopouští správního deliktu, jehož objektem je ochrana fungování systému zdravotnictví před následky v podobě snižování kvality poskytované péče či deformace rovného přístupu ke zdravotnickým zařízením (viz Pl. ÚS 1/2008, bod 131).

Pokud jde o otázku zdrojů hrazení regulačních poplatků, je povinen poplatek uhradit podle § 16a odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění pojištěnec (popř. jeho zákonný zástupce). Je však pochopitelně jeho věcí, jaké peněžní prostředky k tomu použije. Může použít i prostředky darované, když zdravotnické zařízení není nijak oprávněno zjišťovat původ prostředků, z nichž byl poplatek v okamžiku čerpání zdravotní péče uhrazen (v tom lze dát žalobkyni za pravdu). Na druhou stranu ale zdravotnické zařízení nemůže poplatek vědomě a setrvale vybírat od někoho jiného než pojištěnce, byť by úhrada byla prohlašována za dar pojištěnci, protože by se tím spolupodílelo na zřetelném obcházení zákona.

Podle § 39 občanského zákoníku je právní úkon, který svým účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, absolutně neplatný. Je přitom zřejmé, že darování peněžních částek na úhradu regulačního poplatku nikoliv ojediněle v souvislosti s tím, že pojištěnec u sebe zrovna nemá potřebnou částku nebo ze sociálních důvodů ji objektivně není schopen uhradit (aniž by byl schopen svou situaci pro účely uplatnění zákonné výjimky doložit, )nýbrž plošně všem pojištěncům bez rozdílu, navíc s veřejně deklarovaným cílem nahradit tím neúspěch při snaze o zrušení tohoto institutu v rámci zákonodárného procesu, je takovým právním úkonem, který svým účelem přímo odporuje zákonu a je tedy neplatný. Jestliže zdravotnickému zařízení jsou známy veškeré právě uvedené okolnosti, z nichž vyplývá neplatnost darovací smlouvy, nemůže tak k darování vůbec přihlížet. Pokud takový postup akceptuje a dokonce se k jeho propagaci a organizaci smluvně zavazuje (viz bod IV. ve správním spisu založené smlouvy s JMK), pak vědomě vybírá v rozporu s § 16a odst. 9 zákona o veřejném zdravotním pojištění regulační poplatek od jiné osoby než od pojištěnce a tím přímo a v plné míře zasahuje objekt zde zakotveného správního deliktu.

Skutečnost, že žalovaný a také soud je ochoten akceptovat úhradu poplatku jinou osobou v jednotlivých případech za shora uvedených situací, přitom není porušením zásady uvedené v § 2 odst. 4 správního řádu – shodné právní hodnocení přichází do úvahy pouze tam, kde jsou shodné i výchozí podmínky pro právní kvalifikaci. Mezi uvedenými případy je ale zásadní odlišnost, a to účel placení poplatku odlišnou osobou. Zatímco ve shora zmíněných situacích je formou (zpravidla) tzv. výprosy řešena okamžitá a nepředvídaná situace jednotlivce, která vylučuje osobní uhrazení poplatku, a vyloučení regulačních účinků § 16a zákona o veřejném zdravotním pojištění je z pohledu aktérů nepodstatným vedlejším efektem, v situaci řešené napadeným rozhodnutím je odstranění účinků zákonného ustanovení, a to plošně, hlavním cílem daru. Jde tedy o nesrovnatelné situace a tudíž ani jejich právní hodnocení nemůže být shodné. Bylo by právě porušením ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, kdyby žalovaný rozhodoval stejně o nestejných případech.

Ze shora uvedené argumentace je zřejmé, že právní závěr žalované a tedy i napadené rozhodnutí považuje soud za správné. Protože soud uzavřel, že žaloba není v žádném ze svých žalobních bodů důvodná, zámítl ji v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovanému, který byl ve věci plně úspěšný, přiznal náhradu nákladů řízení sestávající z odměny a hotových výdajů právní zástupkyně. Tuto částku tvoří dva úkony právní služby po 2.100 Kč [převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu – § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve spojení s čl. II vyhlášky č. 399/2010, kterou se mění advokátní tarif, účinné od 1. 1. 2011] a dvě paušální částky náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, t. j. 4.800,- Kč, to vše navýšeno o 20% daň z přidané hodnoty, která představuje částku 960,- Kč, jíž je zástupkyně žalovaného plátkyní, celkem tedy 5.760,- Kč. Zúčastněné osobě žádné náklady řízení ve smyslu § 60 odst. 5 s.ř.s. nevznikly.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně (§ 102 a násl. s. ř. s.). Kasační stížnost se podává dvojmo u Krajského soudu v Praze ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Praze dne 18. března 2011

JUDr. Věra Šimůnková, v.r.
předsedkyně senátu

Rozsudek byl vyhlášen dne 18. 3. 2011 [§ 49 odst. 11, § 51 odst. 2, § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní].

Za správnost vyhotovení:

Vlasáková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru