Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

44 Af 11/2010 - 39Rozsudek KSPH ze dne 03.03.2011

Prejudikatura

7 Afs 1/2010 - 53


přidejte vlastní popisek

44 Af 11/2010 - 39

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudkyň Olgy Stránské a Mgr. Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: V. Š., zastoupen Ing. Martinem Vargou, daňovým poradcem se sídlem Na Falaříkách 1085, 696 81 Bzenec, proti žalovanému: Finanční úřad v Českém Brodě se sídlem Sportovní 501, 282 01 Český Brod, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2009, č.j. 22819/09/035970203693

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2009, č.j. 22819/09/035970203693,

se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce Ing.

Martina Vargy, daňového poradce se sídlem Na Falaříkách 1085, Bzenec na

nákladech řízení částku 10.640,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto

rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou u Městského soudu v Praze a postoupenou Krajskému soudu v Praze (jak rozvedeno níže), domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž žalovaný prominul příslušenství daně na základě žádosti o prominutí penále evidované u žalobce pod č.j. 21377/09/035970203693.

Žalobce žalobou napadenému rozhodnutí vytýká, že byť žalobce v žádosti jako důvody pro prominutí příslušenství daně pro každý platební výměr uvedl důvody B.13, C.1, C.2, C.3 a C.4 vymezené v pokynu D-319 vydaného Ministerstvem financí (dále jen „Ministerstvo“) pod č.j. 743/48552/2008-431 ze dne 27.5.2008 (dále jen „pokyn D-319“), tak žalovaný v napadeném rozhodnutí zohlednil u platebních výměrů vztahujících se k roku 2005 pouze důvody uváděné pod body B.13, C.1 a C.4 (celkové procento prominutí tak činilo 90%, tj. 304.507,- Kč z 336.307,- Kč), u platebních výměrů vztahujících se k roku 2006 pouze důvody pod body C1 a C.4 (celkové procento prominutí tak činilo 60%, tj. 124.950,- Kč z 203.689,- Kč) a u platebního výměru na posečkání daně pak pouze důvody C.1 a C.4 (celkové procento prominutí tak činilo 60%, tj. 3.363,- Kč z 5.604,- Kč). Žalovaný tak v napadeném rozhodnutí nezohlednil důvody uváděné pod body C.2 a C.3 pokynu D-319 a prominul tak pouze částku 432.870,- Kč z celkové částky 545.600,- Kč, namísto částky 545.600,- Kč, na jejíž prominutí měl žalobce nárok. Žalobce dále upozornil, že procentní hodnoty prominutí příslušenství daně vycházejí z interních předpisů finančních úřadů k pokynu D-319 s tím, že závaznost tohoto pokynu je pro žalovaného nezpochybnitelná. V pokynu D-319 je uvedeno, že jeho snahou je zamezit případným excesivním individuálním rozhodnutím, tak aby byla při aplikaci předmětného zákonného oprávnění, založeného na kombinaci neurčitého zákonného pojmu a správního uvážení správce daně, v maximálně možné míře šetřena veřejná práva daňových subjektů spočívajících v zákazu diskriminace, na právu na řádný proces a konečně na právu na řízení vedeného bez zbytečných průtahů. Závěrem žalobce navrhl, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě úvodem shrnul, jak dospěl po provedené daňové kontrole k celkové výši příslušenství daně z přidané hodnoty vyměřené platebními výměry, a to k částce 545.600,- Kč a poznamenal, že žalobce v žalobě na straně 2 a 3 u bodů d. 1. a d. 2 nesprávně přiřadil jednotlivé tam uvedené platební výměry do roků 2005 a 2006. Dále konstatoval, že jak pokyn D-319, tak interní směrnice k jeho aplikaci nazvaná „Metodické postupy pro vyřizování žádostí o prominutí daně a příslušenství daně a k vymezení veřejné podpory při prominutí dle § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů“ (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) byly při rozhodování o žádosti žalobce a vydání žalobou napadeného rozhodnutí plně akceptovány. K námitce žalobce, že mu nebylo přiznáno prominutí příslušenství daně z důvodů uvedených v části C. pokynu D-319 pod body C.2 a C.3, k nimž jsou v interní směrnici přiřazena procenta 30% a 20%, se žalovaný zmínil, že důvody uvedené v části C., resp. D. pokynu D-319 nejsou důvody tvrdosti zákona (vyjadřují jen kvalitu součinnosti daňového subjektu se správcem daně a jeho platební disciplínu) a správce daně je tak může při stanovení výše prominuté daně z důvodů tvrdosti uvedených v části B zohlednit jen v rozsahu stanoveném v pokynu, resp. jeho interní směrnici. Podle této směrnice nelze u důvodů uvedených v části C. příslušná procenta sčítat vyjma samostatně uplatňovaného bodu C.4 (procenta přiřazená bodům C.1 až C.4 představují hodnotu vyšší než 100% a tak při pouhé dobré součinnosti daňového dlužníka se správcem daně a bezdlužnosti ke dni podání žádosti o prominutí příslušenství daně by byly zcela eliminovány sankční postihy z daňového řádu či zvláštních daňových zákonů za krácení daně či pozdní úhrady daňových povinností). V daném případě tak žalovaný při rozhodování o žádosti o prominutí daně zohlednil bod B.13 u penále dle § 63 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2006 u těch případů, kdy daňová kontrola byla zahájena po 12 měsících od splatnosti daně (lhůty pro podání daňového přiznání, s níž je splatnost daně svázána), tj. k penále za jednotlivá zdaňovací období roku 2005 a bod B.17 v rozsahu, ve kterém příslušenství daně převyšovalo daň. Z uplatněných důvodů dle bodů z části C. pak zohlednil dalších 60% penále či úroku předepsaného či sděleného platebními výměry, tudíž bylo celkem prominuto penále a úrok ve výši cca 80%. Žalovaný závěrem poukázal na to, že pokud se žalobce dovolává toho, že mu z interní části pokynu D-319 vznikl nárok na prominutí příslušenství daně ve výši, kterou tato interní část pro správce daně u jednotlivých důvodů z části B až D stanoví, potom je nutné vzít v úvahu i podmínky vyplývající z uvedené interní směrnice pro aplikaci uvedených částí pokynu. Proto navrhl žalobu zamítnout.

V následně učiněné replice žalobce vyjádřil nesouhlas s tvrzením žalovaného, že podle vnitřní směrnice není možno u bonusových důvodů uvedených ve skupině C tyto důvody sčítat a že při pouhé dobré součinnosti daňového dlužníka a jeho bezdlužnosti by byly zcela

eliminovány sankční postihy z daňového řádu. Žalobce s tímto nesouhlasil jednak z matematického hlediska, kdy dobré úrovni spolupráce daňového subjektu je přiřazena hodnota 20% a bezdlužnosti hodnota 40%, což činí dohromady 60% a tudíž tvrzení o úplné eliminaci sankčních postihů je v tomto případě irelevantní a jednak s tímto tvrzením nesouhlasil z výkladového hlediska. Poukazuje na to, že v pokynu D-319 uvedlo Ministerstvo financí ČR výčet jednotlivých bonusů a malusů uvedených pod skupinami A, B, C a D bez jakéhokoliv omezení, které by mělo zamezit možnému sčítání bonusů uvedených v bodu C. Ministerstvo financí ČR pouze uvedlo, že celkové prominutí příslušenství daně nesmí přesáhnout hodnotu 100%, z čehož lze dle žalobce dovodit, že správní orgán předpokládal možnost při součtu bonusových důvodů existenci součtu převyšujícího hranici 100%. Pokyn D-319 na druhé straně rovněž stanovuje hodnotu daňových malusů, které tuto hodnotu mohou snížit i pod úroveň 0%. Z tohoto důvodu je nutno tento pokyn považovat za zcela vyvážený jak ve prospěch daňového subjektu tak i ve prospěch daňové správy. Vzhledem k tomu, že žalobce v daném případě naplnil výhradně důvody pro přiznání daňových bonusů, měla mu tato skutečnost přinést ekonomickou výhodu v podobě prominutí příslušenství daně. V opačném případě by byl znevýhodněn oproti daňovým subjektům, kteří si například neplní řádně své daňové povinnosti, což by bylo v rozporu se zásadou rovnosti daňových subjektů stanovenou v § 2 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Rovněž žalobce namítá, že opačný postup by byl v rozporu s principem dobré správy, protože pokud by Ministerstvo vydalo vnitřní pokyn, který jednostranně omezuje možnost sčítání bonusových bodů, zcela by tím popřel funkčnost a závaznost pokynu D-319 i snahu na zamezení případných excesivních individuálních rozhodnutí. Žalobce se závěrem ohrazuje proti tomu, že pokud žalovaný nezohlednil důvody uvedené pod body C.2 a C.3 měl toto v napadeném rozhodnutí s ohledem na pokyn D-319 a platné právní předpisy řádně odůvodnit s odkazem na jednoznačný právní zdroj. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 160/2004, dle kterého „Podle ust. § 32 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. není povinnou náležitostí platebního výměru odůvodnění. V případech, kdy odůvodnění v zákonem stanovených případech není součástí správního aktu, musí být jeho důvody zcela nezpochybnitelné a zřejmé z úkonů, vydanému aktu předcházejících. Stejně tak musí být seznatelné, zda mohla v jejich průběhu dotčená osoba uplatnit svá zákonná práva (právo navrhovat důkazy, seznámit se s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit se k nim,...). Neobsahuje-li odůvodnění platební výměr, kterým je daňovému subjektu vyměřena, popř. doměřena daň, musí důvody proč tak bylo učiněno možno seznat z průběhu daňového řízení……“ . Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 8 Afs 143/2005 – 51, nález Ústavního soudu č. I. ÚS 2345/07 a zejména nález č. I. ÚS 822/06 „Jak naopak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, absence řádného zdůvodnění v napadeném rozhodnutí může vést k jeho zrušení Ústavním soudem, neboť nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.“ Žalobce namítá, že žalovaný měl dostatečně seznatelným způsobem odůvodnit, proč u žalobce neshledal důvody pro uplatnění bonusových důvodů uvedených v pokynu D-319 pod body C.2. a C.3. S ohledem na shora uvedené je tak žalobce názoru, že napadené rozhodnutí může být považováno za paakt.

Soud po přezkoumání žalobního návrhu a k přezkumu navrženého rozhodnutí o námitkách dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 65 s. ř. s., a je tedy způsobilým předmětem přezkumu. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s. ř. s.) u Městského soudu v Praze, který usnesením ze dne 26. 3. 2010, č.j. 6 Ca 270/2009 – 23 věc postoupil Krajskému soudu v Praze. Usnesení nabylo právní moci dne 8. 4. 2010. Vzhledem k tomu, že sídlo žalovaného správního orgánu, proti jehož rozhodnutí žaloba směřuje, se nachází v obvodu Krajského soudu v Praze, souhlasil zdejší soud s postoupením věci. Žalovaný je totiž správním orgánem, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni ve smyslu § 7 odst. 2 s. ř. s., neboť jak proti rozhodnutí o žádosti o prominutí daně či příslušenství, kterým se žadateli promine daň, tak i proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti, nelze uplatnit opravné prostředky [blíže viz rozsudek NSS ze dne 9.10.2009, č.j. 5 Afs 44/2009 – 64, publikováno na www.nssoud.cz].

Z obsahu správního spisu vyplývá, že dne 24. 6. 2009 obdržel žalovaný žádost žalobce evidovanou pod čj. 21377/09/035970203693 o prominutí příslušenství daně z přidané hodnoty, v níž žalobce jako důvody pro prominutí příslušenství daně v plné výši 545.600,- Kč uvedl důvody vymezené v pokynu D-319, a to důvody B.13, B.17, C.1, C.2, C.3 a C.4. Žalovaný napadeným rozhodnutím prominul podle § 55a zákona o správě daní a poplatků a vyhlášky č. 299/1993 Sb., kterou se zmocňují územní finanční orgány k promíjení příslušenství daně, ve znění pozdějších předpisů, příslušenství daně z přidané hodnoty (penále za prodlení úhrady daně a úrok z odložené částky) v celkové částce 432.870,- Kč. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že se zabýval důvody uváděnými pod body B.13, B.17, C.1, C.4 vymezenými v pokynu D-319. V posledním odstavci odůvodnění pak uvedl, že přihlédl k naplnění skutečností pod bodem C. pokynu, a to zejména, že žadatel nemá vyjma požadovaného příslušenství daně nedoplatky u územních finančních a celních orgánů a že úroveň jeho spolupráce při plnění nepeněžitých povinností je dobrá.

Žalobce v žalobě namítá, že se žalovaný nezabýval všemi důvody uváděnými žalobcem v žádosti o prominutí příslušenství daně, konkrétně nezohlednil důvody pod body C.2 a C.3 vymezené v pokynu D-319.

Obdobnou problematikou se zabýval ve své rozhodovací praxi již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4.2.2010, č.j. 7 Afs 1/2010 - 53, v němž dospěl k závěru, že „Za stavu, kdy byl již jak správními soudy, tak i Ústavním soudem (srov. např. nález ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 2556/07) překonán právní názor, že je rozhodnutí podle ustanovení § 55a zákona o správě daní a poplatků vyloučeno ze soudního přezkoumávání, pak soud takové rozhodnutí přezkoumá. Činí tak ovšem skrze jeho odůvodnění a nikoliv podle obsahu správního spisu, neboť jen toto rozhodnutí je v soudním řízení přezkoumáváno a jen vůči takovému rozhodnutí lze směrovat výtky žalobce. Není-li však z tohoto rozhodnutí zřejmé, jak věc rozhodující orgán uvážil, o jaké skutečnosti opřel svůj právní závěr, proč považuje důvody žádosti za liché, mylné nebo vyvrácené, je daňovému subjektu de facto znemožněno, aby mohl vůči tomuto rozhodnutí uplatnit relevantní žalobní body. Pokud by za tohoto stavu správní soud žalobou napadené rozhodnutí přezkoumal, nahrazoval by činnost správního orgánu a sám by zatížil své meritorní rozhodnutí nepřezkoumatelností. Při výkladu ustanovení § 55a zákona o správě daní a poplatků proto nelze dojít k jinému právnímu závěru než takovému, že odůvodnění u rozhodnutí vydávaných podle tohoto ustanovení není třeba toliko tam, kde je žádosti zcela vyhověno. Pokud by tomu tak nebylo (jako v této věci), je třeba „negativní“ rozhodnutí odůvodnit. Této povinnosti se nelze jakkoliv zprostit.“

Vzhledem k tomu, že přijaté závěry Nejvyššího správního soudu jsou aplikovatelné i na nyní projednávanou věc, soud z nich vychází a konstatuje, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje dostatečné odůvodnění.

Z odůvodnění není zřejmá úvaha žalovaného, proč při rozhodování nezohlednil důvody uvedené pod body C.2 a C.3 vymezené v pokynu D-319, tak jak požadoval v žádosti žalobce, z jakých skutečností žalovaný vycházel, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil a k jakým závěrům ve vztahu k těmto důvodům dospěl. Rozhodné skutečnosti zmíněné žalovaným v písemném vyjádření k žalobě nemohou tento nedostatek napravit, neboť nejsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Je třeba dbát na to, aby rozhodnutí obsahovala náležité odůvodnění a bylo tak patrné, jakým způsobem rozhodující orgán postupoval při posuzování rozhodných skutečností. Tento závěr má o to větší význam u rozhodnutí o žádosti o prominutí příslušenství daně podle ustanovení § 55a zákona o správě daní a poplatků, které je vydáváno ve sféře volného uvážení správního orgánu. Pouze prostřednictvím řádného odůvodnění tohoto rozhodnutí může soud zjistit, zda správní orgán dodržel procesní postup při jeho vydání a nepřekročil meze správního uvážení, čímž se tak zamezí libovůli v rozhodování správního orgánu a zajistí se předvídatelnost správních rozhodnutí. V daném případě tak není vysvětleno, proč žalovaný při rozhodování nezohlednil důvody uvedené pod body C.2 a C.3 shora citovaného pokynu. Tím se stalo napadené rozhodnutí nejasným a nesrozumitelným, neboť žalobci nejsou známy důvody, proč bylo jeho žádosti o prominutí příslušenství daně vyhověno pouze částečně. Vzhledem k tomu, že se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nikterak nezabýval těmito důvody je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, v důsledku čehož soud rozhodnutí žalovaného zrušil podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátit žalovanému k dalšímu řízení. S ohledem na skutečnost, že se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nikterak nevypořádal se shora zmíněnými dvěma důvody, pro které žádosti o prominutí příslušenství daně částečně nevyhověl, nemůže soud přezkoumat, zda námitky uplatněné žalobcem jsou oprávněné či nikoliv, neboť by tak nahrazovla činnost žalovaného, přičemž takový postup nemá oporu v s. ř. s. a bylo by tak neoprávněně zasahováno do pravomoci správního orgánu. Pokud jde o vady vyvolávající nicotnost tohoto rozhodnutí, ty soud nezjistil.

V dalším řízení bude na žalovaném, aby se znovu řádně zabýval žádostí žalobce o prominutí příslušenství daně z hlediska všech žalobcem uváděných důvodů pro prominutí příslušenství daně a v novém rozhodnutí uvedl rozhodující úvahy, které ho vedly k závěru vyjádřenému ve výrokové části rozhodnutí. Právním názorem vysloveným v tomto rozsudku je správní orgán v dalším řízení vázán ( § 78 odst. 5 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. a uložil neúspěšnému žalovanému povinnost zaplatit úspěšnému žalobci k rukám jeho zástupce, daňového poradce (ve smyslu § 35 odst. 2 s. ř. s.) náklady řízení v celkové částce 10.640,- sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč, tří úkonů právní služby po 2.100,- Kč podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, podání repliky) a tří režijních paušálů po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky, to vše navýšeno o 20% daň z přidané hodnoty, jejíž je zástupce žalobce plátcem.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (§ 102 a násl. s. ř. s). Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Praze ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Praze dne 3. března 2011

JUDr. Věra Šimůnková, v. r.
předsedkyně senátu

Rozsudek byl vyhlášen dne 3. 3. 2011 [§ 49 odst. 11, § 51 odst. 2, § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní].

Za správnost vyhotovení:

Vlasáková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru