Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

44 A 92/2010 - 48Usnesení KSPH ze dne 05.04.2011


přidejte vlastní popisek

44 A 92/2010 – 48

USNESENÍ

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudkyň Olgy Stránské a Mgr. Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: z. ú. T., s. r. o., , zastoupený JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 15/1107, 150 00 Praha 5, adresa pro doručování AK Rychetský Hlaváček Krampera & partneři, pobočka Ústí nad Labem, Dlouhá 5, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalovanému: Městský soud v Praze, Spálená 2, 112 16 Praha 2, za účasti: 1) V. H., 2) A. H., 3) Mgr. V. H., , všichni zastoupeni JUDr. Danou Šmídovou, advokátkou se sídlem Hálkova 1, 120 00 Praha 2, 4) Ing. M. B. a 5) Ing. K. L. B, , oba zastoupeni JUDr. Janou Toušovou, advokátkou se sídlem Randova 204/1, 339 01 Klatovy, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného ve věci sp. zn. 30 Co 242/2008,

takto:

I. Řízení se zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. Tomáše Hlaváčka, advokáta se sídlem Kořenského 15/1107, 150 00 Praha 5, náhradu nákladů řízení v částce 8640 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu druhého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) podanou dne 31. 5. 2010 u Městského soudu v Praze domáhá, aby soud žalovanému uložil do tří dnů od právní moci jeho rozsudku rozhodnout ve věci sp. zn. 30 Co 242/2008 a aby žalobci přiznal náhradu nákladů řízení. Žalobce žalobu odůvodňuje tím, že žalovaný poté, co jeho usnesení ze dne 21. 7. 2008, čj. 30 Co 242/2008-525, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, čj. 44 Ca 2/2009-56, ve věci v zákonem stanovených lhůtách nerozhodl.

Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2010, čj. Nad 37/2010-21, byla věc přikázána Krajskému soudu v Praze.

Podáním ze dne 20. 10. 2010 vzal žalobce žalobu zpět s tím, že žalovaný usnesením ze dne 13. 7. 2010, čj. 30 Co 242/2008-741, které bylo zástupci žalobce doručeno dne 2. 8. 2010, ve věci rozhodl. Navrhl, aby soud řízení zastavil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.

Žalovaný ve vyjádření ze dne 2. 12. 2010 rovněž poukázal na to, že Městský soud v Praze ve věci vydal dne 13. 7. 2010 pod čj. 30 Co 242/2008-741 usnesení, které již bylo vypraveno účastníkům řízení. Tímto usnesením Městský soud v Praze změnil usnesení soudu I. stupně tak, že se žalobci přiznává za podaný znalecký posudek z oboru ekonomika – ceny a odhady nemovitostí a stavebnictví odměna za 22 hodin práce po 350 Kč, tj. celkem 7700 Kč a dále že se žalobci nepřiznává náhrada hotových výdajů. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu zamítl. Pro případ, že žalobce vezme žalobu zpět, žalovaný navrhl, aby soud řízení zastavil a žalobci s poukazem na ustanovení § 60 odst. 7 s. ř. s. nepřiznal náhradu nákladů řízení. Za důvod hodný zvláštního zřetele lze dle žalovaného považovat skutečnost, že případ zrušení rozhodnutí odvolacího soudu vydaného v občanském soudním řízení, na nějž měla navazovat tvrzená nečinnost žalovaného v roli správního orgánu, je první tohoto druhu, dosud nejudikovaná ani jedním z nejvyšších soudů. Dovolávané usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2003, čj. I. ÚS 360/03, se totiž týkalo usnesení státní zástupkyně, jímž byla zamítnuta stížnost policejního rady, tedy v obou případech moci orgánů moci výkonné.

Podle ustanovení § 47 psím. a) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět. Jelikož podání žalobce obsahující zpětvzetí žaloby nevzbuzuje žádné pochybnosti, soud řízení zastavil.

O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. Dle tohoto ustanovení žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení. Soud proto v souzené věci zkoumal, zda byly splněny podmínky věty druhé citovaného ustanovení, konkrétně zda ke zpětvzetí žaloby došlo skutečně v důsledku pozdějšího chování žalovaného.

Soud, ačkoli si je vědom judikatury jiných krajských soudů, podle níž podmínkou aplikace ustanovení § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. je důvodnost podané žaloby, resp. skutečnost, že by žalobce byl býval se svojí žalobou úspěšný (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2007, čj. 22 Ca 483/2006-23), v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení tuto otázku neposuzoval.

Předně pokud by předpokladem pro aplikaci věty druhé ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. měla být skutečnost, že žalobce by byl se svojí žalobou úspěšný, jak uvádí Krajský soud v Ostravě ve zmiňovaném rozhodnutí, znamenalo by to, že by soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení v daných věcech musely posuzovat nejen důvodnost žaloby, ale také její přípustnost. Neboť aby žaloba mohla být důvodná, nesmí tu být důvod k jejímu odmítnutí. To by znamenalo posuzovat řadu dalších otázek: existenci podmínek řízení, včasnost žaloby, skutečnost, zda návrh nebyl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou či zda podání návrhu nevylučuje zákon. Takto široce zmiňované ustanovení vykládat nelze. Bylo by nelogické, aby se soud, který zastavil řízení, věcí dál zabýval z důvodu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Vedle toho by uvedeným výkladem byly v neprospěch žalobce nepřípustně rozšiřovány podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení.

Oporou pro naznačený výklad, dle kterého podmínkou pro aplikaci věty druhé ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. je důvodnost žaloby, není ani partnerské ustanovení § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V tomto ustanovení je výslovně uvedeno, že „byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)“. Předně se tu nehovoří o důvodnosti žaloby ve smyslu úspěšnosti žalobce, ale o žalobě, která byla podána důvodně. Mezi těmito pojmy je zřejmý rozdíl a nelze je směšovat. Skutečnost, že žaloba byla podána důvodně, ještě zdaleka neznamená, že žalobce bude v řízení úspěšný. V důsledku dispoziční a koncentrační zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, není vůbec vyloučeno, že soud v důsledku nevhodně zvolených žalobních bodů zamítne žalobu, i když napadené rozhodnutí je v některých ohledech vadné. Totéž platí pro věci projednávané v civilním řízení soudním (zde zejména ve vztahu k neunesení důkazního břemene). Ani argumentace textací ustanovení obsaženého v o. s. ř. tedy nevede k závěru, že žalobci bude přiznána náhrada nákladů řízení jen tehdy, bude-li jeho žaloba důvodná (ve smyslu úspěšná).

Nadto ze skutečnosti, že zatímco v ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. je uveden požadavek, že žaloba byla podána důvodně, a v ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. takový požadavek uveden není, je třeba učinit závěr, že taková úprava je úmyslná. Výslovně stanovené podmínky v s. ř. s. totiž poskytují dostatečnou záruku toho, aby byl každý případ hodnocen ve své jedinečnosti a bylo vždy spravedlivě rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Zavádění pojmů hmotněrpávní a procesněprávní důvodnosti, jak činí Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2008, čj. 1 Ans 4/2008-62, je pak spíše matoucí a ve své podstatě i zbytečné.

Při rozhodování podle věty druhé ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. je totiž soud povinen vždy důsledně zkoumat, zda úkon žalovaného, na který se žalobce ve svém zpětvzetí žaloby odkazuje, opravdu směřuje k uspokojení toho, čeho se žalobce žalobou domáhal. V řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného proto bude soud pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů hodnotit, zda žalovaný svým chováním (např. zrušením rozhodnutí v řízení podle § 94 správního řádu) ustavil stav, jehož se žalobce domáhal svojí žalobou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2008, čj. 3 Ads 58/2008-54). V řízení o žalobce na ochranu proti nečinnosti bude soud hodnotit, zda žalovaný až po podání žaloby začal konat a vydal skutečně to rozhodnutí, jehož vydání žalobce svojí žalobou žádal. Tedy, náhrada nákladů řízení bude přiznána jen tomu žalobci, který vzal žalobu zpět skutečně pro pozdější chování žalovaného.

Projednávaná žaloba byla podána dne 31. 5. 2010, přičemž žalobce se touto žalobou domáhal vydání rozhodnutí ve věci vedené u žalovaného pod sp. zn. 30 Co 242/2008, tj. ve věci odměny za podaný znalecký posudek. Z rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2010, čj. 30 Co 242/2008-741, které žalobce na výzvu soudu předložil po zpětvzetí žaloby, je zřejmé, že žalovaný v dané věci rozhodl s tím, že usnesení soudu I. stupně změnil tak, že se žalobci přiznává za podaný znalecký posudek z oboru ekonomika – ceny a odhady nemovitostí a stavebnictví odměna za 22 hodin práce po 350 Kč, tj. celkem 7700 Kč, a dále tak, že se žalobci náhrada hotových výdajů nepřiznává. Vydání tohoto rozhodnutí (bez ohledu na jeho obsah) se žalobce domáhal podanou žalobou na ochranu proti nečinnosti.

Podmínky pro použití ustanovení § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. jsou splněny. Aplikaci tohoto ustanovení přitom v souzené věci nevylučuje ani ustanovení § 60 odst. 7 s. ř. s., dle kterého „jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává.“ Podle názoru krajského soudu lze právě aplikací tohoto ustanovení mimo jiné zajistit, aby nebyla přiznána náhrada nákladů řízení tomu žalobci, který by – nebýt zastavení řízení pro zpětvzetí – nemohl být se svojí žalobou úspěšný. Tento důvod pro aplikaci citovaného ustanovení krajský soud neshledal.

Použití citovaného ustanovení se žalovaný dovolával z jiného důvodu. Tvrdil, že za důvod hodný zvláštního zřetele lze dle žalovaného považovat skutečnost, že případ zrušení rozhodnutí odvolacího soudu vydaného v občanském soudním řízení, na nějž měla navazovat tvrzená nečinnost žalovaného v roli správního orgánu, je první tohoto druhu, dosud nejudikovaná. Žalovanému lze dát za pravdu v tom, že zmiňovaný právní názor je skutečně nový, zcela se vymykající dosavadní praxi. Pokud však žalovaný, vědom si této skutečnosti, proti uvedenému rozsudku nepodal kasační stížnost, dal najevo, že vyslovený názor bude respektovat. Pak ale bylo zapotřebí počítat i s tou eventualitu, že žalobce, v případě, že o věci nebude rozhodnuto ve stanovených lhůtách, podá žalobu na nečinnost a bude v tomto řízení požadovat náhradu nákladů řízení. Obecně totiž za důvod zvláštního zřetele hodný nelze považovat to, že bylo rozhodováno o otázce doposud soudy nejudikované. Ve správním soudnictví jsou poměrně často judikovány zcela nové otázky, což je dáno zejména šíří celého tohoto právního odvětví a také relativně novou procesní úpravou soudního procesu správního. Pokud by tedy každý nově vyslovený právní názor měl být spojen s nepřiznáním náhrady nákladů řízení, ztratilo by dané ustanovení charakter výjimečnosti, který je také předpokladem pro jeho aplikaci.

Soud proto přiznal žalobci právo na náhradu nákladu řízení ve výši 8640 Kč. Tyto náklady řízení spočívají ve třech úkonech právní služby po 2100 Kč [porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, sepis žaloby a sepis zpětvzetí žaloby – § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byla přičtena paušální částka jako náhrada hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, to vše navýšeno o 20 % daň z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalobce plátcem. Soud žalobci nepřiznal požadovanou náhradu nákladů za zaplacený soudní poplatek, neboť ten zaplacen nebyl (v žalobě avizovaný kolek v hodnotě 1000 Kč na žalobě vylepen nebyl). Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen žalobci zaplatit k rukám jeho zástupce JUDr. Tomáše Hlaváčka, advokáta se sídlem Kořenského 15/1107, 150 00 Praha 5, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Soud dále rozhodl, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, protože jim soud neuložil žádnou povinnost a nebyly shledány ani důvody zvláštního zřetele hodné pro jiné rozhodnutí soudu (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení : Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (§ 102 a následující s. ř. s.). Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto usnesení. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Praze dne 5. dubna 2011

JUDr. Věra Šimůnková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Vlasáková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru