Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

44 A 84/2010 - 124Rozsudek KSPH ze dne 26.07.2011

Prejudikatura

44 Ca 48/2009 - 102


přidejte vlastní popisek

44 A 84/2010 - 124

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudkyň JUDr. Dalily Marečkové a Mgr. Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: M. Š., proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2009, čj. 366/2009-OT-OSV-ODV/2, a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. Spr 2069/2009,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2009, čj. 366/2009-OT-OSV-ODV/2, a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. Spr 2069/2009, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 2.000,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž žalovaný nevyhověl odvolání žalobce proti částečně zamítavému rozhodnutí Městského soudu v Praze o žádosti žalobce na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů o poskytnutí kopií pravomocných rozsudků a údaje o datu, kdy nabyly právní moci, a zároveň usiluje i o zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí Městského soudu v Praze.

Žalobce v rozsáhlém žalobním návrhu napadal rozhodnutí žalovaného po formální stránce z toho důvodu, že postrádá povinnou náležitost, kterou je ve smyslu ustanovení § 71 odst. 2 písm. a) zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů doložka o datu, kdy bylo rozhodnutí vypraveno (a tedy i ve smyslu správního řádu vydáno).

Po věcné stránce pak žalobce považoval právní argumentaci žalovaného i Městského soudu v Praze za nesprávnou, neboť z ustálené judikatury soudů vyplývá, že samotné jméno a příjmení nepředstavuje osobní údaj a nelze tedy jejich poskytnutí odmítnout s odkazem na ochranu osobních údajů. Rozhodnutí nereflektovalo výslovně namítanou judikaturu Krajského soudu v Praze v obdobných věcech žalobce, přičemž se ní vypořádalo pouze zcela nekonkrétním konstatováním, že v nich řešené věci jsou v konkrétnostech natolik odlišné, že právní názory v nich vyjádřené nelze aplikovat na nyní posuzovaný případ. Právo na informace je podle žalobce základním právem, jehož meze nesmí být vykládány restriktivně. Správní orgány přitom nesprávným výkladem pojmu osobní údaj zasáhly do jeho základního práva garantovaného nejen čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), ale i čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Praxe anonymizace je podle žalobce též nepochopitelná ve srovnání se zásadou veřejnosti soudního řízení podle čl. 96 odst. 2 Ústavy, na základě níž jsou jména a příjmení účastníků běžně uváděna na úřední desce soudu. Obdobně poukazuje na odlišnost praxe v zahraničí i u evropských soudů. Upozorňuje též na to, že v dané věci se správní orgány řídily ustanovením instrukce žalovaného č. 13/2008-SOSV-SP ze dne 24. 7. 2009 (dále jen „Instrukce“), ačkoliv je v rozporu s právními předpisy a byla navíc publikována až po vydání odvolacího rozhodnutí.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na své argumentaci v napadeném rozhodnutí.

Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce doručil dne 9. 7. 2009 k Městskému soudu v Praze žádost o poskytnutí informací. V ní požádal o zaslání kopií všech pravomocných rozsudků vydaných v právní věci žaloby o ochranu osobnosti proti České republice – Ministerstvu vnitra, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 155/2004, zejména pak rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2006, čj. 34 C 155/2004 – 48 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006, čj. 1 Co 255/2006 - 68, a dále požádal, aby byl informován o tom, kdy rozsudky nabyly právní moci. Na základě toho mu bylo zasláno sdělení, že předmětný spis nemá Městský soud v Praze k dispozici, neboť je předložen Ústavnímu soudu a vzhledem k stáří věci nejsou rozhodnutí uložena ani v informačním systému soudu. Proto bude žádosti vyhověno po vrácení spisu Městskému soudu v Praze.

Dne 3. 8. 2009 podal žalobce Městského soudu v Praze stížnost, v níž namítal, že jeho žádosti nebylo včas vyhověno a ani nebyla odmítnuta. V příloze sdělení ze dne 21. 8. 2009 byly žalobci zaslány kopie požadovaných rozsudků včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, čj. 30 Cdo 3126/2007 – 86, s údajem o právní moci, avšak se začerněnými údaji o příjmení (vyjma iniciály), adrese bydliště a datu narození účastníků, resp. zmocněnců a svědků - policistů, aniž by bylo rozhodnuto o částečném zamítnutí žádosti. Žalobce dne 1. 9. 2009 doplnil svou stížnost o námitky proti provedené anonymizaci. Žalovaný stížnosti rozhodnutím ze dne 10. 9. 2009 částečně vyhověl a uložil Městskému soudu v Praze vyřídit žádost o poskytnutí informací do 15 dnů po vyloučení údajů uvedených v § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím.

Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím rozhodl o částečném odmítnutí žádosti ve vztahu k příjmení vyjma iniciály, k datu narození a údaji o bydlišti osoby žalobce a dalších fyzických osob (přitom však příjmení a sídlo advokátů zastupujících účastníky před Vrchním soudem v Praze a Nejvyšším soudem anonymizovány nebyly). Žalobce rozhodnutí napadl včasným odvoláním, v němž argumentoval v principu shodně jako v nyní podané žalobě, a domáhal se poskytnutí údaje o příjmení fyzických osob s tím, že nejde o osobní údaj.

Žalovaný napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Praze a odvolání zamítl. V odůvodnění provedl vlastní právní posouzení věci, v němž uzavřel, že osobní údaje poskytovat nelze, přičemž jméno, příjmení a adresa jsou i podle Úřadu pro ochranu osobních údajů osobním údajem. S namítanou judikaturou se vypořádal způsobem uvedeným v žalobě. Rozhodnutí žalovaného doložku o datu vypravení neobsahuje.

Podstatou námitek žalobce v této věci je skutečnost, že mu správní orgán poskytl pouze anonymizovanou kopii rozsudků, tj. s vyloučením příjmení, data narození a bydliště fyzických osob – účastníků, zmocněnců i svědků - policistů. Žalobce v ústavní rovině namítá, že napadenými rozhodnutími bylo dotčeno jeho právo na informace ve smyslu čl. 17 Listiny, resp. čl. 10 Úmluvy.

Uvedený paušální závěr žalobce je však dle soudu třeba do jisté míry korigovat. Tímto soud zároveň upřesňuje svou dosavadní judikaturu k otázkám anonymizace soudních rozhodnutí vyžadovaných na základě zákona o svobodném přístupu k informacím a reaguje na skutečnost, že žalobce podává větší množství žalob v typově obdobných věcech, v nichž systematicky napadá praxi anonymizace soudních rozhodnutí. Níže provedený rozbor by měl být zároveň vodítkem pro zlepšení dosud neuspokojivé praxe správního orgánu prvního stupně a v návaznosti na to i žalovaného.

Právo na informace podle Listiny základních práv a svobod

Podle čl. 17 Listiny jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Cenzura je nepřípustná. Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.

Čl. 17 Listiny je zařazen mezi lidská práva politického charakteru. Na rozdíl od základních lidských práv tedy při výkladu ústavních garancí politických práv je třeba přihlížet k jejich funkci, kterou je účast na veřejném životě a podíl na správě věcí veřejných. V tomto kontextu je smyslem práva zakotveného v čl. 17 Listiny garance možnosti ovlivňovat veřejné mínění, a v důsledku toho i správu věcí veřejných, svobodným šířením informací. Možnost šíření informací o záležitostech veřejného zájmu pak předpokládá právo vyhledávat relevantní informace, které jedinci i společnosti umožňují si vytvořit názor na věci veřejného zájmu.

Takto čl. 17 Listiny pojímá i Ústavní soud (srov. odst. 14 nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 ve věci členství soudců v KSČ): „…otázkou je, zda předmětný údaj nemá ještě další ústavně právní dosah. Konkrétně, zda je součástí výlučně soukromí subjektu údajů nebo zda náleží též do veřejné sféry, tedy zda je na něm (a tak i na jeho poskytnutí) veřejný zájem….Toto základní právo a jemu odpovídající povinnost orgánu veřejné moci je klíčovým prvkem vztahu mezi státem a jednotlivcem; jeho smyslem je participace občanské společnosti na věcech veřejných, tzn. že informování veřejnosti se týká fungování veřejné moci jako takové; pomocí těchto informací ji může veřejnost kontrolovat. Předmětný údaj by měl důsledně vzato ústavněprávní přesah i do základní svobody myšlení (dle čl. 15 odst. 1 věta první Listiny "Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena."; dále srov. čl. 9 Úmluvy odst. 1 zakotvující právo každého na svobodu myšlení). Odepřením poskytnutí předmětného údaje (coby součásti veřejné sféry) by byla omezena základní svoboda jednotlivce utvořit si názor (jako výslednici myšlení) na otázku veřejného zájmu (srov. text níže). Jinými slovy, svobodné utváření názoru implikuje informovanost jednotlivce; pokud jednotlivec v důsledku cenzury nedisponuje relevantními údaji k určité otázce, nemůže si z povahy věci na tuto otázku vlastní názor vytvořit.“

Politickému právu vyhledávat a šířit informace zároveň odpovídá povinnost státu jednak negativního charakteru, tj. výkonu tohoto práva nebránit (zákaz cenzury v čl. 17 odst. 3 Listiny), ale též povinnost pozitivního charakteru, tj. povinnost poskytovat informace o své činnosti (čl. 17 odst. 5 Listiny).

Právo na informace podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod

Podle čl. 10 Úmluvy má každý právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Pokud jde o garance poskytované Úmluvou, lze konstatovat, že ačkoliv čl. 10 Úmluvy neobsahuje výslovné zakotvení pozitivní povinnosti státu poskytovat informace, judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v poslední době dovodila, že Úmluvou chráněná svoboda projevu si vyžaduje, aby stát, má-li informace k dispozici, nebránil veřejnosti v seznámení se s nimi a na žádost je poskytoval. Toto právo lze ovšem omezit z důvodů vypočtených v odst. 2 tohoto článku.

ESLP však požaduje po státu pouze poskytování informací, jež se týkají veřejného zájmu. ESLP z čl. 10 Úmluvy nedovodil oprávnění jednotlivce žádat informaci pouze pro svou individuální potřebu (a to ani v případě spisu vedeného na osobu samotného žadatele), nýbrž pouze za účelem naplnění určitého veřejného zájmu. Takovými případy je povinnost poskytnout informaci žurnalistům, resp. občanským sdružením, za účelem seznámení veřejnosti s takovou informací (veřejná kontrola státní moci – rozsudek č. 37374/05 Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku ze dne 14. 4. 2009, body 27, 28 a 35, popř. rozhodnutí o nepřijatelnosti stížnosti č. 19101/03 Sdružení Jihočeské matky proti České republice ze dne 10. 6. 2006) nebo poskytnutí informace za účelem historického bádání o chování autoritativního režimu (rozsudek č. 31475/05 Kenedi proti Maďarsku ze dne 26. 5. 2009).

Specifika poskytování informací o činnosti soudů

Jednou z činností státních orgánů, o níž je třeba informovat, je i činnost soudů, jejímž výsledkem jsou rozhodnutí soudu. Soudy jsou zvláštními orgány státu, jejichž ústavně garantovanou vlastností má být též jejich nezávislost a nestrannost, a to ve vztahu ke konkrétním osobám, ale též veřejnému mínění a zejména pak vůči státu samotnému. Jen dostatečnou ochranou jejich nezávislosti a nestrannosti může být garantována ochrana občanů před riziky autoritativního režimu nebo třeba před vmanévrováním soudu do účasti na veřejném lynči. Za tím účelem je tedy právo veřejnosti na přístup k informacím z činnosti soudů v konkrétních případech omezeno [srov. § 11 odst. 4 písm. a) a b) zákona o svobodném přístupu k informacím, podle nějž povinné subjekty neposkytnou informace o probíhajícím trestním řízení a o rozhodovací činnosti soudů s výjimkou rozsudků).

Jde o omezení práva nezbytné k ochraně práv druhých, tj. k ochraně účastníků dosud neskončeného řízení (č. 17 odst. 4 Listiny). Nepravomocná rozhodnutí lze poskytovat za předpokladu, že tím nebude ohrožena nezávislost a nestrannost soudů, např. hrubým a mimořádně nekorektním nátlakem veřejného mínění, popř. mocenských nátlakových skupin, vždy však za předpokladu, že k takové obavě jsou shledány konkrétní a dostatečné důvody (viz závěr části VII. nálezu I. ÚS 1885/09 ze dne 5. 5. 2010).

Zájem na veřejné kontrole řádného fungování soudní moci, jakožto nezastupitelné složky demokratického právního státu, se projevuje též zakotvením zásady veřejnosti soudního jednání v čl. 38 odst. 2 Listiny i čl. 96 odst. 2 Ústavy. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Podle čl. 96 odst. 2 Ústavy je jednání před soudem ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.

Veřejnost jednání sice může být omezena z důvodů omezených procesními předpisy jak úplně, tak vůči konkrétním osobám, rozsudek však musí být vyhlášen veřejně vždy. Proto i nepravomocné rozsudky je třeba principielně poskytovat. Možnost omezení přístupu k nim je dána odlišnou povahou práva na informace podle čl. 17 Listiny a zásady veřejnosti jednání soudu dle čl. 38 odst. 2 Listiny.

U informací týkajících se probíhajícího soudního řízení je, vzhledem k riziku možného ovlivnění soudce, zákonem upřednostněna garance řádného výkonu soudnictví tím, že nelze veřejnosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím poskytovat informace. Zásada veřejnosti jednání soudu odpovídá totiž pouze právu veřejnosti na korektnost průběhu soudního procesu dohlížet, nikoliv však právu ovlivňovat soudce v jeho rozhodování. Proto veřejnost v soudní síni nesmí do průběhu jednání jakýmkoliv způsobem zasahovat. V opačném případě bude konkrétní osoba ze síně vykázána, potrestána pořádkovou pokutou, popř. se ve vážných případech dopustí i trestného činu.

Naopak ustanovení procesních předpisů o nahlížení do spisu, která představují ve vztahu k zákonu o svobodném přístupu k informacím lex specialis, získávání těchto informací umožňují, což je však dáno tím, že jejich primárním účelem je ochrana práva účastníků řízení na spravedlivý proces. Samotnou podstatou práva na spravedlivý proces je možnost svými argumenty reálně ovlivnit názor soudu v probíhajícím řízení. Účastníci na průběh soudního řízení vliv tedy musí mít, a proto mají garantováno právo se kdykoliv s informacemi o jeho průběhu seznámit.

Oproti tomu obecné právo na informace, které ústavodárce garantuje pouze jako právo politické (k jinému účelu pouze směřuje právo na informace o životním prostředí dle čl. 35 odst. 2 Listiny), v sobě naopak pojmově zahrnuje právě působení na výkon veřejné moci následnou veřejnou diskusí a tvorbou veřejného mínění. Jakkoli je toto působení občanské společnosti významné a žádoucí, ve vztahu k nezávislému a nestrannému výkonu soudní moci je dle názoru soudu ústavními předpisy umožňováno až ex post – tedy až po vydání rozhodnutí ve věci samé – a v případě reálného rizika nepřípustných vlivů na činnost soudu rozhodujícího o opravných prostředcích až po pravomocném uzavření případu.

Poskytnutí osobních údajů obsažených v rozhodnutí soudu

Právo na informace automaticky nezahrnuje právo na poskytnutí údajů, které identifikují, resp. jsou způsobilé identifikovat účastníky řízení, natožpak svědky či osoby poškozené trestnou činností. Tyto údaje mohou být zahrnuty jedině tehdy, jestliže lze shledat legitimní zájem na tom, aby se staly součástí veřejné diskuse. Především půjde o případy, kdy jde o osoby veřejně činné, pokud v soudním řízení budou vystupovat právě v souvislosti se svou veřejnou činností, resp. je-li znalost jejich účasti v daném řízení relevantní skutečností pro tvorbu veřejného názoru o kvalitách osoby, která vykonává veřejnou funkci nebo usiluje o její výkon. V takovém případě není namístě jakkoliv bránit v poskytnutí údajů tuto osobu identifikující. Míra poskytnutí takových údajů bude přitom dána intenzitou vztahu konkrétního řízení a jednotlivých osobních údajů k veřejné činnosti dotčené osoby, popř. výjimečně i významem zastávané funkce pro stát, z níž plyne i právo veřejnosti na znalost např. zdravotního stavu osoby, popř. povahy útoků proti ní.

Bude tak např. potřebné výjimečně anonymizovat i jméno a příjmení politika, který se stal obětí trestného činu, jestliže trestný čin nesouvisel s výkonem jeho funkce, a přitom již z pouhého jména a příjmení by bylo možné jej s ohledem na veřejnou známost identifikovat (znásilnění členky obecního zastupitelstva, vloupání do rekreační chaty ministra bez politického motivu). Naopak bude namístě uvést plné osobní údaje včetně místa bydliště, bude-li politik odsouzen za trestný čin, spočívající v tom, že jeho dům mu jako úplatek zdarma a nákladně zrekonstruoval jím protěžovaný účastník tendrů na veřejné zakázky. Bude také namístě kromě osobních údajů ponechat v rozsudku i alespoň základní údaje o povaze útoku a způsobených zraněních v případě napadení předsedy vlády či prezidenta.

Omezení práva na informace je důsledkem aplikace ustanovení Listiny ochraňujících základní lidská práva. Podle čl. 7 odst. 1 je nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

Jde o práva základní, která nejsou vázána na konkrétní účel, jako je tomu u práva na informace. Jde tedy o práva univerzální, u nichž navíc v případě čl. 10 Listiny nejsou zakotvena žádná přípustná omezení. Lze je tedy omezit pouze v důsledku konkurence s jinými ústavně chráněnými právy, jestliže tato jiná práva v testu proporcionality převáží. Takovým případem může být právě právo jiných osob na informace o záležitostech veřejného zájmu – lze konstatovat, že veřejně činné osoby se rozhodnutím účastnit se na správě věcí veřejných nutně do jisté míry vzdávají svého soukromí. Míra omezení ochrany soukromí přibližně odpovídá společenskému významu zastávané funkce.

Proto v případě veřejně činných osob bude namístě až na výjimky poskytovat rozsudek v podobě, který tyto osobě identifikuje, tj. včetně osobních údajů, které má veřejnost právo znát (adresa bydliště však takovým údajem bude výjimečně). Naopak v případě jiných osob zpravidla nebude možno nalézt dostatečný zájem na jejich identifikaci pro účely veřejné diskuse (výjimkou mohou být – zpravidla jen zletilí – pachatelé závažných trestných činů). Proto bude nutno provést anonymizaci jejich osobních údajů v poskytovaném rozhodnutí, neboť veřejný zájem na kontrole činnosti soudní moci nebude vyžadovat znalost osobních údajů osob účastníků, svědků, aj.

Dalším důvodem, který vylučuje anonymizaci osobních údajů, může být také skutečnost, že osoba svou účastí v soudním řízení přímo realizuje svou hospodářskou činnost. V takovém případě obchodněprávní předpisy ukládají fyzické osobě podnikající užívat ke svému označení své jméno a příjmení, popř. i další údaje [srov. § 2 odst. 2 písm. c) a § 13a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů], čímž pozbývá smysl jejich případná anonymizace. V této pozici vystupují právní zástupci účastníků, jejichž jméno, příjmení ani sídlo není třeba anonymizovat.

V obdobné situaci se pak ocitají i obecní zmocněnci. Státem garantované právo na právní pomoc zahrnuje i garanci odbornosti této pomoci. Pokud zmocněnec přijme plnou moc k zastupování před soudem, stává se stejně jako právní zástupce – advokát dobrovolně osobou, na kontrole jejíž činnosti (zda i přes svou nedostatečně prověřenou kvalifikaci nezastupuje opakovaně ve smyslu § 35 odst. 6 správního řádus.) je veřejný zájem. Proto i v případě zmocněnce není důvod osobní údaje anonymizovat, neboť je třeba upřednostnit ochranu práva účastníků řízení na kvalifikovanou právní pomoc garantovanou čl. 37 odst. 2 Listiny.

Pojem “osobní údaj“

I v případě, že není dán důvod pro odepření ochrany osobních údajů, je třeba se zabývat otázkou, jaké údaje jsou osobním údajem. Ze smyslu čl. 10 Listiny je nutno dovodit (jak ostatně činí i zákon o ochraně osobních údajů), že chráněným údajem je jenom údaj, který se vztahuje ke konkrétní identifikované osobě. Proto je zakázáno poskytnutí údajů, které vedou samostatně či ve svém souhrnu k identifikaci této osoby, ať již okamžité nebo na základě legálních a relativně nenáročných kroků adresáta informace (srov. bod 26 odůvodnění směrnice č. 95/46/ES, která je do českého právního řádu transponována právě zákonem o ochraně osobních údajů). Údaj je osobním údajem, má-li vypovídací hodnotu o osobě, resp. osobnosti subjektu údajů, avšak teprve je-li osoba na základě souhrnu poskytovaných údajů určitelná [§ 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů].

Právě v tomto smyslu vyznívá žalovaným opakovaně citované vyjádření Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad“) k problémům z praxe č. 1/2001, podle nějž znakem osobního údaje je to, že vypovídá o subjektu údajů, který nelze zaměnit s jiným a podle kterého ve většině případů zpracování osobních údajů je znalost jména, příjmení a adresy dostatečným předpokladem pro „určenost“ nebo „určitelnost“ subjektu údajů.

Jestliže se tedy žalovaný na podporu napadeného rozhodnutí dovolával názoru Úřadu, je třeba jej upozornit, že si vyjádření č. 1/2001 vykládá chybně. Argumenty v něm obsažené naopak svědčí ve prospěch závěrů činěných žalobcem. Výklad pojmu osobní údaj v úzkém sepětí s kritériem určitelnosti je pak ještě zřetelnější v závěrech stanoviska Úřadu č. 1/2004, na něž zcela oprávněně poukazuje žalobce.

Lze dodat, že jeden izolovaný údaj zpravidla k identifikaci subjektu údajů nepostačuje (výjimečně takovým údajem může být údaj o bydlišti). Ani jméno a příjmení k nezaměnitelnosti subjektu údajů, natožpak k jeho určitelnosti obvykle nepostačuje, avšak je-li tato dvojice údajů doplněna adresou bydliště, stává se subjekt údajů až na výjimky (otec, syn, popř. i děd téhož jména v tomtéž domě) nezaměnitelným a s ohledem na veřejnou dohledatelnost adresy i určitelným. Z tohoto bodu pak vychází dosavadní judikatura Krajského soudu v Praze, jíž se žalobce dovolává. Protože samotné jméno a příjmení nejsou až na naprosté výjimky způsobilé subjekt údajů identifikovat, lze jako obecné pravidlo stanovit, že jméno a příjmení účastníků nemají být v rozsudku anonymizovány.

Jak bylo však shora naznačeno, nelze vyloučit, že u určitých osob pouhé jméno a příjmení k jejich identifikaci postačí. Ochrana těchto veřejně známých osob však až na výjimky bude prolomena politickým právem žalobce na poskytnutí informace ve smyslu čl. 17 Listiny.

Povinnost státu chránit osobní údaje však může být též vnitřně diferencována podle toho, v jakém procesním postavení osoba v řízení vystupuje. Je nepochybně legitimní rozlišit pozici účastníků řízení, jejichž jména již tradičně spolu se spisovou značkou slouží k identifikaci konkrétního soudního řízení a jsou tedy již v průběhu samotného řízení veřejně přístupná na úřední desce soudu nebo na vývěsce před soudní síní, od pozice svědků, kteří zpravidla nemají žádný zájem být součástí soudního procesu a u nichž se na rozdíl od žalovaného v řízení nejedná o jejich právech či povinnostech. V některých případech je dokonce svědkům poskytována zvláštní ochrana, která vede k jejich anonymitě i v rámci samotného jednání soudu. V případě osob poškozených trestnými činy je pak významným faktorem také jejich ochrana před sekundární viktimizací, která dále zintenzivňuje význam ochrany jejich osobních údajů tím, že zde hrozí i velmi citelné porušení práva na lidskou důstojnost a osobní čest podle čl. 10 odst. 1 Listiny.

Je tedy zřejmé, že se pozice žalobce, obžalovaného a žalovaného, a také pozice svědků a poškozených z pohledu zájmu na ochraně jejich osobních údajů z ústavního hlediska liší. Proto je třeba též řešit diferencovaně otázku údajů, které jsou o nich poskytovány. Pojem určitelnosti subjektu údajů je pojmem relativním a poskytovatel informace si o něm může učinit pouze závěr pravděpodobnostního charakteru. V případě svědků a zejména pak poškozených bude namístě posuzovat možnost jejich identifikovatelnosti přísněji, s ohledem na vyšší potřebu ochrany jejich potenciálně osobních údajů. Na rozdíl od jmen a příjmení účastníků tak bude anonymizace jména a příjmení svědků a zejména poškozených častější. I zde ale nelze posuzovat věc paušálně a bude třeba přihlédnout ke konkrétním rizikům plynoucích z povahy řešeného případu, ale i konkrétnosti skutkového popisu v požadovaném rozsudku, neboť právě informace o skutkových okolnostech případu mohou spolu se jménem a příjmením poškozeného či svědka umožnit jeho relativně snadnou identifikaci [nutnost konkrétního posuzování limitů práva na informace zdůrazňuje i ÚS ve svém nálezu I. ÚS 1885/09, a to v návaznosti na nález Pl. ÚS 2/2010 (vyhlášen pod č. 123/2010 Sb.)].

Ochrana údajů žadateli již známých

Ochrana osobních údajů provedená v zákoně o ochraně osobních údajů neupravuje odlišně režim poskytování osobních údajů osobě, která tyto osobní údaje již zná (nejde-li o samotný subjekt údajů). Je to ostatně logické, neboť jde o okrajové případy bez valného významu. Ve vztahu k poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím pak jde o situace na hraně logičnosti, neboť má-li subjekt danou informaci k dispozici, nemusí o ni žádat. V případě, kdy informace je veřejně k dispozici, avšak žadatel se s ní neseznámil, postačuje zpravidla pouhé odkázání na tuto informaci (§ 6 zákona o svobodném přístupu k informacím).

Jestliže žadatel výslovně identifikuje ve svém podání osobu, jejíž údaje by jinak měly být s ohledem na ochranu jejích osobních údajů anonymizovány, není namístě poskytovat informaci v jiném rozsahu než v případě identifikace požadovaného rozhodnutí pouze číslem jednacím. Jednak není dán pro odlišné zacházení se žádostí podklad v zákonné úpravě a jednak skutečnost, že žadateli je určitý údaj znám, není pro zajišťování ochrany osobních údajů ani po věcné stránce relevantní.

Právo na informace je totiž právem politickým a při jeho využití je třeba z pohledu z ústavněprávní roviny předpokládat jeho vztah k následné veřejné diskusi. Ačkoliv žadateli osobní údaje mohou být známy, nejsou známy zbytku veřejnosti. Jejich poskytnutím veřejnosti prostřednictvím žadatele by povinný státní orgán porušil svou povinnost chránit osobní údaje. Povinný státní orgán proto tyto údaje neposkytne. Pokud žadatel podrobí veřejné diskusi anonymizovaný text rozhodnutí a ze své vůle k němu dodá jemu známé osobní údaje dotčených osob, může tak učinit na své riziko a svou odpovědnost.

Aplikace na případ žalobce

Žalobce za nemístné považuje odmítnutí poskytnout celé příjmení fyzických osob jmenovaných v rozsudcích, naopak proti anonymizaci data narození a bydliště nebrojí a je ochoten je akceptovat.

Ve vztahu k tomuto požadavku je soud přesvědčen, že žaloba je oprávněná. Soudu se totiž nejeví jako pravděpodobné, že by osoba žalobců byla v tomto případě jednoduše identifikovatelná pouze ze svého jména a příjmení, a to ani v souvislosti se skutkovými okolnostmi v rozhodnutí popisovanými. Jde navíc o osobu v pozici žalobce a nikoliv např. o osobu poškozeného v trestním řízení, u níž by bylo namístě postupovat s výrazně vyšší opatrností. Proto žalovaný i MS v Praze v pozici správního orgánu prvního stupně pochybili, pokud žalobci neposkytli kopii rozsudku včetně jména a příjmení osoby žalobce.

Naopak anonymizace data narození a bydliště osob žalobců je v pořádku, neboť při spojení jména a příjmení byť jen s jedním z těchto údajů by byla identifikace osoby žalobce již výrazně snazší (podle jména, příjmení a data narození lze např. snadno dohledat osobu v obchodním rejstříku, je-li v něm zapsána; obdobně též v administrativním registru ekonomických subjektů). Uvedené údaje v souhrnu by tak již s vysokou pravděpodobností představovaly osobní údaj, a pro jeho poskytnutí soud neshledává žádný legitimní důvod, neboť ani žalobce netvrdí, že by osoby žalobce byly osobami veřejně činnými či osobami, jejichž poměry by z jiného důvodu podléhaly veřejné diskusi.

Jak bylo argumentováno výše, soud je přesvědčen, že možnost identifikace obecných zmocněnců účastníků řízení by měla být zachována a proto v jejich případě k anonymizaci nemělo vůbec dojít. Stejně tak není namístě anonymizovat údaje o policistech, kteří se měli na žalobou tvrzeném incidentu podílet v rámci své služební činnosti. Policisté jsou totiž veřejnými činiteli a jejich činnost podléhá veřejné kontrole. Není zde zřejmě dán ani zvláštní důvod v podobě potřeby ochrany bezpečnosti státu (čl. 17 odst. 4 Listiny), protože žádný z policistů nevystupoval v utajení jako policejní agent nebo v obdobné situaci, která by odůvodňovala utajení jejich totožnosti.

Kromě tohoto věcného posouzení je třeba též přisvědčit žalobci, že žalovaný obešel existující judikaturu Krajského soudu v Praze tvrzením údajné odlišnosti konkrétních okolností jednotlivých případů, aniž by však uvedl jedinou takto relevantní odlišnost. Postup žalovaného, který nerespektuje judikaturu správního soudu v obdobných věcech, aniž by se s ní patřičným způsobem vypořádal (tj. konkrétním uvedením skutkových odlišností, které vedou k neaplikovatelnosti dříve vysloveného právního názoru na aktuálně řešený případ, nebo přesvědčivou právní argumentací zřetelně vyvracející správnost takového právního názoru), je postupem nezákonným a jednoznačně naplňuje pojem rozhodovací svévole.

Chybějící doložka o datu vypravení

Žalobci lze také přisvědčit, že žalovaný je povinen označit zasílaný stejnopis správního rozhodnutí datem vypravení ve smyslu § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu. Toto označení a správnost jeho vyznačení má svůj význam, neboť z něj lze dovozovat, zda došlo k vydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě a zda je dán prostor pro přijetí opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu ze strany nadřízeného orgánu, resp. zda stížnosti žadatele o informaci podle § 16a odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím je třeba vyhovět. Značný význam tento údaj má v případech, kdy s nevydáním rozhodnutí ve lhůtě spojuje zákon fikci pozitivního či negativního rozhodnutí ve věci a kdy tedy uplynutím lhůty vzniká překážka věci rozhodnuté – tak tomu bylo i podle zákona o svobodném přístupu k informacím před novelou provedenou zákonem č. 61/2006 Sb. Na druhou stranu však je nutno konstatovat, že v tomto případě tato vada sama o sobě nemůže vést ke zrušení napadených rozhodnutí, neboť nejde o takovou vadu řízení, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.

Námitka aplikace Instrukce

Důvodem zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného také nebyla tvrzená aplikace Instrukce, neboť rozhodnutí žalovaného se o ni ve své argumentaci neopíralo. Vzhledem k tomu, že však oba správní orgány při rozhodování o žádosti žalobce se její možnou aplikací budou zabývat, je nezbytné nastínit právní názor soudu i v této otázce.

Interní instrukce je pouze vnitřním předpisem, aktem řízení (srov. usnesení NSS ze dne 1. 12. 2010, čj. 3 Ao 6/2010 – 57), který nikdy nemůže mít přednost před obecně závaznými ustanoveními právních předpisů, a to bez ohledu na jejich právní sílu (tak i pouhá vyhláška obce by mohla způsobit neaplikovatelnost ustanovení interní instrukce, pokud by se dostaly do kolize). Interní instrukce v tomto směru tak představuje pouze návod pro administrativní naplňování textu právních předpisů, který lze vůči podřízeným zaměstnancům prosazovat pracovněprávními, popř. služebními mechanismy (viz též nález ÚS ze dne 2. 6. 1994, sp. zn. IV. ÚS 42/94).

V případě kolize „návodu“ s právním předpisem je však povinností každého pracovníka respektovat obecně závazný právní předpis, neboť při jeho porušení se vystavuje riziku deliktní odpovědnosti. Za odchýlení od ustanovení instrukce přitom za takové situace nesmí být postihován, resp. úkon směřující k jeho postihu by byl nutně pracovněprávním úkonem relativně neplatným (§ 18 a 20 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), popř. rozhodnutí služebního orgánu rozhodnutím nezákonným (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).

Lze proto uzavřít, že text § 6 odst. 7 Instrukce, podle nějž: „Poskytuje-li povinný subjekt text rozsudku, pak v jeho záhlaví i v samotném textu znečitelní příjmení (vyjma iniciály), adresu a datum narození fyzických osob, s výjimkou osob uvedených v § 5 odst. 5 této instrukce; jméno v textu rozsudku ponechá. Pokud uvedení jména spolu s částečně anonymizovaným příjmením umožňuje ve vztahu k obsahu rozsudku snadnou identifikaci fyzické osoby a tato identifikace představuje neoprávněný zásah do chráněného práva, znečitelní jméno i příjmení fyzické osoby na pouhé iniciály.“, nemůže Městský soud v Praze ani žalovaného opravňovat k neposkytnutí příjmení subjektu údajů, jestliže není souhrnem poskytovaných údajů naplněna definice osobního údaje stanovená v návaznosti na směrnici č. 95/46/ES ustanovením § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů.

Závěr

Podle ustanovení § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, které bylo do zákona včleněno novelou č. 61/2006 Sb. s účinností od 23. 3. 2006, soud přezkoumá při soudním přezkumu rozhodnutí o odvolání, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout.

Z citovaného ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím vyplývá, že soud nařídí poskytnutí informace pouze tehdy, nejsou-li zde žádné důvody pro (i jen částečné) odmítnutí jejího poskytnutí. Žalobce ve své žádosti požadoval poskytnutí kompletní kopie rozhodnutí soudu. V odvolání napadl rozhodnutí Městského soudu v Praze pouze ve vztahu k odmítnutí poskytnout příjmení žalobce. To však nic nemění na tom, že ve vztahu ke zbylým osobním charakteristikám (bydliště, datum narození) je třeba žádost žalobce (v tomto směru nijak neomezenou) částečně odmítnout. Za těchto okolností má soud za to, že není namístě aplikace ustanovení § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, nýbrž je třeba postupovat podle obecné úpravy obsažené v ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) a § 78 odst. 3 s. ř. s.

Rozšiřující výklad ustanovení § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím nepřipadá do úvahy, neboť se jedná o výjimečné ustanovení, které dává soudní moci pravomoc nahrazovat činnost exekutivy. Právní úprava narušující klasickou ústavní dělbu mocí ve státě musí být vždy výjimečné povahy, odůvodněná důležitými a ústavně relevantními důvody (zde zvýšenou ochranou politického práva občanů na přístup k informacím) a její výklad nesmí být extenzivní (na čemž nic nemění ani skutečnost, že v tomto případě jde shodou okolností o rozhodnutí orgánů státní správy soudnictví).

Soud proto přistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí, aniž by rozhodoval o poskytnutí informace. Zrušeno přitom bylo i rozhodnutí Městského soudu v Praze v prvním stupni, neboť namítaná vada (neoprávněné odepření poskytnutí příjmení žalobce) se vztahuje i na toto rozhodnutí.

Věc soud musel vrátit podle § 78 odst. 4 s. ř. s. k dalšímu řízení žalovanému. Ten však s ohledem na zrušení rozhodnutí obou stupňů věc po seznámení se s obsahem tohoto rozsudku předá, aniž by vydával nějaké rozhodnutí (vyhne se tak pochybení, které učinil v případě svého rozhodnutí ze dne 3. 8. 2009, čj. 190/2008-SOSV-OSV-ODV/14), Městskému soudu v Praze, který ve věci vydá nové rozhodnutí v prvním stupni. Městský soud v Praze, popř. i žalovaný se bude v novém rozhodnutí řídit shora nastíněnou argumentací, přičemž neopomene vyřešit také námitku chybějící doložky o dni vypravení rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobci,který byl ve věci úspěšný, přiznal soud náhradu nákladů řízení v celkové částce 2.000 Kč odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku.

Poučení : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (§ 102 a následující s. ř. s.). Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Praze dne 26. července 2011

JUDr. Věra Šimůnková, v. r.
předsedkyně senátu

Rozsudek byl vyhlášen dne 26. 7. 2011 [§ 49 odst. 11 a § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní].

Za správnost vyhotovení: Vlasáková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru