Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

44 A 75/2010 - 65Rozsudek KSPH ze dne 26.07.2011

Prejudikatura

44 Ca 48/2009 - 102


přidejte vlastní popisek

44 A 75/2010 - 65

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudkyň JUDr. Dalily Marečkové a Mgr. Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: M. Š., proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2010, čj. 97/2010-OT-OSV-ODV/2, a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. Spr 2964/2009,

takto:

I. I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2010, čj. 97/2010-OT-OSV-ODV/2 a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 12. 1.2010, sp. zn. Spr 2618/2009, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. III. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 2.000,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž žalovaný nevyhověl odvolání žalobce proti částečně zamítavému rozhodnutí Městského soudu v Praze o žádosti žalobce na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů o poskytnutí kopie pravomocného rozsudku a údaje o datu, kdy rozsudek nabyl právní moci, a zároveň usiluje i o zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí Městského soudu v Praze.

Žalobce v rozsáhlém žalobním návrhu napadal rozhodnutí správních orgánů z celé řady různých důvodů. Především označil rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné, neboť se vůbec nevypořádalo s jeho námitkou, že rozhodnutí Městského soudu v Praze postrádá povinnou náležitost, kterou je ve smyslu ustanovení § 71 odst. 2 písm. a) zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, údaj o tom, kdy bylo rozhodnutí vypraveno (a tedy i ve smyslu s. ř. vydáno). Přitom stejnou vadou trpí i rozhodnutí žalovaného. Kromě toho považuje rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné z toho důvodu, že nereflektovalo výslovně namítanou judikaturu Krajského soudu v Praze v obdobných věcech žalobce, přičemž se s ní vypořádalo pouze zcela nekonkrétním (a dle žalobce nepravdivým) konstatováním, že v nich řešené věci jsou v konkrétnostech natolik odlišné, že právní názory v nich vyjádřené nelze aplikovat na nyní posuzovaný případ.

Po věcné stránce žalobce považoval právní argumentaci žalovaného i Městského soudu v Praze za nesprávnou, neboť z ustálené judikatury soudů vyplývá, že samotné jméno a příjmení nepředstavuje osobní údaj a nelze tedy jejich poskytnutí odmítnout s odkazem na ochranu osobních údajů. Právo na informace je podle žalobce základním právem, jehož meze nesmí být vykládány restriktivně. Správní orgány přitom nesprávným výkladem pojmu osobní údaj zasáhly do jeho základního práva garantovaného nejen čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), ale i čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Praxe anonymizace je podle žalobce též nepochopitelná ve srovnání se zásadou veřejnosti soudního řízení podle čl. 96 odst. 2 Ústavy, kdy jména a příjmení účastníků jsou běžně uváděna na úřední desce soudu. Obdobně poukazuje na odlišnost praxe v zahraničí i u evropských soudů. Upozorňuje též na to, že v dané věci se mohly správní orgány řídit ustanovením § 5 odst. 4 instrukce žalovaného č. 13/2008-SOSV-SP ze dne 24. 7. 2009 (dále jen „Instrukce“), ačkoliv ji v rozhodnutích (vyjma rozhodnutí o stížnosti) výslovně neuváděli a ačkoliv jsou ustanovení Instrukce v rozporu s právními předpisy.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na své argumentaci obsažené již v napadeném rozhodnutí.

K výzvě soudu podle § 51 odst. 1 s. ř. s. dali oba účastnící řízení souhlas (žalobce výslovný, žalovaný mlčky) s rozhodnutím soudu ve věci samé i bez nařízení jednání.

Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce doručil dne 21. 10. 2009 k Městskému soudu v Praze žádost o poskytnutí informací. V ní požádal o zaslání kopie rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č.j. 16 Co 188/2009 – 46, , a dále požádal, aby byl informován o tom, kdy rozsudek nabyl právní moci. Na základě toho mu bylo spolu s textem anonymizovaného rozsudku zasláno sdělení, že Městský soud v Praze jako soud odvolací právní moc na rozsudcích nevyznačuje a že za tímto účelem se má žalobce obrátit na příslušný obvodní soud.

Dne 20. 11. 2009 žalobce podal u Městského soudu v Praze soudu stížnost, v níž namítal, že mu nebyla poskytnuta kopie rozsudku nýbrž jen přepis jeho textu, že vůbec nebyl informován o datu nabytí právní moci, že nebylo rozhodnuto o částečném zamítnutí jeho žádosti ve vztahu k příjmení, datu narození a bydlišti osoby žalobce a že vůbec nebyly důvody pro anonymizaci. Žalovaný stížnosti rozhodnutím ze dne 30. 12. 2009 částečně vyhověl a uložil Městskému soudu v Praze vyřídit žádost o poskytnutí informací do 15 dnů.

Městský soud v Praze poté rozhodl o částečném odmítnutí žádosti ve vztahu k příjmení osoby žalobce vyjma iniciály, k datu narození a údaji o bydlišti a v odůvodnění rozhodnutí uvedl též datum, kdy rozhodnutí nabylo právní moci. Toto rozhodnutí neobsahuje otisk razítka s datem jeho vypravení, avšak tato doložka s datem 14. 1. 2010 je (zřejmě nedopatřením) vyznačena namísto toho na konceptu rozhodnutí. Žalobce rozhodnutí napadl včasným odvoláním, v němž upozornil na skutečnost, že jemu doručovaný stejnopis napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze neobsahuje doložku o datu vypravení. Kromě toho též argumentoval věcně, v principu shodně jako v nyní podané žalobě, a domáhal se poskytnutí údaje o příjmení osoby žalobce.

Žalovaný napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Praze a odvolání zamítl, přičemž v odůvodnění zcela pominul námitku chybějící doložky o datu vypravení rozhodnutí Městského soudu v Praze. V odůvodnění rozhodnutí provedl vlastní právní posouzení věci, v němž uzavřel, že osobní údaje poskytovat nelze, přičemž jméno, příjmení a adresa jsou i podle vyjádření Úřadu pro ochranu osobních údajů k problémům z praxe č. 1/2001 osobním údajem. S namítanou judikaturou Krajského soudu v Praze v obdobných věcech se vypořádal pouze obecným tvrzením, že skutkové okolnosti případů se natolik liší, že právní názor soudu nelze aplikovat v nyní řešené věci. Rozhodnutí žalovaného doložku o datu vypravení neobsahuje.

Přezkum procesních námitek žalobce

Soud se při přezkumu napadených rozhodnutí nejprve musel zabývat tím, je-li napadené rozhodnutí žalovaného rozhodnutím přezkoumatelným s ohledem na nedostatky uváděné žalobcem.

Chybějící doložka o datu vypravení

Podle § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu se vydáním rozhodnutí rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy: "Vypraveno dne:".

Tímto ustanovením má být u správních rozhodnutí dosaženo toho, aby bylo jednoznačně určitelné, kdy došlo k jejich vydání. Okamžik vydání rozhodnutí má totiž význam pro posouzení toho, zda správní orgán dodržel procesní lhůty stanovené v ustanovení § 71 správního řádu. Některé právní předpisy totiž s nedodržením procesní lhůty spojují fikci vydání pozitivního nebo negativního rozhodnutí ve věci (např. právě § 15 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 61/2006 Sb., tj. do 23. 03. 2006). Řádné vyznačení data vypravení rozhodnutí tak má vliv na posouzení toho, zda toto rozhodnutí není opožděné, tj. zda nebylo vydáno i přes překážku res iuducata (§ 48 odst. 2 správního řádu; srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu [dále jen „NSS“] ze dne 28. 4. 2009, čj. 4 As 55/2007 – 84). Jednoznačné určení data vydání rozhodnutí má význam též tehdy, jsou-li pro vydání rozhodnutí zákonem stanoveny prekluzivní lhůty (např. v daňovém řízení či v řízení o správních deliktech – srov. rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2010, čj. 7 As 11/2010 – 134).

Žalobci je třeba v tomto ohledu dát jednoznačně za pravdu, že námitku chybějícího údaje o datu vypravení ve svém odvolání uplatnil, avšak žalovaný se jí nijak nezabýval. Proto se nepochybně nabízí úvaha, zda tento nedostatek nečiní napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.

Z judikatury NSS (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 – 44) je zřejmé, že správní soud nemůže nedostatek (skutkové i právní) argumentace správního orgánu nahrazovat vlastní argumentací. Není-li správní soud schopen dostatečně argumentačně podložit svůj závěr o tom, že napadené rozhodnutí správního orgánu je přezkoumatelné, stává se nepřezkoumatelným i jeho vlastní rozhodnutí. Z povahy nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pak nutně plyne, že jde o vadu, která nutně brání vlastnímu výkonu přezkumné činnosti správního soudu.

Výjimku tvoří situace, kdy je nepřezkoumatelnost spojena pouze s oddělitelnou částí napadeného rozhodnutí (např. jeden z více výroků) nebo je napadené rozhodnutí založeno na vyřešení vícero dílčích právních a skutkových otázek, z nichž posouzení jen některých je nedostatečně odůvodněno; v těchto případech je povinností soudu se v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení vypořádat s těmi výroky a dílčími skutkovými a právními závěry, kde je odůvodnění dostačující, ledaže jejich řešení nemá a pravděpodobně ani mít nebude pro další řízení a rozhodnutí ve věci význam (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2006, čj. 7 Afs 212/2006 – 74).

Podle názoru krajského soudu nebude namístě zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu nepřezkoumatelnosti v případě, kdy se správní orgán opomine vypořádat s takovými námitkami procesního charakteru, jež nemohou mít i v případě jejich oprávněnosti vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí samého. Aniž by tím byl dotčen fakt, že správní orgán takovým postupem porušil zákon a jeho rozhodnutí je v dílčí části nepřezkoumatelné, bylo by rušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost z důvodu tohoto typu vad postupem nehospodárným a koneckonců i zbytečným, neboť zrušení rozhodnutí pro vady řízení přichází do úvahy, jen pokud takové vady měly vliv na zákonnost rozhodnutí (srov. rozsudek NSS z 4. 6. 2003, čj. 6 A 12/2001 – 51, č. 23/2003 Sb.NSS, nebo komentář k ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. in V.Vopálka, V.Mikule, V.Šimůnková, M.Šolín: Soudní řád správní, 1. vydání, str. 182).

V nyní zkoumaném případě je třeba vzít do úvahy, že informační zákon s nevydáním rozhodnutí v zákonné lhůtě již nespojuje fikci vydání rozhodnutí, ať už pozitivního či negativního. Zároveň nepřichází do úvahy možná prekluze práva nebo jiný důvod, proč by ne zcela přesné určení data vydání rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 2 správního řádu mohlo ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí nebo rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

Vyznačení data vydání není pro obsah rozhodnutí správního orgánu, resp. správnost předcházejícího procesního postupu významné a jeho opominutí by nemohlo vést k jeho zrušení pro nezákonnost. V tomto směru má vyznačení data vydání rozhodnutí obdobnou povahu jako vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti. Stejně jako v jejich případě se (logicky) na rozhodnutí doplňuje až následně poté, co rozhodnutí bylo přijato. Jde o úřední konstatování určité skutečnosti související s rozhodnutím, které má povahu vyvratitelné domněnky. Pokud v rozporu s § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu tato doložka chybí, lze datum vydání v případě potřeby zjišťovat a prokazovat i jiným způsobem. Neuvedení této doložky tak nemá vliv na platnost rozhodnutí a může jít pouze o následný nesprávný úřední postup správního orgánu, který by eventuálně mohl založit nárok na náhradu škody podle zvláštní právní úpravy.

Podle § 89 odst. 2 správního řádu se v odvolacím řízení k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

Proto lze uzavřít, že nedostatek takové doložky nemůže vést ke zrušení správního rozhodnutí v odvolacím řízení. Pokud se pak s námitkou vedenou tímto směrem odvolací orgán nevypořádá v odůvodnění svého rozhodnutí, znamená to, že nepřihlédl k ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, které mu stanoví povinnost vypořádat se v odůvodnění svého rozhodnutí s námitkami účastníků řízení. Podle soudu neměl zákonodárce v úmyslu ustanovením § 89 odst. 2 věty poslední správního řádu stanovit speciální normu k § 68 odst. 3 správního řádu. S námitkami uplaňujícími vady řízení, které nemají potenciál ohrozit platnost odvoláním napadeného rozhodnutí, se sice odvolací orgán věcně zabývat nemusí (v tomto směru k nim „nepřihlíží“), avšak odůvodnění jeho rozhodnutí by mělo obsahovat přinejmenším odůvodněný závěr, proč namítané vady nemohou mít vliv na platnost rozhodnutí, a dále informaci, že právě proto se jimi správní orgán nezabývá.

Jestliže žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí takto námitku opomenul, je třeba mu tento formálně nesprávný postup vytknout, avšak bylo by zcela neefektivní, zrušit jeho rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, neboť je zřejmé, že namítaná skutečnost nemohla správnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně ovlivnit a že se jedná o vadu ve smyslu § 89 odst. 2 věty poslední správního řádu, kterou se žalovaný věcně zabývat nemusel.

Pokud pak žalobce namítá, že stejnou vadou trpí napadené rozhodnutí žalovaného, je třeba zopakovat, že se o procesní vadu sice jedná, avšak tato vada není způsobilá zpochybnit zákonnost rozhodnutí. Proto v této souvislosti soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.

Opomenutí judikatury Krajského soudu v Praze Je také třeba přisvědčit žalobci, že žalovaný zcela obešel existující judikaturu Krajského soudu v Praze tvrzením údajné odlišnosti konkrétních okolností jednotlivých případů, aniž by však uvedl jedinou takto relevantní odlišnost. Postup žalovaného, který nerespektuje judikaturu správního soudu v obdobných věcech, aniž by se s ní patřičným způsobem vypořádal (tj. uvedením konkrétních skutkových odlišností, které vedou k neaplikovatelnosti dříve vysloveného právního názoru na aktuálně řešený případ, nebo přesvědčivou právní argumentací zřetelně vyvracející správnost takového právního názoru), je postupem nezákonným a jednoznačně naplňuje pojem rozhodovací svévole. To platí zejména za situace, kdy je tato judikatura výslovně účastníkem řízení namítána.

Pokud se v této souvislosti žalovaný dovolává zásady legality podle § 2 odst. 1 správního řádu, zcela opomíjí skutečnost, že text zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, a zákona o svobodném přístupu k informacím nejsou tak jednoznačné, jak se žalovaný domnívá, a za tohoto stavu je úkolem správních soudů, aby příslušná ustanovení právních předpisů ústavně konformně vyložily. Jakkoliv není argumentace správního soudu v jiné věci pro správní orgán závaznou a ten se může od právních názorů v ní vyjádřených odchýlit, nezbavuje jej to povinnosti se s ní přesvědčivým způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vyrovnat (srov. např. rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2005, čj. 5 Afs 181/2004 – 85 a nález ÚS ze dne 17. 7. 2007, sp.zn. IV. ÚS 451/05).

Na druhou stranu však je třeba uvést, že soud nesdílí závěr žalobce o tom, že důsledkem tohoto opominutí je nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný ve svém rozhodnutí totiž právní, popř. skutkové důvody, pro něž odvolání žalobce nevyhověl, vyložil. Hlavní argument přehlížené judikatury přitom ve svém rozhodnutí postihl, neboť argumentoval tím, že jméno a příjmení představují osobní údaj a v tomto smyslu poukazoval na vyjádření Úřadu pro ochranu osobních údajů k problémům z praxe č. 1/2001. V tomto ohledu tedy nic soudu nebrání v provedení věcného přezkumu napadeného rozhodnutí.

Přezkum věcných námitek žalobce

Podstatou námitek žalobce v této věci je skutečnost, že mu správní orgán neposkytl fotokopii rozsudku, nýbrž pouze anonymizovaný text rozsudku, tj. s vyloučením příjmení, data narození a bydliště účastníka řízení – osoby žalobce. Žalobce v ústavní rovině namítá, že napadenými rozhodnutími bylo dotčeno jeho právo na informace ve smyslu čl. 17 Listiny, resp. čl. 10 Úmluvy.

Uvedený paušální závěr žalobce je však dle soudu třeba do jisté míry korigovat. Tímto soud zároveň upřesňuje svou dosavadní judikaturu k otázkám anonymizace soudních rozhodnutí vyžadovaných na základě informačního zákona a reaguje na skutečnost, že žalobce podává větší množství žalob v typově obdobných věcech, v nichž systematicky napadá praxi anonymizace soudních rozhodnutí. Níže provedený rozbor by měl být zároveň vodítkem pro zlepšení dosud neuspokojivé praxe správního orgánu prvního stupně a v návaznosti na to i žalovaného.

Právo na informace podle Listiny základních práv a svobod

Podle čl. 17 Listiny jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Cenzura je nepřípustná. Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.

Čl. 17 Listiny je zařazen mezi lidská práva politického charakteru. Na rozdíl od základních lidských práv tedy při výkladu ústavních garancí politických práv je třeba přihlížet k jejich funkci, kterou je účast na veřejném životě a podíl na správě věcí veřejných. V tomto kontextu je smyslem práva zakotveného v čl. 17 Listiny garance možnosti ovlivňovat veřejné mínění, a v důsledku toho i správu věcí veřejných, svobodným šířením informací. Možnost šíření informací o záležitostech veřejného zájmu pak předpokládá právo vyhledávat relevantní informace, které jedinci i společnosti umožňují si vytvořit názor na věci veřejného zájmu.

Takto čl. 17 Listiny pojímá i Ústavní soud (srov. odst. 14 nálezu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, ve věci členství soudců v KSČ): „…otázkou je, zda předmětný údaj nemá ještě další ústavně právní dosah. Konkrétně, zda je součástí výlučně soukromí subjektu údajů nebo zda náleží též do veřejné sféry, tedy zda je na něm (a tak i na jeho poskytnutí) veřejný zájem….Toto základní právo a jemu odpovídající povinnost orgánu veřejné moci je klíčovým prvkem vztahu mezi státem a jednotlivcem; jeho smyslem je participace občanské společnosti na věcech veřejných, tzn. že informování veřejnosti se týká fungování veřejné moci jako takové; pomocí těchto informací ji může veřejnost kontrolovat. Předmětný údaj by měl důsledně vzato ústavněprávní přesah i do základní svobody myšlení (dle čl. 15 odst. 1 věta první Listiny "Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena."; dále srov. čl. 9 Úmluvy odst. 1 zakotvující právo každého na svobodu myšlení). Odepřením poskytnutí předmětného údaje (coby součásti veřejné sféry) by byla omezena základní svoboda jednotlivce utvořit si názor (jako výslednici myšlení) na otázku veřejného zájmu (srov. text níže). Jinými slovy, svobodné utváření názoru implikuje informovanost jednotlivce; pokud jednotlivec v důsledku cenzury nedisponuje relevantními údaji k určité otázce, nemůže si z povahy věci na tuto otázku vlastní názor vytvořit.“

Politickému právu vyhledávat a šířit informace zároveň odpovídá povinnost státu jednak negativního charakteru, tj. výkonu tohoto práva nebránit (zákaz cenzury v čl. 17 odst. 3 Listiny), ale též povinnost pozitivního charakteru, tj. povinnost poskytovat informace o své činnosti (čl. 17 odst. 5 Listiny).

Právo na informace podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod

Podle čl. 10 Úmluvy má každý právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Pokud jde o garance poskytované Úmluvou, lze konstatovat, že ačkoliv čl. 10 Úmluvy neobsahuje výslovné zakotvení pozitivní povinnosti státu poskytovat informace, judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v poslední době dovodila, že Úmluvou chráněná svoboda projevu si vyžaduje, aby stát, má-li informace k dispozici, nebránil veřejnosti v seznámení se s nimi a na žádost je poskytoval. Toto právo lze ovšem omezit z důvodů vypočtených v odst. 2 tohoto článku.

ESLP však požaduje po státu pouze poskytování informací, jež se týkají veřejného zájmu. ESLP z čl. 10 Úmluvy nedovodil oprávnění jednotlivce žádat informaci pouze pro svou individuální potřebu (a to ani v případě spisu vedeného na osobu samotného žadatele), nýbrž pouze za účelem naplnění určitého veřejného zájmu. Takovými případy je povinnost poskytnout informaci žurnalistům, resp. občanským sdružením, za účelem seznámení veřejnosti s takovou informací (veřejná kontrola státní moci – rozsudek č. 37374/05 Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku ze dne 14. 4. 2009, body 27, 28 a 35, popř. rozhodnutí o nepřijatelnosti stížnosti č.19101/03 Sdružení Jihočeské matky proti České republice ze dne 10. 6. 2006) nebo poskytnutí informace za účelem historického bádání o chování autoritativního režimu (rozsudek č. 31475/05 Kenedi proti Maďarsku ze dne 26. 05. 2009).

Specifika poskytování informací o činnosti soudů

Jednou z činností státních orgánů, o níž je třeba informovat, je i činnost soudů, jejímž výsledkem jsou rozhodnutí soudu. Soudy jsou zvláštními orgány státu, jejichž ústavně garantovanou vlastností má být též jejich nezávislost a nestrannost, a to ve vztahu ke konkrétním osobám, ale též veřejnému mínění a zejména pak vůči státu samotnému. Jen dostatečnou ochranou jejich nezávislosti a nestrannosti může být garantována ochrana občanů před riziky autoritativního režimu nebo třeba před vmanévrováním soudu do účasti na veřejném lynči. Za tím účelem je tedy právo veřejnosti na přístup k informacím z činnosti soudů v konkrétních případech omezeno [srov. § 11 odst. 4 písm. a) a b) zákona o svobodném přístupu k informacím, podle nějž povinné subjekty neposkytnou informace o probíhajícím trestním řízení a o rozhodovací činnosti soudů s výjimkou rozsudků].

Jde o omezení práva nezbytné k ochraně práv druhých, tj. k ochraně účastníků dosud neskončeného řízení (č. 17 odst. 4 Listiny). Nepravomocná rozhodnutí lze poskytovat za předpokladu, že tím nebude ohrožena nezávislost a nestrannost soudů, např. hrubým a mimořádně nekorektním nátlakem veřejného mínění, popř. mocenských nátlakových skupin, vždy však za předpokladu, že k takové obavě jsou shledány konkrétní a dostatečné důvody (viz závěr části VII. nálezu I. ÚS 1885/09 ze dne 5. 5. 2010).

Zájem na veřejné kontrole řádného fungování soudní moci, jakožto nezastupitelné složky demokratického právního státu, se projevuje též zakotvením zásady veřejnosti soudního jednání v čl. 38 odst. 2 Listiny i čl. 96 odst. 2 Ústavy. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Podle čl. 96 odst. 2 Ústavy je jednání před soudem ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.

Veřejnost jednání sice může být omezena z důvodů omezených procesními předpisy jak úplně, tak vůči konkrétním osobám, rozsudek však musí být vyhlášen veřejně vždy. Proto i nepravomocné rozsudky je třeba principielně poskytovat. Možnost omezení přístupu k nim je dána odlišnou povahou práva na informace podle čl. 17 Listiny a zásady veřejnosti jednání soudu dle čl. 38 odst. 2 Listiny.

U informací týkajících se probíhajícího soudního řízení je, vzhledem k riziku možného ovlivnění soudce, zákonem upřednostněna garance řádného výkonu soudnictví tím, že nelze veřejnosti podle informačního zákona poskytovat informace. Zásada veřejnosti jednání soudu odpovídá totiž pouze právu veřejnosti na korektnost průběhu soudního procesu dohlížet, nikoliv však právu ovlivňovat soudce v jeho rozhodování. Proto veřejnost v soudní síni nesmí do průběhu jednání jakýmkoliv způsobem zasahovat. V opačném případě bude konkrétní osoba ze síně vykázána, potrestána pořádkovou pokutou, popř. se ve vážných případech dopustí i trestného činu.

Naopak ustanovení procesních předpisů o nahlížení do spisu, která představují ve vztahu k informačnímu zákonu lex specialis, získávání těchto informací umožňují, což je však dáno tím, že jejich primárním účelem je ochrana práva účastníků řízení na spravedlivý proces. Samotnou podstatou práva na spravedlivý proces je možnost svými argumenty reálně ovlivnit názor soudu v probíhajícím řízení. Účastníci na průběh soudního řízení vliv tedy musí mít, a proto mají garantováno právo se kdykoliv s informacemi o jeho průběhu seznámit.

Oproti tomu obecné právo na informace, které ústavodárce garantuje pouze jako právo politické (k jinému účelu pouze směřuje právo na informace o životním prostředí dle čl. 35 odst. 2 Listiny), v sobě naopak pojmově zahrnuje právě působení na výkon veřejné moci následnou veřejnou diskusí a tvorbou veřejného mínění. Jakkoli je toto působení občanské společnosti významné a žádoucí, ve vztahu k nezávislému a nestrannému výkonu soudní moci je dle názoru soudu ústavními předpisy umožňováno až ex post – tedy až po vydání rozhodnutí ve věci samé – a v případě reálného rizika nepřípustných vlivů na činnost soudu rozhodujícího o opravných prostředcích až po pravomocném uzavření případu.

Aplikace na případ žalobce

I. Obecně

Žalobce nepochybně má právo na poskytnutí textu požadovaného rozsudku, přičemž z ústavního hlediska je jeho právo odůvodněno z hlediska politického charakteru čl. 17 Listiny potřebou veřejné kontroly výkonu soudní moci ex post. Z pohledu čl. 10 Úmluvy se však soudu jeví, že mu toto právo nepřísluší, neboť z jeho tvrzení neplyne, že by informace byly požadovány za účelem jejich poskytování veřejnosti.

II. Požadavek na poskytnutí fotokopie rozhodnutí

Soudní moc při svém výkonu se musí řídit právními předpisy, které upravují obsah rozsudku též po stránce formální. Ačkoliv formální, resp. vzhledové nedokonalosti zásadním způsobem nepostihují práva účastníků řízení, je-li po materiální stránce obsah srozumitelný, nepochybně i otázka pečlivosti soudců a soudní administrativy může být předmětem veřejné diskuse, zejména když (ovšem nepřímo a se značným zjednodušením) z ní lze dovozovat i na pečlivost soudu při zjišťování a posuzování okolností pro soudní rozhodnutí významných. Z toho důvodu je tedy namístě vyhovět i výslovnému požadavku na fotokopii předmětného rozhodnutí. Přepis textu rozhodnutí totiž není způsobilý takovou informaci poskytnout zcela. Pokud by však žadatel nepožádal výslovně o poskytnutí (foto)kopie rozsudku, postačovalo by poskytnutí samotného textu rozhodnutí.

Pokud by žadatel požadoval výslovně kopii rozhodnutí s vyznačenou doložkou právní moci a povinný subjekt rozhodnutím v této podobě nedisponoval, nelze jej zpravidla odmítnout či mu informaci podat jen v textu rozhodnutí, ale bude namístě užít postup podle § 14 odst. 7 informačního zákona, tj. nepostačuje-li k jeho obstarání od příslušného soudu standardní patnáctidenní lhůta, povinný subjekt lhůtu prodlouží o dalších deset dnů potřebných k obstarání jeho kopie a žadatele o tom včas uvědomí. Nutno však podotknout, že v situaci elektronizace justice by vytvoření elektronického obrazu rozhodnutí, popř. jeho konverze u příslušného soudu a jeho zaslání povinnému subjektu (originál totiž není nezbytný) nemělo časově znemožňovat splnění základní lhůty podle § 14 odst. 6 písm. d) informačního zákona.

III. Poskytnutí osobních údajů obsažených v rozhodnutí
soudu

Právo na informace automaticky nezahrnuje právo na poskytnutí údajů, které identifikují, resp. jsou způsobilé identifikovat účastníky řízení, natožpak svědky či osoby poškozené trestnou činností. Tyto údaje mohou být zahrnuty jedině tehdy, jestliže lze shledat legitimní zájem na tom, aby se staly součástí veřejné diskuse.

Především půjde o případy, kdy jde o osoby veřejně činné, pokud v soudním řízení budou vystupovat právě v souvislosti se svou veřejnou činností, resp. je-li znalost jejich účasti v daném řízení relevantní skutečností pro tvorbu veřejného názoru o kvalitách osoby, která vykonává veřejnou funkci nebo usiluje o její výkon. V takovém případě není namístě jakkoliv bránit v poskytnutí údajů tuto osobu identifikující. Míra poskytnutí takových údajů bude přitom dána intenzitou vztahu konkrétního řízení a jednotlivých osobních údajů k veřejné činnosti dotčené osoby, popř. výjimečně i významem zastávané funkce pro stát, z níž plyne i právo veřejnosti na znalost např. zdravotního stavu osoby, popř. povahy útoků proti ní.

Bude tak např. potřebné výjimečně anonymizovat i jméno a příjmení politika, který se stal obětí trestného činu, jestliže trestný čin nesouvisel s výkonem jeho funkce, a přitom již z pouhého jména a příjmení by bylo možné jej s ohledem na veřejnou známost identifikovat (znásilnění členky obecního zastupitelstva, vloupání do rekreační chaty ministra bez politického motivu). Naopak bude namístě uvést plné osobní údaje včetně místa bydliště, bude-li politik odsouzen za trestný čin, spočívající v tom, že jeho dům mu jako úplatek zdarma a nákladně zrekonstruoval jím protěžovaný účastník tendrů na veřejné zakázky. Bude také namístě kromě osobních údajů ponechat v rozsudku i alespoň základní údaje o povaze útoku a způsobených zraněních v případě napadení předsedy vlády či prezidenta.

Omezení práva na informace je důsledkem aplikace ustanovení Listiny ochraňujících základní lidská práva. Podle čl. 7 odst. 1 je nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

Jde o práva základní, která nejsou vázána na konkrétní účel, jako je tomu u práva na informace. Jde tedy o práva univerzální, u nichž navíc v případě čl. 10 Listiny nejsou zakotvena žádná přípustná omezení. Lze je tedy omezit pouze v důsledku konkurence s jinými ústavně chráněnými právy, jestliže tato jiná práva v testu proporcionality převáží. Takovým případem může být právě právo jiných osob na informace o záležitostech veřejného zájmu – lze konstatovat, že veřejně činné osoby se rozhodnutím účastnit se na správě věcí veřejných nutně do jisté míry vzdávají svého soukromí. Míra omezení ochrany soukromí přibližně odpovídá společenskému významu zastávané funkce.

Proto v případě veřejně činných osob bude namístě až na výjimky poskytovat rozsudek v podobě, který tyto osoby identifikuje, tj. včetně osobních údajů, které má veřejnost právo znát (adresa bydliště však takovým údajem bude výjimečně). Naopak v případě jiných osob zpravidla nebude možno nalézt dostatečný zájem na jejich identifikaci pro účely veřejné diskuse (výjimkou mohou být – zpravidla jen zletilí – pachatelé závažných trestných činů). Proto bude nutno provést anonymizaci jejich osobních údajů v poskytovaném rozhodnutí, neboť veřejný zájem na kontrole činnosti soudní moci nebude vyžadovat znalost osobních údajů osob účastníků, svědků, aj.

Dalším důvodem, který vylučuje anonymizaci osobních údajů, může být také skutečnost, že osoba svou účastí v soudním řízení přímo realizuje svou hospodářskou činnost. V takovém případě obchodněprávní předpisy ukládají fyzické osobě podnikající užívat ke svému označení své jméno a příjmení, popř. i další údaje (srov. § 2 odst. 2 písm. c) a § 13a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), čímž pozbývá smysl jejich případná anonymizace. V této pozici vystupují právní zástupci účastníků, jejichž jméno, příjmení ani sídlo není třeba anonymizovat.

Pojem “osobní údaj“

I v případě, že není dán důvod pro odepření ochrany osobních údajů, je třeba se zabývat otázkou, jaké údaje jsou osobním údajem. Ze smyslu čl. 10 Listiny je nutno dovodit (jak ostatně činí i zákon o ochraně osobních údajů), že chráněným údajem je jenom údaj, který se vztahuje ke konkrétní identifikované osobě. Proto je zakázáno poskytnutí údajů, které vedou samostatně či ve svém souhrnu k identifikaci této osoby, ať již okamžité nebo na základě legálních a relativně nenáročných kroků adresáta informace (srov. bod 26 odůvodnění směrnice č. 95/46/ES, která je do českého právního řádu transponována právě zákonem o ochraně osobních údajů). Údaj je osobním údajem, má-li vypovídací hodnotu o osobě, resp. osobnosti subjektu údajů, avšak teprve je-li osoba na základě souhrnu poskytovaných údajů určitelná [§ 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů].

Právě v tomto smyslu vyznívá žalovaným opakovaně citované vyjádření Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad“) k problémům z praxe č. 1/2001, podle nějž znakem osobního údaje je to, že vypovídá o subjektu údajů, který nelze zaměnit s jiným a podle kterého ve většině případů zpracování osobních údajů je znalost jména, příjmení a adresy dostatečným předpokladem pro „určenost“ nebo „určitelnost“ subjektu údajů.

Jestliže se tedy žalovaný na podporu napadeného rozhodnutí dovolával názoru Úřadu, je třeba jej upozornit, že si vyjádření č. 1/2001 vykládá chybně. Argumenty v něm obsažené naopak svědčí ve prospěch závěrů činěných žalobcem. Výklad pojmu osobní údaj v úzkém sepětí s kritériem určitelnosti je pak ještě zřetelnější v závěrech stanoviska Úřadu č. 1/2004, na něž zcela oprávněně poukazuje žalobce.

Lze dodat, že jeden izolovaný údaj zpravidla k identifikaci subjektu údajů nepostačuje (výjimečně takovým údajem může být údaj o bydlišti). Ani jméno a příjmení k nezaměnitelnosti subjektu údajů, natožpak k jeho určitelnosti obvykle nepostačuje, avšak je-li tato dvojice údajů doplněna adresou bydliště, stává se subjekt údajů až na výjimky (otec, syn, popř. i děd téhož jména v tomtéž domě) nezaměnitelným a s ohledem na veřejnou dohledatelnost adresy i určitelným. Z tohoto bodu pak vychází dosavadní judikatura Krajského soudu v Praze, jíž se žalobce dovolává. Protože samotné jméno a příjmení nejsou až na naprosté výjimky způsobilé subjekt údajů identifikovat, lze jako obecné pravidlo stanovit, že jméno a příjmení účastníků nemají být v rozsudku anonymizovány.

Jak bylo však shora naznačeno, nelze vyloučit, že u určitých osob pouhé jméno a příjmení k jejich identifikaci postačí. Ochrana těchto veřejně známých osob však až na výjimky bude prolomena politickým právem žalobce na poskytnutí informace ve smyslu čl. 17 Listiny.

Povinnost státu chránit osobní údaje však může být též vnitřně diferencována podle toho, v jakém procesním postavení osoba v řízení vystupuje. Je nepochybně legitimní rozlišit pozici účastníků řízení, jejichž jména již tradičně spolu se spisovou značkou slouží k identifikaci konkrétního soudního řízení a jsou tedy již v průběhu samotného řízení veřejně přístupná na úřední desce soudu nebo na vývěsce před soudní síní, od pozice svědků, kteří zpravidla nemají žádný zájem být součástí soudního procesu a u nichž se na rozdíl od žalovaného v řízení nejedná o jejich právech či povinnostech. V některých případech je dokonce svědkům poskytována zvláštní ochrana, která vede k jejich anonymitě i v rámci samotného jednání soudu. V případě osob poškozených trestnými činy je pak významným faktorem také jejich ochrana před sekundární viktimizací, která dále zintenzivňuje význam ochrany jejich osobních údajů tím, že zde hrozí i velmi citelné porušení práva na lidskou důstojnost a osobní čest podle čl. 10 odst. 1 Listiny.

Je tedy zřejmé, že se pozice žalobce, obžalovaného a žalovaného, a také pozice svědků a poškozených z pohledu zájmu na ochraně jejich osobních údajů z ústavního hlediska liší. Proto je třeba též řešit diferencovaně otázku údajů, které jsou o nich poskytovány. Pojem určitelnosti subjektu údajů je pojmem relativním a poskytovatel informace si o něm může učinit pouze závěr pravděpodobnostního charakteru. V případě svědků a zejména pak poškozených bude namístě posuzovat možnost jejich identifikovatelnosti přísněji, s ohledem na vyšší potřebu ochrany jejich potenciálně osobních údajů. Na rozdíl od jmen a příjmení účastníků tak bude anonymizace jména a příjmení svědků a zejména poškozených častější. I zde ale nelze posuzovat věc paušálně a bude třeba přihlédnout ke konkrétním rizikům plynoucích z povahy řešeného případu, ale i konkrétnosti skutkového popisu v požadovaném rozsudku, neboť právě informace o skutkových okolnostech případu mohou spolu se jménem a příjmením poškozeného či svědka umožnit jeho relativně snadnou identifikaci [nutnost konkrétního posuzování limitů práva na informace zdůrazňuje i ÚS ve svém nálezu I. ÚS 1885/09, a to v návaznosti na nález Pl. ÚS 2/2010 (vyhlášen pod č. 123/2010 Sb.)].

Ochrana údajů žadateli již známých

Ochrana osobních údajů provedená v zákoně o ochraně osobních údajů neupravuje odlišně režim poskytování osobních údajů osobě, která tyto osobní údaje již zná (nejde-li o samotný subjekt údajů). Je to ostatně logické, neboť jde o okrajové případy bez valného významu. Ve vztahu k poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím pak jde o situace na hraně logičnosti, neboť má-li subjekt danou informaci k dispozici, nemusí o ni žádat. V případě, kdy informace je veřejně k dispozici, avšak žadatel se s ní neseznámil, postačuje zpravidla pouhé odkázání na tuto informaci (§ 6 zákona o svobodném přístupu k informacím).

Jestliže žadatel výslovně identifikuje ve svém podání osobu, jejíž údaje by jinak měly být s ohledem na ochranu jejích osobních údajů anonymizovány, není namístě poskytovat informaci v jiném rozsahu než v případě identifikace požadovaného rozhodnutí pouze číslem jednacím. Jednak není dán pro odlišné zacházení se žádostí podklad v zákonné úpravě a jednak skutečnost, že žadateli je určitý údaj znám, není pro zajišťování ochrany osobních údajů ani po věcné stránce relevantní.

Právo na informace je totiž právem politickým a při jeho využití je třeba z pohledu z ústavněprávní roviny předpokládat jeho vztah k následné veřejné diskusi. Ačkoliv žadateli osobní údaje mohou být známy, nejsou známy zbytku veřejnosti. Jejich poskytnutím veřejnosti prostřednictvím žadatele by povinný státní orgán porušil svou povinnost chránit osobní údaje. Povinný státní orgán proto tyto údaje neposkytne. Pokud žadatel podrobí veřejné diskusi anonymizovaný text rozhodnutí a ze své vůle k němu dodá jemu známé osobní údaje dotčených osob, může tak učinit na své riziko a svou odpovědnost.

Aplikace na případ žalobce

Žalobce se v tomto případě domáhal svou žádostí poskytnutí úplné (foto)kopie rozsudku. V žalobě pak upřesnil, že kromě formy vyřízení žádosti (prostý text namísto kopie) za nemístné považuje neposkytnutí celého příjmení osoby žalobce, naopak proti anonymizaci data narození a bydliště osoby žalobce nebrojí a je ochoten je akceptovat.

Ve vztahu k tomuto požadavku je soud přesvědčen, že žaloba je oprávněná. Soudu se totiž nejeví jako pravděpodobné, že by osoba žalobce byla v tomto případě jednoduše identifikovatelná pouze ze svého jména a příjmení, a to ani v souvislosti se skutkovými okolnostmi v rozhodnutí popisovanými. Jde navíc o osobu v pozici žalobce a nikoliv např. o osobu poškozeného v trestním řízení, u níž by bylo namístě postupovat s výrazně vyšší opatrností. Proto žalovaný i Městský soud v Praze v pozici správního orgánu prvního stupně pochybili, pokud žalobci neposkytli kopii rozsudku včetně jména a příjmení osoby žalobce.

Naopak anonymizace data narození a bydliště osoby žalobce je v pořádku, neboť při spojení jména a příjmení byť jen s jedním z těchto údajů by byla identifikace osoby žalobce již výrazně snazší (podle jména, příjmení a data narození lze např. snadno dohledat osobu v obchodním rejstříku, je-li v něm zapsána; obdobně též v administrativním registru ekonomických subjektů). Uvedené údaje v souhrnu by tak již s vysokou pravděpodobností představovaly osobní údaj, a pro jeho poskytnutí soud neshledává žádný legitimní důvod, když ani žalobce netvrdí, že by osoba žalobce byla osobou veřejně činnou či osobou, jejíž poměry by z jiného důvodu podléhaly veřejné diskusi.

Námitka aplikace Instrukce

V napadených rozhodnutích žalovaný ani Městský soud v Praze ustanoveními Instrukce neargumentovali. Vzhledem k tomu, že však oba správní orgány při rozhodování o žádosti žalobce se její možnou aplikací budou zabývat, je nezbytné nastínit právní názor soudu i v této otázce.

Interní instrukce je pouze vnitřním předpisem, aktem řízení (srov. usnesení NSS ze dne 1. 12. 2010, čj. 3 Ao 6/2010 – 57), který nikdy nemůže mít přednost před obecně závaznými ustanoveními právních předpisů, a to bez ohledu na jejich právní sílu (tak i pouhá vyhláška obce by mohla způsobit neaplikovatelnost ustanovení interní instrukce, pokud by se dostaly do kolize). Interní instrukce v tomto směru tak představuje pouze návod pro administrativní naplňování textu právních předpisů, který lze vůči podřízeným zaměstnancům prosazovat pracovněprávními, popř. služebními mechanismy (viz též nález ÚS ze dne 2. 6. 1994, sp. zn. IV. ÚS 42/94).

V případě kolize „návodu“ s právním předpisem je však povinností každého pracovníka respektovat obecně závazný právní předpis, neboť při jeho porušení se vystavuje riziku deliktní odpovědnosti. Za odchýlení od ustanovení instrukce přitom za takové situace nesmí být postihován, resp. úkon směřující k jeho postihu by byl nutně pracovněprávním úkonem relativně neplatným (§ 18 a 20 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), popř. rozhodnutí služebního orgánu rozhodnutím nezákonným (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).

Lze proto uzavřít, že text § 6 odst. 7 Instrukce, podle nějž: „Poskytuje-li povinný subjekt text rozsudku, pak v jeho záhlaví i v samotném textu znečitelní příjmení (vyjma iniciály), adresu a datum narození fyzických osob, s výjimkou osob uvedených v § 5 odst. 5 této instrukce; jméno v textu rozsudku ponechá. Pokud uvedení jména spolu s částečně anonymizovaným příjmením umožňuje ve vztahu k obsahu rozsudku snadnou identifikaci fyzické osoby a tato identifikace představuje neoprávněný zásah do chráněného práva, znečitelní jméno i příjmení fyzické osoby na pouhé iniciály.“, nemůže Městský soud v Praze ani žalovaného opravňovat k neposkytnutí příjmení subjektu údajů, jestliže není souhrnem poskytovaných údajů naplněna definice osobního údaje stanovená v návaznosti na směrnici č. 95/46/ES ustanovením § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů.

Závěr

Podle ustanovení § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, které bylo do zákona včleněno novelou č. 61/2006 Sb. s účinností od 23. 3. 2006, soud přezkoumá při soudním přezkumu rozhodnutí o odvolání, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout.

Z citovaného ustanovení informačního zákona vyplývá, že soud nařídí poskytnutí informace pouze tehdy, nejsou-li zde žádné důvody pro (i jen částečné) odmítnutí jejího poskytnutí. Žalobce ve své žádosti požadoval poskytnutí kompletní kopie rozhodnutí soudu. V odvolání napadl rozhodnutí Městského soudu v Praze pouze ve vztahu k odmítnutí poskytnout příjmení žalobce. To však nic nemění na tom, že ve vztahu ke zbylým osobním charakteristikám (bydliště, datum narození) je třeba žádost žalobce (v tomto směru nijak neomezenou) částečně odmítnout. Za těchto okolností má soud za to, že není namístě aplikace ustanovení § 16 odst. 4 informačního zákona, nýbrž je třeba postupovat podle obecné úpravy obsažené v ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) a § 78 odst. 3 s. ř. s.

Rozšiřující výklad ustanovení § 16 odst. 4 informačního zákona nepřipadá do úvahy, neboť se jedná o výjimečné ustanovení, které dává soudní moci pravomoc nahrazovat činnost exekutivy. Právní úprava narušující klasickou ústavní dělbu mocí ve státě musí být vždy výjimečné povahy, odůvodněná důležitými a ústavně relevantními důvody (zde zvýšenou ochranou politického práva občanů na přístup k informacím) a její výklad nesmí být extenzivní (na čemž nic nemění ani skutečnost, že v tomto případě jde shodou okolností o rozhodnutí orgánů státní správy soudnictví).

Soud proto přistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí, aniž by rozhodoval o poskytnutí informace. Zrušeno přitom bylo i rozhodnutí Městského soudu v Praze v prvním stupni, neboť namítaná vada (neoprávněné odepření poskytnutí příjmení žalobce) se vztahuje i na toto rozhodnutí.

Věc soud musel vrátit podle § 78 odst. 4 s. ř. s. k dalšímu řízení žalovanému. Ten však s ohledem na zrušení rozhodnutí obou stupňů věc po seznámení se s obsahem tohoto rozsudku předá, aniž by vydával nějaké rozhodnutí (vyhne se tak pochybení, které učinil v případě svého rozhodnutí ze dne 3. 8. 2009, č.j. 190/2008-SOSV-OSV-ODV/14), Městskému soudu v Praze, který ve věci vydá nové rozhodnutí v prvním stupni. Městský soud v Praze, popř. i žalovaný se bude v novém rozhodnutí řídit shora nastíněnou argumentací, přičemž neopomene vyřešit také námitku chybějící doložky o dni vypravení rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobci, který byl ve věci úspěšný, přiznal soud náhradu nákladů řízení v celkové částce 2.000 Kč odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku.

Poučení : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (§ 102 a následující s. ř. s.). Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Praze dne 26. července 2011

JUDr. Věra Šimůnková, v. r.
předsedkyně senátu

Rozsudek byl vyhlášen dne 26. 7. 2011 [§ 49 odst. 11 a § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní].

Za správnost vyhotovení:

Vlasáková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru