Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

44 A 31/2016 - 19Rozsudek KSPH ze dne 28.12.2016

Prejudikatura

9 Azs 192/2014 - 29

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 Azs 8/2017

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 44A 31/2016 – 19

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou v právní věci žalobkyně: I. S., nar. x, státní příslušnost Ruská federace, t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová, zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, pošt. schr. 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2016, č. j. OAM-160/LE-BE02-BE02-PS-2016, o zajištění,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím žalovaného a doručenou zdejšímu soudu dne 19. 12. 2016 domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým jí byla ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) uložena povinnost setrvat v Zařízení pro zajištění cizinců v Bělá-Jezová až do 20. 2. 2017.

Žalobkyně namítla, že uplatnění institutu povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců je vázáno na splnění několika zákonných podmínek. V daném případě je to prokázání splnění podmínky, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření a žadatel by musel podat žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Žalobkyně je však přesvědčena, že v tomto případě žalovaný pochybil v obou směrech.

Pokud jde o podmínku, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření, namítla, že žalovaný vůbec nezvažoval alternativy k povinnosti setrvat v ZZC Bělá-Jezová v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, např. možnost přemístění do otevřeného pobytového střediska nebo hlášení místa pobytu. Žalovaný pouze uvádí, že vzhledem k pobytové historii žalobkyně by uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu nebylo účinné, čímž zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. V případě žalobkyně se žalovaný zabýval použitím mírnějších opatření stručně a pouze ve dvou odstavcích, ve kterých jenom rekapituluje pobytovou historii žalobkyně a konstatuje, že v jejím případě nemohou být účinně uplatněny mírnější donucovací opaření, aniž by svou úvahu podpořil dostatečnou argumentací, proč by k naplnění účelu zajištění nepostačovalo užití zvláštních opatření. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že jelikož napadeným rozhodnutím dochází ke zbavení svobody ve smyslu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, je i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nezbytné, aby takové rozhodnutí správní orgán řádně odůvodnil a důkladně se zabýval individuálními okolnostmi případu, což se však v projednávané věci nestalo. Zároveň odkázala na rozsudek zdejšího soudu ze dne 5. 12. 2016 ve věci sp. zn. 44 A 26/2016, kde krajský soud rozhodoval v obdobné věci.

Pokud se jedná o podmínku druhou, tedy existenci oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, domnívá se žalobkyně, že zde ze strany správního orgánu došlo k překročení mezí správního uvážení. V napadeném rozhodnutí žalovaný svou argumentaci opírá pouze o tvrzení, že podala žádost o udělení mezinárodní ochrany až v zajištění. Žalobkyně se domnívá, že výše uvedené okolnosti nemohou být samy o sobě považovány za dostatečný důvod k domněnce, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Žalobkyně navíc dodává, že v napadaném rozhodnutí nebyly zohledněny individuální okolnosti jejího života a její celková životní situace, konkrétně že v zemi původu nemá žádnou rodinu ani majetek. Rovněž je důležité poukázat na skutečnost, že správní orgán posuzuje podanou žádost jako zjevně účelovou, přitom žalobkyně poukazuje na pronásledování bývalým manželem a jeho rodinou.

Žalobkyně dále namítla, že žalovaný předpokládá, že bude rozhodnuto v maximálních možných lhůtách. Zároveň poukázala na to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je vnitřně rozporným a porušujícím její právo na řádné odůvodnění rozhodnutí. Žalovaný v jedné části svého rozhodnutí (v části o zákonném důvodu pro uložení povinnosti setrvat v zařízení) tvrdí, že podala svou žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, avšak v jiné jeho části (v části o odůvodnění doby trvání zajištění) naopak tvrdí, že žádost nebude zamítnuta jako zjevně nedůvodná, a je nezbytné posuzovat standardně případné naplnění podmínek § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. Žalovaný tedy v napadeném rozhodnutí přistupuje k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu zcela dle libovůle, a to vždy s přihlédnutím k tomu, jak je to pro něj výhodné. Žalobkyně uvedla, že pokud žalovaný trvá na důvodu zajištění podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, měl by tuto skutečnost zohlednit i ve správní úvaze o předpokládané době nezbytného setrvání žalobkyně v zařízení reflektujíc 30denní lhůtu na vydání rozhodnutí podle ustanovení § 27 odst. 5 zákona o azylu. Přesto, při určení délky setrvání žalobkyně v zařízení pro zajištění cizinců, žalovaný v odůvodnění uložené doby trvání zajištění uvádí, že na žádost se nebude aplikovat ustanovení § 16 zákona o azylu a lze předpokládat, že bude rozhodnuto ve lhůtě 90 dní. Rovněž namítla, že žalovaný zcela automaticky předpokládá, že v řízení o mezinárodní ochraně dojde k vydání negativního rozhodnutí, a z toho důvodu připočítává k době zajištění dalších 15 dní na podání případné žaloby společně s pětidenní průměrnou lhůtou na doručování dokumentů. Proto navrhla zrušení napadeného rozhodnutí.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že z napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, z jakých podkladů správní orgán vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Žalovaný správní orgán ve svém rozhodnutí popsal skutkový stav a též zdůvodnil, z jakých konkrétních a individualizovaných důvodů shledal naplnění podmínek pro zajištění žalobkyně v zařízení pro zajištění cizinců.

Dále uvedl, že v napadeném rozhodnutí odůvodnil svůj závěr o neúčinnosti a nedostatečnosti uložení zvláštních opatření k zabezpečení účasti žalobkyně v probíhajícím řízení ve věci mezinárodní ochrany přezkoumatelně a že se možností uložení zvláštního opatření řádně zabýval. Správní orgán odkazuje na stranu 4 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde mimo jiné uvedl, že bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně pobývala na území České republiky bez platného víza, za což jí bylo uloženo správní vyhoštění. Žalobkyně se vyhýbala svým povinnostem, když nerespektovala svou povinnost vycestovat z území České republiky a Evropské unie, a to ani poté, co jí bylo uloženo správní vyhoštění. Správní orgán proto dospěl k závěru, že v konkrétním případě žalobkyně by uložení zvláštního opatření nebylo účinné. Na podporu svého názoru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 Azs 192/2014 a ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016 – 23. K odkazu žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 44 A 26/2016 - 20, ve kterém tento soud zdůrazňuje, že účelem zvláštních opatření je zabezpečit účast žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany a nikoli zabezpečení realizace vyhoštění žadatele po zamítnutí jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, uvedl, že žalobkyně presumuje a správnímu orgánu podsouvá jako důvod svého zajištění v zařízení pro zajištění cizinců podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu to, co z napadeného rozhodnutí vůbec nevyplývá, tedy že k zajištění žalobkyně bylo správním orgánem přistoupeno pro zabezpečení realizace jejího budoucího vyhoštění, neboť správní orgán má obavy, že žalobkyně ani po případném zamítnutí její žádosti o mezinárodní ochranu neopustí území České republiky.

K námitce týkající se nedostatečného odůvodnění stanovené doby zajištění žalovaný správní orgán uvedl, že i v tomto případě má za to, že v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí jako celku jsou uvedeny zcela konkrétní a specifické okolnosti případu žalobkyně, jak vyplynuly z celkového zjištěného stavu věci, které svědčí pro závěr žalovaného, že zajištění na tuto dobu je v jejím případě zcela přiměřené. Těmito okolnostmi jsou předpokládaná délka řízení o mezinárodní ochraně a případného soudního přezkumu, neochota vycestovat z území České republiky, řízení o správním vyhoštění, neexistence jakýchkoli vazeb na území České republiky. Výčet těchto okolností považuje správní orgán za zcela dostačující a plně vystihující důvody přijatého řešení. Žalovaný správní orgán trvá na tom, že jeho závěr stran délky zajištění žalobkyně v zařízení pro zajištění cizinců neodporuje principu zákazu libovůle, diskriminace, neodporuje lidské důstojnosti, neporušuje princip proporcionality ani rovnosti. Proto navrhl zamítnutí žaloby.

Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně byla rozhodnutím Policie České republiky, č. j. KRPA-447596-18/ČJ-2016-000022 ze dne 31. 10. 2016, zajištěna podle § 124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců"), a umístěna do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová za účelem realizace správního vyhoštění. Následnou lustrací v evidencích policie ČR bylo zjištěno, že je vedena v evidenci nežádoucích osob ode dne 20. 6. 2016 do dne 19. 10. 2017.

Do protokolu o podání vysvětlení v rámci správního řízení o zajištění ze dne 31. 10. 2016 žalobkyně mimo jiné sdělila, že o skutečnosti, že jí bylo uloženo správní vyhoštění, byla informována svým právním zástupcem, který ji ale v současné době již nezastupuje. Dále uvedla, že jí policie vydala potvrzení o odvolání a o jeho výsledku. Též potvrdila, že se od právního zástupce dozvěděla, že její žaloba k Městskému soudu byla zamítnuta. Kasační stížnost proti rozhodnutí již podána nebyla, neboť byla dlužna za právní služby, proto právní zástupce kasační stížnost nepodal. V průběhu odvolacího řízení nepodávala žádnou žádost o vízum či povolení k pobytu ani nečinila žádné kroky pro vycestování zpět do vlasti. Finanční prostředky si po dobu svého pobytu zajišťovala malováním obrazů a jejich prodejem, avšak bez řádného povolení. Zde na území žije v Praze, ale k pobytu není nikde přihlášena, adresu kde žije, nedokáže sdělit. Ke svému zdravotnímu stavu uvedla, že je dobrý, zdravotní pojištění sjednáno nemá. Je rozvedená, má syna, který žije v Rusku. V ČR žije od března roku 2016 bez platného povolení k pobytu. Nemá zde žádné rodinné příslušníky ani nežije ve společné domácnosti s občanem Evropské unie. V ČR ani v Rusku nemá žádný majetek, naopak v Rusku dluží peníze. Z území ČR chce jmenovaná dobrovolně vycestovat do Ruska, s vycestováním nemá žádný problém.

Dne 2. 11. 2016 podala žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany. V poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu uvedla, že se do Ruska nechce vrátit, protože ji ohrožuje bývalý manžel, se kterým je již 19 let rozvedená, který má zálibu ve zbraních a který ji nenávidí. Ohrožuje ji i celá jeho rodina. Dále sdělila, že v Rusku je korupce a úplatkářství, stát občany nechrání a nechrání ani ji. Není dodržována ústava a zákony jsou proti národu. Dalším důvodem je skutečnost, že je již 10 let ateistka, protože i církev je zkorumpovaná, dříve byla křesťanka.

Dne 4. 11. 2016 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým uložil žalobkyni povinnost setrvat v Zařízení pro zajištění cizinců v Bělá-Jezová až do 20. 2. 2017. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně pobývá na území ČR od března roku 2016, nejméně ode dne 21. 10. 2016 zde na území pobývá nelegálně a navíc obdržela správní vyhoštění. Toto rozhodnutí o správním vyhoštění nerespektovala a ve vymezené lhůtě nevycestovala. Žádost o mezinárodní ochranu podala teprve tehdy, když se stal reálným výkon jí uloženého vyhoštění díky jejímu zajištění Policií ČR. Z toho je zřejmé, že ač pobývala na území ČR, žádost o udělení mezinárodní ochrany podala teprve po svém zajištění Policií ČR a její jednání je tedy naprosto účelové. V rámci správního řízení o vyhoštění, resp. o zajištění dle zákona o pobytu cizinců, vedených Policí ČR, neuvedla žádný důvod, který by jí znemožňoval vycestovat z území ČR, což je v rozporu se skutečnostmi, které uvedla ve své žádosti o mezinárodní ochranu. Jmenovitě uvedla strach z bývalého manžela a jeho rodiny, kterými je ohrožována. Dále uvedla, že dříve byla věřící, ale z důvodu zkorumpovanosti církve se stala ateistkou. Do policejního protokolu se však ani v náznaku nezmínila o skutečnostech, které ji následně vedly k podání žádosti o mezinárodní ochranu, naopak uvedla, že chce dobrovolně vycestovat do Ruska, s vycestováním nemá žádný problém a chápe, že z ČR má vycestovat. Její žádost je tak zjevně účelová.

Dále žalovaný uvedl, že propuštěním žalobkyně ze zajištění by byl ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. V průběhu řízení o zajištění bylo též jednoznačně prokázáno, že se žalobkyně vyhýbala svým povinnostem, když nerespektovala svou povinnost vycestovat z území EU. Z tohoto důvodu by uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu nebylo dle názoru správního orgánu účinné. O neúčinnosti zvláštního opatření v případě žalobkyně svědčí nejen její naprosté nerespektování správního řádu i povinností, které jí byly uloženy, ale také její zcela účelové jednání. Je tedy zřejmé, že v jejím případě nelze uložení zvláštního opatření považovat za účinné.

K otázce délky zajištění uvedl, že třebaže považuje podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany výše jmenované za účelové, s ohledem na znění zákona o azylu nebude na žádost o udělení mezinárodní ochrany možné aplikovat ustanovení § 16 zákona o azylu, týkající se žádostí zjevně nedůvodných, konkrétně § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu. Dle tohoto zákonného ustanovení totiž lze zamítnout žádost o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou jedině v případě, že žadatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Dle ustálené judikatury krajských soudů i NSS by mohla být žádost zamítnuta podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu výhradně tehdy, pokud žadatel jako jediný důvod své žádosti uvedl právě snahu vyhnout se realizaci vyhoštění, vydání nebo předání či je pozdržet. Vzhledem k tomu, že žalobkyně jako důvody své žádosti o mezinárodní ochranu uvádí obavy z ohrožování bývalým manželem a jeho rodinou, ze zkorumpovanosti státu a církve, bude nezbytné posuzovat standardně případné naplnění podmínek § 12, § 13, § 14, § 14a i § 14b zákona o azylu. Z tohoto důvodu ani nelze předpokládat vydání rozhodnutí ve lhůtě 30 dní určené pro zrychlené řízení dle § 16 zákona o azylu. Zároveň však lze v případě jmenované předpokládat ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany ve lhůtě 90 dní, tedy přibližně v polovině standardní zákonem stanovené šestiměsíční lhůty pro vydání rozhodnutí. Vzhledem k tomu a ke skutečnosti, že případná podaná žaloba proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany má téměř ve všech případech ze zákona odkladný účinek, je správní orgán povinen při stanovení maximální lhůty zajištění prodloužit tuto dobu o dalších 15 dní na podání případné žaloby. Společně s pětidenní průměrnou lhůtou na doručování dokumentů v rámci soudního řízení pak činí celková maximální lhůta pro zajištění výše jmenované v současné době 110 dnů.

Soud po zjištění, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou a včas, přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel se skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání, neboť žalobkyně to nenavrhla v zákonem stanovené lhůtě (§ 172 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů).

Podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.

Podle § 46 odst. 5 zákona o azylu ministerstvo v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 120 dnů.

Žalobkyně v žalobě namítla, že žalovaný vůbec nezvažoval alternativy k povinnosti setrvat v ZZC Bělá-Jezová v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, např. možnost přemístění do otevřeného pobytového střediska nebo hlášení místa pobytu.

Zvláštním opatřením se podle § 47 odst. 1 zákona o azylu rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Podle odst. 2 tohoto ustanovení může ministerstvo rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.

Z napadeného rozhodnutí soud především zjistil, že žalovaný možnost uplatnění zvláštních opatření zvažoval. Poukázal na skutečnost, že žalobkyně na území ČR pobývá nelegálně a obdržela správní vyhoštění, které nerespektovala a ve stanovené lhůtě nevycestovala. Žádost o mezinárodní ochranu podala teprve tehdy, když byla zajištěna policií a výkon uloženého vyhoštění se stal reálným. Z tohoto důvodu by dle názoru žalovaného nebylo uplatnění zvláštního opatření účinné. O neúčinnosti zvláštního opatření podle žalovaného svědčí v případě žalobkyně, že naprosto nerespektuje správní řád a uložené povinnosti a také její účelové jednání. Soud má za to, že nastíněný rozsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného nelze považovat za nedostatečné odůvodnění rozhodnutí a tato námitka žalobkyně není důvodná. Žalovaný zcela jednoznačně v rozhodnutí označil důvod, který jej vedl k závěru, že uplatnění zvláštního opatření v projednávané věci nebylo namístě. To, že žalovaný v souvislosti se svou úvahou o možnosti uplatnění zvláštního opatření v případě žalobkyně výslovně uvedl pouze její nevycestování na základě uloženého správního vyhoštění a nezabýval se individuálními okolnostmi jejího případu (které však neoznačila), neznamená, že by rozhodnutí žalovaného mělo být považováno za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Azs 192/2014-29, podle kterých za situace, kdy cizinec nevycestoval z území v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění, je zásadně vyloučeno uložení zvláštního opatření na místě zajištění. Přesto, že tento rozsudek se týká zajištění uloženého podle zákona o pobytu cizinců, jeho závěry se podle názoru zdejšího soudu mohou použít i pro zajištění podle zákona o azylu, neboť se jedná o obdobné instituty omezení osobní svobody. Je zřejmé, že tento závěr soudu nemusí platit vždy a proto je nezbytné v každém případě zvažovat, co je konkrétním důvodem pro zajištění cizince. V projednávané věci žalovaný postupoval podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a žalobkyni zajistil proto, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody domnívat se, že tuto žádost podala pouze s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění…., ačkoliv mohla žalobkyně požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Tento důvod zajištění je reakcí na čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice, podle kterého může být žadatel zajištěn, je-li zajištěn v rámci řízení o navrácení podle návratové směrnice nebo výkonu vyhoštění a mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení.

V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobkyně byla Policií ČR dne 31. 10. 2016 zajištěna podle § 214 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o pobytu cizinců) a umístěna do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová. Žalobkyni bylo uděleno výjezdní vízum platné ode dne 10. 3. 2016 do 14. 3. 2016. Poslední platné vízum ji opravňovalo k pobytu do 13. 5. 2016. Dne 30.4.2016, pod č.j. KRPA-102782-31/ČJ-2016-000022, bylo žalobkyni vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu 1 roku a byla jí stanovena doba k vycestování z území ČR do 20 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí dne 20. 6. 2016. Proti rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které bylo zamítnuto. Dne 29. 6. 2016 podala žalobu k Městskému soudu v Praze, která byla zamítnuta a rozhodnutí nabylo právní moci 7. 10. 2016. Žalobkyně je též vedena v evidenci nežádoucích osob ode dne 20. 6. 2016 do 19. 10. 2017. V projednávané věci tedy bylo třeba vycházet z dosavadního chování žalobkyně, které bylo důvodem vzniku obavy, že se nepodrobí povinnostem plynoucím z rozhodnutí o správním vyhoštění a takové jednání proto odůvodňovalo použití opatření, které jí efektivně znemožní další vyhýbání se realizaci správního vyhoštění, tedy její zajištění.

Žalobkyně také napadá délku stanoveného zajištění na dobu 110 dní. Poukázala na to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je vnitřně rozporné a porušuje její právo na řádné odůvodnění rozhodnutí. Žalovaný v jedné části rozhodnutí tvrdí, že podala svou žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, avšak v jiné části naopak tvrdí, že žádost nebude zamítnuta jako zjevně nedůvodná a je nezbytné posuzovat standardně případné naplnění podmínek § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. Uvedla, že pokud žalovaný trvá na důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, měl by tuto skutečnost zohlednit i ve správní úvaze o předpokládané době jejího nezbytného setrvání v zařízení.

Tato námitka žalobkyně není důvodná. Při stanovené délky povinnosti setrvat v ZZC žalovaný vycházel z předpokládané délky doby řízení ve věci mezinárodní ochrany žalobkyně (90 dní), přičemž jeho úvaha o nemožnosti aplikovat v tomto řízení § 16 zákona o azylu je logická a správná. Dále žalovaný k předpokládané době řízení připočetl dobu potřebnou pro případné podání žaloby (15 dní) a přiměřenou dobu potřebnou pro doručování v soudním řízení (5 dní). Žalovaný tedy důvody, proč stanovil dobu zajištění na 110 dní jasně vysvětlil a soud musel dospět k závěru, že i v této části je rozhodnutí žalovaného řádně odůvodněno.

V projednávané věci má soud zajištění žalobkyně za zcela legitimní, dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného dostálo veškerým kritériím zákona. Rozhodnutí bylo v dané věci vydáno po řádném posouzení jeho nezbytnosti s ohledem na konkrétní případ a na co nejkratší možnou dobu, přičemž v řízení byla zvážena možnost využití zvláštních opatření jako slabších donucovacích prostředků. Žalobkyně nebyla zajištěna jen proto, že se na území ČR zdržuje nelegálně. Z uvedených důvodů soud neshledal žalobu žalobkyně důvodnou, a proto ji zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně ve věci neměla úspěch a žalovanému náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 28. prosince 2016

Olga Stránská, v. r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Pavlína Švejdová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru