Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

44 A 30/2016 - 29Rozsudek KSPH ze dne 04.01.2017

Prejudikatura

6 As 146/2013 - 44


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 44A 30/2016 - 29

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou v právní věci žalobce: C.B.N., nar. x, státní příslušnost Vietnam, Zařízení pro zajištění cizinců Bálková 1, 331 65 Bálková, zastoupen Mgr. Ing. Jakub Bacek, advokát se sídlem Sevastopolská 378/16, 101 00 Praha 10, proti žalovanému: Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, U Šestého 1017, 272 03 Kladno 3 - Dubí, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2016, č. j. KRPS-274770-41/ČJ-2016-010023-SV, o zajištění za účelem správního vyhoštění,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2016, č. j. KRPS-274770-41/ČJ-2016-010023-SV, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Soudem ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi se přiznává odměna ve výši 12.153,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím žalovaného a doručenou zdejšímu soudu dne 19. 12. 2016 domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým mu byla ve smyslu § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uložena povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců až do 1. 3. 2017.

Žalobce namítl, že jej není možné zajistit, jelikož je žadatelem o mezinárodní ochranu. Rovněž uvedl, že nejsou splněny ani podmínky ustanovení § 124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, jelikož o jeho zajištění již ministerstvo vnitra rozhodlo. Navíc, i kdyby tomu tak nebylo, musela by police rozhodnout o zajištění do 8 dnů od podání žádosti o mezinárodní ochranu, což se v projednávané věci rovněž nestalo. Proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že nesouhlasí s tím, že by nemohl opětovně zajistit cizince, který požádal během zajištění v režimu zákona o pobytu cizinců o mezinárodní ochranu, následně byl zajištěn ministerstvem vnitra dle § 46a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a poté byl z tohoto zajištění po vypršení zákonné lhůty propuštěn. Uvedl, že pokud by tomu tak opravdu bylo, jen pouhé podání žádosti o mezinárodní ochranu by prakticky každého cizince ochránilo před důsledky správního vyhoštění a zajistilo by mu volný pohyb a možnost ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Proto navrhl zamítnutí žaloby.

Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce byl rozhodnutím Policie České republiky ze dne 11. 8. 2016 zajištěn podle § 124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice za účelem realizace správního vyhoštění.

Dne 15. 8. 2016 podal žalobce žádost o mezinárodní ochranu. Dne 17. 8. 2016 byl žalobce „přezajištěn“ rozhodnutím ministerstva vnitra – byla mu dle § 46a zákona o azylu uložena povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců až do dne 3. 12. 2016.

Dne 1. 12. 2016 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zajistil žalobce za účelem realizace správního vyhoštění až do 1. 3. 2017. V odůvodnění uvedl, že v případě žalobce se lze oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoli mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany již dříve. K uvedenému závěru dospěl správní orgán na základě skutečnosti, že žalobce pobýval v ČR již od roku 2008, o udělení mezinárodní ochrany však požádal teprve po svém zadržení Policií ČR, zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Učinil tak teprve po 8 letech pobytu na území ČR, z toho přibližně po 5 letech pobytu nelegálního. Během tohoto období se mohl na území ČR pohybovat a mohl se tedy dostavit buď na příslušný orgán Policie ČR, či přímo do přijímacího střediska Ministerstva vnitra ČR a podat žádost o mezinárodní ochranu. Možnost podat žádost o mezinárodní ochranu tedy nesporně měl. Žádost však podal teprve tehdy, kdy bylo zahájeno správní řízení o správním vyhoštění a výkon správního vyhoštění se stal díky jeho zajištění Policií ČR také reálným. Z toho je zřejmé, že jeho jednání je naprosto účelové, vedené pouze úmyslem vyhnout se svému správnímu vyhoštění, nebo je alespoň pozdržet. Z jeho jednání je taky patrné, že jeho opakovaná žádost o mezinárodní ochranu je účelová s cílem si legalizovat pobyt a vyhnout se uloženému správnímu vyhoštění.

Soud po zjištění, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou a včas, přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel se skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání (§ 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců).

Spornou otázkou v projednávané věci je otázka, zda cizince – žadatele o mezinárodní ochranu, který byl zajištěn v režimu zákona o azylu, lze po uplynutí doby „azylového zajištění“ znovu zajistit v režimu zákona o pobytu cizinců. Odpověď soudu na tuto otázku je negativní.

Problematikou „přezajištění“ cizince z režimu zákona o azylu do režimu zákona o pobytu cizinců se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 4. 2014, č. j. 6 As 146/2013-44, ve kterém uvedl, že „Ostatně i podle Soudního dvora musí být výjimky pro ponechání cizince, jenž požádal o mezinárodní ochranu, v zajištění výslovně stanoveny vnitrostátním právem za plného "respektování závazků vyplývajících z mezinárodního práva i z práva unijního" (srov. bod 56 rozsudku Soudního dvora ve věci Arslan). V situaci, kdy zákonodárce dostatečně dostupným, přesným a předvídatelným způsobem nestanovil meze, jež by zásah do práva na osobní svobodu ohraničily a zabránily libovolnému opakování či prodlužování zajištění, nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu tuto jeho činnost nahrazovat extenzivním výkladem v neprospěch základního práva na osobní svobodu. Právě naopak, v takovém případě má Nejvyšší správní soud povinnost zvolit výklad in favorem libertatis; váže jej tedy povinnost volby výkladu, který zasahuje do sféry jednotlivcova základního práva na osobní svobodu co nejméně. Jak vyplývá ze shora uvedeného, vnitrostátní úprava neobsahovala žádné zákonné ustanovení, ze kterého by vyplývalo, že cizince lze po ukončení jeho zajištění dle § 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců a po uplynutí maximální lhůty zajištění dle § 46a zákona o azylu, opětovně "přezajistit" v režimu zákona o pobytu cizinců (§ 124a), nadto v situaci, kdy jeho postavení žadatele o mezinárodní ochranu nedoznalo změn, protože o jeho žádosti nebylo dosud rozhodnuto. Vnitrostátní zákonná úprava, o kterou stěžovatelka opřela napadené správní rozhodnutí, proto požadavkům na kvalitu právní úpravy umožňující zásahem veřejné moci omezit osobní svobodu nedostojí.

[34] Nejvyšší správní soud neopomněl skutečnost, že český zákonodárce na závěry rozsudku Soudního dvora ve věci Arslan reagoval do jisté míry v předstihu přijetím zákona č. 103/2013 Sb. Tímto zákonem mělo s účinností od 1. 5. 2013 dojít k lepšímu provázání obou zajišťovacích institutů dle zákona o azylu a zákona o pobytu cizinců. Novela do zákona o pobytu cizinců včlenila již mnohokrát zmíněný § 127 odst. 1 písm. f), dle kterého musí být zajištění cizince „bez zbytečného odkladu ukončeno, rozhodlo-li ministerstvo o povinnosti cizince setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování podle zvláštního právního předpisu". Ustanovení § 127 odst. 2 dále stanoví, že „podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v průběhu zajištění není důvodem pro ukončení zajištění“. Výraznými změnami prošel rovněž § 46a zákona o azylu; novela umožnila Ministerstvu vnitra podle § 46a zákona o azylu uložit cizinci povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců ve smyslu § 130 a násl. zákona o pobytu cizinců (nikoliv jen v přijímacím středisku) a možnost uložit tuto povinnost též pro důvodnou obavu, že by žadatel mohl představovat nebezpečí nejen pro bezpečnost státu, ale i pro veřejný pořádek (§ 46a odst. 1 písm. c); k výkladu uvedeného ustanovení viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013, čj. 5 Azs 13/2013-30, č. 2950/2014 Sb. NSS). Důvodová zpráva k zákonu č. 103/2013 Sb. ze dne 17. 10. 2012, tisk č. 843/0, tyto změny odůvodňovala reakcí na návrh nové přijímací směrnice a „prvním krokem“ k celkové změně koncepce zajišťování cizinců. Daná koncepce by následně měla umožnit, aby cizinec „přecházel“ mezi zajištěním podle zákona o pobytu cizinců a zákona o azylu. Uvedené "změny sledují toliko možnost změnit právní režim zajištění těch cizinců, kteří učiní prohlášení o mezinárodní ochraně v zařízení pro zajištění cizinců, tedy až poté, co byli zajištěni podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky. V takovém případě dojde z právního hlediska k ukončení zajištění podle zákona o pobytu cizinců, cizinec však bude nadále setrvávat v zařízení pro zajištění cizinců na základě 'rozhodnutí o zajištění' vydaného ministerstvem podle § 46a zákona o azylu“. O opětovném přezajištění zpět do režimu cizineckého zákona se v důvodové zprávě nic nepíše.

[35] Zákonodárce tedy uvedenou novelou, jež má být "prvním krokem" k celkové změně koncepce zajišťování cizinců, prozatím výslovně upravil pouze situaci, která nastává bezprostředně poté, kdy cizinec zajištěný v režimu zákona o pobytu cizinců požádá o udělení mezinárodní ochrany (srov. znění § 46a odst. 2 zákona o azylu, podle něhož "rozhodne ministerstvo podle odstavce 1 do 5 dnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně"). Nadto oba rozdílné instituty zajištění propojil tak, že výslovně upravil pouze změnu zajištění z režimu zákona o pobytu cizinců do režimu zákona o azylu, a to právě vložením § 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců a změnou § 46a zákona o azylu. (zvýraznění provedena krajským soudem)“.

Z citovaného rozsudku jednoznačně vyplývá, že české právo „přezajištění“ z režimu zákona o azylu, do režimu zákona o pobytu cizinců v případě žadatelů o mezinárodní ochranu, o jejichž žádosti doposud nebylo rozhodnuto, neumožňuje. Pro úplnost soud dodává, že jako ospravedlnění postupu žalovaného nemůže posloužit ani ustanovení § 124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, podle kterého „Policie vydá nové rozhodnutí o zajištění, nerozhodlo-li ministerstvo podle zákona o azylu (zvýrazněno soudem), jde-li o cizince zajištěného podle tohoto zákona, který požádal o udělení mezinárodní ochrany, a existují oprávněné důvody se domnívat, že ač mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, podal žádost o udělení mezinárodní ochrany s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, nebo je pozdržet“, jelikož pojem „nerozhodlo-li ministerstvo podle zákona o azylu“, je třeba ho chápat v daném kontextu tím způsobem, že se jedná o rozhodnutí o zajištění dle § 46a zákona o azylu, nikoliv o rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu. V projednávané věci je přitom nesporné, že ministerstvo vnitra rozhodnutí dle § 46a zákona o azylu ve věci žalobce vydalo – ostatně právě skutečnost, že zajištění dle zákona o azylu končilo, vedla žalovaného k vydání napadeného rozhodnutí.

Žalovaný ve svém vyjádření argumentoval, že nemožnost „přezajištění“ zpět do režimu zákona o pobytu cizinců by vedla k tomu, že pouhé podání žádosti o mezinárodní ochranu by prakticky každého cizince ochránilo před důsledky správního vyhoštění a zajistilo by mu volný pohyb a možnost ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Tato argumentace však není v projednávané věci vůbec relevantní. Soud má sice o její správnosti značné pochybnosti, nicméně i kdyby tuto argumentaci akceptoval, nemohl by nic změnit na svém závěru, že stávající právní úprava postup zvolený žalovaným neumožňuje a že zbavení osobní svobody bez jednoznačného zákonného podkladu není v právním státě přípustné.

Napadené rozhodnutí tedy v rámci soudního přezkumu neobstálo. Soud je proto jako nezákonné podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení žalovaný vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný ve věci neměl úspěch a žalobci, kterému by jako úspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, žádné náklady nevznikly.

Odměnu soudem ustanovenému zástupci žalobce určil soud ve výši 12.153,- Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta ve výši 9.300,- Kč za tři úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepsání doplnění žaloby a sepsání repliky – § 7, § 9 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a ze tří paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, vše zvýšeno o částku 1.953,- Kč odpovídající 21 % DPH z předchozích částek.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 4. ledna 2017

Olga S t r á n s k á, v. r.

samosoudkyně

Za správnost: Božena Kouřimová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru