Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

44 A 29/2016 - 18Rozsudek KSPH ze dne 30.12.2016

Prejudikatura

44 A 41/2015 - 16

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Azs 12/2017

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 44 A 29/2016 – 18

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou v právní věci žalobkyně: N. H., nar. . . , státní příslušnost Ukrajina, pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců, X., X., zastoupená Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem Karolinská 654/2, 186 00 Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 - Holešovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2016, č. j. OAM-168/LE-BE02-BE02-PS-2016, o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2016, č. j. OAM-168/LE-BE02-BE02-PS-2016, se zrušuje v části výroku „§ 46a odst. 1 písm. b) a“ a v tomto rozsahu se věc žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 11.228,- Kč, a to k rukám jejího právního zástupce Mgr. Ing. Jana Procházky, LL.M. eur., advokáta.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím žalovaného a doručenou zdejšímu soudu dne 19. 12. 2016 domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým jí byla ve smyslu § 46a odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), uložena povinnost setrvat v Zařízení pro zajištění cizinců v X. až do 14. 3. 2017.

Žalobkyně předně namítla, že nebyla naplněna skutková podstata podle § 46a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, což je patrno již ze samotného napadeného správního rozhodnutí, které uvádí, že se žalobkyně prokazovala padělaným dokladem, avšak v témže odstavci konstatuje, že „z cizineckého informačního systému vyplynulo, že dotyčná je státní příslušnicí Ukrajiny a její skutečné jméno je N. H.. Následuje též uvedení skutečnosti, že tuto svou totožnost žalobkyně bezprostředně poté také potvrdila. Nelze tedy hovořit o tom, že by totožnost žalobkyně nebyla známa. Není tak naplněna hypotéza § 46a odst. 1 písm. b) zákona o azylu.

Dále uvedla, že podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany podána „pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění“, zamítne ji správní orgán jako zjevně nedůvodnou. Jsou-li však naplněny důvody pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, je žalovaný správní orgán omezen lhůtou 30 dnů, ve které je povinen příslušné rozhodnutí vydat. Jinými slovy, pokud je pravdivé tvrzení žalovaného správního orgánu, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu „pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, nemůže řízení v prvním stupni trvat déle než 30 dnů. Tomu je také potřeba přizpůsobit výrok napadeného rozhodnutí o povinnosti setrvat v ZZC v části týkající se stanovené délky zajištění. V konečném důsledku totiž výše uvedené znamená, že délka zajištění určená napadeným rozhodnutím nesmí přesáhnout dobu 30 dnů počínaje dnem následujícím po dni doručení tohoto rozhodnutí žalobkyni. Tomu ale výrok rozhodnutí, jímž byla délka zajištění stanovena do 14. 3. 2017, neodpovídá.

Rovněž namítla, že žalovaný dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že v případě žalobkyně existuje důvodné podezření, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Z napadeného rozhodnutí však nevyplývají žádné skutkové okolnosti, který by takovýto závěr mohly dostatečně odůvodňovat. Žalovaný v napadeném rozhodnutí totiž v tomto směru uvádí, že žalobkyně pobývala na území ČR řadu let, takže mohla o mezinárodní ochranu požádat dříve. Z toho také žalovaný správní orgán dovozuje, že žalobkyně jedná účelově a žádá o mezinárodní ochranu toliko s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění. Takové odůvodnění má žalobkyně za zcela nedostatečné.

Konečně namítla, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádnou konkrétní úvahu ohledně toho, proč by stanovení povinnosti osobně se hlásit na ministerstvu nemělo být dostačující k zabezpečení její účasti v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Proto navrhla zrušení napadeného rozhodnutí.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobkyně v ČR pobývala dlouhodobě bez víza a to nejméně ode dne 7. 11. 2012 do dne 20. 11. 2016, kdy byla zadržena policií a následně zajištěna za účelem realizace správního vyhoštění, v uvedené době v ČR pobývala bez cestovního dokladu, mařila rozhodnutí o správním vyhoštění, vykonávala práci bez platného povolení k zaměstnání, prokazovala se padělaným dokladem totožnosti a padělaným řidičským průkazem, jako doklady vlastními. Padělané doklady si opatřila vědomě s cílem oklamat policejní orgány a prokazovat se těmito doklady jako vlastními, aby mohla na území ČR zůstat.

Dále uvedl, že žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany požádala až v době, kdy bylo rozhodnuto policií o jejím zajištění a umístění do ZZC za účelem vyhoštění z území ČR, vzhledem k absenci platného pobytového oprávnění či víza, prokazováním se padělanými doklady a mařením rozhodnutí o správním vyhoštění. Svou žádost podala tedy až po několikaletém nelegálním pobytu na území ČR, kdy se zde pohybovala a pracovala, logicky se tedy mohla dostavit buď na příslušné orgány Policie ČR, nebo přímo do přijímacího střediska MV ČR a podat žádost o udělení mezinárodní ochrany nesporně mnohem dříve. Žalobkyně uvedla, že si byla vědoma uloženého správního vyhoštění, stejně tak své povinnosti vycestovat z území ČR a území EU, i přes tyto jí dostupné informace nevycestovala a nadále pobývala na území ČR. Navíc se nijak nesnažila o prodloužení svého pobytu na území ČR legální cestou, poté, co jí vypršela platnost turistického víza, si obstarala kompletně padělaný cestovní doklad. Žalobkyně prokazatelně požádala o mezinárodní ochranu až v kontextu s reálně hrozícím správním vyhoštění po jejím zajištění Policií ČR dne 22. 11. 2016. Z takovéhoto jednání žalovaný vyvozuje účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný přezkoumatelným způsobem odůvodnil, že u žalobkyně lze důvodně předpokládat její pokračující hrubé nerespektování právního řádu ČR (viz dřívější nerespektování uloženého správního vyhoštění, obstarání si a prokazování se padělaným dokladem totožnosti). Jednání žalobkyně, jak plyne z její pobytové historie, nedává dostatečnou záruku, že by v průběhu azylového řízení spolupracovala se správním orgánem.

Konečně uvedl, že nepochybil, když při určení délky zajištění vycházel mimo jiné ze standardní délky azylového řízení, i přes to, že předběžně má za to, že žádost je čistě účelová, což je i důvodem zajištění žalobkyně. Správnímu orgánu nepřísluší předjímat průběh azylového řízení a nelze dopředu předpokládat, že žalobkyně v průběhu řízení nedoloží azylově relevantní skutečnosti, kterými se pak správní orgán bude muset zabývat v rámci věcného posouzení žádosti a to i u žádosti původně účelově podané. Pro rozhodnutí o samotné žádosti o udělení mezinárodní ochrany, musí být prokázáno (kromě skutečnosti, že žadatelka podala žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění), že neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že jí hrozí vážná újma dle § 14a zákona o azylu. Je tedy možné, že v jistých případech (které ovšem nelze předvídat), kde jsou dány oprávněné důvody se domnívat, že se jedná o účelovou žádost, nemusí jít současně o žádost zjevně bezdůvodnou. Proto navrhl zamítnutí žaloby.

Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně byla rozhodnutím Policie České republiky, č. j. KRPA-447596-18/ČJ-2016-000022, ze dne 22. 11. 2016, zajištěna podle § 124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a umístěna do Zařízení pro zajištění cizinců X. za účelem realizace správního vyhoštění. Žalobkyně se dne 20. 11. 2016 během pobytové kontroly prokázala ID kartou Rumunska č. , série XT jako kartou vlastní a pravou, opatřenou vlastní fotografií na jméno N. B., narozená dne . . , státní příslušnost Rumunsko. Po kontrole předložené ID katry pojala hlídka policie podezření, že se jedná o padělaný či pozměněný doklad. Následně žalobkyně předložila řidičský průkaz Rumunska č. , který také jevil známky padělání či pozměnění. Uvedené doklady Rumunska proto byly předány na expertizu, kde byly vyhodnoceny jako padělky. Z cizineckého informačního systému vyplynulo, že dotyčná je státní příslušnicí Ukrajiny a její skutečné jméno je N. H., narozena dne . . , vlastní cestovní doklad X, trvale bytem X, Ternopilská oblast. Dále bylo zjištěno, že v současné době nemá dotyčná na území České republiky (dále jen ČR) žádné platné oprávnění k pobytu. Dne 11. 5. 2015 žalobkyně požádala na základě padělaného dokladu na totožnost N. B., narozená dne . . , státní příslušnost Rumunsko, o přechodný pobyt pod č. j. OAM-067740/PP-2015, který jí byl udělen s nabytím právní moci dne 18. 5. 2015. Dne 20. 11. 2016 byla cizinka zadržena pro podezření z přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny, neoprávněný pobyt a maření úředního rozhodnutí.

Do protokolu o podání vysvětlení v rámci správního řízení o zajištění ze dne 20. 11. 2016 žalobkyně mimo jiné sdělila, že se jmenuje N. H., narozená dne . . , státní příslušnost Ukrajina. Před odjezdem z Ukrajiny žila ve městě Terebovlja, ul. X. Zde v ČR bydlí na adrese ul. X, X. Do ČR přicestovala v roce 2005 a od té doby zde žije. Důvodem příjezdu byla snaha zajistit si zde práci a vydělat peníze. Pracovala v Praze v hotelích a restauracích jako uklízečka. Pracovní činnost vykonávala na padělaný doklad, na který měla též uzavřenou pracovní smlouvu. Padělaný doklad si obstarala přes prostředníka asi před rokem za úplatu. Tímto dokladem se jmenovaná prokazovala úmyslně, protože na pravou totožnost má cestovní doklad, který již ale není platný a nemá ani platné vízum. Po příjezdu měla vízum turistické, po jehož uplynutí již žádným vízem nedisponovala, ani se nesnažila si další vízum vyřídit. O skutečnosti, že jí bylo uloženo správní vyhoštění na 3 roky, věděla, ale nevycestovala z důvodu nedostatku finančních prostředků, chtěla zde zůstat a ještě si vydělat peníze. Svůj ukrajinský cestovní doklad nepoužívá, protože již uplynula doba jeho platnosti.

Dne 24. 11. 2016 podala žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany. V poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu uvedla, že žádá o mezinárodní ochranu z politických důvodů, protože byla členkou strany PORA a v případě návratu by jí hrozilo nebezpečí. Proto také Ukrajinu opustila. Další důvod žádosti je skutečnost, že na Ukrajině nikoho nemá, zde v ČR měla práci a přítele, se kterým chce založit rodinu.

Dne 28. 11. 2016 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým uložil žalobkyni povinnost setrvat v Zařízení pro zajištění cizinců X. až do 20. 2. 2017. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně pobývá na území ČR již od roku 2005. Od téhož roku zde na území pobývá nelegálně, navíc již v minulosti obdržela správní vyhoštění. Toto rozhodnutí o správním vyhoštění nerespektovala a ve vymezené lhůtě nevycestovala. Navíc se vědomě prokazovala padělanými doklady jako doklady vlastními. Na padělanou ID kartu Rumunska, o které prokazatelně věděla, že je na jinou identitu, též žádala o přechodný pobyt na území ČR, a tento pobyt jí byl na falešnou totožnost udělen. Žádost o mezinárodní ochranu podala teprve tehdy, když se stal reálným výkon uloženého vyhoštění díky jejímu zajištění Policií ČR. Z toho je zřejmé, že ač pobývala na území ČR, žádost o udělení mezinárodní ochrany podala teprve po svém zajištění Policií ČR a její jednání je tedy naprosto účelové. V rámci správního řízení o vyhoštění, resp. o zajištění dle zákona o pobytu cizinců, neuvedla žádný důvod, který by jí znemožňoval vycestovat z území ČR, což je v rozporu se skutečnostmi, které uvádí ve své žádosti o mezinárodní ochranu. Jmenovitě uvádí členství ve straně PORA, které bylo jedním z důvodů jejího odjezdu z Ukrajiny a kvůli kterému by jí v případě návratu hrozilo nebezpečí. Dalším uvedeným důvodem je skutečnost, že na Ukrajině nikoho nemá, zde má práci a přítele, se kterým chce založit rodinu. Do policejního protokolu se však ani v náznaku nezmínila o skutečnostech, které ji následně vedly k podání žádosti o mezinárodní ochranu. Naopak uvedla, že důvodem jejího odjezdu z Ukrajiny byla snaha si zde zajistit práci a vydělat peníze, tudíž odjela z ekonomických důvodů, nikoliv politických. Dále uvedla, že zde žije v X., ul. X., kde bydlela se svým bývalým přítelem, nyní tam bydlí sama. Toto svědčí o skutečnosti, že se s přítelem rozešla, což je v rozporu s výše uvedeným tvrzením, že zde má přítele, se kterým chce založit rodinu. Její žádost je tak zjevně účelová.

Dále uvedl, že propuštěním žalobkyně ze zajištění by byl ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. V průběhu řízení o zajištění bylo též jednoznačně prokázáno, že se žalobkyně vyhýbala svým povinnostem, když nerespektovala svou povinnost vycestovat z území EU. Z tohoto důvodu by uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu nebylo dle názoru správního orgánu účinné. O neúčinnosti zvláštního opatření v případě žalobkyně svědčí nejen její naprosté nerespektování správního řádu i povinností, které jí byly uloženy, ale také její zcela účelové jednání. Je tedy zřejmé, že v jejím případě nelze uložení zvláštního opatření považovat za účinné.

K otázce délky zajištění žalovaný uvedl, že třebaže považuje podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany výše jmenované za účelové, s ohledem na znění zákona o azylu nebude na žádost o udělení mezinárodní ochrany možné aplikovat ustanovení § 16 zákona o azylu, týkající se žádostí zjevně nedůvodných, konkrétně § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu. Dle tohoto zákonného ustanovení totiž lze zamítnout žádost o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou jedině v případě, že žadatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Dle ustálené judikatury krajských soudů i NSS by mohla být žádost zamítnuta podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu výhradně tehdy, pokud žadatel jako jediný důvod své žádosti uvedl právě snahu vyhnout se realizaci vyhoštění, vydání nebo předání či je pozdržet. Vzhledem k tomu, že žalobkyně jako důvody své žádosti o mezinárodní ochranu uvádí obavy z nebezpečí v případě návratu na Ukrajinu, kvůli členství ve straně PORA a skutečnost, že na Ukrajině nikoho nemá, zde má práci a přítele, bude nezbytné posuzovat standardně případné naplnění podmínek § 12, § 13, § 14, § 14a i § 14b zákona o azylu. Z tohoto důvodu ani nelze předpokládat vydání rozhodnutí ve lhůtě 30 dní určené pro zrychlené řízení dle § 16 zákona o azylu. Zároveň však lze v případě jmenované předpokládat ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany ve lhůtě 90 dní, tedy přibližně v polovině standardní zákonem stanovené šestiměsíční lhůty pro vydání rozhodnutí. Vzhledem k tomu a ke skutečnosti, že případná podaná žaloba proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany má téměř ve všech případech ze zákona odkladný účinek, je správní orgán povinen při stanovení maximální lhůty zajištění prodloužit tuto dobu o dalších 15 dní na podání případné žaloby. Společně s pětidenní průměrnou lhůtou na doručování dokumentů v rámci soudního řízení pak činí celková maximální lhůta pro zajištění výše jmenované v současné době 110 dnů.

Soud po zjištění, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou a včas, přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel se skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného, a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání (§ 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců).

Úvodem soud předesílá, že ustanovení § 46a odst. 1 zákona o azylu formuluje šest samostatných alternativních důvodů, přičemž naplnění kteréhokoliv z nich odůvodňuje uložení povinnosti žadatele setrvat v ZZC. Jestliže tedy žalovaný shledal důvody pro aplikaci obou důvodů, pak nezákonnost úsudku o naplnění jednoho z nich ještě neodůvodňuje úplné zrušení napadeného rozhodnutí, neboť uložená povinnost žalobkyně setrvat v ZZC obstojí i na základě naplnění zbylého jednoho důvodu. Zároveň je však nutno přihlédnout k tomu, že jednotlivé důvody pro omezení osobní svobody se promítají přímo do výroku napadeného rozhodnutí a přitom nelze a priori vyloučit, že by žalobkyně mohla být už samotným uvedením důvodu zajištění ve výroku napadeného rozhodnutí dotčena na svých veřejných subjektivních právech. Z toho důvodu soud přezkoumal oba důvody, které žalovaný uvedl jako důvod pro zajištění, a jelikož dospěl k závěru, že jeden z těchto důvodů neobstojí, přistoupil v souladu se svou dosavadní judikaturou (srovnej rozsudek ze dne 5. 6. 2015, č. j. 44 A 41/2015-16) k částečnému zrušení napadeného rozhodnutí v dotčené části.

Podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. b) zákona o azylu „Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže se prokazuje padělaným nebo pozměněným dokladem totožnosti, a není-li totožnost jinak známa“.

Z tohoto ustanovení vyplývá, že pro zajištění podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. b) zákona o azylu je nutné kumulativní splnění následujících podmínek: 1) nemožnost účinného uplatnění zvláštních opatření 2) prokazování se padělaným nebo pozměněným dokladem totožnosti 3) nezjištění totožnosti jiným způsobem

Soud se nejprve zaměřil na třetí z podmínek – nezjištění totožnosti jiným způsobem. Podmínkou pro zajištění totiž je skutečnost, že „totožnost není jinak známa“. Tato podmínka však v projednávané věci evidentně splněna nebyla. Žalovaný sám uvádí, že z cizineckého informačního systému pravou totožnost žalobkyně zjistil, ona sama ji i následně potvrdila a nelze tedy hovořit o tom, že by její totožnost nebyla známa. Soud proto konstatuje, že žalobkyni nebylo možné zajistit podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. b) zákona o azylu a napadené rozhodnutí je proto v této části nezákonné.

Podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.

Z tohoto ustanovení vyplývá, že pro zajištění podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je nutné kumulativní splnění následujících podmínek:

1) nemožnost účinného uplatnění zvláštních opatření 2) podání žádosti o mezinárodní ochranu v ZZC

3) „účelovost žádosti“

Soud se nejprve zaměřil na první z podmínek – nemožnost účinného uplatnění zvláštních opatření. Výkladem této podmínky se zdejší soud již zabýval ve svém rozsudku ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 44 A 26/2016 – 20, ve kterém uvedl, že „Úvodem soud poznamenává, že pojem „účinné uplatnění“ zvláštních opatření je nutno chápat jako stav, kdy je zvláštní opatření schopno plnit svůj účel. Pro výklad první podmínky je tak nutno v prvé řadě vymezit účel zvláštních opatření. Úloha soudu je zjednodušena tím, že tento účel vymezil sám zákonodárce v ustanovení § 47 odst. 2 zákona o azylu, kde uvedl, že „Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany (zvýrazněno soudem)“. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že účelem zvláštních opatření je zajistit zdárný průběh řízení tím, že se zabezpečí účast žadatele. Pro úplnost soud dodává, že „řízení ve věci mezinárodní ochrany“ je definováno v § 2 odst. 1 písm. c) zákona o azylu jako „řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany“, přičemž je nepochybné, že rozhodnutím ve věci mezinárodní ochrany je toto řízení ukončeno.

Soud tak shrnuje, že k zajištění cizince je možné přistoupit pouze tehdy, pokud nelze jeho účast v řízení zabezpečit pomocí zvláštních opatření. Soud si přitom je vědom toho, že tento výklad vyvolává pochybnosti o praktičnosti a smysluplnosti takové právní úpravy [např. lze pochybovat o tom, jaký má zabezpečení účasti v řízení vztah k důvodu pro zajištění z důvodu nebezpečnosti pro bezpečnost státu či veřejný pořádek podle § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu], nicméně ani tento důsledek nemůže nic změnit na jednoznačnosti textu zákona, kterým zákonodárce učinil neúčinnost zvláštních opatření (tedy neschopnost plnit jejich výslovně stanovený účel) nutnou podmínkou pro zajištění. Navíc lze v této souvislosti poukázat na to, že právě vzhledem k absenci logické vazby mezi zabezpečením účasti v řízení a např. nebezpečím pro veřejný pořádek, by se jiným výkladem (který by podmínku neúčinnosti zvláštního opatření vztahoval přímo k jednotlivým důvodům pro zajištění) stala podmínka neúčinnosti zvláštního opatření částečně nadbytečná – jelikož např. zvláštní opatření nemůže ze své povahy odstranit nebezpečí žadatele pro veřejný pořádek, byla by podmínka jeho neúčinnosti v případech podle § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu splněna vždy a byla by proto nadbytečná. Proto by takový výklad byl v rozporu s interpretační zásadou nevytváření nepoužitelných ustanovení [srovnej WINTR, Jan. Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium, 2013. Studie (Auditorium), str. 80]“ V projednávané věci nemá soud důvodu se od těchto závěrů odchýlit.

Poté, co dospěl k výše uvedeným závěrům, se soud zabýval tím, zda bylo v řízení zjištěno, že uložení zvláštních opatření by nebylo dostatečným prostředkem k zajištění účasti žalobkyně v probíhajícím řízení ve věci mezinárodní ochrany. Soud předně konstatuje, že žalovaný se touto otázkou zabýval a uvedl důvody, pro které pokládá užití zvláštních opatření za neúčinné, a sice dosavadní nerespektování právního řádu ze strany žalobkyně. Tomuto závěru soud přisvědčil. Soud sice v obecné rovině konstatuje, že na otázku, zda nelegální pobyt a nerespektování správního vyhoštění představují dostatečný důvod pro závěr o neúčinnosti zvláštního opatření, panují v judikatuře rozdílné názory (srovnej v kontextu zajištění dle zákona o pobytu cizinců rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 Azs 192/2014 – 29 a usnesení NSS ze dne 14. 7. 2016, č. j. 5 Azs 20/2016 – 22), nicméně v projednávané věci jsou rozhodující další okolnosti jednání žalobkyně, a sice její prokazování se padělaným dokladem, na který dokonce žádala o přechodný pobyt, čímž zcela vědomě uváděla správní orgán v omyl a nepochybně mařila řádný průběh řízení. Z tohoto důvodu má soud za důvodné obavy, že by žalobkyně mohla mařit i řízení ve věci mezinárodní ochrany způsobem, který není eliminovatelný pomocí zvláštních opatření. Soud tak shrnuje, že první podmínka pro zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla v projednávané věci splněna.

Pokud jde o podmínku druhou, tedy podání žádosti o mezinárodní ochranu v ZZC, její splnění je v projednávané věci zřejmé a žalobkyně je ani nezpochybňuje.

Třetí podmínkou pro zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je „účelovost“ žádosti, tedy existence „oprávněných důvodů domnívat se, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohla být podána dříve“. Žalobkyně namítla, že z napadeného rozhodnutí nevyplývají žádné skutkové okolnosti, které by takovýto závěr mohly dostatečně odůvodňovat. S tímto argumentem soud souhlasit nemůže. Žalovaný uvedl v napadeném rozhodnutí dostatek argumentů, proč pokládá žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu za účelovou a soud pokládá tyto argumenty za přesvědčivé. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyně svou žádost podala až po dlouholetém pobytu na území ČR a teprve poté, co jí bezprostředně hrozila realizace správního vyhoštění. Rovněž poukázal na to, že v rámci výslechu při svém zadržení policií se žádným způsobem nezmínila o okolnostech, na kterých následně založila svou žádost o mezinárodní ochranu. Hodnotí-li soud výše uvedené okolnosti, nemůže dospět k jinému závěru než žalovaný, totiž k závěru, že oprávněné důvody domnívat se, že žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu, je ryze účelová, jednoznačně existují.

Soud tak shrnuje, že v projednávané věci byly splněny všechny podmínky pro zajištění žalobkyně podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

Žalobkyně rovněž zpochybňuje stanovení délky svého zajištění. Tato námitka není důvodná. Určení konkrétní délky povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podléhá správnímu uvážení žalovaného. To však musí být z odůvodnění rozhodnutí vždy seznatelné a v soudním přezkumu obstojí jen tehdy, pokud má oporu v konkrétních a specifických okolnostech, jež plynou z kontextu celého odůvodnění rozhodnutí. V daném případě žalovaný rozhodl o povinnosti žalobkyně setrvat v zařízení pro zajištění cizinců po dobu 110 dnů. Vycházel přitom z předpokládané délky řízení ve věci mezinárodní ochrany žalobkyně (90 dní), připočetl dobu potřebnou pro případné podání žaloby (15 dní) a přiměřenou dobu potřebnou pro doručování v soudním řízení (5 dní). Žalovaný tudíž důvody, proč zvolil právě 110 dnů zajištění, jasně vysvětlil. Pokud žalovaný kalkuloval s 90 dny pro správní řízení, kalkuloval s přibližně polovinou lhůty pro vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany (viz § 27 odst. 1 zákona o azylu, který stanoví, že ministerstvo rozhodnutí vydá bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 6 měsíců ode dne, kdy byly poskytnuty údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany). Žalobkyně se tedy mýlí, pokud 90 dnů považuje za téměř maximální možnou dobu. Současně nelze přehlédnout, že jde toliko o kvalifikovaný odhad, který nebude nikdy přesný. V době vydání napadeného rozhodnutí (tj. zpravidla po podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a poskytnutí údajů k podané žádosti, avšak ještě před uskutečněním pohovoru se žadatelem ve smyslu § 23 zákona o azylu), není totiž nikdy zřejmé, zda žadatel důvody pro udělení mezinárodní ochrany v rámci pohovoru nedoplní o důvody další, které si vyžádají rozsáhlejší a tedy i časově náročnější shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí.

Zároveň soud dodává, že ustanovení § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu není pro určení délky zajištění podstatné. Soud zde zdůrazňuje, že vyhodnocení žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. h) a jako „účelové“ dle § 46a odst. 1 písm. e) se děje podle odlišných kritérií. V prvé řadě je potřeba uvést, že § 46a odst. 1 písm. e) nepodmiňuje zajištění tím, že je žádost o mezinárodní ochranu účelová, ale tím, že existují oprávněné důvody domnívat se, že je žádost účelová. Již z této okolnosti je zřejmé, že podmínka pro zajištění je formulována volněji než podmínka pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné. Druhým důvodem je okolnost, že aby mohla být žádost o mezinárodní ochranu vyhodnocena jako zjevně nedůvodná, musí být nejen „podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění“, ale zároveň v ní nesmí být uvedeny „skutečnosti svědčící o tom, že by (žadatel-doplněno soudem) mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a“. Jinak řečeno, i účelová žádost může obsahovat skutečnosti vyžadující její posouzení ve standardním režimu – ostatně právě tato situace nastala i v případě žalobkyně, jelikož její tvrzení o hrozícím nebezpečí v důsledku jejího členství v politické straně PORA, vyžaduje posouzení její žádosti ve standardním režimu bez ohledu na to, zda svou žádost podala čistě účelově či nikoliv.

Soud tedy uzavírá, že rozhodnutí žalovaného i co do délky zajištění obstojí a námitka žalobkyně tak není důvodná.

S ohledem na uvedené tedy soudu nezbylo než napadené rozhodnutí zrušit pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s. ř. s., nicméně pouze v té části výroku, která uvádí jako důvod zajištění ustanovení § 46a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

S ohledem na skutečnost, že zbylé části výroku (jež by koneckonců mohly být formulovány i jako samostatné výroky rozhodnutí, jakkoliv by to nebylo příliš praktické) obstojí, nemá tento zrušující výrok za následek povinnost žalovaného propustit žalobkyni na svobodu. Poslední větu ustanovení § 46a odst. 8 zákona o azylu, podle níž ministerstvo žadateli o udělení mezinárodní ochrany v případě, že soud rozhodne o zrušení napadeného rozhodnutí, bez zbytečného odkladu umožní opustit přijímací středisko, je třeba vykládat v souladu s jejím smyslem tak, že k propuštění musí dojít tehdy, pokud zrušením napadeného rozhodnutí zanikne právní titul omezení osobní svobody žalobce. Takový následek nastává i v případě, kdy soud konstatuje prostou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a meritem věci se nezabývá (Buishvili proti České republice, stížnost č. 30241/11). Z povahy věci však nastává pouze tam, kde je zrušeno rozhodnutí jako celek. Přitom ke zrušení rozhodnutí jako celku postačí i jen dílčí nezákonnost či nepřezkoumatelnost, jestliže má za následek nezákonnost takové části výroku, bez níž nemůže působit napadené rozhodnutí právní následky (např. nepřezkoumatelnost samotné délky uloženého setrvání vede ke zrušení rozhodnutí jako celku, neboť bez stanovení délky omezení osobní svobody nemůže toto omezení působit jakékoliv účinky; byl by tím totiž vytvořen z hlediska čl. 5 Úmluvy nepřijatelný stav právní nejistoty). V tomto případě však napadené rozhodnutí po oddělení nezákonné části je plně způsobilé bez jakékoliv právní nejistoty působit jím předpokládané účinky – omezit po stanovenou dobu osobní svobodu žalobkyně, jako žadatelky, v jejímž případě byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. V této plně dostačující části je totiž třeba na napadené rozhodnutí i po vydání tohoto rozsudku nahlížet jako na pravomocné a zákonné rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Soud vyšel z toho, že žalobkyně byla úspěšná z jedné poloviny (požadavek na zrušení napadeného rozhodnutí jako celku byl úspěšný co do jedné ze dvou dílčích oddělitelných částí výroku) a žalovaný také z jedné poloviny. Žalobkyni proto přiznal soud náhradu nákladů řízení v částce 4.114,- Kč. Tato částka sestává 50% z částky 8.228,- Kč, sestávající z odměny advokáta ve výši 6.200,- Kč za dva úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby – § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], ze dvou paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, vše zvýšeno o částku 1.428,- Kč odpovídající 21 % DPH z předchozích částek. Žalovanému, jemuž by právo na poměrnou náhradu nákladů řízení v rozsahu jedné poloviny příslušelo, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 30. prosince 2016

Olga Stránská, v.r.

samosoudkyně

Za správnost: Alena Léblová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru