Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

44 A 21/2016 - 25Rozsudek KSPH ze dne 25.11.2016

Prejudikatura

3 Azs 24/2013 - 42

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Azs 338/2016

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 44A 21/2016 – 25

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou ve věci žalobkyně: I. D., nar. x, státní příslušnice Kyrgyzstánu, t. č. bytem v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová, 294 21 Bělá p. Bezdězem, zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, PS 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2016, č. j. OAM-146/LE-BE02-BE04-PS-2016,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2016, č. j. OAM-146/LE-BE02-BE04-PS-2016, jímž byla žalobkyně podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zajištěna v zařízení pro zajištění cizinců. Doba zajištění byla ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu stanovena do 29. 1. 2017.

Toto rozhodnutí žalobkyně napadá žalobou. Tvrdí, že nebyly splněny podmínky plynoucí z § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, a sice podmínka, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření, a podmínka, že žádost byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl žadatel požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

K prvé podmínce žalobkyně uvádí, že žalovaný alternativy k zajištění v zařízení pro zajištění cizinců (například pobyt v pobytovém středisku nebo pobyt na hlášené adrese) vůbec nezvažoval. Žalobkyně by přitom mohla pobývat se svou matkou a dcerou na hlášené adrese x. Rozhodnutí, kterým se zasahuje do ústavně zaručeného práva na osobní svobodu, by mělo být náležitě odůvodněno. Jelikož žalovaný uvedl pouze to, že vzhledem k pobytové historii žalobkyně by uplatnění zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu nebylo možné, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný také v rozhodnutí zmiňuje pouze skutečnosti, které žalobkyni přitěžují, aniž by zmínil ty skutečnosti, které svědčí v její prospěch. V této souvislosti žalobkyně uvádí, že na území České republiky pobývala určitou dobu legálně, má zde matku a dceru, kterým byla udělena doplňková ochrana, je integrovaná do společnosti a hovoří česky. Žalovaný ji v rámci řízení o zajištění rovněž nevyslechl a vycházel pouze ze zjištění, která učinila Policie ČR v rámci řízení o vyhoštění a zajištění. Tato řízení však plní jiný účel, než je tomu u omezení osobní svobody žadatele o mezinárodní ochranu.

K další podmínce, tj. existenci oprávněných důvodů se domnívat, že žádost byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, žalobkyně uvádí, že žalovaný překročil meze správního uvážení. Žalovaný totiž naplnění této podmínky dovozuje pouze z informací, které si opatřil od Policie ČR, tj. z důvodů, na základě kterých byla žalobkyně zajištěna za účelem správního vyhoštění, a argumentuje pouze tím, že žalobkyně již několikrát o mezinárodní ochranu požádala, což podle žalobkyně nelze považovat za dostatečný důvod. Žalovaný nezohlednil individuální okolnosti života žalobkyně a její celkovou životní situaci. Žalobkyně v žádosti uvedla nové skutečnosti, a sice psychické problémy své dcery ve věku 21 let, která trpí schizofrenií. Povinnost zohlednit i jiné skutečnosti, než jen neoprávněný pobyt přitom stanoví také směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“). I v tomto směru proto žalobkyně považuje žalobou napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

Žalobkyně také napadá délku stanoveného zajištění (110 dní), neboť žalovaný neuvedl, na základě jakých podkladů dospěl k závěru, že ve věci bude rozhodovat v téměř maximální možné době.

Závěrem žalobkyně poukazuje na skutečnost, že zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a zákona o azylu je zbavením osobní svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž v takovém případě musí stát zajistit, že detence bude použita pouze po pečlivém posouzení její nezbytnosti v každém jednotlivém případě, na co nejkratší dobu a bude posouzena možnost užití méně invazivních a donucovacích opatření k dosažení stanoveného cíle. S uvedenými závazky se však žalovaný nevypořádal vůbec nebo nedostatečně. Zajištění žalobkyně je též v rozporu se směrnicí UNHCR o zajištění, podle níž, aby nešlo o svévolné zajištění, musí být nevyhnutelné v individuálním případě, odůvodněné za daných okolností a přiměřené legitimnímu účelu. Skutečnostmi, které by měly být zohledněny při určení, zda je omezení svobody žadatele nevyhnutelné, jsou: spolupráce příp. nespolupráce žadatele se státními orgány v minulosti, dodržování příp. nedodržování podmínek propuštění na kauci, rodina příp. společenské vazby k osobám v zemi, kde probíhá řízení o udělení mezinárodní ochrany, odmítnutí poskytnutí informací ohledné základních důvodů podání žádosti, případně jestli se jedná o zjevně nedůvodnou žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany. Nezákonný vstup nebo pobyt žadatelů o udělení mezinárodní ochrany neposkytuje státům automaticky možnost žadatele zajistit nebo jiným způsobem omezit jejich svobodu pohybu.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě podrobně shrnul informace, které byly v řízení zjištěny z podkladů poskytnutých podle § 87 odst. 1 zákona o azylu Policií ČR. Na základě těchto informací lze podle žalovaného učinit jednoznačný závěr, že o mezinárodní ochranu nyní požádala až v kontextu s hrozícím správním vyhoštěním poté, co byla zajištěna Policií ČR. Z dosavadní pobytové historie, kterou žalovaný podrobně popsal, je také patrné, že žalobkyně z území České republiky nehodlá dobrovolně odcestovat a bude i nadále mařit výkon správního vyhoštění. Žádost žalobkyně je tudíž účelová a žalovaný v napadeném rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil, že lze předpokládat, že žalobkyně bude i nadále pokračovat v hrubém nerespektování právního řádu České republiky. Žalovaný dále odmítl žalobní námitku, že v rozhodnutí nezvažoval možnost alternativ uvedených v § 47 zákona o azylu. Touto možností se v rozhodnutí zabýval, avšak dospěl k závěru, že by v daném případě jejich uložení nebylo dostatečně účinné. Již v průběhu předchozích řízení, ve kterých byla uložena mírnější opatření (povinnost hlásit se v určenou dobu každý týden na Policii ČR), žalobkyně tuto povinnosti bez omluvy neplnila. Žalovaný proto rodinný život žalobkyně nemohl přijmout jako dostatečnou záruku její spolupráce v průběhu azylového řízení. K argumentaci žalobkyně návratovou směrnicí žalovaný s odkazem na příslušnou judikaturu správních soudů uvedl, že ta se na žalobkyni v dané věci nevztahuje s tím, že zajištění žalobkyně má předobraz ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „přijímací směrnice“). K době zajištění žalovaný uvedl, že v odůvodnění rozhodnutí jako celku jsou uvedeny zcela konkrétní a specifické okolnosti, které svědčí pro závěr žalovaného, že zajištění po dobu 110 dní je zcela přiměřené. Těmito okolnostmi jsou předpokládaná délka řízení o mezinárodní ochraně a případného soudního přezkumu, neochota vycestovat z území České republiky a řízení o správním vyhoštění. Žalovaný proto trvá na tom, že jeho závěr stran doby zajištění neodporuje principu zákazu libovůle, diskriminace, neodporuje lidské důstojnosti, neporušuje princip proporcionality ani rovnosti. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby.

Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Následně přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu ministerstvo v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 120 dnů.

Žalobkyně v prvním žalobním bodu namítá, že žalovaný neposuzoval možnost uplatnění zvláštních opatření. Zvláštním opatřením se podle § 47 odst. 1 zákona o azylu rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Podle odst. 2 téhož ustanovení může ministerstvo rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.

Z žalobou napadeného rozhodnutí je především zřejmé, že žalovaný možnost uplatnění zvláštních opatření zvažoval. Poukázal na skutečnost, že žalobkyně nerespektovala svoji povinnost vycestovat z České republiky, a to ani poté, co jí bylo opakovaně uloženo správní vyhoštění. S odkazem na tuto skutečnost žalovaný dospěl k závěru, že uplatnění zvláštního opatření by v dané věci nebylo na místě. Žalovaný v této souvislosti také poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 Azs 192/2014 - 29, podle kterých za situace, kdy cizinec nevycestoval z území v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění, je zásadně vyloučeno uložení zvláštního opatření na místo zajištění.

V návaznosti na nastíněný rozsah odůvodnění nelze rozhodnutí žalovaného považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný zcela jednoznačně označil důvod, který jej vedl k závěru, že uplatnění zvláštního opatření v dané věci nebylo na místě. To, že žalovaný v souvislosti se svojí úvahou o možnosti uplatnění zvláštního opatření výslovně zmínil pouze nevycestování žalobkyně navzdory opakovaně uloženému správnímu vyhoštění, a naopak výslovně nehodnotil význam jiných zjištěných skutečností (například pobytu dcery a matky žalobkyně na území České republiky), neznamená, že by rozhodnutí mohlo být považováno na nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Tato skutečnost může mít případně za následek nižší přesvědčivost přijatého závěru, a to ani ne ve všech situacích, protože mohou nastat případy, kdy jedna ze zvažovaných skutečností je sama o sobě tak závažná, že již bez dalšího jednoznačně vylučuje možnost uplatnění zvláštních opatření. Za takovou skutečnost žalovaný považoval právě to, že žalobkyně i přes opakovaně uložené správní vyhoštění nevycestovala z území České republiky, přičemž tento názor podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 Azs 192/2014 – 29.

Z uvedeného rozsudku takový závěr skutečně vyplývá, byl ovšem vysloven v situaci, kdy Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Konkrétně Nejvyšší správní soud uvedl: „lze uvést, že míra uvážení ohledně možnosti aplikace zvláštního opatření namísto zajištění cizince se liší s ohledem na jednotlivé důvody zajištění popsané v § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Za situace, kdy cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, a je tak dán důvod zajištění dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, je v zásadě vyloučeno, aby správní orgán přistoupil k uložení zvláštního opatření. Pokud by totiž platilo, že je třeba nejprve vždy zvažovat uložení zvláštních opatření, pak by tak bylo nutné činit i v případě, že cizinec závažným způsobem porušil povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování [důvod zajištění dle § 124 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců]. V tomto případě, je však aplikace zvláštního opatření zásadně vyloučena. Za situace, kdy již v minulosti bylo uloženo zvláštní opatření, a cizinec závažným způsobem porušil povinnosti vztahující se k tomuto opatření, je zřejmé, že napříště nepostačuje jeho uložení, a je nutné využít účinnějšího prostředku. Tento prostředek představuje zajištění. Samo jednání uvedené v § 124 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců zásadně implikuje důvodnou obavu, že výkon správního vyhoštění by mohl být zmařen, pokud by správní orgán využil jiný institut než právě zajištění. Obdobná je pak situace v nyní aplikovaném důvodu zajištění podle § 124 odst. 1 písm. c).“

Je zjevné, že uvedený závěr žalovaného nemusí platit vždy, když je přistupováno k zajištění cizince. Při úvaze o možnosti aplikace zvláštního opatření je totiž nezbytné v každém jednotlivém případě zvažovat, nejen v jakém režimu je cizinec zajišťován, tj. zda je zajišťován v režimu zákona o azylu, či v režimu zákona o pobytu cizinců, ale také to, co je konkrétním důvodem pro zajištění cizince.

V souzené věci postupoval žalovaný podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a žalobkyni zajistil proto, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv žalobkyně mohla požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Tento důvod zajištění, který byl v této podobě do zákona o azylu vložen novelou č. 314/2015 Sb. s účinností od 18. 12. 2015, je zřetelnou reakcí na čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice. Podle tohoto ustanovení může být žadatel zajištěn, je-li zajištěn v rámci řízení o navrácení podle návratové směrnice nebo výkonu vyhoštění a mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení.

Účelem tohoto důvodu umožňujícího zajištění žadatele je omezit zneužívání řízení o mezinárodní ochraně pro nelegální migraci. Souvislost zajištění žadatele s předchozím řízením o správním vyhoštění je zde zjevná, resp. je i zákonem o azylu (přijímací směrnicí) předpokládaná. Žadatel je totiž v režimu zákona o azylu zajišťován poté, co byl již zajištěn za účelem realizace správního vyhoštění („žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána v zařízení pro zajištění cizinců“), a to proto, že pokračování zajištění je objektivně nutné, neboť žádost o udělení mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem výkon rozhodnutí o správním vyhoštění pozdržet nebo zmařit. Za takových okolností je třeba podmínky pro zajištění, a to včetně podmínky týkající se možnosti uložení zvláštního opatření, zkoumat zejména na pozadí skutečností zjištěných ohledně dosavadního postoje žadatele k pravomocnému rozhodnutí o správním vyhoštění.

V nynější věci bylo možno vycházet z konkrétního chování žalobkyně, která v minulosti dvakrát nerespektovala pravomocná rozhodnutí o správním vyhoštění (v roce 2011 a 2015). Nerespektovala ani zvláštní opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců uložená v roce 2015 v návaznosti na druhé rozhodnutí o správním vyhoštění (povinnost zdržovat se na určené adrese a povinnost hlásit se pravidelně v určenou dobu Policii ČR). Vznikla proto důvodná obava, že se žalobkyně ani nyní nepodrobí povinnostem plynoucím ze správního rozhodnutí o vyhoštění. Takové jednání proto odůvodňovalo použití opatření, které efektivně znemožní další vyhýbání se realizaci správního vyhoštění, tedy zajištění žalobkyně.

Skutečnosti, na které poukazuje žalobkyně (například že na území České republiky pobývala určitou dobu legálně, má zde matku a zletilou dceru, kterým byla udělena doplňková ochrana a na jejichž hlášené adrese by s nimi mohla pobývat, je integrovaná do společnosti a hovoří česky), jsou za dané skutkové situace v zásadě nedůležité, a to právě s ohledem na shora popsaný účel zajištění a na závažná zjištění ohledně pobytové historie žalobkyně, kdy přítomnost rodiny žalobkyně na území České republiky prozatím nebyla zárukou toho, že žalobkyně zodpovědně přistoupí ke splnění povinnosti vycestovat z území České republiky. K tomu nad rámec uvedených důvodů soud dodává, že mu je z úřední činnosti známo, že soudní řízení ve věci přezkumu rozhodnutí o mezinárodní ochraně (rozhodnutí o třetí žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany) bylo zastaveno usnesením ze dne 11. 3. 2016, č. j. 45 Az 48/2014 – 38, a to z důvodu neznámého pobytu žalobkyně, neboť ta se poté, co byla propuštěna ze zařízení pro zajištění cizinců stala pro soud nekontaktní. Její pobyt se přitom soudu nepodařilo zjistit ani poté, co se obrátila na dceru žalobkyně, která na dotaz soudu na adresu pobytu její matky nereagovala. Je tak zřejmé, že žalobkyně nehodlá se státními orgány spolupracovat ani ve věci realizace jejího správního vyhoštění, ale ani ve věci řízení o mezinárodní ochranu.

Lze dodat, že soud nespatřuje pochybení v postupu, kdy žalovaný využil informace zjištěné v předchozím řízení získané v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o azylu. Tento závěr k předchozí právní úpravě zaujal i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013-42, přičemž jeho závěry lze plně aplikovat v souzené věci. Nejvyšší správní soud konkrétně uvedl, že „[p]řevzetí skutkových zjištění z předchozího řízení o zajištění do rozhodnutí o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců proto není nedostatkem tohoto rozhodnutí za předpokladu, že tato skutková zjištění umožňují dostačujícím způsobem posoudit, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu, včetně posouzení otázky, zda cizinec nespadá do chráněné skupiny osob, na které nelze tuto povinnost aplikovat.“ Po prostudování správního spisu a napadeného rozhodnutí soud dospěl k závěru, že na podkladě skutkových zjištění učiněných žalovaným lze posoudit naplnění podmínek uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, a to jak zpochybňované podmínky týkající se možnosti uplatnění zvláštních opatření, tak podmínky týkající se existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. V dané věci je třeba současně poukázat na skutečnost, že kromě skutečností zjištěných od Policie ČR vycházel žalovaný také z údajů poskytnutých žalobkyní k žádosti o mezinárodní ochranu dne 13. 10. 2016 (§ 10 odst. 2 zákona o azylu) a také informací dostupných v databázi žalovaného týkajících se předchozích žádostí žalobkyně o udělení mezinárodní ochranu.

Soud se dále neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že žalovaný pochybil při posouzení podmínky existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost byla v zařízení pro zajištění cizinců podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoli mohla být podána dříve. Žalovaný svůj závěr postavil na tom, že žalobkyně v České republice pobývá od roku 2004, již v roce 2011 jí bylo uloženo správní vyhoštění na dobu 2 let a v roce 2015 jí bylo uloženo správní vyhoštění na dobu 4 let. Současná žádost o udělení mezinárodní ochrany je čtvrtá v pořadí, přičemž žalobkyně ji podala až v okamžiku, kdy byla zajištěna Policií ČR a kdy se tedy stal reálným výkon jí uloženého správního vyhoštění. Ve své žádosti přitom žalobkyně uvádí téměř totožné skutečnosti, které uváděla v dřívějších neúspěšných žádostech, a sice že se musí starat o nemocnou matku a dceru, která studuje a nemůže se sama živit.

Tyto poznatky podle názoru soudu zcela odůvodňují závěr, že žalobkyně především mohla o mezinárodní ochranu požádat dříve. Řízení o třetí žádosti o udělení mezinárodní ochranu bylo ukončeno rozhodnutím o zastavení řízení ze dne 31. 7. 2014, přičemž soudu je z úřední činnosti známo, že žalobě podané proti tomuto rozhodnutí nebyl přiznán odkladný účinek usnesením zdejšího soudu ze dne 17. 9. 2014, č. j. 45 Az 48/2014 – 21 (usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 23. 9. 2014 a téhož dne také nabylo právní moci). Žalobkyně současně neuvádí nic, co by nasvědčovalo tomu, že důvod, pro který podala žádost o udělení mezinárodní ochrany, je novou skutečností. Zjištěnými poznatky je současně odůvodněn i závěr, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Snaha žalobkyně zabránit jejímu nucenému vyhoštění z území České republiky je patrná z jejího chování již několik let. Soudu je opět z úřední činnosti známo (viz usnesení zdejšího soudu ze dne 17. 9. 2014, č. j. 45 Az 48/2014 – 21), že žalobkyně druhou i třetí žádost podala vždy poté, co byla zajištěna Policií ČR za účelem správního vyhoštění a ne jinak tomu bylo i u žádosti čtvrté. Žalobkyně sice formálně uvedla důvod jiný, a sice rodinné důvody, kdy matce je 67 let a je nemocná a nemocná je i dcera, která současně studuje. Tyto důvody však soud považuje za důvody zástupné a účelové (je současně otázkou, nakolik mohou být tyto důvody azylově relevantní). Žalobkyně předně vůbec netvrdí, že by s matkou a dcerou skutečně žila a obě podporovala. Naopak do protokolu o podání vysvětlení na Policii ČR dne 9. 10. 2016 uvedla, že žádnou stálou adresu nemá a o adrese, na které se její matka a dcera zdržují, se vůbec nezmínila. Soud také, jak již bylo uvedeno výše, v přechozím řízení na této adrese dceru žalobkyně kontaktoval, avšak ta mu žádné informace o pobytu žalobkyně neposkytla. Soud má tedy za prokázané, že žalobkyně čtvrtou žádostí sledovala především to, aby zabránila sému nucenému vyhoštění z území České republiky. Z uvedených úvah je zřejmé, že individuální okolnosti života žalobkyně byly hodnoceny a úvaha o naplnění podmínek pro zajištění nebyla postavena jen na neoprávněném pobytu žalobkyně na území České republiky. Na okraj soud poznamenává, že odkaz na návratovou směrnici je v dané věci nepřiléhavý, neboť žalobkyně nebyla žalobou napadeným rozhodnutím zajištěna v režimu zákona o pobytu cizinců, ale v režimu zákona o azylu.

Žalobkyně také napadá délku stanoveného zajištění (110 dní), neboť žalovaný neuvedl, na základě jakých podkladů dospěl k závěru, že ve věci bude rozhodovat v téměř maximální možné době.

Určení konkrétní délky povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podléhá správnímu uvážení žalovaného. To však musí být z odůvodnění rozhodnutí vždy seznatelné a v soudním přezkumu obstojí jen tehdy, pokud má oporu v konkrétních a specifických okolnostech, jež plynou z kontextu celého odůvodnění rozhodnutí.

V daném případě žalovaný rozhodl o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců po dobu 110 dnů. Vycházel přitom z předpokládané délky řízení ve věci mezinárodní ochrany žalobkyně (90 dní), připočetl dobu potřebnou pro případné podání žaloby (15 dní) a přiměřenou dobu potřebnou pro doručování v soudním řízení (5 dní). Žalovaný tudíž důvody, proč zvolil právě 110 dnů zajištění, jasně vysvětlil. Pokud žalovaný kalkuloval s 90 dny pro správní řízení, kalkuloval s přibližně polovinou lhůty pro vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany (viz § 27 odst. 1 zákona o azylu, který stanoví, že ministerstvo rozhodnutí vydá bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 6 měsíců ode dne, kdy byly poskytnuty údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany). Žalobkyně se tedy mýlí, pokud 90 dnů považuje za téměř maximální možnou dobu. Současně nelze přehlédnout, že jde toliko o kvalifikovaný odhad, který nebude nikdy přesný. V době vydání napadeného rozhodnutí (tj. zpravidla po podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a poskytnutí údajů k podané žádosti, avšak ještě před uskutečněním pohovoru se žadatelem ve smyslu § 23 zákona o azylu), není totiž nikdy zřejmé, zda žadatel důvody pro udělení mezinárodní ochrany v rámci pohovoru nedoplní o důvody další, které si vyžádají rozsáhlejší a tedy i časově náročnější shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí. Soud tedy uzavírá, že rozhodnutí žalovaného i co do délky zajištění obstojí a námitka žalobkyně tak není důvodná.

Závěrem soud konstatuje, že je nesporné, že zajištění cizince je v obecné rovině zásahem do jeho osobní svobody [čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod]. V dané věci však má soud zajištění žalobkyně za zcela legitimní s tím, že rozhodnutí žalovaného dostálo veškerým kritériím, která žalobkyně v žalobě zmiňuje, neboť zajištění bylo v dané věci použito po pečlivém posouzení jeho nezbytnosti s ohledem na konkrétní případ a na co nejkratší možnou dobu, přičemž byla zvážena možnost využití méně invazivních nebo donucovacích prostředků. Zajištění žalobkyně není ani v rozporu se Směrnicí UNHCR o zajištění. Žalobkyně nebyla zajištěna jen proto, že na území České republiky pobývá nelegálně. Zváženy byly naopak právě ty okolnosti, které žalobkyně v žalobě zmiňuje (např. nespolupráce žalobkyně se státními orgány v minulosti a nedodržování podmínek uložených v minulosti jako zvláštní opatření), přičemž soud vysvětlil, proč tyto negativní okolnosti v daném případě musely převážit nad okolnostmi dalšími (zejména nad rodinnými vazbami žalobkyně v České republice).

Z výše uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze 25. listopadu 2016

Mgr. Jitka Zavřelová, v. r.

soudkyně

Za správnost: Božena Kouřimová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru