Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

44 A 16/2017 - 41Rozsudek KSPH ze dne 03.05.2017


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 44A 16/2017 – 41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou ve věci žalobkyně: S. P., státní příslušnice Ukrajiny, t. č. bytem v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, zastoupená Mgr. Michaelou Radoušovou, advokátkou se sídlem Haštalská 760/27, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 2. 2017, č. j. OAM-24/LE-BE05-BE05-PS-2017,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou, podanou prostřednictvím žalovaného dne 17. 3. 2017, podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž byla žalobkyně podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zajištěna v zařízení pro zajištění cizinců. Doba zajištění byla ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu stanovena do 3. 6. 2017. Toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 1. 3. 2017.

Žalovaný žalobu dne 29. 3. 2017 předal se svým vyjádřením a správním spisem Městskému soudu v Praze, který však nebyl k projednání a rozhodnutí věci místně příslušný. Městský soud v Praze proto věc usnesením ze dne 3. 4. 2017, č. j. 1 A 36/2017 – 34, postoupil Krajskému soudu v Praze, kterému byla věc posléze doručena dne 26. 4. 2017.

Žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť je založeno na nesprávných a neúplných skutkových zjištěních a na jejich nesprávném právním posouzení. Závěry o naplnění důvodů pro zajištění podle § 46 odst. 1 písm. e) zákona o azylu a neúčinnosti zvláštních opatření byly založeny na základě výslechu žalobkyně ze dne 6. 2. 2017, který proběhl bezprostředně po jejím zadržení v návaznosti na pobytovou kontrolu. Žalobkyně byla při tomto výslechu v šoku, bez znalosti českých právních předpisů a bez pomoci advokáta či svých blízkých. Uvedla proto některé nepravdivé skutečnosti a jiné

klíčové skutečnosti naopak uvést opomněla, aniž by si uvědomovala, jaký význam může mít neúplná výpověď.

Žalobkyně proto uvádí skutečnosti, jež neuvedla v průběhu výslechu, avšak pro napadené rozhodnutí jsou klíčové: žalobkyně ve své vlasti již nikoho nemá, naposledy tam byla v roce 2002 a nemá tam žádné bydliště ani možnost si nějaké bydlení zajistit. Oproti tomu v České republice legálně žijí dvě její dcery, dva bratři a neteř, s nimiž je v blízkém vztahu a pravidelném kontaktu. Závěr žalovaného uvedený v napadeném rozhodnutí, že žalobkyni v souvislosti s vycestováním nehrozí pronásledování ani vážná újma, je tedy založen na neúplně zjištěném skutkovém stavu.

Žalobkyně dále tvrdí, že žalovaný věc nesprávně právně posoudil, jestliže nerozhodl o uložení zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu. Pokud by žalovaný správně a úplně zjistil skutkový stav, měl by žalobkyni uložit zvláštní opatření, a to nejvhodněji ve formě povinnosti hlásit se osobně ve stanovené době na ministerstvu. Žalobkyně je schopna a ochotna tuto povinnosti plnit. Nadto má v Praze zajištěnu možnost bydlení u své neteře. Žalobkyně je trestně zachovalá a zcela bezúhonná, přičemž proti ní nikdy nebylo vedeno trestní či přestupkové řízení.

Dále žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, což jej činí nepřezkoumatelným. Konkrétně na straně 3 napadeného rozhodnutí žalovaný uvádí, že propuštěním žalobkyně by byl ohrožen průběh řízení ve věci mezinárodní ochrany, aniž by bylo uvedeno, jak k tomuto závěru dospěl. Řízení o udělení mezinárodní ochrany je řízení zahajované na žádost a spolupráce s žalovaným v tomto řízení je tak v nejvlastnějším zájmu žalobkyně. Totéž platí o dalším závěru žalovaného, že by uplatnění zvláštního opatření nebylo účinné, jestliže žalobkyně dlouhodobě nerespektovala svou povinnost vycestovat z území Evropské unie. Žalobkyně poukazuje na to, že pro uvedené jednání jí již bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění a nelze jím argumentovat v rozhodnutí o zajištění podle zákona o azylu. Obviněného rovněž nelze vzít do vazby pouze proto, že spáchal trestný čin. Analogicky tak při rozhodování o zajištění musí existovat i jiné důvody, odlišné od žalobkynina protiprávního jednání, které zajištění odůvodní.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě rekapituluje průběh řízení a napadené rozhodnutí a uvádí, že je z něj seznatelné, z jakých podkladů vycházel, jak je hodnotil a k jakým závěrům tyto úvahy vedly. Co se týče námitky o nesprávnosti skutkových zjištění, uvádí žalovaný, že žalobkyně o svých příbuzenských vazbách průběžně uvádí zcela protichůdné skutečnosti. Nejprve při výslechu tvrdila, že všichni její příbuzní žijí na Ukrajině a může se k nim vrátit, v pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedla, že někteří příbuzní žijí na Ukrajině a někteří v České republice a konečně v žalobě uvedla, že všichni příbuzní žijí v České republice a na Ukrajinu se nemá ke komu vrátit. Z těchto rozporuplných informací lze s obtížemi cokoli s určitostí dovozovat; nicméně ve světle aktuálně uvedené informace, podle které jsou nejbližšími příbuznými žalobkyně dvě zletilé dcery, nemůže její zajištění představovat zásah do rodinného a soukromého života. Tvrzení žalobkyně, že byla při výslechu v šoku, považuje žalovaný za irelevantní, neboť žalobkyně úplnost a správnost protokolu ze dne 6. 2. 2017 stvrdila svým podpisem.

Dále žalovaný uvádí, že byly naplněny podmínky pro zajištění žalobkyně podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť žádost podala v zařízení pro zajištění cizinců, až v okamžiku, kdy jí reálně hrozilo vyhoštění po zhruba patnáctiletém nelegálním pobytu na území České republiky. Žalovaný v případě žalobkyně zvažoval uložení zvláštního opatření, a to konkrétně na stranách 3 a 4 napadeného rozhodnutí, avšak dospěl k závěru, že by v daném případě s ohledem na žalobkyninu pobytovou historii nebyly účinné.

Co se týče námitky, že žalovaný neměl pro účely napadeného rozhodnutí vycházet ze skutečností, jež vyplynuly v řízení o správním vyhoštění, odkazuje žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013 – 42, z něhož vyplývá pravý opak. Žalovaný uzavírá, že skutečnosti, z nichž vycházel pro účely napadeného rozhodnutí, byly postačující, aktuální a umožňovaly posouzení podmínek pro zajištění, přičemž je třeba vzít v úvahu i zákonnou pětidenní lhůtu, která provedení rozsáhlejšího dokazování ani neumožňuje.

Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (byla podána prostřednictvím žalovaného, Městskému soudu v Praze byla doručena dne 29. 3. 2017, místně příslušnému Krajskému soudu v Praze pak 26. 4. 2017), osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Následně přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochranu podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu ministerstvo v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 120 dnů.

V první řadě se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže z jeho odůvodnění, a to ani v kontextu s obsahem správního spisu, nelze seznat důvody, proč správní orgán určitým způsobem. Takovou vadou však zjevně napadené rozhodnutí netrpí.

Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaného k úvaze o neúčinnosti zvláštních opatření vedlo několik důvodů, a sice skutečnost, že žalobkyně nerespektovala svou zákonnou povinnost vycestovat z území České republiky po skončení platnosti víza, že na území České republiky setrvala přibližně 15 let, aniž by projevila snahu si zde svůj pobyt legalizovat, že se vědomě prokazovala padělanými doklady jako pravými a že propuštěním žalobkyně by byl ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. I posledně uvedený závěr pak lze mít za odůvodněný. Ze skutečností, které žalovaný shrnul v úvodu svého rozhodnutí, jednoznačně vyplývá, proč má žalovaný za to, že průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany je ohrožen. Na straně 2 rozhodnutí žalovaný mj. uvedl, že žalobkyni bylo uloženo správní vyhoštění, protože se prokazovala falešným dokladem. Z tohoto jejího jednání je podle žalovaného patrná její neúcta k právnímu řádu České republiky. Existuje také proto nebezpečí, že se bude vyhýbat své povinnosti vycestovat z území České republiky a bude mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění. Takové odůvodnění je odůvodnění srozumitelné a přezkoumatelné. Není na místě po žalovaném požadovat, aby v části rozhodnutí, která obsahuje právní hodnocení, znovu opakoval to, co již bylo v obsáhle řečeno v předcházející části rozhodnutí, která obsahuje rekapitulaci skutkových zjištění. Zda posléze žalovaným uvedené důvody věcně obstojí, je již otázkou jejich věcného posouzení.

Soud se dále zabývat otázkou, zda žalovaný správně posoudil možnost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Důvod zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, který byl v této podobě do zákona o azylu vložen novelou č. 314/2015 Sb. s účinností od 18. 12. 2015, je zřetelnou reakcí na čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice. Podle tohoto ustanovení může být žadatel zajištěn, je-li zajištěn v rámci řízení o navrácení podle návratové směrnice nebo výkonu vyhoštění a mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení.

Pokud jde o správnost argumentace žalovaného, má soud za určující vyjít z účelu sledovaného zajištěním v dané konkrétní věci. Tím je omezit zneužívání řízení o mezinárodní ochraně pro nelegální migraci. Souvislost zajištění žadatele s předchozím řízením o správním vyhoštění je zde zjevná, resp. je i zákonem o azylu (přijímací směrnicí) předpokládaná. Žadatel je totiž v režimu zákona o azylu zajišťován poté, co byl již zajištěn za účelem realizace správního vyhoštění („žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána v zařízení pro zajištění cizinců“), a to proto, že pokračování zajištění je objektivně nutné, neboť žádost o udělení mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem výkon rozhodnutí o správním vyhoštění pozdržet nebo zmařit. S ohledem na tuto návaznost zajištění podle zákona o azylu na zajištění za účelem správního vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců je zřejmé, že i účel obou zajištění je týž.

Z § 47 odst. 2 zákona o azylu vyplývá, že účelem tzv. zvláštních opatření (tedy mírnějších alternativ k zajištění) je zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Naproti tomu účel zajištění dle § 46a zákona o azylu není jednotně nikde definován a vyplývá z jednotlivých skutkových podstat uvedených v odstavci 1 tohoto ustanovení. Některé z těchto účelů přitom zřetelně přesahují pouhé zabezpečení účasti žadatele o mezinárodní ochranu v řízení o jeho žádosti, což je právě i případ § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Účel tohoto ustanovení, jak již bylo shora naznačeno, značně přesahuje samotné řízení ve věci mezinárodní ochrany a směřuje k tomu, aby cizinec, jemuž hrozí vyhoštění, se nedostal podáním účelové žádosti o mezinárodní ochranu do faktického postavení, v němž by pro něj bylo oproti režimu dle zákona o pobytu cizinců snazší vyhnout se vyhoštění. Smyslem tohoto ustanovení je tedy znemožnit zneužití zákona podáním účelové žádosti o mezinárodní ochranu a dosažením takových podmínek, které žadateli umožní vyhnout se vyhoštění (typicky útěkem, přerušením kontaktu s orgány veřejné správy). Účelem § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není zabezpečit účast žadatele v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, nýbrž zabezpečit jeho dostupnost pro policejní složky fakticky vykonávající rozhodnutí o vyhoštění pro dobu, kdy žadatel pozbyde postavení žadatele o mezinárodní ochranu a budou splněny podmínky vykonatelnosti rozhodnutí o vyhoštění (§ 119 odst. 7 zákona o pobytu cizinců).

Volba mírnějších opatření než je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochranu, mezi něž lze řadit zmíněná zvláštní opatření (povinnost zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo se osobně hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené), je vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření. To však v dané věci nelze očekávat.

Skutečnost, že se žalobkyně – byť i jen jedenkrát – prokázala příslušníkům Policie České republiky padělaným dokladem, aby jim zabránila zjistit, že zde pobývá nelegálně, je jednoznačným dokladem jejího pohrdavého postoje k státním orgánům České republiky a je velmi závažným prohřeškem proti veřejnému pořádku. Tento závěr vyplývá v první řadě ze skutečnosti, že jde o jednání v České republice trestné (padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). V druhé řadě pak lze závažnost tohoto jednání ilustrovat i na pozadí zákona o azylu. Zákon o azylu na jedné straně obecně počítá se situací, že žadatel o mezinárodní ochranu doklady vůbec nemá (neboť si je pří útěku ze své vlasti nestihne vzít, případně o ně na útěku přijde apod.), přičemž tuto skutečnost samu o sobě zákon o azylu nijak nesankcionuje. Tomu odpovídá i soudní judikatura. Lze odkázat například na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Mahdi (C - 146/14), ve které Soudní dvůr v bodě 73 konstatoval, že pouhá skutečnost, že cizinec nemá doklad totožnosti, nemůže být důvodem k jeho zajištění. Soud si je vědom skutečnosti, že v citované věci se nejednalo o žadatele o azyl, nýbrž o nelegálně pobývajícího cizince. I tak lze toto rozhodnutí argumentačně použít, neboť pomocí argumentu a maiori ad minus nutno dospět k závěru, že týž závěr lze tím spíše aplikovat na žadatele o mezinárodní ochranu, který má ve srovnání s nelegálně pobývajícím cizincem ve všech ohledech privilegovanější postavení. Jestliže se ale na straně druhé žadatel aktivně prokazuje padělanými doklady, jde o situaci jinou: podle § 73 odst. 3 písm. b) zákona o azylu takové jednání představuje (ve spojení se skutečností, že současně není známa žadatelova totožnost) samostatný důvod k nepovolení vstupu na území České republiky žadateli, který podal žádost o mezinárodní ochranu na mezinárodním letišti. Obdobně podle § 46a odst. 1 písm. b) zákona o azylu takové jednání představuje (ve spojení se skutečností, že současně není známa žadatelova totožnost) samostatný důvod pro zajištění žadatele, který podal žádost o mezinárodní ochranu v zařízení pro zajištění cizinců.

Soud má ze správního spisu za prokázané, že se žalobkyně úmyslně (ve zlé víře) snažila oklamat státní orgány, což svědčí o pramalém respektu k právním předpisům a o nulové snaze se stáními orgány spolupracovat. S ohledem na to nelze považovat za pravděpodobné, že tentokrát by žalobkyně své povinnosti plynoucí z řízení o mezinárodní ochraně a své další povinnosti, které by jí vznikly v případě negativního výsledku tohoto řízení, zodpovědně plnila. Podstatou zvláštního opatření ve formě uložení povinnosti hlásit se ve stanovené době osobně ministerstvu [§ 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu], které žalobkyně v žalobě uvádí jako pro svůj případ vhodné, je – jak vyplývá již z jeho názvu – pobyt žadatele na území České republiky bez jakéhokoli dozoru či kontroly mimo to, že v pravidelně stanovených termínech dochází na Ministerstvo vnitra. Tento režim je tedy ještě benevolentnější, než povinnost zdržovat se v pobytovém středisku ministerstvu [§ 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu], které však může cizinec také kdykoliv opustit. V režimu, který žalobkyně navrhuje, by jí tak nic nebránilo, aby ihned po propuštění ze zajištění, přestala s ministerstvem uloženou formou spolupracovat. Vzhledem k dosavadnímu počínání žalobkyně (v jehož kontextu rozhodně nelze přisvědčit vlastnímu hodnocení žalobkyně, že je „zcela bezúhonnou osobou“) nelze ovšem očekávat, že se žalobkyně bude žalovanému pravidelně hlásit a bude k dispozici do doby skončení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu a eventuálně poté i dobrovolně vycestuje z území České republiky.

Soud uzavírá, že skutečnost, že se žalobkyně prokazovala padělanými doklady, tedy obstojí sama o sobě k odůvodnění neúčinnosti zvláštních opatření. Dalšími důvody, které žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí (tedy dlouhodobý nelegální pobyt a nevycestování z území České republiky po skončení platnosti víza), se soud proto dále nezabýval. Požadavek žalobkyně, že k odůvodnění zajištění musí přistoupit další skutečnosti – mimo výše popsané žalobkynino předcházející protiprávní jednání – nemá oporu v zákoně (srov. § 46a odst. 1zákona o azylu a contrario) a je tak bez významu. Žalovaný tedy nepochybil ani po věcné stránce, pokud dospěl k závěru o neúčinnosti zvláštních opatření.

To, že žalovaný vycházel z informací, které měl k dispozici již z řízení o správním vyhoštění, což žalobkyně namítá, nepovažuje soud za nikterak problematické. Odkazuje přitom na žalovaným přiléhavě zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013 – 42, v němž se uvádí, že „vzhledem k tomu, že zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, nekonkretizuje způsob, jakým má ministerstvo zjišťovat splnění podmínek pro uložení povinnosti podle § 46a odst. 1 písm. c) uvedeného zákona, lze dovodit, že tyto skutečnosti ministerstvo zjišťuje především ze spisů žadatele a informací od Policie ČR. Převzetí skutkových zjištění z předchozího řízení o zajištění do rozhodnutí o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců proto není nedostatkem tohoto rozhodnutí za předpokladu, že tato skutková zjištění umožňují dostačujícím způsobem posoudit, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci tohoto institutu, včetně posouzení otázky, zda cizinec nespadá do chráněné skupiny osoby, na které nelze tento institut aplikovat.“ Soud uzavírá, že v dané věci žalovaný nepochybil, neboť informace, z nichž byly dostatečně aktuální a přiměřeně obsažné ve vztahu k pětidenní lhůtě stanovené § 46a odst. 4, v níž byl žalovaný povinen rozhodnutí o zajištění vydat.

Žalobkyně dále namítá, že žalovaný vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Soud v první řadě podotýká, že tato námitka nemůže obstát, byl-li onen nesprávně zjištěný skutkový stav zapříčiněn výlučně vlastním jednáním žalobkyně, která dne 6. 2. 2017 v průběhu výslechu uvedla – lhostejno zda v šoku, či úmyslně – zcela nepravdivé informace. Žalobkyně je svéprávnou dospělou osobou, při výslechu dne 6. 2. 2017 uvedla, že je její zdravotní stav dobrý a protokol podepsala jakožto úplný a správný. Žalovaný tak neměl důvod pochybovat o pravdivosti jejích tvrzení. Nelze též žalovanému vytýkat, že z informací poskytnutých žalobkyní vycházel při vydávání napadeného rozhodnutí ze dne 17. 2. 2017, pokud první odlišné informace žalobkyně poskytla až 22. 3. 2017 při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Soud ovšem poukazuje na to, že údaje, které žalobkyně uvedla v průběhu výslechu nesprávně a v žalobě je uvádí na pravou míru, se týkají existence rodinných vazeb žalobkyně v České republice, které beztak nemají dopad do posouzení žalobkyně jakožto zranitelné osoby. Takové skutečnosti rozhodování o zajištění v zařízení pro zajištění cizinců, resp. o ukládání zvláštních opatření, významnější roli nehrají, neboť – jak soud vysvětlil výše – důvodem pro zajištění, který obstojí sám o sobě, je fakt, že se žalobkyně prokázala padělaným dokladem. Závěrem však soud dodává, že uvádění nepravdivých, resp. vzájemně protichůdných informací při komunikaci s policií a s žalovaným, je nepochybně dalším aspektem, který má vliv na hodnocení důvěryhodnosti žalobkyně.

Z výše uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměal úspěch. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nevznikly .

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 3. května 2017

Mgr. Jitka Zavřelová, v. r.

soudkyně

Za správnost: Božena Kouřimová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru