Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

44 A 14/2016 - 30Rozsudek KSPH ze dne 15.11.2016


přidejte vlastní popisek


44 A 14/2016 - 30

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou, ve věci žalobce: M. A. S S., nar. X, státní příslušnost Libye, trvale bytem M., L., zastoupen JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, 415 01 Teplice, proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2016, č. j. CPR-5226-5/ČJ-2016-930310-V236, o správním vyhoštění,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2016, č. j. CPR-5226-5/ČJ-2016-930310-V236, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 6.800,- Kč, a to k rukám jeho právní zástupkyně, JUDr. Heleny Tukinské, advokátky.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a současně potvrzeno rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělením pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 25. 1. 2016, č. j. KRPS-379425-36/ČJ-2015-

- 2 -

010024, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) na dobu pěti let.

Žalobce uvedl, že považuje napadený výrok a celé rozhodnutí za nezákonné proto, že vychází ze stanoviska, které neodpovídá skutečnému stavu v Libyi v Misuratě. Uvedl, že v Libyi bojoval, jako voják při bojích utrpěl střelné zranění páteře. Pro toto zranění se do současné doby léčí. Je postižen, není schopen samostatně zajistit péči o svoji osobu, je v péči o nejzákladnější životní potřeby odkázán na jiné osoby a vyžaduje soustavné léčení a rehabilitace odborníků, aby dále přežíval. Musí pravidelně užívat řadu léků. V Libyi neexistuje žádná možnost odpovídajícího léčení a rehabilitace. Nejsou zde dostupné léky, voda, elektrická energie atd. Vzhledem k tomu, že žalobce není sám schopen se pohybovat, nemůže se v případě potřeby přemisťovat. Toto jsou skutečnosti, které závazné stanovisko ani shora uvedená rozhodnutí nevzala v úvahu, neboť jinak by nemohl být učiněn závěr, že vycestování žalobce dle § 179 zákona o pobytu cizinců je možné. Rovněž uvedl, že nemůže souhlasit se závěrem žalovaného v napadeném rozhodnutí, že jeho zdravotní stav neodůvodňuje setrvání na území České republiky proto, že již v takovém stavu do ČR přicestoval, a že zde nemá vazby společenské, kulturní a rodinné. Pokud žalovaný konstatuje, že již před přicestováním do ČR za účelem léčení si měl žalobce zjistit potřebnou délku léčení a podle toho požádat o udělení dlouhodobého víza a že je jeho vinou, že nepožádal předem o takový druh pobytu, který by pokryl celou dobu léčení, uvedl, že v praxi takovýto pobyt (dlouhodobé vízum za účelem léčení) není možné získat. V Libyi nefungují žádné orgány, které by takový pobyt povolily.

Z výše uvedených důvodů navrhl žalobce zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce na území České republiky přicestoval v roce 2012 z důvodu lázeňského léčení, tedy nikoliv kvůli léčení v důsledku zranění nebo náhlého zhoršení zdravotního stavu, které by vzniklo v průběhu pobytu na území České republiky. Na území České republiky přicestoval na základě krátkodobého schengenského víza vydaného Francií v Tripolis a náklady na léčbu jsou plně hrazeny Velvyslanectvím Libyjského státu. Před příjezdem na území České republiky si měl žalobce zjistit délku léčení, kdy měl i předpokládat možnost změny délky jeho léčení a podle toho požádat o vydání vhodného víza na území České republiky. Je pouze vinou žalobce, že si nepožádal o takový druh pobytu, který by pokryl celou dobu léčení. Žádná lékařská zpráva, která by prokazovala, že žalobce nemohl vycestovat z území České republiky v době stanovené k vycestování v rozhodnutí o správním vyhoštění, nebyla předložena. Žalovaný uvedl, že přicestování žalobce na území České republiky za účelem lázeňského léčení, neznamená, že žalobce bude vědomě porušovat zákony České republiky a opakovaně mařit výkon správních rozhodnutí. Proto navrhl zamítnutí žaloby.

Krajský soud v Praze zjistil ze správního spisu následující skutečnosti:

Žalobce přicestoval na území České republiky v roce 2012 z Francie, do které přicestoval z Libye. Nejprve se léčil se zraněním páteře ve Francii, od 27. 9. 2012 se léčí na území České republiky v Rehabilitačním ústavu Kladruby a v Teplicích.

- 3 -

Dne 5. 12. 2012 podal žalobce žádost o vízum nad 90 dnů za účelem strpění. Dne 14. 1. 2013 vydalo ministerstvo vnitra rozhodnutí, kterým pro nesplnění požadavků nebyla žádost povolena. Dne 12. 2. 2013 bylo Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Ústeckého kraje zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění žalobce z území členských států Evropské unie podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Dne 29. 5. 2013 bylo žalobci vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění pod č. j. KRPU-126186-11/ČJ-2013-040026, proti kterému se žalobce odvolal. Dne 20. 12. 2013 vydal žalovaný rozhodnutí pod č. j. CPR-7614-5/CJ-2013-930310-V217, kterým bylo původní rozhodnutí o uložení správního vyhoštění z území členských států Evropské unie zrušeno, a věc byla vrácena k novému projednání. Dne 3. 6. 2014 bylo Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Ústeckého kraje, vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění pod č. j. KRPU-126186-23/ČJ-2013-040026-SV podle ustanovení § 119 odst. 1, písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců na dobu osmi měsíců, proti kterému se žalobce také odvolal. Dne 16. 10. 2014 vydal žalovaný rozhodnutí pod č. j. CPR-11526- ČJ-2014-930310-V217, kterým odvolání zamítl. Dne 24. 11. 2014 Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, zahájila proti žalobci řízení ve věci správního vyhoštění z území členských států Evropské unie podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců. Dne 9. 12. 2014 bylo toto správní řízení ukončeno vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění pod č. j. KRPU-263631-12/ČJ-2014-040026-SV na dobu osmnácti měsíců, proti kterému se žalobce odvolal. Žalovaný vydal dne 20. 2. 2015 rozhodnutí pod č. j. CPR-2116-2/ČJ-2015-930310-V217, kterým odvolání žalobce zamítl. Dne 27. 4. 2015 zahájila Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, řízení ve věci správního vyhoštění žalobce z území členských států Evropské unie podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců. Dne 4. 5. 2015 bylo toto správní řízení ukončeno vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění pod č. j. KRPU-96494-11/ČJ-2015-040026-SV na dobu pěti let, proti kterému se žalobce odvolal. Žalovaný vydal dne 25. 8. 2015 rozhodnutí pod č. j. CPR-20527-2/ČJ-2015-930310-V217, kterým odvolání žalobce zamítl. Dne 9. 11. 2015 zahájila Policie České republiky, Krajským ředitelstvím policie Středočeského kraje, zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění z území členských států Evropské unie podle § 119 odst. 1, písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců. Dne 25. 1. 2016 vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí, kterým žalobci uložil správní vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců na dobu pěti let. V odůvodnění správní orgán prvního stupně uvedl, že žalobci bylo za neoprávněný pobyt opakovaně uloženo správní vyhoštění, na území České republiky však vědomě pobývá dále, aniž by k tomu byl oprávněn. Dále uvedl, že ve věci žalobce se nelze odvolávat na nutnost další léčby na území České republiky a špatný zdravotní stav, neboť v takovém zdravotním stavu žalobce na území České republiky již přicestoval. Přicestoval bez doprovodu, a jestliže byl schopen sám bez doprovodu přicestovat, je zřejmé, že i pokud by nedošlo ke zlepšení jeho zdravotního stavu, nemůže být tento zdravotní stav překážkou k vycestování, neboť ani předtím mu tento zdravotní stav nijak v cestování nebránil. K otázce možnosti vycestování do Libye uvedl, že politickou a zejména bezpečnostní situaci v zemi žalobce, konkrétně ve městě Misuráta, v současné době lze považovat za natolik uspokojivou, že umožňuje jeho návrat. Žalobce v průběhu své výpovědi nezmínil žádnou konkrétní obavu vztahující se k ozbrojenému konfliktu, pouze poukázal na celkově nepříznivou situaci v Libyi a ani nezmínil,

- 4 -

že by byl něčím konkrétně ohrožen. Správní orgán vydávající závazné stanovisko dospěl po prostudování všech dostupných informací k závěru, že bezpečnostní situace v Libyi je stále komplikovaná, nicméně nelze oprávněně tvrdit, že by bez ohledu na své osobní okolnosti každý, kdo by se vrátil do Libye nebo její části, by byl nutně ohrožen již na základě pouhé přítomnosti na území toho kterého regionu. Žalobce do České republiky přicestoval výhradně za účelem svého léčení a byl to také jediný důvod jeho odjezdu z vlasti. Z jeho vyjádření bylo patrné, že místo jeho trvalého pobytu se nachází ve městě Misuráta, kde nebyly v té době hlášeny žádné ozbrojené střety a situace byla v těchto místech dostatečně bezpečná. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém argumentoval jak svým zdravotním stavem, tak bezpečnostní situací v Libyi. Dne 29. 8. 2016 vydalo MV ČR závazné stanovisko k možnosti vycestování žalobce, ve kterém uvedlo, že oblast města Misuráta je považována za relativně bezpečnou zónu, kde neprobíhají žádné ozbrojené střety znepřátelených stran. Přestože se uvádí, že v okolí tohoto města byl podniknut teroristický útok, ten však byl jednoznačně směřován na policejní či vojenské cíle a jednalo se o ojedinělou akci. Proto se žalobce v případě, že by se cítil tamní situací natolik ohrožen, má možnost usídlit se v jiných, bezpečnějších částech země, jako je například oblast hlavního města. Ozbrojený konflikt v Libyi zcela jistě nepostihuje celou zemi, kde podle dostupných informací běžný život probíhá bez vážných bezpečnostních hrozeb. Sám žalobce potvrdil, že v Libyi stále žijí jeho blízcí v místě trvalého bydliště, proto bude mít možnost požádat je o pomoc. Dne 26. 9. 2016 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobce zamítl. V odůvodnění uvedl, že v nyní projednávané věci je podstatná skutečnost, že žalobce mařil výkon správního rozhodnutí tím, že pobýval na území České republiky i přes to, že mu byl rozhodnutím č. j. KRPU-96494-11/ČJ-2015-040026-SV zakázán vstup a pobyt na území členských států Evropské unie a proto správní orgán I. stupně vydal dne 25. 01. 2016 napadené rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť žalobce naplnil ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona č. 326/1999 Sb., zcela adekvátně. Skutečnost, že žalobce na území České republiky mařil výkon správního rozhodnutí ode dne 30. 10. 2015 do dne 09. 11. 2015, byla nashromážděným spisovým materiálem, který byl podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí o správním vyhoštění, prokazatelně doložena a odůvodněna. Rovněž uvedl, že předložená lékařská zpráva neprokazuje, že by žalobce v době stanovené k vycestování z území České republiky rozhodnutím o správním vyhoštění č. j. KRPU- 96494-11/ČJ-2015-040026-SV, tj. do dne 29. 10. 2015 nemohl vycestovat z území České republiky. Naopak z lékařské zprávy je patrno, že již ode dne 17. 10. 2013 se žalobce léčí ambulantně. V otázce možnosti vycestování odkázal žalovaný na stanovisko ministerstva vnitra (dále jen „MVČR“) ze dne 29. 8. 2016.

Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (s. ř. s.). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl přitom k závěru, že žaloba je důvodná.

Mezi účastníky není sporné, že žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců, konkrétně mařil

- 5 -

výkon správních rozhodnutí. Žalobce zpochybňuje závěr závazného stanoviska MVČR o možnosti jeho vycestování jednak s ohledem na bezpečnostní situaci v Libyi a jednak s ohledem na svůj zdravotní stav. Tato námitka je důvodná. Podle ustanovení § 179 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců se „za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání“. Soud přezkoumal závazné stanovisko MVČR v souladu s ustanovením § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. a dospěl k závěru, že toto stanovisko je nezákonné pro nepřezkoumatelnost. MVČR se sice ve svém stanovisku rozsáhle zabývá politickou a bezpečnostní situaci v Libyi, ale nebere v potaz specifické okolnosti žalobce, konkrétně jeho zdravotní stav. Vzhledem k tomu, že žalobce se na území ČR v současnosti léčí z komplikovaného střelného poranění, mělo se MVČR zabývat tím, zda je v zemi původu dostupná potřebná lékařská péče a pokud ne, zda by její absence mohla mít na zdravotní stav žalobce vliv do té míry, že by mohl být fakticky vystaven „nelidskému zacházení“, které může být podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva způsobeno nejen jednáním ze strany státu adresovaným jednotlivci, ale i např. zcela nedostatečnou kvalitou zdravotní péče (srovnej rozsudek ESLP ze dne 2. 5. 1997 ve věci D. v United Kingdom, číslo stížnosti 30240/96). MVČR se však touto otázkou vůbec nezabývalo a jeho stanovisko je proto nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění. Jelikož napadené rozhodnutí vychází z nezákonného závazného stanoviska, je i toto rozhodnutí nezákonným.

Z výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto postupoval podle ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. a napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Ve věci rozhodoval bez jednání, jelikož účastníci s takovým postupem vyslovili souhlas podle ustanovení § 51 s. ř .s. V dalším řízení si žalovaný vyžádá nové závazné stanovisko MVČR. Nad rámec zrušovacího důvodu poukazuje soud na to, že závazné stanovisko MVČR trpí i dalšími deficity, které bude v dalším řízení nutno odstranit. Především bude třeba aktualizovat podklady, z nichž MVČR při vypracování závazného stanoviska vycházelo, jelikož podklady, které byly 1-2 roky staré, mohly jen stěží postihnout poměrně dynamickou politicko-bezpečnostní a humanitární situaci v Libyi. Dále soud poznamenává, že tvrzení MVČR, že oblasti Misuráty a Tripolisu patří mezi poměrně klidné a bezpečné, jsou v rozporu s veřejně dostupnými informacemi (např. ze zprávy britského ministerstva vnitra z června 2016 (dostupné zde https://www.gov.uk/government/uploads/system/uploads/attachment_data/file/534061/Libya_-_Security_situation_and_humanitarian_conditions_-_v1.0.pdf). Z této zprávy rovněž vyplývá katastrofální stav dostupnosti lékařské péče v Libyi (viz kapitolu 10.3.1 zprávy, která vychází ze zprávy Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí UNOCHA), což by z důvodů uvedených výše mohlo být pro posouzení možnosti vycestování žalobce relevantní.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobci, který byl ve věci plně úspěšný, přiznal soud náhradu nákladů ve výši 6.800,- Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta ve výši 6.200,- Kč za dva úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby– § 7, § 9 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a ze dvou paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky.

- 6 -

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 15. listopadu 2016

Olga Stránská, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Pavlína Švejdová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru