Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

44 A 118/2010 - 23Usnesení KSPH ze dne 23.03.2011

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Ans 10/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

44 A 118/2010-23

USNESENÍ

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudkyň JUDr. Dalily Marečkové a Mgr. Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: M. J., zastoupená JUDr.Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5, proti žalovanému: Městský úřad Říčany, se sídlem Melantrichova 2000, 251 01 Říčany, v řízení o žalobě proti nečinnosti žalovaného,

takto:

I. Řízení se zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce JUDr. Tomáše Hlaváčka, advokáta se sídlem Kořenského 15/1107, 150 00 Praha 5, náhradu nákladů řízení v částce 9640 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu druhého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) podanou dne 20. 12. 2010 u Krajského soudu v Praze domáhá, aby soud žalovanému uložil do deseti dnů od právní moci rozsudku rozhodnout ve věci žádosti žalobkyně ze dne 29. 10. 2009 o odstranění nepovolené stavby plynovodu na pozemku parc. č. 474 a č. 190/27 v katastrálním území Louňovice a aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že na základě žádosti žalobkyně ze dne 29. 10. 2009 o odstranění nepovolené stavby plynovodu požádal společnost zajišťující pro investora vyřizování věcných břemen (dále jen „investor“) o sdělení, zda stavba plynovodu skutečně zasáhla do pozemku žalobkyně. Investor dne 18. 1. 2010 žalovanému zaslal kopii dopisu adresovaného žalobkyni, z něhož plyne, že do pozemku žalobkyně parc. č. 190/27 v katastrálním území Louňovice zasáhne ochranné pásmo, a to v šířce 0,13 m a maximálně v délce 1,07 m. Dne 25. 3. 2010 provedl investor místní šetření, při němž byl vybudovaný plynovod vytýčen s tím, že bude následně také zaměřen. Kopii dopisu od investora informujícím o podniknutých krocích posléze žalovaný zaslal dne 28. 7. 2010 žalobkyni s tím, že se s opatřením investora ztotožňuje. Ověřený geometrický plán zachycující skutečné umístění stavby pak dne 5. 1. 2011 zaslal investor žalobkyni, která jej posléze u žalovaného zpochybnila s tím, že na vlastní náklady nechá příslušnou část plynovodu zaměřit znovu. Jiný geometrický plán však nedoložila. Na základě nařízení Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 17. 12. 2010 provést řízení o odstranění stavby pak žalovaný zaslal dne 7. 1. 2011 žalobkyni své sdělení o tom, že neshledal důvod nařídit odstranění povolené stavby.

Podáním ze dne 10. 2. 2011 doručeným soudu dne 14. 2. 2011 bere žalobkyně žalobu zpět s tím, že žalovaný usnesením ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 0068039/2009/Pa, čj, 3621/2011-MUR/OSÚ/00356, předaným k poštovní přepravě dne 25. 1. 2011, o žádosti žalobkyně rozhodl, přičemž předmětné řízení zastavil. Toto rozhodnutí žalovaný vydal po 15 měsících od podání žádosti, po 3 měsících od podání opatření proti nečinnosti, které žalobkyně uplatnila u nadřízeného správního orgánu, a po 1 měsíci od podání žaloby. Jakkoli se žalobkyně proti tomuto rozhodnutí odvolá, má nyní zato, že žaloba na ochranu proti nečinnosti je v tomto okamžiku bezpředmětná. Jelikož žalobkyně bere žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného, navrhuje, aby soud řízení zastavil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni vyčíslenou náhradu nákladů řízení.

Podle ustanovení § 47 psím. a) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět. Jelikož podání žalobkyně obsahující zpětvzetí žaloby nevzbuzuje žádné pochybnosti, soud řízení zastavil.

O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. Dle tohoto ustanovení žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení. Soud proto v souzené věci zkoumal, zda byly splněny podmínky věty druhé citovaného ustanovení, konkrétně zda ke zpětvzetí žaloby došlo skutečně v důsledku pozdějšího chování žalovaného.

Soud, ačkoli si je vědom judikatury jiných krajských soudů, podle níž podmínkou aplikace ustanovení § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. je důvodnost podané žaloby, resp. skutečnost, že by žalobce byl býval se svojí žalobou úspěšný (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2007, čj. 22 Ca 483/2006-23), v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení tuto otázku neposuzoval.

Předně pokud by předpokladem pro aplikaci věty druhé ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. měla být skutečnost, že žalobce by byl se svojí žalobou úspěšný, jak uvádí Krajský soud v Ostravě ve zmiňovaném rozhodnutí, znamenalo by to, že by soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení v daných věcech musely posuzovat nejen důvodnost žaloby, ale také její přípustnost. Neboť aby žaloba mohla být důvodná, nesmí tu být důvod k jejímu odmítnutí. To by znamenalo posuzovat řadu dalších otázek: existenci podmínek řízení, včasnost žaloby, skutečnost, zda návrh nebyl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou či zda podání návrhu nevylučuje zákon. Takto široce zmiňované ustanovení vykládat nelze. Bylo by nelogické, aby se soud, který zastavil řízení, věcí dál zabýval z důvodu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Vedle toho by uvedeným výkladem byly v neprospěch žalobce nepřípustně rozšiřovány podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení.

Oporou pro naznačený výklad, dle kterého podmínkou pro aplikaci věty druhé ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. je důvodnost žaloby, není ani partnerské ustanovení § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V tomto ustanovení je výslovně uvedeno, že „byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)“. Předně se tu nehovoří o důvodnosti žaloby ve smyslu úspěšnosti žalobce, ale o žalobě, která byla podána důvodně. Mezi těmito pojmy je zřejmý rozdíl a nelze je směšovat. Skutečnost, že žaloba byla podána důvodně, ještě zdaleka neznamená, že žalobce bude v řízení úspěšný. V důsledku dispoziční a koncentrační zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, není vůbec vyloučeno, že soud v důsledku nevhodně zvolených žalobních bodů zamítne žalobu, i když napadené rozhodnutí je v některých ohledech vadné. Totéž platí pro věci projednávané v civilním řízení soudním (zde zejména ve vztahu k neunesení důkazního břemene). Ani argumentace textací ustanovení obsaženého v o. s. ř. tedy nevede k závěru, že žalobci bude přiznána náhrada nákladů řízení jen tehdy, bude-li jeho žaloba důvodná (ve smyslu úspěšná).

Nadto ze skutečnosti, že zatímco v ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. je uveden požadavek, že žaloba byla podána důvodně, a v ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. takový požadavek uveden není, je třeba učinit závěr, že taková úprava je úmyslná. Výslovně stanovené podmínky v s. ř. s. totiž poskytují dostatečnou záruku toho, aby byl každý případ hodnocen ve své jedinečnosti a bylo vždy spravedlivě rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Zavádění pojmů hmotněrpávní a procesněprávní důvodnosti, jak činí Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2008, čj. 1 Ans 4/2008-62, je pak spíše matoucí a ve své podstatě i zbytečné.

Při rozhodování podle věty druhé ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. je totiž soud povinen vždy důsledně zkoumat, zda úkon žalovaného, na který se žalobce ve svém zpětvzetí žaloby odkazuje, opravdu směřuje k uspokojení toho, čeho se žalobce žalobou domáhal. V řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného proto bude soud pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů hodnotit, zda žalovaný svým chováním (např. zrušením rozhodnutí v řízení podle § 94 správního řádu) ustavil stav, jehož se žalobce domáhal svojí žalobou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2008, čj. 3 Ads 58/2008-54). V řízení o žalobce na ochranu proti nečinnosti bude soud hodnotit, zda žalovaný až po podání žaloby začal konat a vydal skutečně to rozhodnutí, jehož vydání žalobce svojí žalobou žádal. Tedy, náhrada nákladů řízení bude přiznána jen tomu žalobci, který vzal žalobu zpět skutečně pro pozdější chování žalovaného.

V souzené věci soud uzavřel, že žaloba byla podána dne 20. 12. 2010. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyně podala dne 29. 10. 2009 žádost o odstranění nepovolené stavby plynovodu na pozemku parc. č. 474 a 190/27 v katastrálním území Louňovice a není sporu ani o tom, že do dne podání žaloby nebylo o této žádosti rozhodnuto. Z rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2011, které žalobkyně přiložila ke zpětvzetí žaloby, je zřejmé, že žalovaný o předmětné žádosti žalobkyně tímto rozhodnutím rozhodl, a to tak, že podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu řízení zastavil. Vydání tohoto rozhodnutí (bez ohledu na jeho obsah) se žalobkyně domáhala podanou žalobou na ochranu proti nečinnosti. Není přitom podstatné, že co do obsahu žalobkyně s vydaným rozhodnutím spokojena není a avizovala, že se proti němu odvolá. Toto rozhodnutí, které bylo důvodem pro zpětvzetí žaloby, bylo předáno poštovní přepravě a tedy vydáno ve smyslu ustanovení § 71 odst. 2 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, dne 25. 1. 2011, tedy více než jeden měsíc po podání žaloby. Jakkoli se taková lhůta může jevit krátká, nelze pominout, že celé správní řízení trvalo 15 měsíců, což je jednoznačně délka překračující rozumnou míru. Na uvedených závěrech v souzené věci nemůže změnit nic ani to, že žalovaný s žalobkyní během řízení komunikoval. Rozhodné je toliko to, zda vydal požadované rozhodnutí či nikoli.

Podmínky pro použití ustanovení § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. jsou tedy splněny. Aplikaci tohoto ustanovení přitom v souzené věci nevylučuje ani ustanovení § 60 odst. 7 s. ř .s., dle kterého „jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává.“ Podle názoru krajského soudu lze právě aplikací tohoto ustanovení zajistit, aby nebyla přiznána náhrada nákladů řízení tomu žalobci, který by – nebýt zastavení řízení pro zpětvzetí – nemohl být se svojí žalobou úspěšný. Jde například o situace, kdy žalobce před podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti zjevně nevyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti, či o situace, kdy žalobce podává žalobu na ochranu proti nečinnosti v okamžiku, kdy ještě neuplynula lhůta stanovená pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, nebo nápadně krátce poté, co stanovená lhůta uplynula. Zejména v posledně uvedeném případě bude soud muset posoudit, zda podání žaloby v daném případě plnilo účel předvídaný zákonem, respektive zda nemělo spíše povahu zneužití práva.

Použití citovaného ustanovení nebrání skutečnost, že se jej účastník řízení nedovolává. Důvody pro jeho aplikaci v mnoha případech budou plynout přímo ze soudního, případně správního, spisu. Krajský soud je přitom toho názoru, že nevyplývá-li důvod pro aplikaci ustanovení § 60 odst. 7 s. ř. s. zjevně ze soudního spisu, není soud povinen automaticky v každém případě vyzývat strany, aby se k možnosti aplikace tohoto ustanovení vyjádřili. Takový krok soud učiní jen tehdy, jestliže bude ze spisu patrná nějaká indicie vedoucí k tomu, že z důvodu zachování práva na spravedlivý proces je toho zapotřebí. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení totiž soud komplexně hodnotí okolnosti konkrétního případu, což zahrnuje i oprávnění učinit případnou výzvu jen tam, kde to považuje za potřebné.

Soud proto přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladu řízení ve výši 9640 Kč. Tyto náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1000 Kč a v odměně zástupce ve výši 8694 Kč. Odměna se přitom skládá ze tří úkonů právní služby po 2100 Kč [porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, sepis žaloby a sepis zpětvzetí žaloby – § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byla přičtena paušální částka jako náhrada hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, to vše navýšeno o 20 % daň z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalobkyně plátcem. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit k rukám jejího zástupce JUDr. Tomáše Hlaváčka, advokáta se sídlem Kořenského 15/1107, 150 00 Praha 5, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (§ 102 a následující s. ř. s.). Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto usnesení. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Praze dne 23. března 2011

JUDr. Věra Šimůnková,v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost: Nešporová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru