Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

43 Ad 84/2015 - 46Rozsudek KSPH ze dne 28.11.2016

Prejudikatura
3 Ads 65/2013 - 14

přidejte vlastní popisek


43Ad 84/2015 – 46

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce J. G., nar. x, bytem x, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálního věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 09. 11. 2015, č. j. MPSV-UM/21868/15/9S-SČK, sp. zn. SZ/2467/2015/9S-SČK,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 09. 11. 2015, č. j. MPSV-UM/21868/15/9S-

SČK, sp. zn. SZ/2467/2015/9S-SČK, a rozhodnutí Úřadu práce České

republiky – krajské pobočky v Příbrami (dále jen „úřad práce“) ze dne

25. 08. 2015, č. j. 16301/2015/NYM, sp. zn. UP/151486/2015/HN,

se zrušujía věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto

rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 99,- Kč.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) odeslanou dne 22. 12. 2015 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 09. 11. 2015, č. j. MPSV-UM/21868/15/9S-SČK, sp. zn. SZ/2467/2015/9S-SČK (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Příbrami (dále jen „úřad práce“) ze dne 25. 08. 2015, č. j. 16301/2015/NYM, sp. zn. UP/151486/2015/HN, a toto rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutím úřadu práce žalobci nebyl na základě jeho žádosti ze dne 30. 07. 2015 přiznán příspěvek na živobytí podle § 21

- 2 -

zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění zákona č. 205/2015 Sb. (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“) s ohledem na závěr, že jeho rozhodný příjem přesahuje částku živobytí.

Žalobce v žalobě namítá, že žalovaný pochybil, jestliže rozhodnutí úřadu práce, které bylo z důvodu skutkového deficitu nepřezkoumatelné, věcně přezkoumal. Úřad práce, ale i žalovaný se měli podle žalobce zabývat posouzením jeho žádosti z hlediska ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Přitom pokud by tak učinili, museli by podle žalobce dospět k závěru, že s ohledem na datum podání žádosti dne 30. 07. 2015 jeho žádost pod toto ustanovení spadá, a museli by tudíž přehodnotit i své závěry o tom, odkdy se počítá rozhodné období a aktuální měsíc. Tak ovšem úřad práce nepostupoval a rozhodl evidentně v neprospěch žalobce rozhodnutím, které je podle žalobce nepřezkoumatelné, nezákonné a které zkrátilo žalobce v jeho právu na spravedlivý proces. Pokud takové rozhodnutí žalovaný v rozporu s požadavkem ustanovení § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) potvrdil, je i jeho rozhodnutí nezákonné. Podle žalobce jsou splněny i podmínky pro zrušení rozhodnutí úřadu práce jakožto správního orgánu prvního stupně.

Žalovaný nepovažuje žalobu za důvodnou a uvádí, že žalobce podal žádost o dávku dne 30. 07. 2015, rozhodným obdobím pro stanovení nároku na dávku byl proto duben, květen a červen 2015. Žalobci byl za každý jednotlivý měsíc započítán příjem z podnikání ve výši 12.500,- Kč, jehož výše vyplývá z ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006, o životním a existenčním minimu, ve znění zákona č. 332/2014 Sb. (dále jen „zákon o životním minimu“), přičemž částka živobytí činila 3.410,- Kč. Žalovaný připomíná, že u osob, které mají příjem ze samostatné výdělečné činnosti, (dále jen „OSVČ“) nelze stanovit příjem v běžném kalendářním roce tak, jak se stanoví u osob s příjmy ze závislé činnosti. Proto je pro účely zákona o životním minimu a zákona o pomoci v hmotné nouzi stanovena určitá fikce příjmu, a to ve výši 50 % měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok, tj. právě ve výši 12.500,- Kč, jak se podává ze sdělení vyhlášeného žalovaným ve Sbírce zákonů. Nárok na příspěvek na živobytí má přitom podle zákona o pomoci v hmotné nouzi osoba jen, pokud její příjem nedosahuje částky živobytí. Příjem žalobce však byl v rozhodném období vyšší než částka živobytí, takže mu nárok na příspěvek nevznikl. S ohledem na to žalovaný navrhl žalobu zamítnout.

Žalobce v replice uvedl, že je od 20. 07. 2015 registrován v evidenci úřadu práce jako uchazeč o práci, který nemá příjmy, nevykonává podnikatelskou činnost a je bez nároku na podporu v nezaměstnanosti, čímž splnil podmínku § 2 zákona o hmotné nouzi, že je osobou v hmotné nouzi. Ze spisu lze zjistit, že dne 19. 07. 2015 ukončil živnostenskou činnost, neboť za předcházející tři měsíce nedosáhl žádného příjmu. Do spisu založil také daňové přiznání za předchozí zdaňovací období. Vzhledem k tomu, že je od 20. 07. 2015 osobou v hmotné nouzi a žádost o dávku podal dne 30. 07. 2015, byla naplněna podmínka podle § 10 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi a aktuálním měsícem se stal měsíc červenec 2015. V tomto aktuálním měsíci pak byla splněna i podmínka § 10 odst. 2 písm. a) první věty za středníkem, že podstatný pokles příjmu v době podání žádosti nadále trval. Rozhodné období tak podle názoru žalobce počínalo měsícem červencem, a nikoliv dubnem, jak chybně uvádí žalovaný. Za nesprávný tak považuje i názor žalovaného, že mu nárok na dávku za těchto okolností vznikl až v listopadu 2015, a nikoliv již v červenci 2015.

Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce dne 30. 07. 2015 požádal o přiznání příspěvku na živobytí a v žádosti uvedl, že má vlastní nemovitost v hodnotě 800.000,- Kč

- 3 -

a vklady na účtech ve výši 200,- Kč, jiný majetek ani hotovost přesahující 1.000,- Kč nemá, v měsících květen, červen a červenec 2015 neměl jakýkoliv příjem. Ve svém rodinném
2domku o podlahové ploše 69 m, třech místnostech, se samostatnou koupelnou, chemickou toaletou a suchým WC na dvoře obývá jednu část, jednu místnost v samostatné části domku pak obývá jedna další osoba. Dům vytápí uhlím a dřevem, elektřinu si vyrábí benzínovým agregátem, vodu ohřívá plynovými kamny (menšinově elektřinou) a jídlo vaří plynovým vařičem, obojím na propanbutanové bomby. Skutečná výše měsíčních nákladů činí 500,- Kč. V rámci ústního jednání dne 30. 07. 2015 byl žalobce uvědoměn, že je třeba doložit ještě skutečnost, že je evidován jako uchazeč o zaměstnání, a předložit kupní smlouvu k domu a rozhodnutí o pozastavení živnosti.

Dne 17. 08. 2015 žalobce žádost doplnil o potvrzení úřadu práce o tom, že je od 20. 07. 2015 uchazečem o zaměstnání, a to bez nároku na podporu z důvodu, že v posledních třech letech nebyl alespoň 12 měsíců účasten na důchodovém pojištění (včetně rozhodnutí o nepřiznání podpory v nezaměstnanosti). Dále přiložil potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení Nymburk (dále jen „OSSZ“) o tom, že byl evidován jako OSVČ od 29. 01. 2009 do 30. 06. 2012 a od 01. 09. 2013 do 19. 07. 2015, a přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2014 s podacím razítkem finančního úřadu, podle nějž měl v daném roce pouze příjmy ze samostatné činnosti (nákup a prodej zboží) ve výši 25.596,- Kč a skutečné výdaje ve výši 23.169,- Kč, čistý příjem po odpočtu uhrazené daně 360,- Kč tak činil za celý rok jen 2.067, Kč. Dne 19. 08. 2015 dále doložil výpis z registru OSVČ vedeného OSSZ. Dne 20. 08. 2015 matka žalobce úřadu práce oznámila, že ač bydlí na shodné adrese jako žalobce, nežije s ním ve společné domácnosti, sama žádný příspěvek nežádá a ze svého příjmu nikoho dalšího nevyživuje, ani mu nepřispívá na náklady stravy či bydlení.

Následně již rozhodnutím ze dne 25. 08. 2015 úřad práce požadovaný příspěvek na živobytí žalobci nepřiznal. V odůvodnění úřad práce mj. uvedl, že postupoval podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi a v rozhodném období tvořeném měsíci duben, květen a červen 2015 započetl žalobci vždy příjem odvozený z vyhlášky žalovaného ze dne 05. 12. 2014 ve výši 12.500,- Kč, přičemž tento příjem přesáhl částku živobytí stanovenou ve výši 3.410,- Kč.

V odvolání žalobce argumentoval tím, že možnost započtení fiktivního příjmu podle § 8 odst. 2 zákona o životním minimu se vztahuje pouze na ty OSVČ, jimž je daň stanovena paušální částkou, s tím, že žalobce daňovým přiznáním doložil, že uplatňoval skutečné příjmy a výdaje. K otázce, které měsíce tvoří rozhodné období, se v odvolání nijak nevyjádřil. Úřad práce v předkládací zprávě mj. zmínil, že žalobce „do 19. 7. 2015 podnikal, nebylo možné uplatnit pokles příjmů.“ Žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 09. 11. 2015 odvolání zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil. V odůvodnění žalovaný po citaci rozhodné právní úpravy konstatoval, že pro účely zákona o životním minimu a zákona o pomoci v hmotné nouzi se v případě, že by OSVČ (žalovaný nerozlišuje, zda má daň stanovenu paušální částkou) vykazovala příliš nízký příjem, stanoví, že se za započitatelný příjem OSVČ považuje částka nejméně 50 % měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok vyhlášená žalovaným sdělením ve Sbírce zákonů. V rozhodném období dubna až června 2015 tato částka činila 12.500,- Kč a byla vyšší než částka živobytí. Rozhodnutí úřadu práce tak žalovaný považoval za správné s výjimkou záměny § 21 za § 23 zákona o pomoci v hmotné nouzi, jež však na věcné posouzení nároku neměla vliv. Napadené rozhodnutí žalobce převzal dne 11. 11. 2015.

- 4 -

Soud poté, co ověřil, že žaloba byla podána včas, že je věcně i místně příslušným soudem a že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., přezkoumal v žalobou vymezeném rozsahu napadené rozhodnutí. Dospěl přitom k závěru, že žaloba je důvodná. Soud přitom v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí.

Soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili, zda ve věci požadují nařídit jednání. Žalobce s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasil, žalovaný se v poskytnuté lhůtě nevyjádřil. Soud proto o žalobě rozhodoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání.

Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, přičemž ji dovozuje ze skutečnosti, že se žalovaný ani úřad práce nezabývali otázkou, zda s ohledem na podstatný pokles příjmů žalobce nemělo být rozhodné období stanoveno podle ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, a to konkrétně podle části věty za prvním středníkem. Soud žalobci přitakává v tom, že žalovaný ani úřad práce se k této možnosti výslovně nevyjádřili. Přesto však soud má za to, že jen z tohoto důvodu nelze napadené rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť tuto otázku žalobce v rámci odvolacích námitek vůbec neuplatnil a ani v průběhu řízení před úřadem práce nebyla tato otázka nadnesena. Za daných okolností totiž není možné očekávat, že se napadené rozhodnutí bude ve svém odůvodnění podrobně zaobírat každou teoreticky možnou eventualitou včetně těch, které podle přesvědčení správního orgánu vůbec nenastaly. V takové situaci postačí, je-li z odůvodnění napadeného rozhodnutí a z kontextu správního spisu patrné, jakým způsobem žalovaný rozhodné období pro stanovení dávky určil a z jaké úvahy přitom vyšel. Z napadeného rozhodnutí je přitom patrné, že žalovaný stanovil rozhodné období podle ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) před prvním středníkem zákona o pomoci v hmotné nouzi za tři měsíce předcházející měsíci červenci 2015, v němž žalobce ukončil své podnikání. Z kontextu správního spisu a z předkládací zprávy sepsané úřadem práce pak plyne, že nemožnost postupu podle části věty za prvním středníkem je podle správních orgánů dána tím, že k ukončení podnikání došlo až v měsíci, v němž byla podána žádost.

Podle § 10 zákona o pomoci v hmotné nouzi se aktuálním kalendářním měsícem rozumí v případě podání žádosti o dávku kalendářní měsíc, ve kterém byla podána žádost o dávku, a v průběhu poskytování dávky kalendářní měsíc, pro který je posuzováno splnění podmínek nároku na dávku a stanovuje se výše dávky (odst. 1). Rozhodným obdobím, za které se zjišťuje příjem v případě podání žádosti o dávku, je u opakujících se dávek období 3 kalendářních měsíců předcházejících aktuálnímu kalendářnímu měsíci; pokud však došlo u osoby nebo alespoň u jedné ze společně posuzovaných osob k podstatnému poklesu příjmu, a podstatný pokles příjmu v aktuálním kalendářním měsíci nadále trvá, rozhodné období počíná kalendářním měsícem, ve kterém k podstatnému poklesu příjmu došlo, nejdříve však kalendářním měsícem, který o 2 kalendářní měsíce předchází aktuálnímu kalendářnímu měsíci a končí aktuálním kalendářním měsícem; za podstatný pokles příjmu se považuje zejména ztráta příjmu z výdělečné činnosti, ukončení výplaty podpory v nezaměstnanosti nebo podpory při rekvalifikaci a ukončení výplaty rodičovského příspěvku [odst. 2 písm. a)].

Ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi obsahuje dva možné způsoby konstrukce rozhodného období, v němž se posuzuje naplnění podmínek nároku na dávku. Obecnou normu představuje část věty před prvním středníkem, která měsíc, v němž byla podána žádost, (aktuální kalendářní měsíc) do rozhodného období nezahrnuje, neboť rozhodné období sestavuje jen z měsíců předcházejících aktuálnímu kalendářnímu

- 5 -

měsíci (totéž shodně zmiňuje v kontrastu k úpravě v § 44 odst. 4 téhož zákona i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 07. 2014, č. j. 3 Ads 65/2013-14).

Vedle toho je však v části věty za prvním středníkem obsažena i norma speciální, která se uplatní přednostně v případech, kdy došlo k podstatnému poklesu příjmu u některé z posuzovaných osob. V takovém případě rozhodné období na základě výslovného ustanovení zákona končí aktuálním kalendářním měsícem, tj. tento měsíc se jako poslední do rozhodného období zahrnuje. Zákon zde jinými slovy říká, že rozhodné období v případě podstatného poklesu příjmu začíná měsícem, v němž příjem poklesl, a končí měsícem, v němž byla žádost podána, přičemž nemůže být delší než tři kalendářní měsíce (v takovém případě z rozhodného období vypadnou nejstarší měsíce tak, aby posuzování nároku na dávku vycházelo z aktuálních údajů). Z uvedené konstrukce je tak patrno, že nejkratší rozhodné období může v případě podstatného poklesu příjmu představovat i jen jediný kalendářní měsíc, a to v situaci, kdy je žádost o dávku podána v tomtéž měsíci, v němž k podstatnému poklesu příjmu došlo.

V případě žalobce přitom došlo právě k takové situaci, neboť žalovaný ukončil podnikání dne 19. 07. 2015 a dne 30. 07. 2015 podal žádost o přiznání příspěvku na živobytí. Přesto však žalovaný i úřad práce při svém rozhodování vycházeli z rozhodného období v trvání tří měsíců, tedy postupovali v rozporu s ustanovením § 10 odst. 2 písm. a) za prvním středníkem zákona o pomoci v hmotné nouzi.

Napadené rozhodnutí je tak v této nezákonné a totéž platí i pro rozhodnutí úřadu práce. Proto soud postupoval podle § 78 odst. 1 a 3 s.ř. s., zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí vydané v prvním stupni a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm se správní orgán bude znovu zabývat žádostí žalobce, a to z hlediska rozhodného období představovaného jediným kalendářním měsícem – červencem 2015. Tímto měsícem a započitatelným příjmem za něj se totiž dosud správní orgány v řízení nezabývaly.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobci, který byl ve věci úspěšný, přiznal soud náhradu nákladů řízení v částce 99,- Kč odpovídající vynaloženým nákladům na poštovné.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

- 6 -

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 28. listopadu 2016


Mgr. Ing. Petr Šuránek, v. r.
samosoudce

Za správnost: Božena Kouřimová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru