Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

43 Ad 48/2010 - 34Rozsudek KSPH ze dne 24.01.2011

Prejudikatura

6 Ads 108/2006 - 52


přidejte vlastní popisek

43 Ad 48/2010 - 34

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Dalilou Marečkovou v právní věci žalobkyně J. G., proti žalované České správě sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, 225 05 Praha 5, o zvýšení starobního důchodu, o žalobě proti druhoinstančnímu rozhodnutí žalované ze dne 27. 5. 2010 č.j. 395 904 063/315-LB,

takto :

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 27. 5. 2010 č.j. 395 904 063/315-LB (dále jen „druhoinstanční rozhodnutí“) žalovaná podle ustanovení § 88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v platném znění a podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, zamítla námitky žalobkyně a potvrdila rozhodnutí ze dne 1. 4. 2010 č.j. 395 904 063 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým byla podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění, zamítnuta její žádost o zvýšení starobního důchodu. V odůvodnění rozhodnutí žalovaná shrnula obsah prvoinstančního rozhodnutí, jakož i námitky žalobkyně, která požádala o nové zhodnocení doby studia a všech dob zaměstnání podle uvedeného celkového přehledu. Žalovaná ze správního spisu konstatovala, že žalobkyni byl přiznán starobní důchod od 1. 5. 1992 podle tehdy účinného zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“), a že veškeré doby zaměstnání i doba studia jí byly zhodnoceny v osobním listu důchodového zabezpečení ze dne 12. 5. 1992. Po provedeném přešetření žalovaná s přihlédnutím k ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) a § 9 odst. 1 písm. e) zákona o sociálním zabezpečení uzavřela, že námitkám žalobkyně nelze vyhovět, neboť osobní list důchodového zabezpečení ze dne 12. 5. 1992 byl vyhotoven bezchybně, v souladu s dostupnými evidenčními listy důchodového zabezpečení a údaji v žádosti o starobní důchod. Jestliže žalobkyně při uplatnění námitek požádala žalovanou, aby jí zaslala opis rozhodnutí, kterým jí byl dne 2. 6. 1992 přiznán starobní důchod spolu s opisem osobního evidenčního listu důchodového zabezpečení, pak žalovaná uvedla, že požadavek žalobkyně vyřídí v nejbližším termínu.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně v zákonné lhůtě žalobu podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), kterou na výzvu soudu přípisem ze dne 8. 9. 2010 doplnila. Žalobkyně namítala, že jí nebyla započtena odpracovaná doba do 18 let, kdy byla zaměstnaná v Jednotě Roudnice nad Labem, a že jí nebyla ani započtena doba, kdy se připravovala na zaměstnání. Žalobkyně dodala, že po ukončení osmileté střední školy nastoupila na Vyšší školu zdravotní v Děčíně, ale protože nezískala stipendium, vyučila se v oboru prodavačka. Soudu zaslala fotokopii výučního listu v učebním povolání prodavač ze dne 11. 11. 1954. V závěru žaloby k celkovému přehledu dob pojištění zmínila dobu, kdy čerpala mateřskou dovolenou (dle fotokopie výpisu z matriky narozených), dále soudu zaslala fotokopie dalších dokladů (vysvědčení Okresní správy spojů Mělník o složení základní pracovní zkoušky z poštovního provozu ze dne 22. 6. 1965, vysvědčení Jednoty Mělník o složení zkoušky pro vedoucí prodejny smíšeného zboží ze dne 5. 7. 1971 a osvědčení Jednoty Mělník o absolvování kurzu pedagogického minima ze dne 11. 6. 1986) a dodala, že do starobního důchodu odešla na základě výpovědi pro nadbytečnost, kdy jí bylo přiznáno tříměsíční odstupné (neboť prodejna, v níž působila, byla v rámci restituce navrácena původnímu majiteli). K opisu osobního listu důchodového zabezpečení ze dne 12. 5. 1992 uvedla, že jí byl žalovanou zaslán až po vydání prvoinstančního rozhodnutí, a proto její námitky proti tomuto rozhodnutí nebyly dostatečně konkretizovány. V této souvislosti dodala, že jí není zřejmé, proč jí bylo dopočteno 491 dní, ale nebylo jí započteno 1.434 dnů. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby soud po přezkumu rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobkyně je od 1. 5. 1992 poživatelkou starobního důchodu, který jí byl přiznán podle § 21 zákona o sociálním zabezpečení, a že její důchod byl vypočten správně podle tehdy platných právních předpisů. Žalovaná odkázala na osobní list důchodového zabezpečení ze dne 12. 5. 1992 s tím, že žalobkyni byla pro nárok na starobní důchod započtena doba v rozsahu 1.434 dnů, tj. doba od 1. 10. 1953 do 3. 9. 1957 a dodala, že pro stanovení výše důchodu ve smyslu ustanovení § 22 odst. 3 zákona o sociálním zabezpečení se tato doba zaměstnání nehodnotí. Naproti tomu doba od 1. 5. 1992 do 3. 9. 1993 byla žalobkyni započtena pro nárok i výši starobního důchodu podle ustanovení § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 118/1988 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu, v platném znění, neboť její poslední pracovní poměr v organizaci Potraviny Mělník skončil ke dni 30. 4. 1992 v důsledku organizačních změn a v takovém případě se doba neodpracovaná po dni uvolnění z pracovního poměru do dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod ve smyslu citovaného nařízení vlády přičetla k získání doby zaměstnání. S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Při soudním jednání žalobkyně na žalobě setrvala a upřesnila, že prvoinstančnímu i druhoinstančnímu rozhodnutí žalované hlavně vytýká, že jí do výše starobního důchodu nebyla zohledněna doba studia a ani doba, kdy po vyučení (do svých 18 let) pracovala, tj. doba od 1. 10. 1953 do 3. 9. 1957.

Pověřená pracovnice žalované setrvala na návrhu na zamítnutí žaloby, neboť na základě všech dokladů, které žalobkyně do správního spisu předložila, byla zmíněná doba od. 1. 10. 1953 do 3. 9. 1957) pro nárok na starobní důchod započtena

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního, s. ř. s. a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a to z níže uvedených důvodů.

Předmětem posouzení krajského soudu se staly otázky vyplývající ze žaloby a z jejího doplňku, tj. zda žalobkyni byla či nebyla do starobního důchodu započtena doba od 1. 10. 1953 do 3. 9. 1957, a zda tato doba měla či neměla být hodnocena při stanovení výše důchodu.

Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyni byl přiznán starobní důchod od 1. 5. 1992, tj. podle zákona o sociálním zabezpečení. Z osobního listu důchodového zabezpečení ze dne 12. 5. 1992 mimo jiné vyplývá, že žalobkyni byla pro nárok na starobní důchod započtena doba do 18 let jejího věku v rozsahu 1.434 dnů, tj. doba od 1. 10. 1953 do 3. 9. 1957, od 18 let do 3. 9. 1993 celkem 13.138 dnů (včetně 491 dnů dopočtené doby), tj. 35 roků a 363 dnů, po zaokrouhlení 36 roků.

Protože podle osobního listu důchodového zabezpečení ze dne 12. 5. 1992 není pochyb o tom, že jí byla pro nárok na starobní důchod započtena doba od 1. 10. 1953 do 3. 9. 1957, nemohl soud přisvědčit námitce žalobkyně, že se tak nestalo.

Při posuzování druhé otázky soud vycházel z ustanovení zákona o sociálním zabezpečení, který byl účinný k datu přiznání starobního důchodu žalobkyně.

Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona o sociálním zabezpečení se zaměstnáním rozumí studium po skončení povinné školní docházky. Podle ustanovení § 21 odst. 2 písm. b) zákona o sociálním zabezpečení má žena nárok na starobní důchod, jestliže byla zaměstnána nejméně 25 roků a dosáhla věku aspoň 54 let, vychovala-li tři nebo čtyři děti. Podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona o sociálním zabezpečení se pro zvýšení podle odstavce 2 hodnotí jen doba zaměstnání po dosažení věku 18 let do vzniku nároku na starobní důchod.

Posouzením obsahu osobního listu důchodového zabezpečení ze dne 12. 5. 1992 ve světle výše citovaných ustanovení zákona o sociálním zabezpečení, soud uzavřel, že ani tato námitka nebyla důvodná, neboť doba zaměstnání získaná do 18 let věku se hodnotí pro nárok na starobní důchod pouze v případě, kdy občan nesplní podmínku potřebné doby zaměstnání pro vznik nároku na starobní důchod v době od 18 let věku do dne vzniku nároku na starobní důchod. V posuzovaném případě však žalobkyně získala od dovršení 18 let věku do vzniku nároku na starobní důchod celkem 13.138 dnů, což je 36 roků zaměstnání ve III. pracovní kategorii. V této souvislosti soud odkazuje na již ustálenou judikaturu (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2008 č.j. 6 Ads 108/2006-52), podle níž: „Hodnocení doby zaměstnání získané do 18 let věku nemá význam pro výši důchodu v případě, kdy starobní důchod je přiznán podle zákona o sociálním zabezpečení, za situace, kdy žadatel splnil podmínku potřebné doby zaměstnání pro vznik nároku na starobní důchod v době od 18 let věku do dne vzniku nároku na tento důchod.“

Pouze na okraj soud poznamenává, že pokud žalovaná zaslala žalobkyni opis osobního listu důchodového zabezpečení ze dne 12. 5. 1992 až po vydání prvoinstančního rozhodnutí, pak ani soud nemohl tuto okolnost přičítat k tíži žalované, neboť žalobkyni byl zmíněný doklad již jednou zaslán, a to jako příloha k rozhodnutí o přiznání starobního důchodu ze dne 2. 6. 1992. Soud považuje za správný rovněž postup žalované, která započetla pro nárok a výši starobního důchodu podle ustanovení § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 118/1988 Sb. také dobu neodpracovanou po dni uvolnění žalobkyně z pracovního poměru do dosažení věku potřebného pro vznik nároku na důchod.

Vzhledem k tomu, že žaloba není důvodná, soud ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží (§ 60 odst. 1 s. ř. s. a contrario), žalované pak podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (§ 102 a násl. s. ř. s). Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Praze ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Praze dne 24. ledna 2011

JUDr. Dalila Marečková, v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Vlasáková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru