Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

43 Ad 18/2015 - 77Rozsudek KSPH ze dne 13.02.2017

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
6 Ads 63/2017

přidejte vlastní popisek

43Ad 18/2015 – 77

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobce: Ing. P. N., bytem X, zastoupen JUDr. Daliborem Vančurou, advokátem se sídlem Palackého třída 115, Nymburk, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 2. 2015, čj. x,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce napadl žalobou shora označené rozhodnutí žalované ze dne 3. 2. 2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byly zamítnuty jeho námitky a bylo potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 24. 9. 2014, čj. x, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím zamítla žalovaná žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu pro nesplnění podmínek § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí, z důvodu, že k době samostatné výdělečné činnosti od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004 nemůže být přihlédnuto, neboť žalobce nepodal pro tento rok přihlášku k důchodovému pojištění.

Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že námitky žalobce nejsou důvodné, neboť z § 9 a § 10 zákona o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 425/2003 Sb. (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), upravujících podmínky účasti osoby samostatně výdělečně činné (dále jen „OSVČ“) na důchodovém pojištění vyplývá, že v období od 19. 2. 2004 do 31. 12. 2004 žalobci nevznikla účast na důchodovém pojištění z titulu samostatné výdělečné činnosti. Z rozboru skutkového stavu plyne, že žalobce byl v době od 1. 1. 2004 do 18. 2. 2004 zaměstnán u společnosti T. a. s. a za toto období dosáhl příjmu ze zaměstnání ve výši 242.171 Kč, dvanáctinásobek minimální mzdy přitom činil v tomto roce jen 80.400 Kč. Z tohoto důvodu mohla být samostatně výdělečná činnost žalobce v uvedeném roce považována jedině za vedlejší. Rozhodnou částkou pro vznik účasti osoby samostatně výdělečně činné vykonávající vedlejší činnost na důchodovém pojištění byla v roce 2004 částka 40.410 Kč. Z přehledu o příjmech a výdajích za rok 2004, který žalobce podal dne 18. 3. 2005 Okresní správě sociálního zabezpečení Nymburk (dále jen „OSSZ Nymburk“), plyne, že žalobcovy příjmy po odpočtu výdajů činily v roce 2004 celkem 8.350 Kč, takže nedosáhly rozhodné částky. Účast na důchodovém pojištění z titulu výkonu samostatné výdělečné činnosti tak mohla žalobci vzniknout pouze podáním přihlášky k důchodovému pojištění. Žalobce se nicméně k účasti na důchodovém pojištění nepřihlásil. Žalovaná doplnila, že žalobce nebyl účasten důchodového pojištění z titulu výkonu samostatné výdělečné činnosti ani v letech 1997 – 2003, neboť nedosahoval stanoveného příjmu z této činnosti a nepodal přihlášku k účasti na důchodovém pojištění. V tomto období vskutku nenastala žádná skutečnost, která by měla za následek zánik účasti žalobce na důchodovém pojištění, protože mu v daném období účast na pojištění vůbec nevznikla. Podmínky účasti OSVČ na důchodovém pojištění se posuzují vždy pro každý rok samostatně. K domněnce žalobce, že byl účasten důchodového pojištění v roce 2003 (správně 2004 – pozn. soudu), neboť mu byla vrácena platba ve výši 2.121 Kč, která podle něj měla představovat přeplatek na nemocenském pojištění, žalovaná uvedla, že tato platba byla na její účet zaslána omylem dne 11. 9. 2004. Po obdržení žádosti žalobce o její vrácení mu proto byla obratem postoupena zpět.

Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou, v níž uvedl, že rozhodnutím žalované ze dne 28. 12. 2011, čj. 490 924 192, byl žalobci přiznán starobní důchod ve výši 21.549 Kč. Spolu s uvedeným rozhodnutím byl žalobci zaslán osobní list důchodového pojištění, ve kterém bylo uvedeno, že v roce 2004 se mu započítává pouze doba od 1. 1. 2004 do 18. 2. 2004, tedy 49 dní. Žalobce proto požádal dne 11. 1. 2012 o zvýšení starobního důchodu v důsledku započtení doby jeho samostatné výdělečné činnosti v roce 2004. Poté žalobce podrobněji rekapituluje dosavadní průběh řízení o jeho žádosti.

Žalobce konkrétně namítl, že v napadeném rozhodnutí se žalovaná opět zcela nevypořádala s jeho námitkami, které opakovaně vznášel. Zejména se nevypořádala s námitkou, že jeho vyměřovací základ byl v období od 1. 1. 2004 do 18. 2. 2004 vyšší než za další celé roky, a tím mu nevznikla povinnost platit pojistné, zároveň mu ani žádný právní předpis neukládal povinnost přihlásit se zpětně k důchodovému pojištění. Žalovaná se s uvedenými námitkami žalobce nevypořádala v celém rozsahu a neodůvodnila svůj právní názor, proč nelze postupovat podle námitek žalobce. Žalovaná tak nesplnila pokyn Krajského soudu v Praze obsažený v rozsudku ze dne 30. 6. 2014, čj. 42 Ad 26/2013-64, aby se v novém řízení řádně vypořádala s námitkou žalobce, že jeho vyměřovací základ byl v období od 1. 1. 2004 do 18. 2. 2004 vyšší než za další celé roky. Žalovaná neuvedla, jaké ustanovení zákona žalobce svým postupem porušil, resp. nesplnil. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.

Žalobce dále zpochybnil správnost právního názoru žalované, podle níž v případě, že by žalobcův příjem ze zaměstnání za dobu od 1. 1. 2014 do 18. 2. 2014 nedosáhl dvanáctinásobku minimální mzdy, by byla žalobcova samostatná výdělečná činnost posouzena jako hlavní, takže by byl v době od 19. 2. 2004 do 31. 12. 2004 účasten důchodového pojištění přímo ze zákona. Jelikož však žalobcův příjem ze zaměstnání byl vyšší, tak je jeho samostatná výdělečná činnost hodnocena jen jako vedlejší, při níž však nedosáhl takového příjmu, aby byly splněny podmínky vzniku účasti na důchodovém pojištění. Tento právní názor považuje žalobce za absurdní, není odůvodněn odkazem na zákonné ustanovení. Právnímu názoru žalované vytýká, že při výkladu pojmu vedlejší samostatné výdělečné činnosti vychází ze zákonem nepředpokládané podmínky „bez ohledu na to, zda jeho zaměstnání trvalo po celou dobu výkonu samostatné výdělečné činnosti“. Žalobce se naopak domnívá, že jako vedlejší lze samostatnou výdělečnou činnost hodnotit pouze v období, kdy dochází k souběhu s výkonem zaměstnání. Žalovaná nepřihlédla k tomu, že žalobce měl za rok 2004 zaplaceno pojistné v plné výši za celý rok ze svého zaměstnání. V přehledu o příjmech a výdajích za rok 2004 ze dne 28. 3. 2005 žalobce uvedl, že výdělku v zaměstnání dosáhl v období od 1. 1. do 31. 12. 2004, tedy za celý rok, z čehož vyplývá jeho vůle být pojištěn po celou dobu kalendářního roku 2004. V přehledu uvedl jako počátek činnosti jako OSVČ rok 1996.

Žalobce dále namítl, že se žalovaná nezabývala jeho námitkou, že byl přihlášen k důchodovému pojištění, a nemusel se tak znovu zvlášť přihlašovat. V roce 2004 se mohl žalobce přihlásit jen jako dobrovolný plátce, protože již měl zaplaceno pojistné za tento rok. Žádný právní předpis nespojuje skutečnost, že žalobce zaplatil pojistné za celý kalendářní rok, ale zaměstnanecký poměr v průběhu roku skončil a pokračovala jeho činnost OSVČ se zánikem možnosti takovou dobu výdělečné činnosti započítat do doby účasti na pojištění rozhodné pro výpočet starobního důchodu. Žalovaná jednala s žalobcem jako s osobou účastnou na pojištění, neboť mu dopisem ze dne 8. 11. 2004 vrátila částku 2.142 Kč jako přeplatek, a to nikoliv z důvodu, že se jednalo o zálohu na pojistné zaplacenou po skončení účasti na pojištění. Kdyby žalobce neměl zaplaceno pojistné na celý kalendářní rok, tak by žalovaná tuto částku nevracela. S tímto tvrzením se však žalovaná řádně nevypořádala.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že prvostupňové rozhodnutí ze dne 24. 9. 2014, čj. x, přezkoumala v plném rozsahu včetně uplatněných námitek a dospěla k závěru, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu s platnou právní úpravou a se všemi dostupnými evidenčními materiály. Žalovaná poukázala na příslušná ustanovení zákona o důchodovém pojištění, s ohledem na něž je třeba posuzovat samostatnou výdělečnou činnost žalobce v roce 2004 za vedlejší. Příjem žalobce ze samostatné výdělečné činnosti v roce 2004 zároveň nezaložil jeho účast na důchodovém pojištění ze zákona. V období od 19. 2. 2004 do 31. 12. 2004 by proto žalobce mohl být účasten na důchodovém pojištění, pouze pokud by se přihlásil k účasti nejpozději s podáním přehledu o příjmech a výdajích za rok 2004. Součástí tiskopisu, na němž se podává přehled příjmů a výdajů, je i přihláška k účasti na důchodovém pojištění OSVČ za rok 2004, tu však žalobce nevyplnil. Žalobce ve formuláři uvedl, že byl zaměstnán, doložil potvrzení o výši vyměřovacího základu ze zaměstnání a nepochybně označil, že v roce 2004 vykonával vedlejší výdělečnou činnost. V období od 19. 2. 2004 do 31. 12. 2004 nemohl být žalobce účasten důchodového pojištění jako zaměstnanec v pracovním poměru, neboť dle § 8 zákona o důchodovém pojištění je účast zaměstnanců na důchodovém pojištění vázána na účast na nemocenském pojištění. Nemocenské pojištění ovšem zaniká dnem skončení zaměstnání. Pokud jde o námitku žalobce, že o jeho účasti na důchodovém pojištění svědčí vrácení přeplatku ve výši 2.142 Kč, žalovaná uvedla, že na podkladě žádosti žalobce byla pouze vrácena omylem zaslaná platba. Nejednalo se však o zálohu na důchodové pojištění či jakoukoliv jinou platbu související s tímto pojištěním. Žalovaná je přesvědčena, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v intencích rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2014, čj. 42 Ad 26/2013 – 64, je v souladu s právními předpisy a odůvodňuje veškeré namítané skutečnosti.

V replice ze dne 20. 12. 2016 žalobce opětovně poukázal na to, že z § 9 odst. 6 písm. a) zákona o důchodovém pojištění nevyplývá, že by samostatná výdělečná činnost byla činností vedlejší bez ohledu na to, zda zaměstnání trvalo po celou dobu výkonu samostatné výdělečné činnosti. Samostatná výdělečná činnost žalobce se po ukončení zaměstnání fakticky stala hlavní samostatnou výdělečnou činností. Nikde v zákoně není řešena situace, že se v průběhu roku mění vedlejší samostatná výdělečná činnost na hlavní. Tvrzení žalované, že by se vedlejší samostatná výdělečná činnost mohla podáním přihlášky k účasti na důchodovém pojištění přeměnit na hlavní, je nelogické. Nejasnost obsaženou v zákoně nelze vykládat v neprospěch žalobce, neboť mu nelze ukládat jiné povinnosti, než které upravuje zákon.

Při jednání, které bylo ve věci nařízeno, setrvali účastníci na svých procesních stanoviscích.

Poté, co soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a po vyčerpání řádných opravných prostředků, přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti:

Žalobce požádal dne 21. 11. 2011 o přiznání starobního důchodu. Rozhodnutím ze dne 28. 12. 2011 byl žalobci přiznán od 24. 1. 2012 starobní důchod ve výši 21.549 Kč měsíčně. Pro výši starobního důchodu bylo hodnoceno 46 roků a 199 dnů pojištění, po snížení náhradní doby pojištění na 80% činila doba pojištění 45 roků a 126 dnů. Za rok 2004 byla započtena pouze doba pojištění od 1. 1. 2004 do 18. 2. 2004. Dne 11. 1. 2012 požádal žalobce o přehodnocení doby pojištění za rok 2004. Rozhodnutím ze dne 17. 2. 2012, čj. x, byla žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu pro nesplnění podmínek § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění zamítnuta. Následně žalovaná rozhodnutím ze dne 23. 3. 2012, čj. x, zamítla námitky žalobce a potvrdila rozhodnutí ze dne 17. 2. 2012.

Předmětnou věcí se poté dvakrát zabýval Krajský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 3. 10. 2012, čj. 42 Ad 47/2012 – 41, zrušil rozhodnutí žalované ze dne 23. 3. 2012, čj. x, jakož i jemu předcházející rozhodnutí žalované ze dne 17. 2. 2012, čj. x. Následně soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2014, čj. 42 Ad 26/2013 – 64, zrušil i nově vydané rozhodnutí žalované ze dne 30. 1. 2013, čj. x, a jemu předcházející rozhodnutí ze dne 27. 12. 2012, čj. x. Soud v rozsudku uložil žalované, aby se v novém řízení řádně vypořádala s námitkou žalobce, že jeho vyměřovací základ byl v období od 1. 1. 2004 do 18. 2. 2004 vyšší než za další celé roky, a dokonce mu bylo 8. 11. 2004 vráceno zaplacené pojistné v částce 2.142 Kč. Své rozhodnutí měla žalovaná řádně odůvodnit tak, aby bylo seznatelné, proč a na základě jakých právních ustanovení ve věci rozhodla.

V novém řízení žalobkyně rozhodnutím ze dne 24. 9. 2014, čj. x, žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu znovu zamítla pro nesplnění podmínek § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. V odůvodnění žalovaná uvedla, že od roku 2004 došlo k rozdělení samostatné výdělečné činnosti na hlavní a vedlejší. O vedlejší samostatnou výdělečnou činnost jde dle § 9 odst. 6 písm. a) zákona o důchodovém pojištění tehdy, jestliže pojištěnec byl v daném kalendářním roce zaměstnán a dosáhl ze zaměstnání vyměřovacího základu ve výši dvanáctinásobku minimální mzdy. Je přitom nepodstatné, v jakém časovém období trvalo zaměstnání, postačuje, že to byl i jen jediný den v kalendářním roce. Žalobce podmínky § 9 odst. 6 písm. a) zákona o důchodovém pojištění naplnil. Jelikož jeho příjmy z výkonu vedlejší samostatné výdělečné činnosti činily jen 8.350 Kč, tedy nedosáhly tzv. rozhodné částky ve výši 40.410 Kč, nevznikla žalobci povinná účast na důchodovém pojištění, přihlášku k důchodovému pojištění na rok 2004 žalobce nepodal. K vrácení platby ve výši 2.121 Kč (správně 2.142 Kč – pozn. soudu) žalovaná uvedla, že platba byla žalobcem zaslána dne 11. 9. 2004 na účet OSSZ Nymburk omylem a dne 6. 10. 2004 obdržela OSSZ Nymburk žádost o její vrácení. Platba byla vrácena dne 18. 11. 2004, neboť žalobce neměl povinnost platit zálohy na pojistné, a to na základě doložení příjmu ze zaměstnání za rok 2003 dne 31. 3. 2004 spolu s přehledem za rok 2003, v němž oznámil, že chce být považován za OSVČ vykonávající vedlejší činnost pro účely placení záloh na pojistné v roce 2004. Z toho vyplývá, že se nejednalo o přeplatek na pojistném, ale o vrácení neoprávněné platby. Rozhodnutím ze dne 3. 2. 2015, čj. x, zamítla žalovaná žalobcovy námitky a potvrdila prvostupňové rozhodnutí ze dne 24. 9. 2014.

Součástí dávkového spisu jsou následující listiny, které se váží k roku 2004: 1) evidenční list důchodového pojištění za rok 2004 vystavený společností T. a. s., podle něhož byl žalobce pojištěn v období od 1. 1. do 18. 2. (49 dnů) a dosáhl vyměřovacího základu ve výši 242.171 Kč;

2) přehled o příjmech a výdajích osoby samostatně výdělečně činné za rok 2004, který podal žalobce dne 18. 3. 2005 u OSSZ Nymburk. Žalobce v přehledu uvedl, že v roce 2004 vykonával zaměstnání s příjmem dosahujícím 80.400 Kč od 1. 1. do 31. 12. Samostatnou výdělečnou činnost naposledy zahájil v roce 1996. V části III. žalobce zatrhl, že jde o vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, kterou vykonával po dobu 12 měsíců v daném roce a při níž dosáhl příjmů ve výši 471.000 Kč s tím, že výdaje dosáhly částky 462.650 Kč. Rozdíl mezi příjmy a výdaji činí 8.350 Kč. Součástí formuláře je přihláška k účasti na důchodovém pojištění OSVČ na rok 2004, která obsahuje text: „Vzhledem k tomu, že jsem v roce 2004 nedosáhl/a z výkonu vedlejší samostatné výdělečné činnosti zákonem stanoveného příjmu pro povinnou účast na důchodovém pojištění OSVČ, přihlašuji se k této účasti dnem podání Přehledu.“ Přihláška je uvozena textem: „Vyplní pouze ta OSVČ, která z výkonu vedlejší samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů nedosáhla v roce 2004 příjmu zakládajícího účast na pojištění a chce přitom být z této činnosti v roce 2004 účastna důchodového pojištění.“ Přihláška není žalobcem vyplněna. Ve formuláři je dále společností T. a. s. potvrzeno, že žalobce byl u této společnosti zaměstnán od 1. 1. 2004 do 18. 2. 2004 a že jeho vyměřovací základ pro stanovení pojistného na sociální zabezpečení dosáhl částky 80.400 Kč (dle poznámky pod čarou není třeba vyplňovat přesnou výši vyměřovacího základu, postačí potvrdit dosažení vyměřovacího základu ve výši 80.400 Kč, tj. dvanáctinásobku minimální mzdy platné v roce 2004);

3) žádost žalobce ze dne 5. 10. 2004 o vrácení omylem zaslaných finančních prostředků adresovaná OSSZ Nymburk, jejímž prostřednictvím žalobce požádal o vrácení omylem zaslané platby ve výši 2.124 Kč poukázané dne 11. 9. 2004;

4) přípis OSSZ Nymburk ze dne 8. 11. 2004, kterým bylo žalobci sděleno, že se mu vrací částka 2.142 Kč na základě jeho žádosti.

Žaloba není důvodná.

Podstatou sporu mezi žalobcem a žalovanou je posouzení právní otázky, zda byl žalobce v roce 2004 (zejména od 19. 2. 2004 do 31. 12. 2004) účasten důchodového pojištění jako osoba samostatně výdělečně činná, jestliže

a) byl v době od 1. 1. 2004 do 18. 2. 2004 zaměstnán u společnosti T. a. s. a za tuto dobu mu byl uvedenou společností zúčtován příjem (vyměřovací základ) ve výši 242.171 Kč;

b) vykonával samostatnou výdělečnou činnost po dobu celého kalendářního roku a jeho příjmy po odečtení výdajů na dosažení příjmů činí 8.350 Kč; c) žalobce se výslovně v průběhu roku 2004 ani v souvislosti s podáním přehledu o příjmech a výdajích za rok 2004 nepřihlásil k účasti na důchodovém pojištění, výkon samostatné výdělečné činnosti však oznámil OSSZ již v roce 1996.

Ve výše uvedeném rozsahu nejsou skutkové okolnosti dané věci v zásadě sporné (vyjma interpretace toho, zda podáním přehledu o příjmech a výdajích za rok 2004 vyjádřil žalobce vůli být účasten pojištění po celý daný rok; k tomu viz níže). Základní rozpor se ovšem týká právního posouzení otázky, zda žalobce byl za těchto podmínek účasten důchodového pojištění, či nikoliv. Jelikož se sporná doba pojištění týká roku 2004, je třeba rozhodné skutečnosti posoudit dle zákona o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 425/2003 Sb., kterým byl s účinností od 1. 1. 2004 novelizován zákon o důchodovém pojištění. Podle této aplikovatelné právní úpravy bylo třeba nově (právě s účinností od 1. 1. 2004) rozlišovat mezi hlavní a vedlejší samostatnou výdělečnou činností.

Podle § 9 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném k 31. 12. 2004, jsou pojištění účastny osoby samostatně výdělečně činné [§ 5 odst. 1 písm. e)], pokud vykonávají samostatnou výdělečnou činnost na území České republiky a splňují dále stanovené podmínky.

Podle § 9 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění je osoba samostatně výdělečně činná účastna pojištění jen jednou, i když vykonává několik činností uvedených v odstavci 3, popřípadě spolupracuje při výkonu několika těchto činností nebo současně koná činnosti podle odstavce 2 písm. a) a b).

Podle § 9 odst. 6 zákona o důchodovém pojištění se samostatná výdělečná činnost považuje za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, pokud osoba samostatně výdělečně činná v kalendářním roce

a) vykonávala zaměstnání (odstavec 8 věta první) a příjem ze zaměstnání (odstavec 8 věta druhá), kterého v kalendářním roce dosáhla, činí alespoň dvanáctinásobek minimální mzdy zaměstnance v pracovním poměru odměňovaného měsíční mzdou, která platí k 1. lednu kalendářního roku, za který se posuzuje účast osoby samostatně výdělečně činné na pojištění,

b) měla nárok na výplatu částečného invalidního nebo plného invalidního důchodu nebo jí byl přiznán starobní důchod, c) měla nárok na rodičovský příspěvek nebo na příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu, d) vykonávala vojenskou službu v ozbrojených silách České republiky, pokud nejde o vojáky z povolání, nebo civilní službu, e) byla nezaopatřeným dítětem podle § 20 odst. 3 písm. a), nebo f) byla ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody déle než tři kalendářní měsíce po sobě jdoucí.

Podle § 9 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění se samostatná výdělečná činnost považuje za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost v těch kalendářních měsících, v nichž po celý měsíc byla vykonávána samostatná výdělečná činnost a současně trvaly skutečnosti uvedené v odstavci 6 písm. b) až f); jestliže samostatná výdělečná činnost byla vykonávána jen po část kalendářního měsíce, považuje se samostatná výdělečná činnost za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, pokud po tu část kalendářního měsíce, po kterou byla vykonávána samostatná výdělečná činnost, tyto skutečnosti současně trvaly. Výše příjmu ze zaměstnání dosaženého v kalendářním roce není přitom rozhodná pro posouzení, zda se samostatná výdělečná činnost podle věty první považuje za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost. Trváním skutečností podle věty první se rozumí též trvání jen některých skutečností uvedených v odstavci 6 písm. b) až f).

Podle § 9 odst. 8 zákona o důchodovém pojištění se zaměstnáním rozumí činnost zakládající účast na nemocenském pojištění zaměstnanců, nebo na nemocenské péči. Příjmem ze zaměstnání se rozumí činnost zakládající účast na nemocenském pojištění zaměstnanců nebo na nemocenské péči. Příjmem ze zaměstnání se rozumí vyměřovací základ pro stanovení pojistného podle zvláštního zákona dosažený v kalendářních měsících kalendářního roku, za který se posuzuje účast osoby samostatně výdělečně činné na pojištění, a dávky z nemocenského pojištění zaměstnanců (nemocenské péče), které osobě samostatně výdělečně činné byly do tohoto kalendářního roku zúčtovány.

Podle § 9 odst. 9 zákona o důchodovém pojištění se samostatná výdělečná činnost považuje za hlavní samostatnou výdělečnou činnost v období, ve kterém se podle odstavců 6 až 8 samostatná výdělečná činnost nepovažuje za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost.

Podle § 10 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je osoba samostatně výdělečně činná v kalendářním roce účastna pojištění po dobu, po kterou vykonávala hlavní samostatnou výdělečnou činnost.

Podle § 10 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění osoba samostatně výdělečně činná je v kalendářním roce účastna pojištění po dobu, po kterou vykonávala vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, pokud její příjem z vedlejší samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení dosáhl v kalendářním roce aspoň rozhodné částky; rozhodná částka činí 2,4násobek částky, která se stanoví jako součin všeobecného vyměřovacího základu (§ 17 odst. 2) za kalendářní rok, který o dva roky předchází kalendářnímu roku, za který se posuzuje účast na pojištění, a přepočítacího koeficientu (§ 17 odst. 4) pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu. Byla-li v kalendářním roce vykonávána hlavní samostatná výdělečná činnost i vedlejší samostatná výdělečná činnost, stanoví se příjem z vedlejší samostatné výdělečné činnosti tak, že se příjem ze samostatné výdělečné činnosti dosažený v kalendářním roce po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení vydělí počtem kalendářních měsíců, v nichž byla aspoň po část měsíce vykonávána samostatná výdělečná činnost, a výsledná částka se vynásobí počtem kalendářních měsíců, v nichž byla podle § 9 odst. 7 aspoň po část měsíce vykonávána vedlejší samostatná výdělečná činnost. Za výkon samostatné výdělečné činnosti a vedlejší samostatné výdělečné činnosti se pro účely stanovení příjmu podle věty druhé nepovažuje kalendářní měsíc, v němž po celý měsíc osoba samostatně výdělečně činná měla nárok na nemocenské z nemocenského pojištění osob samostatně výdělečně činných, popřípadě pobírala takové nemocenské, vykonávala službu v ozbrojených silách (civilní službu) nebo pobírala peněžitou pomoc v mateřství (peněžitou pomoc) z nemocenského pojištění osob samostatně výdělečně činných. Příjem ze samostatné výdělečné činnosti a výdaje vynaložené na jeho dosažení, zajištění a udržení se posuzují podle zvláštního zákona, který upravuje pojistné. Rozhodná částka se zaokrouhluje na celé koruny směrem nahoru.

Podle § 10 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění osoba samostatně výdělečně činná, která vykonávala vedlejší samostatnou výdělečnou činnost a nesplňuje podmínky účasti na pojištění podle odstavců 2 a 3, je v kalendářním roce účastna pojištění, jestliže se přihlásila k účasti na pojištění za tento rok; lhůty pro podání přihlášky k účasti na pojištění stanoví zvláštní zákony. Ustanovení věty první platí obdobně i pro část kalendářního roku, v němž účast na pojištění vznikla nebo zanikla podle odstavce 5 nebo 6 anebo v němž vedlejší samostatná výdělečná činnost nebyla vykonávána po celý rok.

Z výše uvedeného plyne, že počínaje dnem 1. 1. 2004 je třeba z hlediska účasti na důchodovém pojištění rozlišovat mezi hlavní a vedlejší samostatnou výdělečnou činností. Platí základní pravidlo, že podpůrně se každá samostatná výdělečná činnost považuje za hlavní činnost, která zakládá účast na důchodovém pojištění bez dalšího přímo ze zákona (§ 10 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění), a to až do okamžiku, než OSVČ kvalifikovaným způsobem oznámí skutečnosti a údaje způsobilé posoudit samostatnou výdělečnou činnost jako činnost vedlejší (viz rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2012, čj. 4 Ads 38/2011 – 52). U vedlejší činnosti je třeba z hlediska vzniku účasti na důchodovém pojištění rozlišovat mezi výdělečnou činností, při níž OSVČ dosáhne příjmů (po odečtení výdajů na jejich dosažení) ve výši tzv. rozhodné částky. OSVČ, která vykonává vedlejší činnost, při níž dosáhly její příjmy tzv. rozhodné částky, je účastna důchodového pojištění bez dalšího přímo ze zákona (§ 10 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění). OSVČ, která nedosáhla při výkonu vedlejší činnosti tzv. rozhodné částky, nevzniká ex lege účast na důchodovém pojištění, což ovšem neznamená, že by taková osoba nemohla být důchodového pojištění účastna. Účast na důchodovém pojištění jí vznikne za podmínky, že se přihlásí k účasti na pojištění za daný rok (§ 10 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění). Tzv. rozhodná částka činí pro rok 2004 částku 40.410 Kč (2,4 x 15.711 x 1,0717; viz § 10 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění a nařízení vlády č. 338/2003 Sb.).

Podáním přehledu o příjmech a výdajích za rok 2004 žalobce prokázal, že byl v tomto kalendářním roce zaměstnán a v tomto zaměstnání dosáhl vyměřovacího základu ve výši nejméně 80.400 Kč, což je dvanáctinásobek minimální mzdy platné k 1. 1. 2004 (minimální mzda je dle nařízení vlády č. 303/1995 Sb., ve znění nařízení vlády č. 463/2003 Sb., 6.700 Kč měsíčně). Podaným přehledem tedy žalobce kvalifikovaně oznámil skutečnosti a údaje způsobilé posoudit jeho samostatnou výdělečnou činnost jako vedlejší z důvodu dle § 9 odst. 6 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, čehož se ostatně sám výslovně dovolal, a to zaškrtnutím alternativy, že jde o vedlejší činnost, a uvedením a prokázáním rozhodujících skutečností pro takové posouzení. Evidenčním listem důchodového pojištění, který bývalý zaměstnavatel žalobce předložil OSSZ Nymburk v červnu 2004, je prokázáno, že vyměřovací základ ze zaměstnání činil konkrétně 242.171 Kč za dobu od 1. 1. 2004 do 18. 2. 2004 (tato doba pojištění z titulu výkonu zaměstnání byla žalobci při stanovení výše starobního důchodu zohledněna v plném rozsahu).

Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce splnil všechny podmínky § 9 odst. 6 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Žalobce v kalendářním roce 2004 vykonával zaměstnání (tedy činnost zakládající účast na nemocenském pojištění zaměstnanců) a jeho příjem z tohoto zaměstnání dosáhl v kalendářním roce více než dvanáctinásobku minimální mzdy zaměstnance v pracovním poměru odměnovaném měsíční mzdou platné k 1. 1. 2004. Je rovněž zřejmé, že zatímco žalobce vykonával samostatnou výdělečnou činnost po celý kalendářní rok 2004, zaměstnání vykonával jen od 1. 1. do 18. 2. toho roku. K souběhu mezi samostatnou výdělečnou činností a zaměstnáním tak došlo pouze po určitou část kalendářního roku, po zbylou (převažující) část roku vykonával žalobce jen samostatnou výdělečnou činnost.

Žalobce nastolil v žalobě otázku, zda o vedlejší samostatnou výdělečnou činnost podle § 9 odst. 6 písm. a) zákona o důchodovém pojištění jde pouze v těch měsících, kdy dochází k souběhu výkonu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti, nebo zda postačuje, že bylo zaměstnání vykonáváno jen po část kalendářního roku, přesto je třeba samostatnou výdělečnou činnost hodnotit jako vedlejší po dobu celého daného kalendářního roku. K tomu soud uvádí, že požadavek souběhu mezi samostatnou výdělečnou činností a právní skutečností, pro kterou má být tato činnost hodnocena jako vedlejší, je upraven v § 9 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění, a to výslovně pouze ve vztahu ke skutečnostem dle § 9 odst. 6 písm. b) až f) zákona o důchodovém pojištění. Ustanovení § 9 odst. 7 nedopadá na případ vedlejší samostatné výdělečné činnosti z důvodu dle § 9 odst. 6 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Z posledně uvedeného ustanovení plyne, že pro posouzení samostatné výdělečné činnosti jako vedlejší v celém kalendářním roce postačuje, že OSVČ vykonávala v daném kalendářním roce zaměstnání (lhostejno po jak dlouhou dobu) a dosáhla v něm za daný kalendářní rok příjem ve výši alespoň dvanáctinásobku minimální mzdy. Kritériem tedy není souběh dvou výdělečných činností, nýbrž výše příjmu dosaženého ze zaměstnání. Z tohoto ustanovení tedy nelze dovodit, že by samostatná výdělečná činnost byla posuzována jako vedlejší pouze v těch měsících, kdy existoval souběh s výkonem zaměstnání. Naopak z něho plyne, že samostatná výdělečná činnost je činností vedlejší ve vztahu k celému kalendářnímu roku, ačkoliv souběh mezi touto činností a zaměstnáním trval pouze po část kalendářního roku.

Správnosti tohoto názoru nasvědčuje i důvodová zpráva k zákonu č. 425/2003 Sb. (sněmovní tisk č. 396, 4. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 2002-2006, dostupný na www.psp.cz), z níž lze zřetelně seznat úmysl historického zákonodárce. V důvodové zprávě se uvádí: „V případě, že byly dosaženy příjmy ze zaměstnání, bude posouzení, zda samostatná výdělečná činnost je hlavní, záviset na výši příjmu dosaženého v zaměstnání v kalendářním roce; kritériem zde je dvanáctinásobek minimální mzdy. Při zjišťování dosaženého příjmu ze zaměstnání v příslušném kalendářním roce pro určení, zda je samostatná výdělečná činnost hlavní či vedlejší, bude nerozhodné, zda samostatná výdělečná činnost byla vykonávána souběžně se zaměstnáním či nikoliv. Tzn., že se bude přihlížet k dosaženým příjmům ze zaměstnání v kalendářním roce i za dobu před zahájením a po skončení výkonu samostatné výdělečné činnosti. Při posuzování výše příjmu se nebude přihlížet k době trvání zaměstnání v kalendářním roce, nýbrž se bude přihlížet pouze k zúčtovanému příjmu. Pokud by OSVČ v kalendářním roce podnikala po celý rok a byla v tomto roce zaměstnána např. jen ve třech měsících, bude považována v tomto roce za osobu samostatně výdělečně činnou vykonávající vedlejší činnost, jestliže příjem z tohoto zaměstnání dosáhl aspoň dvanáctinásobku minimální mzdy.“ V důvodové zprávě je uveden i příklad: „Od 1. ledna do 31. května bylo vykonáváno zaměstnání a od 10. dubna do 31. prosince byla vykonávána samostatná výdělečná činnost. Pokud příjem ze zaměstnání od 1. ledna do 31. května nedosáhne dvanáctinásobku minimální mzdy, bude se samostatná výdělečná činnost v období od 10. dubna do 31. prosince považovat za hlavní; pokud příjem ze zaměstnání tohoto dvanáctinásobku dosáhne, bude se samostatná výdělečná činnost považovat v tomto období za vedlejší.“ Žalobcův případ je v rozhodných skutečnostech shodný jako právě uvedený příklad. Z toho plyne, že samostatná výdělečná činnost, které její vedlejší charakter propůjčují skutečnosti uvedené v § 9 odst. 6 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, se poté, co OSVČ přestane v daném kalendářním roce vykonávat zaměstnání, nepřeměňuje v hlavní samostatnou výdělečnou činnost.

Soud tedy uzavírá, že samostatnou výdělečnou činnost vykonávanou žalobcem v době od 1. 1. do 31. 12. 2004 je třeba v celém rozsahu hodnotit v souladu s § 9 odst. 6 písm. a) zákona o důchodovém pojištění jako vedlejší činnost. Ostatně sám žalobce svoji samostatnou výdělečnou činnost hodnotil jako vedlejší, jak plyne z jím podaného přehledu o příjmech a výdajích za rok 2004, v němž zatrhl, že jde o vedlejší samostatnou výdělečnou činnost.

Posouzení samostatné výdělečné činnosti žalobce jako vedlejší činnosti nikterak žalobce nediskvalifikuje z účasti na důchodovém pojištění. Žalobce sice nedosáhl z titulu své samostatné výdělečné činnosti tzv. rozhodné částky ve výši 40.410 Kč, takže nebyl účasten důchodového pojištění ex lege podle § 10 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, nicméně mohl využít možnosti upravené v § 10 odst. 4 téhož zákona a přihlásit se k účasti na důchodovém pojištění dobrovolně [jde o přihlášku k účasti na důchodovém pojištění z titulu výkonu samostatné výdělečné činnosti dle § 5 odst. 1 písm. e) zákona o důchodovém pojištění, nikoliv o přihlášku k tzv. dobrovolné účasti na pojištění dle § 6 zákona o důchodovém pojištění]. Žalobce ve své argumentaci, v níž poukazuje na absurdnost právního posouzení dané otázky žalovanou, líčí sebe samého jako „oběť systému“, která byla vyloučena z účasti na důchodovém pojištění. Tento postoj ovšem vychází z nepochopení principů vzniku účasti OSVČ na důchodovém pojištění. Pokud by žalobce vykonával samostatnou výdělečnou činnost jako hlavní činnost nebo jako vedlejší, při které současně dosáhl tzv. rozhodné částky, byl by přímo ze zákona účasten důchodového pojištění a neměl by žádnou možnost volby, zda se chce tohoto systému účastnit z titulu výkonu samostatné výdělečné činnosti, nebo nikoliv. OSVČ, které vykonávaly samostatnou výdělečnou činnost jako vedlejší a nedosáhly v ní rozhodné částky, nejsou povinně účastny důchodového pojištění a mají na výběr, zda se chtějí tohoto pojistného systému účastnit z titulu výkonu samostatné výdělečné činnosti dobrovolně. Zákon jim tedy zakládá právo volby, ovšem nevylučuje je z účasti na důchodovém pojištění. Chce-li se OSVČ v tomto případě účastnit důchodového pojištění, musí podat přihlášku, její účast tedy nevzniká ze zákona jako v předchozích dvou případech, nýbrž na základě jejího volního projevu (pozor, nejedná se o přihlášku k tzv. dobrovolné účasti na důchodovém pojištění ve smyslu § 6 zákona o důchodovém pojištění, v posuzovaném případě jde totiž o účast z titulu výkonu samostatné výdělečné činnosti, nikoliv o dobrovolnou účast neopírající se o žádnou výdělečnou činnost). Žalobci tedy nic nebránilo, aby byl po celý kalendářní rok 2004 účasten důchodového pojištění z titulu výkonu samostatné výdělečné činnosti, jen k tomu musel splnit podmínku podání přihlášky k účasti na pojištění. Neúčast OSVČ, která vykonávala jen vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, při níž nedosáhla tzv. rozhodné částky, není následkem porušení žádné povinnosti. Žalovaná tedy v napadeném rozhodnutí nemohla uvést žádné ustanovení zákona o důchodovém pojištění, které žalobce porušil, a proto mu jeho samostatná výdělečná činnost nezaložila účast na důchodovém pojištění. Zákon naopak výslovně připouští, že OSVČ, které vykonávají vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, při níž nedosáhnou tzv. rozhodné částky, nemusí být účastny důchodového pojištění. Neúčast na důchodovém pojištění proto není sankcí za porušení povinnosti, nýbrž důsledkem volby OSVČ, zda podá přihlášku k účasti na pojištění, nebo nikoliv.

V reakci na repliku žalobce soud uvádí, že podáním přihlášky k účasti na důchodovém pojištění dle § 10 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění se nic nemění na charakteru samostatné výdělečné činnosti jako vedlejší činnosti, nepřeměňuje se tím na činnost hlavní. Rozhodnutí žalované takovou úvahu ani neobsahuje.

Žalobce argumentuje tím, že z titulu svého zaměstnání měl „zaplacené“ pojistné na celý rok 2004. Tato myšlenka je ovšem výrazem neporozumění základům důchodového pojištění a účasti různých kategorií osob na něm. Žalobce byl nepochybně účasten důchodového pojištění z titulu výkonu zaměstnání [§ 5 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění], a to v době od 1. 1. do 18. 2. 2004. Posledně uvedeným dnem však jeho účast na důchodovém pojištění z titulu výkonu zaměstnání zanikla, neboť zanikl i jeho pracovní poměr vykonávaný za podmínek zakládajících účast na nemocenském pojištění (§ 8 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění ve spojení s § 8 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců). Výše pojistného na sociální zabezpečení (včetně pojistného na důchodové pojištění) uhrazeného z titulu výkonu zaměstnání se odvíjí od výše výdělku. Skutečnost, že žalobcův vyměřovací základ z výkonu zaměstnání značně přesáhl dvanáctinásobek minimální mzdy, je významná toliko ohledně aplikovatelnosti § 9 odst. 6 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Neznamená to však, že by v důsledku vysokého vyměřovacího základu byl žalobce z titulu výkonu zaměstnání účasten důchodového pojištění po dobu celého kalendářního roku 2004. Jeho účast na důchodovém pojištění trvala jen po dobu trvání pracovního poměru, výše vyměřovacího základu dosaženého za toto období je zcela irelevantní. Žalobce mohl být po dobu celého kalendářního roku 2004 účasten důchodového pojištění jako OSVČ, a to vedle své parciální účasti z titulu výkonu zaměstnání (překrývající se doba pojištění by se však hodnotila pro výpočet celkové doby pojištění pouze jednou, viz § 14 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění). Otázka vzniku účasti na důchodovém pojištění je odlišná od otázky, zda je osoba povinna hradit zálohy na pojistné nebo zda je vůbec povinna pojistné hradit.

Posouzení právní otázky spočívající v charakteru samostatné výdělečné činnosti žalobce v kalendářním roce 2004 žalovanou je tedy správné. Žalobní bod je nedůvodný. Žalovaná přitom v odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně poukázala na to, že její právní názor vychází z § 9 odst. 6 písm. a) a § 10 odst. 2 a 4 zákona o důchodovém pojištění, rozhodnutí žalované je plně přezkoumatelné. Námitka žalobce, jenž dovozuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí ze skutečnosti, že žalovaná neodůvodnila svůj právní závěr týkající se posouzení vzniku účasti žalobce na důchodovém pojištění žádným ustanovením zákona, je evidentně lichá a nedůvodná.

Žalobce vytýká žalované, že se nevypořádala s jeho tvrzením, že v době od 1. 1. do 18. 2. 2004 dosáhl vyššího vyměřovacího základu než za další celé roky, a proto mu nevznikla povinnost platit pojistné. Soudu není zřejmé, kam žalobce touto námitkou míří. Povinnost platit pojistné a vznik účasti na důchodovém pojištění jsou otázky částečně na sobě nezávislé. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí i rozhodnutí prvostupňovém v potřebné míře podrobnosti zabývala podmínkami, za nichž mohla žalobci vzniknout účast na pojištění z titulu výkonu samostatné výdělečné činnosti. Tyto podmínky přitom vůbec nesouvisí s tím, jakého vyměřovacího základu dosáhl žalobce za kalendářní roky následující po roce 2004, či jemu předcházející. Povinností žalované jistě není reagovat na každý jednotlivý argument uplatněný v řízení o dávce, pokud srozumitelně vyloží a odůvodní svůj stěžejní právní názor týkající se základu argumentace. Žalovaná v obou rozhodnutích srozumitelně vysvětlila, proč je třeba žalobcovu samostatnou výdělečnou činnost hodnotit v roce 2004 jako vedlejší a proč nezaložila účast na důchodovém pojištění (nedosažení tzv. rozhodné částky ve spojení s nepodáním přihlášky). Za této situace již nebylo třeba reagovat na nesrozumitelný argument žalobce, jenž dovozuje svoji účast na důchodovém pojištění po dobu celého roku 2004 ze skutečnosti, že ze zaměstnání dosáhl vyměřovací základ významně překračující vyměřovací základy dosažené v dalších ukončených kalendářních letech. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalované je zřejmé, proč nebylo lze postupovat dle žalobcových námitek a posoudit dobu výkonu samostatné výdělečné činnosti v roce 2004 jako dobu pojištění. Napadené rozhodnutí tak není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Žalobce dále namítl, že nebyl povinen se přihlásit k účasti na důchodovém pojištění, neboť přihlášku podal již v roce 1996.

Jelikož žalobce tvrdí, že se přihlásil k účasti na důchodovém pojištění v roce 1996, musel se soud zabývat právní úpravou účasti OSVČ na důchodovém pojištění dle zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2003 (před zavedením distinkce hlavní a vedlejší samostatné výdělečné činnosti). Od účinnosti zákona o důchodovém pojištění až do 31. 12. 2003 byly podmínky účasti OSVČ na důchodovém pojištění v zásadě neměnné. Ze zákona vznikla OSVČ účast na důchodovém pojištění, pokud její příjem ze samostatné výdělečné činnosti (po odečtení výdajů) dosáhl částky stanovené podle § 10 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2003. OSVČ, jejíž příjem stanovené výše nedosáhl, mohla vzniknout účast na důchodovém pojištění z titulu výkonu samostatné výdělečné činnosti na základě dobrovolné přihlášky dle § 10 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2003. Z tohoto ustanovení jednoznačně plyne, že přihláška k důchodovému pojištění se podává na konkrétní kalendářní rok. Z § 10 odst. 4 a 5 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2003, potom vyplývá, že OSVČ vzniká každým kalendářním rokem nová účast na důchodovém pojištění a zaniká vždy dnem 31. 12. příslušného kalendářního roku. OSVČ dobrovolně účastné důchodového pojištění v konkrétním kalendářním roce tak vznikla účast na důchodovém pojištění dnem 1. 1. kalendářního roku, za který přihlášku podala, a zanikla dnem 31. 12. tohoto roku (to samozřejmě za předpokladu, že OSVČ vykonávala samostatnou výdělečnou činnost po celý kalendářní rok).

OSVČ byla povinna dle § 48 odst. 1 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 2003, oznámit příslušné okresní správě sociálního zabezpečení den zahájení samostatné výdělečné činnosti, stejně jako den pozastavení výdělečné činnosti, den jejího opětovného zahájení a den ukončení. Každá OSVČ, která alespoň po část roku vykonávala samostatnou výdělečnou činnost, je povinna podat okresní správě sociálního zabezpečení přehled o příjmech a výdajích za uplynulý kalendářní rok (§ 15 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení). Dle § 48a odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2003, se může OSVČ přihlásit u příslušné okresní správy sociálního zabezpečení k účasti na důchodovém pojištění v kalendářním roce, a to kdykoliv v jeho průběhu, a v následujícím kalendářním roce za předchozí kalendářní rok nejpozději v den, ve kterém podává podle zvláštního zákona přehled o příjmech a výdajích za kalendářní rok, za který se k této účasti přihlašuje. Dle odst. 3 téhož ustanovení nelze po uplynutí této lhůty podat přihlášku k účasti na důchodovém pojištění.

Z výše uvedeného plyne, že je třeba odlišovat oznámení o zahájení samostatné výdělečné činnosti a přihlášku k účasti na důchodovém pojištění z titulu výkonu samostatné výdělečné činnosti. Zatímco oznámit zahájení samostatné výdělečné činnosti je povinností každé OSVČ, kterou je třeba splnit jednorázově při zahájení činnosti (nebo při opětovném zahájení činnosti po jejím přerušení), podat přihlášku k účasti na důchodovém pojištění je toliko právem. Přihláška k účasti na důchodovém pojištění se nepodává paušálně do budoucna bez jakéhokoliv časového omezení, nýbrž je omezena vždy jen na jeden kalendářní rok. To znamená, že OSVČ, která nesplňuje podmínky vzniku účasti na důchodovém pojištění ze zákona, je povinna, pokud chce být dobrovolně z titulu výkonu samostatné výdělečné činnosti účastna důchodového pojištění, podat přihlášku na každý kalendářní rok samostatně, a to pouze ve vymezeném časovém rozpětí (přihlášku lze podat jen v kalendářním roce, za který se OSVČ k účasti na pojištění přihlašuje, a nejpozději v následujícím kalendářním roce do data podání přehledu o příjmech a výdajích). To ostatně koreluje tomu, že účast na důchodovém pojištění vzniká za každý kalendářní rok znovu (a opět koncem roku zaniká, aby zase na začátku dalšího kalendářního roku znovu vznikla).

Je tedy zřejmé, že žalobce se nemohl v roce 1996 přihlásit k účasti na důchodovém pojištění pro kalendářní rok 2004. V tomto roce žalobce patrně pouze oznámil zahájení samostatné výdělečné činnosti, event. se přihlásil k účasti na důchodovém pojištění pro rok 1996.

Výše popsané principy kontinuálně platily i v roce 2004 (viz § 10 odst. 4, 5 a 6 zákona o důchodovém pojištění, § 48 odst. 1 a § 48a odst. 1 a 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném ke dni 31. 12. 2004).

Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce v roce 2004 přihlášku k účasti na důchodovém pojištění nepodal a ani to netvrdí. Z přehledu o příjmech a výdajích za rok 2004 pak plyne, že žalobce se k účasti na důchodovém pojištění za tento rok nepřihlásil, příslušnou část přehledu ponechal nevyplněnou. To, že žalobce v přehledu uvedl jako rok zahájení samostatné výdělečné činnosti rok 1996, nelze interpretovat jako přihlášku k účasti na důchodovém pojištění za kalendářní rok 2004. Stejně tak údaj, že žalobce dosáhl příjmu ze zaměstnání v období od 1. 1. do 31. 12. 2004, nelze vykládat jako přihlášku k účasti na pojištění. Z potvrzení zaměstnavatele žalobce, které je rovněž součástí formuláře, navíc vyplývá, že byl v pracovním poměru pouze do 18. 2. 2004. V daném případě nelze hovořit o nesprávném vyplnění přehledu o příjmech a výdajích, jsou v něm vyplněny všechny potřebné náležitosti, pouze z něho nelze dovodit podání přihlášky k účasti na důchodovém pojištění. Nelze proto OSSZ Nymburk vytýkat, že žalobce nevyzvala k opravě přehledu, neboť bylo výlučně na rozhodnutí žalobce, zda se spolu s podáním přehledu přihlásí k účasti na důchodovém pojištění za rok 2004. Formulář je dostatečně návodný pro to, aby se mohl žalobce řádně přihlásit k účasti na důchodovém pojištění z titulu výkonu samostatné výdělečné činnosti (viz text příslušné části formuláře citovaný výše). OSSZ Nymburk žádná poučovací povinnost ve vztahu k žalobci netížila, ze zákona o důchodovém pojištění, zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ani ze zákona o pojistném na sociální zabezpečení nevyplývá povinnost OSSZ poučit OSVČ v souvislosti s podáním přehledu o příjmech a výdajích o tom, zda této osobě vznikla (či naopak nevznikla) účast na důchodovém pojištění. Plně se prosadí zásada ignorantia iuris non excusat.

Žalobce dále dovozuje, že byl účasten v roce 2004 důchodového pojištění, ze skutečnosti, že mu žalovaná dopisem ze dne 8. 11. 2004 vrátila částku 2.142 Kč jako přeplatek, nikoliv z důvodu, že se jednalo o zálohu na pojistné zaplacenou po skončení účasti na pojištění. Kdyby žalobce neměl zaplaceno pojistné na celý kalendářní rok, tak by mu žalovaná tuto částku nevracela. K tomu soud uvádí, že přihláška k účasti na důchodovém pojištění dle § 48a zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení je výslovným úkonem OSVČ vůči OSSZ, který se činí na předepsaném formuláři (§ 48b odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Zaslání ojedinělé platby na účet OSSZ Nymburk není konkludentní přihláškou k účasti na důchodovém pojištění. Ostatně z listin založených v dávkovém spisu (žádost žalobce ze dne 5. 10. 2004 a přípis OSSZ Nymburk ze dne 8. 11. 2004) plyne, že sám žalobce označil zaslání platby za omyl a požádal o její vrácení. OSSZ Nymburk této žádosti vyhověla a platbu vrátila. V tomto nelze spatřovat potvrzení skutečnosti, že žalobce měl zaplacené pojistné na celý kalendářní rok, je možné pouze dovodit, že žalobce neměl vůči OSSZ žádný nedoplatek. Jestliže žalobcova samostatná výdělečná činnost nezaložila v roce 2003 ani v roce 2004 účast na důchodovém pojištění, pak je logické, že žalobce nebyl povinen z tohoto titulu hradit v roce 2004 zálohy na pojistné za rok 2004. Z vrácení omylem poukázané částky nelze usuzovat, že OSSZ Nymburk s žalobcem jednala jako s osobou účastnou důchodového pojištění. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí s námitkou žalobce řádně vypořádala, a to především v prvostupňovém rozhodnutí ze dne 24. 9. 2014 a v návaznosti na to pak souhlasným způsobem i v napadeném rozhodnutí.

Argumentace žalobce, že se nemohl přihlásit k účasti na důchodovém pojištění jakožto OSVČ, neboť měl zaplaceno pojistné na celý rok, je zjevně nesmyslná. Výše vyměřovacího základu dosažená z výkonu zaměstnání po určitou část kalendářního roku nebrání tomu, aby se žalobce přihlásil k účasti na důchodovém pojištění z jiného titulu (tedy z titulu výkonu samostatné výdělečné činnosti). Není pravda, že žalobce by se mohl k účasti na důchodovém pojištění přihlásit jen podle § 6 zákona o důchodovém pojištění (dobrovolná účast bez vazby na výdělečnou činnost), neboť žalobce se mohl především přihlásit k účasti na důchodovém pojištění podle § 10 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění jako osoba samostatně výdělečně činná.

Soud tedy shrnuje, že žalobce nebyl přihlášen k účasti na důchodovém pojištění za kalendářní rok 2004 z titulu výkonu samostatné výdělečné činnosti na základě ohlášení z roku 1996. Podmínkou jeho účasti na důchodovém pojištění za tento kalendářní rok přitom bylo podání přihlášky dle § 10 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Žalobní bod je tedy nedůvodný.

Soud uzavírá, že výkon samostatné výdělečné činnosti v kalendářním roce 2004 nezaložil žalobci účast na důchodovém pojištění, žalobci proto nelze přiznat dobu pojištění od 19. 2. do 31. 12. 2004.

Žalovaná se řídila závazným právním názorem krajského soudu, který byl formulován ve zrušovacím rozsudku ze dne 30. 6. 2014, čj. 42 Ad 26/2013 – 64, a v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí řádně vysvětlila s přesným odkazem na aplikovatelná ustanovení zákona o důchodovém pojištění, proč vzhledem ke konkrétním okolnostem žalobcova případu nezaložil výkon samostatné výdělečné činnosti v kalendářním roce 2004 žalobci účast na důchodovém pojištění. Vypořádala se rovněž s relevancí skutečnosti, že žalobci byla dne 8. 11. 2004 vrácena Okresní správou sociálního zabezpečení Nymburk jeho platba ve výši 2.142 Kč.

Jelikož soud neshledal žádný žalobní bod důvodným a z obsahu správního spisu neseznal ani žádnou vadu řízení, k níž by byl oprávněn přihlédnout i bez námitky, zamítl žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci neúspěšný, procesně úspěšná žalovaná pak nemá právo na náhradu nákladů, neboť jde o věc důchodového pojištění (§ 60 odst. 2 s. ř. s.).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 13. února 2017

Tomáš Kocourek, v. r.

soudce

Za správnost: Božena Kouřimová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru