Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

43 A 42/2018 - 25Rozsudek KSPH ze dne 20.02.2020

Prejudikatura

3 As 4/2010 - 151

78 Ad 25/2011 - 99

11 A 157/2018 - 30


přidejte vlastní popisek

43 A 42/2018- 25

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., ve věci

žalobce: M. H. A.,

státní příslušník X, bytem X,

proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 2. 2018, č. j. MV-1726-4/SO-2018,

takto:

I. Rozhodnutí žalované ze dne 28. 2. 2018, č. j. MV-1726-4/SO-2018, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:


Vymezení věci a obsah podání účastníků

1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo na základě jeho odvolání změněno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 24. 11. 2017, č. j. OAM-17466-9/PP-2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), tak, že správní řízení o žádosti žalobce o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie se zastavuje podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť podaná žádost je zjevně právně nepřípustná. Důvodem zastavení řízení je okolnost, že žalobce pobývá na území České republiky na základě doplňkové ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

2. Žalobce namítá, že případ má tzv. unijní prvek a je třeba na něj přímo (vertikální účinek) aplikovat směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, o právu občanů EU a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice č. 2004/38/ES“). Podle rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Deniz Sahin proti Bundesminister für Inneres ze dne 19. 12. 2008, C-551/07, je nutno ustanovení směrnice č. 2004/38/ES vykládat tak, že se vztahují i na rodinné příslušníky, kteří do hostitelského státu vstoupili nezávisle na občanu Evropské unie a později v něm získali postavení rodinného příslušníka, bez ohledu na skutečnost, že v hostitelském státě pobývají na základě předpisů tohoto členského státu upravujících právo azylu. Unijní relevance případu vyplývá též z § 15a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 31. 7. 2018 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Tato vnitrostátní norma aktivuje unijní právo, které by se jinak na daný případ nepoužilo (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 4 As 4/2010-171). Z vůle vnitrostátního zákonodárce došlo nad rámec požadavků vyplývajících z unijního práva ke zrovnoprávnění rodinných příslušníků občanů České republiky, kteří nevyužili své právo volného pohybu, s rodinnými příslušníky občanů ostatních členských států Evropské unie. Z unijního práva přímo plyne právo žalobce na udělení pobytového oprávnění v České republice, jeho žádost proto měla být věcně projednána. 3. Podle názoru žalobce je napadené rozhodnutí nezákonné, neboť byla nesprávně posouzena právní otázka, a je také nepřezkoumatelné, neboť se v odůvodnění žalovaná nevypořádala s námitkami žalobce.

4. Žalovaná namítla opožděné podání žaloby, neboť posledním dnem třicetidenní lhůty pro podání žaloby byl pátek 6. 4. 2018, přitom z razítka na žalobě i aplikace InfoSoud zjistila, že řízení bylo zahájeno až 9. 4. 2018. Navrhuje tedy odmítnutí žaloby. Pro případ meritorního projednání žalovaná odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a navrhla zamítnutí žaloby. Má za to, že napadené rozhodnutí splňuje všechny požadavky uvedené v § 68 odst. 3 správního řádu.

Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 5. Soud ověřoval podmínky řízení a také včasnost žaloby. Lhůta uvedená v § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se odvíjí od doručení napadeného rozhodnutí žalobci, ke kterému došlo dne 7. 3. 2018, posledním dnem pro podání žaloby tak byl pátek 6. 4. 2018. Jde o lhůtu procesní, pro kterou platí, že je zachována i tehdy, je-li podání v poslední den lhůty soudu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence (§ 40 odst. 4 s. ř. s.). Podle otisku podacího razítka na obálce, jakož i podle žalobcem doložené kopie podacího lístku bylo podání adresované zdejšímu soudu obsahující žalobu dáno k poštovní přepravě dne 6. 4. 2018. Datové razítko podatelny zdejšího soudu označuje zahájení řízení a den zápisu věci do soudního rejstříku, pro posouzení žaloby je v této věci nepodstatné. Z toho vyplývá, že žaloba byla podána v zákonné lhůtě.

6. Dále soud ověřil, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Ve věci soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť strany s tímto postupem vyslovily souhlas.

Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 7. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 1. 11. 2017 podal žalobce žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky, v níž jako účel pobytu uvedl „azyl“. Z obsahu žádosti, přiložených dokladů i skutečností zjištěných ministerstvem vyplývá, že žalobce na území České republiky pobývá na základě udělené mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany, s platností od 5. 3. 2015 a s prodloužením do 7. 3. 2019. Žalobce dne 5. 5. 2017 uzavřel manželství se státní příslušnicí České republiky Mgr. A. A., roz. K.. Podle nájemní smlouvy ze dne 19. 7. 2017 spolu manželé užívají byt na adrese X. Žalobce nemá žádné záznamy v opisu z evidence Rejstříku trestů.

8. Ministerstvo usnesením ze dne 24. 11. 2017 řízení o žádosti žalobce zastavilo podle § 169r odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců s odůvodněním, že žalobce požívá doplňkovou ochranu a podle důvodové zprávy k zákonu č. 427/2010 Sb. je „nepochybné, že takový cizinec může na území pobývat pouze na základě jednoho pobytového statusu“.

9. Proti rozhodnutí ministerstva se žalobce odvolal, přičemž jeho odvolací námitky se obsahově překrývají s námitkami žalobními. 10. Napadeným rozhodnutím žalovaná prvostupňové rozhodnutí změnila tak, že řízení zastavila podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť podaná žádost je zjevně právně nepřípustná. Žalovaná nesouhlasila s ministerstvem pouze v užité normě, která se vztahuje na žadatele o mezinárodní ochranu, nikoli na případy osob, jimž byla taková ochrana již udělena. Sama takto rozhodla v souladu s judikaturou k otázce změny rozhodnutí v odvolacím řízení a v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení. V odůvodnění žalovaná dále uvedla, že pobyt žalobce se řídí pouze zákonem o azylu, nikoli zákonem o pobytu cizinců. Smyslem právní úpravy není umožnit kumulaci zcela odlišných pobytových oprávnění, jež mají různé cíle a důvody. Směrnice č. 2004/38/ES se na případ žalobce nepoužije, neboť nenásledoval občana Evropské unie do jiného členského státu, než kterého je občan Evropské unie státním příslušníkem (čl. 3 odst. 1). Ve věci Deniz Sahin proti Bundesminister für Inneres nastala právně i fakticky odlišná situace, neboť občan třetí země požádal v Rakousku o azyl a následně tam založil rodinný život se státní příslušnicí Spolkové republiky Německo, jež realizovala své právo volného pohybu a pobytu vyplývající ze směrnice č. 2004/38/ES. Manželka žalobce je sice občankou Evropské unie, nicméně ani před, ani po založení rodinného života s žalobcem nevyužívala svého práva volného pohybu a pobytu, proto na žalobce, který ji také nikam nedoprovází, není směrnice č. 2004/38/ES ani judikatura ji vykládající aplikovatelná.

Posouzení žaloby soudem

11. Soud se nejprve zabýval námitkou, že napadené rozhodnutí je zatíženo vadou řízení záležející v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů, a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí takovou vadou netrpí. Přezkoumatelnost totiž nelze zaměňovat s akceptací důvodů rozhodnutí. Žalovaná se srozumitelně a podrobně vypořádala se všemi odvolacími námitkami žalobce a vysvětlila úvahy, kterými se řídila při jejich posouzení. Konkrétně se věnovala mj. úvahám o aplikovatelnosti unijní legislativy na daný případ a vypořádala se rovněž s výše zmíněným rozhodnutím Evropského soudního dvora ve věci Deniz Sahin proti Bundesminister für Inneres způsobem, který neodporuje zásadám formální logiky. Žalobce ostatně ani neupřesňuje, v jakém ohledu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a na které jeho námitky nebylo v dostatečném rozsahu žalovanou reagováno. Za dané situace má soud za to, že důvody výroku rozhodnutí jsou z jeho odůvodnění patrné a lze je obsahově přezkoumat. Současně je z něj zřejmé, v jakém rozsahu žalovaná přisvědčila námitkám žalobce, a proč zvolila procesní postup, který se odrazil ve výroku napadeného rozhodnutí. Žalobní bod není důvodný.

12. Soud se následně zabýval druhou námitkou žalobce spočívající v tvrzeném flagrantním porušení přímo použitelného předpisu Evropské unie. 13. Článek 3 odst. 1 směrnice č. 2004/38/ES definuje působnost ratione personae takto: „Tato směrnice se vztahuje na všechny občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 bodu 2, kteří je doprovázejí nebo následují.“ Rodinným příslušníkem se rozumí mj. manžel nebo manželka a hostitelským státem „členský stát, do nějž se občan Unie stěhuje za účelem výkonu svého práva volného pohybu a pobytu“.

14. Článek 7 směrnice č. 2004/38/ES upravuje právo pobytu po dobu delší než tři měsíce. Podle odstavce 2 „právo pobytu stanovené v odstavci 1 se vztahuje rovněž na rodinné příslušníky doprovázející nebo následující v hostitelském členském státě občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, za předpokladu, že tento občan Unie splňuje podmínky stanovené v odst. 1 písm. a), b) nebo c).“ Prvý odstavec pak upravuje právo pobytu občana Unie na území jiného členského státu.

15. Podle čl. 9 odst. 1 směrnice č. 2004/38/ES rodinným příslušníkům občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu a jejichž plánovaná doba pobytu přesahuje tři měsíce, vydají členské státy pobytovou kartu.

16. V rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Deniz Sahin proti Bundesminister für Inneres ze dne 19. 12. 2008, C-551/07, kterého se žalobce dovolává, dospěl soud k následujícím závěrům: 1) Články 3 odst. 1, čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 písm. d) a odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES (…) musí být vykládány v tom smyslu, že se vztahují i na ty rodinné příslušníky, kteří do hostitelského členského státu vstoupili nezávisle na občanu Unie a až tam získali postavení rodinného příslušníka nebo s tímto občanem Unie založili rodinný život. V tomto ohledu nemá dopad skutečnost, že rodinný příslušník v době získání postavení rodinného příslušníka nebo založení rodinného života dočasně pobývá v hostitelském členském státě na základě právních předpisů tohoto členského státu upravujících právo azylu.

2) Článek 9 odst. 1 a článek 10 směrnice 2004/38 brání vnitrostátní právní úpravě, podle které nemohou rodinní příslušníci občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky členského státu a kteří mají na základě práva Společenství, zejména podle čl. 7 odst. 2 této směrnice, právo pobytu, získat pobytovou kartu rodinného příslušníka občana Unie pouze proto, že mají podle zákonných ustanovení hostitelského členského státu týkajících se azylu právo dočasného pobytu v tomto státě.

17. Podle § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců se tento zákon nevztahuje na cizince, který je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, cizincem, který je strpěn na území, azylantem nebo osobou požívající doplňkové ochrany, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.

18. Podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců se ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky.

19. V důvodové zprávě k novele zákona o pobytu cizinců č. 161/2006 Sb., jíž bylo do zákona vloženo naposled citované ustanovení [tehdy odstavec 4 písm. b)], předkladatel uvedl: „V písmenu a) se v souladu se Směrnicí Rady 2004/38/ES rozšiřuje okruh cizinců, na které se má pohlížet jako na rodinné příslušníky občana Evropské unie. V písmenu b) se výslovně stanoví, že i občan České republiky je občanem Evropské unie a tudíž, že ustanovení vztahující se na cizince ze třetí země, který je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, se vztahují i na cizince ze třetí země, který je rodinným příslušníkem občana České republiky.“

20. Podle soudu není pochyb, že směrnice č. 2004/38/ES se vztahuje na občany Evropské unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky (srov. čl. 3 odst. 1). Ostatně i Evropský soudní dvůr opakovaně potvrdil, že „právo pobytu v členském státě přísluší na základě směrnice 2004/38/ES nikoli všem státním příslušníkům třetích zemí, ale pouze těm státním příslušníkům třetích zemí, kteří jsou ve smyslu čl. 2 bodu 2 této směrnice rodinnými příslušníky občana Unie, který využil své právo volného pohybu“; k uvedenému srov. bod 73 rozsudku ve věci Metock ze dne 25. 7. 2008, C-127/08; body 35 až 43 rozsudku ve věci McCarthy ze dne 5. 5. 2011, C-434/09. V tomto smyslu je osobní působnost směrnice č. 2004/38/ES daná a ustálená, tudíž ratione personae se na osobu žalobce nevztahuje, jelikož ten sice je v postavení rodinného příslušníka občanky Evropské unie, nikoli však občanky, která využívá jednu ze základních svobod Evropské unie (volnost pohybu a pobytu), na kterou směrnice č. 2004/38/ES reaguje. V tomto případě zcela absentuje přeshraniční unijní prvek, který je důvodem vzniku a právní existence směrnice č. 2004/38/ES. V těchto případech se nelze ani tzv. přímého účinku směrnice č. 2004/38/ES, neboť přímá použitelnost této v zásadě stále teleologické normy, určené k provedení ve vnitrostátním zákonodárství, rozhodně není určena k rozšiřování pole působnosti unijního předpisu na další, dosud neupravené situace a vztahy. Judikatura Evropského soudního dvora připouští přímý účinek směrnic za účelem ochrany práv jednotlivců tehdy, pokud příslušný členský stát ve stanovené lhůtě netransponoval směrnici do svého právního řádu a za předpokladu, že ustanovení směrnice jsou dostatečně jasná, konkrétní a bezpodmínečná (srov. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 4. 12. 1974, C-41/74, ve věci Van Duyn proti Home Office). Nemožnost aplikace směrnice č. 2004/38/ES (s ohledem na její osobní působnost) na situaci žalobce není důsledkem její chybějící či vadné transpozice do českého právního řádu (posuzováno podle právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí).

21. Z navazující judikatury – konkrétně z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 – 151, ovšem vyplývají právní závěry zpochybňující závěr žalované, s nimiž se ale žalovaná nijak nevypořádala, ačkoliv žalobce toto rozhodnutí, resp. na něj navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu v odvolání cituje. Nejvyšší správní soud uvedl, že si je vědom, že pokud občan Evropské unie nevyužil svého práva volného pohybu a vždy pobýval v členském státě, jehož je státním příslušníkem, nespadá pod pojem „oprávněné osoby“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice č. 2004/38/ES, stejně tak ani jeho rodinný příslušník. Přesto však rozšířený senát konstatoval, že na základě přijetí ustanovení § 15a odst. 5 zákona o pobytu cizinců zákonem č. 161/2006 Sb. (dnes se jedná o odst. 3), podle kterého se ustanovení cizineckého zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky, „došlo z vůle vnitrostátního zákonodárce nad rámec požadavků vyplývajících z unijního práva ke zrovnoprávnění rodinných příslušníků občanů ČR s rodinnými příslušníky občanů EU. Takovýto úmysl zákonodárce je ostatně zřejmý i z výše citované důvodové zprávy k zákonu č. 161/2006 Sb.“ (usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 – 151, bod 45).

22. Rozšířený senát dále argumentoval následovně: „Situace, kdy se právní řád členského státu EU snaží zrovnoprávnit své občany s občany jiných členských států, resp. rodinné příslušníky svých občanů s rodinnými příslušníky občanů jiných členských států, není situací nijak výjimečnou či dokonce nepřípustnou. V rámci právního řádu členského státu může totiž docházet k diskriminaci vlastních státních občanů, a to vlivem paralelního použití unijní úpravy, která míří především na odstranění překážek volného pohybu, a která se vztahuje zejména na migrující občany jiných členských států a jejich rodinné příslušníky, a vnitrostátního práva, které se vztáhne na státní občany daného členského státu. Členské státy přitom mohou tuto diskriminaci vlastních státních občanů odstranit tím, že rozšíří působnost unijního práva čistě na základě přijetí vnitrostátní normy, jak tomu bylo právě v případě § 15 odst. 5 cizineckého zákona v tehdy účinném znění. Takový postup přitom aprobovalo již samotné unijní právo, např. rozsudkem Soudního dvora ve věci Dzodzi proti Belgii z 18. 10. 1990 (C-297/88 a C-197/89, Recueil, s. I-3763). Z něj jasně vyplývá, že unijní právo může být použitelné nepřímo, tedy pouze na základě odkazu obsaženého ve vnitrostátním právu. Vnitrostátní norma tak může „aktivovat“ unijní právo, které by se jinak na daný případ nepoužilo, když by daná situace sama o sobě neobsahovala žádný z faktorů podmiňujících jeho použití. Členský stát tak může vztáhnout unijní právo na situace, které nespadají do oblasti působnosti unijního práva.“ (tamtéž, body 46, 47).

23. Z citovaného závěru tak vyplývá, že všechna ustanovení zákona o pobytu cizinců, včetně § 87b upravujícího přechodný pobyt rodinného příslušníka občana Evropské unie, je nutno zásadně vyložit způsobem souladným s právem Evropské unie ve všech případech. Tedy v případě všech rodinných příslušníků občana Evropské unie, resp. občana České republiky, bez ohledu na to, zda využili své právo volného pohybu, či nikoli. K výkladu souladnému s unijním právem je tak nutné přistoupit i v případu žalobce, a to na základě nepřímé použitelnosti směrnice č. 2004/38/ES, kterou založil vnitrostátní zákonodárce v § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

24. Uvedený výklad není překvapivý, neboť stejný princip se objevuje v judikatuře správních soudů týkající se jiných předpisů, např.. v rozhodnutích citovaných žalobcem mj. z oblasti zaměstnanosti a sociálního zabezpečení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 4 Ads 40/2008 – 73, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2012, č. j. 78 Ad 25/2011 – 99).

25. Pokud žalovaná namítá, že smyslem tuzemské právní úpravy není umožnit kumulaci rozdílných pobytových oprávnění, pak eurokonformní výklad zákona o pobytu cizinců nepřipouští jinou možnost, než takovou kumulaci umožnit, bude-li to v konkrétním případě odpovídat zjištěnému skutkovému stavu. Jestliže by totiž žalobce jakožto osoba požívající doplňkovou ochranu založil v České republice rodinný život kupř. se státní příslušnicí Slovenska nebo Rakouska, pak ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí Evropského soudního dvora by souběh s pobytovým oprávněním byl možný, což žalovaná nepopírá, a soud skutečně nespatřuje žádný legitimní důvod, pro který by právní postavení rodinného příslušníka občanky České republiky (žalobce) mělo být odlišné, resp. méně příznivé, než postavení rodinného příslušníka občanky či občana jiného členského státu. Občané České republiky a občané ostatních členských států Evropské unie dohromady tvoří množinu občanů Evropské unie ve smyslu čl. 20 Smlouvy o založení Evropských společenství.

26. Z výše uvedených důvodů nemůže postup žalované obstát, neboť její závěr o zjevné právní nepřípustnosti žádosti žalobce je mylný. V daném případě nebylo možné řízení o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie zastavit z důvodů uváděných žalovanou, a to ani za použití § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, ani při užití § 169r odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Aniž by soud mohl jakkoli předjímat, jak by měla být žádost žalobce správním orgánem vyřízena, je zřejmé, že rozhodnutí žalované je nezákonné. Žalobní bod je důvodný.

Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

27. S ohledem na výše uvedené soud napadené rozhodnutí žalované zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc žalované podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil k dalšímu řízení. Právním názorem vysloveným v tomto rozsudku jsou správní orgány vázány (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaná neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce měl ve věci úspěch, a proto mu náhrada nákladů řízení náleží. Tyto náklady zahrnují toliko zaplacený soudní poplatek za žalobu. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 3 000 Kč je žalovaná povinna uhradit žalobci ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 20. února 2020

Mgr. Jitka Zavřelová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru