Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 177/2010 - 68Rozsudek KSPH ze dne 10.11.2011

Prejudikatura
6 As 14/2006 - 81

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 10A 177/2010 - 68-75

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: Mgr. P.D., zast. Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 16/2, Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 11. 6. 2010 čj. 83/2010-NBÚ/07-OP,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu (dále jen Úřad) ze dne 11.6. 2010 č.j. 83/2010- NBÚ/07-OP, kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 29.3. 2010 č.j. 30340/2010-NBÚ/P ve věci odnětí osvědčení fyzické osoby pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení „důvěrné”.

Žalobce v podané žalobě namítá (žalobní námitka A), že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se opírá o natolik vágně vymezené důvody, že není možné tyto důvody podrobit testu správnosti a zákonnosti. Jejich vymezení je natolik vágní, že by teoreticky obstály jako tvrzení ve vztahu ke komukoliv.

Žalobce uvádí, že je mu známo, že právní úprava ochrany utajovaných skutečností je odlišná od obecné právní úpravy, nicméně má za to, že výklad práva nemůže být takový, aby zcela popřel základní požadavek na přezkoumatelnost rozhodnutí, kterým se zasahuje do subjektivních práv účastníka řízení. V tomto případě vedl správní orgán hranici mezi doklady

2 pokračování

10A 177/2010

pro účastníka přístupnými a doklady nepřístupnými tak, že překročil minimální standard přezkoumatelnosti a právní jistoty účastníka řízení, který musí být dodržen i v řízení upraveném zvláštními předpisy o ochraně utajovaných skutečností.

S poukazem na judikaturu Ústavního soudu i judikaturu obecných soudů žalobce uvádí, že je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona, která upravují vedení řízení, tak, aby byla maximálně šetřena procesní práva účastníka řízení. Účastník řízení byl zbaven své způsobilosti seznamovat se s materiály ve stupni utajení „důvěrné” na základě podkladů, které byly vedeny rovněž ve stupni utajení „důvěrné”. Během řízení, kdy jeho způsobilost po právní stránce trvala, mohl být seznámen s těmito podklady, aby se k nim vyjádřil. Správní orgán záměrně volil takový pořad procesních kroků, který vedl k předejití využití všech možných za jiných okolností použitelných procesních práv, což považuje žalobce za protiprávní.

Podle názoru žalobce je věcně nepřezkoumatelný závěr o tom, že žalobce přestal splňovat podmínku bezpečnostní způsobilosti. Napadené rozhodnutí bylo vydáno pro tvrzenou ztrátu způsobilosti utajovat informace, které má hmotněprávní oporu v ustanovení § 14 odst. 3 písm. e) zákona o ochraně utajovaných informací, tj. styky s osobou, která vyvíjí nebo vyvíjela činnost proti zájmu České republiky. Skutkový závěr o této podmínce je zcela nepřezkoumatelný, ačkoliv tato podmínka podléhá omezením podle § 14 odst. 6 zákona o ochraně utajovaných informací, podle kterého při posuzování, zda skutečnost uvedená v odst. 3 je bezpečnostním rizikem, se přihlíží k tomu, do jaké míry může ovlivnit schopnost utajovat informace, k době jejího výskytu, k jejímu rozsahu, k charakteru a k chování fyzické osoby v období uvedeném v odst. 4. Tato úvaha je pak zcela nepřezkoumatelná.

Žalobce je rovněž toho názoru, že rozhodnutí je formálně nepřezkoumatelné, neboť se odkazuje na nepublikovanou nebo stranám neznámou judikaturu, konkrétně rozsudek Městského soudu v Praze sp.zn. 10 Ca 201/2008, což je procesně nepřijatelný postup.

V žalobní námitce B žalobce napadá nesprávné procesní posouzení. K tomu žalobce uvádí, že podle § 101 zákona o ochraně utajovaných informací je možno zrušit platnost osvědčení, pokud jeho držitel přestal splňovat podmínky pro vydání takové veřejné listiny. Z hlediska gramatického výkladu je tedy zřejmé, že podmínkou je situace, kdy držitel splňuje podmínky a během doby, kdy je držitelem, je z nějakého důvodu, který rovněž nastane během této doby, je přestane splňovat. Ustanovení není možné při nejlepší vůli vyložit tak, že by bylo možné v řízení zohlednit skutečnosti, které nastaly před vydáním osvědčení. Už vůbec není dle názoru žalobce možné zohlednit skutečnosti, které správní orgán nepochybně znal v okamžiku vydání osvědčení. Pojem „přestane” má takový jazykový význam, jehož obsahem je to, že něco, co bylo, během určité doby v jednom okamžiku, ke kterému se toto slovo vztahuje, již nadále není. Podle názoru žalobce správní orgán je vázán svým rozhodnutím a nemá prostor pro zohlednění skutečností, které mohl zohlednit v řízení o vydání, bez ohledu na to, jestli je správní orgán mohl znát nebo nemohl znát. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že věcným důvodem k vydání rozhodnutí byla informace, kterou poskytla Úřadu blíže nespecifikovaná zpravodajská služba. Dikce rozhodnutí, jakkoliv je neurčitá, pak staví na předpokladu, že nejde o informaci novou, ale o hodnocení informace staré, která byla správnímu orgánu nepochybně známa dříve.

Žalobce má za to, že pokud správní orgán již jednou měl k dispozici informaci, která nebyla důvodem k neudělení osvědčení, nemůže ji opětovně hodnotit jinak než v řízení předchozím. Zákonodárce, který vytvořil právní režim velmi přísného posuzování bezpečnostní způsobilostí a velmi širokých oprávnění bezpečnostních služeb zasahovat získáním a zpracováním osobních údajů do sféry soukromí účastníka řízení, kompenzoval velmi impertinentní zásah do této intimní sféry vyšší mírou právní jistoty po získání takového osvědčení. Zvýšení možností, které má správní orgán a s ním spolupracující tajné služby

3 pokračování

10A 177/2010

během řízení, jsou vyváženy zvýšenou odpovědností správního orgánu při vydávání rozhodnutí na konci řízení.

V žalobní námitce C žalobce namítá nesprávné hmotněprávní posouzení. V odůvodnění rozhodnutí není uvedeno, že by žalobce přestal splňovat podmínku až jako držitel osvědčení. Z logiky uvedených faktů vyplývá, že to ani není možné. Žalovaný založil své rozhodnutí na předpokladu, že žalobce ztratil způsobilost utajovat informace v důsledku styků s osobami, které vyvíjejí nebo vyvíjely činnost proti zájmům státu. Dle zákona je ovšem nezbytné, aby tato skutečnost nebyla naplněna pouze formálně, ale aby současně byla kumulativně splněna podmínka, že tato skutečnost současně ovlivňuje schopnost utajovat informace ve smyslu § 14 odst. 6 zákona o ochraně utajovaných informací. Napadené rozhodnutí ovšem pouze mechanicky konstatuje splnění podmínky prvé a zcela pomíjí nezbytnost splnění podmínky druhé, kterou má nejspíš a priori za splněnou. Takový závěr je ovšem nesprávný. Ke splnění této podmínky je podle názoru žalobce nezbytné, aby ten, jehož schopnost měla být touto skutečností ovlivněna (tj. žalobce), měl nějaké povědomí o problematičnosti těchto styků. Jinak by nemohlo dojít k jeho subjektivní schopnosti činit cokoliv. Pokud žalovaný ovšem výslovně uvádí, že žalobce o této problematičnosti nevěděl, jeho právní názor nemůže takto stát.

Žalobce rovněž poukazuje na to, že všechny publikované judikáty, o které se argumentačně žalovaný opírá, jsou judikáty, které se jednak vztahují k otázce řízení před vydáním rozhodnutí a jednak se vztahují k mírně odlišným skutkovým stavům. Obsahově pak z těchto judikátů plyne pouze odlišnost od běžných právních postupů, kterou žalobce nepopírá a respektuje, naopak neplyne z nich možnost absolutní libovůle, kterou žalobce spatřuje v napadeném rozhodnutí a kterou odmítá.

V žalobní námitce D žalobce namítá nepřiměřenost žalobou napadeného rozhodnutí. K tomu uvádí, že v okamžiku zrušení bezpečnostního osvědčení vykonával funkci tajemníka velvyslance České republiky v Ruské federaci. Jeho povolání, které si v rámci uplatnění svého práva na soukromý život svobodně zvolil, je i službou veřejnosti. Odnětí osvědčení je podstatnou překážkou pro výkon tohoto povolání a vedlo v důsledku k tomu, že zaměstnavatel byl nucen jej odvolat z místa jeho pracoviště v Moskvě a povolat jej do Prahy. V současnosti pak žalobce nevykonává práci, kterou vykonával a kterou si doposud svobodně volil a k jejímuž získání mu stačily doposud jen jeho schopnosti a znalosti. Rozhodnutí proto bylo i velmi zásadním zásahem do legálně nabytých subjektivních práv spadajících do sféry ochrany soukromého a rodinného života, neboť úzce souvisí se získaným a již vykonávaným povoláním a místem pobytu. Žalobce, který tak v důsledku vydaného rozhodnutí musel opustit společnou domácnost vedenou se svým druhem, bude muset v budoucnu řešit otázku, jak a kde s tímto druhem žít tak, aby to bylo pro oba fakticky možné a profesionálně přijatelné.

K tomu žalobce poukazuje na to, že správní orgán nespatřuje věcný důvod v osobě žalobce, ale v jeho kontaktech s jinými osobami, aniž by správní orgán předpokládal, že žalobce má povědomí o riziku s tím spojením. Správní orgán, který o tomto riziku naopak věděl, mohl tuto skutečnost sdělit žalobci. Žalobce je maximálně loajálním občanem a státním úředníkem, který vždy přísně dbal na zachování zájmů státu. Pokud by se žalobce dozvěděl, že jakýkoliv z jeho kontaktů je z hlediska zájmů státu hypoteticky problematický, by buďto tento kontakt přerušil anebo by (v jediném případě týkajícím se jeho partnerského vztahu) tuto skutečnost vyvrátil dostatečně relevantním způsobem. V posledně jmenovaném případě by pak pro něj bylo akceptovatelné, pokud by stát srozumitelným způsobem tuto procesní obranu nepřijal.

4 pokračování

10A 177/2010

Právo ochrany utajovaných skutečností takto naznačený procesní postup neupravuje, ale také jej nevylučuje. Správní orgán by měl volit takové postupy, které na jedné straně sice směřují k ochraně veřejných zájmů, ale na druhé straně minimalizují zásah do subjektivních práv fyzických osob.

V žalobní námitce E žalobce namítá věcnou nesprávnost žalobou napadeného rozhodnutí. K tomu uvádí, že sice nezná obsah utajovaných informací, ale zná subjektivní anamnézu svých rodinných, společenských, majetkových a sociálních poměrů. Žalobce na podkladě znalosti svého vlastního sociálního prostředí může dojít k závěru, že rozhodnutí je věcně nesprávné, ačkoliv nezná konkrétní obsah těchto důvodů. Rozhodnutí by mohlo být zdánlivě správné pouze tehdy, pokud by se opíralo o zcela smyšlené informace, což je obtížné z hlediska neznalosti příslušných podkladů vyloučit nebo potvrdit.

Žalobce zdůrazňuje, že v protokolu o pohovoru není žádná informace, která by mohla vést sama o sobě k závěru, ke kterému došly oba rozhodující orgány. Za takovou informaci by bylo možné teoreticky považovat pouze zjevný rozpor mezi vypovězenými údaji a jinak zjištěnou skutečností, takovou věc ovšem žalovaný netvrdil. Pokud by taková situace nastala, domnívá se žalobce, že není důvod, proč by se ji nemohl dozvědět.

Z žalobou napadeného rozhodnutí podle názoru žalobce vyplývá, že osoba nepřátelská zájmům České republiky byla zpravodajské službě známa ještě před osobním pohovorem se žalobcem a žalobce při tomto pohovoru styky s touto osobou potvrdil. Při pohovoru žalobce hovořil pouze o čtyřech osobách, které jsou občany Ruské federace a přicházejí v úvahu k podřazení do kategorie nepřátelských osob. Žalobce je přesvědčen, že z těchto čtyř osob mohl mít žalovaný povědomí nebo informace spojené s osobu žalobce pouze u dvou z nich. Ve vztahu k dalším osobám pak je rovněž možný důvod vyloučen. Proto by se chtěl ke všem osobám, které byly předmětem pohovoru, vyjádřit, a ve všech případech uvést, proč je fakticky nemožné nebo nezákonné, aby styky s těmito osobami byly důvodem vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Následně žalobce uvádí důvody, na jejichž základě se domnívá, že jednotlivé konkrétně jmenované fyzické osoby nemohou být osobami, které vyvíjí nebo vyvíjely činnost proti zájmům České republiky.

V žalobní námitce F žalobce namítá účelovost vydaného rozhodnutí. K tomu uvádí, že podle jeho názoru jediným důvodem vydání napadeného rozhodnutí byl zájem žalovaného nebo jiné bezpečnostní služby, aby bylo v budoucnu znemožněno možné působení žalobce ve funkci ředitele Českého domu v Moskvě. Je skutečností všeobecně známou, že Český dům v Moskvě minimálně v minulosti sloužil kromě jiného jako rezidentura české vojenské rozvědky v Moskvě. Žalobce po dvouletém působení v Českém domu v Moskvě dostal od jeho ředitele nabídku působit ve stejné funkci, ale již ne jako zaměstnanec Ministerstva zahraničích věcí, ale jako zaměstnanec soukromé společností. Toto žalobce odmítl a po dvou letech v Moskvě se vrátil zpět na Ministerstvo zahraničních věcí. Na podzim roku 2001 se žalobce vrátil do Moskvy, ale již na zastupitelský úřad ve funkci vedoucího finančně hospodářského úseku po předešlém konkursu. V roce 2007 žalobce požádal o vydání bezpečnostní prověrky na stupeň „důvěrné“. V té době bylo ještě v platnosti stále jeho osvědčení na stupeň utajení „tajné”, jehož musel být držitelem v době, kdy v letech 1999 až 2000 působil ve funkci náměstka ředitele Českého domu v Moskvě. Dne 14. ledna 2008 bylo žalobci vydáno osvědčení na stupeň utajení „důvěrné", bez předchozího osobního pohovoru a bez kontaktování jakýchkoli osob jakkoliv blízkých žalobci. Dne 17. dubna 2009 podal žalobce písemnou přihlášku do výběrového řízení na funkci ředitele Českého domu v Moskvě a dne 10. června 2009 obdržel písemné potvrzení o přijetí této přihlášky. Dne 12. června 2009, tedy 2 dny poté, žalovaný požádal o poskytnutí informací k osobě žalobce, kterými disponují české zpravodajské služby. K tomuto kroku nebyl žádný jiný věcný důvod. Za rok a půl od jistě důkladného prověření osoby žalobce a vydání osvědčení se v jeho pracovním a

5 pokračování

10A 177/2010

osobním životě nic podstatného nezměnilo. O čistě formálních změnách žalobce žalovaného řádně písemně informoval, neplánoval změnu pracovního místa, nežádal o prověření na vyšší stupeň, nezměnil partnera, o jehož existenci bezpečnostní služby v té době dobře věděly. To znamená, že nebyl sebemenší důvod pro to, aby byl otevřen jeho osobní svazek a začaly se jeho osobou bezpečnostní služby zabývat. Proto podle názoru žalobce je zřejmé, že musel být nějaký vnější signál, podnět nebo požadavek k opětovnému zahájení úkonů v řízení.

Dne 2. července 2009 se konalo vlastní výběrové řízení na ředitele Českého domu v Moskvě. Ve výběrové komisi byli jak zástupci českých center, tak zástupci vedení Ministerstva zahraničních věcí. Dne 17. července 2009 obdržel žalovaný odpověď od zpravodajské služby o možném výskytu bezpečnostního rizika. Dne 7. srpna 2009 obdržel žalobce oznámení o tom, že jej výběrová komise doporučuje do dalšího kola ve výběru ředitele s tím, že toto řízení bude pokračovat na počátku roku 2010. Ke dni podání žaloby však žalobce žádnou další písemnou informaci neobdržel.

Dne 10. srpna 2009 pak žalovaný zahájil řízení o zrušení platnosti bezpečnostního osvědčení, které bylo zakončeno žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 29.3. 2010.

Za nestandardní prvek řízení ve srovnání s osobami, se kterými se žalobce profesionálně stýkal, považuje žalobce mimo jiné i to, že během řízení neučinil správní orgán pohovory s osobami ze sociálního prostředí žalobce. Absence tohoto prvku v řízení je podle názoru žalobce indikátorem skutečnosti, že správní orgán vedl řízení tak, že jej směřoval cíleně k předem určenému cíli. Kontrast ve výsledku a způsobu vedení řízení vynikne právě na pozadí úplné bezproblémovosti předchozích řízení, přičemž minimálně druhé z nich proběhlo za úplně shodného skutkového stavu. Žalobce má s ohledem na časovou souvislost za to, že věcným zájmem bylo znemožnění jeho možného angažmá v roli ředitele Českého domu v Moskvě.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 10.2. 2011, uvedl, že žalobu nepovažuje za důvodnou. K námitce A uvedl, že Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 27. ledna 2010 sp.zn. 9 As 29/2009 konstatoval, že není rozdíl mezi rozhodnutím o nevydání osvědčení a rozhodnutím o odnětí již vydaného osvědčení.

S poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu žalovaný uvedl, že přes určitá omezení procesních práv účastníků řízení daných charakterem použitých utajovaných písemností, poskytuje kvalita (zejm. nezávislost) soudu přezkoumávajícího rozhodnutí správního orgánu, jakož i jeho nevázanost dosud provedeným dokazováním, dostatečné záruky práva na spravedlivý proces. Nelze proto přijmout jako důvodnou námitku žalobce, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když neuvádí konkrétní důvody pro odnětí osvědčení žalobci v odůvodnění rozhodnutí.

Pokud jde o námitku, že během řízení trvala způsobilost žalobce seznamovat se s utajovanými podklady, poukazuje žalovaný na ustavení § 89 odst. 7 zákona o ochraně utajovaných informací, podle kterého účastník řízení má právo nahlížet do bezpečnostního svazku, avšak s výjimkou té části svazku, která obsahuje utajovanou informaci. Zdůrazňuje rovněž, že pouhé držení osvědčení bez splnění dalších podmínek požadovaných v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací žalobce k seznámení se s utajovanými podkladovými materiály neopravňuje.

Rovněž argumentaci žalobce, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť odkazuje na nepublikovanou judikaturu, musí žalovaný odmítnout. V daném případě žalovaný ve svém rozhodnutí odkázal na konkrétně specifikovaný rozsudek Městského soudu v Praze a identifikoval jej spisovou značkou a datem vydání. Rozsudek je možné si od městského soudu

6 pokračování

10A 177/2010

běžným postupem vyžádat, takže žalobci není nedostupný. Odkaz žalobce na tento judikát a soudobou právní doktrínu se proto žalovanému nejeví jako nepřípadný.

K námitce B žalovaný uvádí, že podle jeho názoru je nutno vykládat ustanovení § 12 zákona o ochraně utajovaných informací tak, že zákon vyžaduje, aby osoby, kterým bylo osvědčení vydáno, tyto podmínky splňovaly po celou dobu platnosti vydaného osvědčení. Není nepodstatné rovněž zmínit, že Úřad v bezpečnostním řízení není oprávněn vykonávat vlastní vyšetřovací činnost ohledně té které osoby, ale potřebné podklady si ve smyslu § 138 zákona o ochraně utajovaných informací opatřuje od jiných orgánů státu; úkolem Úřadu není poskytnuté podklady přezkoumávat.

Žalovaný nemůže přisvědčit výkladu žalobce, že pro zahájení řízení o zrušení platnosti osvědčení je rozhodné, kdy se ona skutečnost mající vliv na bezpečnostní spolehlivost osoby stala, nikoliv, kdy se o ní Úřad dozvěděl. Takový výklad by byl v rozporu s účelem zákona. Takový závěr podle názoru žalovaného nevyplývá ani z prostého jazykového výkladu, ale ani z výkladu logického a systematického. K tomu žalovaný poukazuje na to, že podle § 14 odst. 4 zákona o utajovaných skutečnostech se bezpečnostní rizika zjišťují zpětně od podání žádosti ve lhůtách stanovených pro jednotlivé stupně utajení. Tedy již při samotném rozhodování o vydání osvědčení se Úřad musí zabývat dostupnými informacemi z minulosti fyzické osoby, proto není důvod se domnívat, že vydáním osvědčení by měla být tato část šetření uzavřena. Právě s ohledem na to, že zákonodárce vyloučil pro řízení o vydání osvědčení použití správního řádu a tedy též mimořádných opravných prostředků, je v zákoně o ochraně utajovaných informací koncipována zvláštní pravomoc Úřadu zrušit i dodatečně již vydané osvědčení, pokud shledá, že jeho držitel nesplňuje podmínky pro jeho vydání, resp. další držení. Jinými slovy, vznikne-li důvodná pochybnost o tom, zda držitel osvědčení nadále tyto podmínky splňuje, je Úřad povinen podle § 101 zákona zahájit řízení o zrušení jeho platnosti, a v případě zjištění, že držitel osvědčení nadále podmínky nesplňuje, platnost osvědčení zrušení. Takovýto postup není porušením principů právního státu.

K námitce C žalovaný zdůrazňuje, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že s ohledem na zjištěná bezpečnostní rizika pode § 14 odst. 3 písm. e) zákona o ochraně utajovaných informací žalobce nesplňuje, resp. přestal splňovat, podmínku bezpečnostní spolehlivosti. Jinak řečeno, jestliže se v daném případě jednalo o řízení o zrušení platnosti osvědčení, je pak z logiky věci zřejmé, že žalobce byl držitelem osvědčení, jehož platnost byla na základě tohoto řízení zrušena.

Napadené rozhodnutí obsahuje v mezích stanovených v § 122 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací správní uvážení, ze kterého je patrné, že Úřad i jeho ředitel posuzovali a hodnotili vliv styků žalobce na jeho schopnost utajovat informace ve smyslu ustanovení § 14 odst. 6 zákona o ochraně utajovaných informací. Při tomto hodnocení vycházel žalovaný ze skutečnosti, že při posuzování bezpečnostní spolehlivosti té které osoby je třeba vyloučit jakékoliv pochybnosti o této spolehlivosti s tím, že rovněž není možné jakkoliv zohlednit fakt, že žalobce o problematičnosti svých styků subjektivně nevěděl. V tomto směru žalovaný poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.8. 2009 sp.zn. 1 As 47/2009.

K žalobní námitce D žalovaný uvádí, že v předmětné věci je nutno sice poměřovat na jedné straně veřejný zájem na ochraně subjektivních práv té které fyzické osoby, což je zajisté atributem právního státu, ale na druhé straně též veřejný zájem na ochraně utajovaných informací. Žalovaný není přesvědčen, že je základním právem fyzické osoby zastávat funkci státního úředníka obecně a na určité konkrétní pozici už vůbec ne. Stát je zmocněn zákonem omezit přístup fyzických osob k určitým povoláním, přičemž je přiměřené věci, týká-li se takové omezení právě přístupu k funkcím ve státní správě. Pokud chtěl žalobce vykonávat

7 pokračování

10A 177/2010

určitou funkci, pro jejíž výkon je vyžadováno příslušné osvědčení pro přístup k utajované informaci, musel se těmto omezením podrobit, a to včetně toho, že již jednou vydané osvědčení mu může být odňato.

Žalovaný rovněž zdůraznil, že jakmile je zpravodajskou službou či jiným orgánem státu informován o skutečnostech, které by mohly být na překážku držení osvědčení té které fyzické osoby, je povinen konat, tj. jako v případě žalobce v řízení podle § 101 ověřit, zda i nadále splňuje podmínky stanovené zákonem pro vydání, resp. držení osvědčení, a pokud zjistí, že žalobce přestal podmínky splňovat, je povinen rozhodnout o zrušení platnosti již vydaného osvědčení.

K námitce E žaloby žalovaný uvádí, že ani tuto námitku nemůže přijmout. Uvádí k tomu, že bezpečnostní riziko nebylo shledáno z důvodu uvádění nepravdivých informací při pohovoru. Bezpečnostní riziko bylo shledáno ve stycích s osobou, která vyvíjí nebo vyvíjela činnost proti zájmům České republiky, které dle názoru žalovaného vyplynulo z výsledků šetření zpravodajské služby. Žalovaný považuje za potřebné opětovně zdůraznit, že se mohlo jednat o osoby, u nichž si jejich činnosti žalobce nemusel být vědom. Vzhledem k utajovanému charakteru zpráv zpravodajské služby nemůže žalovaný sdělovat podrobnosti o stycích žalobce a tudíž se nemůže ani vyjádřit k jeho argumentům uplatněným v této části žaloby. Je proto zcela na soudu, který bude mít k dispozici veškeré podkladové materiály, na základě kterých bylo napadené rozhodnutí vydáno, aby v rámci své přezkumné pravomoci posoudil, zda závěr o bezpečnostním riziku u osoby žalobce je těmito materiály odůvodněn. Nutno dodat, že, jak již bylo uvedeno shora, Úřad presumuje věcnou správnost těchto materiálů.

K námitce F žaloby žalovaný uvedl, že vzhledem k jejímu spekulativnímu charakteru se k ní nemůže vyjádřit.

Žalobce podal k tomuto vyjádření žalovaného repliku, ve které uvedl, že argumentace žalovaného ve vztahu k rozdílu mezi neudělením a zrušením osvědčení není k projednávané věci přiléhavá. Žalobce namítá spíše hmotněprávní rozdíl mezi oběma instituty, jakkoli procesní režim je v zásadě shodný. K tomu žalobce uvádí, že správní orgány jsou povinny provést test proporcionality ve vztahu k předpokládanému zásahu do subjektivních již nabytých práv. V tomto směru je hmotněprávní režim rušení osvědčení odlišný. Rovněž hmotněprávní podmínky pro zrušení jsou dle zákona o ochraně utajovaných informací jiné než pro udělení. Zatímco pro udělení je podstatný soulad s ustanoveními § 11 až § 14 zákona o ochraně utajovaných informací, tak podmínky pro zrušení jsou formulovány v ustanovení § 101 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných informací. Podle názoru žalobce jde v tomto případě o zcela zjevné konstatování změny stavu. Zákon neuvádí nic podobného jako „přestal splňovat nebo se ukázalo, že v době vydání nesplňoval”. To podle názoru žalobce potvrzuje i ustanovení § 12 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných informací, podle kterého se vyžaduje trvání způsobilosti po celou dobu trvání platnosti osvědčení, což a contrario znamená, že věcným hmotněprávním důvodem k zániku oprávnění a důvodu pro další procesní postup věci je zjištěná změna v průběhu času trvání platnosti osvědčení. Postupem k odebrání naopak není možné suplovat obnovu řízení ve vztahu k původním podmínkám vydání osvědčení. Z napadeného rozhodnutí je naopak zjevné, že žalovaný vzal v potaz skutečnosti, které mu musely být známy nebo mohly být známy již v okamžiku, kdy bylo žalobci osvědčení vydáno.

K argumentaci žalovaného, podle které není možné zpřístupnit podklady pro řízení jeho účastníku, pokud jsou utajovány, žalobce dodává, že s takovým názorem nesouhlasí, neboť podle jeho názoru by výklad procesních předpisů měl být v zásadě extenzivní, aby

8 pokračování

10A 177/2010

umožňoval maximálně spravedlivý proces. V daném případě nejde o otázku, zda žalobce čelil zrušení osvědčení nebo žádal o jeho udělení, ale o otázku, zda v průběhu řízení měl oprávnění či nikoliv (mohl mít staré končící oprávnění a žádat o nové). Pokud toto oprávnění účastník řízení má, je správní orgán vždy povinen řešit otázku, jestli toto oprávnění nemůže současně s některým z důvodů, pro které je oprávněn se seznamovat s utajovanými skutečnostmi, způsobilé založit oprávnění k tomu, aby se seznámil podklady.

Pokud jde o argumentaci čelící námitce nepřípustnosti argumentace neznámým právním názorem, žalobce podotýká, že uvedené právní závěry se obecně vztahují na nepublikovanou judikaturu. Pokud žalovaný poukazuje na to, že existuje možnost, aby se žalobce k nepublikovanému rozsudku dostal, tato úvaha neobstojí z několika důvodů. Režim přístupu podle zákona o svobodném přístupu k informacím neobstojí ve světle požadavků na obecnou přístupnost. Dále přístup podle citovaného zákona je časově náročný a pokud by chtěl žalobce nějaký rozsudek nabýt na základě žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím, aby mohl polemizovat s právními závěry v něm uvedenými, mohl by se k takovému rozsudku dostat až po skončení třicetidenní lhůty k podání žaloby, ke které se váže zásada koncentrace.

Žalobce rovněž považuje za potřebné reagovat na vyjádření žalovaného, který konstatuje, že podklady pro rozhodnutí nevytváří, ale pouze přebírá. Příslušné podklady nejsou závaznými stanovisky nebo jinými formálně závaznými výstupy správní činnosti, ale jsou pouze podklady, které podléhají stejnému kritickému zhodnocení a následném testu proporcionality jako každé jiné podklady. Pokud žalovaný podklady přebírá bez zhodnocení, dopouští se nesprávného postupu, který dokládá svým vyjádřením.

Pokud žalovaný poukazuje na to, že důvody k odnětí nemusí mít vztah k subjektivní stránce povědomí účastníka řízení, žalobce poukazuje v tomto případě na to, že s ohledem na to, jak žalovaný konstruuje odůvodnění, není možné, aby v tomto případě byla podstatná skutečnost zakládající postup správního orgánu zcela mimo subjektivní povědomí žalobce o skutkovém stavu, pokud ovšem správní orgán skutkový stav záměrně nemění.

Pokud žalovaný poukazuje na to, že zrušení osvědčení není nelegitimním zásahem do subjektivních práv, neboť nikdo nemá právo na výkon konkrétní funkce úředníka, žalobce poukazuje na to, že tyto závěry se vztahují na situaci, kdy se někdo o danou funkci uchází. Pokud ji někdo již vykonává, požívá právní ochrany před svévolným zbavením této funkce, zvláště pokud je takový krok spojen s intenzivním zásahem do soukromého a rodinného života. V takovém případě je správní orgán povinen tento fakt zohlednit. Předpokládat, že odebrání nabytých práv se řídí jiným hmotněprávním režimem než úvaha o poskytnutí práva pro futuro v právním státě neobstojí.

Závěrem žalobce zdůrazňuje, že ačkoliv se na řízení o odnětí osvědčení nevztahuje správní řád, i přesto se jedná o správní řízení. Základní principy správní činnosti se dle ustanovení § 177 odst. 1 správního řádu vztahují však i na tento typ řízení.

Z neutajované části správního spisu vyplývá, že žalobci bylo dne 14.1. 2008 vydáno osvědčení pro stupeň utajení „důvěrné” s platností do 13.1. 2017. Opatřením ze dne 20.7. 2009 bylo zahájeno řízení podle § 101 zákona o ochraně utajovaných informací. Současně byl žalobce pozván k bezpečnostnímu pohovoru na den 20.8. 2009. Rozhodnutím ze dne 29.3. 2010 č.j. o 30340/2010-NBÚ/P bylo podle § 121 odst. 3 a § 101 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných informací zrušena platnost osvědčení žalobce pro styk s utajovanými skutečnostmi. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že dne 17.7. 2009 Úřad obdržel od příslušné zpravodajské služby sdělení ve stupni utajení důvěrné, které obsahuje informace

9 pokračování

10A 177/2010

vztahující se k bezpečnostní spolehlivosti žalobce, konkrétně poukazují na možný výskyt bezpečnostního rizika podle § 14 odst. 3 písm. e) zákona o ochraně utajovaných informací. V odůvodnění rozhodnutí je dále uvedeno, že v návaznosti na informace sdělené žalobcem při bezpečnostním pohovoru byla příslušná zpravodajská služba požádána o poskytnutí doplňujících informací. Dne 7.10. 2009 a dne 18.1. 2010 Úřad obdržel od příslušné zpravodajské služby sdělení ve stupni utajení důvěrné, které obsahují informace, které prokazují mimopracovní styky žalobce s osobami, který vyvíjí nebo vyvíjely činnost proti zájmu České republiky definovanému v ustanovení § 2 písm. b) zákona o ochraně utajovaných informací.

Úřad posoudil veškerá zjištění a skutečnosti jednotlivě i v jejich souhrnu podle § 89 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací a konstatuje, že v mimopracovních stycích žalobce shledal naplnění skutkové podstaty bezpečnostního rizika podle § 14 odst. 3 písm. e) zákona o ochraně utajovaných informací. Činností těchto osob je především podle § 2 písm. b) zákona o ochraně utajovaných informací dotčen zájem na zachování ústavnosti a mezinárodních závazků České republiky. Úřad rovněž uvedl, že při posuzování, zda zjištěné skutečnosti představují bezpečnostní riziko souladu s ustanovením § 14 odst. 6 zákona o ochraně utajovaných informací přihlédl k tomu, do jaké míry mohou ovlivnit schopnost žalobce utajovat informace, k době jejich výskytu, rozsahu, charakteru a chování účastníka řízení v období uvedeném v § 14 odst. 4 zákona o ochraně utajovaných informací, a tedy i v současnosti. V této souvislosti lze konstatovat, že se žalobce s těmito osobami stýkal ještě nedávné době a povaha jejich vztahu byla přinejmenším přátelská a tudíž lze důvodně předpokládat, že mohou být kdykoliv obnoveny na své původní úrovni. Charakter těchto styků žalobce a zejména vlastní činnost těchto osob proti zájmům České republiky, které vyplývá ze sdělení příslušné zpravodajské služby, zde dostatečně odůvodňují uvedený závěr. Z tohoto důvodu rozhodl Úřad o zrušení platnosti osvědčení.

Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí rozklad, ve kterém především uvedl, že nebylo hodnověrně prokázáno, že by se vědomě mimopracovně stýkal s rizikovou osobou. Dále uvedl, že především nebyla prokázána příčinná souvislost mezi žalobcem a osobami, které vyvíjí nebo vyvíjely činnost proti zájmům České republiky. Dále konstatoval, že si není vědom, že by se nějaká taková osoba v okolí žalobce vyskytovala, a pokud se vyskytovala, tak rozhodně neměl žalobce povědomí o tom, že by konala činnosti proti zájmu České republiky. V takovém případě by zcela jistě takovou osobu ze svých kontaktů vyloučil.

Rozklad byl zamítnut žalobou napadeným rozhodnutím ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 11.6. 2010 č.j. 83/2010-NBÚ/07-OP. V odůvodnění tohoto rozhodnutí ředitel Úřadu uvedl, že postup Úřadu předcházející vydání napadeného rozhodnutí včetně způsobu, jakým si Úřad opatřil podkladové materiály, byl v souladu se zákonem. Ředitel se ztotožnil se závěrem Úřadu, který dospěl k názoru, že žalobce nemůže být považován za osobu bezpečnostně spolehlivou z důvodu existence bezpečnostního rizika podle § 14 odst. 3 písm. e) zákona o ochraně utajovaných informací. Ředitel Úřadu poukázal na stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle kterého záleží na správním orgánu, aby na základě a v mezích zákonného zmocnění posoudil, zda zvláštní oprávnění navrhované osobě přizná či nikoliv. V rámci tohoto posouzení jsou zjištěné skutečnosti posuzovány individuálně, vždy v úzkém vztahu ke konkrétní osobě.

Ředitel Úřadu uvedl, že Úřad správně podřadil skutečnosti vztahující se k osobě žalobce popsané ve zprávách zpravodajské služby pod chování, které představuje shledané bezpečnostní riziko ve smyslu § 14 odst. 3 písm. e) zákona. Těmito písemnostmi je doloženo, že se žalobce stýkal s osobami, které vyvíjely nebo vyvíjí činnost proti zájmu České republiky, přičemž tyto osoby jsou v uvedených zprávách jmenovitě uvedeny. Je rovněž přesvědčen, že tyto styky jsou takového charakteru, že ve smyslu § 14 odst. 4 a odst. 6 zákona

10 pokračování

10A 177/2010

o ochraně utajovaných informací předmětné bezpečnostní riziko nepochybně naplňují, přitom nelze vyloučit, že by tyto styky mohly mít vliv na schopnost účastníka řízení utajovat informace. Ředitel souhlasí s hodnocením, které v tomto směru provedl Úřad v napadeném rozhodnutí s tím, že bližší úvahy nelze uvést vzhledem k ustanovení § 122 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací.

Ředitel Úřadu dále uvedl, že styky mezi účastníkem řízení a osobami, které vyvíjí nebo vyvíjely činnost proti zájmům České republiky, jsou prokázány informacemi vyplývajícími ze zpráv zpravodajské služby a také samotnou výpovědí žalobce při pohovoru uskutečněném dne 20.8. 2009. Ustanovení § 14 odst. 3 písm. e) zákona o ochraně utajovaných informací neobsahuje jako podmínku pro naplnění existence tohoto možného bezpečnostního rizika okolnost, aby si účastník řízení byl vědom skutečnosti, že se v jeho okolí vyskytuje osoba, která vyvíjí nebo vyvíjela činnost proti zájmu České republiky. Toto zákonné ustanovení je koncipováno tak, že za bezpečnostní riziko lze považovat styky s takovou osobu bez dalšího. Jinými slovy, již sám fakt, že se žalobce s takovou osobou stýká, může být posouzen jako bezpečnostní riziko. K tomu žalovaný odkázal na judikaturu Městského soudu v Praze, konkrétně rozsudek ze dne 18.2. 2010 sp.zn. 10 Ca 201/2008 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.8. 2009 sp.zn. 1 As 47/2009.

Ředitel Úřadu dále zdůraznil, že pokud jde o informace, které mu poskytuje zpravodajská služba, Úřad tyto informace toliko shromažďuje z toho pohledu, zda představují bezpečnostní riziko či nikoliv. U těchto poznatků Úřad jako ostatně u všech informací předávaných mu podle zákona nejen zpravodajskými službami, ale všemi orgány státu, presumuje věcnou správnost i procesní zákonnost. Úřadu tak nepřísluší přezkoumávat či zpochybňovat hodnověrnost a pravdivost skutkových zjištění, k nimž zpravodajská služba v rámci šetření dospěje. K tomu dodal, že právní posouzení těchto skutkových zjištění již spadá do kompetence Úřadu v rámci bezpečnostního řízení, takže případnou právní kvalifikací skutkových zjištění ze strany zpravodajské služby Úřad a následně ani soud vázán není. Z těchto uvedených důvodů ředitel Úřadu dospěl k závěru, že námitky žalobce uvedené v rozkladu není možno akceptovat, a proto podaný rozklad zamítl.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Při ústním jednání žalobce setrval na podané žalobě, zdůraznil především argumenty k žalobním námitkám D a F, k nimž předložil další listinné doklady. Žalovaný s poukazem na obsah spisového materiálu a vyjádření k podané žalobě navrhl, aby byla žaloba zamítnuta.

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

Žalobní námitka A (nepřezkoumatelnost) není důvodná.

Jak vyplývá ze shora uvedené rekapitulace předchozího řízení, v souzené věci se jedná o problematiku přístupu k utajovaným skutečnostem podle zákona o ochraně utajovaných informací. Přístup k utajovaným skutečnostem přitom umožňuje stát s ohledem na bezpečnostní zájmy pouze omezenému okruhu osob, u nichž s ohledem na důležitost utajovaných skutečností vyžaduje splnění zákonem stanovených podmínek. Vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi určité konkrétní osobě je proto podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, čj. 6 As 14/2006 - 81, publikovaného pod č. 1168/2007 Sb. NSS, přiznáním mimořádného oprávnění a záleží výlučně na správním

11 pokračování

10A 177/2010

orgánu, aby na základě a v mezích zákonného zmocnění a v rámci správního uvážení posoudil, zda toto zvláštní oprávnění navrhované osobě přizná, či nikoli.

Správní soudy se při soudním přezkumu takového rozhodnutí zaměřují na to, zda postup rozhodujících orgánů, který vyústil v rozhodnutí o nevydání osvědčení, popř. jeho odnětí, nebyl v rozporu se zákonem č. 148/1998 Sb. (resp. nyní zákon č. 412/2005 Sb.), dále na to, zda stěžovateli byly sděleny důvody, pro něž osvědčení nevydaly, a zda skutečnosti zjištěné ve vztahu k osobě stěžovatele mohly vyvolat úvahu správních orgánů o jeho bezpečnostní nezpůsobilosti. Úkolem správních soudů však není meritorní posouzení otázky, zda stěžovatel svým jednáním naplnil některé z bezpečnostních rizik ve smyslu ust. § 23 zákona č. 148/1998 Sb. (nyní § 14 zákona o utajovaných informacích), či zda u něj takové riziko bylo nepochybně prokázáno (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009, č. j. 5 As 44/2006 - 74).

Zdejší soud dále považuje za nezbytné zdůraznit, že v této věci vycházel při svých úvahách především ze skutečnosti, že v soudním řízení nelze odhlédnout od procesních práv účastníka řízení odvozených z čl. 36 odst. 2 Listiny. Na druhou stranu však nelze při přezkumu rozhodnutí o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi, jakož i rozhodnutí o zániku platnosti osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi, jako je tomu v této věci, rezignovat na bezpečnostní zájmy státu. Takovéto závěry potvrzuje rovněž ustálená judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu (viz například rozsudek tohoto soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 7 As 9/2006 - 71; rozsudek téhož soudu ze dne 20. 6. 2007, č. j. 6 Azs 142/2006 - 58, publikovaný pod č. 1337/2007 Sb. NSS; či rozsudek téhož soudu ze dne 24. 4. 2008, č. j. 2 As 31/2007 - 107, všechny dostupné na www.nssoud.cz) vztahující se k působení zákona č. 148/1998 Sb.

Žalobce mj. namítal, že je porušováno jeho právo na spravedlivý proces, pokud mu není umožněno, aby se seznámil s výsledky šetření zpravodajských služeb a vyjádřil se k nim, ačkoli se jedná o podklad naprosto zásadní.

Zdejší soud nikterak nerozporuje skutečnost, že oddělenou částí soudního spisu (přílohou č. 4) byl prováděn důkaz, a že je tudíž splněna podmínka stanovená v ust. § 45 odst. 4 s. ř. s. Je však nutno mít na paměti i speciální úpravu obsaženou v ust. § 133 odst. 2 a 3 zákona o ochraně utajovaných informací.

Podle ust. § 133 odst. 2 citovaného zákona se dokazování v soudním řízení provádí tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích obsažených ve výsledcích šetření nebo v údajích z evidencí zpravodajských služeb nebo policie. K těmto okolnostem lze provést důkaz výslechem jen tehdy, byl-li ten, kdo povinnost mlčenlivosti má, této povinnosti příslušným orgánem zproštěn; zprostit mlčenlivosti nelze pouze v případě, kdy by mohlo dojít k ohrožení nebo vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie; přiměřeně se postupuje i v případech, kdy se důkaz provádí jinak než výslechem.

Podle ust. § 133 odst. 3 citovaného zákona Úřad označí okolnosti uvedené v odstavci 2, o kterých tvrdí, že ve vztahu k nim nelze zprostit mlčenlivosti, a předseda senátu rozhodne, že části spisu, k nimž se tyto okolnosti váží, budou odděleny, jestliže činnost zpravodajských služeb nebo policie může být ohrožena nebo vážně narušena; do oddělených částí spisu účastník řízení, jeho zástupce a osoby zúčastněné na řízení nahlížet nemohou. V ostatním nejsou ustanovení zvláštního právního předpisu o dokazování, označování částí spisu a nahlížení do něj dotčena.

Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný označil přílohu č. 4 jím předloženého spisového materiálu jako okolnost, ve vztahu ke které nelze zprostit mlčenlivosti, rozhodla

12 pokračování

10A 177/2010

předsedkyně senátu o oddělení této části spisu podle ust. § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., neboť shledala, že by mohla být ohrožena nebo vážně narušena činnost zpravodajských služeb nebo policie a současně konstatovala, že do této oddělené části spisu nemohou nahlížet účastníci řízení, ani jejich zástupci, ani osoby zúčastněné na řízení.

Po důkladném zvážení obsahu oddělené části spisu dospěl rovněž Městský soud v Praze k závěru, že by možnost účastníka řízení a jeho právního zástupce plně se seznámit se skutečnostmi v ní obsaženými, tj. zprávami příslušných zpravodajských služeb, ve svém důsledku mohla vést k vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb, k rozkrytí metod jejich práce a vyzrazení případů, které jsou doposud aktuální, a tím i k fyzickému ohrožení pracovníků těchto orgánů, a to bez ohledu na dobu, která od vyhotovení předmětných zpráv uběhla.

Podle zdejšího soudu je přitom nerozhodné, jakým stupněm utajení jsou příslušné utajované skutečnosti klasifikovány. Zákon o ochraně utajovaných informací totiž neváže postup podle ust. § 133 odst. 3 k utajovaným skutečnostem klasifikovaným určitým stupněm utajení, ale toliko k těm utajovaným skutečnostem, které jsou obsaženy ve výsledcích šetření nebo v údajích z evidencí zpravodajských služeb nebo policie, a jež splňují další požadavky stanovené ust. § 133 odst. 3 zákona o utajovaných informacích, tj. jsou označeny NBÚ, který o nich současně tvrdí, že ve vztahu k nim nelze zprostit mlčenlivosti a jedná se o situaci, kdy by mohla být ohrožena nebo vážně narušena činnost zpravodajských služeb nebo policie.

Zdejší soud si je vědom toho, že tím dochází k podstatnému omezení procesních práv účastníka řízení, avšak s ohledem na specifika důkazních prostředků užívaných v tomto typu řízení a při zachování možnosti nezávislého soudního přezkumu, včetně práva soudu na volné hodnocení důkazů, zastává názor, že se jedná o omezení odůvodněné a zcela výjimečné. Ostatně rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, jímž bylo zrušeno ust. § 23 odst. 2 ve slově „zejména“, ust. 3 věty § 36 odst. 3 a ust. § 73 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb., vyslovil, že ochrana utajovaných skutečností a podmínky kladené na osoby, jež s těmito skutečnostmi budou nakládat, představuje natolik specifickou oblast, že ani z ústavněprávního hlediska není možné garantovat všechna procesní práva těchto osob. Na druhé straně však ani specifika ochrany utajovaných skutečností nemohou podle Ústavního soudu vést k vědomé rezignaci na ústavní ochranu práv prověřovaných osob. Současně však dodal, že při přípravě nové zákonné úpravy bude zřejmě nutné připustit, a to podle povahy věci a se zřetelem na zastávanou funkci občana, že v některých výjimečných případech bude i nadále vyloučení soudního přezkumu, popř. neuvedení důvodů nevydání osvědčení, považováno za ústavně konformní. Jako příklad takových výjimečných případů Ústavní soud uvedl i „určité příslušníky zpravodajských služeb“.

Na pozadí shora uvedeného je soud přesvědčen, že i přesto, že nelze v daném řízení garantovat všechna procesní práva účastníka řízení, a to s ohledem na specifika daná charakterem použitých utajovaných skutečností (zpráva a výsledky šetření příslušných zpravodajských služeb), poskytuje kvalita (zejména nezávislost) orgánu (soudu) přezkoumávajícího rozhodnutí správního orgánu, jakož i jeho nevázanost dosud provedeným dokazováním, dostatečné záruky práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Žalobce dále namítal, že odůvodnění rozhodnutí jsou natolik obecná, že by mohla obstát v podstatě vůči komukoli.

Podle § 122 odst. 3 zákona v odůvodnění se uvedou důvody vydání rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se Úřad řídil při jejich hodnocení a při použití

13 pokračování

10A 177/2010

právních předpisů. Jsou-li některé z důvodů vydání rozhodnutí utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění pouze odkaz na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se Úřad řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.

Je tedy zřejmé, že správní orgány nemohly v daném případě své úvahy, kterými se řídily při hodnocení podkladů dodaných zpravodajskými službami, uvést do odůvodnění svých rozhodnutí podrobněji, než to učinily. Nemůže-li se účastník řízení s utajovanými skutečnostmi obsaženými ve správním spise seznámit nahlédnutím do něj, je zřejmé, že se s nimi nemůže seznámit ani prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí správního orgánu. Obě správní rozhodnutí přitom podle názoru soudu obsahují natolik dostatečné odůvodnění, nakolik to procesní úprava tohoto typu řízení umožňuje.

To přitom platí nejen ve vztahu k závěru správních orgánů o existenci bezpečnostního rizika dle § 14 odst. 3 písm. e) zákona, ale i pro hodnocení podmínek dle § 14 odst. 6 zákona.

Namítá-li dále žalobce, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, pokud odkazuje na nepublikovanou judikaturu (rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 10 Ca 201/2008), nelze mít za to, že by se jednalo o vadu, která by mohla být důvodem pro zrušení žalobu napadeného rozhodnutí. V daném případě je totiž celá relevantní pasáž předmětného rozsudku v odůvodnění rozhodnutí ředitele Úřadu obsažena, žalobci tak nebyla upřena možnost seznámit se s právními úvahami, na nichž je žalobu napadené rozhodnutí založeno, reagovat na ně a polemizovat s nimi. Tato úvaha ostatně vychází z textu zákona.

Podle § 14 odst. 3 písm. e) zákona o utajovaných informacích lze za bezpečnostní riziko považovat styky s osobou, která vyvíjí nebo vyvíjela činnost proti zájmu České republiky. Činnost proti zájmu České republiky nemusí mít nutně povahu trestného činu a s ohledem na účel zákona o ochraně utajovaných informacích je nutno za takovou činnost považovat i jednání, za něž nebyl jeho pachatel dosud pravomocně odsouzen nebo pokud nebyl pravomocně uznán vinným pro zákonnou překážku. Pro závěr o existenci bezpečnostního rizika dle § 14 odst. 3 písm. e) zákona o utajovaných informacích je rovněž nepodstatné, zda žalobce si je činnosti vyvíjené předmětnou osobou vědom nebo nikoli. Již sám fakt, že se s takovou osobu stýká, může být posouzen jako bezpečnostní riziko. Je třeba konstatovat, že pojem riziko nelze ztotožňovat nebo přirovnávat k pojmu viny v trestněprávním smyslu, pro shledání bezpečnostního rizika postačuje prokázání styku s takovou osobou a zhodnocení tohoto kontaktu mezi konkrétními osobami, a to z hlediska četnosti styků, vlivu na schopnost utajovat informace, povahu vztahu mezi osobami ap., jak uvedl žalovaný.

Pokud žalobce v žalobě naznačuje, že mu mohlo být umožněno nahlédnutí do utajovaných částí správního spisu, odkud platnost jeho osvědčení trvala, nelze s ním souhlasit. Ve shodě s žalovaným poukazuje soud na ust. § 89 odst. 7 zákona o ochraně utajovaných informací, podle kterého účastník řízení a jeho zástupce mají před vydáním rozhodnutí právo nahlížet do bezpečnostního svazku a činit si z něj výpisy, s výjimkou té části bezpečnostního svazku (§ 124), která obsahuje utajovanou informaci. Podle § 11 odst. 1 tohoto zákona pak fyzické osobě lze umožnit přístup k utajované informaci stupně utajení Přísně tajné, Tajné nebo Důvěrné, jestliže jej nezbytně potřebuje k výkonu své funkce, pracovní nebo jiné činnosti, je držitelem platného osvědčení fyzické osoby (§ 54) příslušného stupně utajení a je poučena, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak (§ 58 až 62). Je tedy zřejmé, že platná právní úprava vylučuje možnost, aby účastník řízení (byť je jeho osvědčení v průběhu řízení stále v platnosti) mohl nahlížet do utajované části jeho bezpečnostního svazku. Ostatně v případě žalobce je takový výklad zcela logický. Existují-li důvodné

14 pokračování

10A 177/2010

pochybnosti o tom, zda žalobce je bezpečnostně spolehlivou osobou (které byly důvodem pro zahájení řízení o odnětí osvědčení), nelze připustit, aby se žalobce seznamoval s utajovanými skutečnostmi bezprostředně se dotýkajícími jeho osoby, u nichž tedy bude zvýšené nebezpeční jejich úniku směrem k nepovolaným osobám, dokud nebudou tyto pochybnosti rozptýleny.

Žalobní námitka B (nesprávné procesní posouzení) není důvodná.

Žalobce tu v zásadě namítá, že nelze rozhodnout o odnětí osvědčení na základě skutečností, které existovaly (nebo mohly být správnímu orgány známy) již v době, kdy bylo osvědčení fyzické osobě vydáváno. S takovým názorem soud nesouhlasí.

Podle § 101 odst. 1 zákona řízení o zrušení platnosti osvědčení fyzické osoby, osvědčení podnikatele nebo dokladu Úřad zahájí, existuje-li důvodná pochybnost o tom, že držitel takovéto veřejné listiny i nadále splňuje podmínky pro její vydání (§ 12, 16 a 81).

Podle § 101 odst. 2 zákona přestal-li držitel osvědčení fyzické osoby, osvědčení podnikatele nebo dokladu splňovat podmínky pro vydání takovéto veřejné listiny, Úřad její platnost zruší.

Podle § 12 odst. 1 zákona osvědčení fyzické osoby Úřad vydá fyzické osobě, která

a) je státním občanem České republiky nebo státním občanem členského státu Evropské unie nebo Organizace Severoatlantické smlouvy,

b) splňuje podmínky uvedené v § 6 odst. 2,

c) je osobnostně způsobilá,

d) je bezpečnostně spolehlivá.

Podle odst. 2 tohoto ustanovení podmínky uvedené v odstavci 1 musí fyzická osoba splňovat po celou dobu platnosti osvědčení fyzické osoby (§ 55).

Podle názoru soudu nelze vykládat příslušná ustanovení tak, jak to činí žalobce, tj. že platnost osvědčení lze zrušit výhradně v takovém případě, kdy fyzická osoba přestane teprve v průběhu platnosti osvědčení splňovat podmínky pro jeho vydání. Zájmem státu (a současně též jeho právem) je, aby se s utajovanými skutečnostmi mohly seznamovat výhradně osoby bezpečnostně spolehlivé. Zákonná úprava je tedy nastavena tak, aby bylo minimalizováno riziko vyzrazení utajovaných informací osobám, které by jich mohly zneužít. Zajištění těchto cílů je pak smyslem a účelem zákonné úpravy. V těchto intencích je tedy třeba vykládat příslušná zákonná ustanovení. Stanoví-li zákon, že fyzická osoba musí po celou dobu platnosti vydaného osvědčení splňovat podmínku bezpečnostní spolehlivosti, je podle názoru soudu nutné vyložit ust. § 101 tak, že zrušit platnost osvědčení lze i tehdy, pokud osvědčení bylo vydáno, ač k tomu nebyly od začátku splněny předpoklady. Jinými slovy: narozdíl od výkladové metody á contrario užité žalobcem je třeba užít výkladovou metodu a minori ad maius (tj.: lze-li zrušit platnost osvědčení pro nově nastalou skutečnost, tím spíše ji lze zrušit i pro skutečnost existující od počátku). Shora vyložený výklad zákona dle názoru soudu lépe odpovídá smyslu a účelu zákona než výklad prezentovaný žalobcem.

Žalobní námitka C (nesprávné hmotněprávní posouzení) není důvodná.

Žalobce tu zpochybňuje naplnění podmínky dle § 14 odst. 6 zákona. Podle tohoto ustanovení při posuzování, zda skutečnost uvedená v odstavci 3 je bezpečnostním rizikem, se přihlíží k tomu, do jaké míry může ovlivnit schopnost utajovat informace, k době jejího

15 pokračování

10A 177/2010

výskytu, k jejímu rozsahu, charakteru a k chování fyzické osoby v období uvedeném v odstavci 4.

S žalobcem nelze souhlasit v tom, že ke splnění podmínek zákona je zapotřebí, aby si žalobce byl vědom problematičnosti styků s osobou, která činnost proti zájmům České republiky vyvíjí. Tak tomu ovšem není. Je sice pochopitelně třeba, aby se jednalo o styky vědomé (nelze se s určitou konkrétní osobou stýkat nevědomky), avšak jak již bylo shora uvedeno, nelze vyžadovat, aby měl držitel osvědčení (příp. žadatel o ně) povědomost o tom, že tato osoba, s níž má styky, vyvíjí činnost proti zájmům České republiky a aby měl povědomost o charakteru této činnosti.

Na tomto místě nelze než ocitovat úvahy uvedené v rozsudku Nejvyššího správního sodu ze dne 26. 8. 2009 čj. 1 As 47/2009- 93: Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s východiskem městského soudu, že subjektivní stránka jednání navrhované osoby není určující pro závěr, zda bylo tímto jednáním naplněno bezpečnostní riziko. Nepochybně i stěžovatel dá soudu za pravdu, že pokud se navrhovaná osoba stýká s jinou osobou, která spolupracuje s ofenzivní tajnou službou cizí moci, naplňují tyto styky bezpečnostní riziko u navrhované osoby. Ta přitom vůbec nemusí tušit, že tato jiná osoba s cizí mocí spolupracuje. Riziko spočívá například v tom, že při přátelské konverzaci by mohla navrhovaná osoba nevědomky sdělovat této jiné osobě fragmenty utajovaných skutečností, které by mohly být pro cizí moc přínosné. To byl ovšem pouze ilustrativní příklad.

Jak již bylo shora uvedeno, správní orgány obou stupňů se existencí bezpečnostního rizika zabývaly i ve vazbě na ust. § 14 odst. 6 zákona, přičemž svoji úvahu v tomto směru uvedly do odůvodnění svých rozhodnutí v tom rozsahu, v jakém jim to zákon umožňuje. Soud k tomu může doplnit pouze tolik, že po seznámení se s utajovanou částí spisového materiálu lze konstatovat, že podklady dodané příslušnými zpravodajskými službami pro tento závěr správních orgánů skýtají dostatečnou oporu.

Žalobní námitka D (nepřiměřenost) není důvodná.

Soud musí konstatovat, že zákon nedává Úřadu možnost, aby při hodnocení otázky, zda jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o odnětí osvědčení, zohledňoval dopady tohoto svého rozhodnutí do soukromého či pracovního života fyzické osoby. Jedná se o kritérium, které zákon zohlednit neumožňuje a přihlížet k němu proto nelze.

Žalobce dále uvádí, že Úřad mohl žalobci sdělit skutečnost, že má styky s rizikovými osobami a žalobce by se pak těchto styků vystříhal. Ani tímto způsobem však postupovat nelze. Podle § 14 odst. 4 zákona bezpečnostní rizika uvedená v odstavci 2 a odstavci 3 písm. a) se v případě žádosti podle § 94 zjišťují za období od 15 let věku; bezpečnostní rizika uvedená v odstavci 3 písm. b) až i) se zjišťují 10 let zpětně od podání žádosti pro stupeň utajení Důvěrné, 15 let zpětně pro stupeň utajení Tajné a 20 let zpětně pro stupeň utajení Přísně tajné, nebo za období od 15 let věku podle toho, které z nich je kratší.

Je tedy zřejmé, že i v případě, kdy by žalobce od styků s rizikovou osobou upustil, neodpadlo by tím u jeho osoby bezpečností riziko dle § 14 odst. 3 písm. e) zákona. Pokud by se tak skutečně stalo, odpadlo by u žalobce bezpečností riziko až po uplynutí doby uvedené v § 14 odst. 4 zákona a poté by si mohl znovu požádat o vydání osvědčení. Tvrdí-li tedy žalobce, že „právo ochrany utajovaných skutečností takto naznačený procesní postup … nevylučuje“, je zřejmé, že se mýlí.

Žalobní námitka E (věcná nesprávnost) není důvodná.

16 pokračování

10A 177/2010

K této části žaloby se soud může vyjádřit jen velmi obecně, nakolik mu to umožňuje zákonná úprava. Soud konstatuje, že se seznámil s obsahem utajované části spisu a seznal, že obsahuje dostatečné podklady pro závěr, že u žalobce je dáno bezpečnostní riziko ve smyslu § 14 odst. 3 písm. e) zákona. Soud se se závěrem správních orgánů v tomto směru plně ztotožňuje. K jednotlivým konkrétním osobám zmiňovaným žalobcem v žalobě se soud nemůže vyjadřovat, a to ani k tomu, zda utajovaná část správního spisu o některých z těchto osob obsahuje či neobsahuje údaje, které byly relevantní pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Pokud by tak soud měl učinit, musel by uvádět obsah utajované části správního spisu.

Žalobní námitka F (účelovost) není důvodná.

Soud musí opakovaně konstatovat, že správní spis obsahuje dostatečné podklady pro závěr, že u žalobce existuje bezpečnostní riziko. Za této situace proto nelze tvrdit, že by rozhodnutí bylo vydáno účelově, aby bylo žalobci znemožněno vykonávat funkci ředitele Českého domu v Moskvě. V tomto ohledu je pak třeba konstatovat, že právě účast žalobce ve výběrovém řízení na zmíněnou pozici mohlo být impulzem pro opakované otevření žalobcova svazku a znovuprověření jeho osoby u zpravodajských služeb. V takovém postupu správních orgánů (příp. zpravodajských služeb) soud neshledává nic nezákonného a sám o sobě takový postup sotva může být označen za nelegitimní.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 10. listopadu 2011

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru