Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

53 A 4/2010 - 21Rozsudek KSPA ze dne 07.03.2011

Prejudikatura

5 As 104/2008 - 45


přidejte vlastní popisek

53 A 4/2010-21

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Chaloupkovou ve věci žalobce M.H., proti žalovanému Krajskému úřadu Pardubického kraje, odboru dopravy, silničního hospodářství a investic, se sídlem Komenského Náměstí 125, 532 11 Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18.11.2010 č.j. KrÚ 83326/2010/ODSHI/14,

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému s e toto právo nepřiznává.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 18.11.2010 č.j. KrÚ 83326/2010/ODSHI/14 žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil napadené rozhodnutí Magistrátu města Pardubic, odboru správních agend (dále jen „magistrát“) ze dne 24.8.2010 č.j. OSA/P-1148/10-D/20, kterým byl žalobce uznán vinným z porušení § 4 písm. b) a § 18 odst. 3 zákona číslo 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“) a tím naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 2. zákona číslo 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se měl dopustit tím, že dne 23.6.2010 okolo 19:28 hodin v Opatovicích nad Labem u elektrárny na komunikaci I/37 ve směru na Hradec Králové jako řidič motorového vozidla VW Touareg RZ „X“ jel rychlostí 151

km/hod a překročil tak v tomto místě nejvyšší povolenou rychlost 90 km/hod po odečtení toleranční odchylky 3% o 56 km/hod, byly mu uloženy podle § 11, § 12 a § 22 odst. 7 zákona o přestupcích pokuta ve výši 5 000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců a dále podle § 79 odst. 1 téhož zákona a vyhlášky číslo 231/1996 Sb. povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000,- Kč.

Žalobce se včasnou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného, jeho zrušení, vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a náhrady nákladů soudního řízení. Podanou žalobu odůvodnil následovně.

V odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí namítl, že magistrát při stanovení výše sankce nepřihlédl k okolnostem stanoveným v § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, když se zabýval pouze tím, že žalobce nemá záznam za obdobný přestupek, že se k přestupku doznal a že maximální povolená rychlost byla překročena o 56 km/hod, tudíž jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Žalovaný tuto námitku odmítl, uvedl, že magistrát postupoval v souladu se zákonem, zabýval se osobou pachatele (doznání, netrestání v minulosti), zaviněním (nedbalá nevědomost) a způsobem spáchání přestupku (překročení rychlosti o 56 km/hod) a jeho rozhodnutí tudíž nepřezkoumatelné není. Zároveň však uvedl, že je na místě odůvodnění doplnit, což také učinil, když doplnil posouzení následku (ohrožující následek, kdy žalobce podstatnou měrou ohrozil bezpečnost provozu a zdraví a majetek osob účastnících se silničního provozu) a objasnění pohnutky (snaha pomoci rodinnému příslušníkovi). Jeho závěry o tom, že prvoinstanční rozhodnutí není nepřezkoumatelné a že je třeba ho doplnit, si vzájemně odporují. Stejně tak vývody o doznání žalobce, nevědomé nedbalosti, ohrožujícím následku žalobcova jednání a snaze pomoci rodinnému příslušníkovi nejsou opřeny o důkazy a přezkoumatelným způsobem odůvodněny. Z podkladů rozhodnutí není prokázáno, že se žalobce ke spáchání přestupku doznal, že by podstatnou měrou ohrozil bezpečnost provozu a zdraví a majetek ostatních účastníků silničního provozu, že by jednal v nevědomé nedbalosti a že by snaha pomoci rodinnému příslušníkovi byla polehčující okolností (snaha pomoci vyplývá jen ze žalobcova vyjádření a nebyla dále objasněna).

Žalobce rovněž v odvolání namítl nenaplnění materiální stránky přestupku, žalovaný však k této námitce uvedl toliko, že překročení rychlosti bylo takové, že mohlo mít závažné následky a že k naplnění materiální stránky stačí pouhé ohrožení zájmů chráněných zákonem. Žalobce s tímto nesouhlasí, odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č.j. 5 As 104/2008-45, v němž je uvedeno, že „materiální aspekt přestupku je jedním ze základních atributů definice přestupku a musí se vždy prokazovat a nikdy presumovat“, a je přesvědčen o tom, že v přestupkovém řízení nebylo řádně prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty přestupku kladeného mu za vinu.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 24.1.2011, kdy ji navrhl zamítnout jako nedůvodnou, přičemž setrval na právním názoru prezentovaném v napadeném rozhodnutí, na něž se v této souvislosti odvolal. K žalobním námitkám pak uvedl.

Žalobcovy námitky se shodují s námitkami uvedenými v odvolání, proto se žalovaný plně odkazuje na napadené rozhodnutí, v němž se s nimi vypořádal. Tvrzený rozpor spočívající v přezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí a jeho současném doplnění žádným

rozporem není. Žalovaný dospěl k závěru, že namítaná nepřezkoumatelnost je nedůvodná vzhledem k tomu, že pochybení magistrátu může sám napravit doplněním odůvodnění týkajícího se sankce. Takovýto postup je zcela v souladu s judikaturou NSS.

O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona číslo 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem souhlasili, když na výzvu soudu ze dne 30.12.2010 ve lhůtě dvou týdnů nereagovali (§ 51 odst. 1 věta druhá s.ř.s.: „Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.“). Podle § 75 s.ř.s. soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného, tj. ze stavu k datu 18.11.2010, kdy bylo rozhodnutí žalovaného vydáno, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů. Dospěl přitom k následujícím skutkovým a právním závěrům.

Ze správního spisu vyplynuly tyto důležité okolnosti. Dne 28.6.2010 byl na magistrát oznámen přestupek žalobce podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 2. zákona o přestupcích spočívající v jednání popsaném shora. V oznámení je uvedeno, že rychlost byla změřena měřičem rychlosti PolCam s videozáznamem a že „řidič s přestupkem souhlasí“, oznámení je podepsáno žalobcem.

Z úředního záznamu sepsaného prap. Markem Šturmou je zřejmé, že dne 23.6.2010 prováděl jako hlídka Auto-teamu společně s prap. Vaníčkem a prap. Křížem na silnici I/37 u elektrárny Opatovice nad Labem kontrolu dodržování rychlosti 90 km/hod, kdy rychlost jízdy byla měřena rychloměrem PolCam s videozáznamem. Okolo 19:28 hodin změřili rychlost jízdy vozidlu žalobce 151 (po odečtu tolerance 146) km/hod. Vozidlo bylo zastaveno, v řidiči byl zjištěn žalobce, který s překročením rychlosti souhlasil.

Na CD předloženém Policií ČR je uložen videozáznam dokumentující překročení rychlosti žalobcem a dále ověřovací list č. 271/09 ze dne 2.12.2009 silničního rychloměru PolCam PC 2006 v.č. 1241PL/2008 platný do 1.12.2010, osvědčení Ministerstva dopravy ze dne 9.6.2008 o schválení technické způsobilosti typu č. 3200 – mobilního záznamového systému silničního provozu PolCam PC 2006, certifikát o schválení typu měřidla vydaný dne 6.6.2008 Českým metrologickým institutem pro silniční rychloměr typ PolCam PC 2006, osvědčení č. 1854/08 ze dne 26.11.2008 pro Pavla Kříže a č. 1850/08 ze dne 26.11.2008 pro Ivo Vaníčka opravňující je k užívání systému PolCam ve všech modifikacích uvedených ve schválení typu po dobu dvou let od data vystavení osvědčení.

Z výpisu z evidenční karty žalobce ze dne 12.7.2010 vyplývá, že k tomuto datu měl žalobce dva záznamy o spáchání přestupku, kdy oba spočívaly v překročení rychlosti v obci o více než 10 a méně než 20 km/hod, za což mu byla vždy udělena bloková pokuta ve výši 1 000,- Kč.

Dne 26.7.2010 bylo žalobci doručeno sdělení o zahájení řízení ve věci přestupku a předvolání k ústnímu jednání na den 6.8.2010.

Při jednání žalobce vypověděl: „Je pravdou, že dne 23.6.2010 jsem jel z Pardubic na Hradec Králové vozidlem VW Touareg RZ „X“. Tam mi byla změřena rychlost Policií ČR a sdělili mi, že jsem jel 151 km/hod. Snažil jsem se policistům vysvětlit, že jsem spěchal, jelikož v HK v půjčovně u Baumaxu byla zjištěna naše vypůjčená technika-nářadí, které nám ten dotyčný nevrátil a vlastně je zpronevěřil. Jel jsem tam vypomoci zeťákovi, který tam byl na místě a volal mi, že tam situace tzv. houstne a že to vypadá, že ho tam zmlátí. Měl jsem strach o jeho život a tak jsem mu jel na pomoc….. Překročení rychlosti jsem si vědom…“ Návrhy na doplnění dokazování žalobce neměl, práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí nevyužil.

Rozhodnutím ze dne 24.8.2010 č.j. OSA/P-1148/10-D/20 magistrát rozhodl, jak uvedeno v úvodu odůvodnění rozsudku. Spáchání přestupku měl za prokázané oznámením o

přestupku, videozáznamem a výpovědí žalobce s tím, že dospěl k závěru, že žalobce jednal v nevědomé nedbalosti. K tvrzení ohledně pomoci „zeťákovi“ pak uvedl, že se nejednalo o krajní nouzi, neboť za daných okolností bylo možné odvrátit nebezpečí jinak – stačilo zatelefonovat na Policii Hradec Králové, která by byla na místě rozhodně dříve než žalobce. K sankci pak uvedl, že přihlédl k okolnostem případu, zejména pak k tomu, o kolik byla překročena maximální povolená rychlost a k osobě žalobce, který se k přestupku doznal a za obdobný přestupek nebyl v minulosti trestán.

Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání, které odůvodnil následovně:

1. Magistrát neopatřil důkazy potvrzující jeho závěr, že nejednal v krajní nouzi, resp. že stačilo zavolat na Policii Hradec Králové, jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné, 2. Magistrát se při stanovení sankce zabýval toliko tím, že nemá žádný záznam za obdobný přestupek, že se doznal k přestupku a o kolik byla překročena povolená rychlost, ostatní okolnosti vymezené zákonem o přestupcích opomenul, jeho rozhodnutí je proto i z těchto důvodů nepřezkoumatelné,

3. Nebyl naplněn materiální znak přestupku, neboť rychlost překročil pouze na krátkém úseku, naprosto rovném a přehledném, v době kdy nejela žádná vozidla, jel celou dobu v pravém jízním pruhu, nepředjížděl, nikoho neohrozil ani neomezil, řídil vozidlo ve velmi dobrém technickém stavu, řízení se plně věnoval, nebyl pod vlivem negativně řízení ovlivňujících látek, tudíž nebezpečí, které vniklo zájmu na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu bylo zanedbatelné.

Rozhodnutím ze dne 18.11.2010 č.j. KrÚ 83326/2010/ODSHI/14 žalovaný podané odvolání zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. K jednotlivým žalobcovým námitkám uvedl:

Ad 1. Institut krajní nouze je upraven v § 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích. Aby bylo možné posoudit určité jednání jako jednání v krajní nouzi je třeba, aby zde byla existence nebezpečí, které hrozí zájmu chráněnému zákonem, nelze je za daných okolností odvrátit jinak a následek způsobený jeho odvracením není zřejmě stejně závažný jako ten, který hrozil. Nenaplnění jen jedné z podmínek je vybočením z mezí krajní nouze. Magistrát uvěřil tvrzení obviněného (žalobce – poznámka soudu) o snaze pomoci rodinnému příslušníkovi, dospěl však k závěru, že tento vybočil z mezí krajní nouze, neboť nebezpečí bylo možno odvrátit jinak – telefonátem na Policii Hradec Králové. Žalovaný se s tímto názorem ztotožnil, když vzhledem k okolnostem případu – překročení rychlosti o 56 km/hod, vzdálenost žalobce od místa konfliktu, možnost Policie Hradec Králové zasáhnout rychleji – se jedná o zcela adekvátní závěr.

Ad 2. Magistrát při stanovení výše sankce postupoval v souladu se zákonem. Zabýval se osobou pachatele, zaviněním a způsobem spáchání přestupku. Žalovaný pak ve shodě s rozsudkem NSS sp.zn. 5 A 154/2002 ze dne 31.3.2004 vyhodnotil, že je na místě doplnit odůvodnění správního orgánu I.stupně, neboť pro tvrzení o nepřezkoumatelnosti není důvod. V případě překročení nejvyšší povolené rychlosti se jednalo o následek ohrožovací, při kterém nedošlo ke škodě na majetku nebo zdraví. Obviněný podstatnou měrou ohrozil bezpečnost provozu a zdraví a majetek ostatních osob účastnících se silničního provozu. Jako polehčující okolnost lze vzít v úvahu pohnutky, které k jeho jednání vedly – snahu pomoci rodinnému příslušníkovi. Toto jednání není krajní nouzí, ale má vliv na výši sankce. Sankce na samé spodní hranici zákonného rozpětí odpovídá okolnostem případu – velké překročení rychlosti, nezpůsobení škody, jízda po silnici I. třídy, nedbalost obviněného, jeho pohnutka, spolupráce a chování obviněného.

Ad 3. S názorem o nenaplnění materiálního znaku přestupku žalovaný nesouhlasí. Obviněný překročil v měřeném úseku rychlost o 56 km/hod (poznámka soudu – po zohlednění toleranční odchylky). Jednalo se o takové překročení, které mohlo mít závažné následky. Bezpečnost provozu byla ohrožena závažným způsobem, přičemž pro naplnění materiální stránky postačí pouhé ohrožení zájmů chráněných zákonem,

pokud je v takové míře, že již lze pochybovat o bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Překročení rychlosti o 56 km/hod je takové překročení, které ohrožuje bezpečnost a plynulost provozu zásadním způsobem a neopravňuje k úvahám o nenaplnění materiální stránky přestupku. Okolnosti namítané obviněným by tak měly směřovat spíše k výši sankce, např. by byly důvodem pro uložení sankce na spodní hranici zákonného rozpětí, což se stalo.

Žalovaný uzavřel, že námitky žalobce shledal nedůvodnými a prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Magistrát vycházel při rozhodování ze spolehlivě zjištěných skutečností, v řízení nedošlo k procesním pochybením, byla respektována žalobcova práva a bylo mu umožněno je v plném rozsahu uplatnit, závěry prvoinstančního správního orgánu jsou správné, učiněné na základě správného hodnocení důkazů jednotlivě i v souvislostech.

Žaloba není důvodná.

V prvním žalobním bodě žalobce namítal nesprávnost postupu žalovaného, který doplnil prvoinstanční rozhodnutí o další odůvodnění sankce, a dále že okolnosti, ze kterých správní orgány při uložení sankce vycházely, nebyly prokázány. Žalobce se však hluboce mýlí.

Řízení ve věcech přestupků je v zákoně o přestupcích upraveno pouze kuse a převážně se na něj vztahuje v souladu s § 51 („Není-li v tomto nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení.“) zákon číslo 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Podle § 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění rozhodnutí uvedou „důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí“. Podle § 90 odst. 1 písm. c) téhož zákona „jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění…“.

Správní orgán prvního stupně plně dostál svým povinnostem týkajícím se náležitostí odůvodnění rozhodnutí. Z odůvodnění je zcela zřejmé, jaké důvody ho vedly k jednotlivým výrokům, z jakých podkladů vycházel, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení a výkladu právních předpisů. Prvoinstanční rozhodnutí tak nelze označit za nepřezkoumatelné a závěr žalovaného v tomto směru je správný. Rovněž nelze nic vytknout jeho postupu spočívajícímu v doplnění odůvodnění rozhodnutí prvního stupně, když takovýto postup je zákonem předjímán. Žalobci tímto nevznikla žádná újma, neboť žalovaný vycházel z podkladů shromážděných prvoinstančním správním orgánem, žádné další nedoplňoval a nezměnil ani závěr o výši uložené sankce. Naopak uzavřel, že po zhodnocení všech okolností, tedy i jím

doplněného následku jednání a pohnutky žalobce, je závěr o uložení trestu na samé spodní hranici zákonné sazby adekvátní a správný. Žalovaný si počínal zcela ve shodě se stávající judikaturou NSS, která doplnění rozhodnutí akceptuje, resp. v žádném případě z ní nelze dovodit, že jediným možným postupem v případě sebemenšího nedostatku odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí je jeho rušení pro nepřezkoumatelnost. Konečně žalobce se mýlí i v tom, že okolnosti rozhodující pro uložení sankce nebyly prokázány. Ke spáchání přestupku se žalobce doznal hned několikrát – při zastavení Policií ČR (prokázáno oznámením o přestupku), při ústním jednání před prvoinstančním správním orgánem (prokázáno protokolem o jednání) a v odvolání. Po celou dobu přestupkového řízení žalobce nevznesl jedinou námitku v tom ohledu, že by se překročení rychlosti nedopustil, pouze se snažil své jednání omluvit (snaha pomoci zeťovi). Stejně tak bylo prokázáno ohrožení bezpečnosti provozu a zdraví a majetku ostatních jeho účastníků podstatnou měrou, a to oznámením o přestupku a pořízeným videozáznamem a fakticky i výpovědí žalobce, který překročení rychlosti uznával. Z těchto podkladů je zcela zřejmé, že žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost o 56 km/hod, z čehož podstatná míra ohrožení logicky vyplývá. Pokud se týká nevědomé nedbalosti a snahy pomoci rodinnému příslušníkovi, zde je zřejmé, že správní orgány vycházely zcela z výpovědi žalobce, měly ji za věrohodnou a tedy měly za prokázáno, že žalobce spěchal pomoci zeťovi v řešení sporu. Pak správně dovodily, že jednání žalobce sice není jednáním v krajní nouzi, nicméně jeho pohnutka je polehčující okolností a jako k takové k ní přihlédly při stanovení sankce. Rovněž tak z ní poté vycházely při zkoumání míry zavinění a dovodily nejnižší možný stupeň – nevědomá nedbalost (§ 4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích). Jejich jednání nemá soud coby vytknul. Výpověď žalobce i on hodnotí, vzhledem k dalším okolnostem, kdy žalobce od počátku nesporoval překročení rychlosti a po celou dobu řízení spolupracoval se správními orgány, jako věrohodnou a nevidí jediný důvod pro doplňování dokazování ve vztahu k tvrzení o snaze pomoci rodinnému příslušníkovi.

V druhém žalobním bodě žalobce namítal neprokázání materiální stránky přestupku, resp. její nedostatečné zjištění, přičemž odkazoval na rozsudek NSS č.j. 5 As 104/2008-45, kdy z něho citoval, že „materiální aspekt přestupku je jedním ze základních atributů definice přestupku a musí se vždy prokazovat a nikdy presumovat“. Soud se především musí ohradit proti této „citaci“. Uvedený rozsudek je mu více než dobře znám a nic o prokazování materiálního aspektu přestupku v něm ani při několikerém čtení nenalezl. NSS se v tomto rozsudku věnuje materiální stránce přestupku s tím, že „trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy a pravidly, jakými se dosud řídila i trestnost trestných činů, a pro trestnost jednání, které naplňuje formální znaky přestupku, musí být tedy naplněna i materiální stránka deliktu“, přičemž odkazuje na svou dosavadní judikaturu i rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „NS“) vztahující se k trestným činům (usnesení NS sp. zn. 7 Tdo 1529/2008 a sp. zn.

7 Tdo 1012/2008). Dále pak rozvíjí, že „jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku“. NSS uzavírá, že „správní orgány jsou povinny zkoumat vždy, když rozhodují, zda určité jednání je přestupkem či nikoliv, také otázku, jestli došlo k naplnění obou znaků přestupku, tj. znaku

formálního i znaku materiálního“. Je třeba zdůraznit, že věc řešená citovaným rozsudkem NSS se týkala překročení rychlosti o pouhé 2 km/hod, což zcela vysvětluje snahu o co nejdůkladnější rozbor materiální stránky přestupku. Případ žalobce je však diametrálně odlišný. Silniční zákon stanoví pravidla provozu na pozemních komunikacích, včetně práv a povinností účastníků tohoto provozu. Mimo jiné v § 4 písm. b) ukládá každému účastníkovi provozu „řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem“ a v § 18 odst. 3 větě první v části před středníkem stanoví, že „řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/hod“. Silniční zákon tedy jednoznačně ukládá žalobci jet mimo obec maximálně rychlostí 90 km/hod. Povinnosti stanovené tímto zákonem jednotlivým účastníkům provozu na pozemních komunikacích nelze v žádném případě zlehčovat či zkreslovat. Naopak silniční zákon má zásadní význam v zajištění bezpečnosti provozu, zdraví, života a majetku všech účastníků tohoto provozu, tedy v tom, aby komunikace nebyly „džunglí“. Samozřejmě nelze odhlédnout od toho, že charakter silničního zákona je výrazně preventivní a ke svému prosazení (při neexistenci dobrovolného plnění jím stanovených povinností) potřebuje zákony další (např. trestní zákon, zákon o přestupcích), nicméně to už je otázka přesahující soudem přezkoumávaný případ. Žalobce stanovenou maximální povolenou rychlost překročil velmi výrazně, o více než 60%, což mělo za následek velice reálné nebezpečí pro zdraví, život a majetek žalobce samého i ostatních účastníků silničního provozu, a je jen žalobcovým štěstím, že během jeho jízdy nedošlo k žádné nehodě. Porušení zákonné povinnosti takovým bezprecedentním způsobem jednoznačně znamená ohrožení zájmu společnosti, konkrétně zájmu na bezpečném provozu na pozemních komunikacích. Jízdou v tak vysoké rychlosti žalobce ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu a soud si nedokáže představit žádnou okolnost, která by závěr o naplnění materiální stránky přestupku v tomto případě mohla zvrátit. Žalobce jel rychlostí převyšující i maximální povolenou rychlost na dálnici a fakt, že náhodou během riskantní jízdy nepotkal jiné vozidlo, jel na rovném úseku, atp. na tom nemůže nic zvrátit. Žalobce se velice mýlí, pokud dovozuje, že jen ohrožení zájmu chráněného zákonem nestačí. Naopak podle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupkem „zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně“. K naplnění materiální stránky přestupku tedy postačí i jen ohrožení chráněného zájmu a závěr žalovaného v tomto duchu je zcela správný. Ostatně nelze znovu nezmínit citovaný rozsudek NSS č.j. 5 As 104/2008-45, z něhož jednoznačně vyplývá, že naplnění formálních znaků skutkové podstaty přestupku bude běžně znamenat i naplnění znaku materiálního, tedy porušení nebo ohrožení určitého zájmu společnosti, resp. jen v případě přistoupení dalších významných okolností bude moci být uzavřeno, že k naplnění materiální stránky nedošlo. V daném případě však podle soudu není žádný prostor pro zpochybňování materiální stránky přestupku, a to vzhledem k již konstatovanému výraznému překročení rychlosti a tedy současně zásadnímu porušení zákonné povinnosti. Soud pak chápe i skutečnost, že správní orgán prvního stupně materiální stránku přestupku podrobněji nezkoumal, tuto pouze konstatoval, když dospěl k závěru, že žalobce přestupek spáchal. K žalobcově námitce se rozboru materiální stránky věnoval žalovaný a jeho úvahám a závěrům nemá soud coby vytknul, tyto považuje za zcela správné. Naopak se pozastavuje nad tím, že žalobce trvá ještě na podrobnějším zdůvodňování materiální stránky, k čemuž využívá i, mírně řečeno, nepřesné interpretace rozsudku NSS (vzhledem k tomu, že žalobce „citoval“ pasáž v rozsudku zcela absentující, bylo by zřejmě na místě hovořit o účelové dezinterpretaci). Pokud žalobce skutečně nechápe, že svou vysokou rychlostí

ohrožoval sebe i své okolí, tedy zájem společnosti na bezpečném provozu vůbec, je jen otázkou, zda je v pořádku, že disponuje řidičským oprávněním.

Soud tedy uzavírá, na základě podrobného rozboru shora, že námitky žalobce shledal zcela nedůvodnými, když žalovaný se věnoval rozboru okolností majících vliv na výši uložené sankce, v souladu se zákonem v tomto směru doplnil odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí a podrobně osvětlil i závěr o naplnění materiální stránky přestupku spáchaného žalobcem. Jeho závěrům soud nemůže nic vytknout, napadené rozhodnutí žalovaného je zcela v souladu se zákonem, soud neshledal ani žádné vady řízení, pro které by byl povinen jeho rozhodnutí zrušit, proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl jako nedůvodnou.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. podle úspěchu ve věci. Zcela úspěšný byl žalovaný, kterému ovšem žádné náklady nevznikly. Soud proto vyslovil, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, a žalovanému se náhrada nepřiznává.

Poučení:

Tento rozsudek nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.). Proti pravomocnému rozsudku je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozsudku prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 s.ř.s., a contrario).

V Pardubicích dne 7.3.2011

Mgr. Monika Chaloupková, v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Andrea Pfeiferová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru