Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

53 A 3/2011 - 24Rozsudek KSPA ze dne 20.06.2011

Prejudikatura

5 As 24/2009 - 65

1 As 19/2005


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 53A 3/2011 - 24

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Chaloupkovou ve věci žalobce Mgr. T. P., proti žalovanému Krajskému úřadu Pardubického kraje, odboru dopravy, silničního hospodářství a investic, se sídlem Komenského Náměstí 125, 532 11 Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.1.2011 č.j. KrÚ 2765/2011/ODSHI/13,

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému s e toto právo nepřiznává.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 17.1.2011 č.j. KrÚ 2765/2011/ODSHI/13 žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil napadené rozhodnutí Magistrátu města Pardubic, odboru správních agend, oddělení přestupků (dále jen „magistrát“) ze dne 8.11.2010 č.j. OSA/P-767/10-D/22, kterým byl žalobce uznán vinným z porušení § 18 odst. 4 zákona číslo 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“), a tím naplnění skutkové podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle

§ 22 odst. 1 písm. f) bodu 3. zákona číslo 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se měl dopustit tím, že dne 19.4.2010 kolem 14:01 hodin jako řidič motorového vozidla tovární značky Mercedes, RZ (SPZ) „X“ jel v obci Hrádek, okres Pardubice, ve směru jízdy do centra obce rychlostí 76

km/hod (po zvážení možné odchylky měřícího zařízení), čímž překročil v tomto místě nejvyšší dovolenou rychlost 50 km/hod o 26 km/hod, byly mu uloženy podle § 22 odst. 8 s použitím § 11 a § 12 zákona o přestupcích pokuta ve výši 2 500,- Kč a podle § 79 odst. 1 téhož zákona a vyhlášky číslo 231/1996 Sb. povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000,- Kč.

Žalobce se včasnou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného, jeho zrušení a též zrušení rozhodnutí magistrátu a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Poukázal na to, že odvolání směřoval zejména do nesprávného procesního postupu magistrátu, kdy tento konal ústní jednání v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se z jednání řádně a včas omluvil, a následně mu neposkytl možnost seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Žalobu pak vystavěl na následujících žalobních bodech:

1. Nesprávné posouzení omluvy jakožto omluvy nikoliv řádné. Z ústního jednání nařízeného magistrátem na 30.9.2010 se žalobce omlouval poprvé, a to z důvodu své účasti na trestním řízení u Krajského soudu v Hradci Králové vedeném pod sp. zn. „X“ v pozici obhájce v případě nutné obhajoby. Se závěrem žalovaného, že úřední

jednání u správního orgánu má přednost před pracovní vytížeností, lze souhlasit, nicméně účast obhájce u hlavního líčení při nutné obhajobě není volbou advokáta, konání hlavního líčení se nestanoví po dohodě s obhájcem, úkon právní pomoci je mu z velké části nařízen soudním, policejním či správním orgánem. Názor žalovaného, že účast obviněného z přestupku coby obhájce u hlavního líčení v případě nutné obhajoby není důležitým důvodem pro omluvu z jednání, je v této souvislosti neudržitelný.

Obhájce nelze nutit, aby šel cestou substituta u hlavního líčení. K takovému postupu je nutný souhlas klienta, který žalobce neměl, jedná se o možnost danou zákonem, nikoliv povinnost a navíc s ohledem na složitost věci, v níž je projednáváno několik desítek skutků a vystupuje přes 20 obžalovaných, není prakticky možné substituci sehnat.

Rovněž nemůže obstát argument žalovaného o nedoložení konání hlavního líčení listinnými důkazy. Žalobce nebyl k hlavnímu líčení předvolán samostatným předvoláním, žádnou listinu, kterou by mohl konání hlavního líčení prokázat, nemá, soud nevydává žádné potvrzení o konání hlavního líčení a ustanovení obhájcem se obvykle vydává pod jinou sp. zn., tudíž souvislost s hlavním líčením v konkrétní trestní věci není zřejmá. Protokol z hlavního líčení nelze zveřejnit. Žalobce poskytl magistrátu všechny informace o hlavním líčení a správní orgán si je mohl ověřit.

2. Nesprávné posouzení žalobcova práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu.

Předvolání k ústnímu jednání bylo prvním úkonem magistrátu žalobci doručeným, žalobce se tohoto jednání neúčastnil a podklady rozhodnutí mu tak nebyly známy. Rozsudek

Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) sp. zn. 1 As 19/2005 je žalovaným vykládán formálně, bez zřetele ke konkrétním okolnostem žalobcova případu (viz rozsudek NSS č.j. 2 Afs 107/2008-132). Obviněný z přestupku musí mít reálnou možnost se s podklady

rozhodnutí seznámit a vyjádřit se k nim před vydáním rozhodnutí. V žalobcově případě tato

podmínka nebyla naplněna. Dostalo se mu toliko obecného poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu v předvolání k ústnímu jednání. Po konání jednání v jeho nepřítomnosti mu nebylo sděleno, v jakém časovém horizontu hodlá magistrát rozhodnout a že již má shromážděny všechny podklady k rozhodnutí.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 4.5.2011, kdy ji navrhl zamítnout jako nedůvodnou, přičemž setrval na právním názoru prezentovaném v napadeném rozhodnutí, neboť důvody žaloby se shodují s důvody odvolacími. Uvedl, že považuje napadené rozhodnutí za správné a postup svůj i magistrátu za zákonný. K jednotlivým žalobním bodům pak zaujal následující stanovisko:

1. Pokud chtěl žalobce dosáhnout posouzení své omluvy coby omluvy řádné, měl důvod omluvy doložit tak, aby si magistrát mohl ověřit jeho pravdivost. O této povinnosti byl poučen v předvolání k jednání. Magistrát nebyl povinen vyzývat žalobce k doložení jeho tvrzení.

2. Pokud se týká poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu, magistrát správně odkázal na právní názor NSS, podle něhož již není nutné uvedené poučení poté, co proběhlo ústní jednání v souladu s § 73 a § 74 zákona o přestupcích.

O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona číslo 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, když účastníci řízení s tímto postupem výslovně souhlasili (žalobce v podání ze dne 28.4.2011 a žalovaný ve vyjádření ze dne 4.5.2011). Soud přitom v souladu s § 75 s.ř.s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného, tj. ze stavu k datu 17.1.2011, kdy bylo rozhodnutí žalovaného vydáno, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů. Dospěl přitom k následujícím skutkovým a právním závěrům.

Ze správního spisu vyplynuly níže uvedené okolnosti: Dne 4.5.2010 byl na magistrát oznámen přestupek žalobce podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 3. zákona o přestupcích, spočívající v jednání popsaném v úvodu odůvodnění rozsudku s tím, že žalobce nesouhlasil s projednáním přestupku na místě. Připojeny k oznámení byly:

1. Oznámení přestupku sepsané dne 19.4.2010, v němž je popsán přestupek kladený žalobci za vinu, které je žalobcem podepsáno a v němž žalobce výslovně uvádí: „Řidič má za to, že po výjezdu ze zatáčky, 90 stupňů vpravo, za jiným vozidlem, nemohl jet v daném úseku na nerovné silnici 76 km vysokou rychlostí.“

2. Úřední záznam ze dne 19.4.2010, z něhož vyplývá, že žalobce byl naměřen dvakrát, a to ve vzdálenosti 323 metrů před radarem s rychlostí 63 km/h, resp. 60 km/h po odečtení tolerance radaru plus minus 3 km/h a ve vzdálenosti 198,4 metru před radarem s rychlostí 79 km/h, resp. 76 km/h.

3. Fotografie žalobce ze dne 19.4.2010. 4. Dvě fotografie z měření rychlosti dokládající skutečnosti z úředního záznamu (viz bod 2. výše). 5. Ověřovací list č. 8012-OL-7130-09 silničního laserového rychloměru MicroDigiCam LTI výrobní číslo UX 018188, dokládající, že uvedený rychloměr, kterým byla žalobci měřena rychlost jízdy, má požadované metrologické vlastnosti a lze jej používat pro měření rychlosti silničních vozidel s tím, že doba platnosti ověření končí dne 30.8.2010.

Magistrát rozhodl dne 22.7.2010 ve věci příkazem, jímž uznal žalobce vinným z přestupku kladeného mu za vinu a uložil mu pokutu ve výši 2 500,- Kč.

Žalobce podal proti příkazu včasný, avšak ničím neodůvodněný odpor. Následně byl žalobce předvolán k ústnímu jednání na 30.9.2010 v 9:00 hodin, když v předvolání bylo výslovně uvedeno: „Pro případ omluvy Vás poučujeme, že aby mohla být omluva přijata, musí být uplatněna včas (zpravidla ve chvíli, kdy se osoba o překážce, která jí brání zúčastnit se ústního jednání, dozví, nejpozději před začátkem ústního jednání), musí obsahovat konkrétní důležitý důvod (nestačí obecný odkaz na pracovní zaneprázdněnost, pobyt v zahraničí, či neurčité zdravotní problémy) a musí být řádně doložena (například listinami) tak, aby si správní orgán mohl ověřit její pravdivost. Lze upozornit, že k akceptaci omluvy nedochází automaticky (až po posouzení její řádnosti a včasnosti) a pro ověření, zda omluva byla přijata, je možno využít shora uvedeného čísla.“ V poučení jsou pak uvedena mimo jiné poučení o právech žalobce coby obviněného z přestupku podle § 74 odst. 1 a § 73 odst. 2 zákona o přestupcích a dále podle § 36 odst. 1, 2 a 3, § 38 odst. 1 a § 52 zákona číslo 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Předvolání bylo žalobci doručeno fikcí dne 20.9.2010 a vloženo mu do schránky dne 21.9.2010.

Dne 27.9.2010 zaslal žalobce poštou (na magistrát doručena dne 29.9.2010) žádost o odročení jednání, v níž uvedl doslova: „Dovoluji si tímto co nejzdvořileji požádat Magistrát města Pardubic o odročení nařízeného jednání, a to z důvodu, že na tento den mám již jako obhájce Krajským soudem v Hradci Králové nařízeno jednání ve věci nutné obhajoby, vedené pod sp. zn. „X“. Vzhledem k této skutečnosti si dovoluji co nejzdvořileji požádat Magistrát

města Pardubic, aby mé žádosti vyhověl.“

Magistrát dne 30.9.2010 provedl ústní jednání bez přítomnosti žalobce, když uzavřel, že jeho omluva nebyla ani včasná, ani náležitá, neboť správnímu orgánu došla jeden den před konáním ústního jednání a pracovní vytížení žalobce nelze považovat za důležitý důvod (v tomto směru magistrát odkázal na rozsudek nadepsaného soudu ze dne 22.12.2009 č.j. 52 Ca 42/2009-33), když navíc tento důvod omluvy nebyl ani náležitě doložen. Magistrát

poté provedl dokazování všemi listinami založenými ve spise a následně dokazování ukončil. Rozhodnutím ze dne 3.11.2010 rozhodl magistrát tak, jak je uvedeno v úvodu odůvodnění tohoto rozsudku.

Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání, v němž magistrátu vytknul, že jeho omluvu posoudil jako nedostatečnou. S tímto polemizoval, dovozoval jednak včasnost své omluvy (doručena před jednáním, časový odstup je nerozhodný) a dále i její řádnost (předvolání jeho osoby coby obhájce ex offo k hlavnímu líčení v konkrétní sp. zn. před konkrétním soudem ve věci nutné obhajoby). Rovněž pak žalobce namítl, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu. K samotnému přestupku kladenému mu za vinu pak uvedl toliko : „Pouze z opatrnosti uvádím, že s napadeným rozhodnutím nesouhlasím ani z toho důvodu, že mám za to, že v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že jsem se přestupku dopustil v takovém rozsahu, který je mi kladen za vinu.“

O žalobcově odvolání žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím tak, jak je uvedeno v úvodu odůvodnění tohoto rozsudku.

Jak vyplynulo ze správního spisu, konkrétně ze žalobcova odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, jeho žalobní body se prakticky shodují s odvolacími námitkami. Pro zhodnocení zákonnosti žalovaného rozhodnutí je proto podstatné, jakým způsobem se s těmito námitkami vypořádal žalovaný. Soud ve správním soudnictví se totiž v takovém

případě, kdy žalobní námitka je totožná s odvolací námitkou, nemůže vyjadřovat k této námitce takovým způsobem, že by nahrazoval činnost odvolacího správního orgánu. Krajský soud není další třetí instancí ve správním řízení a může tak jen v případě drobných odchylek, tj. jestliže krajský soud se zcela neztotožnil s tím, jak se odvolací orgán, tedy žalovaný, vypořádal s odvolací námitkou, pouze korigovat právní názor, o který se žalované rozhodnutí opírá (srov. rozsudek NSS ze dne 28.7.2009 č.j. 8 Afs 51/2007-87). Pokud by soud zcela jiným způsobem zhodnotil uvedenou totožnou námitku, tedy by uvedl k ní jiný právní názor než žalovaný v žalovaném rozhodnutí, tak by se mohlo jednat o změnu právního názoru odvolacího orgánu, která je nepřípustná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.10.1999 sp. zn. IV ÚS 279/99). Proto se krajský soud musel zaměřit na posouzení zákonnosti úvah žalovaného v případě uvedených totožných námitek, tj. žalobních námitek totožných s námitkami odvolacími.

Ad 1. K namítanému nesprávnému posouzení omluvy coby omluvy, která nebyla ani včasná, ani řádná žalovaný uvedl následující: Ke včasnosti omluvy na straně 5 napadeného rozhodnutí: „Odvolací orgán není toho názoru, že by omluva obviněného nebyla včasná, odvolací orgán se ztotožňuje s obviněným v tom, že omluva byla podána včas, neboť byla prokazatelně doručena správnímu orgánu I. stupně jeden den přede dnem nařízeného ústního jednání.“

K řádnosti omluvy pak na stranách 5 a 6 napadeného rozhodnutí: „......omluvu obviněného nelze považovat za omluvu řádnou (ve smyslu ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích za „náležitou“), a proto z tohoto důvodu byl na místě postup, který zvolil správní orgán I.stupně……… Odvolací orgán je toho názoru, že omluvy z důvodu byť i neodkladných služebních či soukromých záležitostí stěží mohou mít přednost před záležitostmi úředními (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.1.2010 č.j. 2 As 8/2009-95). Jestliže obviněný hodlá dosáhnout toho, aby byla omluva akceptována, je nutné, aby tvrdil takové skutečnosti v omluvě, které jsou s ohledem na svoji povahu způsobilé účast u jednání omluvit. Navíc pokud by chtěl obviněný dosáhnout posouzení omluvy jako náležité, musí důvod omluvy doložit (např. listinami) tak, aby si správní orgán mohl ověřit její pravdivost. O této skutečnosti, jak uvedeno shora, byl obviněný prokazatelně poučen písemností „Předvolání obviněného k ústnímu jednání“………… lze předpokládat, že je pravdivé, že obviněný byl jako obhájce ex offo předvolán k hlavnímu líčení, konanému u Krajského soudu v Hradci Králové, a to na den 30.9.2010 v 9.00 hodin. Tak, jako zcela jistě může být, bez jakékoliv pochybnosti, pravdou, že obviněný neobdržel od soudu samostatné předvolání k hlavnímu líčení, a lze uvěřit tvrzení, že na hlavní líčení nařízené na dny od 27.9.2010 do 1.10.2010 byl předvolán v průběhu hlavního líčení dne 21.6.2010, o čemž byl proveden záznam do protokolu. Obviněný, byť jak uvádí, nemohl doložit předvolání k nařízenému hlavnímu líčení, a pokud jsou jím uváděné skutečnosti pravdivé, nelze se ani předložení předvolání domáhat, mohl zcela jistě doložit i jiný doklad o tom, že právě ve věci vedené Krajským soudem v Hradci Králové pod č.j. „X“ bylo rozhodnuto o jeho obhajobě ex offo nebo požádat správu soudu o potvrzení o jeho předvolání k hlavnímu líčení na den 30.9.2010, aby tak bylo možné jeho tvrzení prokázat. Obviněný však tak neučinil, přičemž správní orgán I. stupně nebyl podle názoru odvolacího orgánu povinen vyzývat obviněného k doložení uvedeného tvrzení a ani vyzývat Krajský soud v Hradci Králové k potvrzení či vyvrácení této skutečnosti……………… Odvolací orgán má za to, že je to právě obviněný, kdo je povinen přizpůsobovat si vyřizování služebních či soukromých záležitostí procesnímu postupu přestupkového orgánu. Pro úplnost shora uvedeného pak odvolací orgán konstatuje, že není

názoru, že obhajoba klienta je důležitým důvodem pro neúčast na ústním jednání ve věci přestupku, který je obviněnému kladen za vinu, a i kdyby tento důvod odvolací orgán připustil, tak pro důvodnost omluvy by bylo za dané situace rozhodující, zda obviněný doložil k omluvě listiny, jež by dokladovaly tvrzení uvedené v omluvě. Podle názoru odvolacího orgánu správní orgán I. stupně tedy nepochybil, když neuznal a ani ve své podstatě uznat nemohl důvod omluvy, který nebyl obviněným doložen.“

Se závěry žalovaného v tom smyslu, že omluva žalobce byla včasná, avšak nikoliv řádná, neboť tato nebyla doložena a nebyla učiněna z důležitého důvodu, když obhajoba klienta v trestní věci takovým důležitým důvodem není, se soud plně ztotožňuje. V souladu s judikaturou NSS, která takový postup připouští, pak již nehodlá opakovat argumenty žalovaného a tímto na ně s ohledem na hospodárnost řízení a přehlednost a srozumitelnost rozsudku odkazuje (viz rozsudek NSS ze dne 2.7.2007 č.j. 4 As 11/2006-86, v němž se uvádí: „…sluší se uvést, že i NSS často odkazuje na závěry již v řízení učiněné, jak již krajským soudem či žalovaným, neb i v souladu se zásadou hospodárnosti a ekonomie řízení není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně „opakovat“ již správně vyřčené, ale přezkoumat dříve učiněné závěry, přičemž pokud u přezkumného orgánu padne shoda na učiněných závěrech, není důvodu, proč by na ně nemohlo být odkázáno.“). Dále pak jen ve stručnosti doplňuje:

Podle ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, o přestupku koná správní orgán v I. stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit, nebo se nedostaví bez náležité omluvy, nebo důležitého důvodu. Stěžejní otázkou tak je výklad pojmu „náležitá omluva“, resp. zákonnost správní úvahy magistrátu a žalovaného týkající se náležitosti, tedy důvodnosti omluvy žalobce z ústního jednání ve smyslu § 74 odst. 1 přestupkového zákona. Pokud by omluva byla důvodná, ústní jednání dne 30.9.2010 by bylo nezákonné. Naopak v případě nedůvodnosti omluvy by jednání v nepřítomnosti žalobce proběhlo v souladu se zákonem.

Magistrát a posléze i žalovaný dospěli k závěru, že omluvu žalobce nelze pokládat za náležitou (důvodnou), když důvod neúčasti na ústním jednání v ní tvrzený není důvodem důležitým a navíc není ani důvodem řádně doloženým, přičemž žalovaný obsáhle doplnil stručné odůvodnění posouzení omluvy právě tímto způsobem předestřené magistrátem. Soud shledal úvahy obou správních orgánů ohledně náležitosti omluvy za zcela v mezích správního uvážení a nemá, co by jim vytknul. Tyto zcela korespondují se stávající judikaturou NSS, z níž jednoznačně vyplývá, že omluvy z důvodů, byť i neodkladných, služebních či soukromých záležitostí stěží mohou mít přednost před záležitostmi úředními (srov. rozsudek NSS ze dne 25.1.2010 č.j. 2 As 8/2009-95). Pokud obviněný v přestupkovém řízení hodlá dosáhnout toho, aby správní orgán akceptoval jeho omluvu, je nutné, aby tvrdil takové skutečnosti v omluvě, jež jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání omluvit. Omluva z důvodu byť i neodkladné služební či soukromé záležitosti stěží může mít přednost před záležitostmi úředními. Navíc pokud by chtěl obviněný z přestupku dosáhnout posouzení omluvy jako náležité, musí důvod omluvy doložit (např. listinami) tak, aby si správní orgán mohl ověřit její pravdivost. O tom byl ostatně žalobce poučen v předvolání k ústnímu jednání, které mu bylo doručeno fikcí dne 20.9.2010. Rozhodně nebylo povinností magistrátu zjišťovat přímo na Krajském soudu v Hradci Králové, zda žalobce skutečně byl

ustanoven advokátem ex offo v trestní věci vedené pod sp. zn. „X“, zda se dne 30.9.2010 v 9.00 hodin v této věci koná hlavní líčení, u něhož musí být žalobce přítomen, zda jeho klient souhlasí či nesouhlasí se substitucí, o jak závažnou kauzu se jedná, resp. že kauza je takového charakteru, že substituce nepřipadá v úvahu, kdy se žalobce o hlavním líčení dozvěděl, a další žalobcem tvrzené skutečnosti. Není to přestupce, kdo z důvodu vyřizování byť i neodkladných služebních či soukromých záležitostí má právo určovat a navrhovat správnímu orgánu, kdy má nařizovat ústní jednání. Naopak je povinen přizpůsobit vyřizování svých služebních či soukromých záležitostí procesnímu postupu přestupkového orgánu. Již jen závěrem pak soud podotýká, že při posuzování omluvy se přihlíží k dalším konkrétním okolnostem případu, např. k počtu omluv, odstupu omluvy od ústního jednání, chování obviněného z přestupku v průběhu řízení, atp. (obdobně srov. již zmíněný rozsudek NSS ze dne 25.1.2010 č.j. 2 As 8/2009-95, který se sice týká omluvy z jednání před soudem, nicméně ho lze použít per analogiam i na jednání v rámci řízení o přestupku). V tomto ohledu si nelze nepovšimnout, že po celou dobu přestupkového řízení žalobce nevznesl žádné konkrétní věcné námitky proti přestupku kladenému mu za vinu. V den jeho spáchání uvedl toliko svůj subjektivní názor, že nemohl vzhledem k zatáčce, vozidlu jedoucímu před ním a nerovné silnici jet takovou rychlostí, v odvolání pak pouze obecně namítl, že mu nebylo prokázáno spáchání přestupku v takovém rozsahu. Rovněž v žalobě soustředil své námitky do poukazování na údajné procesní chyby správních orgánů, konkrétně na nesprávné posouzení jeho omluvy z jednání a na nemožnost seznámit se s podklady rozhodnutí. S přihlédnutím k tomu, že žalobce je osobou s právnickým vzděláním a vykonává povolání advokáta, pak lze v tomto jeho jednání vidět snahu dovést přestupkové řízení do stadia prekludování přestupku.

Soud tedy uzavírá, že žalobní bod spočívající v namítané nesprávnosti posouzení žalobcovy omluvy z ústního jednání správními orgány coby nikoliv náležité je nedůvodný.

Ad 2. V tomto žalobním bodě žalobce namítal, že se mu nedostalo reálné možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí, neboť byl toliko obecně poučen podle § 36 odst. 3 správního řádu v předvolání k ústnímu jednání a po konání jednání v jeho nepřítomnosti mu nebylo sděleno, v jakém časovém horizontu hodlá magistrát rozhodnout a že již má shromážděny všechny podklady k rozhodnutí.

Podle § 73 odst. 2 věty první přestupkového zákona: „Obviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky.“

Podle § 36 odst. 3 správního řádu: „Nestanoví-li tento zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.“

Žalobce byl v předvolání k ústnímu jednání o svých procesních právech podle právě citovaných zákonných ustanovení magistrátem poučen. Žalovaný pak k jeho odvolací námitce, že mu nebyla dána možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí, na straně 7 napadeného rozhodnutí nejprve konstatoval, že magistrát ve svém rozhodnutí odkázal na rozsudek NSS ze dne 22.2.2006 č.j. 1 As 19/2005-71 s tím, že „již není nutné poučení ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu poté, co proběhlo ústní jednání v souladu s ustanovením § 73 a § 74

zákona o přestupcích“. Poté k argumentaci magistrátu sám na téže straně uvedl: „Co do využití práva, stanoveného ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu, tak správní orgán I. stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na právní názor Nejvyššího správního soudu uvedený v tomto konkrétním rozsudku, jenž se týkal projednání věci ve smyslu ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a nutnosti poučení ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu. Odvolací orgán po seznámení se s obsahem spisu neshledal v tomto postupu správního orgánu I. stupně pochybení. Odvolací orgán je toho názoru, že závěr správního orgánu I. stupně týkající se projednání věci a závěru o tom, že již není nutné poučovat obviněného z přestupku podle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu je v souladu s výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu.“

Soud hodnotí úvahy žalovaného jako případné a naopak se neztotožňuje s názorem žalobce, že zmíněný rozsudek NSS č.j. 1 As 19/2005-71 je vykládán formálně. NSS v něm zřetelně prezentoval názor, že pokud se přestupce nedostaví k ústnímu jednání a toto v souladu se zákonem proběhne v jeho nepřítomnosti, sám se zbavuje svého práva na veřejné projednání věci, možnosti navrhovat důkazy, podávat další návrhy a vyjadřovat se ke všem okolnostem kladeným mu za vinu, a dále že: „Poskytnutí reálné možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům rozhodnutí při ústním jednání je třeba přitom chápat jako možnost, která je dána účastníkovi správního řízení v jeho závěrečné fázi před vydáním rozhodnutí, poté, co jsou shromážděny podklady pro rozhodnutí.“ NSS pak uzavřel, že opakované poskytnutí možnosti žalobci (přestupci) vyjádřit se ke shromážděným podkladům rozhodnutí je nadbytečné.

V daném případě žalobce byl v rámci předvolání k ústnímu jednání poučen o svých právech podle § 73 odst. 2 přestupkového zákona a podle § 36 odst. 3 správního řádu. Bylo jen jeho rozhodnutím, že svého práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí nevyužil, resp. svou neúčastí při ústním jednání a nezajímáním se o další průběh přestupkového řízení (žalobci přece nic nebránilo v tom, aby si ověřil, zda ústní jednání proběhne či neproběhne, případně zjistil, kdy hodlá magistrát rozhodnout, či přišel nahlédnout do správního spisu) na uplatnění tohoto svého procesního práva rezignoval. Postup magistrátu, který již po proběhlém ústním jednání opětovně žalobce o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí nepoučoval a následně ve věci rozhodl, a závěr žalovaného, že tento postup, včetně odkazu na rozsudek NSS ze dne 22.2.2006 č.j. 1 As 19/2005-71, je správný, soud pokládá za zcela v souladu se zákonem. Jestliže žalobce tvrdí pouhou formální aplikaci zmíněného rozsudku, poukazuje na toliko obecné poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu, hluboce se mýlí. Závěry správních orgánů jsou správné, odpovídají konstantní judikatuře NSS a soud se s nimi ztotožňuje. Pokud snad žalobce míří svou argumentací k tomu, že v citovaném rozsudku NSS se jednalo o situaci, kdy správní orgán rozhodl ve stejný den, v němž proběhlo ústní jednání, a v dané věci magistrát rozhodl až se zhruba měsíčním odstupem, pak soud poukazuje na rozsudek NSS ze dne 11.3.2010 č.j. 5 As 24/2009-65, ve kterém byla řešena situace, kdy v předvolání k jednání byl přestupce poučen podle § 36 odst. 3 správního řádu, dne 10.12.2007 proběhlo ústní jednání, správní orgán následně již nerozšiřoval spisový materiál a dne 8.1.2008 vydal rozhodnutí. Podle názoru soudu se jedná prakticky o tentýž případ (skutečnost, že ve zmíněné věci se přestupce účastnil ústního jednání, není rozhodná, neboť ústní jednání provedené v nepřítomnosti přestupce za splnění podmínek § 74 odst. 1 přestupkového zákona je postaveno ústnímu jednání v přítomnosti přestupce naroveň – viz argumentace výše). NSS pak uzavřel: „V kontextu posuzované věci bylo nepochybné, že po ústním jednání nebylo

předpokládáno další doplnění dokazování a že ústní jednání konané dne 10.12.2007 mělo vést k vydání rozhodnutí. Takový závěr lze dovodit již z předvolání k ústnímu jednání, ve kterém byl stěžovatel poučen o tom, že zde bude mít možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Byť tedy k poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu nedošlo až po té, co správní orgán formálně ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí, bylo z něj zřejmé, k jakému okamžiku bude správní orgán považovat podklady za kompletní a dostatečné pro rozhodnutí o věci samé. Tím byl účel § 36 odst. 3 správního řádu naplněn, pročež nelze dospět k závěru, že by došlo k podstatnému porušení řízení před správním orgánem, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“

Soud tedy uzavírá, že i žalobní bod spočívající v tvrzení, že žalobci nebyla dána reálná možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před rozhodnutím o přestupku, je nedůvodný. Žalobce byl v předvolání k ústnímu jednání řádně o tomto svém procesním právu podle § 36 odst. 3 správního řádu poučen, rezignoval na účast na ústním jednání, nezajímal se o další průběh řízení, nevyužil své možnosti přijít nahlédnout do spisu (o té byl rovněž v předvolání k jednání poučen), tedy sám na uplatnění zmíněného práva rezignoval. Jak již bylo shora zmíněno, žalobce přitom sám působí jako advokát, tudíž si je zcela zřetelně vědom svých možností při využití zákonem mu daných procesních práv. Opakovaně žalobce poučovat o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí nebylo povinností magistrátu.

Soud tedy na úplný závěr konstatuje, na základě podrobného rozboru shora, že žalobní body shledal zcela nedůvodnými, žalovaný správně vyhodnotil jak omluvu žalobce (jako včasnou, avšak nedůvodnou, resp. nenáležitou), tak aplikaci § 36 odst. 3 správního řádu. Žalovaný se s odvolacími námitkami žalobce, které se v podstatě shodují se žalobními body, poctivě vypořádal a jeho závěrům soud nemůže nic vytknout. Napadené rozhodnutí žalovaného je v souladu se zákonem, soud neshledal ani žádné vady řízení, pro které by byl povinen jeho rozhodnutí zrušit, proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl jako nedůvodnou.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. podle úspěchu ve věci. Zcela úspěšný byl žalovaný, kterému ovšem žádné náklady nevznikly. Soud proto vyslovil, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, a žalovanému se náhrada nepřiznává.

Poučení:

Tento rozsudek nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.). Proti pravomocnému rozsudku je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozsudku prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 s.ř.s., a contrario).

V Pardubicích dne 20.6.2011

Mgr. Monika Chaloupková, v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Andrea Pfeiferová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru