Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

53 A 2/2011 - 27Rozsudek KSPA ze dne 30.06.2011

Prejudikatura

1 As 19/2005

8 Afs 46/2009 - 46

5 As 24/2009 - 65


přidejte vlastní popisek

53 A 2/2011-27

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Chaloupkovou ve věci žalobce S. Ch., zastoupeného Mgr. Jaromírem Hladíkem, advokátem, se sídlem 17. Listopadu 623, 530 02 Pardubice, proti žalovanému Krajskému úřadu Pardubického kraje, odboru dopravy, silničního hospodářství a investic, se sídlem Komenského Náměstí 125, 532 11 Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.2.2011 č.j. KrÚ 11720/2011/ODSHI/13,

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému s e toto právo nepřiznává.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 14.2.2011 č.j. KrÚ 11720/2011/ODSHI/13 žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil napadené rozhodnutí Městského úřadu Přelouč, odboru vnitřních věcí, oddělení dopravně správních agend (dále jen „městský úřad“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 16.11.2010 č.j. MUPC 14224/2010, kterým byl žalobce uznán vinným z porušení § 5 odst. 1 písm. f), § 6 odst. 8 písm. a), b), c), § 6 odst. 12 zákona číslo 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“), a z porušení ustanovení § 17 odst. 1 zákona číslo 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti“) a tím z naplnění

skutkové podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. d), l) zákona číslo 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), a přestupku podle § 16 odst. 1 písm. c) zákona o pojištění odpovědnosti. Těchto přestupků se žalobce měl dopustit tím, že dne 14.3.2010 ve 22,50 hodin v obci Přelouč na ulici Československé armády jako řidič motorového vozidla Ford Mondeo, RZ (SPZ) „X“ byl zastaven a kontrolován hlídkou Městské policie Přelouč, hlídce nepředložil doklady potřebné pro řízení vozidla a odmítl se podrobit vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, a to dechovou zkouškou. Na místo byla přivolána hlídka Policie České republiky, která ověřila totožnost žalobce a po poučení jej vyzvala k dechové zkoušce ke zjištění přítomnosti alkoholu v dechu, a to přístrojem Dräger, kdy žalobce zkoušku odmítl s tím, že se léčí na astma a není schopen se nadechnout a dostatečně vydechnout, když potvrzení lékaře neměl u sebe. Žalobce byl opětovně poučen a následně vyzván k odbornému lékařskému vyšetření ke zjištění hladiny alkoholu v krvi, kdy toto vyšetření opět odmítl s tím, že má potíže se žílami. Za uvedené přestupky byla žalobci uložena podle § 22 odst. 4 s použitím § 11 písm. a), b) a § 12 odst. 1, 2 zákona o přestupcích a § 16 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti pokuta ve výši 30 000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců počínaje dnem nabytí právní moci rozhodnutí a dále podle § 79 odst. 1 zákona o přestupcích povinnost uhradit náklady spojené s projednáváním přestupku paušální částkou ve výši 1 000,- Kč.

Žalobce se včasnou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného, jeho zrušení a též zrušení rozhodnutí městského úřadu, vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a náhrady nákladů soudního řízení. Napadené rozhodnutí označil za nezákonné pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem I. stupně. Toto své tvrzení rozvedl v následujících žalobních bodech:

1. Městský úřad porušil § 32 odst. 4 zákona číslo 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), když žalobci ustanovil opatrovníkem jeho matku, která není osobou vhodnou, a to z dále uvedených důvodů. Matka nemohla řádně hájit žalobcovy zájmy, neboť žalobce se na adrese shodné s adresou bydliště matky dlouhodobě nezdržuje, s matkou se stýká pouze sporadicky a „bydlí u své přítelkyně na adrese „X“, když tato skutečnost byla patrná z neschopenky, kterou žalobce zaslal správnímu orgánu společně s omluvou“. Matka navíc vedle zdravotních problémů souvisejících s věkem trpěla zlomeninami nohy a omezenou pohyblivostí, což jí bránilo v účasti na úkonech ve správním řízení a v seznámení se se spisem. Matka je státní příslušnicí Polské republiky, nemá české občanství a veškeré listiny tak měly být přeloženy do polského jazyka a k výslechům měl být přibrán tlumočník, což se nestalo, a tedy ustanovení opatrovnice bylo ryze formální a nesplnilo svůj účel. Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí tvrdí, že opatrovnice vykonávala svou funkci dostatečně, když převzala předvolání k seznámení se se spisem, na což reagovala omluvou s konstatováním, že neví, co by činila, pak se mýlí. Je pravdou, že opatrovnice pochopila kdy a kam se má dostavit, ovšem prostudovat správní spis v jazyce, který je pro ni cizí, a adekvátně reagovat, by již nebyla schopna.

2. Tím, že městský úřad ustanovil žalobci opatrovníkem jeho matku, odepřel mu jeho zákonné právo podle § 36 odst. 3 správního řádu, neboť matka nebyla výkonu tohoto práva schopna.

3. V řízení před městským úřadem byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení, neboť z judikatury Ústavního soudu (dále jen „ÚS“) vyplývá, že ustanovení upravující možnost ustanovení opatrovníka v řízení nemohou být užívána z důvodu urychlení vyřízení věci, nepřítomnému účastníkovi musí být zajištěna ochrana jeho zájmů.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 5.4.2011, kdy ji navrhl zamítnout jako nedůvodnou, přičemž setrval na právním názoru prezentovaném v napadeném rozhodnutí, když důvody žaloby se shodují s důvody odvolacími a k těmto se žalovaný vyjádřil právě v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný má zato, že ke krácení zákonných žalobcových práv nedošlo. Ustanovená opatrovnice svou funkci plnila zcela v souladu se správním řádem a žalobcovy zájmy hájila řádně, správní řád nevylučuje ustanovení cizího státního příslušníka opatrovníkem a zdravotní stav opatrovnice nebyl žalobcem nijak doložen. Rovněž nebylo žalobci upřeno právo podle § 36 odst. 3 správního řádu.

Žalobce reagoval replikou ze dne 11.6.2011, v níž prakticky zopakoval podstatnou část žaloby.

O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona číslo 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, když účastníci řízení s tímto postupem výslovně souhlasili (žalobce v podání ze dne 30.3.2011 a žalovaný ve vyjádření ze dne 5.4.2011). Soud přitom v souladu s § 75 s.ř.s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného, tj. ze stavu k datu 14.2.2011, kdy bylo rozhodnutí žalovaného vydáno, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů. Dospěl přitom k následujícím skutkovým a právním závěrům.

Ze správního spisu vyplynuly níže uvedené okolnosti: Dne 19.3.2010 byly městskému úřadu oznámeny přestupky žalobce spočívající v jednání popsaném v úvodu odůvodnění rozsudku. K oznámení byl mimo jiné připojen i úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 15.3.2010 sepsaný se žalobcem v době od 00:09 hod. do 00:34 hod., v němž se uvádí: „V současné době mám trvalý pobyt hlášen na adrese „X“, kde si i přebírám poštu. Můj přechodný pobyt je na adrese „X“.“ Úřední záznam je žalobcem podepsán.

Oznámení o zahájení řízení o přestupku, sdělení obvinění a nařízení ústního jednání na den 29.4.2010 v 9:00 hod. bylo žalobci doručeno na adresu trvalého pobytu a žalobce si ho řádně převzal dne 8.4.2010. V oznámení se žalobci dostalo poučení o jeho procesních právech, a to včetně práva podle § 73 odst. 2 zákona o přestupcích („Podle § 73 odst. 2 přestupkového zákona má obviněný právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. K výpovědi ani k doznání nesmí být donucován.“), podle § 74 odst. 1 téhož zákona („Podle § 74 odst. 1 přestupkového zákona lze věc projednat v nepřítomnosti obviněného, pokud se k ústnímu jednání nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu nebo se dostavit odmítne.“) a podle § 36 odst. 3 správního řádu („Podle § 36 odst. 3 – nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci

dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, to se netýká účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům vzdal.“).

K jednání se žalobce bez omluvy nedostavil, proto městský úřad věc projednal v jeho nepřítomnosti, když vyslechl předvolané svědky, Petra Pálu, strážníka Městské policie Přelouč (dále jen „MP Přelouč“), nstržm. Petra Jedličku, pracovníka Policie ČR, OOP Přelouč,

nstržm. Jiřího Jiráska, pracovníka Policie ČR, OOP Přelouč a Leoše Jehličku, strážníka MP Přelouč, provedl důkaz listinami založenými ve spise a následně dokazování ukončil.

Dne 3.5.2010 byl městskému úřadu doručen Výměnný list – Poukaz (dále jen „výměnný list“) na jméno žalobce a adresu jeho trvalého pobytu potvrzený MUDr. Markétou Marešovou, praktickou lékařkou, v němž se uvádí: „Potvrzuji, že od 29.4.2010 je nemocný, předpokládaná doba léčby je 1 týden. Děkuji Marešová. 29.4.2010.“ Výměnný list byl žalobcem odeslán z adresy jeho trvalého pobytu.

Městský úřad dne 3.5.2010 žalobce vyzval k doložení kopie dokladu o pracovní neschopnosti, případně „uvedení a doložení skutečností, které obviněnému bránily se uvedeného jednání účastnit, resp. z uvedeného jednání se řádně a včas omluvit“ a současně nařídil ústní jednání na 19.5.2010 v 9:00 hod., resp. v případě řádné omluvy na 26.5.2010 v 9:00 hod., resp. 2.6.2010 v 9:00 hod.). Písemnost se nepodařilo žalobci dne 5.5.2010 doručit, proto byla uložena na poště, žalobce byl vyzván k vyzvednutí a po uplynutí úložní doby mu byla dne 18.5.2010 vhozena do schránky.

Dne 3.6.2010 bylo městskému úřadu doručeno žalobcovo podání, v němž je mimo jiné uvedeno, že žalobce byl na vyšetření, kdy toto sdělení je opatřeno datem 2.6.2010 a razítkem MUDr. Markéty Marešové. Dále sám žalobce v podání uvádí: „Nemohu zaslat neschopenku z důvodu nezaměstnanosti, proto mně vždy vystaví pouze tento doklad.“ Písemnost byla žalobcem odeslána z adresy jeho trvalého pobytu.

Dne 4.6.2010 učinil městský úřad záznam do spisu, v němž shrnul průběh řízení od obdržení výměnného poukazu. Mimo jiné v něm zachytil, že se po obdržení výměnného poukazu dne 3.5.2010 spojil s MUDr. Marešovou a zjistil, že „uvedený doklad si vyžádal obviněný s tím, že jej potřebuje, neboť se měl dostavit na správní orgán“, a dále že se po obdržení sdělení ze dne 2.6.2010 opět telefonicky spojil s dotyčnou praktickou lékařkou a zjistil, že „obviněný se zde skutečně dne 2.6.2010 zastavil na běžné vyšetření“ a že zdravotní stav žalobce „nebrání tomu dostavit se na správní úřad k jednání“.

Přes uvedená zjištění městský úřad předvolal na 23.6.2010 v 9:00 hod. žalobce k dalšímu ústnímu jednání. Písemnost se vrátila jako nedoručená s poznámkou pošty, že žalobce je na uvedené adrese, tj. na adrese trvalého pobytu neznámý.

Dne 23.6.2010 městský úřad předvolal žalobce k seznámení se se spisovým materiálem před vydáním rozhodnutí na den 15.7.2010 v 9:00 hod. Předvolání žalobce převzal na adrese trvalého pobytu dne 3.7.2010. Dne 15.7.2010 se ke správnímu orgánu I. stupně nedostavil.

Dne 16.7.2010 městský úřad obdržel žalobcovu omluvu, v níž je doslova uvedeno: „Vzhledem k mému závažnému onemocnění nejsem a v nejbližší době ani nebudu schopen podání vysvětlení u správního orgánu. Po dalším vyšetření mého zdravotního stavu, které proběhne dne 21.7., budu zřejmě hospitalizován v léčebném zařízení, tudíž nejsem momentálně schopen sdělit dobu, kdy budu moci vypovídat.“ K omluvě byl připojen doklad o dočasné pracovní neschopnosti vystavený dne 2.7.2010 MUDr. Antonínem Popelkou, MEDICAL Group CZ, s.r.o., se sídlem Obránců Míru 141, Řečany nad Labem, v němž chybí jak předpokládané datum ukončení pracovní neschopnosti, tak diagnóza. Jako adresa místa pobytu v době dočasné pracovní neschopnosti žalobce je uvedeno „ X“.

Po zjištění jiné adresy na dokladu o pracovní neschopnosti městský úřad požádal Městskou policii Přelouč a Policii ČR, OOP Přelouč o šetření místa pobytu žalobce. MP Přelouč sdělila, že na adrese trvalého pobytu se podle slov matky, pí „X“, žalobce již nezdržuje, zdržuje se u paní „X“. Policie ČR, OOP Přelouč sdělila, že:

- na adrese trvalého pobytu paní „X“ uvedla, že žalobce zde již delší dobu nebydlí, ona se s ním nevídá, nemá o něm žádné informace ani telefonní kontakt na něj, - na adrese „X“ uvedla, že žalobce již dva měsíce neviděla, neví, kde se v současné době zdržuje, nemá na něj telefonní kontakt, - V.A., bytem „X“ uvedl, že žalobce bydlí s přítelkyní „X“, nyní jej asi měsíc neviděl, zaslechl, že by měl být na protialkoholním léčení, - J. L., bytem „X“ uvedl, že žalobce již měsíc neviděl, doslechl se, že by měl být na protialkoholním léčení. Usnesením ze dne 15.9.2010 městský úřad ustanovil žalobci coby osobě neznámého pobytu opatrovníka, a to jeho matku C. Ch.. Proti tomuto usnesení podala pí Ch. včasné odvolání, v němž uvedla, že se se synem setkává velmi sporadicky, udržuje s ním pouze minimální kontakt, asi 3 měsíce jej neviděla, neví, kde se zdržuje, do té doby si vyzvedával veškerou korespondenci řádně a pravidelně, a to výhradně v době její nepřítomnosti, což je jejich dohodou, zájmy svého syna nemůže z uvedených důvodů řádně hájit.

Dne 1.11.2010 žalobcova matka převzala předvolání na den 10.11.2010 v 9:00 hod. k seznámení se se spisovým materiálem. Předvolání bylo doručováno rovněž žalobci na adresu trvalého pobytu, kdy písemnost byla po uplynutí úložní doby vhozena do schránky.

Pí Ch.dne 10.11.2010 v 8:35 hodin telefonicky správnímu orgánu I. stupně oznámila, že se k jednání nedostaví, protože je v zaměstnání a neví, co by u správního orgánu činila.

Dne 15.11.2010 byla městskému úřadu doručena omluva žalobce tohoto znění: „Předem se chci omluvit za případné nepřevzetí obsílky z důvodu mého pobytu v zahraničí, kde pracuji.“ Dne 16.11.2010 městský úřad rozhodl ve věci samé způsobem popsaným v úvodu odůvodnění rozsudku. Rozhodnutí bylo doručováno opatrovnici i žalobci, zásilka určená pro žalobce však byla dne 18.11.2010 vrácena opatrovnicí městskému úřadu s tím, že „adresát se nenachází v místě bydliště“.

Dne 15.12.2010 obdržel městský úřad odvolání žalobce proti rozhodnutí ze dne 16.11.2010, kdy odvolací námitky jsou prakticky shodné s námitkami žalobními. Žalobce v odvolání uvedl coby doručovací adresu „X“, což žalovaný vyhodnotil jako důvod pro zánik funkce opatrovníka ze zákona (§ 32 odst. 2 písm. d) správního řádu).

Žalovaný po obdržení spisu vyzval žalobce k odstranění vad odvolání – doplnění podpisu, a to na obě adresy. Žalobce řádně reagoval.

Napadené rozhodnutí pak bylo žalobci rovněž doručeno na obě adresy, žalobce je na obou řádně převzal. Pokud se týká odvolacích námitek, žalovaný odkázal na zákonnou úpravu, kdy opatrovníka správní orgán ustanoví osobě neznámého pobytu nebo osobě, které se prokazatelně nedaří doručovat, a uzavřel, že u žalobce byly splněny oba předpoklady. Opatrovník je pak povinen funkci přijmout, pokud mu v tom nebrání závažné důvody. Podle žalovaného tedy městský úřad postupoval správně, když žalobci ustanovil opatrovníka. Paní Ch. pak podle žalovaného „plnila funkci opatrovnice zcela v souladu se správním řádem a zájmy opatrovance hájila řádně“ – na předvolání k seznámení se se spisem reagovala telefonicky, po obdržení meritorního rozhodnutí zajistila, že se žalobce s obsahem tohoto rozhodnutí seznámil, neboť na ně reagoval odvoláním a v něm uvedl, že mu toto bylo předáno po doručení ustanovené opatrovnici. Ustanovení cizího státního příslušníka opatrovníkem správní řád nevylučuje, zdravotní stav, pro který by opatrovnice nemohla svou funkci

vykonávat, nebyly doloženy. Možnost seznámit se s podklady rozhodnutí byla žalobci dána, neboť o tomto právu byla vyrozuměna řádně ustanovená opatrovnice.

Po prostudování přestupkového spisu musí dát soud žalobci za pravdu v tom, že městský úřad nesprávně aplikoval ustanovení § 32 odst. 4 správního řádu, když ustanovil žalobci opatrovníkem osobu, která není osobou vhodnou pro výkon této funkce, a žalovaný tuto nesprávnou aplikaci zákona potvrdil.

Podle § 32 odst. 4 správního řádu „opatrovníkem správní orgán ustanoví toho, u koho je osoba, jíž se opatrovník ustanovuje, v péči, anebo jinou vhodnou osobu. Tato osoba je povinna funkci opatrovníka přijmout, pokud jí v tom nebrání závažné důvody. Opatrovníkem nelze ustanovit osobu, o níž lze mít důvodně za to, že má takový zájem na výsledku řízení, který odůvodňuje obavu, že nebude řádně hájit zájmy opatrovance“.

Je pravdou, jak vyložily oba správní orgány, že opatrovník je povinen funkci přijmout, ovšem pokud má proto závažné důvody, může této povinnosti nevyhovět. Povinnost přijmout funkci opatrovníka ovšem nelze vykládat izolovaně, jinými slovy nelze odhlížet od dalších definičních znaků institutu opatrovníka a zejména pak od jeho smyslu. V první větě § 32 odst. 4 správního řádu se hovoří o „vhodné“ osobě. Ustanovení určité osoby do funkce opatrovníka pak má vést k tomu, „aby ustanovený opatrovník chránil práva a zájmy účastníka správního řízení neznámého pobytu, který tuto možnost z důvodů, že mu nelze doručit zásilku, nemá, neboť ani nemá o takovém řízení vědomost“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu – dále jen „NSS“ ze dne 11.6.2009 č.j. 9 As 80/2008-57). V této souvislosti pak rozhodně nelze považovat za osobu vhodnou pro výkon funkce opatrovníka a osobu, která bude co nejlépe hájit práva a zájmy zastupovaného účastníka správního řízení, takovou osobu, která od počátku odmítá být opatrovníkem. Ostatně Ústavní soud již dne 2. 7. 2001 v nálezu sp. zn. II. ÚS 27/2000 potvrdil, že opatrovník musí se svým ustanovením do funkce opatrovníka souhlasit („jde o výkon funkce vyplývající z toho, že obec je právnickou osobou, tedy osobou soukromoprávní, a proto musí být s ní zacházeno obdobně jako s každou fyzickou osobou, což znamená, že podle současného znění občanského soudního řádu ji nelze proti její vůli pověřit funkcí opatrovníka“). Uvedený nález se sice týká funkce opatrovníka pro účely občanského soudního řízení, ale podle NSS se plně vztahuje i na institut opatrovníka podle správního řádu (viz již zmiňovaný rozsudek ze dne 11.6.2009 č.j. 9 As 80/2008-57: „Podle Nejvyššího správního soudu se tento nález vztahuje i na

ustanovení opatrovníka pro účastníka řízení neznámého pobytu v dané věci.“ – poznámka soudu, jednalo se o ustanovení opatrovníka v průběhu správního řízení).

V daném případě se matka od samého počátku bránila výkonu funkce opatrovníka, jak dokládá její odvolání proti usnesení ze dne 15.9.2010, v němž zdůrazňuje minimální kontakty se žalobcem, v důsledku čehož není schopna řádně hájit jeho zájmy. Fakt, že převzala obě posléze jí doručované písemnosti a nějakým způsobem na ně reagovala, nemůže její výslovný nesouhlas s výkonem funkce zvrátit. Po obdržení předvolání k seznámení se se spisem sice paní Ch. telefonicky kontaktovala správní orgán I. stupně, nicméně na poslední chvíli, když pouze oznámila, že se z pracovních důvodů na městský úřad nedostaví. Fakticky tedy nijak práva a zájmy žalobce nehájila, se spisem se neseznámila, nevyužila možnosti shromážděné podklady případně zpochybnit, či doplnit. Po obdržení meritorního rozhodnutí pak zajistila toliko, aby se toto dostalo do rukou žalobce.

Soud tedy uzavírá, že již jen z tohoto důvodu je možné usnesení o ustanovení paní Ch. opatrovníkem žalobce považovat za nezákonné, neboť z důvodu výslovně projeveného nesouhlasu s výkonem této funkce měla být jmenovaná uvedené funkce zproštěna. Nebylo tak třeba se hlouběji zabývat dalšími žalobními námitkami, kterými žalobce odůvodňoval své tvrzení o tom, že matka nebyla vhodnou osobou k výkonu funkce opatrovníka.

Ustanovení nevhodné osoby opatrovníkem je vadou řízení, ovšem ve světle níže podrobně rozvedených okolností, soud dospěl k závěru, že tato vada nemohla způsobit nezákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně ani žalovaného a tudíž není důvod napadené rozhodnutí, potažmo rozhodnutí prvoinstanční rušit.

Soud má především zato, že opatrovník neměl být žalobci vůbec ustanovován, neboť pro takový postup nebyly dány zákonné podmínky. Podle § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu: „Správní orgán ustanoví opatrovníka osobám neznámého pobytu nebo sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat.“ Toto ustanovení však nelze aplikovat izolovaně, resp. je třeba ho vykládat v kontextu s dalšími ustanoveními správního řádu, zejména pak s těmi, která se týkají doručování fyzickým osobám. Především je třeba zmínit § 20 odst. 1, podle něhož: „Fyzické osobě se písemnost doručuje na adresu pro doručování (tj. na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou účastník správnímu orgánu sdělí, o doručování na niž požádá, nevylučuje-li to zákon či povaha věci – poznámka soudu), na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti, na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu…“ Dále pak je třeba poukázat na § 24 odst. 1 zakládající fikci doručení: „Jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty.“ V neposlední řadě pak je třeba mít na paměti i § 24 odst. 2, který umožňuje požádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena, ovšem jen v případech „prokáže-li adresát, že si pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout“. Právě s ohledem na citovaná ustanovení § 20 odst. 1, § 24 odst. 1 a 2 správního řádu nelze podle soudu za vážný důvod, pro který si fyzická osoba - nepodnikatel nemohla bez svého zavinění vyzvednout písemnost, považovat skutečnost, že dotyčná osoba na adrese pro doručování, resp. na adrese trvalého pobytu nebydlí anebo si na ní řádně nepřebírá poštu. Každá fyzická osoba má povinnost hlásit adresu trvalého pobytu a její změny a má možnost nechat do evidence zaznamenat i adresu, na kterou jí mají být doručovány písemnosti. Pokud tuto svou povinnost neplní, musí být připravena nést následky (letitá právní zásada „jen bdělým náležejí práva“), a to např. i v podobě fikce doručení. Soud si je vědom toho, že správní řád sám nerozvádí, jaké jsou ty „jiné vážné důvody“, resp. jaké skutečnosti těmito důvody nejsou. Má však za to, že si lze při výkladu tohoto pojmu pomoci analogií juris, a to zejména s ohledem na poslední vývoj v oblasti zákonodárství, kdy je zřejmá snaha o sjednocení právních úprav doručování v jednotlivých předpisech. Ustanovení zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále je „o. s. ř.“) týkající se doručování rovněž hovoří o adrese pro doručování, resp. trvalého pobytu dle informačního systému evidence obyvatel, o fikci doručení a též o rozhodnutí ohledně neúčinnosti doručení na žádost (obdoba neplatnosti doručení dle správního řádu), pokud se „účastník nebo jeho zástupce nemohl z omluvitelného důvodu s písemností seznámit“ (§ 50d odst. 1 věta první o. s. ř.). § 50d odst. 4 o. s. ř. pak výslovně stanoví, že „omluvitelným důvodem podle odstavce 1 nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje“. Lze rovněž, samozřejmě při vědomí toho, že usnesení nemají stejnou právní relevanci jako nálezy (nejsou závazná pro všechny), zmínit

usnesení Ústavního soudu ze dne 30.6.2010 sp. zn. II. ÚS 1308/2010, které se vyslovuje k problematice ustanovování opatrovníka osobám neznámého pobytu v občanském soudním řízení a které podle soudu lze použít, s ohledem na faktickou shodu zákonných úprav, i pro účely správního řízení. Citované usnesení k úpravě doručování v občanském soudním řádu účinné od 1.7.2009 konkrétně říká, že: „opouští paternalistický přístup, který jí dominoval, a naopak vychází ze zásady, že každý si má svá práva střežit především sám. Tato zásada je vyjádřena abstraktním vymezením adresy pro doručování v § 46b písm. a) o. s. ř., ze

kterého vyplývá, že není principiálně významné, zda se adresát na adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Současně z tohoto ustanovení vyplývá, že je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena. Tím má také možnost eliminovat problém související s tím, že na ohlašovně nelze zanechat výzvu k převzetí zásilky. Jde o legitimní tlak na adresáta, aby soudu ohlásil adresu pro doručování, tedy adresu, kam lze zásilku spolehlivě doručit. Pokud jde o další námitky, pak okolnost, že se adresát na adrese pro doručování nezdržuje, není omluvitelným důvodem pro neúčinnost doručení podle ustanovení § 50d o. s. ř. Argumentace stěžovatele ustanovením § 29 odst. 3 o. s. ř. je v řízení o neúčinnost doručování irelevantní, neboť nová úprava doručování vylučuje ustanovení opatrovníka pro doručování. Nová právní úprava sleduje zrychlení řízení a automaticky nikoho nevylučuje z účasti na řízení, jen vyvíjí tlak na každého, kdo by mohl být účastníkem řízení, aby si vytvořil pro tento případ podmínky k řádnému doručování. V ustanovení § 50d o. s. ř. obsahuje obranu proti excesům, k nimž může při takto upraveném doručení dojít.“

V daném případě žalobce uvedl v úředním záznamu o podání vysvětlení sepsaném dne 15.3.2010 jako adresu trvalého pobytu „X“, s tím, že na této adrese přebírá poštu. Jako adresu přechodného pobytu uvedl „X“, ovšem o doručování na tuto adresu nepožádal. Správní orgán I. stupně tedy správně doručoval žalobci veškeré písemnosti na adresu trvalého pobytu. Žalobce si je na této adrese přebíral, případně mu byly doručeny fikcí. Skutečnost, že jediná písemnost (předvolání k jednání na 23.6.2010 v 9:00 hod.) se městskému úřadu vrátila s poznámkou pošty, že žalobce je na této adrese neznámý, nemůže znamenat, že její opětovné doručení fikcí (trvání na uložení) je nemožné, resp. že je žalobci nutno ustanovit opatrovníka z důvodu neznámého pobytu či z důvodu prokazatelné neúspěšnosti doručování. Zvláště, když další písemnost (předvolání k seznámení se se spisovým materiálem na den 15.7.2010 v 9:00 hodin) si žalobce opětovně řádně vyzvedl v úložní době. Naopak žalobce je ten, koho stíhá zodpovědnost za řádné přebírání pošty na adrese trvalého pobytu, a pouze v případě, že se mu podaří prokázat, že pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění písemnost vyzvednout v úložní době, může žádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku doručení. Obsah spisu jednoznačně svědčí o tom, že žalobce nebylo možno považovat ani za osobu neznámého pobytu, ani za osobu, které se prokazatelně nedaří doručovat. Žalobce oznámil adresu svého trvalého pobytu již dne 15.3.2010 v rámci podání vysvětlení před Policií ČR s tím, že na ní přebírá poštu. Řádně pak převzal oznámení o zahájení řízení a předvolání k ústnímu jednání. Následující písemnosti, až na zmíněné předvolání k jednání na 23.6.2010 v 9:00 hod., mu byly rovněž řádně doručeny, a to buď v úložní době, nebo fikcí. Meritorní rozhodnutí mu pak bylo prokazatelně předáno matkou, když tato obálku s rozhodnutím určenou žalobci sice vrátila městskému úřadu s tím, že žalobce se nenachází v místě bydliště, nicméně žalobce s rozhodnutím seznámila (jak on sám uvedl v odvolání, toto mu předala) a on tak na ně mohl reagovat. V řízení před žalovaným pak žádné problémy s doručováním

písemností žalobci nenastaly, když žalobce přebíral poštu, jak na jím v odvolání uvedené doručovací adrese (adresa přechodného pobytu), tak na adrese trvalého pobytu. Žalobce podle obsahu spisu reagoval na každou písemnost, bránil svá práva, přičemž nejvíce je to zřetelné u odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, které žalobce podal. Žalobcovo jednání tedy spíše nasvědčuje snaze „dotáhnout“ přestupkové řízení do prekluze a vyhnout se tak postihu za spáchané přestupky. Tato snaha je o to pravděpodobnější, že žalobce po celou dobu řízení nezpochybnil věcně přestupkové jednání kladené mu za vinu a neučinil tak ani v podané správní žalobě. Soud tedy rekapituluje, že má s ohledem na shromážděný spisový materiál zato, že žalobce nebyl ani neznámého pobytu, ani osobou, které se prokazatelně nedaří doručovat, a tedy mu opatrovník vůbec neměl být ustanovován. Skutečnost, že opatrovník žalobci ustanoven byl, však, z důvodů dále rozebraných, není natolik podstatnou vadou řízení, aby způsobila nezákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, resp. rozhodnutí žalovaného.

Oznámení o zahájení řízení o přestupku, sdělení obvinění a nařízení ústního jednání na den 29.4.2010 v 9:00 hod. bylo žalobci doručeno na adresu trvalého pobytu a žalobce si ho řádně převzal dne 8.4.2010, tedy tři týdny před konáním ústního jednání. Žalobce byl v oznámení obsáhle poučen o svých procesních právech, a to včetně práv podle § 73 odst. 2 a § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a podle § 36 odst. 3 správního řádu. K jednání se žalobce bez omluvy nedostavil a městský úřad věc projednal v jeho nepřítomnosti, když vyslechl předvolané svědky, provedl důkaz listinami založenými ve spise a následně ukončil dokazování. Dne 3.5.2010 byl městskému úřadu doručen výměnný list, v němž je uvedeno pouze: „Potvrzuji, že od 29.4.2010 je (myšleno žalobce – poznámka soudu) nemocný, předpokládaná doba léčby je 1 týden. Děkuji Marešová. 29.4.2010.“ Na výzvu k doložení kopie dokladu o pracovní neschopnosti, případně „uvedení a doložení skutečností, které obviněnému bránily se uvedeného jednání účastnit, resp. z uvedeného jednání se řádně a včas omluvit“, žalobce reagoval dne 3.6.2010, kdy bylo městskému úřadu doručeno jeho sdělení, že nemůže zaslat neschopenku z důvodu nezaměstnanosti. Ze záznamu učiněného do spisu městským úřadem dne 4.6.2010 pak vyplývá, že na telefonický dotaz k výměnnému poukazu MUDr. Marešová městskému úřadu sdělila, že „uvedený doklad si vyžádal obviněný s tím, že jej potřebuje, neboť se měl dostavit na správní orgán“.

Podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích: „O přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.“ Náležitou omluvou je pak taková omluva, která je důvodná, doložená a včasná, když za včasnou lze výjimečně považovat i omluvu učiněnou až po jednání, pokud splňuje další dvě podmínky a je z ní zřejmé, že dříve být učiněna nemohla (např. úraz utrpěný cestou na jednání, který dotyčnému znemožní uvědomit správní orgán o neúčasti na jednání před jeho konáním). Žalobcovu omluvu za náležitou označit nelze. Především se jedná o omluvu pozdní. I v případě, že by žalobce onemocněl v den jednání a diagnóza by mu znemožňovala se k jednání dostavit, mohl uvědomit správní orgán I. stupně o své nepřítomnosti a jejím důvodu telefonicky a dodatečně sdělený důvod doložit. Žalobce namísto toho pouze se zpožděním zaslal městskému úřadu výměnný list. Omluva nebyla ani důvodná, když jsou z ní zřejmé pouze počátek nemoci a předpokládaná doba léčby, ovšem vůbec z ní nevyplývá, o jakou zdravotní potíž se jedná, zda tato je skutečně takového charakteru, aby žalobci znemožnila účast na jednání. Tyto důležité okolnosti nebyly sděleny a už vůbec ne doloženy ani na výzvu městského úřadu. Omluvu žalobce tedy rozhodně nelze

považovat za náležitou a městský úřad zcela v souladu se zákonem projednal žalobcovy přestupky v jeho nepřítomnosti, a to včetně provedené rozsáhlého dokazování. Vzhledem k tomu, že žalobce byl i řádně poučen podle § 36 odst. 3 správního řádu (viz oznámení o zahájení řízení, jak bylo podrobně popsáno shora), mohl městský úřad ihned při jednání konaném dne 29.4.2010, resp. po tomto jednání meritorně rozhodnout. V tomto ohledu lze odkázat na stávající judikaturu NSS vztahující se k nutnosti poučování podle § 36 odst. 3 správního řádu. Podle rozsudku ze dne 22.2.2006 č.j. 1 As 19/2005-71 „již není nutné poučení ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu poté, co proběhlo ústní jednání v souladu s ustanovením § 73 a § 74 zákona o přestupcích“. NSS v tomto rozsudku zřetelně prezentoval názor, že pokud se přestupce nedostaví k ústnímu jednání a toto v souladu se zákonem proběhne v jeho nepřítomnosti, sám se zbavuje svého práva na veřejné projednání věci, možnosti navrhovat důkazy, podávat další návrhy a vyjadřovat se ke všem okolnostem kladeným mu za vinu, a uzavřel, že opakované poskytnutí možnosti žalobci (přestupci) vyjádřit se ke shromážděným podkladům rozhodnutí je nadbytečné, resp. že je možné ihned při jednání o věci rozhodnout. V rozsudku ze dne 11.3.2010 č.j. 5 As 24/2009-65 pak NSS „posvětil“ i takový postup, kdy je provedeno jednání a až s odstupem v řádech dnů meritorně rozhodnuto. V tomto posledně zmíněném rozsudku byla řešena situace, kdy v předvolání k jednání byl přestupce poučen podle § 36 odst. 3 správního řádu, dne 10.12.2007 proběhlo ústní jednání, správní orgán následně již nerozšiřoval spisový materiál a dne 8.1.2008 vydal rozhodnutí. NSS uzavřel: „V kontextu posuzované věci bylo nepochybné, že po ústním jednání nebylo předpokládáno další doplnění dokazování a že ústní jednání konané dne 10.12.2007 mělo vést k vydání rozhodnutí. Takový závěr lze dovodit již z předvolání k ústnímu jednání, ve kterém byl stěžovatel poučen o tom, že zde bude mít možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Byť tedy k poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu nedošlo až po té, co správní orgán formálně ukončil

shromažďování podkladů rozhodnutí, bylo z něj zřejmé, k jakému okamžiku bude správní orgán považovat podklady za kompletní a dostatečné pro rozhodnutí o věci samé. Tím byl účel § 36 odst. 3 správního řádu naplněn, pročež nelze dospět k závěru, že by došlo k podstatnému porušení řízení před správním orgánem, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“ Tedy shrnuto, městský úřad mohl po projednání věci dne 29.4.2010 a ukončení dokazování ihned, resp. kdykoli v bezprostředně následujících dnech meritorně rozhodnout. Jeho další postup, kdy žalobce opětovně předvolával k jednání, poučoval o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí, a nakonec i ustanovil žalobci opatrovníka, je podle soudu nadbytečný a prodlužující přestupkové řízení, avšak nezpůsobuje nezákonnost meritorního rozhodnutí. Žalobce se k žádnému jednání nedostavil, ačkoliv předvolání k nim mu byla, až na jednání dne 23.6.2010 v 9:00 hod., řádně doručena fikcí. Rovněž předvolání k seznámení se se spisem na 15.7.2010 v 9:00 hod. obdržel, když toto převzal dne 3.7.2010. Až 16.7.2010 byla městskému úřadu doručena omluva ze zdravotních důvodů (viz shora), kterou však opětovně nelze považovat za náležitou – byla doručena pozdě a postrádá konkrétní skutečnosti, když z dokladu pracovní neschopnosti není zřejmá diagnóza ani její náročnost, tedy fakt, zda tato znemožňuje žalobci se dostavit k jednání. Vzhledem k tomu, že „neschopenka“ je vystavena od 2.7.2010, a to na adresu přechodného žalobcova pobytu, tj. „X“, avšak předvolání k seznámení se se spisem žalobce převzal na adrese trvalého pobytu, a to dne 3.7.2010, lze se domnívat, že jeho zdravotní indispozice nebyla natolik závažná, aby mu znemožnila se dostavit dne 15.7.2010 ke správnímu orgánu I. stupně. Žalobce tedy ani opakovaně nevyužil možnosti seznámit se se spisovým materiálem. Na následné usnesení o ustanovení opatrovníka žalobci je nutné pohlížet jako na nezákonné

z výše podrobně rozvedených důvodů, toto však žádným způsobem nezkrátilo žalobce na jeho právech. Opatrovníkovi byly doručovány toliko dvě písemnosti – předvolání k seznámení se se spisovým materiálem a meritorní rozhodnutí, přičemž současně byly tyto písemnosti doručovány i žalobci a s ohledem na žalobcovy reakce na ně je zřejmé, že se dostaly do jeho sféry. V průběhu řízení odvolacího pak již bylo jednáno pouze se žalobcem, když žalovaný uzavřel, že důvody pro ustanovení opatrovníka pominuly poté, co žalobce sdělil svou doručovací adresu: „X“.

Soud tedy uzavírá. První žalobní bod je důvodný, neboť usnesení o ustanovení opatrovníka je nezákonným rozhodnutím, tedy vadou řízení. Jedná se ovšem o vadu řízení takového charakteru, že nezpůsobuje nezákonnost meritorního rozhodnutí městského úřadu ani napadeného rozhodnutí žalovaného. O vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí a mohla by tak krátit žalobce na jeho právech se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdy by k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek NSS ze dne 26.10.2009 č.j. 8 Afs 46/2009-46).

Pokud se pak týká druhého žalobního bodu – odepření žalobci práva podle § 36 odst. 3 správního řádu, tento je zcela nedůvodný, jak vyplývá ze shora řečeného. Žalobce byl o tomto právu opakovaně poučen, ačkoliv v souladu s citovanými rozsudky NSS stačilo již jen poučení první, a to v oznámení o zahájení řízení, sdělení obvinění a předvolání k prvnímu ústnímu jednání. Uvedená písemnost byla žalobci řádně doručena, tedy žalobce byl řádně předvolán k prvnímu ústnímu jednání ve věci, z tohoto se náležitě neomluvil, proto jednání proběhlo v souladu se zákonem v jeho nepřítomnosti a mohlo být při něm, resp. s malým odstupem po něm meritorně rozhodnuto. Pokud městský úřad předvolával žalobce k dalším jednáním a opětovně ho poučoval podle § 36 odst. 3 správního řádu, činil tak nadbytečně a zbytečně svým postupem prodlužoval řízení, nicméně tento jeho postup nebyl žalobci na újmu. Naopak mu opakovaně umožňoval se vyjádřit k přestupkovému jednání kladenému mu za vinu, k nashromážděným podkladům rozhodnutí a je jen rozhodnutím žalobce, že těchto svých práv nevyužil.

Konečně třetí žalobní bod je třeba hodnotit rovněž jako zcela nedůvodný. Jak bylo podrobně shora rozebráno a odůvodněno, žalobce nelze považovat za účastníka řízení neznámého pobytu, tudíž opatrovník mu neměl být ustanovován, a pokud mu ustanoven byl, nedošlo ke zrychlení, ale naopak k prodloužení řízení, pro které nebyly žádné důvody. Žalobce nebyl postupem správních orgánů nijak krácen na svých právech, naopak opakovaným předvoláváním a poučováním se mu dostalo možnosti uplatnit svá práva měrou více než vrchovatou. Je jen rozhodnutím žalobce, že je plně nevyužil. I po ustanovení opatrovníka byly žalobci doručovány všechny písemnosti, tedy bylo s ním jednáno jako s osobou, která nemá opatrovníka ustanoveného. Žalobce na písemnosti reagoval, a to včetně podání odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Soudu tedy nezbývá než znovu zdůraznit, že žalobce nebyl postupem správních orgánů nijak krácen, naopak se mu dostalo větší péče, než je vůbec zákonem vyžadováno.

Žalobu s ohledem na vše výše uvedené soud vyhodnotil jako zcela nedůvodnou a podle § 78 odst. 7 s.ř.s. ji zamítl v celém rozsahu.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. podle úspěchu ve věci. Úspěšný byl žalovaný, kterému ovšem žádné náklady nevznikly. Soud proto vyslovil, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, a žalovanému se náhrada nepřiznává.

Poučení:

Tento rozsudek nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.). Proti pravomocnému rozsudku je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozsudku prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 s.ř.s., a contrario).

V Pardubicích dne 30.6.2011

Mgr. Monika Chaloupková, v. r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Monika Marelová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru