Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

52 Ad 19/2010 - 110Rozsudek KSPA ze dne 17.01.2011

Prejudikatura

8 Afs 66/2008 - 71


přidejte vlastní popisek

52 Ad 19/2010-110

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců Mgr. Moniky Chaloupkové a JUDr. Pavla Peláka ve věci žalobce Ing. Lee Loudy, insolvenčního správce AQ EAST s.r.o., se sídlem Kolbenova 159/7, Praha 9, IČ: 25632272, zastoupeného Auditorskou a daňovou kanceláří, s.r.o., se sídlem Vodičkova 41, 110 00 Praha 1, IČ: 64939090, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, pracoviště Hradec Králové, se sídlem Slezská 839, 502 00 Hradec Králové, o žalobě proti rozhodnutí žalované č.j. 46091/010-9010-3.6.2010-32453-94-NM ze dne 7.7.2010,

takto:

I. Rozhodnutí žalované č.j. 46091/010-9010-3.6.2010-32453-94-NM ze dne 7.7.2010 s e pro vady řízení zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám jeho zástupce, Auditorské a daňové kanceláře, s.r.o., náklady řízení ve výši 8 640,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Rozhodnutím č.j. 46091/010-9010-3.6.2010-32453-94-NM ze dne 7.7.2010 žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila napadené usnesení Okresní správy sociálního zabezpečení Ústí nad Orlicí (dále jen „OSSZ Ústí nad Orlicí“)

č.j. 46009/110-9010-28.12.2009-33833/P/7/Ks/2 ze dne 28.4.2010, kterým bylo rozhodnuto, že dle ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., v platném znění, není insolvenční správce účastníkem řízení o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „přeplatek na pojistném“) uhrazeného za plátce pojistného AQ EAST s.r.o. za období leden až únor 2007.

Žalobce se včasnou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované, jeho zrušení, vrácení věci žalované k dalšímu řízení a náhrady nákladů soudního řízení. Podanou žalobu odůvodnil následovně.

1. Rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné, neboť žalovaná se vůbec nezabývala tvrzením žalobce, že aktivní legitimace žalobce v řízení o vrácení přeplatku na pojistném je výkonem práv a plněním povinností, které přísluší dlužníku, protože souvisí s majetkovou podstatou, a proto přešla podle § 246 odst. 1 insolvenčního zákona na žalobce prohlášením konkursu. Žalovaná nevysvětlila, jak má žalobce nakládat s přeplatkem na pojistném (majetkem úpadce), který nemůže získat, když dle žalované vrátit přeplatek lze v souladu s § 17 zákona č. 589/1992 Sb., v platném znění, pouze úpadci nebo jeho právnímu nástupci. Rovněž neosvětlila, proč nelze citované zákonné ustanovení srovnávat s § 64 zákona č. 337/1992 Sb., v platném znění.

2. Pro případ, že soud nepřisvědčí námitce nepřezkoumatelnosti, namítá žalobce též nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu vadného právního posouzení. Přeplatek na pojistném je majetkem plátce pojistného (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu – dále jen „NSS“ ze dne 28.2.2008 č.j. 6 Ads 125/2006-59). Pokud je rozhodnuto o řešení úpadku plátce pojistného konkursem, je zjišťována majetková podstata plátce. Dochází ke konfliktu § 246 odst. 1 insolvenčního zákona a § 17 zákona č. 589/1992 Sb., kdy podle četné judikatury mají přednost předpisy upravující řešení úpadku jakožto speciální normy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.1.2002 č.j. 29 Cdo 95/2000-95, nález Ústavního soudu – dále jen „ÚS“ ze dne 7.4.2005 sp.zn. I. ÚS 544/02 a rozsudek NSS ze dne 25.11.2009 č.j. 7 Afs 21/2009-57, týkající se vrácení přeplatku na dani, kdy neexistuje důvod rozdílného

postupu v řízení o vrácení přeplatku na dani a přeplatku na pojistném, když pojistné je svou podstatou daní a je občas označováno jako quasidaň).

Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 26.11.2010, kdy ji navrhla zamítnout jako nedůvodnou. Svůj návrh podpořila touto argumentací. Judikáty uváděné žalobcem se týkají soudních řízení po již proběhnuvších řízeních o přeplatku. V tomto případě nebylo řízení zahájeno, neboť z § 249 insolvenčního zákona nelze dovodit, že by žalobce jakožto insolvenční správce byl oprávněn podat návrh na zahájení řízení o přeplatku. § 249 odst. 2 citovaného zákona se týká vymáhání dlužníkových pohledávek, tedy dopadá na osoby, které mají závazek vůči dlužníkovi. Povinnost odvést pojistné za období od 1.1.2007 do 28.2.2007 však plyne přímo ze zákona. Žalobce mohl při přezkumném jednání konaném dne 3.12.2009 zpochybnit výši žalovanou uplatněné pohledávky, resp. tuto modifikovat v souvislosti s odvedeným pojistným za uvedené období, nicméně tak neučinil a až dne 18.12.2009 podal na místně nepříslušné Pražské správě sociálního zabezpečení (místně příslušná OSSZ Ústí nad Orlicí tuto obdržela dne 28.12.2009) žádost o vrácení přeplatku na pojistném. Žalobce nemůže poté, co byla pohledávka žalované při přezkumu řádně zjištěna, měnit její výši. V případě jakýchkoli sporů je nutné se obrátit na insolvenční soud. Judikatura žalobcem citovaná je pro danou věc irelevantní. Podle § 17 zákona č. 589/1992 Sb. se přeplatek na pojistném vrací plátci nebo jeho právnímu nástupci. V případě řízení o vrácení přeplatku jsou tedy účastníky řízení pouze plátce, jeho právní nástupce a žalovaná, resp. její organizační složka.

V replice k vyjádření žalované ze dne 9.12.2010 žalobce uvedl následující. Ustanovení § 249 odst. 2 insolvenčního zákona řeší ochranu úpadcových dlužníků, kteří plní přímo úpadci, tedy odkaz na ně je nepřípadný. Naopak § 249 odst. 1 téhož zákona upravuje aktivní legitimaci insolvenčního správce, nerozlišuje, zda jde o dluh soukromo- či veřejnoprávní, tedy je plně použitelný. Aktivní legitimaci žalobce svědčí i postup Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ve věci sp. zn. 52 A 38/2010 či Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 5 A 40/2010, kdy insolvenční správce byl shledán oprávněným k podání správní žaloby.

O žalobě soud rozhodl podle s § 76 odst. 1 zákona číslo 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, neboť po přezkoumání správního spisu uzavřel, že napadené rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (viz argumentace níže). Soud v souladu s § 75 s.ř.s. vycházel ze stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. ze stavu k datu 7.7.2010, kdy bylo rozhodnutí žalované vydáno. Dospěl přitom k následujícím skutkovým a právním závěrům.

Ze správního spisu vyplynuly tyto důležité okolnosti. Dne 28.12.2009 byla OSSZ Ústí nad Orlicí doručena žalobcova žádost o vrácení přeplatku spočívajícího v platbách za měsíce leden až únor 2007 na domnělé pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (původně doručena dne 18.12.2009 Pražské správě sociálního zabezpečení). Žalobce žádost odůvodnil tak, že pro období od 1.1. do 30.6.2007 neobsahoval zákon č. 589/1992 Sb. definici vyměřovacího základu, definice zavedená nařízením vlády č. 39/2007 Sb. je neúčinná, neboť takovýto postup je protiústavní, když nařízení nebylo vydáno k provedení zákona a v jeho mezích, ale nahrazuje zákonnou úpravu, tedy dlužník nebyl povinen pojistné odvést. Navíc zmíněné nařízení bylo vydáno až dne 28.2.2007, tedy zakládá nepřímou retroaktivitu ohledně povinnosti odvádět pojistné a příspěvek od 1.1. do 28.2.2007. K žádosti žalobce připojil opravné přehledy o vyměřovacích základech a pojistném malé organizace za měsíce leden a únor 2007, kdy v položkách vyměřovací základ, úhrn pojistného od zaměstnanců, pojistné od zaměstnavatele za zaměstnance malé organizace a pojistné celkem bylo vždy uvedeno 0,- Kč.

Usnesením ze dne 28.4.2010 č.j. 46009/110-9010-28.12.2009-33833/P/7/Ks/2 OSSZ Ústí nad Orlicí rozhodla, že insolvenční správce není účastníkem řízení o žádosti o vrácení přeplatku na pojistném s odůvodněním, že podle § 9 insolvenčního zákona má insolvenční správce postavení procesního subjektu, není však zástupcem dlužníka ani věřitelů a tedy nevstupuje do všech práv a povinností dlužníka a nestává se jeho statutárním zástupcem. Podle § 14 téhož zákona jsou účastníky insolvenčního řízení pouze dlužník a věřitel. Podle § 17 zákona č. 589/1992 Sb. se přeplatek na pojistném vrací pouze plátci nebo jeho právnímu nástupci. Insolvenční správce tedy není osobou oprávněnou k podání žádosti o vrácení přeplatku.

Proti usnesení OSSZ Ústí nad Orlicí podal žalobce včasné odvolání. Poukázal na § 246 odst. 1 insolvenčního zákona s tím, že dané ustanovení má přednost před § 17 zákona č. 589/1992 Sb. Přeplatek na pojistném je částí majetkové podstaty a nelze jej ponechat v dispoziční sféře úpadce. Nakládání s tímto přeplatkem je srovnatelné s nakládáním s přeplatkem na dani (§ 64 zákona č. 337/1992 Sb.), přičemž aktivní legitimace insolvenčních správců (dříve

správců konkursních podstat) plyne ze stovek judikátů NSS (např. rozsudek NSS ze dne 25.11.2009 č.j. 7 Afs 21/2009-57). Svědčí-li aktivní legitimace insolvenčním správcům v soudním řízení správním, pak jim musí svědčit i v samotném správním řízení.

O podaném odvolání žalovaná rozhodla napadeným rozhodnutím tak, že ho zamítla a usnesení OSSZ Ústí nad Orlicí potvrdila. Konstatovala, že prvoinstanční orgán postupoval v souladu s platnou právní úpravou. K námitkám žalobce pak uvedla.

§ 17 zákona č. 589/1992 Sb. upravuje způsob vracení přeplatku a jednoznačně vymezuje subjekty, kterým ho lze vrátit. Oprávněným žadatelem tak je buď úpadce jako plátce pojistného nebo jeho právní nástupce. Citované ustanovení není srovnatelné s § 64 zákona č. 337/1992 Sb., neboť tento zákon upravuje výlučně správu daní. Fakt, že žádost o vrácení přeplatku je oprávněn podat toliko plátce pojistného nebo jeho právní nástupce, neupírá insolvenčnímu správci oprávnění dle § 246 odst. 1 insolvenčního zákona.

Žaloba je důvodná. K jednotlivým žalobním bodům lze uvést následující:

Ad 1. Podle § 108 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 582/1991 Sb.“), „pokud tento zákon nestanoví jinak, platí pro řízení ve věcech důchodového pojištění a pro řízení ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti správní řád“. Podle § 68 odst. 3 zákona číslo 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), „v odůvodnění se uvedou důvodu výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí“.

Podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona číslo 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), „soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí“.

Žalobce ve včasném odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí uvedl konkrétní důvody, z jakých toto rozhodnutí považuje za chybné. Poukázal na § 246 odst. 1 zákona číslo 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), s tím, že se jedná o speciální ustanovení mající přednost před § 17 zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 589/1992 Sb.“). Uvedl, že přeplatek na pojistném je částí majetkové podstaty s tím, že nakládání s ním lze srovnat s nakládáním s přeplatkem na dani, a v tomto ohledu poukázal na četnou judikaturu řešící postavení insolvenčních správců, resp. podle dřívější právní úpravy správců konkursních podstat.

Žalovaná se v napadeném rozhodnutí obšírně věnovala rekapitulaci průběhu dosavadního řízení, vypořádání se s žalobcovými odvolacími důvody však ve srovnání s popisnou částí věnovala prostor minimální. Ocitovala ustanovení § 17 zák. č. 589/1992 Sb., odmítla jeho srovnání s § 64 zákona číslo 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), a stejně tak citovanou judikaturu s tím, že se jedná výlučně o správu daní. K § 246 odst. 1 insolvenčního zákona pak pouze podotkla, že fakt, že o přeplatek na pojistném může požádat toliko plátce nebo jeho nástupce, nebrání jeho aplikaci. Žalovaná tak fakticky pouze odmítla žalobcovy důvody, aniž by se s nimi věcně vypořádala. Vůbec neosvětlila, proč trvá na aplikaci § 17 zák.

č. 589/1992 Sb., resp. z jakého důvodu má toto ustanovení podle ní přednost před úpravou

zakotvenou v insolvenčním zákoně. Nevypořádala se žádným způsobem s předestřenou judikaturou, resp. neuvedla žádné věcné argumenty k otázce, proč soudy či finanční úřady s insolvenčními správci (správci konkursních podstat) jako s aktivně legitimovanými jednají a v řízení o přeplatku na pojistném tak učinit nelze. Stejně tak neobjasnila, jak si představuje výkon oprávnění daných insolvenčnímu správci § 246 odst. 1 insolvenčního zákona při současné aplikaci § 17 zák. č. 589/1992 Sb. Její rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K tomu lze příkladmo citovat rozsudek NSS ze dne 19.12.2008

č.j. 8 Afs 66/2008-71, z něhož vyplývá, že na odvolací námitky nelze reagovat jejich prostou negací bez dalšího zdůvodnění, že „pokud se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku nevypořádá se všemi námitkami, které v něm byly uplatněny, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů“, a že „z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“.

V případě, že soud shledá napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, je povinen ho v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. zrušit, a to i v případě, že žalobce nepřezkoumatelnost nenamítl, neboť takové rozhodnutí nelze ze samé podstaty věcně přezkoumávat. V tomto případě však hned první žalobcova námitka směřovala do nedostatku důvodů napadeného rozhodnutí, soud se s ní proto ztotožnil a rozhodnutí žalované podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. zrušil pro vadu řízení spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.

Ad 2. Soud pokládá za důležité, v zájmu hospodárnosti a rychlosti správního řízení, se vyjádřit i k další žalobcově námitce, resp. k zásadní otázce, o niž je mezi žalobcem a žalovanou spor, tedy zda insolvenční správce je či není aktivně legitimován k podání žádosti o vrácení přeplatku na pojistném.

Jádro žalobcovy argumentace spočívá v tom, že přeplatek na pojistném je součástí majetkové podstaty úpadce a že insolvenční zákon má povahu zákona speciálního ve vztahu k zák. č. 589/1992 Sb., proto se uplatní jeho ustanovení § 246 odst. 1 a naopak nelze aplikovat § 17 druhého z citovaných zákonů. Zároveň odkazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „NS“), NSS a též ÚS.

Žalovaná naopak s přednostní aplikací § 246 odst. 1 insolvenčního zákona nesouhlasí, je podle ní nezbytné postupovat dle § 17 zák. č. 589/1991 Sb., kteréžto ustanovení neuvádí správce mezi osobami oprávněnými požádat o vrácení přeplatku. Odkazuje rovněž na § 249 insolvenčního zákona s tím, že ani toto ustanovení k podání žádosti správce neopravňuje. Citovanou judikaturu odmítá, neboť se týká soudních řízení, v tomto případě však nebylo zahájeno ani řízení správní, když insolvenční správce nebyl shledán osobou oprávněnou k podání návrhu na zahájení řízení o vrácení přeplatku. Zároveň poukazuje na proběhlé přezkumné jednání s tím, že pokud správce schválil žalovanou přihlášenou pohledávku, nemůže ji teď již zpochybňovat, resp. jakýkoli spor může řešit pouze insolvenční soud.

Argumentaci žalované soud shledává zcela nepřípadnou a pomýlenou. Z výpisu z obchodního rejstříku je zřejmé, že dne 19.8.2009 bylo na základě usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 60 INS 2451/2009-A-23 rozhodnuto o úpadku dlužníka, společnosti AQ EAST s.r.o., IČ: 25632272, byl prohlášen konkurs na její majetek a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce. Účinky citovaného usnesení nastaly dne 19.8.2009 v 9:00 hod.

Judikatura nejvýše postavených soudů k osobě insolvenčního správce a jeho oprávněním vzhledem k poměrně krátké době působení insolvenčního zákona a též k faktu, že řízení zahájená před jeho účinností se řídí dosavadními právními předpisy (§ 432 odst. 1

insolvenčního zákona) zatím mlčí, nicméně existuje bohatá judikatura jak ÚS, tak NSS a NS z období účinnosti zákona číslo 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). Podle § 2 odst. 3 tohoto zákona „cílem konkursu a vyrovnání je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu, a to za podmínek stanovených tímto zákona“. V insolvenčním zákoně je konkurs upraven jako jeden ze způsobů řešení úpadku a je v § 244 definován jako „způsob řešení úpadku spočívající v tom, že na základě rozhodnutí o prohlášení konkursu jsou zjištěné pohledávky věřitelů zásadně poměrně uspokojeny z výnosu zpeněžení majetkové podstaty…“. Podle § 14 odst. 1 písm. a) věty první a druhé ZKV „ prohlášení konkursu má tyto účinky: a) oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné“. Podle § 246 odst. 1 věty první insolvenčního zákona „prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou“. Podle § 246 odst. 2 téhož zákona „právní úkony podle odstavce 1, které dlužník učinil poté, co oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přešlo na insolvenčního správce, jsou proti jeho věřitelům neúčinné“. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že byť došlo k nahrazení ZKV insolvenčním zákonem, který umožňuje vícero řešení dlužníkova úpadku a zavádí nové instituty, úprava konkursu zůstala v zásadních rysech stejná. Nadále platí, že cílem konkursu je poměrně uspokojit úpadcovy věřitele z výtěžku podstaty, čemuž je podřízena podrobná úprava konkursu. Jedním z předpokladů docílení maximálního možného uspokojení, je ustanovení nezávislého odborníka ke správě úpadcova majetku – insolvenčního správce, a zbavení úpadce oprávnění nakládat s tímto majetkem. Po prohlášení konkursu tedy veškeré úkony týkající se úpadcova majetku musí být podřízeny cíli konkursu a musí být v souladu s insolvenčním zákonem, jakožto zákonem speciálním. Jinými slovy řečeno, pokud tento zákon má k nějakému problému vlastní ustanovení, musí být toto aplikováno a nelze se dovolávat obecně platných právních pravidel, příkladmo obecných předpisů o započítávání pohledávek (např. občanský zákoník, obchodní zákoník), procesních ustanovení týkajících se vymezení subjektů oprávněných k podání návrhu (správní řád, zákon o správě daní a poplatků, zák. č. 589/1992 Sb.). Ustanovení § 246 odst. 1 věty první insolvenčního zákona jednoznačně svěřuje výkon veškerých práv příslušejících dlužníku a souvisejících s majetkovou podstatou do působnosti insolvenčního správce. Tedy toliko insolvenční správce je oprávněn požádat o vrácení přeplatku na pojistném a nikdo jiný, ustanovení § 17 zák. č. 589/1992 Sb. se nepoužije. Jiný výklad je nemyslitelný, neboť v případě ztotožnění se se závěry žalované by docházelo k absurdním situacím, kdy by úpadce žádal o vracení přeplatku, tedy jediný on by ho mohl obdržet, čímž by měl možnost disponovat s částí majetkové podstaty, ačkoli insolvenční zákon mu takovou dispozici po prohlášení konkursu neumožňuje, resp. opravňuje k ní toliko insolvenčního správce. Argumentace proběhlým přezkumným jednáním a řešením sporů jen před insolvenčním soudem je pak zcela nepřípadná, neboť směšuje pohledávku úpadce (pokud přeplatek skutečně vznikl) s pohledávkou žalované. Započtení pohledávek je možné za přísně vymezených podmínek stanovených insolvenčním zákonem a i v případě, že by zákonné

podmínky byly naplněny, jedná se toliko o možnost, nikoli o povinnost. Odmítání žalobcem citované judikatury soud shledává též nedůvodným. Je pravdou, že se jedná o rozhodnutí týkající se daňového řízení a jeho srovnání se ZKV. Jak již bylo řečeno výše, úprava konkursu v ZKV a v insolvenčním zákoně si stanovila stejný cíl a má shodné zásadní rysy, tedy lze si představit situace, na které je možné analogicky aplikovat judikaturu týkající se ZKV, přestože tyto jsou již řešeny insolvenčním zákonem. Posuzovaný případ patří mezi ně. Žalobcem citovaná rozhodnutí se vesměs týkají daňového řízení a nejvýše postavené soudy se shodně vyslovily, že úprava ZKV má přednost před zákonem o správě daní a poplatků coby zákon speciální před obecným. Jejich argumentace je zcela použitelná i na vztah insolvenčního zákona a zákona o správě daní a poplatků, resp. též zák. č. 589/1992 Sb. Není pravdou, že řízení upravené právě posledně uvedeným zákonem je natolik odlišné od daňového, že se daná rozhodnutí na něj nevztahují. Pojistné je příjmem státního rozpočtu, stejně jako některé daně (některé plynou do rozpočtů územních či fondů), a obdobně jako daně slouží k přerozdělení a následnému financování politickou reprezentací schválených výdajů. Argumentace NS, NSS i ÚS je pak zaměřena především na zdůraznění cíle konkursu, rovného postavení věřitelů, a vyzdvižení ZKV jako zákona speciálního. Ve všech rozhodnutích je pak jednáno jako se stranou sporu nikoli s úpadcem, ale se správcem, tedy o jeho postavení coby subjektu oprávněného vystupovat v řízeních týkajících se majetku podstaty není sebemenších pochyb. Rozlišování soudních řízení a správních řízení prováděné žalovanou, resp. úvahy, že soudní rozhodnutí nelze aplikovat na tento případ, neboť k zahájení správního řízení ani nedošlo, pokládá soud za zcela pomýlené. Naopak s ohledem na citovanou judikaturu a zejména pak s ohledem na ustanovení § 246 odst. 1 insolvenčního zákona si nelze za trvání konkursu představit jinou osobu oprávněnou k podání žádosti o vrácení přeplatku než právě insolvenčního správce.

V dalším řízení tedy žalovaná především dostojí své povinnosti vypořádat se se všemi žalobcovými odvolacími námitkami, a to uvedením konkrétních úvah, proč tyto námitky považuje za důvodné či nedůvodné, konkrétních skutečností, které považuje za rozhodné a naopak nerozhodné a konkrétních zákonných ustanovení, která aplikovala, resp. neaplikovala a z jakých důvodů. Bude mít přitom na paměti i soudem shora vyslovený závěr k osobě insolvenčního správce coby osoby aktivně legitimované v řízení o přeplatku.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst.1 s.ř.s. Žalobce byl v řízení plně úspěšný a náleží mu tedy náhrada všech nákladů řízení před soudem důvodně vynaložených. Náklady sestávají toliko z nákladů zastoupení daňovým poradcem, když podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona číslo 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, „od poplatku se osvobozují řízení ve věcech důchodového pojištění (zabezpečení), příplatku k důchodu, zvláštního příspěvku k důchodu, nemocenského pojištění, státní sociální podpory, pojistného na veřejné zdravotní pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, sociální péče, pomoci v hmotné nouzi a státních dávek“. Náklady zastoupení představují odměnu za tři úkony právní služby po 2 100,- Kč za převzetí věci, podání žaloby a repliku na výzvu soudu (§ 35 odst. 2 s.ř.s., § 9 odst. 3 písm. f), § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm.a) a d) vyhlášky číslo 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tři paušální částky po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a 20% DPH, tj. 1 440,- Kč (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Celkem tedy náhrada nákladů řízení činí 8 640,- Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit k rukám zástupce žalobce.

Poučení:

Tento rozsudek nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.). Proti pravomocnému rozsudku je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozsudku prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 s.ř.s., a contrario).

V Pardubicích dne 17.1.2011

JUDr. Jan Dvořák, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Marelová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru