Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

52 A 79/2010 - 38Rozsudek KSPA ze dne 19.04.2011

Prejudikatura

7 Afs 216/2006 - 63


přidejte vlastní popisek

52A 79/2010-38

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobkyně: B.J.K., proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 25. 10. 2010, čj. KrÚ 77916/2010/ODSHI/12,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobkyně se včasnou žalobou domáhala soudního přezkumu rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 25. 10. 2010, čj. KrÚ 77916/2010/ODSHI/12, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Litomyšl ze dne 9. 7. 2010, č.j. MěÚ Litomyšl 22375/2010, jímž byla žalobkyně uznána vinnou z porušení ust. § 67 odst. 7 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“) a z naplnění skutkové podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod 11 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění (dále jen „zákon o přestupcích“), přičemž

tohoto přestupku se měla žalobkyně dopustit tím, že dne 2. 4. 2010 v 8:50 hod. na parkovišti obchodního BILLA na ulici Kpt. Jaroše v Litomyšli jako řidička osobního vozidla tovární značky SEAT IBIZA, reg. zn. „X“ vjela a neoprávněně zastavila na místě vyhrazeném pro vozidlo označené znakem O1, přičemž uvedené motorové vozidlo příslušné označení nemělo. Za tento přestupek byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 5.000,-- Kč a povinnost k náhradě nákladů spojených s projednáváním přestupku ve výši 1000,-- Kč. Žalobkyně uvedla v žalobě žalobní body, a to v částech označených I. až VII., přičemž krajský soud pro přehlednost uvedl žalobní body v následujícím pořadí:

1. Žalobkyně namítla, že odvolací orgán odmítl provést důkaz svědeckou výpovědí příslušného pracovníka technických služeb za účelem prokázání, že v den údajného spáchání přestupku nemělo vodorovné dopravní značení č. V10f náležitosti požadované zákonem. Strážníci N. a M., jejichž svědeckou výpověď považoval odvolací orgán za dostatečnou, pouze konstatovali, že po dobu min. 1 roku bylo místo označeno vodorovnou značkou č. V10f a skutečností, zda tato značka splňovala v den údajného spáchání přestupku náležitosti dané zákonem, se odvolací orgán dostatečně nezabýval. Právě uvedená výpověď příslušného technického pracovníka mohla přispět k řádnému objasnění označeného místa pro invalidy. Jestliže se žalovaný řádně nevypořádal s tvrzením, že uvedená dopravní značka v den údajného spáchání přestupku neměla náležitosti dle zákona, jeho rozhodnutí o dostatečně zjištěném skutkovém stavu přestupku nemá oporu v zákoně a lze jej považovat za krácení práv účastníka přestupkového řízení, takový přístup by představoval odepření spravedlnosti dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Námitku porušení § 20 odst. 3 a § 23 odst. 5 správního řádu – nedoložení poučení o právních důsledcích fikce doručení, odvolací orgán sice ve svém rozhodnutí zopakoval, ale opomněl se s touto námitkou vypořádat. Žalobkyně dále citovala k této námitce judikaturu vrchního soudu a Nejvyššího správního soudu týkající se této povinnosti správních orgánů vypořádat se s odvolacími námitkami.

3. Žalobkyně v tomto žalobním bodu brojila proti způsobu, jakým se odvolací orgán vypořádal s námitkou zmatečnosti a nesmyslnosti lhůt. Dále uvedla, že „Pokud dne 12. 5. 2010 bylo vedeno ústní jednání, dne 7. 6. 2010 byl proveden další výslech svědků a 12. 5. 2010 bylo vydáno Rozhodnutí, které bylo Usnesením opraveno na 9. 7. 2010, s odkazem na odůvodnění jiného Rozhodnutí, aniž by se vypořádal se skutečností proč odvolání zamítl“. Tímto též zabránil žalovaný namítat tuto skutečnost jako jeden z bodů odvolání.

4. Žalovaný nereagoval na námitku porušení § 18 správního řádu.

5. Žalovaný chybně zhodnotil namítané chybné poučení v rámci předvolání. Žalobkyně citovala z rozsudku NSS č.j. 1As 96/2008-115, který se týká práv obviněného z přestupku a skutečnosti, že obviněný v přestupkovém řízení

6. není povinen poskytovat správnímu orgánu při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí veškerou potřebnou součinnost, jak to od jiných subjektů správních řízení žádá § 50 odst. 2 správního řádu. Vedle uvedené citace v tomto žalobním bodu byla obsažena následující námitka: „Pokud odvolací orgán tvrdí, »že poučení obviněného o nutnosti poskytovat součinnost se vztahuje pouze na text uvedený nad předmětným poučením, který se týká předložených důkazů v případě omluvy z účasti na ústním jednání«, lze toto tvrzení považovat za absurdní, nesmyslné, nemaje oporu v zákoně. Pokud by správní orgán myslel tuto skutečnost tak, jak jej interpretuje odvolací orgán, pak by bylo jeho povinností toto v poučení uvést a pokud by tak neučinil, sám by se dopustil závažného pochybení.“ A dále žalobkyně k tomu uvedla, že pokud správní orgán v rozporu se zákonem nutí obviněného, aby konal co konat nemusí, zneužívá své pravomoci a jedná v rozporu s LZPS a Evropskou úmluvou o lidských právech.

7. Žalobkyně v tomto žalobním bodu brojila proti způsobu, jakým se vypořádal žalovaný se zásadou materiální pravdy v žalovaném rozhodnutí. Dne 12. 4. 2010 při ústním jednání v závěru protokolu o ústním jednání správní orgán uvedl, že má shromážděny všechny podklady ke svému rozhodnutí, s těmito byla v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu žalobkyně seznámena a bylo jí umožněno se k podkladům rozhodnutí vyjádřit. Avšak přes uvedenou skutečnost, podle názoru žalovaného, z důvodu potřeby dalšího dokazování nic nebránilo správnímu orgánu I. stupně, aby nařídil nové ústní jednání ve kterém v dokazování pokračoval. Takový postup obhajoval žalovaný zásadou materiální pravdy, s čímž žalobkyně nesouhlasila, když tato zásada nemůže být v rozporu se zásadou dobré víry a zásadou zákazu zneužití pravomoci. Byla tedy porušena zásada dobré víry, když žalobkyně očekávala v souladu s výše zmíněným poučením při ústním jednání, že obdrží písemné rozhodnutí do několika dnů.Dále uvedený postup byl v rozporu se zákazem zneužití pravomoci. V tomto případě správní orgán „využil práva svědčící právu soukromému v oblasti práva veřejného, kde ovšem nelze dle této zásady postupovat.“

8. Žalovaný odmítl komentovat namítané porušení zásady materiální pravdy, rozporu se zásadou dobré víry, porušení zásady správního uvážení a porušení principu veřejné správy – služby veřejnosti, když žalovaný některé námitky opakoval, aniž by na ně náležitě reagoval. Tím zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

Žalobkyně navrhla, aby soud žalované rozhodnutí včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě podrobně reagoval na námitky uvedené ve zmíněných žalobních bodech. Pro posouzení skutkového stavu byla dostačující svědecká výpověď zasahujících strážníků městské policie M.M. a L.N., kteří shodně uvedli, že

na uvedených parkovacích místech se nachází vodorovné dopravní značení V10f, a to již po dobu 1 roku. Žalovaný vycházel i z toho, že strážníci městské policie místo přestupku dobře znají a znají stav dopravního značení. Proto nebyl důvod o jejich znalosti místa pochybovat. Z ohledem na místní znalost strážníků považuje žalovaný jejich výpověď za věrohodnou a pravdivou. Žalobkyně měla vycházet z předpokladu správnosti umístění dopravního značení, tedy že součástí svislého dopravního značení je i značení vodorovné. V případě, kdy si adresát písemnost převezme osobně, není důvod aplikovat fikci doručení. Z doručenky k předvolání k ústnímu jednání vyplývá, že předvolání si žalobkyně vyzvedla osobně dne 6. 5. 2010, ústní jednání se konalo za přítomnosti žalobkyně dne 12. 5. 2010, tedy 6. den poté, co žalobkyně předvolání obdržela a je nepochybné, že žalobkyně jej obdržela min. 5 dní před konáním ústního jednání, čili 5 denní lhůta stanovená v § 59 správního řádu byla správním orgánem I. stupně dodržena. Žalovaný se s námitkou týkající se uvedené skutečnosti řádně vypořádal, žalobkyně v žalobě neměla pravdu. Opravu zřejmých nesprávností může provést správní orgán kdykoliv, a to z moci úřední anebo na požádání účastníka a v dané věci správní orgán I. stupně z moci úřední nesprávnost opravil. Zásada materiální pravdy nezbavuje správní orgán povinnosti opatřovat ex offo podklady pro rozhodnutí, zjišťovat všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, zjistit i bez návrhu všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Proto, přestože správní orgán I. stupně při ústním jednání dne 12. 5. 2010 dokazování ve věci ukončil, z důvodu potřeby dalšího dokazování mu nic nebránilo, aby nařídil nové ústní jednání, ve kterém v dokazování pokračoval. Rovněž je nedůvodná námitka žalobkyně týkající se obsahu poučení při předvolání. Obviněný v přestupkovém řízení má právo na obhajobu a je povinností správního orgánu dokazovat (§ 3 správního řádu), avšak tato zásada neplatí absolutně, když i v přestupkovém řízení mají účastníci povinnost v zákonem stanovených případech označit důkazní prostředky na podporu svých tvrzení, a to právě v souvislosti s ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, který umožňuje v nepřítomnosti obviněného z přestupku věc projednat tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. V tomto případě je na obviněném, aby doložil řádnost omluvy či důležitost důvodů. Povinnost účastníků označit důkazy na podporu svých tvrzení se vztahuje pouze na text uvedený nad předmětným poučením, který se týká předložení důkazů v případě omluvy z účasti na ústním jednání. Ze spisového materiálu nevyplývá, že by správní orgán I. stupně plnění povinnosti dokazovat od žalobkyně požadoval, když naopak si opatřil dostatek důkazů před vydáním rozhodnutí. K námitkám porušení zásad – zásady správního uvážení, zásady materiální rovnosti, zásady veřejné správy, žalovaný uvedl, že žalobkyně neuvedla, v čem spatřuje právě porušení těchto zásad správního řádu správním orgánem I. stupně a neuvedla tak náležitosti odvolání dle § 82 odst. 2 správního řádu, proto se žalovaný těmito námitkami zabýval pouze v obecné rovině a shledal jejich nedůvodnost. Absence odůvodnění uvedených tvrzení byla na překážku pro přezkoumání uvedených námitek. Žalobkyně se sice po ústním jednání dne 12. 5. 2010 mohla domnívat, že bude vydáno a doručeno rozhodnutí, jestliže však správní orgán zjišťuje skutečný stav věci a prováděl další dokazování, tedy naplňoval zásadu materiální pravdy, nemůže být dotčena zásada dobré víry. Takový postup nemůže být hodnocen ani jako zákaz zneužití pravomoci.

Žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně se vyjádřila k vyjádření žalovaného v replice, ve které polemizovala s názory žalovaného. Pokud by žalovaný provedl navržený důkaz, bylo by možné vyvrátit tvrzení o tom, že vodorovná značka v době skutku byla řádně čitelná. Žalovaný neprokázal, že žalobkyni bylo doručeno poučení o možnosti převzít písemnost na poště. Žalobkyně setrvala v názoru, že námitky nebyly v rozhodnutí žalovaného řádně odůvodněny. Názor žalovaného nereflektuje „nejnovější judikaturu Evropského soudního dvora ve věci respektování základních zásad ve správním řízení“ a již „nereflektuje na mnohá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k právům obžalovaného v trestním řízení“, která se vztahují i na řízení o přestupku (implicitně). Žalobkyně opětovně napadla odůvodnění žalovaného rozhodnutí vztahující k výše zmíněnému poučení. Uvedla, že považuje za zásadní otázku, zda lze přikázat obviněnému v řízení o přestupku, aby povinně doložil důkazy na podporu svých tvrzení, jak má na mysli § 52 správního řádu. Tuto povinnost nelze obviněnému přikázat, když to není možné ani v trestním řízení, jak vyplývá z „judikatury ESLP“. Žalobkyni dále zaráží „suverenita“ jednání správního orgánu, který ve svém rozhodnutí neshledal jediné pochybení ve svém jednání či jednání prvoinstančního orgánu. Dále uvedla, že „žalobce zde zlehčuje právní sílu obecných právních zásad, na kterých je správní řízení postaveno“ (žalobkyně zřejmě omylem zaměnila žalovaného za žalobce).

Krajský soud v řízení o žalobě vedeném podle ust. § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům.

Předně je nutné zdůraznit, že podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“) soud přezkoumává napadané výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tedy platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadaného správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezených v § 75 odst. 2 s.ř.s., přičemž Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadané správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť jím odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14.2.2008, čj. 7Afs 216/2006-63). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2) a povinnost soudu zrušit napadané rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí (srov.např. rozsudek NSS ze dne 12.12.2003, čj. 2Ads 33/2003-78). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu stanovila judikatura jen v určitých, specifických věcech (např. prekluze v daňovém řízení, zánik odpovědnosti za přestupek uplynutím zákonné lhůty, uplatnění zásady ne bis in idem, aplikace zásady „non-refoulement“, aplikace právního předpisu či ustanovení, které na věc nedopadají – avšak to jen při splnění předpokladů stanovaných v judikátu NSS ze dne 28.7.2009, čj. 8 Afs 51/2007-87 ). Konečně, dle názoru krajského soudu, výjimkou z této

zásady bude i případ, kdy se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod ze strany správního orgánu, které nebude předmětem žalobních námitek. Důvodem pro tuto výjimku je skutečnost, že ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. představuje normu procesněprávní, a pokud se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod, tak je třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné, a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto může v takovém případě krajský soud aplikovat hmotněprávní ustanovení Listiny základních práv a svobod i za situace, kdy žalobce tuto námitku v žalobě vůbec neuplatnil (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, čj. 2 As 9/2008, který sice se vztahoval ke kasační stížnosti, ale lze jej argumentum a simili aplikovat i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť základní úvaha aplikovaná v tomto případě je použitelná i v tomto řízení).

Krajský soud se tedy ve smyslu zmíněné judikatury nejprve zabýval otázkou, zda existuje některá z výše zmíněných výjimek ve vztahu k aplikaci dispoziční zásady, tj. zda je dán důvod pro to, aby soud aplikoval některou z výše uvedených výjimek. V této souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že žalované rozhodnutí netrpí vadou uvedenou v ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., žalované rozhodnutí není nicotné (§ 76 odst. 2) a rovněž se nejedná o zmíněné další případy průlomu do dispoziční zásady. Proto se krajský soud dále zaměřil na přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2).

K jednotlivým žalobním bodům uvádí krajský soud následující argumentaci:

Ad 1) Žalobkyně v tomto žalobním bodu v podstatě namítla nedostatečné zjištění skutkového stavu v části týkající se otázky, zda v den spáchání přestupku mělo vodorovné dopravní značení č. V10f náležitosti požadované zákonem. Žalobkyně již v odvolání, stejně jako v žalobě, považovala za nedostatek při zjištění skutkového stavu, když správní orgány vycházely pouze z výpovědí strážníků městské policie M.M. a L.N. a nebyl proveden žalobkyní navrhovaný důkaz, tedy výpověd příslušného pracovníka technických služeb. K tomu soud uvádí následující závěry:

Dne 7. 6. 2010 při nařízeném ústním jednání vypověděli jako svědci strážníci městské policie, a to L.N. a M.M., kteří zjistili uvedené přestupkové jednání žalobkyně, že „vodorovné značení V10f je v uvedeném místě min. 1 rok“. Dále uvedli, že na místě je ještě svislá dopravní značka, která v té době nebyla pokrytá sněhem, z níž je zřejmý i směr parkování pro vyhrazená vozidla. K uvedenému ústnímu jednání byla žalobkyně řádně předvolána předvoláním obviněného k ústnímu jednání ze dne 18. 5. 2010, které převzala dne 25. 5. 2010. K uvedenému jednání, kdy mohla žalobkyně přímo zpochybnit výpověď obou jmenovaných svědků, se však nedostavila. To sice nebránilo žalobkyni ve zpochybnění uvedené výpovědi jmenovaných svědků následně po zmíněném ústním jednání, avšak jak v odvolání, tak i v žalobě pouze trvala na svém názoru o nečitelnosti vodorovné značky výše zmíněné a navrhla provést důkaz svědeckou výpovědí „příslušného pracovníka technických služeb“. Uvedený důkazní návrh byl obsažen v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalobkyně v oznámení o dopravním přestupku uvedla, že „žádá o prominutí z důvodu

nepřehlednosti (napadlo cca 15 cm sněhu), značení není přehledné“. Při prvním ústním jednání konaném dne 12. 5. 2010 žalobkyně uvedla, že nebylo viditelné podélné značení dle předpisu, byla viditelná jenom značka. Z uvedených skutečností a zejména též z připojené fotodokumentace je zřejmé, že v den spáchání přestupku nebylo na parkovacím místě, na kterém zastavila a stála žalobkyně se svým zmíněným vozidlem, z důvodu sněhové pokrývky viditelné vodorovné dopravní značení V10f vyhrazené pro vozidla označené O1. Uvedené parkovací místo, jak ostatně vyplývá i z přiložené fotodokumentace, bylo jasně označeno svislou dopravní značkou IP 12. A jak správně uvedl již správní orgán I. stupně, svislá dopravní značka IP 12 je nadřazena vodorovnému dopravnímu značení V10f. Tato dopravní značka byla čitelná a byla doplněna dodatkovou tabulkou „Směrová šipka“ č. E7b, která, jak lze zjistit z přiložené fotodokumentace, udávala směr parkování pro vyhrazená vozidla, tedy obsahovala informaci o přesném umístění vodorovného dopravního značení. A je nepochybné, že právě na takto označeném místě, tedy svislou dopravní značkou, žalobkyně zaparkovala a její jednání tak bylo v rozporu s ust. § 67 odst. 7 zákona o provozu na pozemních komunikacích, dle kterého na vyhrazené parkoviště pro vozidlo označené znakem O1 je vozidlům bez označení O1 vjezd zakázán. Proto podle názoru krajského soudu bylo rozhodné, že žalobkyně nerespektovala výše uvedenou dopravní značku, která byla zcela jasně a zřetelně umístěna a otázka, zda vodorovná dopravní značka V10f byla či nebyla viditelná, pro naplnění skutkové podstaty zmíněného přestupku podstatná nebyla. A proč: Protože v době spáchání přestupku stejně uvedené místo bylo pokryto sněhovou pokrývkou, čili v době spáchání přestupku, což považuje soud za rozhodující, se měla a v podstatě i mohla řídit žalobkyně pouze výše zmíněným dopravním značením v podobě uvedené svislé dopravní značky. A jak správně uvedl správní orgán I. stupně, svislá dopravní značka IP 12, podle zák. č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava řízení provozu na pozemních komunikacích, tedy svislá dopravní značka IP 12, kde je uveden symbol označení č. O1, označující parkoviště vyhrazené podle zvláštního předpisu, je jen doplněna vodorovnou dopravní značkou „vyhrazené parkoviště pro vozidlo přepravující osobu těžce postiženou nebo těžce pohybově postiženou“ (tj. vodorovným dopravním značením V10f). Účinnost dopravní značky nastává zpravidla až za dopravní značkou ve směru jízdy, a jak vyplývá z přiložené fotodokumentace, směrová šipka č. E7b udávala směr parkování pro vyhrazená vozidla, tedy obsahovala informaci o přesném umístění vodorovného dopravního značení. Pokud by tomu tak nebylo, tak by stačilo vždy pouze, aby napadlo „pár cm“ na uvedené dopravní značení a řidiči vozidel neoznačených značkami O1, by si mohli libovolně parkovat i na místech, která by byla vyhrazena vozidlům označeným znakem O1 uvedenou svislou dopravní značkou IP 12. Zároveň krajský soud musí konstatovat, že není pravdou, že by se žalovaný nevypořádal s tvrzením žalobkyně týkající se nedostatku zmíněné vodorovné značky V10f. Žalovaný na straně 4 hodnotil postup správního orgánu I. stupně, který vycházel ze svědeckých výpovědí jmenovaných strážníků městské policie, kteří shodně vypověděli, že dne 2. 4. 2010 bylo předmětné parkovací místo řádně označeno zmíněným vodorovným značením a to min. po dobu jednoho roku. Žalovaný „s ohledem na místní znalost strážníků“ považoval jejich výpověď za věrohodnou a pravdivou. Naopak žalobkyně nezpochybnila žádným konkrétním argumentem uvedené tvrzení zmíněných strážníků, když pouze navrhla provést důkaz výpovědí dalšího svědka, pracovníka zajišťujícího správu a údržbu komunikace. Žalobkyně totiž neuvedla, na základě jakého svého osobního konkrétního poznatku zpochybňuje uvedené svědecké výpovědi, když v den spáchání přestupku bylo toto místo pokryto sněhovou pokrývkou, tedy žalobkyně ani nemohla tvrdit, zda v den spáchání přestupku toto vodorovné dopravní značení bylo viditelné či nikoliv. Ostatně, pokud se

domnívala, že toto značení viditelné nebylo, tak mohla tuto námitku vznést již při jednání se strážníky městské policie. Pokud tak učinila až později, lze se z tohoto důvodu a na základě dvou shodných svědeckých výpovědí strážníků městské policie s přihlédnutím k jejich znalostem týkajícím se daného místa domnívat, že toto tvrzení žalobkyně o nedostatečném vodorovném značení bylo nevěrohodné a zřejmě i účelové. Jinak by přece uvedla nějaký konkrétní argument, např. skutečnost, že v daném místě si všimla nedostatečného značení již v dřívější době, kdy ještě nebylo pokryto sněhovou pokrývkou. Rovněž za dostatečné považuje vyjádření žalovaného ke zmíněnému návrhu, který navrhovaný výslech považoval za nadbytečný úkon odporující zásadě procesní ekonomie, když správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady a dotčené osoby co možná nejméně zatěžoval (§ 6 odst. 2 správního řádu). Podle názoru krajského soudu nevznikly žádné důvodné pochybnosti a zjištění skutkového stavu na základě výpovědí uvedených strážníků městské policie nezakládá o skutkovém stavu pochybnosti a další dokazování by tak již bylo nadbytečné. Navíc dopravní značky jsou správním aktem, kterému svědčí presumpce správnosti, tzn. že na dopravní značku se musí nahlížet jako na zákonnou, dokud není prokázán opak, tedy až do okamžiku, kdy k tomu příslušný orgán vysloví její nezákonnost. Pokud žalobkyně jako účastnice silničního provozu měla pochybnosti o zákonnosti uvedeného správního skutku, tedy pochybovala o platnosti zmíněného dopravního značení, tak by se jednalo jen o její soukromý názor, který jí neumožňuje porušovat veřejnoprávní pravidla. Ze zákona o silničním provozu, z prováděcích předpisů a z právních předpisů nevyplývá, že by účastník provozu na pozemních komunikacích sám mohl činit úsudek o zákonnosti dopravní značky a na základě svého hodnocení se rozhodnout, zda dopravní značku bude respektovat či nikoliv (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp.zn. I. ÚS 263/97, rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2010, č.j. 8As 68/2009-83). Účastník silničního provozu se musí dokonce řídit dopravním značením, a to i tehdy, „když se mu to jeví jako nevhodné, nepohodlné či neúčelné. Porušení povinnosti řídit se dopravním značením není přestupkem pouze v případě okolností upravených v příslušných právních předpisech, tedy mimo jiné v případě krajní nouze či nutné obrany - § 2 odst. 2 zákona o přestupcích“ (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 8. 2009, č.j. 1As 57/2009-51). Samozřejmě uvedený názor týkající se možnosti zpochybnění zákonnosti dopravního značení se netýká případů, kdy dopravní značka na daném místě umístěna vůbec není, nebo je takovým způsobem poškozena, kdy z ní nelze zákaz či příkaz daný touto dopravní značkou seznat. Tak tomu však v projednávané věci nebylo, když uvedený zákaz byl jasně seznatelný ze zcela viditelné a přehledné dopravní značky IP12, přičemž tuto dopravní značku ani žalobkyně nezpochybnila. Proto krajský soud shledal tento žalobní bod za nedůvodný.

Ad 2) Námitku porušení § 20 odst. 3 a § 23 odst. 5 správního řádu – nedoložení poučení o právních následcích fikce doručení, uplatnila žalobkyně již v odvolání. Není pravdou, že by s touto námitkou se žalovaný nevypořádal. Přehlédla, že na str. 4 a 5 se s touto námitkou žalovaný vypořádal. Žalovaný zde konstatoval, že fikce doručení (§ 23 a 24 správního řádu), na kterou žalobkyně odkázala, se uplatní za situace, kdy si adresát písemnost v úložní době nevyzvedne. Avšak za situace, kdy si písemnost adresát do 10 dnů od jejího uložení osobně převezme nebo vyzvedne, se fikce doručení vůbec neuplatní. Lhůty se následně počítají ode dne, kdy si adresát písemnost převzal. V dané věci žalobkyně uvedenou námitku uplatnila v odvolání ve vztahu k předvolání k ústnímu jednání konanému za přítomnosti žalobkyně dne 12. 5. 2010, když si uvedené předvolání k ústnímu jednání osobně vyzvedla na poště dne 6. 5. 2010. Ústní jednání se tedy konalo za přítomnosti žalobkyně dne 12. 5. 2010, tedy 6. den poté, co předvolání obdržela, a je tak zcela jasné, což ani žalobkyně nezpochybnila, že předvolání k jednání obdržela min. 5 dní před konáním ústního jednání. V dané věci tak vůbec nenastala fikce doručení, proto žalobkyně ani nemohla být zkrácena na svých procesních právech, když uvedené předvolání vůbec nebylo doručováno fikcí. Poučení o právních důsledcích fikce doručení tedy může mít pouze právní význam v těch případech, kdy písemnost byla doručována fikcí. Tak tomu však v projednávané věci nebylo, takže tato námitka v podstatě „mířila mimo terč“. K tomu je nutno navíc poznamenat, že žalobkyně v tomto žalobním bodu, stejně tak jako v dalších žalobních bodech, namítá porušení procesních práv, čili namítá existenci vad řízení. Pro zrušení napadeného rozhodnutí soudem z důvodu vad řízení (§78 odst. 1 s. ř. s.) musí být splněn základní zákonný předpoklad stanovený v ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. spočívající v tom, že napadeným rozhodnutím byla porušena práva žalobce tak, že byl žalobce zkrácen na svých právech. O takové porušení práv mající ve svém důsledku krácení na právech ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. by se např. jednalo tehdy, kdy by se mohlo odrazit ve skutečném porušení konkrétních procesních práv např. tím, že by s žalobkyní v průběhu správního řízení nebylo vůbec jednáno jako s účastníkem správního řízení, ač s ní tak jednáno být mělo, případně tím, že by žalobkyni byla v průběhu řízení upřena jednotlivá konkrétní subjektivní práva, determinující její aktivní participaci na řízení (srov. mutatis mutandis rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2006, č.j. 5As 53/2004-96). V případě procesních pochybení vzniklých při rozhodovací činnosti správních orgánů se pak musí jednat o takovou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. O vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a mohla by tak krátit žalobkyni na jejich právech se ale nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2009, č.j. 8Afs 46/2009-46). Ve vztahu k tomuto žalobnímu bodu lze jen poznamenat, že žalobkyni bylo doručeno uvedené předvolání v souladu se zákonnou úpravou, když jej převzala osobně, přičemž předvolání k jednání ji bylo doručeno v zákonné lhůtě, tj. nejméně s pětidenním předstihem (§ 49 odst. 1 správního řádu). Proto žalobkyni bylo umožněno hájit svá práva v tomto řízení a namítaná vada nemohla způsobit nezákonnost žalovaného rozhodnutí. Krajský soud proto shledal tento žalobní bod za nedůvodný.

Ad 3) Žalobní bod obsahuje poněkud protismyslná tvrzení. V úvodu žalobkyně tvrdí, že odvolací orgán ve svém rozhodnutí hodnotil námitku zmatečnosti a nesmyslnosti lhůt, avšak v předposlední větě tvrdí, že se žalovaný nevypořádal se skutečností, proč odvolání zamítl. Žalobkyně zřejmě v tomto žalobním bodu brojila proti způsobu, jakým se žalovaný vypořádal s její odvolací námitkou, která se týkala postupu správního orgánu I. stupně při opravě zřejmé nesprávnosti spočívající v chybném uvedení dne vyhotovení rozhodnutí správního orgánu I. stupně (chybně bylo uvedeno 12. 5. 2010, tato zřejmá nesprávnost byla opravena usnesením správního orgánu I. stupně ze dne 22. 7. 2010 na datum. 9. 7. 2010). Žalovaný k této námitce na straně 5 uvedl, že se jednalo o zřejmou nesprávnost, přičemž opravu této nesprávnosti provedl správní orgán I. stupně usnesením poté, co nesprávnost zjistil z obsahu odvolání žalobkyně. Žalobkyně proti uvedenému usnesení podala odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 10. 2010 zamítl. Rozhodování o správnosti tohoto opravného usnesení bylo tedy předmětem jiného řízení, v němž žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 10. 2010, tedy zcela jiným rozhodnutím než žalobou napadeným rozhodnutím, zamítl odvolání žalobkyně proti opravnému usnesení. Proto se mohl žalovaný s odůvodněním této námitky pouze odkázat na obsah zmíněného rozhodnutí o odvolání proti opravnému usnesení a nebyl povinen opětovně se vypořádávat s námitkami směřujícími proti tomuto předchozímu odvolání žalobkyně. A pokud žalobkyně nesouhlasila s věcnými argumenty uvedenými žalovaným v rozhodnutí o odvolání proti opravnému usnesení, tak žalovaný nebyl povinen „ještě jednou“ opětovně se těmito námitkami zabývat, když ve věci opravy rozhodnutí správního orgánu bylo již jednou rozhodnuto a opačný postup by byl porušením zásady rei iducatae. Není pravdou, že žalovaný bránil žalobkyni „namítat tuto skutečnost“ jako jeden z bodu tohoto odvolání, ostatně krajskému soudu není jasné, jak by to žalovaný teoreticky mohl provést. Obsah odvolání si přece určuje žalobkyně jako účastnice správního řízení sama a správní orgán ji u sepsání odvolání „neasistuje“.

Ad 4) Žalobkyně v odvolání uvedla tuto námitku: „5. Porušení § 18 „s. ř.“ – nesplnění všech náležitostí protokolu.“ Žalobkyně však neuvedla, o jaké konkrétní náležitosti protokolu se jednalo. Při hodnocení zákonnosti postupu a rozhodnutí žalovaného je třeba vycházet z toho, že správní řád č. 500/2004 Sb. přijal jinou konstrukci odvolacího přezkumu, než kterou znal předchozí správní řád č. 71/1967 Sb. Zvýšil totiž odpovědnost účastníka řízení za rozsah odvolacího přezkumu, neboť jeho dispozici svěřil, v jakém rozsahu a z jakých hledisek má být prvostupňové rozhodnutí přezkoumáváno – s výjimkou skutečností, které je povinen zkoumat bez ohledu na obsah odvolání (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 2. 2008, č.j. 2As 56/2007-71). Pozornost, kterou musí odvolací orgán věnovat základním zásadám správního řízení, by v sobě jistě zahrnovala i vyvození důsledků z porušení procesních předpisů, za které by bylo možné i považovat nedostatek zmíněného protokolu. Tento přezkum nad rámec odvolacích námitek však předpokládá, že takové vady jsou ze spisu zjevné. Protokol o ústním jednání (§ 49, § 18 správního řádu) musí obsahovat zejména místo, čas a označení úkonů, které jsou předmětem zápisu, údaje umožňující identifikaci přítomných osob, vylíčení průběhu předmětných úkonů, označení správního orgánu a jméno, příjmení a funkci nebo služební číslo oprávněné úřední osoby, která úkony provedla. Protokoly z ústních jednání ze dne 12. 5. 2010 a ze dne 7. 6. 2010 obsahují uvedené náležitosti, takže krajskému soudu není zřejmá žádná zjevná vada, kterou by řízení před správním orgánem I. stupně trpělo, navíc, jak již soud uvedl ve vztahu k žalobnímu bodu ad 2), ne každá procesní vada způsobuje nezákonnost žalovaného rozhodnutí. Muselo by se totiž jednat o takovou procesní vadu, která by byla způsobilá krátit žalobce na jeho právech v takovém rozsahu, že by z tohoto zkrácení na právech bylo možné dovodit, že by výrok rozhodnutí byl jiný za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2009, čj. 8Afs 46/2009-46). Pokud by soud měl zrušit rozhodnutí správního orgánu pro jakoukoliv procesní vadu, která by neměla vliv na krácení práv účastníka správního řízení ve výše uvedeném rozsahu, tak by se jednalo o přílišný formalismus, který určitě není smyslem a účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví.

Ad 5) Žalobkyně zde brojila proti způsobu, jakým se vypořádal žalovaný s její odvolací námitkou týkající se obsahu poučení obsaženého v předvolání žalobkyně k ústnímu jednání. Žalobkyně jistě správně citovala s judikatury NSS (rozsudek ve věci sp. zn. 1As 96/2008), podle něhož obviněný v přestupkovém řízení není povinen poskytovat správnímu orgánu při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí veškerou potřebnou součinnost, jak to od jiných subjektů správních řízení žádá § 50 odst. 2 správního řádu. Zároveň je jistě pravdou, že obviněný v přestupkovém řízení může být procesně i zcela pasivní a k procesní aktivitě se může rozhodnout i v pozdější fázi řízení. Lze se se žalobkyní ztotožnit i v tom směru, že „je na správním orgánu, aby v řízení o přestupku jakožto řízením sankčním, činil vše potřebné

k řádnému zjištění skutkového stavu, bez ohledu na míru procesní aktivity účastníka řízení.“ Krajský soud však z podkladů rozhodnutí a rovněž z uvedeného poučení nezjistil, že by správní orgán I. stupně „nutil žalobkyni jako obviněnou ze zmíněného přestupkového jednání k uvedené procesní aktivitě.“ V předvolání žalobkyně k jednání ze dne 29. 4. 2010 a rovněž z dalšího předvolání žalobkyně k jednání ze dne 18. 5. 2010 není obsažena žádná výzva k součinnosti ve smyslu ust. § 50 odst. 2 správního řádu, přičemž tato zásada ukládá účastníkům správního řízení povinnost při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí poskytovat správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost. Pouhá citace ust. § 52 správního řádu o tom, že účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení, neznamená automaticky, že by žalobkyně byla nucena k uvedené součinnosti. Jak z rozhodnutí, tak z jeho podkladů nevyplývá, že by správní orgán I. stupně či žalovaný uplatnění takové součinnosti od žalobkyně v řízení požadoval, když naopak sám správní orgán I. stupně si opatřil dostatek důkazů před vydáním rozhodnutí a procesní aktivitě žalobkyně naopak ničím nebránil. Navíc, jak uvedl žalovaný k této námitce, která byla součástí odvolání, vztahuje se tvrzení obsažené v poučení v předvolání žalobkyně k ústnímu jednání o tom, že „dle § 52 správního řádu jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení“ k doložení důvodu omluvy z ústního jednání. Ostatně je to i logické proto, poněvadž toto poučení se nevztahuje k celému přestupkovému řízení, v němž jistě neplatí zásada součinnosti, jak správně uvedla žalobkyně, ale pouze ve vztahu k předvolání žalobkyně k ústnímu jednání, vždyť to jasně vyplývá z označení tohoto podkladu. Ostatně o tom, že uvedená citovaná věta z poučení nesvědčí o tom, že by správní orgán vyžadoval uvedenou součinnost ve vztahu k celému přestupkovému řízení, ale pouze ve vztahu k doložení omluvy nebo důležitého důvodu pro nedostavení se žalobkyně jako obviněné k ústnímu jednání, svědčí i úvodní věta z poučení, která zní: „při ústním jednání jste oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí…“. Kdyby správní orgán měl v uvedeném poučení na mysli povinnost součinnosti k celému řízení, jistě by byla v této úvodní větě použita jiná slova, když by např. místo slova „oprávnění“ bylo „povinni“. Avšak i kdyby toto poučení obsahovalo výzvu k součinnosti žalobkyně v celém řízení, tak by ještě tato skutečnost, čili procesní pochybení, automaticky nezpůsobovalo vadu řízení způsobující nezákonnost jako důvodu pro zrušení žalovaného rozhodnutí (argumentace soudu viz výše). I kdyby takové nesprávné poučení zmíněnou výzvu k součinnosti v rozporu s žalobkyní citovanou judikaturou obsahovalo, tak by žalobkyně ještě musela prokázat, že nebýt takové vady (jejichž existenci krajský soud nepřipustil), tak by bylo rozhodnutí pro žalobkyni příznivější. Krajský soud proto shledal uvedenou námitku rovněž jako nedůvodnou.

Ad 6) Žalobkyně v tomto žalobním bodu brojila proti způsobu, jakým se žalovaný vypořádal s její odvolací námitkou, která se týkala procesního postupu správního orgánu I. stupně. Žalobkyně v odvolání namítla, že na poslední straně protokolu dne 12. 5. 2010 stvrdila svým podpisem, že po skončení tohoto ústního jednání budou shromážděny všechny podklady pro vydání rozhodnutí a přesto dne 7. 6. 2010 byly provedeny důkazy svědeckými výpověďmi uvedených strážníků městské policie. V tom spatřovala žalobkyně zmatečnost porušení celého procesního postupu. K tomu žalovaný v žalovaném rozhodnutí uvedl, že „přestože správní orgán I. stupně při ústním jednání dne 12. 5. 2010 dokazování ve věci ukončil, z důvodu potřeby dalšího dokazování mu nic nebránilo, aby nařídil nové ústní jednání, ve kterém v dokazování pokračoval“. Uvedený postup odůvodnil aplikací zásady materiální pravdy. V žalobě žalobkyně tento názor žalovaného považuje za nesprávný, když aplikace zásady materiální pravdy nemůže být v rozporu se zásadou dobré víry a zásadou zákazu

zneužití pravomoci. V tom se však žalobkyně zmýlila. Zásada dobré víry se týká ochrany práv účastníků řízení vzešlých z nezákonného vztahu nabytých v dobré víře. V tomto řízení však žalobkyně žádné právo nenabyla, když se naopak jednalo o odpovědnost za přestupkové jednání. V tomto přestupkovém řízení byl správní orgán povinen opatřovat z úřední povinnosti podklady pro rozhodnutí, zjišťovat všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a protože v tomto řízení byla ukládána z moci úřední povinnost, byl povinen správní orgán zjišťovat i bez návrhu všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu měla být povinnost uložena, čili žalobkyni jako obviněné z přestupkového jednání (§ 50 odst. 2 a 3 správního řádu). Proto i když správní orgán I. stupně při ústním jednání dne 12. 5. 2010 dokazování ve věci ukončil, naopak výše zmíněná povinnost mu ukládala, aby v případě potřeby dalšího dokazování, nařídil nové ústní jednání, ve kterém by v dokazování pokračoval. V tomto přestupkovém jednání totiž nevzniklo žalobkyni jako obviněné z přestupku žádné právo nabyté v dobré víře na základě uvedené skutečnosti spočívající v tom, že správní orgán I. stupně při ústním jednání dokazování ve věci ukončil. Tím spíše nemohla nabýt neexistující právo v dobré víře. Tím spíše, když správní orgán I. stupně postupoval v souladu s platnou právní úpravou, nemohl zneužít svou pravomoc. Není tedy pravdou, že by správní orgán „využil práva svědčící právu soukromému v oblasti práva veřejného“, jak se mylně domnívala žalobkyně. Rovněž tento žalobní bod shledal soud za nedůvodný.

Ad 7) V tomto žalobním bodu žalobkyně namítla, že žalovaný „zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti“, když žalovaný „odmítl“ komentovat namítané porušení zásady materiální pravdy, rozporu se zásadou dobré víry, porušení zásady správního uvážení a porušení principu veřejné správy – služby veřejnosti. Toto konstatování žalobkyně pravdivé není. Žalobkyně v odvolání uvedla, že správní orgán I. stupně porušil zásadu správního uvážení, zásadu dobré víry, zásadu materiální rovnosti, přičemž opomněl dodržet základní princip veřejné správy - službu veřejnosti. Žalovaný se s touto námitkou vypořádal na straně 8 žalovaného rozhodnutí, když podle názoru žalovaného žalobkyně v odvolání neuvedla, v čem konkrétně spatřuje tento rozpor s právními předpisy, ačkoliv byla v napadeném rozhodnutí o náležitostech odvolání řádně poučena. Jak již soud výše uvedl, správní řád č. 500/2004 Sb. přijal jinou konstrukci odvolacího přezkumu, než kterou znal předchozí správní řád č. 71/1967 Sb. Zvýšená odpovědnost účastníka řízení za rozsah odvolacího přezkumu po účastníku správního řízení požaduje, aby v případě obecných tvrzení o porušení zásad správního řízení k těmto tvrzením uvedl i konkrétní věcnou argumentaci. Pozornost, kterou musí odvolací orgán věnovat základním zásadám správního řízení, by v sobě jistě zahrnovala i vyvození důsledků z porušení procesních předpisů, avšak takový přezkum nad rámec odvolacích námitek (tj. v případě takto obecně uvedených zásad, údajně porušených v přestupkovém řízení) však předpokládá, že takové vady jsou ze spisu zjevné. Pokud v případě uvedené námitky týkající se porušení zmíněných zásad měla žalobkyně konkrétně na mysli žalobkyní tvrzená porušení zákona uvedená v předchozích žalobních bodech, tak žádné žalobkyní tvrzené a v odvolání obsažené konstatování o porušení právních předpisů v přestupkovém řízení nebylo odvolacím orgánem zjištěno. Proto žalovaný jako odvolací orgán nebyl povinen ex offo, nad rámec obecných tvrzení žalobkyně o porušení zmíněných zásad, dospět k závěru o důvodnosti této odvolací námitky. A protože žalobkyně ani v žalobě neuvedla konkrétní argumentaci k obecnému tvrzení o porušení zmíněných zásad, nebyl ani krajský soud v souladu s již výše zmíněnou zásadou dispoziční povinen vyhledávat za žalobkyni jednotlivou konkrétní argumentaci k tomuto žalobnímu bodu, respektive k obecným

námitkám žalobkyně o porušení zmíněných zásad správního řízení. Rovněž tento žalobní bod byl shledán za nedůvodný.

Žádný z žalobních bodů neshledal krajský soud za důvodný, proto žalobkyni nemusí „zarážet suverenita jednání správního orgánu, který ve svém rozhodnutí neshledal jediné pochybení ve svém jednání či v jednání prvoinstančního orgánu.“

Z výše uvedených důvodů musel krajský soud žalobu zamítnout jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož neúspěšná žalobkyně neměla právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému toto právo soud nepřiznal, neboť mu náklady řízení nevznikly.

Poučení: Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.). Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s., a contrario).

V Pardubicích dne 19.4.2011

JUDr. Jan Dvořák,v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Monika Marelová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru