Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

52 A 64/2010 - 31Rozsudek KSPA ze dne 10.03.2011

Prejudikatura

7 Afs 216/2006 - 63


přidejte vlastní popisek

52A 64/2010-31

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném s předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Pavla Peláka a Mgr. Moniky Chaloupkové v právní věci žalobce: Správa a údržba silnic Pardubického kraje, IČ 00085031, se sídlem Doubravice 98, 533 53 Pardubice, zastoupeného: JUDr. Františkem Nunvářem, advokátem, se sídlem Šaffova 29, 572 01 Polička, za účasti: Obec Opatovice nad Labem, Pardubická 160, 533 45 Opatovice nad Labem, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 30. 6. 2010, sp.zn. OŽPZ/41557/2010/PL,

takto:

I. Rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 20.10.2009, č.j. ŽP/64890-11/2008/Ves a rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 30.6.2010, sp.zn. OŽPZ/41557/2010/PL se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 10.640,- Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Františka Nunváře, advokáta se sídlem v Poličce, Šaffova 29.

Odůvodnění:

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkoumání rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 30.6.2010, sp. zn. OŽPZ/41557/2010/PL, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 20.10.2009, č.j. ŽP/64890-11/2008/Ves, jímž tento správní orgán I. stupně jako příslušný orgán ochrany přírody a krajiny (dále v textu i jako jen „správní orgán I. stupně“) podle § 46 odst. 1 a 3 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), vyhlásil za skupinu památných stromů stromořadí dvanácti kusů lip, stromy č. 1-15 na pozemku p.č. 2003 v kat. území Opatovice n/L a stromy č. 16-19 na pozemku p.č. 2292 v kat. území Opatovice n/L, přičemž pro tyto památné stromy bylo vymezeno ochranné pásmo dle geometrického zaměření stromů na uvedených pozemcích ve tvaru kruhu o poloměru 70 cm od paty kmene stromů. Zároveň v tomto rozhodnutí správního orgánu I. stupně byly stanoveny podmínky ochrany (zákaz poškozovat, ničit a rušit v přirozeném vývoji, zároveň byl vysloven zákaz v ochranném pásmu památných stromů vyvíjet škodlivou činnost, např. výstavba, terénní úpravy, odvodňování, chemizace). Žalobu odůvodnil žalobce v podstatě následujícím způsobem:

V žalobě předně namítl, že se žalovaný nevypořádal s námitkami žalobce týkajícími se kolize ochranného pásma komunikace, tedy silničního ochranného pásma dle ustanovení § 30 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemích komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), kdy dle odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný kolizi silničního ochranného pásma a ochranného pásma památných stromů nepovažuje za dostatečně závažnou k tomu, aby k vyhlášení památkových stromů s minimálním ochranným pásmem nedošlo. Žalobce zpochybnil názor žalovaného o tom, že „veřejný zájem na zachování hodnotných prvků v krajině, v tomto případě starého stromořadí, je významnější, než veřejný zájem na dogmatickém přístupu k silničnímu ochrannému pásmu jako k území, kde nemohou být chráněny jiné zájmy než zájem správce komunikace“. V tomto případě dle názoru žalobce se nejedná o žádný dogmatický přístup, když nelze zákonem dané silniční ochranné pásmo porušovat rozhodnutím správního orgánu pouze s obecným odkazem na veřejný zájem. Dále žalobce namítl, že v průběhu celého řízení nesouhlasil se závěry v rozhodnutích správních orgánů, že vlastním vyhlášením památných stromů není omezena údržba silničního pozemku, když uváděl povinnosti vlastníka a správce silnice III/29813 vyplývající ze zákona. Zopakoval své tvrzení o střetu uvedených dvou ochranných pásem, přičemž uvedl, že odůvodnění žalovaného o tom, že ochranné pásmo památných stromů bylo vymezeno tak, aby nezasahovalo do vyasfaltované části komunikace (pouze 70 cm od paty kmene lip) je alibistické a účelové ve snaze vyhovět oběma účastníkům řízení. Silniční ochranné pásmo je u této silnice stanoveno ve vzdálenosti 15 m od osy vozovky a tělesem silnice se nerozumí jen asfaltový pás komunikace, ale dle § 11 zákona o pozemních komunikacích těleso silnice je ohraničeno spodním okrajem a vnějšími okraji stavby pozemní komunikace, kterými jsou vnější okraje zaoblených hran zářezů či zaoblených pat náspů, vnější hrany silničních nebo záchytných příkopů nebo rigolů nebo vnější hrany pat opěrných zdí, tarasů, koruny obkladních nebo zárubních zdí nebo zářezů nad těmito zdmi. Silniční ochranné pásmo je stanoveno k ochraně dálnice, silnice a místní komunikace I. nebo II. třídy a provozu na nich, tedy také k provádění údržby, přičemž žalovanému je zřejmé, že ve stanoveném ochranném pásmu památných stromů musí být porušovaná činnost zakázána pro ochranné pásmo v napadeném rozhodnutí, ale také v ustanovení § 46 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny (plán zimní

údržby v tomto místě nařizuje provádění chemické zimní údržby, což je v rozporu s citovaným ustanovením zákona o ochraně přírody a krajiny). Navíc silniční ochranné pásmo zasahuje až za kmeny vyhlašovaných stromů, a to do vzdálenosti od 3,33m do 4,99m za kmeny uvedených stromů. Podle názoru žalobce se dodržování obou ochranných pásem vzájemně vylučuje a nelze stanovit další ochranné pásmo, pokud je v již existující kolizi. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Ve vyjádření polemizoval žalovaný s názorem žalobce o porušení ochranného pásma komunikace. Existence dvou ochranných pásem na jedné ploše není v praxi nic neobvyklého, praktické podmínky jejich fungování se vzájemně nevylučují. Není důvod, že nebude možné běžnou údržbu provádět, zimní údržba se provádí jen na asfaltovou část silnice a ne na travnatý pás. Žalovaný uvedl příklady dvou ochranných pásem na stejné lokalitě (silniční ochranné pásmo a ochranné pásmo železnice dle zákona o drahách atd.). Proto není vyloučeno ani vyhlášení ochranného pásma památných stromů na stávajícím silničním ochranném pásmu tak, aby nedošlo ke kolizi mezi podmínkami ochrany, jak se stalo v tomto případě. Navrhl zamítnutí žaloby.

V replice ze dne 20.12.2010 vyslovil žalobce nesouhlas s názory žalovaného ve vyjádření k žalobě. Správce komunikace nemůže provádět jen běžnou údržbu vozovky, jak uvádí žalovaný, ale musí provádět údržbu a opravu komunikace včetně jejich součástí a jejich příslušenství, včetně náspů, zářezů a příkopů a silničního pozemku, přičemž tyto již zasahují do vyhlášeného ochranného pásma památných stromů. Tyto zářezy, příkopy, rigoly, trativody atd. a silniční pozemek je žalobce jako správce komunikace ze zákona udržovat, je povinen sekat trávu, frézovat zářezy a příkopy, obnovovat a udržovat odvodňovací zařízení dle vyhl. č. 104/1997 (příloha č. 5), a tedy dochází ke střetům ochranných pásem a při této údržbě se může již jednat o škodlivou činnost dle žalovaného rozhodnutí a dle ustanovení § 46 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny. Proto by takto stanovené ochranné pásmo památných stromů v případě jeho dodržování znemožnilo žalobci provádět údržby v silničním ochranném pásmu zřízeném k ochraně silnice a provozu na ní. Existence dvou ochranných pásem na stejné lokalitě je sice častá, avšak za podmínky, že nedochází ke kolizi mezi podmínkami ochrany, jak se stalo v tomto případě. Pokud již existující ochranné pásmo je narušováno i jiným způsobem ochrany jiného zájmu, musí k tomu podle žalobce dojít za souhlasu podmínek toho, pro jehož činnost je existující pásmo již zřízeno. V daném případě se tak nestalo, zájmy na ochraně obou ochranných pásem se vylučují a jsou v kolizi.

Krajský soud v řízení o žalobě podle ustanovení § 65 a následně zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům:

Předně je nutné zdůraznit, že podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“) soud přezkoumává napadané výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tedy platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadaného správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezených v § 75 odst. 2

s.ř.s., přičemž Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadané správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť jím odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14.2.2008, čj. 7Afs 216/2006-63). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2) a povinnost soudu zrušit napadané rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí (srov.např. rozsudek NSS ze dne 12.12.2003, čj. 2Ads 33/2003-78). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu stanovila judikatura jen v určitých, specifických věcech (např. prekluze v daňovém řízení, zánik odpovědnosti za přestupek uplynutím zákonné lhůty, uplatnění zásady ne bis in idem, aplikace zásady „non-refoulement“, aplikace právního předpisu či ustanovení, které na věc nedopadají – avšak to jen při splnění předpokladů stanovaných v judikátu NSS ze dne 28.7.2009, čj. 8 Afs 51/2007-87 ). Konečně, dle názoru krajského soudu, výjimkou z této zásady bude i případ, kdy se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod ze strany správního orgánu, které nebude předmětem žalobních námitek. Důvodem pro tuto výjimku je skutečnost, že ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. představuje normu procesněprávní, a pokud se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod, tak je třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné, a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto může v takovém případě krajský soud aplikovat hmotněprávní ustanovení Listiny základních práv a svobod i za situace, kdy žalobce tuto námitku v žalobě vůbec neuplatnil (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, čj. 2 As 9/2008, který sice se vztahoval ke kasační stížnosti, ale lze jej argumentum a simili aplikovat i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť základní úvaha aplikovaná v tomto případě je použitelná i v tomto řízení).

Krajský soud se tedy ve smyslu zmíněné judikatury nejprve zabýval otázkou, zda existuje některá z výše zmíněných výjimek ve vztahu k aplikaci dispoziční zásady, tj. zda je dán důvod proto, aby soud aplikoval některou z výše uvedených výjimek. V této souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že žalované rozhodnutí netrpí vadou uvedenou v ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., žalované rozhodnutí není nicotné (§ 76 odst. 2) a rovněž se nejedná o zmíněné další případy průlomu do dispoziční zásady. Proto se krajský soud dále zaměřil na přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2).

Úvodem musel krajský soud konstatovat, že žalobce je subjektem, který plní povinnosti při správě komunikace, při její údržbě a k zajištění bezpečnosti silničního provozu dle zákona č. 13/1997 Sb., může být tedy zkrácen na svých právech žalovaným rozhodnutím, když mezi účastníky není sporu o tom, že ochranné pásmo komunikace – silnice III./29813, v důsledku žalovaného rozhodnutí koliduje s ochranným pásmem vymezeným žalovaným

rozhodnutím. Ostatně žalovaný byl účastníkem správního řízení, v němž bylo žalované rozhodnutí vydáno.

Základní a stěžejní spornou otázkou mezi žalobcem a žalovaným je posouzení postupu orgánu přírody a krajiny, kdy správní orgán I. stupně vydal výše zmíněné rozhodnutí podle ustanovení § 46 odst. 3 zákona o ochranně přírody a krajiny, přičemž ochranné pásmo uvedených památných stromů zasáhlo do ochranného pásma výše zmíněné komunikace, tedy do silničního ochranného pásma podle § 30 zákona o pozemních komunikacích. Z názorů žalovaného uvedených v žalovaném rozhodnutí lze zjistit přesvědčení žalovaného o tom, že vzhledem k významu na zachování hodnotných prvků v krajině, tedy „v tomto případě starého stromořadí“, je důležitější veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny, než veřejný zájem na dogmatickém přístupu k silničnímu ochrannému pásmu jako k území, kde nemohou být chráněny jiné zájmy, než zájmy správce komunikace. Žalovaný zároveň poukázal na případy existence několika ochranných pásem na jedné ploše a zároveň tvrdil, že jestliže dosud rostoucí dřeviny prosperovaly a dosavadní údržbu nijak nekomplikovaly ani neomezovaly, není důvod se domnívat, že nyní se situace změní a najednou nebude možné běžnou údržbu zmíněné komunikace včetně jejích součástí provádět (viz vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 26.11.2010). V tom se však žalovaný zmýlil.

Podle názoru krajského soudu není možné nadřazovat zájem na ochraně přírody a krajiny nad zájmem na údržbě a ochraně komunikace podle zákona o pozemních komunikacích, když podle názoru krajského soudu nemá oprávnění orgán ochrany přírody a krajiny v podstatě zlehčovat jiný veřejný zájem a nadřazovat svůj vlastní zájem na ochraně přírody a krajiny nad tímto jiným zájmem. Takovou možnost mu platná právní úprava nedává, pokud ano, jistě by ji zmínil ve svém rozhodnutí. Pokud správní orgán usiluje o zřízení ochranného pásma, a to nejen podle zákona o ochraně přírody a krajiny, přičemž takové ochranné pásmo zasahuje do jiného, již existujícího ochranného pásma, je povinen si vyžádat stanovisko dotčeného orgánu státní správy k vydání svého rozhodnutí, tj. stanovisko toho správního orgánu, který zabezpečuje výkon státního dozoru ve vztahu k již existujícímu ochrannému pásmu. V dané věci tedy byl povinen žalovaný si vyžádat stanovisko příslušného silničního správního úřadu, který zabezpečuje výkon státní správy týkající se zmíněné komunikace (§ 40 zákona o pozemních komunikacích, § 136 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění). Pokud by došlo k situaci, že by tento silniční správní úřad nevyslovil souhlas, tedy nevydal by kladné stanovisko k vydání rozhodnutí o ochranném pásmu podle § 46 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, pak by vzniklý rozpor musel být řešen podle ustanovení § 136 odst. 6 správního řádu. Není však možné, aby orgán ochrany přírody a krajiny namísto, aby si vyžádal stanovisko tohoto příslušného správního orgánu, sám, v podstatě za něj, si věc z pohledu veřejného zájmu upraveného jiným právním předpisem, který se ho v podstatě netýká (zákon o pozemních komunikacích), posoudil sám to, co mělo být předmětem stanoviska silničního správního úřadu. Žalovaný tak překročil svou pravomoc, rozhodoval tedy tak, že státní moc neuplatnil tak, jak mu to stanovuje článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V tomto ustanovení Listiny základních práv a svobod je totiž pojmově obsažen ústavní imperativ v podobě povinnosti orgánů veřejné moci činit, co jím zákon ukládá, a je v něm zakotvena garance proti zneužití moci i právní jistota faktické realizace státní moci tam, kde zákon tuto realizaci předpokládá. Je jistě pravdou, že na jedné ploše může existovat více ochranných pásem, avšak vždy se tak musí stát ve shodě těch správních orgánů, které jsou oprávněny ochranné pásmo zřídit, či se vyjadřovat k činnostem v tomto ochranném pásmu. V daném případě došlo ke střetu veřejných zájmů, a to zajmu na ochraně přírody a krajiny ve vztahu k vymezenému ochrannému pásmu v souvislosti s vyhlášením památných stromů správním orgánem I. stupně podle § 46 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny a s jiným veřejným zájmem v souvislosti s již existujícím ochranným pásmem, a to silničním ochranným pásmem podle § 30 zákona o pozemních komunikacích. Tvrzení žalovaného o tom, že pokud dosud „rostoucí dřeviny prosperovaly a dosavadní údržbu nijak nekomplikovaly ani neomezovaly“ a že tedy není proto „důvod se domnívat, že nyní se situace změní a najednou nebude možné běžnou údržbu provádět“, je zavádějící a předčasné. Zřízením uvedeného ochranného pásma podle zákona o ochraně přírody a krajiny se totiž situace v daném případě zcela změní, neboť sama skutečnost bez dalšího, že dosud „zde rostoucí dřeviny prosperovaly a dosavadní údržbu nijak nekomplikovaly ani neomezovaly“ ještě neznamená, že tomu tak bude i v budoucnu. A to tím spíše, když činnost žalobce v uvedeném ochranném pásmu již může být posuzována zcela jinak, a to ve světle zájmu na ochraně přírody a krajiny, tedy může být hodnocena jako škodlivá činnost ve smyslu ust. § 46 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny. Posouzení této činnosti žalobce a její zhodnocení může učinit pouze ten správní orgán, který má zákonem danou pravomoc se k tomu vyjadřovat, tedy viz výše zmíněný silniční správní úřad, nikoliv orgán ochrany přírody a krajiny. Bylo by tedy předčasné hodnotit podrobně jednotlivé argumenty žalobce uvedené v žalobě a argumenty žalovaného vymezené v žalovaném rozhodnutí a v replice k dané problematice z hlediska hodnocení činností žalobce v ochranném pásmu, když toto musí být předmětem posouzení silničního správního úřadu, nikoliv soudu.

Z výše uvedených důvodů musel soud žalované rozhodnutí pro nezákonnost zrušit, a to včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přičemž rozhodl o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem krajského soudu (§ 78 odst. 1, § 78 odst. 4 a 5 s. ř. s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož úspěšný žalobce měl právo na náhradu nákladů proti žalovanému, přičemž tato náhrada zahrnuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2000,-- Kč, odměnu a paušální náhradu za tři úkony právní služby (příprava a převzetí věci, sepis žaloby a sepis repliky), tedy 3 x 2100,-- Kč a 3 x 300,-- Kč s připočtením 20 % DPH, tedy celkem 10.640,-- Kč (§ 3, 9, 11, 13 vyhl. 177/1996 Sb.).

Poučení: Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.). Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s., a contrario).

V Pardubicích dne 10.3.2011

JUDr. Jan Dvořák, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Marelová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru