Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

52 A 61/2010 - 83Rozsudek KSPA ze dne 18.04.2011

Prejudikatura

7 Afs 216/2006 - 63


přidejte vlastní popisek

52A 61/2010-83

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Holíka a Mgr. Moniky Chaloupkové ve věci žalobců: a) A. Z., b) J. Z., , oba zastoupených: JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, AK se sídlem Praha 5 – Smíchov, Štefánikova 48, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, za účasti: J.Č., v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 13.8.2010, čj. ODSHI-51816/2010-Sv,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobci se včasnou žalobou domáhali soudního přezkumu rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 13.8.2010, čj. ODSHI-51816/2010-Sv, kterým žalovaný zamítnul podle § 92 odst. 1 zák. č. 500/1994 Sb., správní řád , v platném znění (dále jen „správní řád“) odvolání žalobců proti stavebnímu povolení vydaném speciálním stavebním úřadem (Magistrát města Pardubic – dále jen „správní orgán I. stupně“) dne 19.3.2007, pod čj. OD6.450.1/06/MoD66/06, jenž se týkalo povolení stavby „Technická infrastruktura Srch –

Jih“ SO 07- komunikace a zpevněné plochy na pozemcích par. č. 94/3, 95/5, 97/1, 98/9, 522/7 a 107/92 v kat. území Srch. Uvedené odvolání žalovaný zamítl jako nepřípustné, když nepovažoval žalobce za účastníky uvedeného stavebního řízení, přičemž stavební povolení vydané v tomto stavebním řízení nabylo právní moci již dne 25.4.2007. Žalobci odůvodnili žalobu následujícím způsobem.

Žalobci se o vydání výše zmíněného stavebního povolení dozvěděli v průběhu 1. týdne měsíce září 2008 a jako opomenutí účastníci řízení podali dne 11.9.2008 proti uvedenému rozhodnutí odvolání, které in eventum, pro případ jeho zamítnutí, formulovali jako návrh na obnovu řízení. Žalovaný toto odvolání žalobců rozhodnutím ze dne 5.12.2008, čj. ODSHI – 46891/2008/My zamítnul. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 3.6.2009 ve věci vedené pod sp. zn. 52Ca 6/2009 bylo toto rozhodnutí zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný opětovně rozhodoval a opět toto odvolání žalobců rozhodnutím ze dne 10.12.2008 zamítnul. Následoval rozsudek zdejšího soudu ze dne 24.11.2009, ve věci vedené pod sp. zn. 52Ca 25/2009, kterým bylo toto rozhodnutí opět zrušeno. Žalovaný znovu rozhodl o zmíněném odvoláním rozhodnutím ze dne 3.8.2009 tak, že je jako nepřípustné zamítnul a na základě podané žaloby rozsudkem „zdejšího soudu“ ze dne 15.4.2010, čj. 52Ca 41/2009-94 bylo žalobou toto předchozí rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalobci dále popsali obsah výše zmíněného posledního zrušujícího rozsudku podepsaného soudu ze dne 15.4.2010, čj. 52Ca 41/2009-94 a rovněž popsali obsah žalovaného rozhodnutí, které následovalo po vydání zmíněného posledního zrušující rozsudku podepsaného soudu ze dne 15.4.2010, čj. 52Ca 41/2009-94. Žalobní body, obsahující konkrétní žalobní námitky, žalobci v podstatě specifikovali až v části V. a VI. žaloby, přičemž tyto žalobní body pro přehlednost krajský soud uvádí v následujícím pořadí.

1. Žalobci „mají za to“, že žalovaný postupuje mimo zcela zadaný závazný rámec v této věci a svým účelovým hodnocením, učiněným mimo tento rámec, porušuje zcela jasné pokyny, které v tomto řízení, v této věci a mezi týmiž účastníky zadal zdejší soud svým rozsudkem čj. 52Ca 41/2009-94 ze dne 15.4.2010. Dodali, že pokud je zadán soudem závazný právní názor, není jedna ze stran sporu oprávněna takto závazné zadání porušovat. Pokud měl žalovaný na „situaci“ jiný názor než zdejší soud, mohl proti zmíněnému rozsudku ze dne 15.4.2010 podat kasační stížnost. Avšak „jeho postup, jakési pokoutné změny hodnocení mimo závazný zadaný rámec, pouze svědčí o jeho hrubé neúctě k právu a o snaze narušovat právní prostředí.“ Takový postup je podle názoru žalobců v rozporu s článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobci dále v žalobě rozsáhle odůvodnili svoje účastenství historickým popisem občanskoprávního sporu s Janou Valáškovou, pro kterou bylo dosud vedeno v katastru nemovitostí zapsané vlastnické právo pro pozemky, na nichž je umístěna výše zmíněná stavba, na níž bylo vydáno zmíněné stavební povolení rozhodnutím správního orgánu I. stupně. K tomuto vývoji uvedli žalobci následující jimi tvrzené skutečnosti:

Žalobci se dozvěděli o vydání výše zmíněného stavebního povolení, kterým byla povolena výše uvedená stavba pro stavebníka J. Č., v průběhu 1. týdne měsíce září roku 2008 a „jako opomenutí účastníci řízení podali dne 11.9.2008 proti uvedenému

rozhodnutí odvolání, které in eventum, pro případ jeho zamítnutí, formulovali jako návrh na obnovu řízení.“ V tomto odvolání žalobci uvedli, že jsou podle smlouvy o budoucí smlouvě uzavřené dne 6.12.1994 s J. V., osobami oprávněnými k uzavření kupních smluv mimo jiné na pozemky specifikované v uvedeném odvolání, na kterých byla povolena stavba, přičemž vlastníkem těchto pozemků byla J.V. Podle dodatku k výše uvedené smlouvě o smlouvě budoucí jsou žalobci mimo jiné oprávněni k užívání výše uvedených pozemků za účelem jejich zemědělského využití. Žalobou ze dne 6.4.1999 uplatnili žalobci proti J.V. jako vlastnici těchto pozemků právo na uzavření kupní smlouvy o prodeji těchto pozemků (parc. č. 97 a 98/9 v kat. území Srch). Rozsudkem Okresního soudu („dále v textu i jen OS“) v Pardubicích čj. 18C 75/99-512 ze dne 6.11.2003 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 19.10.2004, čj. 23Co 81/2004-551 byla uvedená žaloba žalobců zamítnuta. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.3.2007, čj. 33Odo 343/2005-576 došlo na základě dovolání žalobců ke zrušení výše zmíněného rozsudku o zamítnutí žaloby, současně došlo k obnovení platnosti předběžného opatření, které bylo vydáno v předchozím soudním řízení, kterým byla J.V. zavázána zdržet se převodu vlastnického práva k těmto pozemkům na jinou osobu než na žalobce. Dále následoval rozsudek OS v Pardubicích ze dne 27.6.2008, čj. 18C 147/2007-850, který navazoval na zmíněný zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ČR, přičemž tímto rozsudkem byla Jana Valášková zavázána uzavřít s žalobci kupní smlouvu, na jejímž základě J.V. jako prodávající touto smlouvou prodává žalobcům jako kupujícím v rozsudku specifikované pozemky, přičemž vlastnické právo k prodávaným pozemkům nabudou do společné jmění jako manželé žalobci jeho vkladem do katastru nemovitostí s tím, že tento návrh jsou oprávněni podle tohoto rozsudku provést samostatně bez součinnosti žalovaného. Současně touto smlouvou byli žalobci zavázáni k úhradě kupní ceny za prodej těchto pozemků ve výši 106.598,80 Kč. Proti tomuto rozsudku však bylo podáno odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 22.9.2009, čj. 23Co 430/2008-98 tak, že zmíněný rozsudek OS v Pardubicích změnil tak, že žalobu zamítnul. Žalobci však využili opět dovolání, když tento rozsudek krajského soudu tímto mimořádným opravným prostředkem napadli.

A právě tuto skutečnost, tedy zmíněné dovolací řízení, nevzal žalovaný „v potaz“. S uvedenou skutečností, tedy s dovoláním žalobců proti zmíněnému rozsudku krajského soudu vydaném v občanskoprávním řízení souvisí další, druhá námitka žalobců, dále uvedená pod bodem 2.

2. Žalobci namítli, že pokud bude zmíněný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22.9.2009, čj. 23Co 430/2008-918, kterým byla zamítnutavýše zmíněná žaloba žalobců proti J. V., dovolacím soudem zrušen a tento soud bude nadále vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR, po potvrzení rozsudku soudu I. stupně soudem odvolacím, tak se žalobci dostanou do postavení kupujících předmětných pozemků, na nichž je komunikace budována (tedy jedná se o stavbu povolenou výše zmíněným stavebním povolením – pozn. krajského soudu), s právem jednostranného návrhu vkladu jejich vlastnictví do katastru nemovitostí a jeho následkem se stanou vlastníky předmětných pozemků. K tomu žalobci uvedli, že J. Č.a J. V. vykonávají současně záměrně takové úkony, které oprávněné zájmy žalobců poškozují.

3. 4. Žalobci dále poukázali na to, že spor s J. V. o její povinnosti uzavřít s nimi kupní smlouvu, je veden od 6.4.1999, tedy výše než 11 let, kdy v tomto období bylo o jejich žalobě různým způsobem, který historicky již žalobci popsali výše, různě rozhodováno. J.V. jako žalovaná v předmětné věci jejich práva žalobců „neguje“ a svými faktickými postupy vytváří situaci, kdy žalobci jsou nuceni brojit i proti veřejnoprávním rozhodnutím vydávaným na podporu jejího faktického postupu. Pokud by bylo vycházeno z pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jak to činí žalovaný ve svém žalovaném rozhodnutí, a „pokud by následně došlo k jeho zrušení Nejvyšším soudem ČR, vznikla by žalobcům nepochybně nenahraditelná újma“.

5. Ve vztahu k výše uvedeným skutečnostem odkázali žalobci na předchozí rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.3.2007, kterým byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu – Krajského soudu v Hradci Králové , pobočky v Pardubicích ze dne 19.10.2004.

6. Žalobci tak tvrdili, že byli zkráceni na svých právech postupem správního orgánu takovým způsobem, že to mělo za následek nezákonné rozhodnutí a navrhli, aby soud žalované rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že v žalovaném rozhodnutí respektoval právní názor krajského soudu vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 15.4.2010, čj. 52Ca 41/2009-94, když se již nezabýval předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení a vydání nového rozhodnutí, jak to učinil v předchozím svém rozhodnutí. Žalovaný zopakoval právní názor z žalovaného rozhodnutí o tom, že vzhledem k pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22.9.2009, čj. 23Co 430/2008-918, kterým bylo rozhodnuto, že požadavek manželů Z., aby J. V. byla povinna s manžely Z. uzavřít kupní smlouvu na prodej dotčených pozemků, byl zamítnut, nemají žalobci žádný právní titul, na základě kterého by se mohli domáhat účastenství v předmětném stavebním řízení. Po nabytí právní moci zmíněného rozsudku právo účastenství ve stavebním řízení žalobcům nesvědčí, neboť nemají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich, ani nemají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich a jejich práva tedy nemohla být napadeným stavebním rozhodnutím dotčena. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

V replice k vyjádření žalovaného žalobci uvedli, že „zdejší soud“ v řízení a v navazujícím rozsudku ze dne 15.4.2010, čj. 52Ca 41/2009 zaujal „pro žalovaného zcela závazné stanovisko, podle něhož je na žalobce nutno jako potencionální účastníky hledět až do rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR o jimi podaném mimořádném opravném prostředku, tedy dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 22.9.2009, čj. 23Co 430/2008-918.“ Toto, poněkud nepochopitelně, žalobci zopakovali v následující části své repliky. Dále žalobci odkázali na údaje uvedené v žalobě, které v podstatě zopakovali, když „zkopírovali“ příslušnou část žaloby do repliky.

Osoba zúčastněná na řízení se nevyjádřila. Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí v řízení o žalobě vedeném podle ust. § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům:

Předně je nutné zdůraznit, že podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“) soud přezkoumává napadané výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tedy platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadaného správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezených v § 75 odst. 2 s.ř.s., přičemž Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadané správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť jím odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14.2.2008, čj. 7Afs 216/2006-63). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2) a povinnost soudu zrušit napadané rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí (srov.např. rozsudek NSS ze dne 12.12.2003, čj. 2Ads 33/2003-78). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu stanovila judikatura jen v určitých, specifických věcech (např. prekluze v daňovém řízení, zánik odpovědnosti za přestupek uplynutím zákonné lhůty, uplatnění zásady ne bis in idem, aplikace zásady „non-refoulement“, aplikace právního předpisu či ustanovení, které na věc nedopadají – avšak to jen při splnění předpokladů stanovaných v judikátu NSS ze dne 28.7.2009, čj. 8 Afs 51/2007-87 ). Konečně, dle názoru krajského soudu, výjimkou z této zásady bude i případ, kdy se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod ze strany správního orgánu, které nebude předmětem žalobních námitek. Důvodem pro tuto výjimku je skutečnost, že ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. představuje normu procesněprávní, a pokud se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod, tak je třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné, a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto může v takovém případě krajský soud aplikovat hmotněprávní ustanovení Listiny základních práv a svobod i za situace, kdy žalobce tuto námitku v žalobě vůbec neuplatnil (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, čj. 2 As 9/2008, který sice se vztahoval ke kasační stížnosti, ale lze jej argumentum a simili aplikovat i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť základní úvaha aplikovaná v tomto případě je použitelná i v tomto řízení).

Krajský soud se tedy ve smyslu zmíněné judikatury nejprve zabýval otázkou, zda existuje některá z výše zmíněných výjimek ve vztahu k aplikaci dispoziční zásady, tj. zda je dán důvod proto, aby soud aplikoval některou z výše uvedených výjimek. V této souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že žalované rozhodnutí netrpí vadou uvedenou v ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., žalované rozhodnutí není nicotné (§ 76 odst. 2) a rovněž se nejedná o zmíněné další případy průlomu do dispoziční zásady. Proto se krajský soud dále zaměřil na přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2).

V uvedené souvislosti je tedy dále nutné se zabývat tím, co vlastně lze rozumět pod žalobním bodem, v jehož mezích je povinen krajský soud přezkoumávat žalované rozhodnutí. K tomu, aby soud mohl meritorně žalobu projednat v mezích žalobních bodů, je totiž třeba, aby žalobce konkrétně v žalobě uvedl, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadané výroky rozhodnutí za nezákonné (§ 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s.). Obecné tvrzení o rozporu žalovaného rozhodnutí s právními předpisy není vůbec způsobilým žalobním bodem k tomu, aby soud se takovým obecným tvrzením zabýval a sám ex officio za žalobce vyhledával konkrétní skutkové a právní důvody, které by svědčily o rozporu žalovaného rozhodnutí s právními předpisy. Je totiž čistě věcí žalobce, který v souladu s dispoziční zásadou ovládající řízení před správním soudem, v duchu zásady „každý, nechť si střeží svá práva sám“, uvedl v žalobě konkrétní skutečnosti, které by svědčily o nezákonnosti žalovaného rozhodnutí. To jest žalobce je povinen uvést konkrétní právní argumentaci tak, aby bylo zřejmé, z jakých skutkových a právních důvodů konkrétně vymezených považuje žalobce napadané výroky jednotlivých rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, přičemž žalobní námitky musí být ve vztahu k projednávané věci a ve vztahu k žalobci individualizované, tj. nikoliv v obecné formě (srov.např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.10.2004, čj. 4Azs 149/2004-52). Jinými slovy projednatelným žalobním bodem ve správním soudnictví je pouze takový, jenž obsahuje individualizovaná skutková tvrzení doprovázená konkrétní právní argumentací, z níž by bylo zřejmé, z jakých důvodů považuje žalobce napadané výroky rozhodnutí žalovaného za nezákonné nebo nicotné. Jestliže jsou žalobní body formulovány natolik obecně a vágně, že jsou pouhou parafrází zákonného textu, nelze je za řádné žalobní body považovat (srov.rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.5.2007, čj. 8As 43/2006-74). Žalobní body tedy musí obsahovat individualizovaná skutková tvrzení doprovázená konkrétní právní argumentací, přičemž líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých obvyklých nezákonností, k nimž při vyřizování věci určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností, jednoznačně odlišitelným popisem. V rámci uvedené dispoziční zásady totiž je žalobce povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti, přičemž právní náhled na věc se nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud by žalobce odkazoval pouze na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž se musí jednat o odkazu na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20.12.2005, čj. 2Azs 92/2005-58). Žalobce svá konkrétní a dostatečně individualizovaná tvrzení nemusí podřazovat pod přesná ustanovení právních předpisů,

protože platí, že soud zná právo (rozsudek NSS ze dne 20.12.2005, čj. 2 Azs 92/2005-58). Vyzývat k odstranění vad může soud žalobce jen v případě, kdy žalobní bod zahrnuje vyjádření žalobce, z něhož lze byť i jen v nejhrubších obrysech dovodit, že žalobce má napadené rozhodnutí za nezákonné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2.8.2007, čj. 2 Azs 54/2007-42), avšak ne vždy je soud povinen vyzývat žalobce k odstranění vad žaloby (srov. rozsudek NSS ze dne 23.10.2003, čj. 2 Azs 9/2003-40). A nyní již k meritu věci:

Jak vyplývá ze správního spisu, zejména z žalovaného rozhodnutí a ze shodného vyjádření účastníků, podali žalobci dne 11.9.2008 odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byla povolena výše zmíněná stavba komunikace a zpevněných ploch na pozemcích specifikovaných dle stavebního povolení vydaného správním orgánem I. stupně dne 19.3.2007 pod čj. výše zmíněným, přičemž podle doložky právní moci na tomto rozhodnutí nabylo toto stavební povolení právní moci dne 25.4.2007. Krajský soud dále z kolaudačního rozhodnutí vydaného Magistrátem města Pardubic dne 20.8.2008, čj. OD6.450.2/06/08/Mo s vyznačenou doložkou právní moci s datem nabytím právní moci dne 21.8.2008 zjistil, že povolovaná stavba byla dne 20.8.2008 zkolaudována, čili v době vydání kolaudačního rozhodnutí musela být nepochybně dokonce i postavena.

Žalobci tedy po téměř roce a půl po nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně a po kolaudaci této již postavené stavby toto rozhodnutí – stavební povolení napadli odvoláním, když se považovali za opomenuté účastníky tohoto stavebního řízení. Žalobci se považovali za opomenuté účastníky řízení vzhledem k tomu, že se prohlásili za osoby mající k pozemkům, na nichž měla být stavba provedena, „jiná práva“ ve smyslu ust. § 59 odst. 1 zák. č. 150/1976 Sb., stavební zákon, v platném znění (dále jen „stavební zákon“). Tato „jiná práva“ měla žalobcům náležet z dohody o smlouvě budoucí na uzavření smlouvy k pozemkům ve vlastnictví J.V. jako vlastnice zmíněných pozemků. O tom, zda toto právo spočívající v uzavření kupní smlouvy na základě dohody o smlouvě budoucí – kupní žalobcům náleží či nikoliv, je veden dlouhodobě občanskoprávní spor mezi vlastnicí těchto pozemků J. V. a žalobci, což ostatně podrobně popsali žalobci i v žalobě. Žalovaný v žalovaném rozhodnutí, kterým zamítl odvolání žalobců jako nepřípustné, vycházel ze skutečnosti, že v době vydání rozhodnutí žalovaným existoval zamítavý rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22.9.2009, čj. 23Co 430/2008-918 týkající se výše zmíněného občanskoprávního sporu, kterým bylo rozhodnuto tak, že předchozí rozsudek okresního soudu byl změněn tak, že požadavek žalobců na to, aby J.V. byla povinna s žalobci uzavřít kupní smlouvu na prodej uvedených pozemků, se zamítá. Proto žalovaný dospěl k závěru, že podle zmíněného rozsudku krajského soudu, který nabyl právní moci, nemají žalobci žádný právní titul, na jehož základě by se mohli domáhat účastenství v předmětném stavebním řízení, když jejich požadavek vznesený v uvedeném soudním občanskoprávním řízení na stanovení povinnosti J.V. uzavřít kupní smlouvu na prodej dotčených pozemků, byl zamítnut. Podle názoru žalovaného tak stavebním povolením nemohlo být zasaženo do práv či povinností žalobců, protože byť žalobci mohli být na základě smlouvy o smlouvě budoucí považováni za účastníky stavebního řízení podle ust. § 59 odst. 1 stavebního zákona, tak po nabytí právní moci zmíněného rozsudku odvolacího soudu ze dne 22.9.2009 jim právo účastenství nesvědčí, neboť nemají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich, ani nemají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, a jejich práva tedy nemohla být napadeným stavebním rozhodnutím dotčena. Naopak žalobci

s tímto právním názorem nesouhlasili, když poukazovali na skutečnost, že proti zmíněnému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl jejich zmíněný požadavek zamítnut (tedy byla zamítnuta zmíněná žaloba), tak tento občanskoprávní spor je „procesně nedokončen“, neboť proti tomuto rozsudku podali dovolání jako mimořádný opravný prostředek. A právě tuto skutečnost žalovaný měl vzít podle názoru žalobců v potaz, že pokud by tento rozsudek (ze dne 22.9.2009, čj. 23Co 430/2008-918 vydaný Krajským soudem v Hradci králové – pobočka v Pardubicích v občanskoprávním soudním řízení) byl zrušen, tak se „žalobci dostanou do postavení kupujících předmětných pozemků, na nichž je komunikace budována, s právem jednostranného návrhu vkladu jejich vlastnictví do katastru nemovitostí a jeho následkem vlastníky předmětných pozemků.“ Uvedený právní názor žalobců je uveden v bodě ad 2) a krajský soud považoval nejprve za nutné se vypořádat s tímto právním názorem žalobců, který považoval za nesprávný z následujících důvodů, tedy k tomuto žalobnímu bodu (ad 2) krajský soud uvádí následující závěry:

Ad2): Žalovaným rozhodnutím bylo podle ust. § 92 odst. 1 správního řádu odmítnuto odvolání žalobců proti zmíněnému stavebnímu povolení, a to z důvodu, že žalobci nebyli účastníky správního řízení, v němž bylo toto stavební povolení vydáno. Jedná se tak o problematiku tzv. opomenutých účastníků řízení, když žalobci brojili odvoláním proti již pravomocnému rozhodnutí správního orgánu, tedy vůči zmíněnému stavebnímu povolení.

Ochrana práv opomenutých účastníků řízení vymezených v ustanovení § 27 odst. 1 správního řádu je z pohledu platné právní úpravy zajištěna tak, že i kdyby správní úřad opomenul někoho jako účastníka řízení, a i kdyby považoval správní orgán svá rozhodnutí za pravomocná, tak takový opomenutý účastník má právo podat odvolání proti takovému rozhodnutí. Na druhé straně je ovšem mít nutně na paměti, že toto právo není absolutní, přičemž při posouzení této problematiky opomenutých účastníků řízení je nutné zkoumat další předpoklady, jejichž vymezením se kompletně zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v zásadním svém rozhodnutí, a to v rozsudku ze dne 17.2.2009, čj. 2As 25/2007-118. V tomto rozsudku jsou podrobně specifikovány různé případy opomenutých účastníků řízení s různými způsoby jejich řešení správními orgány a potažmo soudy ve správním soudnictví. V části čtvrté zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu (odst. 54 a násl.) rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zkoumal případy, kdy opomenutý účastník vystoupí poté, kdy správní orgán již vyznačil nabytí právní moci, a účastenství současně správní orgán popírá. Dále je v tomto rozsudku uvedeno, že popření účastenství – aby tu byl skutečný spor a měly se od čeho odvíjet žalobní lhůty – se musí nejprve stát procesně účinným způsobem, například zamítnutím odvolání pro nepřípustnost – dle § 92 odst. 1 správního řádu, což se v projednávané věci stalo. Pak je na opomenutém účastníkovi, aby napadl takové zamítavé rozhodnutí včas žalobou na soudě dle § 65 s.ř.s., což žalobci učinili. Pro takový případ Nejvyšší správní soud uvedl, že „soud poté – řídě se obdobnými úvahami jako správní orgán v postupu podle bodu třetího (bod třetí zmíněného citovaného rozsudku RS Nejvyššího správního soudu – pozn. krajského soudu) – vyšetří jako otázku předběžnou, zda tu jde nebo nejde o opomenutého účastníka. Není-li žalobce opomenutým účastníkem, soud žalobu bez dalšího zamítne.“ Krajský soud ve smyslu zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu se proto zabýval tím, zda v projednávané věci byli žalobci opomenutými účastníky, či nikoliv. V tomto případě dospěl soud k závěru, že žalobci opomenutými účastníky tohoto řízení nebyli, a to z následujících důvodů.

Při rozhodování správního orgánu o tom, zda žalobci byli či nebyli opomenutými účastníky uvedeného stavebního řízení, je nutné předně vycházet z platné právní úpravy týkající vymezení účastníků stavebního řízení, jenž bylo vedeno podle předchozího stavebního zákona, tj. dle stavebního zákona ve znění vydaném pod č. 50/1976 Sb.. Dále byl správní orgán povinen ve svém rozhodnutí uvést skutkové právní závěry, které vedly žalovaného k rozhodnutí o tom, že žalobci nebyli opomenutými účastníky uvedeného stavebního řízení, tedy že nebyli účastníky uvedeného stavebního řízení. Zároveň v dané věci byl žalovaný povinen zabývat věcně důvodem, který žalobci v odvolání uváděli jako důvod svého účastenství ve zmíněném stavebním řízení.

Tyto povinnosti na rozdíl od předchozího rozhodnutí o zmíněném odvolání, a to v rozhodnutí vydaném žalovaným dne 3.8.2009, pod čj. ODSHI- 30484/2009-My, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pro vady řízení zrušil rozsudkem ze dne 15.4.2010, čj. 52Ca 41/2009-94 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, žalovaný splnil. V žalovaném rozhodnutí totiž žalovaný věcně se zabýval důvodem účastenství žalobců, které tito uvedli v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně (tedy proti stavebnímu povolení), přičemž tímto důvodem mělo být dle jejich tvrzení právo na uzavření kupní smlouvy o prodeji pozemků, na nichž byla povolovaná stavba umístěna, a to na základě již výše zmíněné smlouvy o budoucí kupní smlouvě, uzavřené dne 6.12.1994 s vlastnicí těchto pozemků J.V. přičemž podle jejich tvrzení právě tato smlouva o smlouvě budoucí jim zakládala právo na uzavření kupní smlouvy na tyto pozemky, kdy by dle zmíněné smlouvy byli žalobci kupujícími aj.J.V. prodávajícím. Předně je nutné konstatovat, že účastníky správního řízení, v němž bylo vydáno zmíněné stavební povolení, vymezoval stavební zákon v ust. § 59 odst. 1, přičemž podle ust. § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona jsou účastníky stavebního řízení i osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich, včetně osob, které mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, a tato práva mohou být stavebním povolením přímo dotčena. Tato právní úprava předchozího stavebního zákona na rozdíl od nové právní úpravy (srov. s ust. § 109 odst. 1 písm. d) zák. č. 183/2006 Sb., stavební zákon, v platném znění) považovala za účastníky stavebního řízení i osoby mající k pozemkům, na nichž měla být stavba provedena a povolena stavebním povolením, „jiná práva“, pod které bylo tehdy možné subsumovat i osoby s právy vyplývajícími z dohod o budoucí kupní smlouvě (§ 59 odst. 1 písm. b) a § 139 písm. f) stavebního zákona č. 50/1976 Sb.). Stavební zákon č. 50/1976 Sb. v ust. § 139 písm. f) za jiná práva k pozemkům nebo stavbám ve smyslu ust. § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona považoval právo hospodaření s majetkem státu a právo odpovídající věcnému břemeni, avšak před těmito zákonnými důvody je uvedeno slovo „zejména“, čili uvedený výčet „jiných práv“ je pouze příkladmý a podle názoru krajského soudu zahrnuje i výše zmíněnou smlouvu o smlouvě budoucí, která byla uzavřena mezi J. V. a žalobci podle § 50a občanského zákoníku. Žalovaný v žalovaném rozhodnutí však dospěl k závěru, že „byť manželé Z. mohli být na základě smlouvy o smlouvě budoucí považováni za účastníky stavebního řízení podle ust. § 59 odst. 1 písm. f) zák. č. 50/1976 Sb., tehdejší platné právní úpravy, tak po nabytí právní moci výše uvedeného rozsudku ze dne 22.9.2009 pod čj. 23Co 430/2008-918 jim právo účastenství nesvědčí, neboť nemají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich, ani nemají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, a jejich práva tedy nemohly být napadeným stavebním rozhodnutím dotčena.“ Žalovaný totiž správně ve svém rozhodnutí nevycházel pouze z výše zmíněné smlouvy o smlouvě budoucí, ale i ze skutečnosti, že rozsudkem Krajského soudu

v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22.9.2009 pod čj. 23Co 430/2008-918 bylo rozhodnuto tak, že byl změněn předchozí rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27.6.2008, čj. 18C 147/2007-850 vydaný v soudním sporu mezi J. V. a žalobci týkajícím se požadavku žalobců na stanovení povinnosti Janě Valáškové uzavřít kupní smlouvu na prodej mimo jiné i uvedených pozemků s žalobci na základě výše uvedené smlouvy o smlouvě budoucí, přičemž citovaný rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, jenž požadavku žalobců vyhověl, byl ve výroku týkajícím se této povinnosti změněn tak, že požadavek žalobců na stanovení povinnosti J.V. uzavřít se žalobci uvedenou kupní smlouvu byl zamítnut. Žalobci podali proti tomuto rozsudku odvolacího soudu mimořádný opravný prostředek, a to dovolání podle ust. § 236 a násl. zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění a právě tuto skutečnost, tedy podání dovolání, považují žalobci za podstatnou a rozhodující pro jejich tvrzení o nezákonnosti žalovaného rozhodnutí. K této skutečnosti však žalovaný nebyl oprávněn a ani povinen přihlédnout a to z následujících důvodů:

Podle ust. § 236 zák.č . 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, což se ve výše zmíněném občanskoprávním soudním sporu i stalo.

Z výše citovaných ustanovení občanského soudního řádu vyplývá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Žalovaný jako správní orgán však byl povinen přihlížet jen k pravomocným soudním rozhodnutím, přičemž základní otázku týkající se zmíněného „jiného práva“ žalobců, tedy práva na uzavření zmíněné kupní smlouvy na základě smlouvy o smlouvě budoucí v souvislosti se zmíněným soudním sporem posuzuje správní orgán jako předběžnou otázku (§57 správního řádu), přičemž správní orgán je vázán pouze pravomocným soudním rozhodnutím (§57 odst. 3 správního řádu). Z tohoto důvodu nemůže správní orgán přihlédnout k dovolání jako k mimořádnému opravnému prostředku směřujícímu proti pravomocnému rozhodnutí civilního soudu, čili žalovaný nebyl povinen přihlédnout k výše uvedené žalobci namítané skutečnosti, která zahrnovala zmíněné dovolání podané proti citovanému rozsudku o zamítnutí požadavku žalobců na uzavření kupní smlouvy. Nelze totiž požadovat po správním orgánu, aby „počkal“, jestli v řízení o dovolání nebudou žalobci náhodou úspěšní, když ten je povinen přihlížet jen k pravomocným rozhodnutím. Podle názoru krajského soudu nelze spravedlivě a rozumně požadovat po žalovaném, aby vyčkal, zda budou žalobci úspěšní v dovolacím řízení. To by pak ad absurdum musel vyčkat i na případné rozhodnutí Ústavní soudu či ESPL, když žalobci nebyli úspěšní ani u odvolacího soudu. V takovém případě by o účastenství žalobců a v podstatě eventuelně i o stavebním povolení rozhodoval i po více než 11ti letech, kdy žalobci v žalobě sami tvrdili, že o jejich žalobě v podstatě bylo rozhodováno více než 11 let v občanskoprávním soudním řízení. Takový postup by byl i v rozporu se zásadou právní jistoty a legitimního očekávání těch účastníků stavebního řízení, kteří nabyli veřejné subjektivní právo na základě zmíněného stavebního povolení. K výše uvedenému závěru soudu zbývá dodat, že žalobci v podstatě v žalobě ani nenapadli výše citovaný závěr žalovaného o tom, že žalobci nemají žádný právní titul, na základě kterého by se mohli domáhat účastenství v předmětném stavebním řízení, což v podstatě vyplývá z uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka

v Pardubicích ze dne 22.9.2009, čj. 23Co 430/2008-918. K tomu soud pouze poznamenává, že jestliže v dané věci a v předmětném soudním sporu bylo pravomocným rozsudkem občanskoprávního soudu rozhodnuto, že byl zamítnut požadavek žalobců na stanovení povinnosti žalované k uzavření zmíněné kupní smlouvy ze smlouvy o smlouvě budoucí, tak nelze považovat žalobce za osoby, které by měly tzv. „jiná práva“ ke zmíněným pozemkům nacházejícím se pod povolenou stavbou ve smyslu ust. § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Ostatně i takový závěr uvedl žalovaný ve svém rozhodnutí a žalobce jej v žalobě ani nenapadl. Krajský soud však považoval za nutné doplnit zmíněný závěr žalovaného o další skutečnosti, které již uvedl i v předchozím zrušujícím svém rozsudku ze dne 15.4.2010, čj. 52Ca 41/2009-94.

Krajský soud tak považoval závěr žalovaného uvedený v žalovaném rozhodnutí za správný, avšak byl povinen sám ve smyslu rozsudku vydaného rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu dne 17.2.2009, čj. 2As 25/2007-118 vyšetřit „jako otázku předběžnou, zda tu jde nebo nejde o opomenutého účastníka. Není-li žalobce opomenutým účastníkem, soud žalobu bez dalšího zamítne“ (srov. rozsudek NSS ze dne 17.2.2009, čj. 2As 25/2007-118). Při posouzení této otázky dospěl proto sám krajský soud k následujícím závěrům:

Stavební zákon ve výše citovaném ust. § 59 odst. 1 písm. b) vymezil účastníky stavebního řízení speciálně oproti vymezení účastníků správního řízení uvedenému v § 27 odst. 1 správního řádu. V projednávané věci správní orgán I. stupně (stavební úřad) vymezil účastníky správního řízení – stavebního řízení v souladu s ust. § 59 odst. 1 stavebního zákona, když za účastníky tohoto řízení považoval osoby, které měly vlastnická práva k pozemkům, na nichž měla být a byla později uvedená stavba zmíněná ve stavebním povolení realizována. Jak vyplývá ostatně i z tvrzení samotných žalobců v žalobě, v době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tj. ke dni 19.3.2007, v případě jejich sporu s J. V. jako vlastnicí pozemku, na níž měla být stavba realizována, a to sporu týkajícího se uzavření kupní smlouvy na základě zmíněné smlouvy o smlouvě budoucí, neexistovalo žádné rozhodnutí soudu, které by uvedený spor řešilo ve prospěch žalobců, když úvodní rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6.11.2003 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích jako soudu odvolacího ze dne 19.10.2004 (jednalo se o rozsudky Okresní soudu v Pardubicích, čj. 18C 75/99-512 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubice ze dne 19.10.2004, čj. 23Co 81/2004-551 – tento rozsudek je založen na čl. 39 soudního spisu) byly sice zrušeny rozsudkem NSS na základě podaného dovolání žalobců, ale stalo se tak až po dni vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tedy dne 22.3.2007 (jednalo se o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.3.2007, čj. 33Odo 343/2005-576). V době vydání stavebního povolení tedy byl tento občanskoprávní spor ukončen pravomocným rozsudkem, podle něhož, jak sami žalobci tvrdili v žalobě, byla jejich žaloba zamítnuta, tedy J.V. jako vlastnici pozemků, na nichž byla umístěna povolená stavba, nevznikla povinnost uzavřít s žalobci kupní smlouvu na prodej těchto pozemků, čili žalobcům nesvědčilo výše zmíněné jiné právo ve smyslu ust. § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Avšak i v době vydání žalovaného rozhodnutí nebyla situace jiná.

Jak soud již výše uvedl, žalovaný totiž správně ve svém rozhodnutí nevycházel pouze z výše zmíněné smlouvy o smlouvě budoucí, ale i ze skutečnosti, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22.9.2009 pod čj. 23Co 430/2008-

918 bylo rozhodnuto tak, že byl změněn předchozí rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27.6.2008, čj. 18C 147/2007-850 vydaný v soudním sporu mezi J. V. a žalobci týkajícím se požadavku žalobců na stanovení povinnosti J.V. uzavřít kupní smlouvu na prodej mimo jiné i uvedených pozemků s žalobci na základě výše uvedené smlouvy o smlouvě budoucí, přičemž citovaný rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, jenž požadavku žalobců vyhověl, byl ve výroku týkajícím se této povinnosti změněn tak, že požadavek žalobců na stanovení povinnosti J.V. uzavřít se žalobci uvedenou kupní smlouvu byl zamítnut. Na tomto závěru nemůže nic změnit zmíněné dovolání žalobců, které je již pouze mimořádným opravným prostředkem, a nelze tedy požadovat po správním orgánu, aby „počkal“, jestli v řízení o dovolání a následně v soudním řízení nebudou žalobci úspěšní. Krajský soud tedy ve shodě s žalovaným dospěl k závěru, že žalobce nebylo možné považovat za opomenuté účastníky uvedeného stavebního řízení.

Avšak i kdyby výše zmíněný závěr krajského soudu byl nesprávný a žalobci by splnili předpoklady pro vznik účastenství ve stavebním řízení, nemohli být v tomto soudním řízení s žalobou úspěšní, a to z následujícího, dalšího důvodu:

Krajský soud totiž zkoumal, zda by byla žaloba důvodná i v případě, když by žalobci skutečně opomenutými účastníky uvedeného stavebního řízení byli. Ve smyslu zmíněného rozsudku rozšířeného senátu NSS totiž v takovém případě, tj. byl-li účastník skutečně v řízení správním opomenut, musí soud vycházet obdobně z úvah a argumentace „naznačené v bodě třetím“ (srov. rozsudek NSS ze dne 17.2.2009, 2As 25/2007-118, a to konkrétně odst. č. 56). A právě v bodě třetím je jako jeden ze dvou předpokladů k tomu, aby právní moc rozhodnutí byla zvrácena tím, že při oznamování rozhodnutí byl opomenut účastník, uveden časový moment spočívající v tom, že „opomenutý účastník rozhodnutí v naznačeném rozsahu seznal v době, kdy ještě ostatní účastníci nemohli vycházet z toho, že rozhodnutí nabylo právní moci“ (srov. citovaný rozsudek rozšířeného senátu NSS, odst. č. 46).

Tento závěr Nejvyššího správního soudu v podstatě řeší problém právní jistoty a dobré víry ostatních „původních“ účastníků řízení, kteří v dobré víře ve věcnou správnost a zákonnost rozhodnutí, které se jim představilo jako pravomocné, nabyli práva na základě tohoto rozhodnutí a tato právo realizovali (například ve stavebním řízení započali stavbu, uzavřeli smlouvy atd.), přičemž tato práva se v případě opomenutí účastníků řízení mohou dostat do střetu s právy opomenutých účastníků řízení , která mívají stejné hodnoty (například právo vlastnické). Nejvyšší správní soud tedy zastává názor, že v tomto případě je i nutné zohlednit tato práva jiných účastníků řízení a prostředkem k tomu je určení časového momentu jako předpokladu pro možnost uplatnění práv opomenutých účastníků řízení. Z tohoto předpokladu a contrario vyplývá, že pokud opomenutý účastník rozhodnutí nesezná jeho obsah v době, kdy ještě ostatní účastníci nemohli vycházet z toho, že rozhodnutí nabylo právní moci, tak v takovém případě rozhodnutí nabude právní moci i vůči opomenutému účastníku řízení se všemi důsledky plynoucími ze ztráty lhůt pro opravné prostředky řádné i mimořádné, a také lhůt žalobních (viz. odstavec 44, 45, 46, 47, 50 a zejména odstavec 51 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17.2.2009, čj. As 25/2007-118). Podle názoru krajského soudu je uvedený závěr i v souladu s právním názorem Ústavního soudu vysloveným v jeho nálezu ze dne 20.12.2004, sp. zn. IV. ÚS 430/04, v němž Ústavní soud uvedl, že „pokračování v řízeních již jednou pravomocně skončených, resp. zrušení pravomocných rozhodnutí, je vázáno na splnění řady zákonných podmínek a především je

možné pouze v zákonem stanovených lhůtách. V takových případech je především třeba vážit jak práva jednotlivce, který dosud vycházel v dobré víře v právní moc rozhodnutí, pak i práva toho, jenž nebyl účastníkem řízení, ač mohla být tímto rozhodnutím jeho práva dotčena, tak ovšem i princip právní jistoty a důvěry jednotlivce v akty státu, jejichž konkrétním výrazem jsou mimo jiné právě zákonem stanovené prekluzivní lhůty k uplatnění mimořádných opravných prostředků proti pravomocného rozhodnutí.“

V projednávané věci nabylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně právní moci dle doložky na něm vyznačené dne 25.4.2007, přičemž samozřejmě tato skutečnost ve smyslu výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu není rozhodující. Z hlediska splnění výše zmíněného jednoho z předpokladů pro zvrácení uvedené právní moci zmíněného rozhodnutí je podstatnou otázkou časový moment, tj. zda opomenutý účastník rozhodnutí v naznačeném rozsahu seznal v době, kdy ještě ostatní účastníci nemohli vycházet z toho, že rozhodnutí nabylo právní moci. V projednávané věci podle tvrzení žalobců v žalobě seznali žalobci obsah žalovaného rozhodnutí během „prvního týdne měsíce září roku 2008“, přičemž odvolání podali dne 11.9.2008, tedy v době, když byla již stavba realizovaná a byla již dokonce zkolaudována na základě pravomocného kolaudačního rozhodnutí. Žalobci tedy po více než jednom a půl roce od vyznačení doložky právní moci rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, v době, když již byla stavba zkolaudovaná, seznali obsah stavebního povolení a podali proti němu odvolání, tedy seznali obsah tohoto rozhodnutí v době, kdy ostatní účastníci řízení již mohli vycházet z toho, že rozhodnutí nabylo právní moci. Těžko lze totiž tvrdit, že by po roce a půl od nabytí právní moci rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, v době, kdy již byla stavba zkolaudována, ještě nemohli ostatní účastníci uvedeného správního řízení – stavebního řízení vycházet z toho, že stavební povolení nabylo právní moci. Navíc uvedená doba, tj. jeden a půl roku je podle názoru krajského soudu dostatečně dlouhou dobou proto, aby v takovém případě převážil zájem na ochraně v dobré víře nabytých práv ostatních účastníků řízení, zejména stavebníka, který nabyl právo ze stavebního povolení, nad právním zájmem na ochraně práv opomenutých účastníků tohoto řízení. Čili pokud stavebník obdržel uvedené stavební povolení s tím, že toto stavební povolení nabylo právní moci dne 25.4.2007, tak nelze s ohledem na převahu zájmu společnosti na ochraně jeho práv nabytých v dobré víře zmíněným rozhodnutím nad zájmem na ochraně práv opominutých účastníků řízení, a to z hlediska principů dobré víry a právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí správních orgánů, po téměř roce a půl, dokonce již po kolaudaci stavby, pokračovat ve stavebním řízení a tedy nerespektovat, že toto rozhodnutí nabylo právní moci již 25.4.2007. Pokud by krajský soud neměl pravdu, tak by právo na ochranu opominutých účastníků řízení bylo absolutním právem, kterého by se mohli tito účastníci dovolat kdykoliv, bez časového omezení, třeba i ad absurdum za 50 let od vydání stavebního povolení, bez ohledu na práva nabytá stavebníkem v dobré víře, bez ohledu na již vydané kolaudační rozhodnutí. To podle názoru krajského soudu možné není a jistě by se i žalobcům nelíbil takový postup, když by nabyli určité právo v dobré víře na základě rozhodnutí správního orgánu, toto právo by realizovali a následně by byli celý život v nejistotě, jestli ve správním řízení nebude dále pokračováno v důsledku podání odvolání „opomenutých“ účastníků řízení.

Na výše uvedených závěrech nemohlo nic změnit ani další tvrzení žalobců uvedené v žalobním bodu ad 2), tj. že J. Č. aj. J. V. vykonávají záměrně úkony, které oprávněné zájmy žalobců poškozují. Z výše uvedený skutečností nevyplývá, že by zájmy

žalobců byly „oprávněné“, když se jedná o jejich vlastní subjektivní názor, který navíc není podepřen žádným konkrétním argumentem. Pokud tím žalobci mají na mysli výše zmíněné občanskoprávní soudní řízení, tak obranu účastníka občanskoprávního soudního řízení, tedy J. V. jako žalované v soudním sporu ukončeném pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22.9.2009, čj. 23Co 430/2008-918, nelze považovat za poškozování oprávněných zájmů žalobců. Takový pocit může mít každý účastník soudní řízení, který se domáhá nějakého nároku v občanském soudním řízení, avšak tímto pocitem se nemůže soud v soudním řízení věcně zabývat. V podstatě se nejedná o žádný právní argument, který by byl hoden podrobnějšího právního rozboru.

Ke zbývajícím žalobním bodům, tj. ad 1), ad 3) a ad 4), soud uvádí následující závěry:

Ad 1) V tomto žalobním bodu žalobci namítli, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor uvedený v předchozím rozsudku podepsaného soudu ze dne 15.4.2010, čj. 52Ca 41/2009-94. Žalobci však konkrétně neuvádí, z jakého konkrétního důvodu a jakým způsobem dospěli k tomuto závěru, čili žalobci ani neuvedli, v čem konkrétně spočívá nerespektování závazného právního názoru uvedeného v tomto rozsudku, když pouze uvedli v obecné rovině, že postup žalovaného považovali za „jakési pokoutné změny hodnocení mimo závazný zadaný rámec“, přičemž tento postup žalovaného „svědčí o jeho hrubé neúctě k právu a o snaze narušovat právní prostředí.“ To už je podle názoru krajského soudu příliš odvážné a nadsazené tvrzení, které navíc nemá vůbec oporu v uvedených podkladu, tj. v předchozím zrušujícím rozsudku podepsaného soudu a v žalovaném rozhodnutí. Žalobci se na místo těchto obecných, žádným konkrétním argumentem nepodložených hodnocení postupu žalovaného, měli více soustředit na uvedení konkrétních argumentů prokazujících jejich nic neříkající obecné tvrzení, které je tak možné považovat spíše jen za „neuctivé“ posouzení rozhodovací činnosti žalovaného správního orgánu. V tomto soudním řízení totiž platí zásada koncentrační a dispoziční, přičemž soud není oprávněn v tomto případě ex officio vyhledávat za žalobce jednotlivá skutková a právní tvrzení k tomuto žalobnímu bodu. K tomu, aby soud mohl meritorně žalobu přezkoumat v mezích žalobních bodů, je totiž třeba, aby žalobce konkrétně v žalobě uvedl, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné (§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). Výše zmíněné obecné tvrzení o nerespektování právního názoru není způsobilým žalobním bodem k tomu, aby soud takovým tvrzením zabýval a sám ex officio za žalobce vyhledával konkrétní skutkové a právní důvody k uvedenému tvrzení. Je totiž čistě věcí žalobců, aby v souladu s dispoziční zásadou ovládající řízení před správním soudem, v duchu zásady „každý, nechť si střeží práva sám“, uvedli v žalobě konkrétní skutečnosti svědčící o nezákonnosti žalovaného rozhodnutí. Žalobní námitky totiž musí být ve vztahu k projednávané věci a ve vztahu k žalobcům individualizované, tj. nikoliv v obecné formě (srov. např. rozsudek NSS ze dne 27.10.2004, čj. 4Azs 149/2004-52). Přes tuto skutečnost krajský soud dospěl k závěru, že tvrzení žalobců nemá oporu ve zmíněných podkladech, tj. v uvedeném rozsudku podepsaného soudu a v žalovaném rozhodnutí. V rozsudku ze dne 15.4.2010, čj. 52Ca 41/2009-94 totiž podepsaný soud vyslovil závazný právní názor pro žalovaného v tom směru, že vytknul žalovanému následující vady jeho předchozího rozhodnutí o odvolání ze dne 3.8.2009:

1. Žalovaný v předchozím rozhodnutí o odvolání nedodržel zákonný postup, když v rozhodnutí, jímž odvolání žalobců zamítl pro nepřípustnost podle § 92 odst. 1 správního

řádu, se zároveň zabýval i předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení a vydání nového rozhodnutí (takový postup je i podle názoru NSS „nelogičností“ – srov. rozsudek NSS ze dne 18.2.2010, čj. 7As 44/2009-305).

2. Žalovaný byl povinen v odvolacím řízení se zabývat věcně důvodem, který žalobci v odvolání uváděli jako důvod svého účastenství ve zmíněném stavebním řízení.

Výše uvedenými vadami však žalované rozhodnutí již rozhodně netrpí, když se v něm žalovaný zabýval pouze důvody pro zamítnutí odvolání žalobců jako odvolání nepřípustného a nezabýval se již předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí. Zároveň se na rozdíl od předchozího rozhodnutí již žalovaný věcně zabýval důvodem účastenství žalobců tvrzeným jimi v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně (argumentace viz. výše). Žalobci uvedli v replice k vyjádření žalovaného (což měli vzhledem ke koncentrační a dispoziční zásadě uvést již v žalobě), že zdejší soud konstatoval, že „je nutné na žalobce hledět až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a jimi podaném mimořádném opravném prostředku, dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, čj. 23Co 430/2008-918 ze dne 22.9.2009, podaném dne 31.12.2009, jako na potenciální účastníky řízení.“ Takové tvrzení je smyšlené, když v citovaném předchozím zrušujícím rozsudku podepsaného soudu obsažen tento závěr, vytvořený zřejmě jen za pomoci fantazie žalobců, obsažen není. Takové nepravdivé tvrzení je tak pouze přáním žalobců, aby toto tvrzení soud vyslovil ve svém rozsudku, což však vzhledem k výše uvedeným závěrům a ostatně i k právnímu závěru vyslovenému v předchozím žalovaném rozhodnutí ani vyslovit podepsaný soud nemohl. Tento žalobní bod tak, stejně jako předchozí žalobní ad 2), neshledal krajský soud za důvodný.

Ad 3) Poukaz žalobců na délku občanskoprávního soudního sporu nemůže mít vliv na výše zmíněné závěry krajského soudu. Pokud žalobci tvrdí, že jsou „nuceni brojit i proti veřejnoprávním rozhodnutím vydávaným na podporu jejího faktického postupu (J. V. – pozn. krajského soudu)“, tak podání žaloby je výsledkem svobodného rozhodnutí žalobců, když z výše uvedených rozsudků civilních soudů není patrné, že by žalobci byli nějakým způsobem J. V.„nuceni“ k podání žaloby. Ani tvrzení o případné „zcela nenahraditelné újmě“ není na místě, když se jedná pouze o hypotetickou úvahu pro případ jejich úspěchu v občanském soudním řízení. Pokud však soud dospěl k závěru, že žalobci nebyli účastníky uvedeného stavebního řízení, tak jim ani žádná „nenahraditelná újma“ vzniknout nemohla.

Ad 4) Žalobci si v podstatě účelově vybrali z řady rozsudků vydaných v občanskoprávním soudním řízení ten, který se jim evidentně „hodil“, tj. který vyslovil závazný právní názor pro soudy rozhodující v občanskoprávním soudním řízení, tedy jednalo se o předchozí rozsudek NS ČR ze dne 22.3.2007, čj. 33Odo 343/2005-576. Tento rozsudek však pouze zrušil předchozí rozsudky vydané soudy ve zmíněném sporu, a stanovil pouze hlediska, na základě kterých měl být požadavek žalobců na stanovení zmíněné povinnosti k uzavření kupní smlouvy hodnocen v dalším soudním řízení. Z toho však správní orgán a ani potažmo soud v tomto soudním řízení nemohli vycházet, když rozhodující je závěr soudu rozhodujícího posléze v občanskoprávním soudním řízení, tedy po vydání zmíněného rozsudku Nejvyšší soudu ČR o dovolání. Tím byl již zmíněný zamítavý rozsudek, vydaný

Krajským soudem v Hradci Králové, pobočkou v Pardubicích, dne 22.9.2009, pod čj. 23Co 430/2008-918, jímž byl zamítnut zmíněný požadavek žalobců. Je sice teoreticky možné, že žalobci v dalším dovolacím řízení mohou být úspěšní a celá věc se vrátí zpět k příslušnému okresnímu soudu a posléze i k soudu odvolacímu, avšak s tímto v daném soudním řízení týkajícím se účastenství žalobců ve stavebním řízení, nelze dopředu kalkulovat a věcně se tím dále zabývat, jak krajský soud již podrobně rozebral ve výše uvedené části odůvodnění tohoto rozsudku. Krajský soud závěrem uvádí, žalobci pochopitelně se zabývají pouze krácením na svých právech, které však nebylo prokázáno, avšak logicky nemohou přihlédnout i k druhé stránce věci, tedy k závěru podepřeném zmíněným právním názorem rozšířeného senátu NSS a i Ústavního soudu o tom, že je nutné přihlédnout i k ochraně dobré víry jiných účastníků zmíněného správního řízení, tedy stavebníka, jenž v dobré víře nabyl veřejné subjektivní právo ke stavbě podle stavebního zákona. Opačný postup by vedl k porušení zásady právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování správních orgánů a i soudů.

Z výše uvedených důvodů musel krajský soud žalobu zamítnout jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož žalobci neměli právo na náhradu nákladů řízení, když byli v řízení neúspěšní a úspěšnému žalovanému toto právo podle obsahu spisu nevzniklo.

Poučení: Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.). Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s., a contrario).

V Pardubicích dne 18.4.2011

JUDr. Jan Dvořák, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Marelová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru