Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

52 A 6/2016 - 76Rozsudek KSPA ze dne 29.08.2016

Prejudikatura

1 As 94/2009 - 70


přidejte vlastní popisek

52A 6/2016 - 76

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Dvořáka a soudců Aleše Korejtka a Moniky Chaloupkové ve věci žalobce X, nar. X , bytem X, zastoupeného Pavlem Jelínkem, advokátem, Advokátní kancelář Jelínek & Partneři, s.r.o., IČ: 287 82 917, se sídlem Pardubice, Dražkovice 181, PSČ 533 33, proti žalovanému Policejnímu prezidiu České republiky se sídlem Strojnická 935/27, 170 00 Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2015, č. j. PPR-26251-3/ČJ-2015-990450,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Usnesením Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky, ze dne 23. 3. 2015, č. j. UOOZ-2900-52/TČ-2014-290020, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro skutky, v nichž byl spatřován zvlášť závažný zločin vývoj, výroba a držení zakázaných bojových prostředků podle § 280 odst. 1, 2 a odst. 3 písm. b) zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „trestní zákoník“), a přečin porušení povinností v souvislosti s vydáním povolení a licence pro zahraniční obchod s vojenským materiálem podle § 266 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku (kauza dovozu a uskladnění zakázaných protipěchotních min sovětské výroby typu MIN 100 a MON 200 ve Vrběticích). Současně bylo zahájeno i trestní stíhání zaměstnavatele žalobce EXCALIBUR ARMY, spol. s r. o., pro skutek, v němž byl spatřován zvlášť závažný zločin vývoj, výroba a držení zakázaných bojových prostředků podle § 280 odst. 1, 2 a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Výše uvedených trestných činů se měl žalobce dopustit jako hlavní zbrojíř (§ 39 odst. 1 písm. a/, § 40 zák. č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění platném a účinném ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, dále též „zákon o zbraních a střelivu“) EXCALIBUR ARMY, spol. s r. o., společně s dalšími obviněnými osobami.

Vzhledem k tomu, že s žalobcem bylo zahájeno trestní stíhání pro „jiné úmyslné trestné činy“ ve smyslu § 22 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních a střelivu, kterých se měl žalobce dopustit (společně s dalšími osobami) v postavení hlavního zbrojíře EXCALIBUR ARMY, spol. s r. o., vydalo podle § 57 odst. 1 zákona o zbraních a střelivu Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, odbor služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, Pardubice (dále též „správní orgán prvého stupně“), po provedeném řízení dne 18. 8. 2015 pod č. j. KRPE-51032-13/ČJ-2015-1700IY-PA rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu žalobce AL 357360, devíti zbraní (5 x samonabíjecí pistole, 1 x puška opakovací, 1 x brokovnice opakovací, 1 x signální zbraň) s průkazy zbraní a se střelivem do těchto zbraní.

V odůvodnění rozhodnutí správní orgán prvého stupně připomněl, že k rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu přistoupil proto, že s žalobcem bylo zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin a vznikla tedy pochybnost o jeho bezúhonnosti, která je podmínkou vydání zbrojního průkazu, nadto se měl žalobce trestného jednání dopustit v souvislosti s výkonem funkce zbrojíře. Správní orgán prvého stupně též zdůraznil, že k vydání rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu přistoupil i proto, aby zajistil hladký průběh trestního řízení a eliminoval ohrožení osob účastnících se trestního řízení (policistů, státních zástupců, svědků, znalců atd.).

Odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 11. 2015, č. j. PPR-26251-3/ČJ-2015-990450, zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu a namítal, že správní orgány nesprávně „opřely svá rozhodnutí o jediný důkaz“, a to usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, aniž by vzaly v potaz podrobnou argumentaci žalobce vyvracející správnost skutkových a právních závěrů orgánů činných v trestním řízení. Dle žalobce si „měly správní orgány nezákonnost trestního stíhání samy posoudit a zaujmout k němu odpovídající postoj“.

Žalobce je též přesvědčen, že správní orgány zneužily správní uvážení, když „rozhodly o zajištění zbrojního průkazu žalovaného pouze na základě oznámení o zahájení trestního stíhání pro skutek spadající pod dikci § 22 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních a střelivu, aniž by přihlédly k tomu, že žalobce je osobou bezúhonnou a že zbrojní průkaz nezbytně potřebuje pro výkon svého zaměstnání (v důsledku zajištění zbrojního průkazu /pro skupiny oprávnění D, E/, „který ho opravňoval vykonávat pozici zbrojíře“, musel být žalobce zaměstnavatelem přeřazen na jinou práci).

Žalobce žalovanému (správnímu orgánu prvého stupně) vytkl i to, že rozhodl jinak než Krajské ředitelství policie Zlínského kraje v případě pana X, skladníka a zbrojíře v bohuslavických skladech, který byl obviněn společně s žalobcem. V případě pana X totiž věcně a místně příslušný správní orgán usnesením (poznamenaným do spisu) ze dne 2. 6. 2016, č. j. KRPZ-44373-5/ČJ-2015-1500IY-LKC, řízení o zajištění zbrojního průkazu podle § 66 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), zastavil s odůvodněním, že „po správním uvážení přistoupil na argumentaci účastníka řízení“. Postup žalovaného hodnotí žalobce jako porušení principu legitimního očekávání a zásady materiální pravdy, neboť k výše zmíněnému usnesení Krajského ředitelství policie Zlínského kraje správní orgány v případě žalobce nepřihlédly, což navíc činí jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná.

Konečně žalobce poukázal i na skutečnost, že žalovaným nebyly dodrženy lhůty pro vydání rozhodnutí.

Ze všech výše uvedených důvodů žalobce požadoval, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě (které není třeba podrobně rekapitulovat, neboť jeho obsah účastníci znají, nadto v řízení byl žalovaný úspěšný, přičemž v odůvodnění rozsudku je třeba především vypořádat námitky toho účastníka, kterému soud za pravdu nedal) uvedl, že se v žalobou napadeném rozhodnutí (které tvoří společně s rozhodnutím správního orgánu prvého stupně materiálně jeden celek) vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi, odkázal na jeho odůvodnění a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“) žalované rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle § 57 odst. 1 zákona o zbraních a střelivu příslušný útvar policie může rozhodnout o zajištění zbraně, střeliva, zakázaného doplňku zbraně, zbrojního průkazu, průkazu zbraně nebo zbrojního průvodního listu pro trvalý vývoz, trvalý dovoz nebo tranzit zbraní nebo střeliva, jestliže proti držiteli zbrojního průkazu nebo zbrojního průvodního listu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v § 22 odst. 1.

Podle § 57 odst. 5 zákona o zbraních a střelivu pominou-li důvody, které vedly k zajištění zbraně, střeliva, zakázaného doplňku zbraně, zbrojního průkazu nebo průkazu zbraně, zbrojního průvodního listu pro trvalý vývoz nebo trvalý dovoz, tranzit zbraní nebo střeliva, musí být tyto věci útvarem policie, u něhož jsou v úschově, bez zbytečného odkladu vráceny po předložení vydaného potvrzení tomu, komu byly zajištěny. Pokud není ten, komu byly věci zajištěny, totožný s jejich vlastníkem, musí být vráceny jejich vlastníkovi.

Cílem tohoto dočasného opatření je znemožnit držiteli zbrojního průkazu a zbraní, proti kterému bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v ustanovení § 22 odst. 1 zákona o zbraních a střelivu, dispozici se zbrojním průkazem a především se zbraněmi, které drží nebo přechovává. Zahájením trestního stíhání totiž vznikla pochybnost o bezúhonnosti držitele zbrojního průkazu, která je podmínkou vydání zbrojního průkazu (a jejíž ztráta je důvodem pro odnětí zbrojního průkazu podle § 27 zákona o zbraních a střelivu), přičemž jak uvedl Nejvyšší správní soud např. v odůvodnění rozsudku ze dne 30. 6. 2016, č. j. 4 As 22/2016 – 38 (bod 24), není zde „žádný důvod proč by držitel zbrojního průkazu neměl splňovat stejná kritéria jako pouhý žadatel o zbrojní průkaz“.

Základní podmínkou aplikace § 57 odst. 1 zákona o zbraních a střelivu je existence trestního stíhání držitele zbrojního průkazu pro trestný čin uvedený v § 22 odst. 1 zákona o zbraních a střelivu. Správní orgán při zkoumání této podmínky vychází z usnesení o zahájení trestního stíhání, jehož věcnou správnost ani zákonnost není oprávněn s ohledem na zásadu presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci zkoumat, resp. přezkoumávat. Je-li tato základní podmínka splněna (což v projednávané věci byla, jak plyne z usnesení Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky, ze dne 23. 3. 2015, č. j. UOOZ-2900-52/TČ-2014-290020; trestný čin podle § 266 i trestný čin podle § 288 trestního zákoníku jsou výlučně úmyslnými trestnými činy, tedy lze je považovat za „jiné úmyslné trestné činy“ ve smyslu § 22 odst. 1 písm. c/ zákona o zbraních a střelivu), je věcí volné úvahy příslušné správního orgánu (srov. obrat „může“), zda rozhodne o zajištění zbraně, střeliva, zakázaného doplňku zbraně, zbrojního průkazu, průkazu zbraně nebo zbrojního průvodního listu pro trvalý vývoz, trvalý dovoz nebo tranzit zbraní nebo střeliva.

Ze shora popsané povahy rozhodnutí vydaného na základě správního uvážení pak vyplývá také omezený rozsah soudního přezkumu. Soud zkoumá pouze to, zda správní uvážení nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním způsobem (viz § 78 odst. 1 s. ř. s.). Soud zásadně není oprávněn nahradit odbornou úvahu správního orgánu úvahou svou.

V nyní posuzované věci soud nedospěl k závěru, že by žalovaný překročil meze správního uvážení, nebo že by správní uvážení zneužil, a rozhodl tak svévolně. Správní orgány konstatovaly, že k vydání rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu přistoupily proto, že s žalobcem bylo zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin a vznikla tedy pochybnost o jeho bezúhonnosti, která je podmínkou vydání zbrojního průkazu. Nadto se měl žalobce trestného jednání dopustit v souvislosti s výkonem činnosti regulované zákonem o zbraních a střelivu - v souvislosti s výkonem funkce zbrojíře, přičemž k výkonu této funkce je zbrojní průkaz vyžadován. Správní orgány též zdůraznily, že k vydání rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu přistoupily též proto, aby zajistily nerušený průběh trestního řízení a eliminovaly (byť jen pouhou možnost) ohrožení osob účastnících se trestního řízení (policistů, státních zástupců, svědků, znalců atd.). Takovýmto logickým (plně přezkoumatelným) a skutkově řádně podloženým úvahám nemá soud co vytknout, přičemž

Pokud jde o pojem „správní uvážení“, ten je obvykle judikaturou vykládán tak, že jde o případy, kdy zákon poskytuje ve stanovených hranicích správnímu orgánu při volbě konkrétního rozhodnutí prostor k uplatnění jeho odborných znalostí a zkušeností. Tento prostor, v němž s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek a v němž zákonodárce dává správnímu orgánu možnost zvolit po zvážení daných okolností jedno z více řešení předvídaných právní normou, bývá typicky vymezen formulací „správní orgán může“, „lze“ apod.

v podrobnostech odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

Soud nepochybuje o tom, že vzhledem k pracovnímu zařazení žalobce mělo zajištění zbrojního průkazu pro žalobce negativní důsledky spočívající v přeřazení na jinou pro něj vhodnou práci. Nicméně soud je shodně jako žalovaný přesvědčen o tom, že v případě, kdy je žalobce stíhán pro zvlášť závažný zločin, kterého se měl dopustit v souvislosti výkonem funkce hlavního zbrojíře EXCALIBUR ARMY, spol. s r. o. (kauza dovozu a uskladnění zakázaných protipěchotních min sovětské výroby typu MIN 100 a MON 200 ve Vrběticích), převažují nad soukromými zájmy žalobce funkčně vyšší veřejné zájmy popsané správními orgány, tj. především zájem na ochraně společnosti před držiteli zbraní, o jejichž bezúhonnosti vznikla pochybnost (která pro zajištění zbrojního průkazu postačuje – viz níže), a zájem na zajištění nerušeného průběhu trestního řízení (snaha o omezení ohrožení osob účastnících se trestního řízení). Ostatně Nejvyšší správní soud již v odůvodnění výše zmiňovaného rozsudku ze dne 30. 6. 2016, č. j. 4 As 22/2016 – 38 (bod 24), konstatoval, že pouhá pochybnost o bezúhonnosti držitele zbrojního průkazu k jeho zajištění postačuje („Nejvyšší správní soud nespatřuje nezákonnost rozsudku městského soudu ani v tom, že odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 366/98, neboť jeho prostřednictvím vysvětlil, že vznikla-li pochybnost o bezúhonnosti dotyčné osoby, která je dle názoru Ústavního soudu pojata relativně přísně, v podobě zahájení trestní stíhání za úmyslný trestný čin, je na místě přistoupit k zajištění zbrojního průkazu. Nejvyšší správní soud přitom nevidí důvod, proč by držitel zbrojního průkazu neměl splňovat stejná kritéria jako pouhý žadatel o zbrojní průkaz, jak namítá stěžovatel…“).

Soud nemohl přisvědčit ani námitce žalobce, že žalovaný porušil princip legitimního očekávání a zásadu materiální pravdy, neboť rozhodl jinak než Krajské ředitelství policie Zlínského kraje v případě pana X, skladníka a zbrojíře v bohuslavických skladech, který byl obviněn společně s žalobcem, a to vzdor tomu, že mu bylo rozhodnutí Krajského ředitelství policie Zlínského kraje známo.

Individuální správní akt je jednostranným správním úkonem, který činí správní úřad nebo jiný oprávněný vykonavatel veřejné správy s cílem vyvolat přímé vnější účinky v jednotlivém případě. Individuální správní akt nemá moc zákona, není všeobecně závazný. Legitimní očekávání může založit pouze taková správní praxe, která je ustálená, jednotná a dlouhodobá a která opakovaně (nikoli v jednom či ve dvou případech) potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 – 132, dostupné na www.nssoud.cz). Existenci takové ustálené správní praxe však žalobce netvrdil a neprokazoval, hovořil pouze o jednom usnesení Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, které navíc není s odkazem na § 68 odst. 4 správního řádu odůvodněno, takže z něho nelze seznat, jaké konkrétní úvahy vedly správní orgán k zastavení řízení. Nadto se jedná o rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, přičemž stejně jako ustálenou soudní praxi i ustálenou správní praxi vytváří zásadně až rozhodnutí sjednocovatelů rozhodovací činnosti (v daném případ odvolacích správních orgánů). Bylo by totiž absurdní, aby např. rozhodnutí městského úřadu vytvářela „ustálenou správní praxi“, která by zavazovala ministerstvo.

V neposlední řadě nelze zapomínat, že správní praxe nemůže být strnulá a nemůže zůstat bez vývoje. Není proto vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována, ale i měněna (samozřejmě že s důkladným odůvodněním takového postupu). Opačný přístup by totiž mohl vyústit v to, že by se žalovaný nemohl odchýlit od dosavadní správní praxe - která např. nereflektovala výklad zákona prováděný soudy (či byla dokonce nezákonná /což nelze vyloučit, neboť člověk je tvor chybující/) - a byl by ji nucen v rozporu s veřejným zájmem uměle udržovat. Takovou interpretaci principu předvídatelnosti rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci ústící v absurdní důsledky je samozřejmě nutno odmítnout (výklad per reductionem ad absurdum). Ostatně Nejvyšší správní soud již v odůvodnění rozsudku ze dne 25. 4. 2006, č. j. 2 As 7/2005 – 86 (a následně v řadě dalších rozhodnutí, za všechny srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 As 46/2012 – 87, či rozsudek téhož soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009 – 52, všechny dostupné na www.nssoud.cz), uvedl, že „účastník řízení se před správním orgánem může dovolávat obdobného zacházení jako v předchozích srovnatelných případech jen tehdy, byl-li tento předchozí postup správního orgánu v souladu se zákonem - jinak řečeno, účastník se nemůže domáhat, aby správní orgán nadále dodržoval svoji předchozí nezákonnou správní praxi (i když nebyla relevantně napadena či jinými mechanismy uvedena do souladu se zákonem).“ Připomenout lze i staré latinské rčení: Errare humanum est, in errore perseverare stultum.

Ze všech výše uvedených důvodů nebylo chybou, pokud správní orgány nepřihlédly k neodůvodněnému usnesení Krajského ředitelství policie Zlínského kraje ze dne 2. 6. 2016, č. j. KRPZ-44373-5/ČJ-2015-1500IY-LKC. Svým postupem správní orgány ani neporušily (viz argumentaci výše) zásadu legitimního očekávání ani zásadu materiální pravdy.

Důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí nemůže být ani skutečnost, že nebyla dodržena 30 denní lhůta pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Jednak lhůty pro vydání rozhodnutí jsou pouze lhůtami pořádkovými a jejich překročení samo o sobě nemůže vést k závěru o nezákonnosti procesního postupu či rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2012, č. j. 2 Ans 14/2012-41), jednak lze připustit, že se v daném případě jednalo o složitý případ (§ 71 odst. 3 písm. a/ správního řádu), a proto bylo povinností žalovaného vydat rozhodnutí ve lhůtě 60 dnů. Spis byl žalovanému předložen dne 17. 9. 2016 a rozhodnutí bylo vydáno dne 19. 11. 2016. Postup žalovaného proto nelze označit za liknavý či ho dokonce hodnotit jako nečinnost.

Závěrem soud znovu opakuje, že při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a proto např. nemohl přihlédnout k vydání zprošťujícího rozsudku v trestní věci žalobce (který nadto soudu nebyl předložen, neboť v době rozhodování soudu v této věci žalobce neměl k dispozici jeho písemné vyhotovení).

Lze tedy uzavřít, že žalovaný, jehož rozhodnutí bylo plně přezkoumatelné, nepřekročil meze správního uvážení ani toto uvážení nezneužil. Jeho úvahy byly logické a premisy jeho úsudků byly zjištěny řádným procesním způsobem. Soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl (výrok I).

Žalobce nebyl v řízení úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s. a contrario). Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o žalobě příslušelo, se práva na náhradu nákladů řízení vzdal, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok II).

Poučení:

Rozsudek, který byl doručen účastníkům, je v právní moci.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost (mimořádný opravný prostředek) ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Pardubicích dne 29. srpna 2016

Jan Dvořák v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Marešová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru