Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

52 A 58/2010 - 63Rozsudek KSPA ze dne 14.04.2011

Prejudikatura

5 As 20/2003 - 64

8 Afs 51/2007 - 87

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 As 55/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

52 A 58/2010-63

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců Mgr. Moniky Chaloupkové a JUDr. Pavla Peláka ve věci žalobců a) K.S., a b) V.S. , proti žalovanému Krajskému úřadu Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, 532 11 Pardubice, za účasti 1. Ing. I. 2. J. H. 3. Ing. J.P., , a 4. Ing. J.P, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28.6.2010 č.j. ODSHI-48870/2010-Sv,

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému s e toto právo nepřiznává.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 28.6.2010 č.j. ODSHI-48870/2010-Sv žalovaný zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Obecního úřadu Rohozná (dále jen „obecní úřad“) ze dne 18.3.2010 č.j. 159/2010, kterým bylo určeno, že na parcele ve ZE p.č. 1501 v obci Rohozná a v k.ú. Rohozná u Poličky se nacházejí v místě mezi studnami veřejně přístupné účelové komunikace.

Žalobci se včasnou žalobou domáhali přezkoumání rozhodnutí žalovaného, jeho zrušení, jakož i zrušení rozhodnutí obecního úřadu, vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a náhrady nákladů soudního řízení. V žalobě uvedli následující žalobní body:

1. Rozhodnutí bylo vydáno v řízení, které nikdy nebylo se žalobci zahájeno ani vedeno, resp. o žádosti žalobců bylo vedeno řízení pod č.j. 143/2009. 2. Účelová komunikace na pozemku parc. č. 1501 nikdy neexistovala. Na základě žádosti žalobců bylo dne 14.8.1990 vydáno rozhodnutí o umístění stavby č.j. výst. 13/568/89-90/Pa, kterým byla mimo jiné stanovena podmínka, že příjezd k rodinnému domu je zajištěn po cestě parc. č. 1813/4 v k.ú. Rohozná u Poličky ve vlastnictví MNV Rohozná. Je tedy zřejmé, že současné pozemky parc. č. 1813/4 a 1813/5 v k.ú. Rohozná u Poličky byly obecní cestou – komunikací. Pokud by na pozemku parc. č. 1501 byla veřejná komunikace, žalobci by nevybudovali dvě studny (jediné jejich zdroje pitné vody) tam, kde je situovali. V tvrzeních o existenci cesty jsou rozpory – viz vyjádření J.P. ve stížnosti ze dne 3.3.2008, vyjádření manželů H. ve stanovisku ze dne 30.7.2009, prohlášení pamětníků o existenci cest v minulosti, které je naprosto nevěrohodné, tvrzení na straně 3 prvoinstančního rozhodnutí o tom, že pozemky parc. č. 1813/4 a 1813/5 nikdy jako cesty nesloužily (pak je ovšem otázkou, proč jsou vedeny v katastru nemovitostí jako komunikace?).

3. Účelová komunikace na pozemku parc. č. 1501 ani nemohla vzniknout, protože není splněna podmínka existence nutné komunikační potřeby. V roce 1990 žalobci pro zásobování stavby vytvořily dočasně účelovou komunikaci, kdy otec žalobkyně část pozemku upravoval buldozerem. Na tuto dočasnou účelovou komunikaci však postupem času začali najíždět vlastníci okolních nemovitostí pan P. (č.p. 2) a pan H. (č.p. 9), namísto dosavadního využívání místní komunikace na pozemcích parc. č. 1813/4 a 1813/5, které si v průběhu výstavby domu žalobců koupili do svého vlastnictví. V roce 2007 se žalobci nastěhovali do domu a zrušili dočasnou komunikaci, neboť už ji nepotřebovali. Vlastníci domů č.p. 2 a 9 se však začali domáhat jejího dalšího užívání, ačkoliv mají zajištěný přístup ke svým nemovitostem jinak. Konkrétně po pozemcích parc. č. 1813/4 a 1813/5, které vlastní a po nichž by měli umožnit dle rozhodnutí o umístění stavby přístup žalobcům. K č.p. 2 je navíc přístup přes parc. č. 1786 ve vlastnictví pana P. navazující na cestu na parc. č. 1792 ve vlastnictví města Polička a k č.p. 9 je přístup přes pozemky parc.č. 1662 a 1496/2 ve vlastnictví pana H. navazující rovněž na pozemek parc. č. 1792. Tedy vlastníci zmiňovaných objektů si pouze zkracují cestu. Žalovaný konstatuje, že příjezd po pozemku parc. č. 1792 je obtížný a při ztížených klimatických podmínkách nemožný. Zkouška sjízdnosti však byla provedena ze středu osady, kde je větší spád, v horní části, kde navazuje na parc. č. 1786 a dále komunikaci vedoucí přes pozemek parc. č. 1496 a křižující pozemek parc. č. 1813/4, je běžně sjízdná. Za ztížených klimatických podmínek pak nelze užít žádnou neprohrnutou, příp. neposypanou cestu. Žalovaný se tak nevypořádal s nálezem Ústavního soudu (dále jen „ÚS“) sp. zn. II. ÚS 268/06, který konstatuje, že existuje-li jiná alternativa přístupu, nepostačuje k prohlášení za pozemní komunikaci jen zjištění, že posuzovaná cesta byla dlouhodobě užívána veřejností ke zkrácení cesty, a dále, že otázka technického řešení alternativního přístupu není otázkou komunikační nezbytnosti. Je na obci, aby pozemek parc. č. 1792 uvedla do stavu, aby byl sjízdný, a současně udržovala cestu v zimním období. Žalovaný se navíc nevypořádal ani s tím, že k pozemku parc. č. 1792 je příjezd shora, jak uvedeno výše. Nečinnost obce a současných vlastníků

v údržbě přístupových komunikací nemůže být důvodem pro omezení vlastnického práva žalobců.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 11.11.2010, kdy ji navrhl zamítnout jako nedůvodnou, přičemž se odvolal zejména na své rozhodnutí, v němž se vyrovnal se všemi námitkami žalobců. Dále uvedl:

Na námitku neexistence veřejné komunikace a nutnosti užívání pozemků parc. č. 1813/4 a 1813/5 bylo reagováno v bodě ad 2) rozhodnutí. Jak vyplývá ze spisového materiálu, na citovaných pozemcích se žádná cesta nevyskytuje, jsou zarostlé letitým porostem, kromě územního rozhodnutí z ničeho nevyplývá, že by zde někdy komunikace byla. Naopak existence komunikace na pozemku parc. č. 1501 je patrná též z leteckých snímků z r. 1993 i z opakovaného tvrzení žalobců o zbudování komunikace v době výstavby rodinného domu. Žalobci též sami uvádějí, že umožnili užívání i ostatním účastníkům, resp. tomuto užívání nebránili, tedy věnovali komunikaci obecnému užívání. Na tuto skutečnost rovněž reaguje napadené rozhodnutí, a to ve zmíněném bodě ad 2) a dále ad 3). Žalobci nebránili aktivně přístupu jiných osob, naopak dne 8.11.2008 byla mezi žalobci a dalšími uživateli uzavřena dohoda o vymezení trasy příjezdových komunikací přes pozemek žalobců. Je-li účelová komunikace zřízena v souladu s vůlí vlastníka, nemůže ji tento jednostranným vyhlášením zamezit obecnímu užívání.

Na námitku přístupu přes jiné pozemky bylo reagováno pod bodem ad 4) napadeného rozhodnutí. Za ztížených klimatickým podmínek nelze tyto cesty motorovými vozidly užít a nelze ani provádět řádnou údržbu v zimním období. Tedy přístup přes pozemek žalobců je jediný možný a tudíž je naplněna podmínka nutné komunikační potřeby. V případě, že by došlo k úpravě stavebně technického stavu komunikace na pozemku parc. č. 1792, není vyloučen zánik nutné komunikační potřeby. Ovšem daný pozemek je ve vlastnictví města Polička a do tohoto vlastnictví nemohou vlastníci nemovitostí č.p. 2 a 9 nijak zasahovat.

Osoby zúčastněné na řízení, Ing. J.P. a Ing. J. P. v podání ze dne 11.10.2010 uvedly: Dům č.p. 2 jsme koupili v roce 1968. Tehdy vedl přístup k domu i domu č.p. 9 po pozemcích parc. č. 1789/7, 1493 a 1813. Na jaře 1971 byly cesty na pozemcích parc. č. 1789/7 a 1813 rozorány a k domům se tak začalo jezdit po okraji pole parc. č. 1495/8 a dále po pozemku parc. č. 1501/2 a parc. č. 1813/4. Tedy přístup po pozemku parc. č. 1501/2 byl již mnohem dříve, než se jeho vlastníky stali žalobci.

V územním rozhodnutí je uvedeno, že příjezd bude zajištěn po parc. č. 1813/4, nicméně žalobci využívali příjezdovou cestu k č.p. 2 a 9. Daný pozemek nebyl užíván od nepaměti, neboť na něm stála obecní dřevěné kuželna a je na něm umístěna studna. Uprostřed rostou stromy o obvodu zhruba 1,30 metru, měřeno cca 1,50 metru nad zemí, staré kolem 80 let, včetně stoleté lípy chráněné státem.

Pozemek parc. č. 1501/2 patří žalobcům, nicméně přístupová cesta k jejich domu vede po poli parc. č. 1495/8 v našem vlastnictví, přičemž průjezdu jejich vozidel neklademe žádné podmínky.

V replice k vyjádření žalovaného ze dne 24.11.2010 žalobci polemizovali s tvrzeními žalovaného. Odstranění porostů z pozemků parc. č. 1813/4 a 1813/5 je otázkou technického řešení, nelze hovořit o zániku komunikace. Fakt, že se jedná o komunikaci, je prokázán katastrem nemovitostí a vyjádřením pana Pavla ze dne 3.3.2008.

Dočasná cesta byla zřízena ke stavbě domu, ne k nemovitostem č.p. 2 a 9. Dohoda ze dne 8.11.2008 neexistuje, koridory k č.p. 2 a 9 byly vymezeny starostou obce Rohozná na základě správního řízení č.j. 246/2008.

Z nálezu ÚS sp. zn. II. ÚS 268/06 vyplývá, že existuje-li jiná alternativa přístupu, nelze veřejně účelovou komunikaci prohlásit. Vlastníci nemovitostí č.p. 2 a 9 mají tyto alternativy dvě – přes pozemky parc. č. 1813/4 a 1813/5 a přes pozemek parc. č. 1792. Je přitom na krajském úřadu, aby zakročil při zajištění sjízdnosti, resp. není možné, aby v případě neudržování veřejné komunikace se svévolně začalo jezdit přes soukromý pozemek.

O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona číslo 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, neboť žalobci i žalovaný s takovýmto postupem souhlasili, když na výzvu soudu ze dne 24.9.2010 (resp. v případě žalovaného na výzvu ze dne 1.12.2010), zda s tímto postupem souhlasí, ve lhůtě dvou týdnů od doručení nereagovali, ačkoliv byli poučeni, že v takovém případě bude jejich souhlas předpokládán.

Napadené rozhodnutí žalovaného pak soud přezkoumal v řízení vedeném podle § 65 a násl. s.ř.s. v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. ze stavu k datu 28.6.2010, kdy bylo rozhodnutí žalovaného vydáno. Dospěl přitom k následujícím skutkovým a právním závěrům.

Předně je nutné zdůraznit, že podle § 75 odst. 2 s.ř.s. soud přezkoumává napadané výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tedy platí dispoziční zásada, kdy rozsah přezkumu žalobou napadaného správního rozhodnutí je vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezený v § 75 odst. 2 s.ř.s., přičemž Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadané správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť jím odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14.2.2008, č.j. 7 Afs 216/2006-63). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2 s.ř.s.) a povinnost soudu zrušit napadané rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 12.12.2003, č.j. 2 Ads 33/2003-78). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu stanovila judikatura jen v určitých, specifických věcech (např. prekluze v daňovém řízení, zánik odpovědnosti za přestupek uplynutím zákonné lhůty, uplatnění zásady ne bis in idem, aplikace zásady „non-refoulement“, aplikace právního předpisu či ustanovení, které na věc nedopadají – avšak to jen při splnění předpokladů stanovaných v judikátu NSS ze dne

28.7.2009, č.j. 8 Afs 51/2007-87 ). Konečně, dle názoru krajského soudu, výjimkou z této zásady bude i případ, kdy se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod ze strany správního orgánu, které nebude předmětem žalobních námitek. Důvodem pro tuto výjimku je skutečnost, že ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. představuje normu procesněprávní, a pokud se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod, tak je třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné, a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto může v takovém případě krajský soud aplikovat hmotněprávní ustanovení Listiny základních práv a svobod i za situace, kdy žalobce tuto námitku v žalobě vůbec neuplatnil (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, sp.zn. 2 As 9/2008, který sice se vztahoval ke kasační stížnosti, ale lze jej aplikovat i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť základní úvaha aplikovaná v tomto případě je použitelná i v tomto řízení).

Krajský soud se tedy ve smyslu zmíněné judikatury nejprve zabýval otázkou, zda existuje některá z výše zmíněných výjimek ve vztahu k aplikaci dispoziční zásady, tj. zda je dán důvod proto, aby soud aplikoval některou z výše uvedených výjimek. V této souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že žalované rozhodnutí netrpí vadou uvedenou v ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., žalované rozhodnutí není nicotné (§ 76 odst. 2 s.ř.s.) a rovněž se

nejedná o zmíněné další případy průlomu do dispoziční zásady. Proto se krajský soud dále zaměřil na přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.).

Žalobní námitky žalobci uplatnili již v odvolání proti rozhodnutí obecního úřadu, neboť žaloba a podané odvolání se argumentačně shodují. Z tohoto důvodu bylo podstatné, jak se s námitkami vypořádal žalovaný, protože soud není oprávněn za správní orgán dále doplňovat odůvodnění jeho rozhodnutí, když může pouze korigovat názor správního orgánu vyslovený k námitkám v průběhu správního řízení. Soud ve správním soudnictví se totiž v takovém případě nemůže vyjadřovat k námitce uplatněné v odvolání takovým způsobem, že by nahrazoval činnost odvolacího správního orgánu. Krajský soud není další třetí instancí ve správním řízení. V případně drobných odchylek, tj. jestliže krajský soud se zcela neztotožní s tím, jak se odvolací orgán vypořádal s odvolacími námitkami, může pouze korigovat právní názor, o který se opírá žalované rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 28.7.2009, čj. 8Afs 51/2007-87). Zároveň je nutné připomenout, že pokud žalobce uplatní stejným

způsobem námitku v odvolání i v žalobě, v takovém případě nemůže soud ve správním soudnictví zcela změnit právní názor odvolacího správního orgánu, tedy uvést k uvedené odvolací námitce jiný právní názor, než žalovaný v napadeném rozhodnutí, protože by se jednalo o změnu právního názoru odvolacího orgánu. Podstatná změna právního názoru odvolacího orgánu soudem ve správním soudnictví by mohla vést k nezákonnosti rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.10.1999 sp.zn. IV. ÚS 279/99). Proto krajský soud se musel v dané věci zaměřit na posouzení zákonnosti úvah žalovaného.

Ad 1. K námitce nezákonnosti rozhodnutí spočívající v tom, že bylo vydáno v řízení, které nebylo se žalobci nikdy zahájeno žalovaný uvedl následující: „…silniční úřad nepostupoval zcela v dimenzích spisové služby, a to vzhledem k tomu, že u jednotlivých č.j. není uvedeno č. spisu, v tomto konkrétním případě tedy sp. zn. 51. Ačkoli silniční úřad nepostupoval přesně v souladu s ustanovením § 67 odst. 2 správního řádu, nebyly poškozeny žádné z práv

odvolatelů. Smyslem právní úpravy uvedených náležitostí v § 67 odst. 2 správního řádu, je mimo jiné poskytnout jeho adresátům spolehlivý a srozumitelný podklad pro zhodnocení správnosti vydaného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, zodpovědně se rozhodnout pro to, zda bude proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně brojit odvoláním, či nikoli. Proto ani nesprávné či neúplné označení sp. zn. vydaného rozhodnutí, nemůže mít automaticky za následek vadu rozhodnutí, která by způsobovala nezákonnost napadeného rozhodnutí a pro kterou by musel odvolací orgán rozhodující v odvolacím řízení toto rozhodnutí zrušit. O takovou vadu způsobující nezákonnost napadeného rozhodnutí by se v případě chybného označení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně mohlo jednat pouze v případě, když by z obsahu rozhodnutí nebylo možné zjistit, o jaké rozhodnutí z hlediska jejího vlastního obsahu se v podstatě jedná. Pokud se však odvolatel měl možnost seznámit s obsahem rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, nebyl krácen na svých právech a proto odvolací orgán považuje tuto námitku za bezdůvodnou“ (strana 5 napadeného rozhodnutí-poznámka soudu). Dále pak žalovaný na straně 6 napadeného rozhodnutí konstatoval: „Tedy odvolatel i přesto, že rozhodnutí trpělo nedostatkem některých formálních náležitostí, tedy že bylo označeno jiným č.j. než bylo zahájeno řízení, nemělo za následek, že by odvolateli nebyl obsah rozhodnutí dostatečně znám a měl pochybnosti o jeho pravé podstatě a o obsahu, odvolatel nebyl krácen na svých právech a proto odvolací orgán nepovažuje tuto námitku za odůvodněnou.“

Vypořádání se s námitkou nesprávného č.j. napadeného rozhodnutí žalovaným nemá soud co by vytknul. Ze správního spisu vyplývá, že stavební úřad skutečně zahájil řízení o žádosti žalobců pod č.j. 143/2009, rozhodnutí ze dne 18.3.2010 však vydal pod č.j. 159/2010. Pokud by tedy soud vycházel pouze z č.j., mohl by uzavřít, že rozhodnutí bylo skutečně vydáno v řízení, které nebylo se žalobci vedeno. Takovýto výklad by však byl zcela nesprávný a odporující logice. Ve správním spise jsou chronologicky zařazeny veškeré podklady, které byly správními orgány shromážděny, vyplývá z něj rovněž, že žalobci už před vydáním prvoinstančního rozhodnutí byli o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí vyrozuměni pod jiným č.j., rovněž je z něj zřejmé, že i proti tomuto vznesli v odvolání námitku. Nicméně z jejich odvolání stejně tak vyplývá, že neměli pochyb o tom, že rozhodnutí je vydáno ve věci jejich žádosti o určení, zda se na jejich pozemku parc. č. 1501 nacházejí veřejně přístupné účelové komunikace či nikoliv. Sami žalobci totiž v záhlaví odvolání uvedli: „Věc: odvolání proti rozhodnutí Obecního úřadu Rohozná č.j. 159/2010 ze dne 18.3.2010, které bylo starostou vydáno ve správním řízení vedeným u Obecního úřadu pod č.j. 143/2009.“ Ostatně jak z vyrozumění tak z rozhodnutí obecního úřadu je zcela zřejmé, které věci se týkají – jak již bylo uvedeno, zda se na pozemku parc. č. 1501, který je ve vlastnictví žalobců, resp. na jeho části, nacházejí veřejně přístupné účelové komunikace, či nikoliv. Obecní úřad tedy pochybil uvedením nesprávného č.j., nicméně tato vada není natolik závažná, aby způsobila nezákonnost prvoinstančního rozhodnutí. Argumentace žalovaného zcela odpovídá, jediné, co jí lze vytknout, je nesprávný odkaz na § 67 odst. 2 správního řádu, který se týká rozhodnutí, jež se písemně nevyhotovují. Na písemná rozhodnutí pak dopadá § 69 odst. 1 téhož zákona. Fakticky však tato nesprávnost nemá žádný vliv, neboť obě ustanovení hovoří o číslu jednacím jako o nutné náležitosti rozhodnutí.

Ad 2. K námitce, že komunikace na pozemku parc. č. 1501 nikdy neexistovala, resp. že přístup k domu žalobců je podle územního rozhodnutí zajištěn přes pozemek parc. č. 1813/4 a právě tento pozemek spolu s pozemkem parc. č. 1813/5 jsou obecní cestou, když jsou i

v katastru nemovitostí vedeny jako komunikace, se žalovaný vyjádřil v napadeném rozhodnutí na straně 8 následovně: „ Tvrzení odvolatelů, že příjezd k RD by měl být zajištěn přes pozemky 1813/4 a 1813/5 k.ú. Rohozná u Poličky, není možné akceptovat, jak vyplývá ze spisového materiálu a pořízené fotodokumentace, tak i ze samotného tvrzení odvolatelů (sami požadovali od obecního úřadu vykácení dřevin), na těchto pozemcích se již žádná cesta, která by mohla být užívána jako pozemní komunikace, nevyskytuje. Pozemky jsou zarostlé letitým porostem, kdy na těchto pozemcích není patrné, že by zde nějaká komunikace byla. Pokud na těchto pozemcích někdy komunikace byla, což nebylo nijak doloženo, vyjma rozhodnutí MNV – odboru výstavby o umístění stavby č.j. 13/568/89-90/Pa, kdy součástí tohoto rozhodnutí je podmínka, že příjezd k RD je zajištěn po cestě p. č. 1813/4, tak v současné době z výše uvedených důvodů zanikla a není tedy možné ji využívat k nutné komunikační potřebě. K námitce odvolatelů, že z leteckého snímkování z r. 1988 není patrné, že by se na pozemku odvolatelů p.č. 1501 k.ú. Rohozná u Poličky nějaké komunikace nacházely, odvolací orgán konstatuje, že po seznámení se se snímky z leteckého snímkování, a to jak z r. 1988, tak i z r. 1993, je jasně patrné zejména ze snímků z r. 1993, že přes pozemek odvolatelů p. č. 1501 k. ú. Rohozná u Poličky vedou komunikace k nemovitosti č.p. 2 a č.p. 9 Rohozná.“ K existenci komunikace na pozemcích parc. č. 1813/4 a 1813/5 se ostatně vyjádřil i obecní úřad, který toto tvrzení zcela odmítl: „Pozemky parc. č. 1813/4 a 1813/5 jsou sice vedeny v KN jako ostatní plocha – ostatní komunikace, ale nikdy v minulosti jako příjezdové komunikace k výše položeným nemovitostem nesloužily. Byla zde pouze stezka pro pěší. Jedná se totiž o příkrý hluboký úvoz, který v minulosti sloužil hlavně jako svod vody z okolních kopců. Úvoz je v horní části zarostlý 50-60 letými stromy a v dolní části tohoto úvozu je uprostřed letitá studna, ze které od nepaměti odebírají vodu majitelé okolních nemovitostí, od této studny cca 2 m roste asi 150-tiletý strom. Je tedy naprosto zřejmé, jak z úzkého profilu tohoto úvozu, tak i vzhledem ke stáří zde vzrostlých stromů, že jako příjezdová a obslužná komunikace, tato část pozemku nemohla sloužit.“ Se závěry stavebního úřadu se přitom žalovaný ztotožnil, když jeho rozhodnutí shledal správným a dostatečně odůvodněným.

Závěrům správních orgánů nelze nic vytknout, tyto plně korespondují se spisovým materiálem. Správní orgány správně vyhodnotily nashromážděné podklady, jejich závěr ohledně existence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku žalobců z těchto podkladů vychází. Jak správně uvedl již obecní úřad, zejména z leteckých snímků je existence komunikace nepřehlédnutelná. Naopak z fotodokumentace je pak jasně patrné, že na pozemcích parc. č. 1813/4 a 1813/5 nelze o komunikaci hovořit, tyto jsou zarostlé letitými stromy, navíc se jedná o příkrý sráz, k použití vozidly zjevně nevhodný.

Rovněž tvrzení žalobců o rozporech o existenci cesty v jednotlivých listinách, neshledal soud důvodným. Naopak soud se seznámil s vyjádřeními J. P., manželů H., prohlášením pamětníků a samozřejmě též s rozhodnutím obecního úřadu a žádné rozpory nenalezl. Jednotlivé listiny objasňují, jakým způsobem byl zajištěn příchod a příjezd k č.p. 2 a 9, resp. z jakých důvodů se příjezd po parc. č. 1813/4 a 1813/5 nevyužíval, resp. je nemožný (příkrost svahu, vzrostlé letité stromy, studna pro několik chalup). Soud má zato, že tyto listiny spolu korespondují, a pokud z nich obecní úřad i žalovaný učinili, i ve spojení s dalšími podklady, závěr, že uvedené pozemky jsou jako přístupová cesta nevhodné, resp. že sloužily pouze pro pěší, jedná se o závěr logický, jemuž nelze nic vytknout.

Ad 3. Rovněž k námitce neexistence nutné komunikační potřeby, kdy je možnost jiného přístupu k domům č.p. 2 a 9, než přes pozemek žalobců, a dále k argumentaci, že na předmětném pozemku byla vytvořena jen dočasná účelová komunikace pro zásobování stavby, kterou žalobci v roce 2007 zrušili, se žalovaný obsáhle vyjádřil.

Žalovaný především odmítl možnost jiného přístupu. U pozemků parc. č. 1813/4 a 1813/5 tak učinil z důvodů podrobně vymezených v předchozím bodě, u pozemků parc. č. 1786 a 1792, resp. parc. č. 1662, 1496/2 a 1792 konstatoval, že „zejména pak za ztížených klimatických podmínek se jedná o přístupové cesty, které nelze užít, nikoli že by byly jako alternativní komunikace méně vhodné (strana 10 napadeného rozhodnutí)“. Žalovaný v tomto vyšel především ze zkoušky provedené silničním úřadem a dále též z konstatování žalobců v jejich odvolání, kteří sami uvedli „je pravda, že když je mokro, nevyjedou tam…“. Obecní úřad pak sám k přístupové cestě po pozemku parc. č. 1792 konstatoval: „Tato komunikace je úvoz v příkrém svahu, sjízdná je pouze traktory nebo terénními vozidly, zvláště za mokra, deště a v zimě je prakticky nesjízdná. V zimním období, vzhledem k tomu, v jakých terénních podmínkách jsou v Manové Lhotě usazeny jednotlivé nemovitosti a jaké zde panují klimatické podmínky (množství sněhu), je nesjízdná i pro traktory. Z hlediska základní dopravní obsluhy, nutné komunikační potřeby a zvláště pak z hlediska přístupu pro složky integrovaného záchranného systému, je tato komunikace naprosto nepoužitelná. Silniční správní úřad provedl 23.6.2009 zkoušku sjízdnosti a zjistil, že komunikace je nesjízdná. Po mírném dešti se osobním automobilem zn. Renault Scénic dojelo tak do cca 1/5 cesty, zbytek cesty tvoří prudká pravotočivá zatáčka v úvoze a následuje strmé stoupání. Na této komunikaci se neprovádí z těchto důvodů terénních a spádových ani zimní údržba odstraňováním sněhu.“ Správní orgány se tedy vyrovnaly se žalobci tvrzenými alternativními přístupy, rozvedly, proč tyto nelze použít, jejich důvody pak vyplývají ze shromážděného podkladového materiálu. Ve spise jsou založeny mimo jiné i fotografie tvrzených přístupových cest, které dokládají nemožnost příjezdu. Správní orgány správně zkoumaly možnost přístupu za ztížených podmínek. Nelze totiž vycházet z možnosti přístupu pouze teoretického, za absolutně příznivých klimatických podmínek. Naopak příjezd je třeba mít zajištěn i za mokra, deště, sněhu, nemovitosti musí být dostupné např. i pro záchranářská vozidla. Z fotografií a zjištění obecního úřadu na místě pak jednoznačně vyplývá, že ani po jedné ze žalobci tvrzených přístupových komunikací takovýto přístup zajištěn není.

K tvrzení o dočasnosti komunikace na pozemku parc. č. 1501 žalovaný správně na straně 9 napadeného rozhodnutí podotkl: „Jestliže se majitel pozemku, který si pro svoji potřebu zřídil někdy kolem r. 1990 z důvodu výstavby svého RD účelovou komunikaci na svém pozemku již od samého počátku jeho užívání pro dopravní účely aktivně nebránil, pak i ostatní uživatelé mohli užívat účelovou komunikaci ve smyslu ust. § 19 zákona o pozemních komunikacích, tj. obvyklým způsobem a k účelu, ke kterému je určena. Obecné užívání se ve smyslu ust. § 19 zákona o pozemních komunikacích vztahuje na každého. Typickým příkladem toho, kdy se o veřejně přístupnou komunikaci nejedná, je situace, kdy sice na určitém pozemku je rozpoznatelná cesta, ale tu užíval vždy pouze majitel pozemku, který ostatním osobám v jejím užívání od počátku bránil (např. umísťováním cedulí „zákaz vstupu“, vykazováním osob z pozemku nebo jiným způsobem). Takto tomu ovšem v daném případě nebylo, ba naopak, nejenže ostatním uživatelům nebylo bráněno v užívání předmětné cesty, ale byla mezi nimi uzavřena dohoda ze dne 8.11.2008, kdy vymezili trasu příjezdových komunikací přes pozemek stěžovatelů. Je-li účelová komunikace v souladu s vůlí vlastníka zřízena, nemůže její vlastník jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání, jak je zřejmé i z ustanovení zákona o PK, která vážou regulaci provozu na veřejně přístupných účelových komunikacích na rozhodnutí příslušného orgánu, nikoliv na rozhodnutí vlastníka, i z těch ustanovení, která svémocnou regulaci postihují. K takové regulaci nejsou oprávnění ani

právní nástupci původního vlastníka.“ Ze spisového materiálu je zřejmé, žalobci to ostatně nepopírají, naopak sami opakovaně uváděli, že přístupovou komunikaci přes pozemek parc. č. 1501 začali používat v roce 1990 pro zásobování stavby. Snahu tuto komunikaci zrušit pak sami datují rokem 2007. Tedy celých 17 let používali pozemek parc. č. 1501 jako přístupovou komunikaci a umožnili její užívání i dalším osobám. Z žádného podkladu se nepodává, že by se snažili její využívání i dalšími osobami zabránit, nic takového netvrdí ostatně ani žalobci. Naopak ve spise je založena listina s názvem „úřední záznam ze dne 8.11.2008“, z níž se podává, že po dohodě s p. H. a p. P. starosta a žalobce, p.S. vymezili trasu průjezdu k č.p. 9 a 2, kdy trasa byla vyznačena ohradníkovými kolíky a páskami. Úřední záznam je p. S. podepsán. Veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku žalobců tedy jednoznačně vznikly, a to s konkludentním souhlasem žalobců, kteří tento nemohou jednostranně zrušit.

Žalovaný ani obecní úřad neopomenuli při posuzování existence veřejně přístupných účelových komunikací na pozemku žalobců existující judikaturu. Naopak ji měli na zřeteli a zejména žalovaný své rozhodnutí opřel o judikáty Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, 22 Cdo 178/1999, 22 Cdo 1911/2000, 22 Cdo 1868/2000), Ústavního

soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 268/06), Nejvyššího správního soudu (rozsudek č.j. 5 As 20/2003-64) a dále pak též o Sborník stanovisek veřejného ochránce práv „Veřejné cesty, Místní a účelové komunikace“, z nichž obsáhle citoval. Správní orgány se podrobně zaobíraly podmínkami vzniku veřejně přístupné účelové komunikace na soukromém pozemku. Zkoumaly jak existenci souhlasu vlastníka, tak existenci nutné komunikační potřeby. Správně dovodily, že žalobci dali k užívání svého pozemku coby veřejně přístupné účelové komunikace souhlas, když nikdy neprotestovali proti takovému užití jinými osobami, nijak aktivně proti němu nevystoupili a sami ji užívali, což ani nesporují. Jestliže se žalobci až po letech dovolávají pouze dočasného užívání pro účely zásobování stavby, nemohou být úspěšní. Faktem zůstává, jak ostatně sami uvádějí, že pozemek používali coby komunikaci od roku 1990 a až v roce 2007 chtěli komunikaci zrušit. Po celou dobu nechali pozemek jako komunikaci využívat i třetí osoby, nikdy se nesnažili tomuto užití zabránit, např. vykazováním z pozemku, oplocením, zákazovou cedulí. V takovém případě je jejich souhlas dán a oni nemohou samovolně, jednostranným prohlášením, obecné užívání nyní omezit, resp. vyloučit. Pokud se týká nutné komunikační potřeby, i ta byla správními orgány podrobně zkoumána, obecní úřad provedl i šetření na místě, nashromáždil fotodokumentaci, včetně leteckých snímků z let 1988 a 1993, a na základě podkladů pak bylo správně uzavřeno, že jiná alternativní komunikace k nemovitostem č.p. 2 a 9 neexistuje, resp. nutná komunikační potřeba je v případě pozemku parc. č. 1501 dána. Správní orgány tedy správně uzavřely, že na pozemku žalobců existují veřejně přístupné účelové komunikace, jejich rozhodnutím nelze nic vytknout, tyto vycházejí ze zjištěného skutkového stavu a správné aplikace právních předpisů. Soudu tedy nezbylo, než žalobu zamítnout jako nedůvodnou ve všech žalobních bodech.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalovaný byl v řízení plně úspěšný a náleží mu tedy náhrada všech nákladů řízení před soudem důvodně vynaložených, nicméně ze spisu nevyplynulo, že by mu nějaké náklady vznikly, proto soud vyslovil, že žalobci nemají právo na náhradu nákladů soudního řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Poučení:

Tento rozsudek nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.). Proti pravomocnému rozsudku je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 s.ř.s., a contrario).

V Pardubicích dne 14.4.2011

JUDr. Jan Dvořák, v.r .

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Marelová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru