Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

52 A 57/2010 - 39Rozsudek KSPA ze dne 21.04.2011

Prejudikatura

7 Afs 216/2006 - 63

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 As 70/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

52A 57/2010-39

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Pavla Peláka a Mgr. Moniky Chaloupkové v právní věci žalobce: F. M., práv. zastoupeného: Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, Balík Krtková Šatánková Kojan, společná advokátní kancelář, se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 21. 6. 2010, č.j. KrÚ 20464/47/2010/OMSŘ/Dr,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 21. 6. 2010, č.j. KrÚ 20464/47/2010/OMSŘ/Dr, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Jablonné nad Orlicí (dále v textu i jako „stavební úřad“ či „správní orgán I. stupně“) ze dne 21. 1. 2010, čj. VÝST/02/11/2010/Se, jímž bylo podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), nařízeno žalobci „úplné odstranění stavby zahradního domku umístěného na pozemku parc. č. 152/3 v kat. území Verměřovice, která je provedena bez stavebního povolení.“ Zároveň v tomto rozhodnutí stavebního úřadu byly určeny podmínky při odstraňování stavby výše zmíněné. Žalobce

odůvodnil žalobu v následujících žalobních bodech, které pro přehlednost soud uvádí v následujícím pořadí:

První žalobní bod soud zjistil z části IV. žaloby. Žalobce tvrdil, že „provedl pouze to, co jsem ohlásil příslušnému stavebnímu úřadu – celkovou renovaci stavby, tu jsem provedl v oprávněné víře, že učinil vše potřebné, co bylo ke splnění formálních požadavků třeba, a až poté, kdy mi ohlášení stavební úřad potvrdil, respektive sdělil, že nemá námitek (viz sdělení ze dne 31. 10. 2002).“ Dále uvedl, že mu nemůže „jít nyní k tíži“, že Obecní úřad ve Verměřovicích, který dne 31. 10. 2002 žalobci sdělil, že nemá námitek k provedení ohlášené renovace, že neoznámil mu své námitky a nesdělil, že k renovaci potřebuje žalobce stavební povolení. Obecní úřad ve Verměřovicích tedy pochybil a toto pochybení jde nyní k tíži žalobce. Žalované rozhodnutí nepřímo „posvěcuje“ pochybení veřejné správy, jdoucí k tíži žalobce, což považuje žalobce za nezákonný postup. Žalobce tvrdil, že nevybočil z rozsahu prací vymezeného zmíněným ohlášením a přesto správní orgány jednostranně konstatovaly, že původní stavbu zboural a vystavěl novou, když stavební úřad konstatoval, že není možné ani ověřit původní půdorysné prostory. Žalobce měl za to, že rozhodnutí NSS citované v obou rozhodnutích správních orgánů (jednalo se o rozhodnutí NSS uveřejněné ve Sbírce NSS pod č. 302, Sbírka soudních rozhodnutí č. 8/2004 – pozn. krajského soudu) na danou věc „nedopadá“, neboť není možné „uzavřít“, že žalobce původní stavbu odstranil a postavil novou. Žádné zjištění nesvědčí o tom, zda byla původní stavba odstraněna a postavena nová, či zda byla původní stavba celkově renovovaná, jak uvedl žalobce v ohlášení ze dne 31. 10. 2002. Nikdy se nejednalo o zcela novou stavbu, ale pouze o přestavbu stavby původní, původní jakož i současná stavba je mimo jiné ode dne 11. 4. 1997 pojištěna a pojistná smlouva je stále platná, pojistné je řádně po celou dobu placeno a týká se stavby o 40 m².

Druhý žalobní bod obsahoval následující námitky:

V úvodu tohoto žalobního bodu uplatnil žalobce stejnou filozofickou otázku, jak to učinil v průběhu správního řízení, a to v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Za touto otázkou následovala v tomto žalobním bodu další, tohoto znění: „Pokud byl původní zahradní domek (což předpokládám, nevím) postaven dříve, než vzniklo ochranné pásmo, je vůbec oprávněné vyžadovat pro řízení souhlas ČEZ, a. s. Distribuce?“. Žalobce v tomto žalobním bodu dále namítl, že negativní stanovisko ČEZ, a. s. Distribuce (dále jen „ČEZ“) ze dne 12. 11. 2009 je pak totiž jediným důvodem, proč stavba zahradního domku nebyla povolena v rámci řízení o dodatečném stavebním povolení. Přitom původní stanovisko ze dne 20. 7. 2009 bylo ovšem kladné a stavební úřad již byl připraven vydat dodatečné stavební povolení (viz protokol z 20. 8. 2009). Dále žalobce namítl, že se žalovaný vypořádal pouze částečně s jeho argumentací z odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. V další části tohoto žalobního bodu uplatnil žalobce námitku, která byla totožná s odvolací námitkou, což sám potvrdil výše uvedenými slovy, „na tomto místě mohu pouze zopakovat mou argumentaci“. Tyto námitky, totožné s odvolacími námitkami, obsahují následující tvrzení:

Žalobce nerozumí tomu, proč je vyjádření ČEZ negativní a ani nerozumět tomu nemůže, protože toto vyjádření je neodůvodněné. Žalobce svým podáním ze dne 21. 12. 2009 navrhl odboru výstavby, aby v souladu s § 62 odst. 3 stavebního zákona (zák. č. 50/1976 Sb., v platném znění) posoudil uvedené vyjádření ČEZ, když toto stanovisko není závazné ve smyslu správního řádu a odbor výstavby si měl důvodnost a oprávněnost negativní námitky samostatně posoudit. Podání ČEZ z 12. 11. 2009 však žádné konkrétní námitky ani odůvodnění neobsahuje. Správní orgán chybně návrh žalobce ani nevyslyšel a nezabýval se jím a nehodnotil jej, pouze stroze a bez odůvodňující polemiky odkázal na § 46 odst. 3, respektive 8, zákona č. 458/2002 Sb., stejně tak učinil odvolací orgán. Uvedené vyjádření ČEZ je neodůvodněné a neurčité a oba správní orgány měly přihlédnout k této námitce žalobce a rozhodnout o vydání dodatečného stavebního povolení k uvedené stavbě. Stavební úřad a žalovaný ocitovaly pouze odst. 3 a 8 z § 46 zák. č. 458/2000 Sb., avšak neučinily tak u odst. 11, podle kterého toto ustanovení ukládá udělit souhlas se stavbou, pokud to technické a bezpečnostní podmínky umožňují a nedojde-li k ohrožení života, zdraví, bezpečnosti a majetku. Žalobce byl, jak v žalobě, tak i v odvolání názoru, že žádné takové ohrožení nehrozí, ale pouze na základě takové hrozby může ČEZ vydat nesouhlas a uvedenou hrozbou ho odůvodnit, avšak pokud ČEZ „nechce-li se mu odůvodňovat, nemůže nesouhlasit!!!“. ČEZ tak zneužívá svého vlastnického práva, čímž brání ostatním osobám v užívání jejich legitimních vlastnických práv, když bezdůvodnost je zřejmá již z toho, že nesouhlas není věcně ani právně zdůvodněn, čili žalobce na něj nemůže věcně ani právně reagovat. ČEZ vydal nesouhlas s umístěním objektu jako by šlo o objekt nový, evidentně si nebyl vědom, že o nový objekt ve skutečnosti nejde.

Třetí žalobní bod obsahoval tyto námitky:

V tomto žalobním bodu vyslovil žalobce pochybnost o tom, zda je ve veřejném zájmu odstraňovat zahradní domek, když podnět k řízení byl dán více jak před 6 lety. Podle názoru žalobce veřejný zájem již dávno „opadl“ a řízení je vedeno jen z formálních důvodů. Podle názoru žalobce se jedná pouze o šikanózní výkon vlastnického práva ČEZ, a. s. Zároveň bylo popřeno vlastnictví zahradního domku žalobce, jedná se tedy o zásah do vlastnického práva žalobce bez existence proporcionality s veřejným zájmem.

Čtvrtý žalobní bod obsahoval tyto námitky: Žalobce „upozornil“ na podstatnou vadu řízení, kterou neodstranil ani odvolací orgán, který omezil práva žalobce z následujícího důvodu. Dne 26. 2. 2007 založil žalobce do spisu plnou moc k zastupování právním zástupcem Mgr. Michalem Kojanem, když v té době probíhalo řízení pouze o odstranění stavby. Následně stavební úřad tohoto právního zástupce obesílal (např. opravné usnesení ze dne 9. 3. 2007, výzva ze dne 19. 3. 2007). Tuto plnou moc nikdy žalobce neodvolal, pouze udělil další, ovšem zúženou a speciální plnou moc, podnikatelskému subjektu pro řízení o dodatečném stavebním povolení. Stavební úřad „neobesílal“ a nedoručoval právnímu zástupci žalobce ve věci řízení o odstranění stavby, nedoručil mu tak např. ani žalované rozhodnutí.

Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 12. 1. 2011 popsal vývoj celé věci. Uvedl základní argumentaci ze svého rozhodnutí týkající se ochranného pásma nadzemního vedení včetně nesouhlasu vlastníka nadzemního vedení ČEZ. Dále konstatoval, že žalobce v průběhu řízení několikrát měnil zmocněnce, aniž by předchozí plné moci udělené jiným zmocněncům zrušil a „správní orgán byl tak uveden v nejistotu, kdo a jakým způsobem vlastně za zmocnitele (žalobce) vystupuje.“ Žalované rozhodnutí zaslal žalovaný žalobci. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

Žalobce k vyjádření žalovaného podal ještě repliku ze dne 27. 1. 2011, v níž v podstatě zopakoval svá tvrzení z žaloby. Zároveň i polemizoval s obsahem nesouhlasného vyjádření ČEZ Distribuce, a. s. Uvedl, že renovaci provedl po řádném ohlášení a v dobré víře. Dále uvedl, že plné moci udělené „odborným firmám“ se vztahovaly pouze k zajištění podkladu pro dodatečné stavební povolení a tyto firmy ho nikdy nezastupovaly v řízení o odstranění stavby, pouze v řízení o vydání dodatečného stavebního povolení.

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům:

Předně je nutné zdůraznit, že podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., s.ř.s. soud přezkoumává napadané výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tedy platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadaného správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezených v § 75 odst. 2 s.ř.s., přičemž Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadané správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť jím odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14.2.2008, čj. 7Afs 216/2006-63). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2) a povinnost soudu zrušit napadané rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí (srov.např. rozsudek NSS ze dne 12.12.2003, čj. 2Ads 33/2003-78). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu stanovila judikatura jen v určitých, specifických věcech (např. prekluze v daňovém řízení, zánik odpovědnosti za přestupek uplynutím zákonné lhůty, uplatnění zásady ne bis in idem, aplikace zásady „non-refoulement“, aplikace právního předpisu či ustanovení, které na věc nedopadají – avšak to jen při splnění předpokladů stanovaných v judikátu NSS ze dne 28.7.2009, čj. 8 Afs 51/2007-87 ). Konečně, dle názoru krajského soudu, výjimkou z této zásady bude i případ, kdy se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod ze strany správního orgánu, které nebude předmětem žalobních námitek. Důvodem pro tuto výjimku je skutečnost, že ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. představuje normu procesněprávní, a pokud se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod, tak je třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako

samoúčelné, a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto může v takovém případě krajský soud aplikovat hmotněprávní ustanovení Listiny základních práv a svobod i za situace, kdy žalobce tuto námitku v žalobě vůbec neuplatnil (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, čj. 2 As 9/2008, který sice se vztahoval ke kasační stížnosti, ale lze jej argumentum a simili aplikovat i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť základní úvaha aplikovaná v tomto případě je použitelná i v tomto řízení).

Krajský soud se tedy ve smyslu zmíněné judikatury nejprve zabýval otázkou, zda existuje některá z výše zmíněných výjimek ve vztahu k aplikaci dispoziční zásady, tj. zda je dán důvod proto, aby soud aplikoval některou z výše uvedených výjimek. V této souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že žalované rozhodnutí netrpí vadou uvedenou v ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., žalované rozhodnutí není nicotné (§ 76 odst. 2) a rovněž se nejedná o zmíněné další případy průlomu do dispoziční zásady. Proto se krajský soud dále zaměřil na přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2), se kterými se vypořádal následovně:

Ad 1) Základní spornou otázkou v případě námitek žalobce uvedených v tomto žalobním bodu je zjištění, zda výše uvedená stavba zahradního domku, jejíž odstranění bylo žalobci nařízeno rozhodnutím stavebního úřadu, byla realizací nové stavby, anebo se pouze jednalo o realizaci práv z ohlášení udržovacích prací žalobcem stavebnímu úřadu ze dne 24. 10. 2002, tedy zda se jednalo pouze o celkovou renovaci samostatné garáže u domu čp. 157 poškozené po přívalovém dešti. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce dne 24. 10. 2002 ohlásil uvedené udržovací práce týkající se předchozí původní stavby umístněné na zmíněném pozemku (parc. č. 152/3 v kat. území Verměřovice), když k tomuto ohlášení bylo vydáno kladné sdělení Obecního úřadu Verměřovice ze dne 31. 10. 2002 (tuto skutečnost potvrzuje jak správní orgán I. stupně na str. 4, čtvrtý odstavec, tak i žalovaný na str. 12, druhý odstavec). Uvedenou spornou otázku oba správní orgány posoudily, takže se soud zaměřil na správnost úvah jak stavebního úřadu, tak i žalovaného týkajících se této otázky.

Stavební úřad v rozhodnutí o odstranění stavby na str. 4 , čtvrtý odstavec, tvrdil, že „po prostudování ohlášení udržovacích prací ze dne 24. 10. 2002 a následného sdělení Obecního úřadu Verměřovice k ohlášení udržovacích prací ze dne 31. 10. 2002 stavební úřad konstatuje následující. Původní stavba umístěná na pozemku parc. č. 152/3 v k. ú. Verměřovice byla odstraněna a dle sdělení pana M. zůstaly jen základy původní stavby. Jelikož tato původní stavba nebyla zanesena do katastru nemovitostí, není možné ověřit její půdorysné rozměry. Dnešní stavba garáže je půdorysných rozměrů 4,80 x 7,10 metrů. Stavební úřad vycházel i z rozhodnutí NSS zveřejněného ve Sbírce rozhodnutí NSS č. 8/2004 pod č. 302, kde je uvedeno, že jestliže je původní stavba umístěná na určitém pozemku odstraněna (zanikla), je třeba k postavení nové stavby nové stavební povolení, a to i za situace, že se jedná o stavbu z hlediska jejího umístění, stavebnětechnických i jiných hledisek zcela shodnou se stavbou původní.“ Žalovaný pak v podstatě rovněž uvedl, že „původní stavba umístěná na předmětném pozemku byla dle sdělení odvolatele odstraněna a zůstaly jen základy původní stavby. Původní stavba nebyla zanesena v katastru nemovitostí, tudíž odvolací orgán není schopen posoudit její velikost ani charakter. Pouze z dokladů doložených odvolatelem, zejména z darovací smlouvy ze dne 4. 12. 1992, vyplývá existence stavby garáže na předmětném pozemku a následně z podaného ohlášení udržovacích prací ze dne 24. 10. 2002

– celková renovace samostatné garáže u domu čp. 157 poškozené po přívalovém dešti.“ Žalovaný pak dospěl k závěru, že předmětnou stavbu zahradního domku (tedy stavbu, která byla předmětem žalovaného rozhodnutí – pozn. krajského soudu) nelze posuzovat jako udržovací práce, které nevyžadují ohlášení stavebnímu úřadu vymezené ust. § 14 vyhl. č. 132/1997 Sb., kterou provádějí některá ust. stavebního zákona a nelze ji posuzovat ani jako drobnou stavbu, stavební úpravy, kterými se nemění vzhled stavby, nezasahuje se do nosných konstrukcí stavby, nemění se způsob užívaní stavby a dále ji nelze posoudit jako udržovací práce, jejichž provedení by mohlo ovlivnit stabilitu stavby, požární bezpečnost stavby, její vzhled nebo životní prostředí, k jejíž realizaci postačí ohlášení stavebnímu úřadu. K tomu soud uvádí následující vlastní závěry:

Jak vyplývá z obou uvedených rozhodnutí správních orgánů, skutková zjištění o tom, že původní stavba garáže byla odstraněna a „zůstaly jen základy původní stavby“, vycházejí z vlastního sdělení žalobce. Žalobce již v průběhu správního řízení před správním orgánem I. stupně v protokolu z jednání ze dne 14. 7. 2004 konaného na stavebním úřadě potvrdil, že uvedená stavba byla provedena „na původních základech původního zahradního domku“. Ze správního spisu a z podkladů rozhodnutí soud nezjistil opak tohoto tvrzení samotného žalobce, když naopak z protokolu z ústního jednání spojeného s ohledáním na místě ve věci řízení o odstranění zmíněné stavby ze dne 20. 8. 2009 z popisu stavby uvedené v tomto protokolu nevyplývá závěr, že by se v dané věci nejednalo o stavbu novou, ale pouze o renovaci stavby, tedy renovaci v podobě udržovacích prací původní stavby garáže. Proto je lichá námitka žalobce, že je jednostranné konstatování správních orgánů o tom, že původní stavbu zboural a vystavěl stavbu novou. Vždyť sám žalobce v průběhu správního řízení (argumentace viz výše) potvrdil, že se jedná o stavbu novou, a proto je překvapivé jeho tvrzení v žalobě, a neodpovídá to ani jeho výše zmíněnému tvrzení ze správního řízení a z protokolu z ústního jednání spojeného s ohledáním na místě, že se v případě uvedené stavby jednalo pouze o „renovaci“ jakési původní stavby garáže. V tom případě ale oba správní orgány správně aplikovaly zmíněné rozhodnutí NSS, a to konkrétně se jednalo o rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2004, čj. 5A 23/2000-45, podle kterého „jestliže původní stavba umístěná na určitém pozemku byla odstraněna (zanikla), je třeba k postavení nové stavby nové stavební povolení, a to i za situace, že se jedná o stavbu z hlediska jejího umístění, stavebnětechnických požadavků i jiných hledisek zcela shodnou se stavbou původní. Pro účely požadovaného stavebního povolení je pak nerozhodné, že původní stavba byla odstraněna v důsledku protiprávního jednání jiné osoby, než vlastníka stavby, a že k odstranění stavby došlo bez povolení příslušného stavebního úřadu (případně jiného orgánu, který působnost stavebního úřadu vykonává).“ Na tom nemění nic ani skutečnost, že žalobce obdržel od Obecního úřadu ve Verměřovicích sdělení k ohlášení udržovaných prací ze dne 31. 10. 2002, čj. 310/02/330, podle něhož podáním ze dne 25. 10. 2002 žalobce ohlásil udržovací práce v rozsahu – renovace garáže s komplexním odůvodněním. Uvedeným sdělením stavebního úřadu však reagoval stavební úřad na obsah ohlášení ze dne 24. 10. 2002, ve kterém byla specifikace udržovacích prací uvedena takto: „celková renovace samostatné garáže u domu čp. 157 v k. ú. Verměřovice, poškozené po přívalovém dešti koncem července 2002, kdy se nebude měnit charakter stavby, její základy a rozměry. Zejména bude provedeno komplexní odvodnění prostoru garáže s napojením na dosavadní drenáž na pozemku.“ Z uvedeného ohlášení tedy nevyplývalo, že by v dané věci předmětem uvedených „udržovacích prací“, tedy dle představ žalobce „renovace“ týkající se zmíněné garáže, byla stavba zcela nového objektu. Za uvedené „poškození po přívalovém dešti“ nelze pokládat

stav, kdy je stavba odstraněna a je postavena stavba nová. Proto není pravdou, že by uvedeným sdělením stavebního úřadu ve Verměřovicích k ohlášení udržovacích prací byl legalizován uvedený protiprávní stav, když tomu ani neodpovídá obsah ohlášení a zmíněného sdělení stavebního úřadu. Avšak i kdyby zmíněné ohlášení a sdělení stavebního úřadu zahrnovaly i odstranění původní stavby, tak by zmíněným sdělením stavebního úřadu, byť by toto bylo nezákonné (když by uvedené stavbě bylo zapotřebí stavebního povolení a nikoliv ohlášení), tak by takové sdělení stavebního úřadu nemohlo legalizovat uvedený protiprávní stav. Pak by totiž bylo možné, v důsledku pochybení stavebního úřadu, postavit na základě ohlášení i 10 patrový hotel v chráněné krajinné oblasti bez stavebního povolení, tedy dokonce i bez souhlasného stanoviska příslušného orgánu ochrany přírody a krajiny. Pro posouzení zákonnosti žalovaného rozhodnutí je podstatné pouze to, zda k uvedené stavbě bylo zapotřebí vydání stavebního povolení, a pokud ano, jak tomu bylo v projednávané věci, tak nelze tento protiprávní stav zhojit existencí kladného sdělení k ohlášení podle § 57 stavebního zákona, byť by toto samo o sobě trpělo nezákonností. V takovém případě se nelze dovolávat „ochrany dobré víry“, když i u žalobce se předpokládá znalost zákonné úpravy (stále platí zásada, že neznalost zákona neomlouvá). A jak správně uvedl žalovaný, stavební zákon nezná pojmy „obnova“ dřívější stavby, „rekonstrukce“, a ani „uvedení do původního stavu“. Proto při povolování staveb na pozemcích, na nichž v minulosti existovaly stavby, případně se dochovaly základy části podezdívky či zbytky obvodového zdiva, se podle míry zachovalosti původní stavby jedná ve směs o vybudování nové stavby, byť ve stejných rozměrech a na základech či zbytcích zdiva původní stavby. Ale ono není třeba hledat odpověď ani v zákonné úpravě, když i za použití jednoduché logiky není možné dospět k závěru, že udržovací práce zahrnují novou stavbu na místě stavby odstraněné, stavby původní, když takový výklad neodpovídá pojmu „udržovací práce“. Udržovat přece lze jen něco, co existuje, a nikoliv to, co již neexistuje. Jestliže je stavba odstraněna, tak už není v podstatě „co udržovat“. Ostatně tomu nasvědčuje i znění ust. § 55 odst. 3 stavebního zákona, podle něhož ohlášení stavebnímu úřadu vyžadují udržovací práce, jejichž provedení by mohlo ovlivnit stabilitu stavby, požární bezpečnost stavby, její vzhled nebo životní prostředí a všechny udržovací práce na stavbě, která je kulturní památkou. Z tohoto ustanovení tedy lze jednoznačně vyvodit závěr o tom, že aby se jednalo o udržovací práce, tak musí stavba existovat (když provedení udržovacích prací nemůže ovlivnit stabilitu stavby, požární bezpečnost stavby, její vzhled nebo životní prostředí, tedy existence stavby je předpokladem k tomu, aby mohly na ní být ohlášeny stavebnímu úřadu udržovací práce). Pokud by přesto žalobce se domníval, že uvedeným sdělením k jeho ohlášení byl porušen zákon, tak by se jednalo o nezákonný postup a v takovém případě existuje právní úprava týkající se odpovědnosti státu za škody způsobené nezákonným postupem rozhodnutím státního orgánu. To však nelze řešit v daném řízení, když v něm je podstatné, zda byly splněny zákonné předpoklady pro vydání žalovaného rozhodnutí podle stavebního zákona.

O tom, že se skutečně jednalo o novou stavbu, nikoliv o nějakou „renovaci“ stavby stávající, svědčí i popis stavby uvedený v protokolu z místního šetření ze dne 9. 3. 2007 a v podstatě i popis této stavby vycházející z tohoto podkladu, uvedený na str. 5, 8. odstavec, když se jedná o demontáž stávající stavby, vyzdění nových stěn z fast bloků v tl. 20 cm, odizolování nopovou folií a konečně přizdění plnými cihlami tl. 10 cm a poté osazení původní konstrukce střechy. I z tohoto popisu tedy jednoznačně vyplývá, že pokud byly vystavěny nové zdi uvedené stavby s provedením dalších prací (odizolování, přizdění, osazení střechy), tak se jedná nikoliv o přestavbu, ale o novou stavbu ve smyslu výše zmíněného právního názoru NSS.

Na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani tvrzení žalobce o tom, že na celou stavbu, tedy i na stavbu původní je placeno pojištění, když podle tvrzení žalobce původní i současná stavba je od 11. 4. 1997 pojištěna. Rozhodování stavebního úřadu o tom, zda se jedná o novou stavbu či nikoliv, se neřídí tím, zda je původní stavba stále pojištěna, to je záležitost zcela jiná, upravená jinými právními předpisy o pojištění. Kdyby měl stavební úřad při posuzování této otázky vycházet z toho, zda stavba je či není pojištěná, tak by v podstatě nepotřeboval stavební zákon a ani by stavební úřad nemusel provádět místní šetření a zjišťovat stav na místě samém, když by mu k posouzení skutečnosti, zda existuje původní stavba či nikoliv, stačila pouze existence pojistné smlouvy. Pojistný vztah vzniká na základě dvoustranného právního úkonu mezi příslušnou pojišťovnou a vlastníkem stavby a posouzení podmínek pojištění, tj. zda musí či nemusí existovat původní stavba, je věcí vztahu mezi pojišťovnou a pojištěncem, když stavební úřad nemůže z tohoto pojistného vztahu vůbec vycházet

Tento žalobní bod tedy shledal soud jako nedůvodný.

Ad 2) V případě tohoto žalobního bodu je nutné konstatovat, že totožné námitky uplatnil žalobce v podstatě v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Pro zhodnocení zákonnosti žalovaného rozhodnutí je podstatné, jakým způsobem se s těmito námitkami vypořádal žalovaný, když soud ve správním soudnictví se nemůže vyjadřovat k námitce uplatněné již v odvolání ve správním řízení tak, že by nahrazoval soud činnost odvolacího správního orgánu. Krajský soud totiž není další třetí instancí ve správním řízení. V případě drobných odchylek, tj. jestliže se krajský soud zcela neztotožní s tím, jak se odvolací orgán vypořádal s odvolacími námitkami, může pouze korigovat právní názor, o který se opírá žalované rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 7. 2009, čj. 8Afs 51/2007-87). Zároveň je nutné připomenout, že pokud žalobce uplatní stejným způsobem námitku v odvolání, tak i v žalobě, v takovém případě nemůže soud ve správním soudnictví zcela změnit právní názor odvolacího správního orgánu, či uvést zcela nový právní názor neuvedený v žalovaném rozhodnutí, protože by se jednalo o změnu právního názoru odvolacího orgánu. Podstatná změna právního názoru odvolacího orgánu soudem ve správním soudnictví by mohla vést k nezákonnosti rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 1999, sp. zn. IV. ÚS 279/99), proto krajský soud se musel v dané věci zaměřit na posouzení zákonnosti úvah žalovaného v případě výše zmíněných totožných odvolacích námitek s námitkami uvedenými v tomto žalobním bodu. Přitom došel k následujícím skutkovým a právním závěrům.

Ze správního spisu vyplývá, že stavební úřad si vyžádal vyjádření ČEZ, který k této žádosti sdělil dopisem ze dne 12. 11. 2009 stavebnímu úřadu následující: „K Vaší žádosti o udělení souhlasu s umístěním stavby v ochranném pásmu vrchního vedení VN 22 kV pro stavbu zahradního domku na parc. č. 152/3 v k. ú. Verměřovice, jejímž investorem je Ing. F. M., sdělujeme, že nesouhlasíme s umístěním tohoto objektu pod vedením VN“. Žalobce se vyjádřil k tomuto podkladu v průběhu řízení před správním orgánem I. stupně dopisem ze dne 21. 12. 2009, v němž v podstatě uvedl obdobné námitky jako v odvolání a potažmo v žalobě, které směřovaly proti zákonnosti uvedeného vyjádření ČEZ. Již zde namítl,

že toto stanovisko bylo neodůvodněné a že neobsahuje žádné „konkrétní námitky ani odůvodnění“. Správní orgán ve vztahu k uvedené námitce na str. 8, odstavec 2 uvedl následující:

„Vlastník nepovolené stavby zahradního domku pan M., v zastoupení pana A., sice podal žádost o dodatečné povolení stavby dne 22. 7. 2009, avšak v průběhu řízení bylo zjištěno, že umístění a provedení stavby není v souladu s § 46 zák. č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“), v platném znění. V § 46 odst. 3 energetického zákona je stanoveno, že ochranné pásmo nadzemního vedení je u napětí nad 1 kV a do 35 kV včetně, pro vodiče bez izolace 7 m. Stavba zahradního domu je umístěna pod vedením 22 kV – VN 262 Verměřovice. Stavba zahradního domku je dále umístěna v rozporu s § 46 odst. 8 energetického zákona, kde je zakázáno zřizovat bez souhlasu vlastníka zařízení stavby. Z ust. § 46 odst. 8 je možné udělit souhlas s činností v ochranném pásmu.“ Dále stavební úřad uvedl obsah uvedeného vyjádření ČEZ ze dne 12. 11. 2009 a dospěl tak k závěru, že nebyly splněny požadavky veřejných zájmů, především na úseku energetického zákona, ochrany zdraví a života. Žalobce dále uplatnil uvedenou námitku včetně argumentace uvedené v tomto žalobním bodu, když tato je opakováním odvolacích námitek (viz výše) v odvolání, na které reagoval žalovaný v žalovaném rozhodnutí, přičemž na str. 13 (odstavec první a násl.) dospěl k následujícím skutečnostem a závěrům:

Předně žalovaný konstatoval, že z předchozího vyjádření ČEZ ze dne 22. 7. 2009 pod čj. OP/59/2009 již stavební úřad zjistil, že podmínkou souhlasu je nutnost umístění stavby nového zahradního domku na p. č. 152/3 minimálně 7 m od vrchního vedení VN. Tato podmínka se však neslučuje s předloženou projektovou dokumentací, ze které je zcela zřejmé umístění části předmětné stavby přímo pod vedením VN. Stavební úřad tak žalobci určil lhůtu, do které mohl předložit souhlas s prováděním činností v ochranném pásmu společnosti ČEZ na předmětnou stavbu, avšak ČEZ dopisem ze dne 12. 11. 2009 sdělila, že nesouhlasí s umístěním předmětné stavby pod vedením VN. Dále žalovaný konstatoval, že předmětná stavba se nachází zcela přímo pod vrchním vedením vysokého napětí 22 kV – VN 262 Verměřovice a v jeho ochranném pásmu, přičemž ochranné pásmo nadzemního vedení 22 kV podle ust. § 46 odst. 3 písm. a) energetického zákona je souvislý prostor vymezený svislými rovinami vedenými po obou stranách vedení ve vodorovné vzdálenosti měřené kolmo na vedení, které činí od krajního vodiče vedení na obě strany pro vodiče bez izolace 7 m. Dle odstavce 8 písm. a) citovaného ustanovení energetického zákona je v ochranném pásmu nadzemního vedení zakázáno zřizovat bez souhlasu vlastníka těchto zařízení mimo jiné stavby. ČEZ vydal nesouhlas s předmětnou stavbu v ochranném pásmu vedení VN, čímž není naplněno ustanovení § 46 odst. 8 energetického zákona, tedy není „v souladu se zájmem chráněným zvláštním předpisem, čímž není splněna podmínka ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a stavební úřad nemohl rozhodnout jinak, než nařídit odstranění předmětné stavby.“

Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti uvedených rozhodnutí, tj. jak rozhodnutí stavebního úřadu, tak i rozhodnutí žalovaného, přičemž nedospěl k závěru, že by obě tato rozhodnutí trpěla zmíněnou vadou. Žalobce měl jistě na mysli vadu rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. Takovou vadou však obě rozhodnutí netrpí, když již z výše uvedených částí

obou rozhodnutí vyplývá, že oba správní orgány se hodnocením skutečností souvisejících s výše zmíněným negativním stanoviskem ČEZ podrobně zabývaly. Samotný obsah výše citovaného stanoviska ČEZ, které v podstatě vyjadřuje nesouhlas s umístěním zmíněné stavby, ještě o sobě nezpůsobuje nezákonnost žalovaných rozhodnutí. Jiná situace by byla v případě, pokud by stavební úřad pouze, bez vlastního hodnocení, konstatoval obsah tohoto stanoviska ve svém rozhodnutí a žalovaný by pak takový postup zopakoval v žalovaném rozhodnutí. Tak tomu však v dané věci nebylo, když již správní orgán I. stupně a potažmo žalovaný uvedly své úvahy a hodnocení této skutečnosti, jak vyplývá již z výše uvedených částí obou rozhodnutí, které netřeba opětovně dále v rozhodnutí soudu opakovat. Proto krajský soud dospěl k prvnímu dílčímu závěru, že obě rozhodnutí netrpí uvedenou namítanou vadou.

Jak již soud výše konstatoval, výše uvedené negativní vyjádření ČEZ ze dne 12. 11. 2009, si nevyžádal stavební úřad, ale jednalo se o podklad, který byl povinen předložit žalobce v řízení vedeném podle ust. § 88 stavebního zákona. Byl to totiž právě žalobce jako vlastník stavby, aby doložil doklad uvedení o tom, že v dané věci byl dodržen zájem chráněný zvláštním předpisem, tj. energetickým zákonem, podle jehož ust. § 46 odst. 8 v ochranném pásmu nadzemního a podzemního vedení, výrobny elektřiny a elektrické stanice je zakázáno zřizovat bez souhlasu vlastníka těchto zařízení stavby či umísťovat konstrukce a jiná podobná zařízení, jakož i uskladňovat hořlavé a výbušné látky. A právě byl to žalobce, který byl povinen, pokud chtěl, aby mu byla stavba dodatečně povolena, doložit výše zmíněný kladný souhlas se zřízením uvedené stavby. Takže bylo jen na žalobci, aby tak učinil. To se však mu nepodařilo, což vyplývá z obsahu výše zmíněného vyjádření ČEZ. Žalobce totiž nepředložil stavebnímu úřadu výše zmíněný souhlas, ale naopak nesouhlas, přičemž s obsahem tohoto vyjádření věcně polemizuje a napadá jej pro neodůvodněnost. V tom se však žalobce hluboce mýlí. Uvedené vyjádření není nějakým zvláštním rozhodnutím správního orgánu, jež vyžadovalo podrobné odůvodnění a bylo by jej možné přezkoumávat v rámci žaloby proti rozhodnutí stavebního úřadu, který toto vyjádření použil jako jeden z podkladů svého rozhodnutí. Není pravdou, že uvedené vyjádření ČEZ je neodůvodněné a žalobce mu nemohl „rozumět“ a mohl tak, jak se vyjádřil v žalobě a v odvolání, pouze „spekulovat“. Spekulací je však spíše sama tato námitka o sobě. Je sice pravdou, že zmíněné vyjádření je stručné, ale jednoznačně z něj vyplývá, že se jedná o stavbu umísťovanou v ochranném pásmu vrchního vedení, když s takovým umístěním pod vedením VN vyjádřil ČEZ svůj nesouhlas. A v takovém případě důvod jeho vyjádření lze spatřovat již nikoliv v jeho vlastní úvaze (ostatně konstatování o tom, že nesouhlas byl vydán s umístěním zmíněné stavby pod vedením VN lze hodnotit jako dostatečnou úvahu), ale lze ji spatřovat již v platné právní úpravě:

Žalobci na základě aplikace zásady „neznalost zákona neomlouvá“ muselo a musí být známo, že z ust. § 46 odst. 8 energetického zákona jednoznačně vyplývá zákaz zřizovat bez souhlasu vlastníka nadzemního a podzemního vedení stavby v ochranném pásmu nadzemního a podzemního vedení. Čili vlastník těchto vedení již nemusí a není povinen podle platné právní úpravy zdůvodňovat podrobně, proč uvedený souhlas nevydal, když důvod k vydání nesouhlasu není povinen vlastník uvedených vedení ve svém vyjádření uvádět. Důvod tohoto nesouhlasu je možné vyvodit již ze samotného účelu zmíněné právní úpravy týkající se ochranných pásem, kterým je zajištění spolehlivého provozu zařízení elektrizační soustavy, ochrany života, zdraví a majetku osob (§ 46 odst. 1 energetického zákona). Pokud tedy vydal ČEZ jako vlastník zmíněného elektrického vedení uvedený nesouhlas, tak stavební úřad nebyl povinen tento nesouhlas nerespektovat a nebyl ani povinen jej podrobně zdůvodňovat. Jediným důvodem tohoto nesouhlasu přece byl rozpor umístění uvedené stavby v ochranném pásmu, což zcela pro posouzení zákonnosti žalovaného rozhodnutí a rozhodnutí stavebního úřadu plně postačuje. Ostatně, kdo jiný než vlastník zmíněného vedení je ex lege povolán k tomu, aby uvedený souhlas vydal či nikoliv. Stavební úřad to rozhodně není, když ten naopak je povinen z tohoto stanoviska vycházet. Uvedené stanovisko ČEZ tak nemuselo obsahovat „žádné konkrétní námitky“, když jediná námitka, kterou uvádělo toto vyjádření, tedy že stavba je umístěna pod vedením VN, tedy v ochranném pásmu vrchního vedení, což je v rozporu s platnou právní úpravou, plně k odůvodnění tohoto stanoviska postačovala. Ostatně soud si nedovede představit, jaké další odůvodnění a námitky by takový nesouhlas měl podle představ žalobce obsahovat. A byl to on sám žalobce, kdo prostřednictvím svého poradce (Jan Adamec, stavební poradenství) předložil uvedené vyjádření stavebnímu úřadu. Proto pokud chtěl žalobce docílit výjimky z citované právní úpravy týkající se udělování uvedeného souhlasu a poukazoval na ust. § 46 odst. 11 energetického zákona, přičemž v tomto ustanovení je uvedena možnost udělení písemného souhlasu za podmínek tam uvedených, měl předložit stavebnímu úřadu podklad, který by obsahoval souhlas s realizací stavby podle ust. § 46 odst. 11 stavebního zákona. Pokud tak neučinil, nemůže vytýkat stavebnímu úřadu, že takový souhlas měl být vydán a v podstatě napadat nejen postup žalovaného, ale i postup vlastníka zmíněného vedení (ČEZ). Žalobce totiž přehlédl, že je to právě žalobce, kdo je povinen v předmětném správním řízení předložit podklady prokazující skutečnost, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, s cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy [§ 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona]. K úvodní filozofické otázce, tj. zda bylo dřív „vejce nebo slepice“, lze konstatovat následující: Pro posouzení dané věci není rozhodné, zda původní stavba byla postavena dříve než vzniklo ochranné pásmo, protože, jak soud uvedl již v předchozí části svého rozhodnutí (ad 1), tak v dané věci se jedná o stavbu novou, když se nejedná o přestavbu či slovy žalobce, pouze o „renovaci“ původní stavby. Proto je zcela irelevantní zjišťovat, zda původní odstraněná stavba, byla postavena ještě dřív před vznikem ochranného pásma.

Rovněž tento žalobní bod nebyl soudem shledán za důvodný.

Ad 3) Žalobce se mýlí v tom, že pokud uvedené řízení podle ust. § 88 stavebního zákona trvá „více jak 6 let“, tak již není ve veřejném zájmu, aby bylo vydáno rozhodnutí o odstranění zahradního domku ve vlastnictví žalobce. Stavba postavená bez stavebního povolení je totiž černou stavbou stále, bez ohledu na dobu, po které se rozhoduje o jejím odstranění. Právní úprava neumožňuje stavebnímu úřadu a potažmo ani soudu, aby rozhodl, že po 6 letech trvání uvedeného správního řízení bylo rozhodnuto tak, že v daném případě převážil zájem na ochraně zájmů chráněných zvláštními předpisy (tj. energetickým zákonem) nad zájmem žalobce jako vlastníka nepovolené stavby. Krajský soud je názoru, že pouhým uplynutím času, po který trvalo dané správní řízení, nemůže dojít ke změně, tedy že by z ničeho nic po 6 letech najednou převážil zájem na ochraně vlastnických práv žalobce k uvedené nepovolené stavbě nad zmíněným zájmem chráněným zvláštními předpisy. Tento zájem chráněný zvláštním předpisy (energetickým zákonem) není žádným šikanózním výkonem vlastnického práva ČEZ, ale, jak již soud uvedl v předchozí části odůvodnění tohoto rozsudku (ad 2), smysl této ochrany lze zjistit z platné právní úpravy (§ 46 odst. 1 a 3 energetického zákona). Navíc, uvedený důvod pro vydání rozhodnutí o odstranění stavby

vyplývající z právě zmíněného negativního stanoviska ČEZ, byl způsoben i laxním přístupem samotného žalobce, když přece bylo věcí jeho iniciativy a postupu, aby stavebnímu úřadu předložil kladné stanovisko vlastníka uvedeného vedení, tj. ČEZ. Tak mu to totiž, jak soud již výše uvedl, ukládá ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Rovněž tento žalobní bod byl shledán nedůvodným.

Ad 4) Správní řízení, v němž bylo vydáno žalované rozhodnutí, bylo vedeno podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. V tomto případě se nejedná o stavební řízení, když výsledkem není stavební povolení, ale dodatečné povolení stavby, pokud není nařízeno její odstranění, jak se v projednávané věci stalo. Z procesního hlediska se tedy jedná o jedno správní řízení, které bylo zahájeno, jak vyplývá ze správního spisu, na základě oznámení stavebního úřadu ze dne 17. 5. 2004, jehož předmětem bylo řízení podle § 88 odst. 1 písm. b) o odstranění zmíněné stavby. V daném případě se tedy nejednalo o dvě rozdílné věci, jak se zřejmě domnívá žalobce, tedy řízení o odstranění stavby a věc dodatečného stavebního povolení, ale jedná se o jedno správní řízení. V tomto žalobním bodu namítl žalobce vadu týkající se doručení žalovaného rozhodnutí, když do spisu založil dne 26. 2. 2007 plnou moc k zastupování právním zástupcem Mgr. Michalem Kojanem, avšak žalovaný tomuto právnímu zástupci žalované rozhodnutí nedoručil. K tomu krajský soud uvádí následující závěry:

Ze správního spisu soud zjistil, že, jak tvrdí žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, měl žalobce v průběhu celého správního řízení několik zmocněnců, kterým udělil plnou moc k zastupování. Není správný názor žalovaného o tom, že pokud žalobce v průběhu řízení několikrát měnil zmocněnce, aniž by předchozí plné moci udělené jiným zmocněncům zrušil, tak v dané věci byl správní orgán „uveden v nejistotu, kdo a jakým způsobem vlastně za zmocnitele (žalobce) vystupuje.“

Podle ust. § 33 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen „správní řád“) účastník si může zvolit zmocněnce, zmocnění k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. V téže věci může mít účastník současně pouze jednoho zmocněnce. Na rozdíl od soudního řízení může mít účastník řízení v jedné věci současně pouze jednoho zmocněnce. Pověří-li k zastupování více zmocněnců, jedná správní úřad s tím, kterého k zastupování zmocnil jako posledního, neboť se má za to, že touto plnou mocí ukončil předchozí zmocnění, a to i přesto, že danou skutečnost předchozímu zmocněnci nesdělil. Proto soud považoval za správný postup stavebního úřadu, který podle vyjádření žalovaného k žalobě a podle obsahu správního spisu doručoval rozhodnutí vždy poslednímu zmocněnci, když na účinnosti a zákonnosti tohoto postupu nemění nic ani skutečnost, že současně doručoval svá rozhodnutí i žalobci. Žalovaný však pochybil, když zaslal žalované rozhodnutí pouze žalobci, když měl postupovat stejně jako stavební úřad a doručit své rozhodnutí „poslednímu zmocněnci“. Podle ust. § 34 odst. 2 správního řádu s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak. Podstatou námitky uvedené v tomto žalobním bodu bylo tedy tvrzení žalobce o tom, že žalované rozhodnutí mělo být doručeno Mgr. Michalu Kojanovi, jako jeho zástupci v uvedeném správním řízení, a to na základě plné moci k zastupování žalobce v tomto správním řízení ze dne 26. 2. 2007. Žalobce však přehlédl, že sám udělil další plnou moc dne 15. 6. 2009 J.A., a to k zastupování v tomto správním řízení, přičemž tato plná moc je založena ve správním spisu. Touto plnou mocí tak bylo ukončeno předchozí zmocnění udělené právnímu zástupci Mgr.

Michalu Kojanovi, takže je lichá námitka žalobce o tom, že žalované rozhodnutí nebylo doručeno Mgr. Michalu Kojanovi. Námitka o tom, že žalované rozhodnutí mělo být doručeno novému zmocněnci, tj. J. A., v žalobě obsažena nebyla, a proto vzhledem k výše zmíněné koncentrační zásadě nebyl krajský soud povinen za žalobce tuto námitku formulovat a následně se s ní ex officio vypořádat. Podstatné je, že žalobce reagoval včas na žalované rozhodnutí žalobou, čili nebyl nijak zkrácen na svých právech tím, že by se v důsledku vady v doručování nemohl bránit žalobou proti žalovanému rozhodnutí. Navíc žalobce neměl pravdu, když v tomto žalobním bodu tvrdil, že žalované rozhodnutí mělo být doručováno Mgr. Michalu Kojanovi (argumentace viz výše). I tento žalobní bod byl tedy shledán nedůvodným.

Krajský soud nepřehlédl, že žalobce v podstatě rozšířil žalobu o další žalobní bod, a to v přípisu soudu ze dne 9. 12. 2010, ve kterém mimo jiné reagoval na výzvu soudu k vyjádření, zda žalobce trvá na ústním jednání. V tomto přípisu žalobce „dodal“, že dle § 137a stavebního zákona v posuzované věci nebylo třeba stavebního povolení, ale pouze ohlášení. Toto tvrzení zopakoval ještě v replice. Jedná se o námitku, která nebyla obsažena v žalobě, přičemž s touto námitkou se soud nemohl věcně zabývat, protože vzhledem ke koncentrační zásadě již uplynula v době podání této námitky lhůta pro rozšíření žaloby o další žalobní body. Podle ust. § 71 odst. 2 s. ř. s. totiž lze rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. A to žalobce učinil zmíněným přípisem ze dne 9. 12. 2010, kdy již lhůta pro rozšíření žalobních bodů uplynula, čili soud se vzhledem ke zmíněné koncentrační zásadě nemohl věcně zabývat uvedenou námitkou. Žalobce si totiž dostatečně nestřežil svá práva sám, když v rámci dispoziční zásady měl a mohl tuto námitku uplatnit již v žalobě, což neučinil a soud se ex officio nemohl zabývat tím, zda podle § 137a stavebního zákona bylo či nebylo v dané věci zapotřebí stavebního povolení či pouze ohlášení, protože se nejedná o situace, kdy by se jednalo některou z již výše uvedených výjimek z koncentrační zásady, kdy soud ex officio může zjišťovat některé vady řízení (navíc v dané věci se nejedná o vadu řízení, ale o tvrzenou nezákonnost žalovaného rozhodnutí). Soud přes výše uvedenou skutečnost věcně k toto námitce uvádí následující:

Podle žalobcem cit. ust. stavebního zákona lze postupovat jen v případě, že stavba byla legálně postavena, čili jen pokud právo stavby bylo založeno příslušným veřejnoprávním rozhodnutím. Pouhé sdělení stavebního úřadu k žalobcem uváděnému „ohlášení“ udržovacích prací nemůže nahradit stavební povolení. Jestliže byla stavba postavena bez tohoto povolení, nemůže následné sdělení stavebního úřadu k provedení ohlášených udržovacích prací na této v podstatě „černé“ stavbě tuto stavbu legalizovat. Takový postup byl a je možný jen na základě dodatečného povolení stavby, pokud stavební úřad nenařídí její odstranění, což se v daném případě i stalo. Navíc nebylo prokázáno, že se v žalovaném rozhodnutí uvedená stavba shoduje se stavbou původní, neevidovanou v katastru nemovitostí, když se nyní jedná o zahradní domek. V řízením, v němž bylo žalované rozhodnutí vydáno, neprokázal žalobce, že jak původní „stavba garáže“, tak současný zahradní domek byly jako stavby povoleny a nedoložil k nim žádnou dokumentaci. Proto se nejedná o změnu stavby. Za to, že žalobce nelegalizoval původní stavbu, nenese odpovědnost stavební úřad, ale sám žalobce.

Z výše uvedených důvodů musel krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítnout (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého žalobce nebyl úspěšný v řízení, neměl právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému soud toto právo nepřiznal, když podle obsahu spisu mu toto právo nevzniklo.

Poučení: Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.). Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s., a contrario).

V Pardubicích dne 21.4.2011

JUDr. Jan Dvořák, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Marelová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru