Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

52 A 55/2010 - 97Rozsudek KSPA ze dne 19.05.2011

Prejudikatura

5 As 27/2009 - 66

1 As 76/2009 - 60

8 Afs 66/2008 - 71


přidejte vlastní popisek

52 A 55/2010-97

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců Mgr. Moniky Chaloupkové a JUDr. Pavla Peláka ve věci žalobců a) Ing. E.R., a b) I. R. proti žalovanému Krajskému úřadu Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, 532 11 Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31.5.2010 č.j. ODSHI-40393/2010-Sv,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 31.5.2010 č.j. ODSHI-40393/2010-Sv s e pro vady řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit každému ze žalobců náklady řízení ve výši 2 000,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 31.5.2010 č.j. ODSHI-40393/2010-Sv žalovaný zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Vysoké Mýto (dále jen „městský úřad“) ze dne 19.1.2010 č.j. 37067/2009/ODO11/280.12/25/VV, kterým bylo rozhodnuto, že na pozemcích parc. č. 286 (ostatní plocha – vlastník Město Vysoké Mýto), parc. č. 75 (ostatní plocha – vlastník Ing. R.E. R. I.) a parc. č. 265/1 (ostatní plocha – vlastník Město Vysoké Mýto) v obci a katastrálním území Domoradice (část města Vysoké Mýto) existuje pozemní komunikace – kategorie účelová komunikace, která je přístupná veřejnosti (dále jen „veřejná účelová komunikace“) „užívaná od nepaměti“ do dnešního dne.

Žalobci se včasnou žalobou domáhali přezkoumání rozhodnutí žalovaného v části týkající se pozemku parc. č. 75 a jeho zrušení, jakož i zrušení rozhodnutí městského úřadu v této části pro nezákonnost. V rozhodnutí žalovaného jsou podle nich skutečnosti, které nevyplývají z provedených důkazů, některé důkazy nebyly provedeny, místní šetření bylo žalovaným nesprávně vyhodnoceno, stejně jako provedené důkazy a rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné a nezákonné, rovněž právní stav věci byl posouzen nesprávně. V řízení se navíc vyskytly vady, pro které mělo být zrušeno rozhodnutí městského úřadu. Takto formulovaná obecná tvrzení pak žalobci rozvedli následujícím způsobem:

Stěžejní otázkou je tvrzení správních orgánů o tom, že přes pozemky parc. č. 286, 75 a 265/1 vede znatelná historicky zaužívaná pozemní komunikace, která tvoří jako celek jedinou dopravní spojnici z hlavní páteřní místní komunikace 61/5 procházející od silnice III/30527 přes střed obce Domoradice a je jediným možným příjezdem pro vlastníky nemovitostí s ní sousedících, slouží tedy k uspokojení nutné komunikační potřeby. Toto tvrzení pokládají žalobci za nezákonné a nepřezkoumatelné.

Pozemek žalobců parc. č. 75 se nachází v příkré stráni za jejich domem č.p. 61. Mezi domem a pozemkem vede veřejná účelová komunikace po pozemku parc. č. 286/1, která se napojuje na veřejnou účelovou komunikaci na pozemku parc. č. 265/1, když obě komunikace patří Městu Vysoké Mýto. Pozemek parc. č. 75 navazuje na pozemky parc. č. 286/1 a 265/1. Ve vzdálenosti 13 metrů od hranice pozemku je vyježděná cesta, která vede ze stráně z pozemku parc. č. 265/1 a stáčí se na pozemek parc. č. 286/1. Dům žalobci koupili v roce 1999. Tehdy patřil pozemek parc. č. 75 obci Domoradice a vedla přes něj hliněná uježděná cesta, požadavek žalobců na jeho odkup byl odmítnut z důvodu vznesených restitučních nároků. V průběhu roku 2001 se kvůli zvýšenému počtu přejezdů vozidel prudce zhoršil stav pozemku, výrazně se snížila absorpce vody, projevila se eroze půdy a následně absence vsakování, voda tak stéká na pozemek parc. č. 286/1 a způsobuje podmáčení domu žalobců, žalobci se proto rozhodli omezit vjezd na pozemek. V roce 2002 získali 2/3 pozemku od restituentek, paní Šírkové a paní Typltové, a v roce 2005 zbývající 1/3 od pana V. F. Některým sousedům žalobci písemně i ústně sdělili, aby na pozemek dále nejezdili, Technické služby města Vysoké Mýto, resp. město samotné pak opakovaně požádali o odstranění havarijního stavu veřejných účelových komunikací na pozemcích parc. č. 265/1 a 286/1. Jednání nepřinesla žádný výsledek, proto se žalobci rozhodli umístit na svůj pozemek zábranu a uježděný pás uvést do původního stavu umožňujícího vsakování vody, učinili potřebné kroky, v říjnu však 2009 zjistili, že na pozemku se nachází asfaltovo-štěrková pokládka. Tímto zásahem bez jejich vědomí došlo k volnému průtoku vody bez zábrany. Tentýž den se žalobci obrátili na městský úřad a technické služby se žádosti o odstranění pokládky, nikdo nereagoval. Na jaře 2010 museli žalobci zahájit sanační opravy svého domu.

Dále žalobci poukázali na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), Sborník stanovisek veřejného ochránce práv, Veřejné cesty, místní a účelové pozemní komunikace (dále jen „Sborník stanovisek“) a zejména pak nález Ústavního soudu (dále jen „ÚS“) sp. zn. II. ÚS 268/06 s tím, že aby byla cesta považována za veřejně přístupnou účelovou komunikaci musí splňovat dva znaky – vlastník musí projevit výslovný souhlas s jejím veřejným užíváním a musí být splněna nutná komunikační potřeba.

Žalobci koupili v roce 2002 2/3 pozemku parc. č. 75 od restituentek (ty ho získaly v roce 2001) a v roce 2005 zbývající 1/3 od správce konkursní podstaty majetku vlastníka této části. S přejezdy přes pozemek žalobci od počátku nesouhlasili, přičemž svůj nesouhlas vyjádřili ústně i písemně.

Žalobci nezpochybňují existenci cesty na pozemku, nicméně tato cesta není jediným možným přístupem či příjezdem k nemovitostem žalobců a sousedů, manželů S. vlastníků domu č.p. 56, za kterým už žádné domy či pozemky, k nimž by bylo třeba zajistit přístup, nejsou. Kolem pozemku žalobců vedou pozemky parc. č. 286/1 a 265/1, na nichž jsou veřejné účelové komunikace (dále jen „VÚK“). VÚK 286/1 vede přímo k nemovitosti, odbočuje se na ni z páteřní komunikace na pozemku parc. č. 61/5. Město Vysoké Mýto nepečuje o VÚK řádně, tuto skutečnost však nelze zhojit prohlášením VÚK na vedlejším soukromém pozemku. Ani jeden ze správních orgánů se otázkou nutné komunikační potřeby nezabýval, povšechné tvrzení žalovaného „a tato cesta slouží k uspokojení nutné komunikační potřeby v dané lokalitě“ není vůbec odůvodněno a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Navíc není v souladu s veřejným zájmem, neodpovídá okolnostem případu, veřejný zájem je vyloučen především proto, že vlastníci sousedních nemovitostí mají zajištěn přístup z VÚK 286/1 a 265/1. Nestačí, pokud odvolací orgán pouze konstatuje nesprávnost argumentace odvolatele, neuvede ale, v čem její nesprávnost spočívá. Správní orgány porušily zásadu materiální pravdy dle § 3 správního řádu, neboť neprovedly žádná šetření k otázce nezbytné komunikační potřeby. Nezkoumaly jiné alternativy přístupu, např. přímý příjezd po VÚK 286/1 či využití pozemku parc. č. 77/6 ve vlastnictví obce Domoradice ve vztahu k VÚK 286/1, kdy tento lze využít pro dočasné parkování či otáčení. Nutná komunikační potřeba tu neexistuje, neboť žalobci i manželé S. mají zajištěn příjezd i příchod po VÚK 286/1 a příchod též po VÚK 265/1. Kromě tohoto vyplývá z fotodokumentace a geometrických plánů, že ke všem nemovitostem v Domoradicích, v dotčené lokalitě, vedou veřejně přístupné účelové komunikace, konkrétně z VÚK 65/1, 286/1 a 265/1. Otázka technického řešení alternativního přístupu není ve shodě s názorem ÚS otázkou komunikační nezbytnosti. Zimní údržba uvedených VÚK nebyla a není prováděna, pouze v roce 2010 žalobci zaregistrovali jediné prohrnutí. Letní údržba není prováděna vůbec, ačkoli žalobci opakovaně o tuto písemně žádali Městský úřad ve Vysokém Mýtě. Dne 9.2.2010 žalobci požádali o provedení státního dozoru na VÚK 286/1 a 265/1 a státní dozor shledal stav obou komunikací závadným.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 11.11.2010, kdy ji navrhl zamítnout jako nedůvodnou s tím, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu.

Žalovaný především odkázal na napadené rozhodnutí s tím, že se v něm vyrovnal se všemi námitkami žalobců uvedenými v odvolání. Dále pak k námitkám žalobců konstatoval.

Cesta je v terénu jasně identifikovatelná, je určena k užití vozidly a chodci. Při nabytí pozemku parc. č. 75 žalobci tento nabyli i s cestou, přičemž nebylo doloženo, že by předchozí vlastníci proti obecnému užívání cesty někdy brojili. Byly tedy splněny podmínky pro vydání deklaratorního rozhodnutí o existenci VÚK, konkrétně znatelnost cesty v terénu, účel, ke kterému byla zřízena, a souhlas vlastníka. Pokud se týká otázky nutnosti komunikační potřeby, tou je možné se zabývat až v řízení podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, tedy při rozhodování o žádosti o úpravu nebo omezení přístupu na veřejně přístupnou komunikaci. Správní orgán je vázán rozsahem podané žádosti a v posuzovaném

případě bylo žádáno Městem Vysoké Mýto o vydání deklaratorního rozhodnutí o existenci či neexistenci komunikace. Pro určení existence účelové komunikace není zkoumání nutné komunikační potřeby vždy nutné, resp. k jejímu zkoumání dochází pouze v případě, že vlastník v rámci žádosti požádá též o omezení přístupu. Pokud by nutná komunikační potřeba měla být naplněna při pouhém určení VÚK, docházelo by k absurdním situacím, kdy by volně přístupné polní a lesní cesty, účelové cesty k památkám, cesty v parku, apod. musely být označeny za nepřístupné komunikace, neboť jedinečnost a nenahraditelnost komunikační potřeby by se těžko dokazovala. I kdyby žadatel doložil souhlas vlastníka pozemku a vlastník by se nedomáhal omezení přístupu, musel by správní orgán stejně vydat negativní rozhodnutí, neboť by nebyla splněna podmínka nutné komunikační potřeby.

Na vyjádření žalovaného žalobci reagovali replikou ze dne 24.11.2010, v níž především odkázali na podanou žalobu. K argumentaci žalovaného ohledně zkoumání existence nutné komunikační potřeby pak uvedli.

Žalovaný směšuje řízení o určení existence VÚK a řízení o omezení přístupu. Na katastrální mapě je jasně vyznačena cesta kolem pozemku parc. č. 75. Rovněž z historických pramenů je zřejmé, že cesta vedla kolem pozemku a toto má i logiku, neboť před navezením zeminy byl svah daleko strmější, nemovitost sloužila jako pivovar a vůz naložený těžkými sudy a tažený koňmi nemohl náklad vyvézt po svahu, musel pozemek objet. Dalším vysvětlením je skutečnost, že VÚK 265/1 se svažuje podél pozemku parc. č. 75 k potoku, kde navazuje na VÚK 286/1, která pokračuje kolem pozemku a dále kolem domu žalobců. Při deštích a tání sněhu voda stékala po VÚK 265/1 do potoka a dům byl tak chráněn před návaly vody. Navezení zeminy způsobilo snížení srázu pozemku, který je tak použitelný pro příjezd jako zkratka, bohužel však tato zkratka vede po lomu pozemku a voda je vedena přímo k domu žalobců, kde zůstává. Položení asfaltu situaci ještě zhoršilo, proto žalobci opakovaně žádali vlastníka VÚK 265/1 a 286/1 o jejich opravu. Státní dozor, který požádali o prošetření, nařídil opravy, ty však nebyly provedeny a v současné době je žalobci podána stížnost na nečinnost Městského úřadu Vysoké Mýto.

Žalovaný podáním ze dne 20.12.2010 setrval na svém stanovisku k žalobě o správnosti žalovaného rozhodnutí a poukázal opětovně na to, že je vedeno řízení o žádosti žalobců o omezení přístupu na pozemek parc. č. 75. Ke svému podání pak připojil rozhodnutí ze dne 3.12.2010 č.j. KrÚ 86658/ODSHI/2010-Sv, kterým bylo zrušeno rozhodnutí městského úřadu ze dne 11.8.2010 č.j. 46569/2010/ODO-12/280.8/297/VV vydané ve věci omezení veřejného přístupu na VÚK, kterou je pozemek parc. č. 75 v k.ú. Domoradice.

Žalobci reagovali podáním ze dne 25.1.2011, jímž rozhodnutí žalovaného ze dne 3.12.2010 vyhodnotili jako zásadní změnu názoru žalovaného a potvrzení jejich argumentace v otázce nutné komunikační potřeby. Následně ocitovali část rozhodnutí ze dne 3.12.2010, v níž se mimo jiné uvádí: „Z předložené dokumentace jasně vyplývá, že komunikační potřebu je možné uskutečňovat mimo p.č. 75 k.ú. Domoradice, především po pozemku p.č. 289/1 k.ú. Domoradice.“

Podáním ze dne 7.3.2011 žalovaný opětovně setrval na svých názorech a správnosti napadeného rozhodnutí s tím, že zastává stále stejné stanovisko, tedy jasně odlišuje řízení o určení existence VÚK a řízení o omezení přístupu podle § 7 zákona o pozemních komunikacích.

Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení vedeném podle § 65 a násl. zákona číslo 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. ze stavu k datu 31.5.2010, kdy bylo rozhodnutí žalovaného vydáno. Dospěl přitom k následujícím skutkovým a právním závěrům.

Ze správního spisu soud zjistil následující: Dne 21.10.2009 obdržel městský úřad žádost Města Vysoké Mýto o vydání rozhodnutí, zda na pozemcích parc. č. 75, 265/1 a 286 existuje komunikace, případně jakého charakteru.

Městský úřad oznámil zahájení řízení o určení existence veřejně přístupné pozemní komunikace veřejnou vyhláškou ze dne 9.11.2009 č.j. 37067/2009/ODO-2/280.12/446/VV, když známým účastníkům řízení, včetně žalobců, tuto doručil do vlastních rukou.

Žalobci reagovali společným podáním ze dne 1.12.2009, v němž odmítli, že by přes jejich pozemek parc. č. 75 ve společném jmění manželů vedla veřejná komunikace s tím, že proti užívání pozemku ostatními sousedy se v minulosti ohrazovali a vlastníci sousedních pozemků navíc mají zajištěn přístup ke svým nemovitostem z VÚK 286 a 265/1. K podání byl připojen dopis ze dne 30.5.2007 s názvem „Věc: Nepovolený vjezd na soukromý pozemek“ a textem: „Vážení, obracím se na Vás v následující záležitosti. Od roku 2005 jsme majiteli pozemku číslo 75. Jeho přesné vymezení je zakresleno v příloze. Kolem pozemku vede cesta (p.č. 265/1), která pokračuje směrem na obec Svařeň. Jelikož si nepřejeme, aby kolem našeho domu jezdila auta, žádáme Vás, abyste nám na pozemek nevjížděli a používali dolní cestu. Pozemek zasahuje až k plotu kolem Vašeho domu. Na nákresu je vyznačen rozlohou 25 m2. Jelikož pozemek není zatížen zástavním právem ke vstupu do domu a ani k vjezdu aut, bylo by vhodné se domluvit o používání této části pozemku nebo o jeho odprodeji. Jelikož máme v úmyslu pozemek oplotit, nemohli byste používat přístřešek pro auta. V Domoradicích budeme o víkendu 2. – 3. června, můžete nás navštívit a celou věc můžeme prokonzultovat.“ Dále pak byly připojeny kopie podacích lístků, na nichž jsou vždy jako odesílatelé uvedeni žalobci a jako adresáti manželé O. (lístek ze dne 30.5.2007), manželé K. a manželé S. (oba lístky ze dne 1.6.2007). Dále byl připojen přípis Města Vysoké Mýto adresovaný žalobcům ze dne 7.9.2007 obsahující mimo jiné tuto výzvu: „Hranice pozemku p.č. 75 – jiná plocha v k.ú. Domoradice, který je ve Vašem vlastnictví a pozemku p.č. 265/1 – jiná plocha v k.ú. Domoradice, který je ve vlastnictví Města Vysokého Mýta, je označena dřevěnými kolíky a nápisem „SOUKROMÝ POZEMEK“. Jelikož jako vlastník sousedního pozemku jsme nebyli vyzváni k předání vytyčené hranice geodetickou firmou a ani jsme neobdrželi vytyčovací protokol, žádáme Vás o zaslání kopie tohoto protokolu nejpozději do 15 dnů od doručení tohoto dopisu.“ Dále jsou připojeny opakované výzvy Ing. R. ze dne 15.10.2009 a ze dne 2.11.2009 adresované Technickým službám Vysoké Mýto k odstranění pokládky štěrku a asfaltu z pozemku parc. č. 75 nejpozději do 31.10.2009, resp. do 15.11.2009.

Rozhodnutím ze dne 18.1.2010 č.j. 37067/2009/ODO-11/280.12/25/VV městský úřad rozhodl tak, jak je uvedeno v úvodu odůvodnění rozsudku.

Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podali žalobci včasné odvolání, kdy označili napadené rozhodnutí za věcně nesprávné, vydané na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, v rozporu s právními předpisy a pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Zdůraznili, že

všichni vlastníci mají ke svým nemovitostem přímý vstup a vjezd z obecních cest, tedy že zde není naplněna podmínka nenahraditelné komunikační potřeby, a že od roku 2005 žádají sousedy ústně i písemně, aby přes jejich pozemek nejezdili, tedy že není splněna ani podmínka souhlasu s obecným užíváním. Shodně jako v žalobě žalobci popsali historii případu a rovněž citovali z nálezu ÚS sp. zn. II. ÚS 268/06 pasáž pojednávající o nutnosti souhlasu vlastníka a existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby.

O podaném odvolání rozhodl žalovaný rozhodnutím č.j. ODSHI-40393/2010-Sv ze dne 31.5.2010 tak, že ho zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

Byť je podaná žaloba obsáhlá, vyplývá z ní prakticky jeden jediný žalobní bod, a to, že správní orgány deklarovaly existenci VÚK na pozemku žalobců, aniž by byly splněny podmínky pro takový postup definované v nálezu ÚS sp. zn. II. ÚS 268/06. Žalobci nezpochybnili fakt, že po jejich pozemku vede cesta, nicméně namítali, že ani nebyl dán souhlas vlastníka pozemku s veřejným užíváním, ani není dána nutná komunikační potřeba, přičemž souhlas vlastníka správní orgány dovodily chybně a existencí ničím nenahraditelné komunikační potřeby se nezabývaly vůbec.

Ze správního spisu vyplynulo, že žalobci již v průběhu řízení před městským úřadem namítali, že od roku 2005 vyjadřovali ústně i písemně nesouhlas s veřejným užíváním jejich pozemku a že takové užívání není nezbytně nutné, neboť přístup k nemovitostem v oblasti je možný po obecních cestách, konkrétně pak po pozemcích parc. č. 286 a 265/1. Ke svým tvrzením dokládali řadu listin. V odvolání pak vytkli městskému úřadu nesprávně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení věci a jeho rozhodnutí označili pro nedostatek důvodů za nepřezkoumatelné, když opětovně zdůraznili, že nebyla naplněna ani jedna ze dvou podmínek pro deklaraci VÚK, tedy souhlas vlastníka s veřejným užitím a existence ničím nenahraditelné komunikační potřeby.

Argumenty předkládané žalobci v průběhu správního řízení a v žalobě jsou prakticky shodné a soud se zaměřil na to, jakým způsobem se s tvrzeními žalobců a jimi předkládanými listinami vypořádaly správní orgány. Přitom měl na paměti, že pro deklaraci VÚK na soukromém pozemku nestačí naplnění znaků takové komunikace podle zákona číslo 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), konkrétně vymezených v § 7 větě první: „Účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.“ Ve světle existující judikatury ÚS (nález sp. zn. II. ÚS 268/06), NSS (rozsudky č.j. 5 As 27/2009-66 a 1 As 76/2009-60) a rovněž Sborníku stanovisek musí k naplnění § 7 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích přistoupit dále souhlas vlastníka s veřejným užitím jeho pozemku a neexistence jiné možnosti přístupu než právě po jeho pozemku. Za všechny uvedené prameny pak lze příkladmo citovat z nálezu ÚS sp. zn. II. ÚS 268/06: „Účelovou komunikací se pozemek stává přímo ze zákona, pokud splňuje definici podanou v ustanovení § 7 odst. 1 citovaného zákona…… Zákon o pozemních komunikacích však toto omezení nespojuje s poskytnutím finanční náhrady. ………jeho jediný ústavně konformní výklad je ten, že s takovým omezením vlastnického práva musí vlastník příslušného pozemku souhlasit. ………..vedle nezbytného souhlasu vlastníka je podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby.“

Městský úřad se ve svém rozhodnutí vyjádřil k oběma otázkám – jak k existenci souhlasu vlastníka s veřejným užitím, tak k existenci nutné komunikační potřeby. Ohledně souhlasu uzavřel, že komunikace „vznikla dlouhodobým pokojným užíváním a je takto užívána od nepaměti“, minimálně od roku 1965 (strana 5 rozhodnutí – poznámka soudu). K nenahraditelné komunikační potřebě pak konstatoval na straně 3: „Přes všechny pozemky, tj. parc. č. 268 (zřejmě se jedná o přepis, kdy správně mělo být uvedeno 286 – poznámka soudu), 75 a 265/1 vede v terénu znatelná historicky zaužívaná pozemní komunikace, která je jediným možným příjezdem s omezenými dopravně technickými parametry pro vlastníky nemovitostí s ní sousedících v části obce Domoradice. ……….a tato cesta slouží k uspokojení nutné komunikační potřeby v dané lokalitě a to zejména s ohledem na její dopravně technický stav (tj. minimální šířkové poměry s vazbou na hranice sousedních pozemků, umístění ve svahu, apod.) umožňující pouze plynulý průjezd ve směru jízdy bez možnosti otáčení a bezpečného vycouvání dopravního prostředku.“ Na straně 4 pak uvedl: „….tato komunikace tvoří jako celek jedinou dopravní spojnici (za účelem obsluhy přilehlých nemovitostí) s hlavní páteřní místní komunikací procházející od silnice III/30527 přes střed obce Domoradice k místní vodoteči. Konstatování majitelů pozemku parc. č. 75, že vlastníci sousedních nemovitostí mají zabezpečen přístup ke svým nemovitostem přes pozemky parc. č. 268 (zřejmě stejný přepis jako výše – poznámka soudu) a 265/1 (ve vlastnictví Města Vysoké Mýto) tj. bez možnosti zachování vzájemné propojenosti s využitím pozemku parc. č. 75, není pro posouzení dané věci relevantní, navíc tento návrh přístupu snižuje dopravně technické parametry uvedené pozemní komunikace tím, že mimo jiné by zcela znemožnil plynulý průjezd vozidel nejen v rámci běžného resp. obecného užívání, ale i v rámci letní a zimní údržby pro nemožnost bezpečného otočení zejména z hlediska nevhodné konfigurace terénu, nedostatečné šíře komunikace (v různých místech v rozpětí pouze do 3 m) a z hlediska nebezpečí zásahu do dalších částí pozemků, na kterých v současné době pozemní komunikace neexistuje.“ Ovšem z jeho rozhodnutí není patrné, jak ke svým závěrům dospěl, resp. městský úřad se opakovaně odkazuje na prohlídky místa samého učiněné v průběhu let 2008 a 2009, když poslední uskutečnil dne 4.10.2009, nevypořádává se ovšem s námitkami žalobců a skutečnostmi vyplývajícími z listin jimi předložených. V otázce souhlasu se městský úřad vůbec nevyrovnává s tvrzeními žalobců o tom, že pozemek parc. č. 75 byl obecním pozemkem, posléze byl vrácen v restituci a následně prodán jim, přičemž oni projevovali již od počátku aktivní nesouhlas s jeho veřejným užitím. Přitom odpověď na otázku, kdo a od kdy, resp. do kdy pozemek vlastnil je v tomto směru velice důležitá. Na jedné straně samozřejmě souhlas předchůdce zavazuje a následný vlastník nemůže jednostranným úkonem již jednou projevený souhlas s veřejným užitím odvolat (např. bod 29 rozsudku NSS č.j. 1 As 76/2009-60). Na straně druhé však slovy ÚS (nález sp. zn. II. ÚS 268/06): „Tento závěr

jistě platí tam, kde dochází k převodu vlastnického práva mezi soukromými subjekty a kde nový vlastník pozemek přejímá do vlastnictví s vědomím, že vlastnické právo je již takto omezeno. Tento závěr však nelze podle Ústavního soudu vztahovat na případ stěžovatelů, kteří nabyli vlastnické právo k pozemku od hlavního města Prahy v restituci. V daném případě je totiž nezbytné přihlížet k tomu, že předchozím vlastníkem byla veřejnoprávní korporace, jejíž přístup k otázce veřejného užívání pozemků je jistě velmi odlišný od postojů ryze soukromého vlastníka pozemku.“

V otázce komunikační potřeby sice městský úřad konstatuje její „nutnost“, nicméně není zřejmé, jak k tomuto závěru dospěl, resp. proč odmítá tvrzení žalobců o absenci této nutnosti. Městský úřad opětovně zdůrazňuje svá šetření na místě, nevypořádává se však s tím, proč jsou tvrzení žalobců o přístupu z pozemků parc. č. 286 a 265/1 nesprávná. Uvádí pouze na straně 4 rozhodnutí, že toto tvrzení není „relevantní“ a poté též předestírá závěr, „že omezit užívání veřejně přístupné účelové komunikace je možno pouze postupem podle § 7 odst. 1 zák. o PK“, tedy fakticky prezentuje tutéž myšlenku jako žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, že totiž nutnost komunikační potřeby není třeba při deklarování existence či neexistence VÚK zkoumat a že tato je předmětem zkoumání až v řízení o upravení nebo omezení veřejného přístupu na účelovou komunikaci podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích (argumentace k tomuto názoru viz níže – poznámka soudu).

Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval průběh prvoinstančního řízení, zdůraznil, že účelovou komunikací se pozemek stává, pokud jsou naplněny znaky upravené v zákoně o pozemních komunikacích, poté obsáhle citoval z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek sp.zn. 22 Cdo 2191/2002, sp.zn. 22 Cdo 178/1999), ze Sborníku stanovisek a též z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí a následně uzavřel, že „po prostudování předložené spisové dokumentace a po zjištění na místě samém se s názorem silničního úřadu zcela ztotožnil“ (strana 7 rozhodnutí). V části věnované námitkám žalobců pak konstatoval, že městský úřad vycházel z názoru ÚS prezentovaného v nálezu sp.zn. II. ÚS 268/06, z rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1868/2000 a z rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1911/2000 a poté na straně 8 uvedl: „S odkazem na výše uvedené odvolací orgán v předmětném řízení uzavírá, že se neztotožnil s námitkami, uvedenými v odvolání a má za to, že silniční úřad vzal v potaz „vlastnická“ práva odvolatelů zaručená Listinou základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že silniční úřad při svém rozhodování vycházel zejména ze zákona o PK a dostupné judikatury, včetně zjištění na místě samém, odvolací orgán má za to, že rozhodnutím silničního úřadu nedošlo k zásahu do práv odvolatelů. Odvolací orgán konstatuje, že námitka odvolatelů, že rozhodnutí je nezákonné v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů, jako neodůvodněnou. Taktéž konstatuje, že rozhodnutí je odůvodněno a všechny činěné závěry byly dostatečně odůvodněny. Odůvodnění rozhodnutí silničního úřadu o skutečnosti, že na předmětném pozemku existuje účelová komunikace, je podloženo právně relevantními podklady pro zmíněnou úvahu silničního úřadu, tedy z jakých konkrétních důkazů ve smyslu ust. § 50 správního řádu dospěl silniční úřad k uvedenému závěru. Odvolací orgán je toho názoru, s odkazem na výše uvedené, že silniční úřad správně posoudil předmět žádosti Města Vysoké Mýto, odbor stavební úřad, oddělení správy majetku, tedy vydat deklaratorní rozhodnutí o existenci veřejně přístupné účelové komunikace na dotčených pozemcích a odvolací orgán má za to, že se silniční úřad dostatečně zabýval vůlí odvolatelů a rozhodl v rámci ochrany veřejného zájmu zcela v souladu se správním řádem a zákonem o PK, zejména pak v rámci ochrany obecného užívání pozemních komunikací tak, jak má na mysli ust. § 19 zákona o PK.“

Na první pohled je zřejmé, že žalovaný se vůbec konkrétně nevyjádřil k jednotlivým tvrzením žalobců. Žalobci své odvolání formulovali nikoli obecným způsobem, svá prvotní povšechná tvrzení o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, věcné nesprávnosti, nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí posléze podrobně rozvedli, přičemž věcně argumentovali, z jakého důvodu není podle nich naplněna ani podmínka souhlasu s veřejným užitím, ani podmínka existence nenahraditelné komunikační potřeby. Za této situace bylo povinností žalovaného zaujmout k jednotlivým odvolacím námitkám konkrétní stanovisko, s každou z nich se vypořádat (§ 93 odst. 1 ve spojení s § 68 odst. 3 zákona číslo 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „správní řád“). Odkaz na prvoinstanční rozhodnutí jakožto rozhodnutí po všech stránkách správné je sice možný, ovšem za

předpokladu, že toto odpovídá na námitky žalobců. V daném případě tak tomu ovšem není. Jak soud konstatoval výše, rozhodnutí městského úřadu postrádá úvahy ohledně nesouhlasu s veřejným užitím pozemku vyjadřovaného žalobci, ohledně dřívějších vlastníků pozemku a vlivu těchto na existenci či neexistenci souhlasu s veřejným užitím, rovněž tak v něm absentuje zdůvodnění toho, proč bylo tvrzení žalobců o možnosti jiného přístupu k nemovitostem odmítnuto jako irelevantní.

Tedy shrnuto. Žalobní bod spočívající v tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, kdy se žalovaný nevypořádal s odvolací námitkou ohledně neexistence souhlasu s veřejným užitím a neexistence ničím nenahraditelné komunikační potřeby, soud shledal důvodným a musel tak dát žalobcům za pravdu. V napadeném rozhodnutí jsou uvedena pouze obecná konstatování o souladu prvoinstančního rozhodnutí s právními předpisy, konkrétně však není k námitce žalobců uvedeno vůbec nic a tedy v tomto ohledu trpí rozhodnutí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti. Soud byl proto nucen napadené rozhodnutí zrušit podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. bez jednání pro vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí („Soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.“). V tomto ohledu odkazuje na konstantní judikaturu NSS, kupříkladu na rozsudek č.j. 8 Afs 66/2008-71, podle kterého: „…pokud se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku nevypořádá se všemi námitkami, které v něm byly uplatněny, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů (§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.). Podle ustálené judikatury správních soudů (srov. např. již rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.2.1993 č.j. 6 A 48/1992-23, SP č. 27) přitom musí být z odůvodnění rozhodnutí seznatelné, proč

správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů.“ Napadené rozhodnutí soud zrušil celé, ne pouze v části týkající se pozemku parc. č. 75, jak navrhovali žalobci, neboť takto postupovat nebylo možné. Rozhodnutí žalovaného spočívá v jedné větě (jediném výroku), kterou bylo zamítnuto odvolání žalobců a prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno jako celek, není z něj tedy možné vyjmout pouze část týkající se jednoho z pozemků. V dalším řízení se žalovaný bude podrobně věnovat všem odvolacím námitkám žalobce, tedy včetně námitky neexistence souhlasu s veřejným užitím pozemku parc. č. 75 a neexistence nutné komunikační potřeby. Bude přitom mít na paměti existující judikaturu, zejména pak nález ÚS sp. zn. II. ÚS 268/06. Vypořádá se s tím, kdo byli předchozí vlastníci dotčeného pozemku, a pokud jimi byly veřejnoprávní korporace, bude se věnovat tomu, zda žalobci skutečně projevili aktivní nesouhlas s užitím pozemku coby veřejné komunikace, případně zda tento nesouhlas byl vyjeven účinně, tj. včas. Dále pak přezkoumá, zda je skutečně přístup k nemovitostem přes pozemek žalobců nutný, zda přístup tvrzený žalobci není dostačující. Pokud pak dospěje k závěru, že by snad svou činností nahrazoval činnost městského úřadu coby správního orgánu prvního stupně a tedy odebíral možnost odvolání účastníkům, prvoinstanční rozhodnutí zruší a věc vrátí městskému úřadu se závazným právním názorem.

Závěrem soud pro úplnost, přestože to z předchozích řádků podle něj jednoznačně vyplývá, konstatuje, že názor zastávaný žalovaným ohledně nutnosti zkoumat existenci ničím nenahraditelné komunikační potřeby až v případném řízení podle § 7 odst. 1 věty druhé

zákona o pozemních komunikacích, je zcela mylný. Existence VÚK znamená pro vlastníka pozemku omezení v jeho vlastnickém právu, za něž není poskytována finanční kompenzace. Takové omezení je tudíž přípustné jen ve výjimečných případech, za splnění přísných podmínek. Pokud vezmeme v úvahu, že souhlas s veřejným užitím pozemku daný jednou zavazuje veškeré nástupce, je jen logické, že je vyžadováno splnění ještě jedné podmínky, a to nutné komunikační potřeby. V opačném případě by na jakémkoli soukromém pozemku, u něhož byl v minulosti dán souhlas k veřejnému užití, bylo možné prohlásit VÚK, přestože by tato nebyla nezbytně nutná, resp. sloužila by například toliko jako zkratka. Naopak trvání na splnění obou podmínek – souhlasu i nutné komunikační potřeby – je v souladu s právem i spravedlností. Není pravdou, že v případě neexistence ničím nenahraditelné komunikační potřeby by bylo třeba veškeré polní a lesní cesty, cesty v parku, atp. prohlásit za nepřístupné. Žalovaný nesmí zapomínat, že deklarace existence/neexistence VÚK postupem podle § 142 správního řádu je možná pouze na žádost a fakticky k řízení o takové žádosti dochází pouze v případech, kde je nějaký spor. Tedy pokud žádost podána nebude, platí existující stav. Navíc je právem každého vlastníka si určit, zda přes svůj pozemek nechá někoho chodit (jezdit) či nikoli a deklarací nepřístupnosti komunikace mu v tom rozhodně nelze zabránit.

Závěrem soud rozhodl o nákladech řízení podle § 60 odst.1 s.ř.s. Žalobci byli v řízení plně úspěšní a náleží jim tedy náhrada všech nákladů řízení před soudem důvodně vynaložených. Náklady jsou představovány toliko zaplacenými soudními poplatky ve výši 2 000,- Kč u každého z nich. Tyto je žalovaný povinen zaplatit k rukám žalobců.

Poučení:

Tento rozsudek nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.). Proti pravomocnému rozsudku je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 s.ř.s., a contrario).

V Pardubicích dne 19.5.2011

JUDr. Jan Dvořák, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Marelová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru