Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

52 A 54/2015 - 45Rozsudek KSPA ze dne 22.06.2015

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 Azs 143/2015

přidejte vlastní popisek

52A 54/2015-45

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Dvořáka a soudců Petry Venclové a Aleše Korejtka ve věci žalobce P. B., nar. …, státní příslušnost Ukrajina, na území České republiky bytem S. 1891, P., zastoupeného Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, Náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2015, č. j. MV-82827-3/SO-2013,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto

právo nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

Žalované rozhodnutí a řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo

Žalobce podal dne 20. 3. 2013 žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za novým účelem (§ 45 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění rozhodném pro posouzení žádosti, dále též „zákon o pobytu cizinců“ či „zákon č. 326/1999 Sb.“), jímž mělo být podnikání.

Podle ustanovení § 46 odst. 7 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. je cizinec povinen k takové žádosti krom dalších náležitostí předložit doklad prokazující, že úhrnný měsíční příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob pobývajících na území nebude nižší než součet částek životních minim cizince a s ním společně posuzovaných osob a nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení zvláštním právním předpisem nebo částky, kterou cizinec věrohodně prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení své a společně posuzovaných osob. Smyslem výše uvedeného ustanovení je zajistit, aby povolení k dlouhodobému pobytu bylo vydáno jen těm osobám, u nichž je předpoklad, že budou mít dostatek prostředků k pobytu na území České republiky. Správní orgán je proto povinen porovnat výši skutečného čistého úhrnného měsíčního příjmu žadatele (vypočtenou na základě žadatelem předložených dokladů) se srovnávací částkou potřebného úhrnného měsíčního příjmu (stanovenou s využitím tzv. životního minima dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů) a nákladů na bydlení (a to buď ve formě normativních nákladů dle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, nebo skutečně prokázaných nákladů na bydlení).

Jelikož žalobce předložil správnímu orgánu prvého stupně pouze doklad prokazující jeho příjmy z dřívějšího zaměstnání (tento pracovní poměr však skončil již 30. 6. 2012, od dubna do června 2012 měl žalobce navíc neplacené volno a odjel na Ukrajinu), nadto tyto příjmy nedosahovaly výše požadované zákonem č. 326/1999 Sb. (za období 4/2012, 5/2012 a 6/2012 žalobce doložil potvrzením ze dne 20. 3. 2013 příjmy ve výši 0 Kč, platil si pouze zdravotní pojištění ve výši 360,-- Kč/měsíc), vyzval správní orgán prvého stupně žalobce podle § 45 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), k „odstranění vad žádosti“, poskytl mu přiměřenou lhůtu (5 dnů) a poučil ho, že pokud nepředloží věrohodné doklady prokazující, že jeho příjem je pravidelný a že není nižší než součet částky životního minima a částky nejvyšších normativních nákladů na bydlení (nebo částky, kterou má možnost věrohodně prokázat jako částku skutečných nákladů na bydlení), jeho žádost bude zamítnuta (§ 56 odst. 1 písm. a/ zákona č. 326/1999 Sb.). Současně správní orgán prvého stupně řízení na dobu stanovenou ve výzvě, tj. na dobu 5 dnů od doručení výzvy, přerušil.

Z výše uvedeného je zřejmé, že materiálně se nejednalo o výzvu k odstranění vad žádosti, nýbrž o zcela nadstandardní poučení (neboť správní orgán nemá povinnost „předběžně“ seznamovat účastníka správního řízení se svým názorem na věc) ze strany správního orgánu prvého stupně o tom, že z dosud žalobcem předložených dokladů nelze ověřit (§ 56 odst. 1 písm. a/ zákona č. 326/1999 Sb.) splnění podmínky stanovené § 46 odst. 7 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.

Výzva byla žalobci doručena dne 24. 4. 2013, žalobce však na výzvu správního orgánu prvého stupně reagoval pouze zasláním stejnopisu nájemní smlouvy, jíž doložil výši odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení (800,-- Kč/měsíc). Příjmy vyžadované zákonem pro povolení dlouhodobého pobytu doloženy nebyly.

Správní orgán prvého stupně žalobce po uplynutí lhůty k „odstranění vad žádosti“ písemně vyrozuměl o tom, že v řízení bude pokračováno. Žalobce též poučil o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Této možnosti žalobce nevyužil. Správní orgán prvého stupně proto žádost žalobce podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 ve spojení s § 37 odst. 2 písm. b) v návaznosti ust. § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. zamítl. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že především hodnotil, zda žalobcem předložené listiny prokazují, že úhrnný měsíční příjem žalobce splňuje podmínky stanovené v § 46 odst. 7 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., přičemž dospěl k závěru, že nikoliv, neboť v případě žalobce je třeba považovat částku 3.410,-- Kč za částku životního minima. Dle žalobcem předložené nájemní smlouvy žalobce platí nájemné včetně energií ve výši 800,-- Kč měsíčně. Za celkovou určující částku, kterou byl žalobce povinen doložit jako minimální úhrnný měsíční příjem, je proto třeba považovat částku 4.210,-- Kč (3.410 + 800). Žalobce k žádosti předložil jako doklad o zajištění prostředků k pobytu „potvrzení o výši příjmu“ ze dne 20. 3. 2013 od Družstva Bohuš, IČO: 28786572, se sídlem Sladkovského 1891, 530 02 Pardubice. Z tohoto potvrzení správní orgán prvého stupně zjistil, že žalobce od dubna 2012 do června 2012 pro Družstvo Bohuš nepracoval (a neměl tedy žádný příjem), čerpal neplacené volno (v uvedené době byl doma na Ukrajině) a platil si pouze zdravotní pojištění ve výši 360,-- Kč měsíčně.

Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí správní orgán prvého stupně přihlédl zejména k dopadům zamítnutí žádosti do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgán prvého stupně zjistil, že žalobce žije na území České republiky sám, manželku, dceru, oba své rodiče a sestru má doma na Ukrajině. Na území České republiky nemá žalobce žádné majetkové vazby, jeho vztah k domovskému státu není zásadně narušen. Příjmy žalobce z činnosti vykonávané na území České republiky nedosahují takové výše, aby rozhodnutí o nevydání nového povolení k dlouhodobému pobytu pociťoval žalobce jako nepřiměřený zásah do soukromého života. Správní orgán prvého stupně proto uzavřel, že rozhodnutím nebude nepřiměřeně zasaženo do soukromého ani rodinného života žalobce.

Proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně podal žalobce odvolání, v němž uvedl, že „nestihl“ reagovat na výzvu správního orgánu prvého stupně a že „dokumenty zasílá nyní“, nicméně k odvolání žádné listiny nepřipojil.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 4. 2015, č. j. MV-82827-3/SO-2013, odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvého stupně jako věcně správné a zákonné potvrdil.

II.

Žaloba a vyjádření žalovaného

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž uplatnil (jak sám zdůraznil při jednání dne 22. 6. 2015) tři základní žalobní námitky (citaci zákonných ustanovení či jejich parafrázi za žalobní bod považovat nelze /srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 8 Azs 172/2005, či rozsudek téhož soudu 5. 3. 2015, sp. zn. 6 Afs 3/2015), a to námitky následující:

1) Žalovaný postupoval nezákonně, neboť výzva správního orgánu prvého stupně měla mít formu usnesení, taktéž lhůta k doplnění žádosti měla být stanovena formou usnesení. Jelikož lhůta k doplnění žádosti nebyla stanovena v souladu se zákonem, nemohla začít ani plynout a žádost žalobce nebylo možno zamítnout. Žalobce je též přesvědčen, že pokud bylo řízení přerušeno, nemohlo v něm být pokračováno dříve, než žalobce potřebné doklady předložil.

2) Žalobce všechny potřebné „podklady“ doložil v průběhu odvolacího řízení. Pokud je nedoložil, měl být k jejich předložení vyzván.

3) Nebyla „dostatečně“ posouzena přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, nebyly zjišťovány okolnosti významné pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí soukromého a rodinného života žalobce.

Ze všech výše uvedených důvodu žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě (které není třeba rekapitulovat, neboť jeho obsah účastníci znají, nadto v řízení byl žalovaný úspěšný, přičemž v odůvodnění rozsudku je třeba především vypořádat námitky toho účastníka, kterému soud za pravdu nedal) uvedl, že se v žalobou napadeném rozhodnutí vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi, odkázal na jeho odůvodnění a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

III.

Posouzení věci krajským soudem

Nejprve krajský soud připomíná, že podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), soud přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (dispoziční zásada), které je třeba výslovně formulovat v žalobě (§ 71 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.), přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezený v § 75 odst. 2 s. ř. s., přičemž Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006-63, z novějších rozhodnutí např. rozsudek ze dne 5. 3. 2015, č. j. 6 Afs 3/2015 – 29, oba dostupné na www.nssoud.cz).

Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2 s. ř. s.) a povinnost soudu zrušit napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž tato povinnost připadá v úvahu jen v případě, kdy tato vada brání přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003-78, a zejména usnesení rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 8. 3.2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84,

Pokud jde o náležitosti žalobních bodů, Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (srov. k tomu obdobné závěry, vyslovené ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. 4 Azs 149/2004-52, zveřejněném pod číslem 488/2005 Sb. NSS; z klasické starší judikatury viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 1993, čj. 6 A 85/92-5). Nepostačí proto, vytýká-li žaloba obecně, že zákon byl porušen a obecně odkazuje k zákonným ustanovením, nebo vytýká-li vadnost řízení, aniž by zároveň poukazovala na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení dovozováno. Žalobce je povinen v žalobě vylíčit, jakých nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit pouze s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 57, publikovaný pod č. 835/2006 Sb. NSS, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2005, č.j. 8 Azs 52/2005 - 56, a ze dne 22. 4. 2004, č. j. 6 Azs 22/2004 - 42, oba dostupné na www.nssoud.cz).

Konkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními body je důležitá nejen z hlediska soudu, tj. pro stanovení programu sporu a vytyčení mezí, v nichž se soud může v souladu s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam i pro žalovaného. Stěžejní procesní zásadou je rovnost účastníků před soudem vyjadřovaná někdy jako rovnost zbraní. Každá procesní strana by měla mít přiměřenou možnost uplatnit své argumenty za podmínek, které ji citelně neznevýhodňují v porovnání s protistranou. Provedením této zásady je potom též požadavek náležité substanciace přednesů stran: jedině tím, že strana svůj přednes dostatečně konkretizuje, umožní druhé straně k tomuto přednesů učinit vyjádření. Pokud je tvrzení jedné procesní strany jen povšechné a nekonkrétní, neví druhá strana, k čemu se má vlastně vyjádřit; tím se přirozeně snižuje i její možnost náležité procesní obrany (viz tamtéž). Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, z poslední doby např. rozsudek téhož soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 – 42, oba dostupné na www.nssoud.cz). Není totiž úkolem soudů ve správním soudnictví, aby nahrazovaly činnost žalobce při formulaci žalobních námitek a samy je dotvářely. Tímto postupem by byla ostatně popřena rovnost stran v řízení před soudem a žalovanému správnímu orgánu by byla odňata možnost efektivně hájit své rozhodnutí. Nejvyšší správní soud např. v odůvodnění rozsudku ze dne 27. 2. 2015, č. j. 6 Ads 5/2015 – 20, konstatoval, že „soud ... v žádném případě není povinen žalobní body domýšlet, fantazijně o nich spekulovat, resp. konstruovat namísto žalobce všechny možné zásahy do jeho veřejných subjektivních práv, jinak by porušil dispoziční zásadu, podle níž má žalobce ve svých rukou určit, proti čemu a proč žalobu podává, a tím i závazně vymezit rozsah, v němž se má soud

obě rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu vymezila judikatura (např. povinnost ex officio přihlédnout k prekluzi v daňovém řízení, k zániku odpovědnosti za přestupek apod.).

věcí zabývat.“ Jestliže tedy žalobce v žalobě vytkne napadenému správnímu rozhodnutí vady jen v obecné rovině, aniž by poukázal na zcela konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje pochybení, či uplatní námitku stručnou, je zcela dostatečné, pokud se k takto obecným námitkám vyjádří krajský soud jen v obecné rovině a postačí též zpravidla jen stručně pojaté odůvodnění soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2013, č. j. 2 Afs 77/2012 – 21, dostupný na www.nssoud.cz).

Dále krajský soud připomíná, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek odpovědi na každou námitku, resp. argument (srov. kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13, dostupný na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, dostupný na www.nssoud.cz atd.) - tzn., že na námitky lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí orgán veřejné moci prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (tento právní názor akceptoval i Nejvyšší správní soud – viz např. bod 15 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.10.2014, č. j. 6 Ads 237/2014 – 9). Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29.3.2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17, popř. rozsudky ve věcech 1 Afs 81/2013, 1 Afs 82/2013, 1 As 72/2013, 9 Afs 22/2013, 9 Afs 39/2013, 9 Afs 45/2013, 3 As 80/2013 a řada dalších). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu 28.5.2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

Nelze též zapomínat, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto bude soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, a ze dne 30. 6. 2014, č. j. 8 Azs 71/2014 – 49, všechny dostupné na www.nssoud.cz).

K námitkám žalobce krajský soud uvádí následující: Námitky pod bodem 1) nejsou důvodné.

Jak již bylo zmíněno výše, výzva ze dne 12. 4. 2013 byla materiálně nadstandardním poučením (neboť správní orgán nemá povinnost „předběžně“ seznamovat účastníky správního řízení se svým názorem na věc) ze strany správního orgánu prvého stupně o tom, že z dosud žalobcem předložených dokladů (formálně totiž „potvrzení o výši příjmu“ předloženo žalobcem bylo, nicméně nemělo potřebnou vypovídací potenci, resp. neprokazovalo splnění podmínky stanovené § 46 odst. 7 písm. b/ zákona č. 326/1999 Sb.) nelze ověřit (§ 56 odst. 1 písm. a/ zákona č. 326/1999 Sb.) splnění podmínky stanovené § 46 odst. 7 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.

Pro výše popsanou výzvu (stejně jako pro výzvu dle § 45 odst. 2 správního řádu) zákon formu usnesení nepředepisuje. Logicky ani „přiměřená lhůta“ v této výzvě stanovená nemusí být stanovena usnesením (nejednalo se o lhůtu stanovenou podle § 39 odst. 1 správního řádu - takový postup se ostatně v řízení o žádosti ani nedoporučuje /srov. např. Vedral, J. Správní řád. Komentář. II. aktualizované vydání. Praha: BOVA POLYGON, 2012, s. 481). Nadto, i kdyby výzva měla mít dle zákona formu usnesení, bylo by v případě nedodržení zákonem stanovené formy možno k takové vadě přihlédnout pouze tehdy, jestliže mohla mít za následek, že účastník nevěděl, jakou vadu podání má odstranit, nebo že nebyl řádně poučen (srov. – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 1996, sp. zn. III. ÚS 301/95). To v daném případě žalobcem tvrzeno nebylo.

Vzhledem k tomu, že řízení bylo na dobu stanovenou ve výzvě, tj. na dobu 5 dnů od doručení výzvy, přerušeno, zcela logicky a v souladu se zákonem správní orgán prvého stupně po marném uplynutí lhůty (tedy po odpadnutí příslušné překážky /§ 65 odst. 2 správního řádu/) v řízení pokračoval, přičemž o této skutečnosti žalobce (opět v souladu se zákonem) vyrozuměl, byť žalobce prokazatelně věděl, kdy mu byla výzva doručena a věděl též, kdy stanovená lhůta uplynula a kdy tedy bude v řízení pokračováno.

Důvodná není ani námitka pod bodem 2).

Předně je třeba zdůraznit, že tvrzení žalobce, že všechny potřebné „podklady“ doložil v průběhu odvolacího řízení, nekoresponduje (jak je patrno z narativní části odůvodnění tohoto rozsudku) s obsahem správního spisu. I ve správním řízení přitom platí zásada quod non est in actis, non est in mundo. Navíc žalobce k prokázání svého tvrzení nenavrhl v žalobě žádný důkaz, neučinil tak ani při jednání dne 22. 6. 2015.

I kdyby však žalobce listiny prokazující splnění podmínky stanovené § 46 odst. 7 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. k odvolání přiložil, nemohl by k nim odvolací správní orgán vzhledem k § 82 odst. 4 správního řádu přihlížet. Podle tohoto ustanovení se k novým

Pokud by se mělo jednat o výzvu k odstranění vad žádosti, musel by správní orgán v případě, že by žalobce této výzvě nevyhověl, řízení zastavit (§ 66 odst. 1 písm. c/ správního řádu). skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Smyslem tohoto ustanovení je přispět k zefektivnění správního řízení u řízení zahajovaných na návrh, tj. řízení o žádosti, kde je koncentrace řízení plně na místě, neboť je v zájmu žadatele, aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny potřebné doklady. Důsledkem pak je nemožnost přinášet nová tvrzení a důkazy v odvolání, a to z důvodů žadatelovy nečinnosti a nedostatečného poskytování součinnosti správnímu orgánu prvého stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4.5.2011, č. j. 3 As 4/2011-87). V daném případě měl žalobce v řízení před správním orgánem prvého stupně dostatek času na to, aby všechny potřebné doklady správnímu orgánu předložil, rozhodně se nejednalo o důkazy, které by žalobce nemohl v řízení před správním orgánem uplatnit. Ostatně ani při jednání dne 22. 6. 2015 žalobce nedokázal soudu vysvětlit, proč na výzvu správního orgánu prvého stupně nereagoval.

Již vůbec odvolací správní orgán nebyl povinen žalobce vyzývat k doplnění potřebných důkazů, a to nejen proto, že by takový postup s ohledem na § 82 odst. 4 správního řádu postrádal smysl, ale především proto, že mu zákon takovou povinnost neukládá. Správní řád neobsahuje ustanovení srovnatelné s § 118a zák. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Lichá je i poslední žalobní námitka (sub 3).

Žalobce se předně mýlí, pokud se domnívá, že žalovaný měl vzdor jeho pasivitě v řízení (žalobce v tomto ohledu nic netvrdil) z vlastní iniciativy vyhledávat a opatřoval důkazy, které by se týkaly nepřiměřenosti tvrzeného zásahu do soukromého a rodinného života. Správní soudy setrvale judikují, že nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch cizince, tedy i ty, které by se týkaly nepřiměřenosti tvrzeného zásahu do soukromého a rodinného života cizince (srov. – mutatis mutandis – odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012 – 21). Již vůbec pak není nezbytné, aby se správní orgán výslovně vyjadřoval ke všem kritériím uvedeným v § 174a zákona č. 326/1999 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 - 34).

V daném případě bylo zjištěno, že žalobce žije na území České republiky sám, manželku, dceru, oba své rodiče a sestru má doma na Ukrajině. Na území České republiky nemá žádné majetkové vazby, jeho vztah k domovskému státu není zásadně narušen. Příjmy žalobce z činnosti vykonávané na území České republiky nedosahují takové výše, aby rozhodnutí o nevydání nového povolení k dlouhodobému pobytu pociťoval žalobce jako nepřiměřený zásah do soukromého (či rodinného) života. Správní orgán prvého stupně proto zcela správně uzavřel, že jeho rozhodnutím nebude nepřiměřeně zasaženo do soukromého ani rodinného života žalobce.

To, že žalobce bude muset po rozhodnutí žalovaného hledat práci mimo Českou republiku, jak uvedl při jednání dne 22. 6. 2015, nelze hodnotit jako nepřiměřený dopad rozhodnutí žalovaného, neboť takový následek nastává ve všech případech tohoto druhu. Samotná délka dosavadního pobytu žalobce na území České republiky (7 let) není nijak neobvyklá a důvodem pro nevydání žalovaného rozhodnutí rozhodně nebyla.

IV.

Závěr a náklady řízení

Soud neshledal uplatněné žalobní námitky důvodnými, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl (výrok I).

Žalobce nebyl v tomto řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému nevznikly náklady řízení. Proto soud rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává (výrok II).

O návrhu na přiznání odkladného žalobě soud nerozhodoval, neboť o žalobě rozhodl neprodleně (do jednoho měsíce od jejího podání). Další usnesení, jež by oddálilo následky napadeného rozhodnutí správního orgánu do doby, než soud rozhodne o žalobě (a s vydáním jeho rozsudku pak pozbylo účinnosti), by bylo nadbytečné (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 – 44, či rozsudek téhož soudu ze dne 28. 3. 2014, č. j. 2 Azs 38/2014 - 30).

Závěrem soud pro případ, že by se žalobce domáhal překladu rozsudku do svého mateřského jazyka, zdůrazňuje, že z žádného ustanovení upravujícího řízení před správními soudy (včetně ustanovení o. s. ř., jichž se v souladu s § 64 s. ř. s. použije přiměřeně) nevyplývá povinnost soudu překládat účastníku řízení soudní rozhodnutí do jeho mateřského jazyka, popř. jazyka, který ovládá, a to tím spíše je-li tento účastník tak, jako je tomu v tomto případě, zastoupen advokátem, který zcela nepochybně český jazyk ovládá a kterému (nikoli žalobci) je rozsudek doručován. Pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce je zněním autentickým. Není povinností soudu zasílat účastníkovi řízení překlad takového rozhodnutí do jeho mateřského jazyka (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2005, č. j. 2 Azs 168/2004 – 52, ze dne 21. 6. 2006, č. j. 3 Azs 156/2005 – 47, ze dne 11. 10. 2006, č. j. 6 Azs 412/2005 – 65, ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 8 Azs 85/2005, ze dne 10. 11. 2012, č. j. 6 Ads 58/2010 – 178, či usnesení ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Azs 98/2014 – 15). K otázce výkladu čl. 37 odst. 4 Listiny v souvislosti s písemnostmi, které soud účastníkům zasílá během probíhajícího soudního řízení, přistoupilo také plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st 20/05, č. 485/2005 Sb. ÚS. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že gramatický výklad čl. 37 odst. 4 Listiny „je zcela jednoznačný a svědčí pro nutnost tlumočení při ústní komunikaci účastníka řízení neovládajícího český jazyk se soudem. Nutnost překladu písemností, včetně rozhodnutí soudu, však gramatickým výkladem dovodit nelze. Logický výklad za použití argumentu a simili vede k témuž výsledku. To proto, že obsah čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ač je omezen co do uplatnění toliko na trestní řízení, je co do rozsahu zaručeného práva srovnatelný s čl. 37 odst. 4 listiny.

Poučení:

Rozsudek, který byl doručen účastníkům, je v právní moci. Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost (mimořádný opravný prostředek) ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Pardubicích dne 22. června 2015

Jan Dvořák v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Vladimíra Píchová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru