Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

52 A 5/2011 - 116Rozsudek KSPA ze dne 05.09.2011

Prejudikatura

7 Afs 216/2006 - 63


přidejte vlastní popisek

52A 5/2011-116

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců Mgr. Moniky Chaloupkové a JUDr. Pavla Peláka v právní věci žalobce: J. B., proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Pardubicích, se sídlem Čechovo nábřeží 1791, 530 86 Pardubice, za účasti: COGNOR Stahlhandel Czech Republic s. r. o. se sídlem Pardubice, Pardubičky, Průmyslová čp. 461, 530 03, IČO: 47124121, zastoupen: Dr. Erwin Hanslik, r. č. 690712/9922, advokát z advokátní kanceláře e׀n׀w׀c NATLACEN WALDERDORFF CANCOLA v.o.s. – advokáti, se sídlem U Prašné brány 1, 110 00 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Pardubicích ze dne 17. 12. 2010, spis. zn. ZKI PU-O-91/332/2010/5,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Pardubicích ze dne 17. 12. 2010, spis. zn. ZKI PU-O-91/332/2010/5, kterým bylo zamítnuto odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního

úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště Pardubice, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. OR-145/2010-606, jímž Katastrální úřad pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice (dále jen „správní orgán I. stupně“ nebo „katastrální úřad“) rozhodl tak, že v řízení vedeném podle § 8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí ČR (dále jen „katastrální zákon“), nevyhověl nesouhlasu žalobce s neprovedením opravy duplicitního zápisu vlastnictví s tím, že k pozemkům, a to ke stavební parcele č. 118/2 a k pozemkové parcele č. 99/52 v katastrálním území Drozdice a dále ke stavební parcele č. 1373/2 a k pozemkové parcele č. 531/13 v katastrálním území Pardubičky (dále jen „pozemky“) bude v katastru i nadále evidován duplicitní zápis vlastnictví s evidovanými vlastníky, a to společností COGNOR Stahlhandel Czech Republic s. r. o., se sídlem Pardubice, Pardubičky, Průmyslová čp. 461, 530 03, IČO: 47124121 dle kupní smlouvy ze dne 27. 9. 1995 k celku na straně jedné a Ing. Josefem Bednářem (tedy žalobcem) dle rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 7. 2008, č.j. 10C 9/2007-108 k celku na straně druhé. Žalobu odůvodnil žalobce v podstatě následujícím způsobem:

Žalobce se v řízení, ve kterém bylo vydáno žalované rozhodnutí, domáhal odstranění duplicitního zápisu vlastnictví ke shora uvedeným pozemkům. Po úvodním popisu vývoje rozhodování správního orgánu I. stupně a žalovaného, včetně uvedení obsahu rozhodnutí obou správních orgánů, uvedl žalobce žalobní body v podstatě až v části III. žaloby, přičemž se jedná o následující žalobní body, které krajský soud pro přehlednost vymezil v následujícím pořadí:

1. Žalobce zopakoval námitku, kterou uplatnil již ve správním řízení a namítl nesprávné posouzení právní otázky žalovaným, spočívající v zařazení kupní smlouvy ze dne 27. 9. 1995, vklad ze dne 28. 9. 1995 mezi listiny, které jsou do katastru nemovitostí zapisovány záznamem podle § 7 a § 8 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zápisech práv“), a podle § 39 až § 46 vyhl. č. 26/2007 Sb., katastrální vyhlášky. Žalobce v této námitce uplatněné ve správním řízení a potažmo i v žalobě tvrdil, že ustanovení § 45 odst. 3 katastrální vyhlášky řeší konkurenci nabývacích titulů, to se však týká pouze nabývacích titulů podle ustanovení § 7 zákona o zápisech práv, které se do katastru nemovitostí zapisují záznamem. Zákon o zápisech práv rozlišuje mezi vkladem a záznamem, stejně tak rozlišuje mezi vkladem a záznamem i katastrální vyhláška. Katastrální úřad pochybil, když považoval kupní smlouvu ze dne 27. 9. 1995 a rozhodnutí o vkladu do katastru nemovitostí ze dne 28. 9. 1995 za listiny podle § 7 zákona o zápisech práv. Z ustanovení § 7 odst. 1 zákona o zápisech práv vyplývá, že se jedná o listiny vyhotovené podle zvláštních právních předpisů (nikoliv tedy listiny podle zákona o zápisech práv) a z ustanovení § 7 odst. 2 vyplývá, že se jedná o státní orgány, které nejsou katastrálními úřady. Ustanovení § 45 odst. 3 katastrální vyhlášky nelze vykládat v rozporu s ust. § 7 zákona o zápisech práv, ani v rozporu se smyslem restitučního zákonodárství, jak to činí v rozhodnutí napadeném odvoláním správní orgán I. stupně. V tomto žalobním bodu dále žalobce namítl, že rozhodnutí žalovaného o této námitce je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, když z rozhodnutí žalovaného nelze dovodit, jakou úvahou se řídil, když kupní smlouvu zapsanou do katastru nemovitostí na základě povoleného vkladu správním orgánem I. stupně (ze dne 28. 9. 1995) považuje za listinu podle § 7 zákona o zápisech práv a podle § 45 odst. 3 prováděcí katastrální vyhlášky. Dále se žalobce též v tomto žalobním bodu zmínil o tom, že ve shora označeném rozsudku Okresního soudu v Pardubicích je uveden i závěr o zmíněné kupní smlouvě s tím, že převod pozemku na

základě zmíněné kupní smlouvy je podle tohoto rozsudku absolutně neplatný (s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 630/06 ze dne 22. 3. 2007 a II ÚS 571/99 ze dne 24. 5. 2000).

2. Žalobce namítl nepředvídatelnost rozhodování žalovaného a správního orgánu I. stupně, když tak stejně učinil i ve správním řízení. Při rozhodování mezi stejnými účastníky řízení v obdobné věci (č.j. OR 605/2001-606) nevyhověl v roce 2002 katastrální úřad žádosti o duplicitní zápis vlastnictví osoby zúčastněné na řízení. K této námitce vznesené i v odvolání žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že změna právního názoru na duplicitní zápis vlastnictví souvisí se změnou judikatury Nejvyššího soudu ČR, a žalovaný tvrdil, že žádné soudní nebo správní rozhodnutí o určení vlastnického práva nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo takové soudní nebo správní rozhodnutí vydáno. Žalobce k tomu namítl, že ust. § 159 o.s.ř. stanoví, že výrok rozhodnutí je závazný jenom pro účastníky řízení, což platilo i v roce 1999. Z odůvodnění žalovaného rozhodnutí nelze dovodit, jak nová judikatura Nejvyššího soudu souvisí se změnou duplicitních zápisů vlastnictví, když žalovaný i žalobce jsou „zajedno“, že katastrální úřady nejsou povolány k rozhodování o vlastnictví. Dále žalobce poukázal na konstantní soudní judikaturu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 21/05), ze které plyne, že žalobami podle ust. § 80 písm. c) občanského soudního řádu nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství.

Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný v obsáhlém vyjádření k žalobě uvedl, že se v žalovaném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal s námitkami, které uplatnil žalobce ve správním řízení a potažmo i v žalobě. Z obou rozhodnutí správních orgánů nevyplývá, že by výše zmíněnou kupní smlouvu považovaly katastrální orgány za listinu podle ust. § 7 zákona o zápisech práv. Naopak žalovaný vycházel při hodnocení kupní smlouvy stejně jako katastrální úřad ze skutečnosti, že se jedná o listinu, která byla podkladem pro zápis vlastnického práva na základě rozhodnutí ve vkladovém řízení. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, že katastrální úřad není vázán rozhodnutím o povolení vkladu, ale naopak zde platí zásada, že právní vztahy k nemovitostem vzniklé na základě rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva nelze rušit rozhodnutím o opravě chyby ve smyslu ust. § 8 odst. 5 katastrálního zákona. Žalovaný se dále neztotožňuje s tvrzením žalobce, že ust. § 45 odst. 3 katastrální vyhlášky lze aplikovat jen u nabývacích titulů, podle nichž jsou do katastru zapisována práva záznamem podle § 7 zákona o zápisech práv. Ve vztahu k námitce týkající se neplatnosti převodu vlastnického práva dle zavkladované kupní smlouvy, o které je zmínka i v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, včetně odkazu na výše zmíněnou judikaturu Ústavního soudu, podle názoru žalovaného uvedený rozsudek a judikaturu nelze na daný případ aplikovat. K tomu žalovaný uvedl, že činnost katastrálních úřadů je činností evidenční a nepřísluší jim v řízení o opravě chyby podle § 8 odst. 1 katastrálního zákona zkoumat případnou neplatnost kupní smlouvy, jež byla podkladem pro vklad práva do katastru. Ve vztahu k přezkumu platnosti vkladových rozhodnutí žalovaný odkázal na judikát Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2008, č.j. 5As 46/2006-171. Ve vztahu k druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že podle jeho názoru se v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal s touto námitkou (respektive námitkou uvedenou v tomto druhém žalobním bodu). V roce 2002 rozhodoval katastrální úřad na základě zcela odlišných skutečností, kdy zápis vlastnického práva k uvedeným nemovitostem byl tehdy proveden katastrálním úřadem na základě rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Pardubicích ze dne 19. 10. 2000 a v době rozhodování katastrálního úřadu v roce 2002 o návrhu na duplicitní zápis vlastnictví se řídily katastrální úřady v té době vnitřním předpisem vydaným Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním, kdy v Pokynu č. 13 byl stanoven tzv. zvláštní postup při zápisu vlastnického práva k nemovitostem vydaným na základě rozhodnutí pozemkového úřadu, jehož podstatou bylo, že vlastnické právo k nemovitosti se zapíše oprávněné osobě dle zákona o půdě s tím, že nebude postupováno podle § 37 odst. 3 vyhl. č. 190/1996 Sb., v němž byla řešena možnost duplicitního zápisu. Tento předpis byl pak v roce 2007 změněn vzhledem ke konstantní judikatuře, která zastává jednoznačné stanovisko, že žádné rozhodnutí, ani soudní ani správní, se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno. Pokud žalobce odkázal na konstantní soudní judikaturu ve smyslu, že žalobami podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, je žalovaný přesvědčen, že uvedené judikáty nedopadají na dané řízení, neboť se zabývají řešením restitučních nároků. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že považuje tvrzení žalovaného za nesprávné, když ustanovení § 45 katastrální vyhlášky se týká postupu při záznamu a nikoliv postupu při vkladu do katastru nemovitostí. Dále žalobce zopakoval svoji argumentaci z žaloby. Dále uvedl, že duplicitní zápis vlastnictví není výsledkem správního uvážení, ale konkurencí listin, kterými je katastrální úřad vázán. Kupní smlouva zapsaná do katastru nemovitostí dne 28. 9. 1995 není listinou podle § 7 zákona o zápisech vlastnických práv, kterou je katastrální úřad vázán. Aplikace ustanovení § 45 odst. 3 katastrální vyhlášky v daném případě (konkurence rozsudku soudu o určení vlastnictví a kupní smlouvy) nepřichází v úvahu, a je důsledkem libovůle katastrálního úřadu. Žalobce nežádal po katastrálním úřadu, aby zkoumal případnou neplatnost kupní smlouvy, která byla podkladem pro vklad práva do katastru nemovitostí, proto žalovaný citovaný judikát Nejvyššího správního soudu nelze na daný případ aplikovat. Pokud se týká Pokynu č. 13 jako vnitřního předpisu, jednalo se o vnitřní předpis správního úřadu, nikoliv o obecně závazný právní předpis. Žalobce považoval výklad žalovaného za neudržitelný, když by oprávněná osoba musela vždy nejprve uplatnit nárok podle restitučního zákona a poté znovu podle občanského zákoníku.

Osoba zúčastněná na řízení se ztotožnila s vyjádřením žalovaného k žalobě..

Krajský soud rozhodl o žalobě v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům:

Předně je nutné zdůraznit, že podle § 75 odst. 2 s.ř.s. soud přezkoumává napadané výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tedy platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadaného správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezený v § 75 odst. 2 s.ř.s., přičemž Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadané správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť jím odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2008, čj. 7Afs 216/2006-63). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2) a povinnost soudu zrušit napadané rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí (srov.např. rozsudek NSS ze dne 12. 12. 2003, čj. 2Ads 33/2003-78). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu stanovila judikatura jen v určitých, specifických věcech (např. prekluze v daňovém řízení, zánik odpovědnosti za přestupek uplynutím zákonné lhůty, uplatnění zásady ne bis in idem, aplikace zásady „non-refoulement“, aplikace právního předpisu či ustanovení, které na věc nedopadají – avšak to jen při splnění předpokladů stanovených v judikátu NSS ze dne 28. 7. 2009, čj. 8Afs 51/2007-87 ). Konečně, dle názoru krajského soudu, výjimkou z této zásady bude i případ, kdy se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod ze strany správního orgánu, které nebude předmětem žalobních námitek. Důvodem pro tuto výjimku je skutečnost, že ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. představuje normu procesněprávní, a pokud se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod, tak je třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné, a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto může v takovém případě krajský soud aplikovat hmotněprávní ustanovení Listiny základních práv a svobod i za situace, kdy žalobce tuto námitku v žalobě vůbec neuplatnil (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, čj. 2As 9/2008, který sice se vztahoval ke kasační stížnosti, ale lze jej argumentum a simili aplikovat i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť základní úvaha aplikovaná v tomto případě je použitelná i v tomto řízení).

Krajský soud se tedy ve smyslu zmíněné judikatury nejprve zabýval otázkou, zda existuje některá z výše zmíněných výjimek ve vztahu k aplikaci dispoziční zásady, tj. zda je dán důvod pro to, aby soud aplikoval některou z výše uvedených výjimek. V této souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že žalované rozhodnutí netrpí vadou uvedenou v ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., žalované rozhodnutí není nicotné (§ 76 odst. 2) a rovněž se nejedná o zmíněné další případy průlomu do dispoziční zásady. Proto se krajský soud dále zaměřil na přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2).

Podle § 8 odst. 1 katastrálního zákona na písemný návrh vlastníka nebo jiného oprávněného nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad chybné údaje katastru, které vznikly buď zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, nebo nepřesností při podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel, pokud byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím předpisem. Podle odst. 2 téhož ustanovení katastrální úřad opraví chybné údaje katastru, které vznikly nesprávnostmi v listinách, podle nichž byly zapsány, na základě opravy listiny provedené tím, kdo listinu vyhotovil nebo kdo je

oprávněn opravu u listiny provést. Podle odst. 4 citovaného ustanovení oznámení o provedené opravě nebo o tom, že opravu na návrh neprovedl, protože se nejedná o chybu, doručí katastrální úřad vlastníkovi a jinému oprávněnému. Podle odst. 5 cit. ust. pak poté vydá katastrální úřad rozhodnutí ve věci tehdy, sdělí-li do 30 dnů od doručení oznámení vlastník nebo jiný oprávněný katastrálnímu úřadu, že s provedenou opravou nebo s tím, že se nejedná o chybu, nesouhlasí. Proti rozhodnutí je možno podat odvolání k zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu, v jehož obvodu je dotčená nemovitost (odst. 5 cit. ust.). Pro rozhodování platí správní řád (§ 27a katastrálního zákona).

V projednávané věci by z hlediska případné aplikace ust. § 8 katastrálního zákona připadala v úvahu oprava chybných údajů katastru, které by vznikly zřejmým omylem při vedení a opravě katastru [§ 8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona].

Vyčerpávající definice slovního spojení „zřejmý omyl“ dosud v judikatuře ani v obdobné literatuře nebyla provedena, přičemž neurčitý pojem „zřejmý omyl“ je proto potřeba vykládat vždy souvislosti s konkrétním případem. Podle konstantní soudní judikatury lze sem zařadit jak omyl týkající se skutkových okolností (error facti, zejména případy chyb v psaní a počítání jako zápis jiných údajů, zápis údajů neobsažených v podkladové listině či například i opomenutí zapsat údaj v podkladové listině obsažený), tak i omyl právní (error iuris – např. zápis právního vztahu, který právní řád nezná, či zápis skutečnosti na základě listiny, jež nesplňuje požadavky stanovené katastrálním zákonem). Tento omyl bude přitom pravidelně způsoben činností pracovníka katastru. Omyl je totiž charakteristický vždy tím, že je v něm obsažen lidský činitel. Jako omyl proto nelze posuzovat objektivní skutečnost způsobující nesoulad katastru se skutečným stavem (např. změnu právní úpravy zápisu do katastru či zničení katastrálního operátu v důsledku požáru či povodně: zde nelze rozpor se skutečným stavem napravit opravou zřejmého omylu, nýbrž cestou revize či obnovy katastrálního operátu). Takto vymezuje pojem zřejmý omyl např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č.j. 1As 40/2007-103 (www.nssoud.cz). Oprava chyby v katastru nemovitostí nemůže zakládat, měnit či rušit vlastnická a jiná věcná práva k nemovitostem, což vyplývá z § 8 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 5 odst. 7 katastrálního zákona, podle níž právní vztahy nemohou být dotčeny revizí údajů katastru, opravou chyb v katastrálním operátu ani obnovou katastrálního operátu, pokud jejich změna není doložena listinou. Provedením opravy zápisu se tedy skutečný právní vztah k nemovitosti nemění, když ten lze změnit jen na základě příslušné listiny. Podle usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 29. 1. 2004, sp.zn. II.ÚS 45/03 nemůže rozhodnutím o opravě chyb dojít k zásahu do vlastnického práva, neboť oprava nevede ke vzniku, změně nebo k zániku práva, které je vyznačováno v katastru. Podstatné pro danou věc je konstatování Ústavního soudu o tom, že „stav v katastru je obrazem práv a závazků vážících se ke konkrétní nemovitosti, vyplývajících z listin, které splní zákonem předepsané náležitosti pro provedení zápisu“. Samozřejmě může vzniknout důvod pro opravu chyb i v případě uvedení nabývacích titulů a jiných podkladů zápisu vlastnického práva zapisovaného do katastru nemovitostí. V takovém případě by se však muselo jednat o zřejmý omyl, který by spočíval buď v rozporu údajů zapsaných do katastru nemovitostí s údaji obsaženými v podkladech, jenž sloužily pro zápis práva zapisovaného do katastru nemovitostí, anebo by v těchto podkladech nebyly obsaženy údaje, které katastrální úřad do katastru nemovitostí zapsal. Zřejmým omylem tak může být například chybný přepis údajů z listin do písemného operátu katastru nemovitostí, chybný zákres do katastrální mapy

učiněný v rozporu s měřickými podklady, zápis na základě listiny, která zcela zřejmě nic neprokazuje a na jejímž základě zápis nikdy neměl být učiněn. Za zřejmý omyl naopak nelze považovat např. zápis podle pravomocného, byť dokonce zřejmě nesprávného rozhodnutí o povolení vkladu, rozhodnutí soudu či jiného správního orgánu.

Institut opravy chyb v katastrálním operátu slouží k uvedení údajů v katastru do souladu s listinami založenými ve sbírce listin. Mění se jím evidované údaje, aniž by se tak mohlo založit či pozbýt vlastnické či jiné právo k nemovitosti, což plyne i z ust. § 5 odst. 7 katastrálního zákona, podle něhož právní vztahy nemohou být dotčeny revizí údajů katastru, opravou chyb v katastrálním operátu ani obnovou katastrálního operátu, pokud jejich změna není doložena listinou. Opravou chyb má být pouze dosaženo souladu mezi evidovanými a skutečnými údaji, a to bez ohledu na to, zda původní zápis byl podložen rozhodnutím o vkladu, či se jednalo o záznam údajů o právních vztazích plynoucích z rozhodnutí jiných orgánů nebo z listin právní vztahy osvědčujících (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2006, č.j. 2As 58/2005-125).

Ze správního spisu vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Žalobce se návrhem na opravu chyby v katastrálním operátu podle § 8 odst. 1 katastrálního zákona domáhal v podstatě odstranění zápisu duplicitního vlastnictví na listu vlastnictví č. 930 pro katastrální území Drozdice a na listu vlastnictví č. 50376 pro katastrální území Pardubičky, kde vedle žalobce jako vlastníka nemovitostí je jako druhý vlastník zapsána společnost COGNOR Stahlhandel Czech Republic s. r. o. (dále jen „osoba zúčastněná na řízení“). Oba zápisy vlastnického práva pro žalobce a osobu zúčastněnou na řízení byly učiněny na základě jednak kupní smlouvy ze dne 27. 9. 1995 vložené do katastru nemovitostí na základě návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu ze dne 27. 9. 1995, o povolení vkladu bylo rozhodnuto dne 28. 9. 1995 rozhodnutím č.j. 121-V11-2450-1995, jež bylo v souladu s ust. § 5 odst. 3 zákona o zápisech práv provedeno zápisem ve spisu. Rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva na základě zmíněné kupní smlouvy pro společnost VOEST-ALPINE STAHLHANDEL spol. s.r.o. (nyní osoba zúčastněná na řízení – COGNOR Stahlhandel Czech Republic s.r.o.) bylo vyznačeno otiskem úředního razítka Katastrálního úřadu v Pardubicích s podpisem zmocněného pracovníka katastrálního úřadu. Pro úplnost soud dodává, že se jednalo o kupní smlouvu uzavřenou mezi akciovou společností Továrny mlýnských strojů, a. s., se sídlem Průmyslová 387, Pardubice jako prodávajícím a společností VOEST-ALPINE STAHLHANDEL spol. s.r.o. se sídlem Praha 10, Květnická 674/2 (nyní osoba zúčastněná na řízení – COGNOR Stahlhandel Czech Republic s.r.o) jako kupujícím. Duplicitní zápis vlastnického práva provedl katastrální úřad na základě rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 7. 2008, č.j. 10C 9/2007-108, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o vlastnictví žalobce tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem shora uvedených nemovitostí. Dalšími účastníky soudního řízení, v němž byl vydán zmíněný rozsudek, kdy bylo rozhodováno o restitučním nároku žalobce podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě), byli původní vlastník těchto nemovitostí před smluvním převodem na základě uvedené kupní smlouvy, tj. Továrny mlýnských strojů, státní podnik a Pozemkový fond České republiky, přičemž osoba zúčastněná na řízení a ani její právní předchůdce jako kupující ze zmíněné kupní smlouvy ze dne 27. 9. 1995 účastníkem tohoto soudního řízení nebyly. Ze správního spisu dále vyplývá, že žalobce v návrhu na zahájení řízení o opravě chyby vyjádřil nesouhlas se zápisem duplicitního vlastnictví, když podle jeho názoru došlo při provedení záznamu údajů do katastru nemovitostí (tento záznam se týkal zápisu vlastnického práva pro žalobce na základě zmíněného rozsudku Okresního soudu v Pardubicích) k nesprávné aplikaci ust. § 45 odst. 3 katastrální vyhlášky upravujícího duplicitní zápisy. Katastrální úřad ohledně požadavku žalobce na odstranění duplicitního vlastnictví uvedl, že požadavku žalobce vyhovět nelze, jelikož katastrální úřad je podle § 45 odst. 3 katastrální vyhlášky vázán kupní smlouvou ze dne 27. 9. 1995, dokládající vlastnictví pro osobu zúčastněnou na řízení (dříve VOEST-ALPINE STAHLHANDEL spol. s r. o.), přičemž tato společnost nebyla účastníkem řízení o určení vlastnického práva před Okresním soudem v Pardubicích, které bylo pravomocně ukončeno rozsudkem ze dne 1. 7. 2008, č.j. 10C 9/2007-108 a v němž bylo rozhodnuto o vlastnictví žalobce. S provedením opravy vyslovil žalobce nesouhlas, v němž opětovně brojil proti vyznačení duplicitního vlastnictví. Vyslovením tohoto nesouhlasu a jeho doručením katastrálnímu úřadu bylo podle ust. § 8 odst. 5 katastrálního zákona zahájeno řízení o opravě chyby v katastrálním operátu. Katastrální úřad pak vydal dne 8. 9. 2010 výše zmíněné rozhodnutí, kdy nevyhověl nesouhlasu žalobce s neprovedením opravy duplicitního zápisu vlastnictví a rozhodl tak, že ke shora zmíněným pozemkům bude zapsáno vlastnictví s evidovanými vlastníky, tj. osoby zúčastněné na řízení na jedné straně a žalobce na straně druhé. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž podstatě uplatnil stejné námitky jako v žalobě, o nichž rozhodl žalovaný v žalovaném rozhodnutí. K jednotlivým žalobním bodům soud uvádí dále uvedenou argumentaci.

Ad 1) Jak vyplývá z rozhodnutí správního orgánu I. stupně a potažmo z rozhodnutí žalovaného, v řízení o opravě chyb byl v souladu s výše zmíněným smyslem a účelem institutu opravy chyb katastrálním operátem přezkoumán duplicitní záznam vlastnictví ke shora zmíněným pozemkům pouze z hlediska, zda pro tento záznam existují příslušné podklady a zda zápisy byly provedeny v souladu s nimi. Vlastnické právo pro žalobce bylo provedeno záznamem na základě rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 7. 2008, č.j. 10C 9/2007-108 a zároveň v katastru bylo evidováno k těmto nemovitostem vlastnické právo pro osobu zúčastněnou na řízení, která ve smyslu § 133 odst. 2 občanského zákoníku nebyla vlastnictví na základě výše zmíněné kupní smlouvy ze dne 27. 9. 1995 vkladem do katastru dne 28. 9. 1995 pod č.j. V11-2450/1995 provedeným podle zákona o zápisech práv do katastru nemovitostí. Jak tedy správně konstatoval správní v orgán I. stupně, „tím nastal stav, kdy ke stejným pozemkům svědčí více platných nabývacích titulů“. Takový stav řeší katastrální vyhláška, kde v § 45 odst. 3 uvádí, „je-li katastrálnímu úřadu postupně doručeno více pravomocných rozhodnutí a jiných listin, jimiž je katastrální úřad vázán, z nichž každá svědčí o vlastnictví jiné osoby k téže nemovitosti, vyjádří katastrální úřad v katastru tuto okolnost duplicitním zápisem vlastnictví. Zároveň vyrozumí osoby, které jsou podle takto rozporných listiny označeny za vlastníky, s tím, že duplicitní zápis bude v případě sporu o vlastnictví odstraněn na podkladě pravomocného rozhodnutí soudu, nebo v případě shody o vlastnictví na základě uznání provedeného souhlasným prohlášeným s náležitostmi podle § 40 odst. 3, popř. jednostranným prohlášením s obdobnými náležitostmi podle § 40 odst. 3, že vlastnické právo druhé osoby k nemovitosti prohlašující osobou není zpochybňováno.“ Po provedeném záznamu bylo duplicitně evidovaným vlastníkům zasláno vyrozumění o duplicitním zápisu vlastnictví č.j. ZDŘ-104/2009-606 ze dne 28. 4. 2009. Správní orgán I. stupně pak vycházel z toho, že vlastnické právo pro osobu zúčastněnou na řízení vzniklo v souladu s § 133 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž katastrální úřad je vázán svým vlastním vkladem vlastnických práv do katastru, když zákon o zápisech věcných práv v ust. § 5 odst. 3 uvádí, že „proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, není přípustný žádný opravný prostředek, ani žaloba ve správním soudnictví“. Katastrální úřad tak dospěl ke správnému závěru o tom, že ve smyslu ust. § 8 odst. 1 katastrálního zákona žádné pochybení v provedení zápisu duplicitního vlastnictví neshledal. Rovněž žalovaný vycházel z toho, že katastrálnímu úřadu byly postupně doručeny dvě listiny svědčící o vlastnictví dvou různých vlastníků ke stejným nemovitostem, a proto došlo k situaci odůvodňující vyznačení duplicitního zápisu vlastnictví v katastrálním operátu podle § 45 odst. 3 vyhl. č. 26/2007 Sb. Není pravdou, jak tvrdí žalobce v žalobě, že by ust. § 45 odst. 3 katastrální vyhlášky řešila „konkurenci nabývacích titulů“ pouze podle ust. § 7 zákona o zápisech práv, které se do katastru nemovitostí zapisují záznamem. Podle názoru krajského soudu lze podle ust. § 45 odst. 3 prováděcí vyhlášky postupovat i v případě, kdy byl nejprve proveden vklad práva na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu a následně byla doručena k zápisu záznamem listina potvrzující právní vztahy ke stejným nemovitostem pro jiného vlastníka. Krajský soud souhlasí s tvrzením žalovaného ve vyjádření k žalobě o tom, že katastrální úřad je povinen pouze zkoumat listinu předloženou k záznamu z hledisek uvedených v § 45 odst. 1 prováděcí vyhlášky, přičemž jedním z hledisek je, zda právní vztahy a jejich změny, které listiny potvrzují nebo osvědčují, navazují na dosavadní stav zápisu v katastru. Porovnáním výroku zmíněného rozsudku a stavu zápisu vlastnických práv v katastru pak žalovaný správně dospěl k závěru, že katastrálnímu úřadu byly postupně doručeny dvě listiny (zmíněná kupní smlouva a uvedený rozsudek Okresního soudu v Pardubicích), které svědčí o vlastnickém právu dvou různých vlastníků ke stejným nemovitostem. Proto správně katastrální úřad vyjádřil tuto okolnost duplicitním zápisem vlastnictví dle ust. § 45 odst. 3 prováděcí vyhlášky, neboť nebylo naplněno ustanovení dle předposlední věty odstavce § 45, které zápis duplicitního vlastnictví vylučuje, (tj. že duplicitní zápis vlastnictví nelze provést na základě rozhodnutí státního orgánu o určení vlastnického práva v případě, že dotčené osoby byly účastníky daného řízení nebo se jedná o takové rozhodnutí, které je podle zákona závazné pro každého). V ust. § 45 odst. 3, předposlední věta, je uvedeno totiž, že „duplicitní zápis vlastnictví nelze provést na základě rozhodnutí státního orgánu o určení vlastnického práva v případě, že dotčené osoby byly účastníky daného řízení nebo se jedná o takové rozhodnutí, které je podle zákona závazné pro každého.“ Výkladem argumentum a contrario lze tedy dospět k závěru, že pokud dotčené osoby nebyly účastníky daného řízení, tak v tomto případě lze povést duplicitní zápis na základě rozhodnutí státního orgánu o určení vlastnického práva. A přesně tak tomu bylo v projednávané věci. Osoba zúčastněná na řízení byla nepochybně onou „dotčenou osobou“, když její vlastnické právo bylo zapsáno na základě výše zmíněné kupní smlouvy. Jelikož ovšem tato osoba zúčastněná na řízení nebyla účastníkem soudního řízení, v němž byl vydán výše zmíněný rozsudek, na jehož základě bylo zapsáno vlastnické právo pro žalobce záznamem do katastru nemovitostí, tak neúčast této osoby ve zmíněném soudním řízení nebrání duplicitnímu zápisu vlastnického práva. Ostatně jak katastrální úřad, tak i žalovaný z této skutečnosti vycházely, když například žalovaný na str. 6 první odstavec uvádí: „aby mohl katastrální úřad postupovat podle tohoto ustanovení (tj. citovaná předposlední věta § 45 odst. 3 katastrální vyhlášky), musela by být Společnost (tj. osoba zúčastněná na řízení) účastna soudního sporu o určení vlastnictví, což z rozsudku č.j. 10C 9/2007-108 nevyplývá, žalovanými osobami v řízení o určení vlastnictví byly Továrny mlýnských strojů, státní podnik v likvidaci a Pozemkový fond ČR. Odvolací orgán tak vychází z konstantní judikatury, která zastává jednoznačné stanovisko, že žádné rozhodnutí ani soudní ani správní, se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno nebo kdo není právním nástupcem takového účastníka řízení.“ Takový závěr, jak správně uvedl žalovaný, je uveden v konstantní soudní judikatuře (např. Nejvyššího soudu v odůvodnění rozhodnutí ve věci sp. zn. NS 32Odo 729/2004, srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22Cdo 311/2001, publikovaný pod č. SR 8/2001 v časopise Soudní rozhledy). Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že ve zmíněném rozsudku Okresního soudu v Pardubicích je uvedeno, že převod pozemku nečiní překážku k jejich vydání, neboť „na jejich převod je třeba ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o půdě pohlížet jako na absolutně neplatný“, když tento závěr odpovídá příslušným nálezům Ústavního soudu (ze dne 22. 3. 2007 a 24. 5. 2000, sp. III. ÚS 630/06 a II. ÚS 571/99). Uvedený rozsudek tak nepochybně mohl být právně relevantním podkladem pro zápis vlastnického práva pro žalobce, avšak požadavek žalobce na to, aby na základě výše zmíněného konstatování o neplatnosti převodu dle zmíněné kupní smlouvy v řízení o opravě chyb „zrušil“ katastrální úřad zápis vlastnického práva pro osobu zúčastněnou na řízení, která účastníkem zmíněného soudního sporu ukončeném vydáním výše citovaného rozsudku nebyla a nemohla tak účinně hájit svá práva, byl nedůvodný. Odporuje totiž nejen již výše zmíněnému smyslu a účelu právní úpravy institutu opravy chyb, kdy katastrální úřad nemohl aplikovat závěr okresního soudu týkající se neplatnosti zmíněného převodu (ostatně v citovaném rozsudku se hovoří pouze o neplatnosti převodu, nikoliv o neplatnosti kupní smlouvy a katastrální úřad není povinen sám doplňovat rozsudek okresního soudu a činit příslušné závěry, a to tím spíše v řízení o opravě chyb) a dále i takový požadavek je v rozporu i se zmíněným ust. § 45 odst. 3, když „zrušení“ původního zápisu v katastru nemovitostí učiněného na základě zmíněné kupní smlouvy, a to pouze na základě zmíněného závěru okresního soudu o neplatnosti převodu, by navíc již zasahoval do hodnocení podkladu pro zápis tohoto vlastnického práva ve prospěch osoby zúčastněné na řízení a obcházel by její právo na spravedlivý proces, když by v podstatě rozhodoval na základě rozsudku okresního soudu, v němž účastníkem tato osoba zúčastněná na řízení jako dosud evidovaný vlastník na základě zmíněné kupní smlouvy nebyla a nemohla tak účinně hájit svá práva v tomto řízení. I sám žalobce musí totéž připustit, že kdyby tato osoba zúčastněná na řízení jako dosud evidovaný vlastník v tomto soudním řízení mohla uplatnit svá práva, tak by nepochybně měla právo podat proti zmíněnému rozsudku okresního soudu odvolání a ani sám žalobce nemůže předjímat, jak by toto odvolání mohlo být přesvědčivé a důvodné tak, že by odvolací orgán mohl klidně dospět i k jiným právním závěrům než Okresní soud v Pardubicích. Žalobce tak má jedinou možnost jak se domoci toho, že v katastru nemovitostí bude odstraněn zápis vlastnického práva pro osobu zúčastněnou na řízení: Na základě určovací žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu. Takový postup nepochybně možný je, neboť v tomto soudním řízení bude účastníkem řízení i osoba zúčastněná na řízení jako dosavadní vlastník (tj. druhý evidovaný vlastník) a může tak hájit svá práva vůči žalobci a naopak žalobce může využít argumentaci uplatněnou v soudním řízení ukončeném zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích. Nelze však předjímat, jak takový spor dopadne, a to tím spíše v řízení o opravě chyb a potažmo v řízení o žalobě proti rozhodnutí vydanému v řízení o opravě chyb, neboť takový postup by byl nepochybně v rozporu s výše zmíněným smyslem a účelem právní úpravy tohoto institutu. Pokud by eventuelně žalobce namítal, že by takovou určovací žalobu podat nemohl z důvodu překážky rei iudicatae, tak je nutné jej z tohoto případného omylu vyvést: o takovou překážku by se jednalo pouze v případě totožnosti nejen předmětu řízení, ale i účastníků řízení a je nutné k tomu uvést, že v řízení ukončeném vydáním zmíněného rozsudku Okresního soudu v Pardubicích osoba zúčastněná na řízení tímto účastníkem řízení nebyla, a pokud by taková určovací žaloba vůči této osobě jako žalovanému byla podána, tak by se nemohlo jednat o tuto překážku řízení. V tomto světle je poněkud zavádějící tvrzení

žalobce o nepřezkoumatelnosti žalovaného rozhodnutí, když žalobce tvrdil, že nelze dovodit, jakou úvahou se žalovaný řídil, když kupní smlouvu výše zmíněnou považoval za listinu podle ust. § 7 zákona o zápisech práv a podle ust. § 45 odst. 3 prováděcí vyhlášky. Katastrální úřad a potažmo žalovaný se nikde nezmiňuje o tom, že by tuto listinu považoval za listinu podle § 7 zákona o zápisech práv. Správní orgán I. stupně a i žalovaný vycházely z toho, že na daný případ lze aplikovat § 45 odst. 3 prováděcí vyhlášky, tedy i v případě, kdy první zápis byl učiněn na základě kupní smlouvy, a to povolením vkladu a duplicitní zápis byl proveden záznamem, tedy oba správní orgány a potažmo soud se neztotožňují s názorem žalobce o tom, že by duplicitní zápis podle § 45 odst. 3 katastrální vyhlášky nebylo možné v daném případě realizovat. Soud tak považoval první žalobní bod za nedůvodný.

Ad 2) I tuto námitku týkající se údajné nepředvídatelnosti rozhodování žalovaného uplatnil žalobce ve správním řízení. Již oba správní orgány vycházely z toho, že tento požadavek na stejný způsob rozhodování jako v roce 2002, kdy katastrální úřad nevyhověl žádosti o duplicitní zápis vlastnictví osoby zúčastněné na řízení, nepovažovaly za důvodný, když v roce 2002 podle názoru katastrálního úřadu bylo rozhodnuto o jiné věci v jiném právním prostředí a toto řízení s rozhodnutím katastrálního úřadu vydaným dne 23. 1. 2002 nesouvisí. Žalovaný pak k této námitce správně uvedl, že předchozí rozhodnutí vydané v roce 2002, kdy nebyl proveden zápis duplicitního vlastnictví, bylo vydáno v době platnosti vyhlášky č. 190/1996 a za aplikace judikátu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28Cdo 1443/99), který byl pozdější judikaturou překonán. S tímto závěrem se soud zcela ztotožňuje, když žalobce jej nevyvrátil žádnou právně relevantní námitkou. K tomu navíc krajský soud doplňuje následující závěr.

Zásada předvídatelnosti rozhodnutí správních orgánů se může uplatnit pouze v případě, kdy se jedná o skutkově a právně shodné věci, za předpokladu totožného předmětu řízení a při nezměněných právních předpokladech pro vydání rozhodnutí. Tato zásada tedy není bezbřehá a samoúčelná, přičemž má pouze zabránit tomu, aby o zcela shodných věcech, při aplikaci jedné právní úpravy, v nezměněném právním prostředí (tj. pokud se nezmění příslušná judikatura) nedocházelo ke zcela rozdílným postupům správních orgánů, kdy by tyto rozhodovaly zcela libovolně a odlišně. Takový postup by byl nepochybně i v rozporu se zásadou právní jistoty. Žalobce však přehlédl, že v roce 2002 ve vztahu k institutu duplicitního zápisu vlastnictví platila zcela jiná právní úprava než v případě předmětného řízení, v němž bylo žalované rozhodnutí vydáno. Podle § 37 odst. 3 tehdy platné vyhlášky č. 190/1996 Sb., tj. prováděcí vyhlášky k zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a k zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, platilo, že „je-li katastrálnímu úřadu postupně doručeno více vykonatelných rozhodnutí a jiných listin, jimiž je katastrální úřad vázán, z nichž každá svědčí o vlastnictví jiné osoby k téže nemovitosti, vyjádří katastrální úřad v katastru tuto okolnost duplicitním zápisem vlastnictví. Zároveň o tom vyrozumí osoby, které jsou podle takto rozporných listin označeny za vlastníky nemovitostí. Obdobně postupuje katastrální úřad i při zápisu jiných než vlastnických práv k nemovitostem.“ Podle nové právní úpravy (tj. § 45 odst. 3 vyhlášky č. 26/2007 Sb.), „Je-li katastrálnímu úřadu postupně doručeno více pravomocných rozhodnutí a jiných listin, jimiž je katastrální úřad vázán, z nichž každá svědčí o vlastnictví jiné osoby k téže nemovitosti, vyjádří katastrální úřad v katastru tuto okolnost duplicitním zápisem vlastnictví. Zároveň o tom vyrozumí osoby, které jsou podle takto rozporných listin označeny za vlastníky, s tím, že duplicitní zápis bude v případě sporu o vlastnictví odstraněn na podkladě pravomocného

rozhodnutí soudu, nebo v případě shody o vlastnictví na základě uznání provedeného souhlasným prohlášením s náležitostmi podle § 40 odst. 3, popřípadě jednostranným prohlášením s obdobnými náležitostmi podle § 40 odst. 3, že vlastnické právo druhé osoby k nemovitosti prohlašující osobou není zpochybňováno. Duplicitní zápis vlastnictví nelze provést na základě rozhodnutí státního orgánu o určení vlastnického práva v případě, že dotčené osoby byly účastníky daného řízení nebo se jedná o takové rozhodnutí, které je podle zákona závazné pro každého. Obdobně postupuje katastrální úřad i při zápisu jiných než vlastnických práv k nemovitostem.“ Proto nebylo možné v daném případě vůbec tuto zásadu předvídatelnosti aplikovat a krajský soud dospěl k závěru o nedůvodnosti i tohoto druhého žalobního bodu.

Z výše uvedených důvodů musel krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítnout (§ 78 odst. 7 s.ř.s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému soud toto právo nepřiznal, když mu náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Poučení: Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.). Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s., a contrario).

V Pardubicích dne 5.9.2011

JUDr. Jan Dvořák, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Marelová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru