Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

52 A 47/2010 - 60Rozsudek KSPA ze dne 02.03.2011

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 As 42/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

52A 47/2010-60

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: doc. I. F., CSc., , proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, Komenského 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 9.6.2010, čj. KrÚ 42595/2010/ODSHI/13.

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto

právo nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 9.6.2010, čj. KrÚ 42595/2010/ODSHI/13, kterým bylo zamítnuto ¨ jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 10.5.2010, čj. OSA/P-1208/09-D/48, jímž byl žalobce uznán vinným z porušení ust. § 18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“) a z naplnění skutkové podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod. 4 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění (dále jen „zákon o přestupcích“), přičemž tohoto přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 10.7.2009 v době kolem 15:38 hod. jako řidič motorového vozidla značky Volvo, reg. zn. „X“, na pozemní komunikaci ulice Langrova v obci Lázně Bohdaneč, překročil v tomto místě nejvyšší dovolenou rychlost 50 km/hod o 12 km/hod, a za uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 1500,-- Kč a dále povinnost k náhradě nákladů přestupkového řízení ve výši 1000,-- Kč. Žalobu žalobce odůvodnil tak, že pod body 1. a 2. žaloby uvedl příslušnost k projednání žaloby a stručný popis skutkového stavu, přičemž žalobní body uvedl v části 3. (s tím, nelogicky část argumentace k žalobním bodům uvedl i v bodu 2. žaloby, jenž je však označen nadpisem “stručný popis skutkového stavu“, přičemž bod 3. je označen jako „právní důvod žaloby“). Tyto žalobní body pro přehlednost krajský soud uvádí v následujícím pořadí:

1. Městská policie měřila nezákonně v místě, kde k tomu neměla souhlas Policie ČR, při správním řízení se zjistilo, že podle mapky založené ve spisu, nemají strážníci souhlas Policie ČR k měření rychlosti v těsné blízkosti konce obce, a že tak strážníci měřili rychlost nezákonně.

2. Měřící zařízení vykázalo velmi hrubé chyby v měření, k tomu žalobce uvedl, že při místním šetření se zjistilo, že vozidlo bylo měřeno ve vzdálenosti 80 m od stanoviště měřícího přístroje, ale na fotografii pořízené měřícím přístrojem je tato vzdálenost změřena jako 147 m. Přístroj tedy chybně měřil vzdálenost a protože rychlost je změnou vzdálenosti v čase, měřil chybně i rychlost. Po přepočtu dané chyby „jsem tedy jel rychlostí trochu více než 40 km/hod a povolenou rychlost jsem nepřekročil.“ Navíc městská policie ve správním řízení předložila doklad o certifikaci přístroje patřícího „nějaké soukromé firmě“, kde zařízení mělo pouze obdobné číslo, jako zařízení, kterým prý městská policie měřila.

3. Rozhodnutí se kromě formálních znaků přestupku „řádně nevyrovnalo s otázkami jak materiální, tak subjektivní stránky mého počínání (pokud bych i býval rychlost překročil)“. K tomu žalobce v žalobě uvedl, že při hodnocení materiální a subjektivní stránky skutku, správní orgán mu vytknul, že mohl ohrozit osoby, které by šly po chodníku, s čímž nelze souhlasit. Žalobce navrhl výslech svědka ve správním řízení, který na nahrávce řídil vozidlo jedoucí za ním, označil jeho jméno a adresu, ale svědek předvolán a vyslechnut nebyl.

4. Městská policie Lázní Bohdaneč, tak „bohužel i správní a odvolací orgány dávají větší přednost naplnění obecní pokladny a zaplacení mezd a drahého vybavení městských strážníků před právní jistotou poctivých a spořádaných občanů, na kterých se chce obec nezákonným způsobem obohatit, neboť tímto způsobem na povoleném místě a chybně seřízeným měřícím zařízením měří takřka každý den.“ Žalobce dále odkázal na vyjádření ve správním spisu a v odvolání ke krajskému úřadu.

Žalobce navrhl, aby krajský soud žalované rozhodnutí zrušil.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 7.9.2010 uvedl, že považuje učiněné závěry v žalovaném rozhodnutí za správné a postup žalovaného a správního orgánu I. stupně považuje za zákonný. Dále uvedl, že správní orgán I. stupně opatřil a do spisu založil privilegovaný důkaz, získaný zákonným způsobem, ve věci překročení nejvyšší dovolené rychlosti žalobcem, tak jako svědecky prokázal, že právě žalobce byl osobou řidiče, který byl ztotožněn bezprostředně po spáchání přestupku. Tímto privilegovaným důkazem je pořízená fotodokumentace, zachycení průběhu skutkového děje, která byla provedena příslušným orgánem, kdy tento důkaz má privilegované postavení mezi důkazními prostředky. Žalovaný se věnoval hodnocení důkazu svědčících i ve prospěch žalobce a to včetně zákonnosti měření orgány městské policie. Žalovaný se věnoval přezkoumávání zákonnosti vydaného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí v I. stupni předcházelo, nikoliv naplnění obecní pokladny a zaplacení mezd a vybavení městských strážníků, jak je v žalobě uvedeno. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

V replice k vyjádření žalovaného ze dne 1.11.2010 žalobce uvedl, že se žalovaný nevyjadřuje k předloženému důkazu – mapky založené do správního spisu, že měření a fotografie byly městskou policií pořízeny mimo místo, které městské policii schválila Policie ČR a že privilegovaný důkaz byl tedy pořízen nezákonně. Dále zde zopakoval argumentaci z žaloby týkající se údajně chybného měření rychlosti.

Na repliku reagoval ještě žalovaný podáním ze dne 7.1.2001, v němž uvedl, že fotografický záznam skutkového děje jako důkaz mající privilegované postavení v rozhodované věci byl pořízen zákonným způsobem, čemuž odpovídá obsah spisové dokumentace. Ve vztahu k uváděným vzdálenostem v době fotografování žalovaný uvedl, že s tímto se vypořádal žalovaný dostatečně žalobou napadeném rozhodnutí v rámci odmítnutí námitky žalobce uvedené v jeho odvolání pod bodem 2.

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení vedeném podle § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění („s. ř. s.“), přičemž ve vztahu k jednotlivým výše označeným žalobním bodům dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům:

Předně je nutné zdůraznit, že podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“) soud přezkoumává napadané výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tedy platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadaného správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezených v § 75 odst. 2 s.ř.s., přičemž Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před

soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadané správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť jím odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14.2.2008, čj. 7Afs 216/2006-63). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2) a povinnost soudu zrušit napadané rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí (srov.např. rozsudek NSS ze dne 12.12.2003, čj. 2Ads 33/2003-78). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu stanovila judikatura jen v určitých, specifických věcech (např. prekluze v daňovém řízení, zánik odpovědnosti za přestupek uplynutím zákonné lhůty, uplatnění zásady ne bis in idem, aplikace zásady „non-refoulement“, aplikace právního předpisu či ustanovení, které na věc nedopadají – avšak to jen při splnění předpokladů stanovaných v judikátu NSS ze dne 28.7.2009, čj. 8 Afs 51/2007-87 ). Konečně, dle názoru krajského soudu, výjimkou z této zásady bude i případ, kdy se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod ze strany správního orgánu, které nebude předmětem žalobních námitek. Důvodem pro tuto výjimku je skutečnost, že ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. představuje normu procesněprávní, a pokud se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod, tak je třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné, a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto může v takovém případě krajský soud aplikovat hmotněprávní ustanovení Listiny základních práv a svobod i za situace, kdy žalobce tuto námitku v žalobě vůbec neuplatnil (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, čj. 2 As 9/2008, který sice se vztahoval ke kasační stížnosti, ale lze jej argumentum a simili aplikovat i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť základní úvaha aplikovaná v tomto případě je použitelná i v tomto řízení).

Krajský soud se tedy ve smyslu zmíněné judikatury nejprve zabýval otázkou, zda existuje některá z výše zmíněných výjimek ve vztahu k aplikaci dispoziční zásady, tj. zda je dán důvod proto, aby soud aplikoval některou z výše uvedených výjimek. V této souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že žalované rozhodnutí netrpí vadou uvedenou v ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., žalované rozhodnutí není nicotné (§ 76 odst. 2) a rovněž se nejedná o zmíněné další případy průlomu do dispoziční zásady. Proto se krajský soud dále zaměřil na přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2).

V uvedené souvislosti je tedy dále nutné se zabývat tím, co vlastně lze rozumět pod žalobním bodem, v jehož mezích je povinen krajský soud přezkoumávat žalované rozhodnutí. K tomu, aby soud mohl meritorně žalobu projednat v mezích žalobních bodů, je totiž třeba, aby žalobce konkrétně v žalobě uvedl, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadané výroky rozhodnutí za nezákonné (§ 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s.). Obecné tvrzení o rozporu žalovaného rozhodnutí s právními předpisy není vůbec způsobilým žalobním bodem k tomu, aby soud se takovým obecným tvrzením zabýval a sám ex officio za žalobce vyhledával konkrétní skutkové a právní důvody, které by svědčily o rozporu žalovaného rozhodnutí s právními předpisy. Je totiž čistě věcí žalobce, který v souladu s dispoziční

zásadou ovládající řízení před správním soudem, v duchu zásady „každý, nechť si střeží svá práva sám“, uvedl v žalobě konkrétní skutečnosti, které by svědčily o nezákonnosti žalovaného rozhodnutí. To jest žalobce je povinen uvést konkrétní právní argumentaci tak, aby bylo zřejmé, z jakých skutkových a právních důvodů konkrétně vymezených považuje žalobce napadané výroky jednotlivých rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, přičemž žalobní námitky musí být ve vztahu k projednávané věci a ve vztahu k žalobci individualizované, tj. nikoliv v obecné formě (srov.např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.10.2004, čj. 4Azs 149/2004-52). Jinými slovy projednatelným žalobním bodem ve správním soudnictví je pouze takový, jenž obsahuje individualizovaná skutková tvrzení doprovázená konkrétní právní argumentací, z níž by bylo zřejmé, z jakých důvodů považuje žalobce napadané výroky rozhodnutí žalovaného za nezákonné nebo nicotné. Jestliže jsou žalobní body formulovány natolik obecně a vágně, že jsou pouhou parafrází zákonného textu, nelze je za řádné žalobní body považovat (srov.rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.5.2007, čj. 8As 43/2006-74). Žalobní body tedy musí obsahovat individualizovaná skutková tvrzení doprovázená konkrétní právní argumentací, přičemž líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých obvyklých nezákonností, k nimž při vyřizování věci určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností, jednoznačně odlišitelným popisem. V rámci uvedené dispoziční zásady totiž je žalobce povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti, přičemž právní náhled na věc se nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud by žalobce odkazoval pouze na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž se musí jednat o odkazu na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20.12.2005, čj. 2Azs 92/2005-58). Žalobce svá konkrétní a dostatečně individualizovaná tvrzení nemusí podřazovat pod přesná ustanovení právních předpisů, protože platí, že soud zná právo (rozsudek NSS ze dne 20.12.2005, čj. 2 Azs 92/2005-58). Vyzývat k odstranění vad může soud žalobce jen v případě, kdy žalobní bod zahrnuje vyjádření žalobce, z něhož lze byť i jen v nejhrubších obrysech dovodit, že žalobce má napadené rozhodnutí za nezákonné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2.8.2007, čj. 2 Azs 54/2007-42), avšak ne vždy je soud povinen vyzývat žalobce k odstranění vad žaloby (srov. rozsudek NSS ze dne 23.10.2003, čj. 2 Azs 9/2003-40)..

Dále je nutné konstatovat, že totožné námitky jako ve shora uvedených žalobních bodech, uplatnil žalobce v podstatě v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Pro zhodnocení zákonnosti žalovaného rozhodnutí je podstatné, jakým způsobem se s těmito námitkami vypořádal žalovaný správní orgán. Soud ve správním soudnictví by se totiž v takovém případě nemohl vyjadřovat k námitce, kterou uplatnil žalobce již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně takovým způsobem, že by nahrazoval činnost odvolacího správního orgánu. Krajský soud není další třetí instancí ve správním řízení.

V případně drobných odchylek, tj. jestliže krajský soud se zcela neztotožní s tím, jak se odvolací orgán vypořádal s odvolacími námitkami, může pouze korigovat právní názor, o který se opírá žalované rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 28.7.2009, čj. 8Afs 51/2007-87). Zároveň je nutné připomenout, že pokud žalobce uplatní stejným způsobem námitku v odvolání, tak i v žalobě, v takovém případě nemůže soud ve správním soudnictví zcela změnit právní názor odvolacího správního orgánu, tedy uvést k uvedené odvolací námitce jiný právní názor, než žalovaný v napadeném rozhodnutí, protože by se jednalo o změnu právního názoru odvolacího orgánu. Podstatná změna právního názoru odvolacího orgánu soudem ve správním soudnictví by mohla vést k nezákonnosti rozhodnutí soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.10.1999, sp.zn. IV. ÚS 279/99). Proto krajský soud se musel v dané věci zaměřit na posouzení zákonnosti úvah žalovaného v případě výše zmíněných totožných odvolacích námitek s námitkami uvedenými v žalobních bodech. Ve vztahu k jednotlivým žalobním bodům dospěl soud k následujícím skutkovým a právním závěrům:

Ad 1) S touto námitkou, vznesenou nejen v odvolání, ale i v průběhu správního řízení (např. se jedná o „druhé vyjádření ke správnímu spisu“ ze dne 29.4.2010 a dále vyjádření žalobce ke správnímu spisu ze dne 8.2.2010), se vypořádal již správní orgán I. stupně následujícím způsobem:

„Správní orgán I. stupně v části IV. rozhodnutí o přestupku s odkazem na ust. § 79a odst. 2 zákona o silničním provozu uvedl, že obecní policie může měřit výhradně v úseku určeném policií, jehož počátek je ve směru silničního provozu označen přenosnou dopravní značkou s vyobrazením kamery snímající rychlost a nápisem „MĚŘENÍ RYCHLOSTI“. Konec tohoto úseku je označen přenosnou dopravní značkou s tímto vyobrazením šikmo přeškrtnutým a nápisem „KONEC MĚŘENÍ RYCHLOSTI“. Úsek, ve kterém byla naměřena rychlost vozidla žalobce, byl Policií ČR (dále jen „PČR“) řádně schválen a z fotografického záznamu (čl. 3 spisu) je zřejmé, že měřený úsek byl v souladu s ustanovením výše citovaného §79a zákona o silničním provozu řádně označen příslušnými přenosnými dopravními značkami. Dále k této námitce žalovaný správní orgán uvedl, že z videozáznamu kamerového systému hlídkového vozu je rovněž zřejmé, že strážník, který obsluhoval radar stál na místě před značkou konec obce a tedy i před dopravní značkou označující „konec měřeného úseku“. Uvedený závěr správní orgán I. stupně opřel o jeden z podkladů k vydání rozhodnutí, a to o žádost o určení míst k měření rychlosti vyhotoveném Městskou policií Lázně Bohdaneč ze dne 2.1.2009 a vyjádření Policie ČR ze dne 19.1.2009 (čl. 26 až 29 správního spisu). Z těchto podkladů vyplývá, že měřený úsek na výše zmíněné komunikaci, začíná vždy cca 100 m za dopravní značkou označující začátek obce. Dále se k této námitce správní orgán I. stupně vyjádřil na str. 6, poslední odstavec a na str. 7 první odstavec v rozhodnutí o přestupku, v němž uvedl následující: „Vzhledem k tomu, že obviněný jel, jak sám uvedl a podepsal v rámci místního šetření ze dne 21.4.2010, ve směru jízdy od Pardubic, v obci Lázní Bohdaneč jel na kruhovém objezdu první odbočkou vpravo a dále pokračoval ve směru na Hradec Králové, je zjevné, že přenosná dopravní značka „začátek měřeného úseku“ byla umístěna ve středu obce tedy rozhodně 100 m od dopravní značky označující ve směru od Pardubice začátek obce. Správnímu orgánu je známo, že tuto námitku obviněný opakovaně vznášel i v rámci místního šetření, ve kterém byly pořizovány důkazy o tom, že od stanoviště hlídky městské policie k dopravní značce označující konec obce, na jejíž úrovni byla umístěna i přenosná dopravní značka označující „konec měření rychlosti“, je vzdálenost pouhých 10 m, avšak správní orgán má, dle vyjádření PČR pod povoleným úsekem č.1 (č.listu 7 a znovu list č.28 spisu) za to, že vzdálenost 100 m musí být dodržena od dopravní značky označující začátek obce, nikoliv i od konce obce, jak se domnívá obviněný.“ Zároveň na str. 9 rozhodnutí správního orgánu I. stupně k tomu ještě správní orgán I. stupně dodal, že „z výsledku místního šetření provedeného dne 21.4.2010 má správní orgán za prokázané, že přenosná dopravní značka označující „měřený úsek“ byla v souladu s pokyny PČR umístěna více jak 100 m od dopravní značky označující začátek obce. Zároveň bylo ověřeno, že rychlost vozidla obviněného byla změřena v označeném měřeném úseku, tedy zcela v souladu s právními předpisy.“

Ve vztahu k této námitce zopakované v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, se žalovaný ztotožnil s uvedenou argumentací správního orgánu I. stupně. Výše uvedený právní názor správního orgánu I. stupně neshledal krajský soud za nezákonný, a to z následujících důvodů.

Podle ust. § 79a zákona o silničním provozu obecní policie může měřit rychlost výhradně v úseku určeném policií, jehož počátek je ve směru silničního provozu označen přenosnou dopravní značkou a vyobrazením kamery snímající rychlost a nápisem „MĚŘENÍ RYCHLOSTI“. Konec tohoto úseku je označen přenosnou dopravní značkou s tímto vyobrazením šikmo přeškrtnutým a nápisem „KONEC MĚŘENÍ RYCHLOSTI“.

Jak vyplývá z podkladů rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ve vztahu k projednávané byl měřený úsek určený v souladu s výše citovaným ustanovením zákona o silničním provozu určen tak, že „měřený úsek začíná vždy cca 100 m za dopravní značkou označující začátek obce. Rychlost bude kontrolována v obou směrech jízdy s tím, že v průběhu měření bude docházet i k časté změně stanoviště umístění rychloměru“ (srov. žádost o určení míst k měření rychlosti vyhotovené Městskou policií Lázně Bohdaneč a její příloha ze dne 2.1.2009 a vyjádření Policie ČR ze dne 19.1.2009, čl. 26-29 správního spisu). Z uvedených podkladů vyplývá tedy závěr o tom, že měřený úsek může začínat pouze vždy cca 100 m za dopravní značkou označující začátek obce. Tak tomu v projednávané věci i bylo. Z fotodokumentace na listu č. 3 spisu a z protokolu o místním šetření ze dne 21.4.2010 správní orgán I. stupně vyvodil závěr o tom, že žalobce, jak sám uvedl ve zmíněném protokolu o místním šetření, jel „z jednání z Mm Pce, tedy od Pardubic ke kruhovému objezdu v Lázních Bohdaneč, kde odbočil vpravo směr na HK (Hradec Králové)“. Přenosná dopravní značka „Začátek měřeného úseku“ byla umístěna ve směru jeho jízdy, a to ve středu obce, tedy rozhodně 100 m od dopravní značky označující ve směru od Pardubic začátek obce. To ostatně ani žalobce v žalobě nepopřel. Je sice pravdou, jak ostatně vyplývá z výše zmíněného protokolu o místním šetření a v podstatě i z obou rozhodnutí správního orgánu, že přenosná dopravní značka označující „konec měření rychlosti“ byla vzdálena pouhých 10 m od dopravní značky označující konec obce, avšak tato skutečnost nemůže zpochybnit závěr správního orgánu I. stupně a potažmo i žalovaného o tom, že měřený úsek byl v dané věci určen v souladu s vyjádřením Policie ČR (viz. výše citovaná žádost o určení míst k měření rychlosti, její příloha a vyjádření policie, to vše na čl. 26-29 správního spisu), protože výše zmíněná vzdálenost 100 m musí být dodržena od dopravní značky označující začátek obce, nikoliv však i od konce obce, jak se zřejmě domníval žalobce. Ostatně tento závěr, který uvedl i správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí a potažmo i žalovaný v žalovaném rozhodnutí, žalobce v žalobě nenapadl, tedy nezpochybnil závěr o tom, že uvedená vzdálenost musí být

dodržena od dopravní značky označující začátek obce, nikoliv i od konce obce. Žalobce pouze v žalobě uvedl, že „podle mapky založené ve spisu nemají strážnici souhlas Policie ČR k měření rychlosti v těsné blízkosti konce obce.“ Tento názor žalobce však neodpovídá výše zmíněným podkladům (srov.čl. 26-29), když v daném případě byl splněn požadavek schválený policií na měřený úsek, jenž stanovil počátek měřeného úseku cca 100 m za dopravní značkou označující začátek obce. V dané věci nebylo prokázáno, že by měřený úsek začínal méně než 100 m za dopravní značkou označující začátek obce, přičemž zároveň nebylo prokázáno, že by rychlost vozidla žalobce byla měřena mimo výše zmíněný úsek označený výše zmíněnými dopravními značkami. Tuto námitku proto shledal krajský soud za nedůvodnou. K tomu soud poznamenává, že jiná situace by byla v případě, když by přenosná dopravní značka označující začátek měření byla umístněna ve vzdálenosti menší než 100 m od značky označující začátek obce Lázně Bohdaneč, anebo by se jednalo o případ, když by rychlost vozidla žalobce byla měřena až za značkou označující konec měření rychlosti. Tak tomu však v projednávané věci nebylo.

Pro posouzení toho, zda bylo prováděno měření rychlosti ve výše uvedeném označeném úseku, není podstatné, kde byl umístěn radar. Podstatné je určení místa, ve kterém se nacházelo vozidlo žalobce v okamžiku změření jeho rychlosti tímto zařízením. V místě, kde byl umístěn radar, tedy ve vzdálenosti 10 m před značkou označující konce obce, na jejíž úrovni byla umístěna přenosná dopravní značka „KONEC MÉŔENÍ RYCHLOSTI“ (jak uvedl správní orgán prvního stupně na str. 7 svého rozhodnutí o přestupku) se vozidlo žalobce v době změření jeho rychlosti nenacházelo, když jeho rychlost byla změřena v místě nacházejícím se 147m od radaru směrem dovnitř obce, tedy v místě, které bylo Policií ČR určeno v souladu s ust. § 79a zákona o silničním provozu. Účelem právní úpravy obsažené v ust. § 79a zákona o silničním provozu je, aby městská policie měřila rychlost vozidel jen v úseku určeném Policií ČR s vymezením začátku a konce přenosnými dopravními značkami „MĚŘENÍ RYCHLOSTI“ a „KONEC MĚŘENÍ RYCHLOSTI“. Tato právní úprava se týká rychlosti vozidel, nikoliv umístění měřícího zařízení. Navíc v dané věci v uvedeném úseku bylo umístěno i měřící zařízení. (viz výše uvedený údaj z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, který žalobce nepopřel).

Výše uvedený závěr byl potvrzen i sdělením Policie ČR, územní odbor, Pardubice, ze dne 1.2.2011, kterým byl proveden důkaz u jednání soudu. Z tohoto sdělení soud zjistil, že Policie ČR uvedla následující skutečnost: „Dne 19.1.2009 vydala Policie ČR Územní odbor Pardubice, na základě žádosti MP Lázně Bohdaneč souhlas k měření rychlosti, s uvedením míst k tomu určených. Mimo jiné byl určen k měření rychlosti i úsek č. 1, tedy silnice č. 36 a silnice č. 333, včetně dotazovaného úseku v ulici Langrova v obci Lázně Bohdaneč. Jedná se o komunikaci nacházející se v souvisle zastavěném území, kde je dovolena nejvyšší povolená rychlost 50 km/h. Z hlediska souhlasu vydaného Policii ČR byl úsek určený k měření rychlosti v dané oblasti vymezen dopravními značkami IS12a (Obec) a IS12 b (Konec obce). Dobrovolný závazek obecní policie, že k měření rychlosti vozidel nebude docházet ve vzdálenosti menší než 100 m, za značkou vyznačující začátek obce, považuje Policie ČR v daném úseku za správný. Konec měření může být shodný s označením konce obce. Z pohledu pravidel silničního provozu smí řidič, v úseku za dopravní značkou IS12a jet rychlostí nejvýše 50 km/h, přitom není stanoven žádný přechodový úsek tz. stanovený rychlostní limit musí řidič dodržet již v okamžiku, kdy míjí dopravní značku. K měření rychlosti v těsné blízkosti začátku přistupuje Polici ČR pouze v odůvodněných případech.

Pokud se týká Vámi posuzovaného případu, dospěl jsem k názoru, že měření rychlosti MP Lázně Bohdaneč bylo prováděno naprosto v souladu se zákonem a s povolením PČR.

Rychlost vozidla řidiče doc. I. F.CSc. byla měřena ve vzdálenosti minimálně 147 m před dopravní značkou konec obce. Měřený úsek byl označen předepsaným dopravním značením. Umístění dopravní značky ukončující úsek měřené rychlosti v úrovni značky „konec obce“ není v rozporu s vydaným souhlasem Policie ČR“.

Uvedený závěr tak svědčí o tom, že měření rychlosti bylo v dané věci prováděno v úseku určeném Policií ČR, tedy v souladu s výše uvedenou zákonnou úpravou. Není pravdou, jak tvrdil žalobce u jednání soudu dne 2.3.2011, že uvedené sdělení je v rozporu s vyjádřením Policie ČR ze dne 19.1.2009 k žádosti Městské policie Lázně Bohdaneč ze dne 2.1.2009. V těchto předchozích podkladech rozhodnutí přece Policie ČR nestanovila, že by konec měřeného úseku se nacházel v určité vzdálenosti od dopravní značky „konec obce“.

Tento žalobní bod tak shledal soud za nedůvodný.

Ad 2) Názor žalobce o tom, že měřící přístroj k měření rychlosti vozidla žalobce „chybně měřil vzdálenost“, rovněž uvedl žalobce v průběhu správního řízení, a to již před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně a dále i v odvolání proti tomuto rozhodnutí. Oba správní orgány dospěly k závěru, že údaje o vzdálenosti vozidla žalobce od měřícího zařízení, a to vzdálenost o 147 m uvedená na fotografii pořízené městskou policií a dále vzdálenost cca 80 m naměřená pásmem od stanoviště hlídky obsluhující měřící zřízení k místu, ve kterém měla být vozidlu obviněného naměřena překročená rychlost, přičemž tato vzdálenost cca 80 m naměřena při místním šetření dne 21.4.2010, se liší, avšak oba správní orgány k této námitce žalobce uvedly, že výše zmíněná vzdálenost cca 80 m měřená při místním šetření je pouze přibližným údajem. K tomu konkrétně již správní orgán I. stupně uvedl (str. 8, první odst. rozhodnutí správního orgánu I. stupně), že „v rámci místního šetření bylo sice naměřeno pásmem cca 80 m od stanovitě hlídky k pravděpodobnému místu naměření rychlosti vozidla obviněného, ač je na fotografii uvedena vzdálenost 147 m, správní orgán však toto měření provedl na žádost obviněného, ale nelze to považovat za relevantní zjištění, neboť správní orgán pouze z fotografie, která sama o sobě zkresluje, pouze odhadoval, ve kterém místě mohla být rychlost vozidla obviněného naměřena. Vzhledem k tomu, že je radar kalibrován a ověření přístroje bylo ke dni přestupkového jednání obviněného řádně platné, nemá správní orgán pochybnosti o naměřené vzdálenosti vozidla obviněného od stanoviště hlídky. Podstatná a rozhodující je skutečnost, že obviněný se v okamžiku měření nacházel v řádně označeném měřeném úseku.“

Výše uvedený závěr týkající se hodnocení zmíněných důkazů nepovažuje krajský soud za nezákonný. Aby mohl být potvrzen výsledek měření zmíněné vzdálenosti při místním šetření (uvedených cca 80 m od stanoviště hlídky k pravděpodobnému místu naměření rychlosti vozidla obviněného), pak by musely být zcela nepochybným způsobem identifikovány údaje pro zmíněné měření, tj. pozice vozidla v okamžiku jeho změření zmíněným přístrojem. To však nelze zjistit pouhým odhadem z fotografie, i když navíc uvedený názor správního orgánu I. stupně a potažmo žalovaného, žalobce ani nějakým věcným argumentem v žalobě nezpochybnil. Proto správně oba správní orgány vycházely pouze z údaje naměřeného zmíněným přístrojem a to tím spíše správně postupovaly, když

měřící – radar byl kalibrován a ověření přístroje bylo ke dni přestupkového jednání řádně platné, jak vyplývá z podkladů založených ve správním spisu (zejména ověřovací list na čl. 6 správního spisu). V tomto žalobním bodu ještě žalobce zpochybňoval zmíněný doklad o certifikaci měřícího přístroje, kdy podle jeho názoru tento přístroj „patřil nějaké soukromé firmě, kde zařízení mělo pouze obdobné číslo, jako zařízení, kterým městská policie měřila“. Jedná se o pouhou pochybnost žalobce, kterou nedoložil žádným konkrétním argumentem, když se jedná o pouhou spekulaci žalobce. Tuto spekulaci vyvrátil již správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí, který vycházel v části IV. z podkladů rozhodnutí, z nichž zjistil následující závěry:

„Z ověřovacího listu č. 8012-OL-7155/08 Českého meteorologického institutu Praha správní orgán zjistil, že měřící zařízení mělo ke dni spáchání přestupkového jednání platnou kalibraci, jejíž platnost končila dnem 3.9.2009, když výrobní číslo ověřeného měřícího přístroje č. 022/04 je totožné s číslem měřiče rychlosti uvedeném na fotografickém záznamu o měření rychlosti pořízeném dne 10.7.2009. Ze sdělení Městské policie Lázně Bohdaneč, jehož součástí je i prohlášení vrchního strážníka Pavla Řehoře (jedná se o sdělení ze dne 1.4.2010), správní orgán I. stupně správně zjistil, že v roce 2009 používali strážníci Městské policie Lázně Bohdaneč k odhalování přestupku překročení rychlosti vozidly na pozemní komunikaci pouze jeden silniční rychloměr, a to rychloměr výše zmíněného výrobního čísla, který je v majetku Městského policie Lázně Bohdaneč. Správní orgán I. stupně ve vztahu k této námitce, kterou vznesl žalobce ještě před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně, vycházel dále z dalších podkladů, které výše zmíněnou spekulaci žalobce rovněž vyvracejí. Jedná se o následující podklady: Fotografie potvrzení o absolvování školení operátora laserového měřiče rychlosti ProLaser II. včetně dokumentačního zařízení PL–DOK I., vydané zaměstnancům městské policie Lázně Bohdaneč Patriku Trojanovi a Davidu Dlaskovi. Toto potvrzení bylo vydáno společností, která jak vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku, má v předmětu podnikání pořádaní odborných kurzů, školení a jiných vzdělávacích akcí včetně lektorské činnosti a je oprávněna vydávat potvrzení o absolvování školení operátora měřiče včetně dokumentačního zařízení. Ve spisu je rovněž založen videozáznam, na kterém je zachycen pohled ze služebního vozidla Městské policie na strážníka, který provádí měření rychlosti vozidel, na videozáznamu je zachyceno i zastavení motorového vozidla obviněného. Již správní orgán I. stupně měl za to, že z fotografického záznamu ze dne 10.7.2009 je evidentní, že obviněný stál u kapoty vozidla městské policie vedla strážníka Davida Dleska, který s ním na místě sepisoval oznámení o přestupku tak, jako je z oznámení o podezření ze spáchání přestupku zjevné, jakým přístrojem byla dokumentace pořízena, neboť údaje uvedené na protokolu v levém rámečku pod fotografií jsou přiřazovány softwarem PL-View, který je určen výhradně pro zpracování dat z rychloměru ProLaser PL-DOK I. a který je užíván Městskou policií Lázně Bohdaneč.“ V této souvislosti správní orgán dále konstatoval (jednalo o správní orgán I. stupně), že tyto údaje jsou zabezpečeny bezpečnostním kódem a jsou zobrazovány automaticky, přičemž ze strany obsluhy není možno jakkoliv zasahovat nebo je pozměňovat. Z odůvodnění dále vyplývá, že číslo měřiče rychlosti není součástí titulku snímku v typovém schválení úředního měřidla, avšak informace o číslu měřiče rychlosti je nedílnou součástí snímků. Tato informace se však zobrazuje stejně jako ochranný bezpečností kód pouze v ovládacím softwaru, který jí přenáší do tiskové soustavy protokolu o dopravním přestupku, kde je umístěna v rámečku s bezpečnostním kódem a je obsluhou dále neměnitelná, neboť je softwarově předdefinovaná a nahraná do řídícího počítače před ověřením měřidla na ČMI a vstup či změna je bez porušení ověřovacích plomb od ČMI

nemožný. Správní orgán I. stupně uzavřel, že nelze tedy zpochybnit, kdy a z jakého měřiče byl přestupek zaznamenán. Tak, jako nelze zpochybnit, že Městská policie Lázně Bohdaneč používá pouze jeden silniční rychloměr výrobního čísla 022/04, který je v jejím majetku.

Výše uvedená tvrzení správního orgánu I. stupně včetně zmíněného podkladu od Městské policie Lázně Bohdaneč žalobce v žalobě v podstatě nezpochybnil, když pouze opakovaně vyslovil výše zmíněnou spekulativní úvahu bez konkrétního argumentu, který by byl schopen výše uvedené závěry vyvrátit. Proto krajský soud za žalobce nemůže vyhledávat konkrétní argumenty a důkazy v jeho prospěch, čili pokud žalobce nenapadl výše zmíněné závěry a podklady rozhodnutí konkrétním argumentem, tak nebyl povinen krajský soud v souladu s dispoziční zásadou ovládající správní soudnictví ex officio ověřovat zákonnost výše zmíněných závěrů správního orgánu I. stupně a potažmo žalovaného, tedy nemohl soud za žalobce doplňovat jeho pouhou spekulativní úvahu konkrétní argumentací, když z výše uvedených podkladů a z rozhodnutí správního orgánu I. stupně a žalovaného jednoznačně vyplývá, že měřící zařízení „nepatřilo nějaké soukromě firmě“, jak hypoteticky uvedl žalobce v žalobě, ale jednalo se o majetek Městské policie Lázně Bohdaneč.

Rovněž uvedený žalobní bod nebyl shledán důvodným.

Ad 3) Není pravdou, jak tvrdil žalobce v žalobě, že by se žalované rozhodnutí „řádně nevyrovnalo s otázkami, jak materiální, tak subjektivní stránky mého počínání (pokud bych i býval rychlost překročil)“. Materiálním znakem se řádně zabýval již správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí na str. 9 a 10 (část VII.). V této části rozhodnutí je uvedeno, že ve směru jízdy žalobce je zástavba rodinných domů a silnice je lemována chodníkem. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že žalobce nedodržením nejvyšší dovolené rychlosti mohl ohrozit účastníky a chodce na jejich zdraví a majetku, když s ohledem na blízkou zástavbu rodinných domů měl správní orgán za to, že „obviněnému mohlo do silnice vběhnout dítě, zvíře, či nepozorný chodec“, tedy společenskou nebezpečnost v jednání žalobce správní orgán spatřoval. Tento závěr potvrdil žalovaný i v žalovaném rozhodnutí, přičemž v žalobě výše zmíněný závěr nenapadl žalobce konkrétním argumentem, avšak opět pouze v obecné rovině, čili obecním tvrzením, které zahrnovalo pouze nesouhlas s uvedeným závěrem správního orgánu I. stupně a potažmo žalovaného. Krajský soud nebyl povinen za žalobce vyhledávat argument, čímž by toto obecné tvrzení za žalobce konkretizoval přesnými důvody, na základě kterých by si žalobce představoval nesprávnost výše zmíněného závěru správního orgánu I. stupně týkající se ohrožení osob, které „by šly po chodníku“. Jestliže žalobce nepopřel výše zmíněný popis místa spáchání přestupku, který uvedl správní I. stupně ve svém rozhodnutí, čili nepopřel existenci blízké zástavby rodinných domů a skutečnost, že „silnice je lemována chodníkem“, tak je logický závěr správních orgánů o tom, že nedodržením nejvyšší dovolené rychlosti mohl žalobce ohrozit ostatní účastníky a chodce na jejich zdraví a majetku. Není rovněž pravdou, že by se žalované rozhodnutí, které tvoří s rozhodnutím správního orgánu I. stupně jeden celek, nevypořádalo se subjektivní stránkou žalobcova „počínání“. Subjektivní stránkou přestupkového jednání se správní orgán I. stupně zabýval v části VI. rozhodnutí na str. 9, a to dostatečným způsobem, přičemž soud rovněž v tomto případě nebyl povinen vyhledávat za žalobce důvody, ze kterých žalobce spatřuje popis subjektivní stránky přestupkového jednání za nezákonný.

V žalobě dále žalobce namítl, že v přestupkovém řízení nebyl proveden žalobcem navrhnutý výslech, který řídil vozidlo jedoucí za žalobcem. K tomu soud uvádí následující závěry:

V tomto správním řízení není správní orgán vázán návrhy účastníků řízení na provedení důkazů. Pokud provedení důkazů správní orgán odmítne, musí se s důvody odmítnutí vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí (§ 52 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění). Tak tomu bylo i v projednávané věci. Žalobce v přestupkovém řízení před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně navrhl výslech svědka M.H., který měl údajně jet za vozidlem žalobce a měl by vypovědět o způsobu a rychlosti motorového vozidla žalobce a k jízdě měřeným úsekem. Tomuto návrhu na výslech svědka správní orgán I. stupně nevyhověl, když na str. 7 svého rozhodnutí (odst. 2 str. 7) považoval tento důkaz za nadbytečný a měl za to, že pokud by byl proveden, představovalo by toto svědectví pouze nepřímý důkaz a jeho provedení by nepřineslo významnější skutečnosti mající důkazní váhu. Přestupkové jednání bylo dostatečně prokázáno výsledkem měření měřícím přístrojem Městské policie Lázně Bohdaneč (argumentace viz výše), přičemž ve spisu je založen privilegovaný důkaz ve věci překročení nejvyšší dovolené rychlosti žalobcem, tedy fotografický snímek z uvedeného měření pořízený hlídkou Městské policie Lázně Bohdaneč a zároveň uvedené jednání bylo prokázáno dalším důkazem-výslechem svědka provedeném ve správním řízení (strážník David Dlesek), přičemž všechny skutečnosti svědčí o přestupkovém jednání žalobce byly potvrzeny. Krajský soud se ztotožňuje s názorem žalovaného o tom, že stěžejním důkazem byla pořízená fotodokumentace (tedy zachycení průběhu skutkového děje), který byl proveden příslušným orgánem a tento důkaz má privilegované postavení mezi důkazními prostředky ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24.4.2008, čj. 7As 39/2007-66. Protože z výše uvedených důkazů jednoznačně vyplývá závěr o přestupkovém jednání žalobce, nevidí rovněž krajský soud stejně jako oba správní orgány důvod, proč by měl být prováděn žalobcem navržený výslech jmenovaného svědka. Ostatně uvedený závěr je v souladu s judikaturou NSS, podle které „provedení důkazů navržených účastníky řízení správní orgán může odmítnout v případě, že zjištění skutkového stavu má takové kvality, že o skutkovém stavu již neexistují žádné důvodné pochybnosti a případné další dokazovaní by již jen mohlo potvrdit okolnosti osvědčené předchozím dokazování a bylo by tak již nadbytečné“ (srov. rozsudek NSS ze dne 22.7.2009, čj. 1As 44/2009-101).

Pokud žalobce odkázal dále v žalobě na svá vyjádření ve správním spisu a v odvolání, tak je nutné žalobci připomenout, že v rámci dispoziční zásady je povinen žalobce žalobní body konkrétně specifikovat, když pouhý odkaz na jeho vyjádření a odvolání založené ve správním spisu je v rozporu s touto dispoziční zásadou a soud se takovým obecným tvrzením zabývat nemůže. Krajský soud totiž není povinen za žalobce vyhledávat jednotlivé žalobní body z jeho vyjádření a z odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze správního spisu, když naopak žalobce byl povinen konkrétně uvést námitky v žalobních bodech v žalobě (argumentace soudu viz výše). Krajský soud ani tento žalobní bod neshledal důvodným.

Ad 4) Tvrzení o tom, že Městská policie Lázně Bohdaneč a oba správní orgány „dávají větší přednost naplnění obecní pokladny a zaplacení mezd a drahého vybavení městských strážníků před právní jistotou poctivých a spořádaných občanů“ je pouhou spekulací bez konkrétní právní argumentace a bez důkazů, které by toto tvrzení prokazovalo. Ostatně z obou rozhodnutí správních orgánů a ani z jednání Městské policie Lázně Bohdaneč takový závěr

zjistit nelze, když naopak lze z obou rozhodnutí zjistit důvody uvedeného přestupkové postihu žalobce, kterým bylo jeho protiprávní jednání spočívající v překročení povolené rychlosti v obci stanovené právním předpisem. Pro úplnost je nutné žalobci připomenout, že zákaz překročení maximální povolené rychlosti v obci platí i „na konci obce“ a neumožňuje řidiči jej porušit, byť by se ad absurdum nacházel metr před dopravní značkou označující konec obce. Zrychlovat může až za dopravní značkou a v tom mu žádný právní předpis nebrání. To není žádný formalismus soudu, když platná právní úprava tak stanoví zcela jasně („absoluta sententia expositore non indiget“, jak platilo již v římském právu). Proto se nelze zaštiťovat „jistotou poctivých a spořádaných občanů“, neboť i kdyby nebylo sporu o poctivosti a spořádanosti pachatele přestupku, tak v případě jakéhokoliv právního jednání se vůbec nedá hovořit o jeho právní jistotě. I poctivý a spořádaný občan se totiž může dopustit přestupkového jednání, přičemž jeho „poctivost a spořádanost“ v podstatě nepřímo zohledňuje správní orgán při uložení sankce za přestupkové jednání, což se v dané věci i stalo. Správní orgán I. stupně totiž na str. 10 v části VII. svého rozhodnutí uvedl, že „ve prospěch obviněného pak správní orgán přihlédl k osobě I. F., který byl v posledních třech letech trestán pouze jednou za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, spočívající v překročení nejvyšší dovolené rychlosti, což vyplývá z výpisu z evidenční karty řidiče. Správní orgán tak stanovil výši pokuty, jak je uvedena ve výroku rozhodnutí, když za uvedený přestupek se, dle zákona o přestupcích uloží pokuta od 1000,-- Kč do 2.500,-- Kč.“ Správní orgán I. stupně tak výše uvedenou okolnost tvrzenou žalobce v podstatě zhodnotil a přihlédl k ní při uložení výše sankce, když uložil pokutu ve spodní výši zákonné hranice.

Uvedený žalobní bod byl shledán soudem za nedůvodný.

Z výše uvedených důvodů musel krajský soud žalobu zamítnout jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá ust. § 60 odst. 1 s. ř. s, podle něhož neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému toto právo nevzniklo.

Poučení: Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.). Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s., a contrario).

V Pardubicích dne 2. března 2011

JUDr. Jan Dvořák, v. r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Monika Marelová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru