Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

52 A 46/2011 - 16Rozsudek KSPA ze dne 26.09.2011

Prejudikatura

7 Afs 216/2006 - 63


přidejte vlastní popisek

52A 46/2011-16

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců Mgr. Moniky Chaloupkové a JUDr. Marie Pavlíčkové, v právní věci žalobce: Y. M., proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství Pardubického kraje, Odbor cizinecké policie, Odd. pobytových kontrol, pátrání a eskort, Pražská ul., 530 06 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Policie ČR, Krajské ředitelství Pardubického kraje, Odbor cizinecké policie ze dne 30.8.2011, č.j. KRPE-29745-18/ČJ-2011-170022-SV,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného, kterým bylo podle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb., zákon o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) rozhodnuto o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění, přičemž byla stanovena doba zajištění podle § 125 cit. zák. na 60 dnů od okamžiku omezení osobní svobody.

Žalobce odůvodnil žalobu v žalobních bodech, které soud pro přehlednost uvádí v následujícím pořadí:

1. Nejprve žalobce konstatoval, že žalovaný splnil částečně podmínku ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, kdy mu doručil oznámení o zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění. Dále však žalobce uvedl, že nebyly naplněny další zákonné podmínky pro jeho zajištění. Potvrdil, že pobývá na území ČR od roku 2003 bez platného oprávnění k pobytu a od roku 2009 bez platného cestovního dokladu, ale namítl, že tuto skutečnost nelze automaticky vykládat tak, že byly naplněny důvody, které zakládají pravomoc či dokonce povinnost policie cizince zajistit, aniž by bylo nutné přihlédnout k dalším okolnostem případu. Dále poukázal na to, že tento výklad by byl neslučitelný s obecnými zásadami správního řízení, a to především se zásadou individualizace případu a principem proporcionality. K zajištění cizince může dojít pouze v případech, kdy je takový zásah nezbytný vzhledem ke všem okolnostem případu a tento požadavek proporcionality je nutné aplikovat i na případy, kdy došlo k naplnění okolností uvedených v § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V této souvislosti žalobce upozornil na to, že v minulosti „nikdy výkon správního vyhoštění nemařil“, neboť mu nebylo ani žádné uloženo, není tak zřejmé z čeho tak žalovaný dovodil. Proto považoval žalobce zároveň žalované rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti bylo i to, že žalovaný zcela pominul skutečnost, zda-li správní vyhoštění, za jehož účelem je zajištěn, je fakticky vůbec realizovatelné. Povinnost žalovaného zabývat se otázkou faktické možnosti realizace správního vyhoštění byla uvedena v rozsudku NSS ze dne 15.4.2009, č.j. 1As 12/2009-61. Žalobce učinil po svém zajištění prohlášení o mezinárodní ochraně a tudíž dle § 119 odst. 6 písm. a) až c) zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění nelze v současné době vykonat.

2. Žalovaný se vůbec nezabýval otázkou existence rodinného a soukromého života žalobce na území ČR, čímž v rozporu se zásadou materiální pravdy řádně nezjistil stav projednávané věci. Žalobce má na území ČR syna D. K. Z důvodu chybějících dokumentů není žalobce veden v rodném listě jako otec, uvedené jeho otcovství potvrzuje i jeho bývalá přítelkyně paní E. K. bytem obec P.

Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému.

Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že posuzoval případ žalobce zcela individuálně a posuzoval jednotlivě i v daných souvislostech veškeré zjištěné skutečnosti. V tomto případě nebyla zohledněna jen délka neoprávněného pobytu jmenovaného na území České republiky, která byla více jak 8 let, ale i skutečnost, že jmenovaný nebyl schopen do doby zahájení správního řízení o správním vyhoštění, i po poskytnutí přiměřené součinnosti, prokázat

hodnověrným způsobem svou totožnost, neboť nevlastnil cestovní doklad, ani žádný jiný doklad totožnosti. Po zhodnocení skutkového stavu dospěl správní orgán k závěru, že byl dostatečně odůvodněn závěr pro vydání rozhodnutí o zajištění, neboť je nutné řádně zjistit totožnost jmenovaného a bylo nutné zamezit situaci, kdy v případě nevydání tohoto rozhodnutí by se jmenovaný opětovně zdržoval na území České republiky bez jakéhokoliv dokladu totožnosti, proto byla řádně odůvodněna obava správního orgánu, že by jmenovaný svým jednání mohl ztěžovat a mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán se zabýval realizovatelností rozhodnutí o správním vyhoštění, přičemž „při stanovení doby zajištění uvedl, že tuto dobu stanovuje s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, čímž uvedl, že zvážil, že je výkon rozhodnutí alespoň potencionálně možný“. Zároveň správní orgán uvedl a popsal v rozhodnutí veškeré skutečnosti, na základě kterých se jmenovaný dopustil porušení zákona a na jejichž základě správní orgán vydá rozhodnutí o správním vyhoštění z území ČR. S otázkou existence rodinného a soukromého života žalobce se žalovaný zabýval v průběhu řízení věci správního vyhoštění. V rámci šetření v informačních systémech Policie ČR bylo zjištěno, že osoba D. K., o němž žalobce tvrdí, že se jedná o jeho syna, jehož matkou je E. K., se tato osoba v evidenci nenachází, když pouze se v této evidenci nachází údaj o tom, že E. K. má sice syna D., avšak jeho datum narození je „X“ a jako otec je uveden v evidencích jiný muž. Z vyjádření žalovaného do protokolu vyplývá, že se s E. K. žalobce seznámil až někdy v roce 2008, tedy po narození D. K.. V rámci žaloby opětovně žalobce uvádí, že se jeho syn narodil „X“, což nesouhlasí s výsledky šetření v evidencích Policie ČR a s jeho výpovědí do protokolu. Navíc sám žalobce do protokolu uvedl, že není zapsán v rodném listě dítěte jako otec, nežije s ním ve společné domácnosti a nepodílí se na jeho výchově a nepřispívá na jeho výživu.

Krajský soud k věci uvádí následující:

Předně je nutné zdůraznit, že podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“) soud přezkoumává napadané výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tedy platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadaného správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezených v § 75 odst. 2 s.ř.s., přičemž Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadané správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť jím odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14.2.2008, čj. 7Afs 216/2006-63). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2) a povinnost soudu zrušit napadané rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí (srov.např. rozsudek NSS ze dne 12.12.2003, čj. 2Ads 33/2003-78). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu stanovila judikatura jen v určitých, specifických věcech (např. prekluze v daňovém řízení, zánik odpovědnosti za přestupek uplynutím zákonné lhůty, uplatnění zásady ne bis in idem, aplikace zásady „non-refoulement“, aplikace právního předpisu či ustanovení, které na věc nedopadají – avšak to jen při splnění předpokladů stanovaných v judikátu NSS ze dne 28.7.2009, čj. 8 Afs 51/2007-87 ). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 8.3.2011, č.j. 7 Azs 79/2009-84 dále judikoval, že krajský soud je oprávněn dále zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení uvedené v § 76 odst. 1 s.ř.s., tj. ex officio, v případě, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, byť je žalobce výslovně v žalobě nenamítl (tj. jedná se o případy, kdy rozhodnutí není schopno přezkumu z hlediska žalobních námitek, přičemž tato vadnost a nemožnost podrobit rozhodnutí zkoumání musí být zjevná buď ze spisu či z jeho absence nebo z rozhodnutí samotného, pokud bude postrádat srozumitelnost či důvody v takové míře, že vylučuje zkoumání důvodnosti žaloby, anebo ji soud sezná na základě jiných rozhodných skutečností, jež se dostanou do jeho sféry). Konečně, dle názoru krajského soudu, výjimkou z této zásady bude i případ, kdy se bude jednat o porušení hmotně právního ustanovení Listiny základních práv a svobod ze strany správního orgánu, které nebude předmětem žalobních námitek. Důvodem pro tuto výjimku je skutečnost, že ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. představuje normu procesně právní, a pokud se bude jednat o porušení hmotně právního ustanovení Listiny základních práv a svobod, tak je třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné, a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotně právní normy. Proto může v takovém případě krajský soud aplikovat hmotně právní ustanovení Listiny základních práv a svobod i za situace, kdy žalobce tuto námitku v žalobě vůbec neuplatnil (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, čj. 2 As 9/2008, který sice se vztahoval ke kasační stížnosti, ale lze jej argumentum a simili aplikovat i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť základní úvaha aplikovaná v tomto případě je použitelná i v tomto řízení).

Krajský soud se tedy ve smyslu zmíněné judikatury nejprve zabýval otázkou, zda existuje některá z výše zmíněných výjimek ve vztahu k aplikaci dispoziční zásady, tj. zda je dán důvod pro to, aby soud aplikoval některou z výše uvedených výjimek. V této souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že žalované rozhodnutí netrpí vadou uvedenou v ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., žalované rozhodnutí není nicotné (§ 76 odst. 2) a rovněž se nejedná o zmíněné další případy průlomu do dispoziční zásady. Proto se krajský soud dále zaměřil na přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2).

K jednotlivým námitkám uvedeným ve výše zmíněných žalobních bodech uvádí krajský soud následující argumentaci:

Ad 1) Krajský soud se nejprve zabýval otázkou přezkoumatelnosti žalovaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí netrpí uvedenou vadou (podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. se jedná o vadu řízení pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí). Krajský soud z žalovaného rozhodnutí nezjistil , že by toto rozhodnutí bylo nesrozumitelné a rovněž z něho nevyplývá, že by v něm nebyly uvedeny důvody rozhodnutí. Z odůvodnění žalovaného rozhodnutí lze seznat následující:

Předně je v něm uvedeno skutkové zjištění žalovaného správního orgánu o tom, že se žalobce na území ČR zdržuje od července roku 2003 bez platného víza nebo povolení k pobytu a že sám žalobce do protokolu uvedl, že od roku 2009 se zdržuje na území ČR bez platného cestovního dokladu. Z toho vyvodil žalovaný závěr, že v současné době není žalobce schopen prokázat hodnověrným způsobem svou totožnost. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl žalovaný ve vztahu k žalobci k závěru, že „je dostatečně odůvodněn závěr pro vydání rozhodnutí o zajištění podle výše citovaného ustanovení, neboť z Vašeho prokázaného jednání by mírnější donucovací opatření nebyla účinná a uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle ust. § 123b zák. č. 326/1999 Sb., je z hlediska Vašeho jednání, spočívající v délce Vašeho neoprávněného pobytu na území České republiky a vzhledem k tomu, že nevlastníte cestovní doklad potřebný k opuštění území ČR, nedostačující a není zde záruka, že byste z území České republiky vycestoval. Na základě výše uvedených skutečností se správní orgán rozhodl zajistit Vás podle ust. § 124 odst. 1 písm. b) zák. č. 326/19999 Sb., neboť je důvodná obava, že budete nadále pokračovat v neoprávněném pobytu na území ČR a svým jednáním budete ztěžovat a mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.“ Dále žalovaný uvedl, že byla stanovena doba zajištění na 60 dnů, a to „s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění z důvodu, že nedisponujete platným cestovním dokladem tak, aby bylo uskutečnitelné vyhoštění v době trvání zajištění.“ Výše uvedené úvahy správního orgánu považuje krajský soud za zcela dostatečné z hlediska přezkoumatelnosti žalovaného rozhodnutí.

Jistě lze přisvědčit žalobci v tom, že „ustanovení § 124 odst. 1 ZPC (zákona o pobytu cizinců – pozn. krajského soudu) však nelze vykládat tak, že naplněním důvodů zde uvedených je vždy (automaticky) založena pravomoc (či dokonce povinnost) policie cizince zajistit, aniž by bylo nutné přihlédnout i k dalším okolnostem případu“. V dané věci však, jak vyplývá z výše citovaného odůvodnění žalovaného rozhodnutí, nepostupoval žalovaný tak, že by vyložil ust. § 124 cit.zák. a aplikoval toto ustanovení způsobem označeným žalobcem. Žalovaný přece takový názor v odůvodnění žalovaného rozhodnutí vůbec neuvedl, tedy neaplikoval ust. § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců tak, že by vyslovil, že by naplněním důvodu zde uvedených je vždy („automaticky“) založena pravomoc, či dokonce povinnost policie cizince zajistit. Naopak žalovaný přihlédl k dalším okolnostem případu, tj. zabýval se věcně odůvodněním rozhodnutí o zajištění, když právě zhodnotil délku neoprávněného pobytu žalobce na území ČR a dále i to, že žalobce nevlastní cestovní doklad potřebný k opuštění území ČR tak, že z této skutečnosti vyvodil důvodnou obavu o tom, že žalobce bude nadále pokračovat v neoprávněném pobytu na území ČR a svým jednáním bude ztěžovat a mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Jedná se o správní úvahu správního orgánu ve smyslu ust. § 78 odst. 1 s. ř. s., podle něhož „je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo je zneužil.“ Při soudním přezkumu správního uvážení není soud oprávněn nahradit správní uvážení uvážením soudním. Správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (srov. např. rozsudek NSS ze dne 24.11.2005, č.j. 6Azs 304/2004-43). Jestliže se žalobce zdržuje na území ČR již od července roku 2003 bez platného víza nebo povolení k pobytu a od roku 2009 se zdržuje na území ČR bez platného

cestovního dokladu, přičemž není schopen prokázat svou totožnost hodnověrným způsobem, nepovažuje krajský soud za nelogickou úvahu žalovaného o existenci důvodné obavy o tom, že žalobce bude na déle pokračovat v neoprávněném pobytu na území ČR a svým jednáním může ztěžovat a mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Pokud se jedná o maření výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, tak měl samozřejmě žalovaný na mysli maření výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, jehož vydání je předmětem již zahájeného řízení o správním vyhoštění. Úvaha žalobce o tom, že žalobce „v minulosti nikdy výkon správního vyhoštění nemařil, neboť mu nebylo ani žádné uloženo“, je sice zřejmě pravdivá, ale v dané věci se nemusí jednat pouze o „minulost“, ale o důvodné obavy z maření výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění v budoucí době, které je předmětem zahájeného řízení, a jenž teprve bude vydáno.

Podle ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15ti let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění, anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem EU zákaz vstupu platných pro území členských státu Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

Uvedenou právní úpravu nelze vykládat tak, jak to činí žalobce, že pro aplikaci uvedeného ustanovení je nutná existence nebezpečí, že by „cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění“ ve vztahu k době minulé, tj. že by se jednalo o dobu před vydáním žalovaného rozhodnutí. Z dikce výše citované platné právní úpravy se může jednat i o „budoucnost“, tj. pokud existuje důvodná obava o tom, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, které bude teprve vydáno. A důvod těchto obav z existence zmíněného nebezpečí žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl (viz výše citovaná část odůvodnění žalovaného rozhodnutí).

Zároveň je nutno odmítnout úvahu žalobce o tom, že žalovaný nezjišťoval „všechny rozhodné okolnost svědčící též ve prospěch cizince“. Pokud žalobce neuvedl, o jaké že to konkrétní „rozhodné okolnosti svědčící též ve prospěch cizince“ se jednalo, tedy žalobce ani neuvedl tvrzení o existenci těchto okolností, tak nelze vytýkat žalovanému, že je nezjišťoval. Neexistující okolnosti nebyl žalovaný povinen zjišťovat. Rovněž je nutné odmítnout úvahy žalobce o porušení zásad správního řízení (požadavek individualizace správního řízení a správního rozhodnutí podle § 2 odst. 4 správního řádu a princip proporcionality zakotvený v § 2 odst. 3 správního řádu). Žalovaný se přece nespokojil, jak tvrdí žalobce, pouze „s tím, že v případě cizince byla shledána existence okolností výslovně stanovených § 124 odst. 1 písm. b) ZPC“, ale uvedl ve svém rozhodnutí důvody pro jeho vydání včetně výše zmíněné správní úvahy. Rovněž není pravdou, že by se nezabýval dalšími okolnostmi případu svědčícími ve prospěch cizince, jak vyplývá ze správního spisu. O tom svědčí například protokol o podání vysvětlení sepsaný dne 30.8.2011, v němž byla dána možnost žalobci uvést další okolnosti, které by mohly mít vliv na rozhodnutí správního orgánu. Nelze vyčítat žalovanému, že z výpovědi žalobce obsažené v tomto protokolu nezjistil žalovaný žádné okolnosti rozhodné pro posouzení dané věci, které by byl povinen žalovaný vyhodnotit jako „okolnosti svědčící též ve prospěch cizince a následně k těmto okolnostem přihlédnout“. Z vyjádření žalobce uvedené v tomto protokolu v podstatě vyplývá, že žalobce pobýval na území ČR pouze za účelem zajištění výdělku (např. žalobce uvádí, že „od července roku 2003 jsem se potuloval různě po území ČR a sháněl jakoukoliv práci. Bydlel jsem různě po ubytovnách, místech, kde jsem si sehnal práci. Jelikož jsem měl nějaké peníze našetřené tak jsem nikdy nemusel spát venku, vždy jsem nějakou práci sehnal“). Ve vztahu k hodnocení existence rodinného a soukromého života, o němž se žalobce rovněž zmínil ve zmíněném protokolu, se soud vyjádří dále ve vztahu k žalobnímu bodu ad 2).

Ve vztahu k povinnosti žalovaného zabývat se otázkou faktické možnosti realizace správního vyhoštění (srov. rozsudek NSS ze dne 15.4.2009, č.j. 1As 12/2009-61) soud uvádí následující:

Výše citovaný judikát se vztahoval ke zcela jinému případu, kdy již od počátku bylo zjevné, že jediným účelem, pro který cizinec přicestoval do České republiky, byla jeho žádost o mezinárodní ochranu. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že za těchto okolností měl žalovaný stěžovateli (tj. cizinci) v prvé řadě umožnit, aby učinil prohlášení o mezinárodní ochraně a následně postupovat podle příslušných ustanovení zákona o azylu. Žalovaný svým postupem fakticky znemožnil učinit prohlášení o mezinárodní ochraně. Tomu tak v projednávané věci nebylo, když z uvedeného protokolu o podání vysvětlení vůbec nevyplývá závěr o tom, že by bylo zjevné, že jediným účelem přicestování žalobce do České republiky a jeho pobytu v ČR byla žádost o mezinárodní ochranu. Naopak z jeho vyjádření v protokolu o podání vysvětlení ze dne 30.8.2011 vyplývá, že důvodem jeho pobytu v ČR byla pouze snaha o zajištění výdělečné činnosti. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalobce učinil po svém zajištění tj. dne 31.8.2011 (tj. po vydání žalovaného rozhodnutí) prohlášení o mezinárodní ochraně podle § 3a písm. a) bod 4 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu. Toto prohlášení ještě automaticky neznamená, že rozhodnutí o správním vyhoštění nemůže být vykonatelné (podle ust. § 119 odst. 6 zákona o pobytu cizinců je rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který požádá ČR o mezinárodní ochranu, vykonatelné po nabytí právní moci rozhodnutí za podmínek uvedených v tomto ustanovení, tj. např. v případě, kdy se mezinárodní ochrana neuděluje, kdy žádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítá jako zjevně nedůvodná či se řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavuje, srov. § 119 odst. 6 písm. a), b) , c) zákona o pobytu cizinců). Ve správním řízení, v němž bylo žalované rozhodnutí vydáno, nelze dopředu předjímat, jaké rozhodnutí bude v azylovém řízení vydáno a zda bude vykonatelné. Zákon dokonce stanoví, že v určitých případech toto rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné bude. Možnost rozhodnutí o správním vyhoštění cizince v případě, kdy ten požádá ČR o mezinárodní ochranu, tak vyplývá ex lege, a není nutné, aby správní orgán to, co vyplývá ze zákona, explicitně v rozhodnutí o zajištění uvedl. Pokud se týče požadavku na zahrnutí úvahy správního orgánu o tom, zda je vůbec možné rozhodnout o správním vyhoštění cizince ve smyslu výše zmíněného judikátu NSS, tak tento požadavek nelze vykládat příliš formalisticky. Jestliže z odůvodnění žalovaného rozhodnutí lze seznat důvody pro vydání rozhodnutí o vyhoštění, když navíc tyto důvody vyplývají i z podkladu žalovaného rozhodnutí, tak soud považuje za nadbytečné, aby žalovaný se ještě navíc výslovně vyjadřoval, zda je možné rozhodovat o správním vyhoštění cizince.

Podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území ČR přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských státu Evropské unie až na 3 roky, pobýval-li cizinec na území ČR bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.

V dané věci žalovaný zjistil, a to dokonce i ze samotné výpovědi žalobce obsažené v již výše zmíněném protokolu, že žalobce pobýval na území ČR více než 8 let neoprávněně, dále že nebyl schopen do doby zahájení správního řízení o správním vyhoštění i po poskytnutí přiměřené součinnosti prokázat hodnověrným způsobem svou totožnost, když nevlastnil cestovní doklad a ani žádný jiný doklad totožnosti. Z těchto skutečností, jejichž pravdivost žalobce v průběhu správního řízení a ani v žalobě nepopřel, již sama o sobě vyplývá možnost rozhodnout o správním vyhoštění cizince ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona o pobytu cizinců.

Uvedený žalobní bod tedy shledal krajský soud nedůvodným.

Ad 2) Žalovaný v žalovaném rozhodnutí nebyl povinen se zabývat otázkou existence rodinného a soukromého života žalobce na území ČR, když z podkladů rozhodnutí nevyplývá žádný důkaz o skutečné existenci tohoto „rodinného a soukromého života“ žalobce na území ČR. Žalovaný postupoval v souladu s ust. § 3 správního řádu, tj. tak aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve vztahu k uvedenému údajnému „rodinnému a soukromému životu žalobce“ na území ČR ve vztahu k jeho tvrzení o tom, že na území ČR má syna D.K., nar. „X“. Z podkladů založených ve správním spisu vyplývá, že údajná jeho bývalá přítelkyně E. K., bytem P., má sice syna D., který se však nenarodil dne „X“, jak tvrdil žalobce, ale dne „X“ a jeho otcem je dle zmíněné evidence jiný muž. Navíc z vyjádření žalobce ve zmíněném protokolu vyplývá, že se s E. K. údajně seznámil „až někdy v roce 2008“ , tedy až po narození D. K.. V protokolu dále uvádí, že v současné době, tj. od konce roku 2009 „s nikým ve společné domácnosti nežiji“. Navíc tvrzení žalobce v žalobě o datu narození údajného jeho syna D. je v rozporu s jeho tvrzením obsaženém v protokolu o podání vysvětlení ze dne 30.8.2011, v němž tvrdil, že se jeho údajný syn D. měl narodit dne „X“. Žalobce nebyl schopen doložit žádný důkaz o tom, že je skutečně otcem D. K. V uvedeném protokolu navíc uvedl, že s E. K. není v žádném kontaktu, ani na ni nemá telefon. Z výše uvedených nevěrohodných údajů ani nemohl žalovaný vyvodit nějaké závěry o indiciích „existence rodinného a soukromého života žalobce“, kterými by se mohl zabývat v odůvodnění žalovaného rozhodnutí. Navíc ve správním řízení, v němž bylo žalované rozhodnutí vydáno, není povinností žalovaného se uvedenými okolnostmi výslovně podrobně zabývat, když tak nestanoví platná právní úprava. Pouze v případě, když by z podkladů rozhodnutí o zajištění vyplývalo, že existují okolnosti pro nevydání rozhodnutí o správním vyhoštění z důvodu nepřiměřeného zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince (§ 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců), tak by byl povinen žalovaný uvést úvahu o možnosti rozhodnut o správním vyhoštění cizince ve smyslu výše zmíněného judikátu. V dané věci však takové okolnosti z podkladů rozhodnutí vůbec nevyplynuly.

Žalobní bod ad 2) rovněž soud shledal nedůvodným.

Z výše uvedených důvodů musel soud žalobu jako nedůvodnou zamítnout (§ 78 odst. 7 s. ř. s. ).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, podle něhož neměl neúspěšný žalobce právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému a žalovanému toto právo soud nepřiznal, když mu žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Poučení: Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.). Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s., a contrario).

V Pardubicích dne 26.9.2011

JUDr. Jan Dvořák, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Marelová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru