Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

52 A 43/2016 - 81Rozsudek KSPA ze dne 25.01.2017

Prejudikatura

7 Afs 216/2006 - 63

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 As 54/2017

přidejte vlastní popisek

52A 43/2016 – 81

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: R.P., nar. „X“, trvale bytem „X“, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 9.2.2016, č.j. KrÚ 11404/2016/ODSH/11,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto

právo nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 25.11.2015, čj. OSA/P-971/15-D/31, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, když tohoto přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 9. 6. 2015 v době okolo 20:52 hodin jako řidič motorového vozidla tov. zn. Škoda Superb, registrační značky XY, jel na dálnici D11 u km 71 ve směru jízdy na Hradec Králové, mimo obec, rychlostí 169 km/h, čímž překročil v tomto místě nejvyšší dovolenou rychlost 130 km/h nejméně o 33 km/h (po odečtení přípustné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 %); výše popsaným jednáním porušil ustanovení § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu (ve znění účinném do 31. 12.2015): Řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3500 kg a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/h; na dálnici a silnici pro motorová vozidla rychlostí nejvýše 130 km/h. Řidič jiného motorového vozidla smí jet rychlostí nejvýše 80 km/h. Za tento přestupek byla žalobci uložena peněžitá pokuta ve výši 3 000 Kč a dále povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobu odůvodnil následujícím způsobem:

V části označené jako „Pochybnosti o provedeném měření“ namítl, že v řízení před správním orgánem vznesl námitky „co do správnosti provedeného měření“ a správní orgán I. stupně se s námitkami přesvědčivě „nevypořádal“. Tato námitka obsahovala tvrzení žalobce, že každá výměna pneumatik je takovou změnou měřidla, která může ovlivnit metrologické vlastnosti a že je třeba provést ověření rychloměru. Ve spisu není žádný důkaz, ve kterém by měly závěry správního orgánu oporu. Dále v žalobě tvrdil, že „Mezi stranami není ani sporné, že výměna pneumatik má vliv na výsledek naměřené rychlosti a vyžaduje nové ověření nebo kalibraci rychloměru. Zůstává však sporné, zda toto nové ověření, nebo kalibrace, byla provedena.“ Žalobce tvrdí, že ověření ani kalibrace provedeny nebyly. Zároveň žalobce tvrdil, že rychloměru zaniklo ověření ze dne 10.11.2014 a nebylo prokázáno provedení nového ověření. Ani další námitky se však správnímu orgánu I. stupně nevypořádat nepodařilo, když nebyla respektována zásada presumpce neviny, kdy správní orgán dal přednost tvrzení policistů. Žalobce dále polemizoval se závěrem správního orgánu I. stupně, který se vyjádřil k námitce vznesené před orgánem I. stupně o tom, že pneumatiky měřícího vozidla byly „podhuštěné“. Správní orgán si k této námitce obstaral vyjádření policisty, podle něhož vozidlo bylo kontrolováno, a ten vyloučil, že tlak byl jiný než předepsaný. Z tohoto vyjádření se však „nepodává skutečnost vyvracející tvrzení žalobce, neboť policista uvedl, že před jízdou tlak vzduchu u pneumatiky kontroloval a tehdy byl v pořádku“. Skutečnost, že pneumatiky byly řádně nahuštěné v 19,00 hodin, tj. v době kontroly policistou, „nijak nevyvrací, že byly řádně nahuštěny též ve 20:52 hod., neboť zpravidla k poklesu tlaku v pneumatikách dochází při jízdě“. Vyjádření policisty je důkazní silou na stejné úrovni jako písemné vyjádření žalobce, v němž byla obsažena předmětná námitka, pokud správní orgán vzal tuto námitku žalobce za vypořádanou pouze na základě písemného vyjádření policisty, aniž vyslovil úvahu o indiciích svědčících o snížené věrohodnosti tvrzení obviněného, tj. žalobce, porušil vůči žalobci zásadu presumpce neviny. Zároveň byl obcházen institut svědecké výpovědi, nelze vyloučit, že policista zamlčel skutečnost, že neopatrnou jízdou přejel kanál nebo jiný výmol na komunikaci nebo dokonce následně píchnul kolo. Zůstala též pochybnost o tom, zda bylo měřeno v souladu s návodem k obsluze, ten přikazuje měření za shodných provozních podmínek. V souvislosti s uvedenou námitkou ještě citoval žalobce z návodu k obsluze, podle něhož změna tlaku kol bude příčinou zmenšení přesnosti měření rychlosti. Zůstala tak pochybnost o tom, zda přední pneumatiky měřícího vozidla byly podhuštěné. Dále pochybnost o platnosti ověření použitého rychloměru v době měření, neboť změna tlaku má za následek zánik platnosti ověření. Dále se správní orgán I. stupně nevypořádal dostatečně s námitkou žalobce o tom, že posádku tvořili 4 policisté a že váha vozidla překročila váhu vozidla při jeho ověření o více než 250 kg, což je dle návodu k obsluze nepřípustné. K tomu uváděl košatou argumentaci, což je typické pro advokáta Mgr. Jaroslava Topola, který „nikoliv náhodou“ zastupuje v těchto obdobných přestupkových věcech, kdy zmocněnec žalobce Ing. J., který uvedené námitky uplatnil před správním orgánem I. stupně, je znám svým účelovým a obstrukčním jednáním, jak ještě soud dále uvede. Není proto divu, že žalobce, resp. zástupce žalobce, dospívá svým výpočtem v případě této námitky k tomu, že zůstává pochybnost o tom, zda měřící vozidla nebylo v době ověření zatíženo o 84,4 kg vyšší vahou, než jakou připouštěl návod k obsluze. Dále uvedl, že „rovněž lze namítnout, že ověření rychloměru zaniklo, protože přesáhnutí limitu na váhu měřícího vozidla má za důsledek zploštění pneumatik měřícího vozidla, tedy zmenšení obvodu pneumatik měřícího vozidla, což má vliv na metrologické vlastnosti rychloměru“. Konečně se správní orgán nevypořádal s jeho námitkou, že vzdálenost polohy měřícího zařízení podle GPS údajů ve videozáznamu z měření z počátku a konce měření je rovna 230 m, přitom měření podle videozáznamu mělo proběhnout na vzdálenost 200m, rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když se správní orgán nevypořádal se všemi námitkami účastníků řízení. Zůstala pochybnost o tom, zda rychloměr měl metrologickou vlastnost měřit rychlost, když lze pochybovat o tom, zda dokázal přesně měřit vzdálenost 200 m, námitkou se správní orgán I. stupně nezabýval. Dále, jak bývá již zvykem pro zmíněného advokáta, „hypoteticky“ se již předem vyjadřoval k případnému vyjádření provozovatele měřícího vozidla, k tomu uvedl další argumentaci.

V další části žaloby označené jako „Neprovedení výslechu zasahujících policistů“ žalobce namítl, že bylo třeba zjistit od zasahujících policistů určité skutečnosti, správní orgán se však spokojil s vyžádáním písemného vyjádření, chtěl se tedy vyhnout tomu, aby nemusel provádět nové ústní jednání poté, co se žalobce po prvním ústním jednání vyjádřil k podkladům rozhodnutí.

V části označené jako „Nedostatky výroku“ uplatnil zástupce žalobce svou oblíbenou námitku o absenci konkrétní formy zavinění ve výroku, výrok údaj o formě zavinění neobsahuje. K tomu uvedl opět „košatou“ argumentaci, s obecnými odkazy na judikaturu NSS. Dále žalobce v této části namítl, že ve výroku měl být uveden „bodový postih“, když záznam stanoveného počtu bodů je „trestem“ ve smyslu článku 40 odst. 6 Listiny, resp. článku 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy. K problematice zavinění, resp. úvahy správního orgánu o zavinění, namítl žalobce, že úvahy správního orgánu jsou nepřezkoumatelné. Žalobce zde nově uplatnil námitku (kterou neuplatnil v přestupkovém řízení vůbec, tj. ani před správním orgánem I. stupně), že totiž „posléze zjistil, že měl ve vozidle vadný tachometr“, což hodlal doložit fakturou z autoservisu, tedy že pokud skutečně překročil rychlost o 33 km/h, by nejednal zaviněně, neboť nemohl vědět, že naplňuje znaky skutkové podstaty přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 silničního zákona, když „jeho tachometr ukazoval o 5 km/h méně, než jaká byla skutečná rychlost vozidla“. Správní orgán se tak měl ex offo zabývat tím, zda žalobce mohl vědět, že naplňuje znaky skutkové podstaty daného přestupku, když překročení spodního limitu předmětné skutkové podstaty bylo nepatrné.

V další části označené jako „Sankce“ žalobce namítl, že sankce byla uložena v neodůvodněné výši, když správní orgán za zjištění toliko 2 polehčujících okolností s žádnou okolností přitěžující, přesto uložil sankci nikoliv na samé spodní hranici zákonné sazby. K tomu uvedl svou vlastní představu, jak měl danou věc z hlediska odůvodněné sankce správní orgán vyhodnotit a jak měl rozhodnout. Správní orgán měl zvlášť zdůvodnit, proč nepostačovalo uložení nižší pokuty.

V poslední části žaloby namítl žalobce opět běžnou námitku o neposkytnutí informací o oprávněných úředních osobách, kterou opakovaně namítá, když zmocněnci žalobců v obdobných věcech, kteří jsou známí svým účelovým a obstrukčním jednáním, jako soud dále uvede, v řízení požadují, aby je správní orgán poučil, kdo ve věci bude rozhodovat, aby mohli namítat podjatost této osoby. Žalobce namítl, že na tuto žádost nebylo reagováno, žalobce pak „pochopitelně“ vyčkával s doplněním důvodů svého odvolání na okamžik poskytnutí informací o oprávněných úředních osobách, tato procesní vada měla za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí bylo pro žalobce překvapivým rozhodnutím. K tomu citoval rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.3.2010, které se obecně vyjadřuje k problematice překvapivých rozhodnutí. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě se vyjádřil podrobně k jednotlivým námitkám, odkázal na obsah rozhodnutí, navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění, (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům:

Předně soud musel konstatovat, že v dané věci bylo podáno blanketní odvolání, kdy až v žalobě žalobce uplatnil celou „plejádu“ námitek, kdy v podstatě žaloba míří proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které obsahovalo vypořádání námitek vznesených zmocněncem žalobce Ing. M. J. v této fázi přestupkového řízení před správním orgánem I. stupně. Jak je krajskému soudu známo, často v záhlaví tohoto rozsudku jmenovaný advokát v řízení o kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajských soudu z důvodu, že soud se dostatečně nevypořádal se všemi námitkami vznesenými v žalobách.

Krajský soud proto předně považuje za vhodné připomenout, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13).

Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou –li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13, dostupný na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, dostupný na www.nssoud.cz atd.) - tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního

soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3.4.2014, č.j. 7 As 126/2013-19).

Dále platí, že samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz).

Soud dodává, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, všechny dostupné na www.nssoud.cz).

Ze správního spisu vyplývá, a ostatně to není mezi účastníky sporné, že správní orgán I. stupně obdržel od Policie ČR oznámení o výše zmíněném přestupku a po zahájení přestupkového řízení se konalo dne 6.10.2015 ústní jednání, ke kterému se dostavil na základě plné moci zmocněnec žalobce Ing. M. J. Při tomto jednání byl zmocněnec žalobce seznámen se spisovým materiálem, byly prováděny listinné důkazy a podklady obsažené ve spise a obrazový záznam z nosiče CD. Zmocněnec zejména uvedl, že vozidlo Policie ČR bylo přezuto na letní pláště a že při změně kol automobilu dochází k rozkalibrování měřícího zařízení, a to kvůli jinému obvodu kol. Ze zkoumání polohy měřícího zařízení podle pozic GPS z počátku a konce měření dovodil zmocněnec žalobce další námitku, tj. že měřící zařízení „jen ztratilo své metrologické vlastnosti a pozbylo kalibrace“. Dále namítl, že vzniklo důvodné podezření překročení maximálního možného hmotnostního rozdílu mezi stavem při kalibraci a při měření. Správní orgán I. stupně se s těmito námitkami vypořádal na straně 4 a 5 napadeného rozhodnutí, kdy podle vyjádření Policie ČR bylo služební vozidlo s měřícím zařízením kontrolováno dne 9.6.2015 před jízdou, kdy byl zkontrolován i tlak pneumatik (úřední záznam na čl. 28 spisu). Rovněž vycházel z úředního záznamu o provedené opakované kontrole vozidla, kterým byla měřena rychlost kontrolním zařízením, kdy kontrola technického stavu tohoto vozidla proběhla cca 3 týdny před předmětným měřením rychlosti vozidla, dále vycházel z tohoto úředního záznamu, v němž je uvedeno, že v době provádění kontroly tvořilo vozidlo posádku 2 policistů o celkové hmotnosti 180 kg a nebyl zjištěn žádný rozdíl mezi naměřeným údajem na zařízení PolCam a skutečnou vahou (což se týkalo prováděné kontroly technického stavu služebního vozidla), zároveň z úředního záznamu Policie ČR (čl. 4 správního spisu) a z úředního záznamu ze dne 22.10.2015 (čl. 28 spisu) vyplývá, že při měření tvořili posádku služebního vozidla rovněž jen 2 policisté. Žalobce podal blanketní odvolání a žalovaný námitky zmíněného zmocněnce „považoval za nic jiného než za zcela teoretické spekulace“, což se týkalo zejména spekulace „rozkalibrování“ měřícího zařízení a nedodržení návodu k obsluze ze strany zasahujících policistů, k tomu odkázal na závěr uvedený v rozsudku NSS v obdobné věci ze dne 26.1.2015, č.j. 8As 109/2014-70, podle něhož jestliže měření rychlosti proběhlo v době platnosti ověření rychloměru, tak úvahy o zániku doby platnosti ověření v důsledku některé ze zákonných podmínek zůstaly výhradně ve spekulativní rovině a nebyly způsobilé rozumně zpochybnit úvahu správních orgánů i krajského soudu, že pokud měření rychlosti proběhlo v době platnosti ověření měřícího zařízení, byla rychlost změřena správně. Navíc správní orgány nemají povinnost prokazovat negativní skutečnost, tj. že k chybnému měření nedošlo. Zároveň se žalovaný ztotožnil se závěrem správního orgánu I. stupně o nadbytečnosti, neúčelnosti a nehospodárnosti provádět další dokazování, když přestupek byl dostatečně zadokumentován, existuje záznam celého měření, policisté postupovali v souladu s návodem a s odkazem na konstantní soudní judikaturu NSS žalovaný uzavřel, že pokud existuje záznam o přestupku z měřícího zařízení, ověřovací list a doklad o proškolení policistů, tak přestupek překročení nejvyšší dovolené rychlosti byl spolehlivě zadokumentován.

Zásadním a pro posouzení zákonnosti žalovaného rozhodnutí rozhodným hlediskem byla skutečnost, že v projednávané věci byla dostatečně prokázána vina žalobce, která zpravidla postačuje k vydání rozhodnutí, že se obviněný (žalobce) dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3As 9/2013-35). Krajský soud považuje za vhodné předeslat, že podle názoru vysloveného v usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14.1.2014, č.j. 5 As 126/2011-68, publikovaném pod č. 3014/2014 Sb. NSS, „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku.“ V nyní posuzované věci správní orgány dostály tomuto požadavku. Podklady, které správní orgány použily ke zjištění skutkového stavu a k prokázání žalobcovy viny, plně postačovaly k vydání rozhodnutí, že se žalobce dopustil zmíněného přestupku (což bylo v daném případě splněno), nemohla být žaloba úspěšná, když žalobcem uplatněné námitky nemohly samo o sobě bez dalšího vyvrátit závěry správního orgánu o existenci viny žalobce. Z průběhu dosavadního řízení je zřejmé, že podkladem pro rozhodnutí bylo oznámení o spáchaném přestupku, osvědčení zasahujících policistů pro užívání měřícího zařízení, ověřovací list měřícího zařízení a záznam průběhu měření včetně fotodokumentace, což jsou dostatečné důkazní prostředky k objasnění skutkového stavu věci, zvláště pak za situace, kdy sám žalobce nepopíral, že to byl on, kdo byl změřen při jízdě (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3 As 9/2013-35).

V přestupkovém řízení je správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což vyjadřuje zásadu materiální pravdy, podle které správní orgán opatřuje potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, z úřední povinnosti, zjišťuje všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, jakož i provádí důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy; každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti (§ 3, § 50 a § 52 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění).

Jak vyplývá z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a potažmo i z rozhodnutí žalovaného, přestupkové jednání žalobce bylo jasně zdokumentováno a prokázáno, přičemž správní orgány při rozhodování o vině žalobce nevycházely pouze z oznámení policie ČR o přestupku, ale ze stěžejních podkladů pro vydání tohoto rozhodnutí, tj. z fotodokumentace získané měřícím zařízením a dále z platného ověřovacího listu tohoto měřícího zařízení. Přestupkové jednání žalobce bylo jasně zdokumentováno, což vyplývá z pořízené zcela jasné fotodokumentace žalobcem řízeného vozidla, když po zastavení tohoto vozidla byl žalobce jako jeho řidič ztotožněn. Zásadním a pro posouzení zákonnosti žalovaného rozhodnutí rozhodným hlediskem byla skutečnost, že v projednávané věci byla dostatečně prokázána vina žalobce, která zpravidla postačuje k vydání rozhodnutí, že se obviněný (žalobce) dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlost (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3As 9/2013-35). Pokud podklady, které správní orgány použily ke zjištění skutkového stavu a k prokázání žalobcovy viny plně postačovaly k vydání rozhodnutí, že se žalobce dopustil zmíněného přestupku (což bylo v daném případě splněno), nemohla být žaloba úspěšná, když žalobcem uplatněné námitky nemohly samy o sobě bez dalšího vyvrátit závěry správních orgánů o existenci jeho viny. Stěžejním důkazem svědčícím o této vině je v případě uvedeného přestupku vždy záznam o změření vozidla řízeného přestupcem a dále i existence podkladů ověření funkčnosti tohoto měřícího zařízení. Pro věc tedy je klíčové to, že důkaz o rychlosti žalobce byl pořízen radarem, který splňoval všechny zákonné požadavky a současně byl v souladu se zákonem o metrologii ověřen. V daném případě měřící zařízení, o jehož identitě nebyla žádná pochybnost, byl použit po dobu platnosti provedeného ověření (srov. zákonný požadavek § 11 odst. 1 zákona o metrologii). Uvedené podklady tak postačují k vydání rozhodnutí, že se obviněný – žalobce dopustil přestupku spočívající v překročení nejvyšší dovolené rychlost (srov. rozsudek NSS ze dne 4.12.2013, č.j. 1As 83/2013-60, a obdobně i rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3As 9/2013-35). Námitky žalobce obsažené v jednotlivých žalobních bodech jsou pouze účelového charakteru, a to z následujících důvodů:

Krajský soud nepřehlédl, že v projednávané věci zastupoval žalobce zmocněnec Ing. M. J., který podle již konstantní soudní judikatury, a to i Nejvyššího správního soudu, patří k obstrukčně a účelově jednajícím zmocněncům přestupců, kteří jsou v soudních řízeních zastupováni advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem, „a to nikoliv náhodou“ (k tomu blíže srov. rozsudky NSS ze dne 27.11.2014, č.j. 10As 203/2014-47, ze dne 31.10.2014, č.j. 8As 119/2014-34, ze dne 16.7.2015, č.j. 4As 63/2015-52 atd., dále např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.7.2014, č.j. 30A 38/2014-45; ke zmíněnému advokátovi srov. např. rozsudek NSS ze dne 3.7.2014, č.j. 9As 162/2014-31). K této účelové strategii nesporně patří postup, kdy tento zmocněnec, jako řada dalších takto účelově jednajících zmocněnců (M. V., R. K., K. S.) podávají jen blanketní odvolání, když neuvedou žádnou věcnou námitku do odvolání, aby pak žaloba podaná jmenovaným advokátem se jen „hemžila“ věcnými a procesními námitkami, kterými je napadáno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a krajský soud je tak v podstatě „pasován“ do role odvolacího orgánu, když žalobce zcela účelově „vynechal“ z posouzení těchto námitek odvolací správní orgán, ač k tomu neměl žádný vážný důvod. Tento účelově zvolený postup podle názoru krajského soudu má za cíl vyhnout se posouzení těchto námitek odvolacím správním orgánem a spoléhá na to, že soud některé z těchto celé palety účelových námitek vyhoví, rozhodnutí zruší, protože soud již ve správním soudnictví nemůže plně nahradit činnost správního orgánu a v případě potřeby zásadního či rozsáhlého doplnění skutkového stavu má soud jediný způsob řešení, tj. zrušení žalovaného rozhodnutí pro tuto vadu řízení (§76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.) a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení s tím, že bude dosaženo prekluze odpovědnosti za přestupek v důsledku takového postupu. V této strategii se však žalobce mýlí. Rovněž tak tomu bylo v projednávané věci (s výjimkou první námitky týkající se tvrzení žalobce o tom, že žalovanému nesdělil oprávněnou úřední osobu).

Tento postup vyhodnotil i Nejvyšší správní soud jako účelový. Nejprve to naznačil v rozsudku ze dne 4.12.2013, č.j. 1As 83/2013-60, když uvedl, že je „obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil je již v prvním stupni přestupkového řízení. Jinak se stěžovatel zbytečně připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana o chybách měření jevit dle kontextu věci jako účelová.“ (srov. rozsudek NSS ze dne 4.12.2013, č.j. 1As 83/2013-60). V obdobném případě, kdy bylo podáno blanketní odvolání, a až v žalobě byla uplatněna věcná námitka, NSS uvedl, že „s ohledem na shora uvedené konstatování, že správní soudnictví tady není proto, aby suploval řízení před správním orgánem, a rovněž s ohledem na omezený revizní přezkum v odvolacím řízení nelze v řízení před správními soudu posoudit důvodnost námitky ohledně nepřesnost GPS souřadnic, která byla účelově uplatněna až v řízení před krajským soudem.“… Smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily (srov. rozsudek NSS ze dne 23.4.2015, č.j. 2As 215/2014-43). Přes evidentní účelovost zmíněné procesní strategie se krajský soud zabýval žalobními námitkami, k nimž uvádí následující skutkové a právní závěry:

Jak soud již uvedl a považuje to za nutné opět zdůraznit, k této obstrukční a účelové strategii patří postup, kdy tento zmocněnec, jako řada výše uvedených dalších podávají jen blanketní odvolání, když neuvedou žádnou věcnou námitku, aby pak žaloba podaná jmenovaným advokátem se „jen hemžila“ věcnými a procesními námitkami, kterými je napadáno rozhodnutí I. stupně a krajský soud je tak v podstatě „pasován“ do role odvolacího orgánu, když žalobce zcela účelově „vynechal“ z posouzení těchto námitek odvolací správní orgán, ač k tomu neměl žádný vážný důvod. Takovým důvodem není jeho tvrzení o tom, že očekával, až správní orgán sdělí oprávněnou úřední osobu k vyřizování jeho odvolání, aby mohl namítnout její podjatost, přece to mohl učinit i v průběhu odvolacího řízení, kdy by mu tato možnost byla zachována. Tento účelově zvolený obstrukční postup podle názoru krajského soudu má za cíl vyhnout se posouzení těchto námitek odvolacím správním orgánem a spoléhá na to, že soud některé z těchto celé palety účelových námitek vyhoví, rozhodnutí zruší, protože soud již ve správním soudnictví nemůže plně nahradit činnost správního orgánu a v případě potřeby zásadního či rozsáhlého doplnění skutkového stavu má soud jediný způsob řešení, tj. zrušení žalovaného rozhodnutí pro takovou vadu řízení (§ 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.) a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení s tím, že bude dosaženo prekluze odpovědnosti za přestupek v důsledku takového postupu. V takové strategii se však žalobce mýlí, neboť, jak soud již výše uvedl, smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, které tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily (srov. rozsudek NSS ze dne 23.4.2015, č.j. 2As 215/2014-43). V daném případě součástí takové procesní aktivity na straně žalobce bylo i využití opravného prostředku v materiálním slova smyslu, nikoliv podání formálního blanketního odvolání. Ostatně již ze samotné žaloby je zcela zřejmé, že žalobce v žalobě přímo vymezuje svoje žalobní námitky vůči správnímu orgánu I. stupně. Krajský soud však není správním orgánem, který aby namísto odvolacího správního orgánu, jehož přezkumnou činnost využil žalobce jen formálně, přezkoumával rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Již to podle názoru krajského soudu svědčí o účelovosti takového postupu a soud by se nemusel takovými námitkami ani věcně zabývat. Strategie zástupce žalobce a potažmo i celé zmíněné strategie zmocněnců žalobce (ostatně už je notrietou, že ing. J. a další zmocněnci jsou v judikatuře NSS považováni za zástupce jednající s obstrukčními úmysly, jak např. svědčí o tom rozsudek NSS ze dne 18.8.2016, č.j. 4 As 111/2016-35, ve kterém NSS potvrdil závěry podepsaného soudu ve vztahu k těmto zmocněncům obsažených v rozsudku podepsaného soudu ze dne 20.4.2016, č.j. 52 A 70/2015-49 a v neposlední řadě je to další rozsudek NSS ze dne 20.9.2016, č.j. 7 As 59/2016-31, jímž NSS zamítl kasační stížnost jmenovaného advokáta proti rozsudku podepsaného krajského soudu ze dne 16.3.2016, č.j. 52 A 66/2015-42, kdy NSS zcela se ztotožnil se závěry tohoto soudu o obstrukčnosti a účelovosti celé strategie těchto zmocněnců a žalob podávaných advokátem Mgr. Topolem, přičemž neuznal jeho kasační námitku o nedostatku nestrannosti a nezávislosti krajského soudu za důvodnou) je zcela jasná, tj. vyhnout se věcného posouzení námitek vznesených před správním orgánem I. stupně, s nimiž se správní orgán I. stupně vypořádal a poté „zahltit“ soud rozsáhlou argumentací, která napadá odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně v části, se kterými se tento správní orgán s uvedenými námitkami věcně

vypořádal. Nelze však přehlédnout, že se žalovaný správně vyjádřil k hodnocení těchto námitek, když je označil za nic jiného než za „zcela teoretické spekulace“. Krajský soud k tomu dodává, že vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tyto námitky Ing. J.nevybočují z účelové a obstrukční strategie tohoto zmocněnce, přičemž v dané věci „nikoliv náhodou“ tyto námitky obhajuje a dále rozvíjí rozsáhlými úvahami žalobce, resp. zmíněný advokát i v žalobě.

Navíc zástupce žalobce zapomíná na zcela podstatnou skutečnost, a to že si mylně vykládá zásadu oficiality v přestupkovém řízení. Ta, jako v jiném správním řízení, znamená, že minimálně důkazní břemeno je na správním orgánu. Avšak pokud je tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal. Postup zmocněnce a zástupce žalobce v soudním řízení, když tito se dožadují provedení rozsáhlého dokazování za účelem v podstatně vyvrácení jejich tvrzení a hypotéz znamená, že by v takovém případě jakékoliv jejich tvrzení musel dokazovat správní orgán, což by vedlo ke zcela absurdním situacím (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3As 9/2013-35 a § 52 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění). Žalobce totiž zůstal jen v rovině tohoto účelového zpochybnění, které nemohlo v dané věci vzbudit důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje zachyceného standartní fotodokumentací a standartním způsobem. Jeho pochybnosti nelze považovat za takové, které by založily či by byly vůbec schopny založit takové důvodné pochybnosti o správnosti měření (§ 3 správního řádu). Žalobce totiž svými hypotézami, ničím nepodloženými (tj. zejména například tím, že si žalobce dodatečně „vzpomněl“, že vozidlo policie mělo prázdné gumy a že v něm seděli 4 policisté), tak vytváří jen stav, kdy požaduje po správním orgánu (a to ještě jen u I. stupně, kdy své námitky uplatnil a v odvolacím řízení se k tomu doslova „vymlčel“) a potažmo po soudu, aby ex offo prověřily tyto jeho hypotézy prokazováním negativní skutečnosti, tj. že k chybnému měření nedošlo (např. výslechy policistů, návodem k obsluze atd.). Žalobce, resp. jeho právní zástupce totiž uvedenou zásadu oficiality vykládá poněkud svérázným způsobem, když je přesvědčen, že k jeho účinné obraně postačuje, když bude jen „něco“, co by mohlo zpochybnit závěry správních orgánů a správní orgán, či dokonce soud by byl povinen takové ničím nepodložené pouhé tvrzení ověřovat dokazováním za účelem, zda bylo či nebylo pravdivé. O tom svědčí např. bod 11 žaloby, kdy oproti závěrům správních orgánů o provedené kalibraci měřícího zařízení (podloženém navíc platným ověřovacím listem s platností do 9.11.2015) staví jen své tvrzení o tom, že toto ověření a kalibrace provedeny nebyly. Zástupce žalobce jde ve svých fantazijních představách dokonce ještě dále, až do samých absurdit, kdy si zřejmě myslí, že ke zpochybnění skutkového stavu věci nemusí stačit jen jeho takové pouhé tvrzení, ale dokonce i pouhá spekulace (srov. bod 30 žaloby, kdy předestírá soudu úvahu o možném přejetí kanálu či jiného výmolu policejním vozidlem, jako kdyby snad v policejním vozidle sám žalobce či právní zástupce jel i s policisty). Jeho tvrzení o údajných chybách měření je jeho ničím nepodložená hypotéza, navíc ji soud považuje za zcela účelovou a nevěrohodnou. Těžko lze totiž uvěřit tomu, že by policisté prováděli měření s prázdnými pneumatikami a že by ve vozidle byli 4 (soudu z bohaté praxe není znám jediný takový případ a těžko by bylo možné uvěřit tomuto tvrzení žalobce, navíc dodatečně sdělenému správnímu orgánu I. stupně, tj. až po ústním jednání, kde nepochybně zmocněnec žalobce by v takovém případě navrhl provést dokazování, a to však nikoliv za účelem toho, že aby byla vyvrácena podezření žalobce, ničím nepodložená, naopak by žalobce musel uvést takové relevantní skutečnosti, ze kterých by mohly vůbec vzniknout důvodné pochybnosti týkající se jím tvrzených skutečností – neprovedení kontroly technického stavu vozidla). Instituty přestupkového řízení, tj. zejména dokazování, neslouží k tomu, aby správní orgán prověřoval tyto hypotézy žalobce a zjišťoval, zda k chybnému měření nedošlo, když tvrzení žalobce, resp. jeho zmocněnce a potažmo i zástupce žalobce v žalobě jsou založena jen na pravděpodobnosti. Takovou účelovou procesní obranu nelze zaměňovat s procesním postupem, kde přestupce předestře konkrétní skutkové okolnosti, které zakládají důvodné pochybnosti o správnosti měření. To by pak ad absurdum musely správní orgány a potažmo „krok po kroku“ ověřovat návodu k obsluze, ověřovat důvodnost jakéhokoliv účelového tvrzení žalobce (výslechem policistů, jak měli nahuštěné pneumatiky, jaké velikosti byly ráfky kol, zda a kdy byl kontrolován technický stav, např. změřená geometrie, zda policisté byli střízliví atd.). To je přesně cílem takové procesní a obstrukční strategie, které nasvědčuje již běžný postup zástupce žalobce v této věci, stejný jako v obdobných věcech, kdy až těsně před jednáním soudu a při jednání svými dlouhými přednesy a návrhy na doplnění dokazování se snaží účelově dosáhnout zrušení rozhodnutí, ačkoliv tuto možnost nevyužil v odvolacím řízení, kdy bylo podáno jen blanketní odvolání, ale cíleně usiluje o to, aby soud žalované rozhodnutí zrušil na základě účelové argumentace a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení, aby se přestupkové řízení prodloužilo až do zániku odpovědnosti žalobce za přestupek. Za zcela absurdní již považuje soud námitku o měření tlaku pneumatik, když ve smyslu jeho logiky by musel správní orgán I. stupně zjišťovat, jaký tlak konkrétně měly pneumatiky v době měření rychlosti vozidel, tedy zřejmě ve smyslu argumentace žalobce by policisté ad absurdum měli provádět měření tlaku pneumatik vozidel za jízdy, v průběhu měření. Již to svědčí o zcela účelové a obstrukční argumentaci žalobce, kterou se krajský soud nehodlá podrobně zabývat, neboť považuje za nadbytečné se podrobně vyjadřovat k jednotlivým spekulacím, které jsou obsaženy v žalobě a které dále rozvíjejí zmíněné spekulativní námitky žalobce. Krajský soud je názoru, že si ani správní orgán I. stupně nemusel vyžadovat žádné vyjádření od Policie ČR ve vztahu k pochybnostem zmocněnce žalobce o technickém stavu zmíněného vozidla, neboť sám žalobce neuvedl žádnou důvodnou pochybnost, resp. žádné podložené tvrzení, které by bylo vůbec schopné vyvolat důvodnou pochybnost o nesprávnosti měření, kdy se jednalo pouze o jeho požadavky na ověření technického stavu vozidla. Pokud by měly být pneumatiky tak zásadním faktorem pro změření rychlosti vozidla, pak by asi dle logiky uvažování zástupce žalobce byla důležitá i výše jejich vzorků, jejich vyvážení atd. Pak by však Český metrologický ústav při ověřování rychloměru musel s tím počítat a v ověřovacím listu by musela být obsažena rubrika pro druh pneumatik, kalibrace se pak musela provádět automaticky při změně pneumatik, při výměně kol, zřejmě dle představy zástupce žalobce snad i v průběhu prováděného měření (když v podstatě tvrdí, že mohlo dojít ke snížení tlaku pneumatik během jízdy policejního vozidla). Krajskému soudu je známo z rozhodovací činnosti, že v návodu k obsluze měřícího zařízení PolCam PC 2006 (viz např. rozsudek zdejšího soudu ve věci 52A 57/2015, kde byl proveden důkaz tímto návodem), je uvedeno, že výměna kol a další okolnosti (změna hmotnosti vozidla, změna tlaku vzduchu kol atd.) mohou být (nikoliv že automaticky jsou) příčinou zmenšené přesnosti měření rychlosti a že v případě výměny kol (pneumatik) je třeba provést kontrolu ujeté dráhy stanoveným způsobem v tomto návodu a nové ověření je třeba až v případě, že dojde k určité odchylce (větší než 2 %). Ostatně tato část návodu je součástí správního spisu (čl. 50 správního spisu). To, že by tento předpoklad pro nové ověření nebyl splněn, tedy že taková kontrola nebyla provedena, však zmocněnec žalobce ani zástupce žalobce v žalobě nezpochybnil žádným relevantním tvrzením, ze kterého by vyplývala důvodná pochybnost o tom, že

1) taková kontrola vůbec nebyla provedena (v tom případě by však musel uvést důvodnou pochybnost o tom, že to mělo vliv na měření rychlosti), 2) taková kontrola provedena byla (avšak to by musel zároveň uvést důvodnou pochybnost o tom, že k takové odchylce skutečně došlo a bylo třeba provést nové ověření.

To však tvrzeno ani v řízení před správním orgánem I. stupně ani v žalobě takto z hlediska vyvolání důvodných pochybností nebylo, když žalobce zůstal spekulativně pouze v rovině svých účelových pochybností, přičemž jeho argumentace stále směřuje k tomu, aby bylo rozsáhlým dokazováním prokazováno to, že k chybnému měření nedošlo (tj. aby byli vyslýcháni policisté, resp. aby byli těmito výslechy snad „zkoušeni“ ze znalosti návodu, aby byli vyslýcháni, jak byla provedena technická kontrola vozidla před jízdou a zřejmě podle představy žalobce jak kontrolovali policisté tlak pneumatik za jízdy atd.). To se týká všech námitek, i tvrzení žalobce o obsazení policejního vozidla 4 policisty, které považuje soud za účelové a nevěrohodné. Proto nebylo třeba vyslýchat policisty, když k tomu správnímu orgánu a potažmo soudu nevznikl žádný relevantní důvod (tím rozhodně nebyla skutečnost, že správní orgán I. stupně vycházel pouze z vyjádření, resp. z úředních záznamů výše uvedených). Navíc požadavek na svědeckou výpověď, v tomto případě výslechem policistů, nebyl potřebný, když není důvodu nevěřit tvrzením policistů o tom, že v policejním voze byli jen 2, že byla provedena zmíněná kontrola vozidla při výměně pneumatik s tím, že nebylo nutno provést novou kalibraci vozidla, že i měření tlaku vzduchu v pneumatikách vyloučilo, že tlak byl jiný než předepsaný, atd. Námitky žalobce o tom, že platné ověření měřícího zařízení nemohlo osvědčovat, že toto má požadované metrologické vlastnosti, že tedy měřilo správně, soud považoval za účelové, v dané věci silniční rychloměr byl řádně ověřen a ověření bylo v čase měření platné, při měření nebyla hlášena žádná chyba měřícího zařízení, měřící zařízení obsluhoval policista k tomu proškolený, přestupkového jednání je dostatečně zachyceno ve fotodokumentaci (což vyplývá i z výčtu podkladů obsažených ve správním spisu, mj. ověřovací list ke zmíněnému rychloměru, výrob. čísla 1308/PL82008, byl ověřen dne 10.11.2014 pod ověřovacím listem č. 235/14 s platností a je obsažen v příloze na CD ve správním spisu, ostatně jako další podklady, ze kterých vycházel správní orgán).

Pokud žalobce zpochybnil výsledek měření, tak si mohl jistě vyžádat ověření nebo kalibraci radaru a vydání osvědčení o výsledku (srov. rozsudek NSS ze dne 24.8.2011, č.j. 1As 42/2011-115, bod 37), když přehlédl, že dle § 11 odst. 4 zákona o metrologii, podle něhož u měřidel, pokud jsou používána za okolností, kdy nesprávným měřením mohou být významně poškozeny zájmy osob, je poškozená strana oprávněna vyžádat si jejich ověření nebo kalibraci a vydání osvědčení o výsledku. Žalobce nic takového neučinil a místo toho volil účelovou a obstrukční obranu, a to i prostřednictvím této žaloby.

Ostatně již i Ústavní soud se k námitkám zpochybňujících funkci měřícího zařízení vyjádřil takto:

Rovněž nelze stěžovatelovu nevinu stavět na tom, že nebyla prokázána správná manipulace s přístrojem na měření rychlosti. Prokazovat je nutno vinu, nikoliv nevinu.“( srov. rozh. II.ÚS 1050/15 z 31.5.2016).

Navíc o technické kontrole vozidla Policie ČR svědčí i podklady založené ve správním spisu, ze kterých vycházel i žalovaný (vyjádření Policie ČR na čl. 26-28 spisu včetně úředních záznamů na čl. 27 a 28 spisu správního orgánu, která svědčí o opakované kontrole technického stavu tohoto vozidla včetně měřícího zařízení). Rovněž nepovažuje krajský soud za podstatné to, že zmocněnec žalobce v námitkách tvrdil, že „prozkoumal“ polohu měřícího zařízení podle pozic GPS ve videu a on sám zjistil, že zařízení ztratilo své metrologické vlastnosti a pozbylo kalibrace. Jak již krajský soud uvedl, v dané věci byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, správní orgán I. stupně a potažmo žalovaný považovaly zmíněné podklady za dostatečné ke zjištění přestupkového jednání a v podstatě s touto námitkou se vypořádal žalovaný (rozhodnutí správního orgánu I. stupně a žalovaného tvoří jeden celek, proto je třeba přihlédnout i k obsahu žalovaného rozhodnutí), kdy výstižně uvedl, že „zmocněnec uvedeného není znalcem v příslušném oboru“ a jeho námitky, tj. i tuto námitku, označil za teoretické spekulace. S tímto hodnocením se krajský soud zcela ztotožňuje, když přece není možné, aby každá taková účelová námitka, která není ničím podložená, vychází pouze ze subjektivního tvrzení účastníka řízení, musela být důvodem automaticky bez dalšího ke vzniku důvodných pochybností o skutkovém stavu a k tomu, aby za účelem zjištění její důvodnosti bylo prováděno dokazování. Krajský soud nepovažoval za potřebné vyjadřovat se k „hypotetickým“ námitkám o tom, jak by se případně vyjádřil provozovatel měřícího vozidla, tyto námitky považuje za účelové a nepřistoupí na tuto účelovou strategii žalobce, když pokud hodlal žalobce, resp. zmocněnec polemizovat se závěry správního orgánu I. stupně, tak měl to učinit formou odvolání a nepožadovat až po soudu, aby se z jeho hypotetickými košatými úvahami vypořádal, resp. každou z nich konkrétně vyvracel. Navíc zástupce žalobce staví krajský soud do pozice, kdy měl provádět „inventuru“ námitek žalobce, které se „košatým způsobem nabalují“, resp. rozšiřují původní, celkem strohé námitky zmocněnce žalobce v žalobě, takže v podstatě již dochází i k tomu, že až v žalobě jsou uvedena tvrzení, která neuvedl zmocněnec žalobce ani v přestupkovém řízení, tj. před správním orgánem I. stupně (srov. např. námitka pod bodem 47). V daném případě tak se soud neztotožnil s tím, že by v daném případě vznikly pochybnosti o provedeném měření a tuto námitku neshledal za důvodnou.

Jak již soud výše uvedl, nebylo třeba vyslýchat „zasahující policisty“, když skutkový stav ve věci byl dostatečně zjištěn, navíc ani žádné písemné vyjádření zasahujících policistů k ověření správnosti měření si nemusel správní orgán vyžadovat, tím spíše nebylo nutné provádět ani jejich výslech. To by totiž, jak soud již výše uvedl, musel žalobce tvrdit takové skutečnosti, které by vzbudily důvodné pochybnosti o správnosti měření, tedy nemohl by setrvat jen, jak je u zmíněného zmocněnce obvyklé, na spekulativních a účelových hypotézách, navíc dodatečně v průběhu přestupkového řízení u daných správních orgánů až po ústním jednání (údajná verze žalobce o prázdných pneumatikách, o obsazení policejního vozidla 4 policisty atd.) Na rozdíl od žalobce neshledává krajský soud, že by výrok rozhodnutí o přestupku byl nepřezkoumatelný či nezákonný. V něm je uvedeno, že tento přestupek spáchal z nedbalosti, přičemž pro zákonnost tohoto rozhodnutí plně postačuje, když v odůvodnění rozhodnutí o přestupku k subjektivní stránce, tj. zavinění, správní orgán uvedl následující: „Dle ustanovení § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Z okolností případu, kdy jednou z podmínek získání řidičského oprávnění je absolvování autoškoly a následně složení příslušné zkoušky pak z hlediska zavinění lze konstatovat, že obviněný jednal v nedbalosti nevědomé dle § 4 odst.1 písm. b) zákona o přestupcích, tedy nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.“ Analogii s trestním řízením nelze aplikovat, neboť v přestupkovém řízení se nehodnotí stupeň společenské nebezpečnosti činu. Rovněž platná právní úprava nepožaduje, aby ve výroku rozhodnutí byl uveden údaj o bodovém postihu, ostatně žalobcem citovaný rozsudek NSS ze dne 26.10.2015 neuvádí, že by tomu tak mělo být. Nejedná se o nezákonnost žalovaného rozhodnutí.

Námitku uvedenou až v žalobě, kterou neuvedl žalobce ani před správním orgánem I. stupně, tj. to, že měl údajně ve vozidle vadný tachometr, považuje krajský soud za takovou, které nevybočuje ze zmíněného účelového a obstrukčního charakteru těchto námitek, pokud by měla být věrohodná, určitě by žalobce tuto námitku sdělil v průběhu přestupkového řízení. Ostatně faktura z autoservisu nemusí automaticky bez dalšího svědčit o tom, že v době spáchání přestupku byl tento rychloměr vadný (ostatně sám zástupce žalobce tvrdí, že je třeba vycházet z technického stavu vozidla v době prováděného měření, srov. výše argumentace o stavu nahuštění pneumatik v době měření, tedy tuto fakturu ve smyslu jeho logiky určitě autoservis nevystavil či tuto závadu nezjistil v době prováděného měření). Naopak úvahy správního orgánu v části týkající se otázky zavinění považuje soud za plně přezkoumatelné a zákonné, přestupkové řízení nelze ztotožňovat s trestním řízením a nelze tak považovat po správních orgánech sofistikované úvahy týkající se této otázky, když pro přezkoumatelnost a zákonnost plně postačuje výše zmíněný a citovaný závěr z rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

Rovněž v otázce odůvodnění výše sankce se krajský soud neztotožnil s názorem zástupce žalobce. Ten si mylně vykládá závěry uvedené v této části rozhodnutí o přestupku, když ještě skutečnost, že v ní jsou uvedeny obecné informace o závažnosti přestupku spočívajícího v překročení rychlosti, kdy v části odůvodnění žalovaného rozhodnutí hodnotící materiální stránku správní orgán I. stupně poukázal na nebezpečnost protiprávního jednání žalobce, avšak nelze z tohoto rozhodnutí seznat, že by ještě jednou uvedl informaci o závažnosti přestupků spočívajících v překročení rychlosti při vyměřování sankce, když naopak uvedl, že „Na straně druhé bylo přihlédnuto k tomu, že jednáním obviněného nebyl způsoben žádný následek v podobě újmy na zdraví, či škody na majetku. Dále bylo přihlédnuto ke kartě řidiče (obviněného), kde má poslední záznam o překročení dovolené rychlosti z 25. 6. 2012. Lze proto konstatovat, že se v daném případě jedná po delší době o ojedinělé vybočení a porušení zákona o provozu na pozemních komunikacích v tomto směru.“

Nejedná se tak o takový postup, který by nerespektoval zákaz „dvojího přičítání“, jak si mylně představuje žalobce. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že správní orgán přihlédl tedy k uvedené závažnosti tohoto jednání z hlediska jeho společenské nebezpečnosti a na druhé straně k tomu, že jednáním žalobce nebyl způsoben žádný následek v podobě újmy na zdraví, či škody na majetku a k tomu, že se v daném případě jedná po delší době o ojedinělé vybočení a porušení zákona o provozu na pozemních komunikacích v tomto směru. Správní úvaha správního orgánu I. stupně o tom, že po celkovém vyhodnocení byla žalobci uložena pokuta ještě v dolní polovině zákonem stanovené sazby (od 2 500 do 5 000 Kč), tak je plně dostačující a nevybočuje z mezí volné správní úvahy. Soud shledává i tuto námitku za nedůvodnou. K tomu lze ještě poznamenat, že nebylo nijak prokázáno, že by správní orgán I. stupně tímto rozhodnutím nějak vybočil ze své rozhodovací praxe. Navíc ani rozhodovací

praxe týkající se jiných případů není podstatná pro uvedenou úvahu správního orgánu, když tuto považuje soud za zcela dostatečnou, přičemž platná právní úprava nikde nestanoví, že by při ukládání sankce se musel správní orgán řídit výlučně svou rozhodovací praxí. V této části, ostatně jako v celé části, není rozhodnutí správního orgánu I. stupně nepřezkoumatelné.

Rovněž námitka týkající se neposkytnutí informací o správních úředních osobách nebyla důvodná.

Jistě lze přisvědčit žalobci, že účastník řízení má mít právo být informován v průběhu správního řízení o úřední osobě, která je oprávněna v řízení rozhodovat, a to za účelem vznesení případné námitky podjatosti. Toto právo však není samoúčelné, a pokud správní orgán nesdělí účastníkovi řízení na základě žádosti údaj o úřední osobě, tak takové pochybení správního orgánu nemůže samo o sobě bez dalšího vést k závěru o nezákonnosti žalovaného rozhodnutí a nemůže být vždy automaticky důvodem pro zrušení žalovaného rozhodnutí soudem z důvodu vady řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.).

Pro zrušení napadeného rozhodnutí soudem z důvodu vad řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.) musí být splněn základní zákonný předpoklad stanovený v ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. spočívající v tom, že napadeným rozhodnutím byla porušena práva žalobce tak, že byl žalobce zkrácen na svých právech. O takové porušení práv žalobce mající ve svém důsledku krácení na právech ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. by se např. jednalo tehdy, kdyby se mohlo odrazit ve skutečném porušení konkrétních procesních práv například tím, že by s žalobcem v průběhu správního řízení nebylo vůbec jednáno jako s účastníkem správního řízení, ač s ním tak jednáno být mělo, případně tím, že by žalobci postavení účastníka řízení sice přiznáno bylo, avšak byla by mu v průběhu takového řízení upřena jeho jednotlivá konkrétní subjektivní práva determinující jeho aktivní participaci na řízení (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 31. 1. 2006 č.j. 5 As 53/2004-96, www.nssoud.cz). V případě jiných procesních pochybení vzniklých při rozhodovací činnosti správních orgánů se pak musí jednat o takovou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. O vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a mohla by tak krátit žalobce na jeho právech se ale nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.10.2009, č.j. 8 Afs 46/2009-46, dostupný rovněž na výše zmíněných www.stránkách).

Právo účastníka řízení na spravedlivý proces není samoúčelné, nýbrž „jeho účel spočívá v ochraně jiných základních práv, tentokrát již hmotných. Nedává totiž rozumný smysl, aby se někdo soudil toliko za účelem ochrany svých procesních práv“ (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.5.2015, sp.zn. II. ÚS 1449/15).

V projednávané věci tak neinformování žalobce o oprávněné úřední osobě vyřizující, resp. rozhodující o odvolání žalobce, by mohlo krátit žalobce na jeho právech pouze tehdy, když by jeho odvolání vyřizovala úřední osoba, vůči které by žalobci v jeho tvrzení v žalobě skutečně vznikly pochybnosti o nepodjatosti této osoby. O tom, kdo je oprávněnou úřední osobou, se žalobce dozvěděl zcela nesporně z rozhodnutí žalovaného správního orgánu a v žalobě tak pouze namítal, že nebyl dodržen uvedený postup, tj. že mu údaj o této úřední osobě nebyl sdělen v průběhu odvolacího řízení, avšak žalobce neuvedl, že vůči této osobě skutečně on sám má pochybnosti o její nepodjatosti, a určitě by uvedl i důvody, které by v jeho případě sdělením této oprávněné úřední osoby, vedly k podání námitky podjatosti. To však žalobce neučinil, čili vůbec v žalobě netvrdil, že by takovou námitku podjatosti v odvolacím řízení podal a neuvedl žádný údaj o tom, že by vůči této konkrétní úřední osobě měl nějaké výhrady z hlediska její nepodjatosti. V takovém případě neinformování žalobce o této úřední osobě bylo jen formálním pochybením, které nemohlo mít vliv na porušení práv žalobce, když žalobce nebyl krácen na svých procesních právech, tj. na právu namítat podjatost této osoby, neboť žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by tohoto práva skutečně v řízení mohl využít, tj. že měl skutečně důvody pro podání námitky podjatosti, žalobce vůbec v žalobě ani neuvedl, když jistě kdyby tomu bylo naopak, tak by své výhrady týkající se nepodjatosti oprávněné úřední osoby žalobce v žalobě uvedl. Proto soud dospěl k závěru, že za takové situace by byl výrok žalovaného rozhodnutí stejný, i kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek NSS ze dne 26.10.2009, č.j. 8Afs 46/2009-46).

Krajský soud považoval v dané věci skutkový stav věci za dostatečně zjištěný a nedospěl k závěru, že by bylo třeba provádět jakékoliv, žalobcem, resp. jeho zástupcem, navržené doplnění dokazování.

Protože žaloba nebyla důvodná, musel ji krajský soud zamítnout (§ 78 odst. 7 s.ř.s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému soud toto právo nepřiznal, když mu žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly (§ 60 odst. 1 s.ř.s.).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Pardubicích dne 25. ledna 2017

JUDr. Jan Dvořák v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vrabcová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru