Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

52 A 42/2016 - 66Rozsudek KSPA ze dne 25.01.2017

Prejudikatura

7 Afs 216/2006 - 63

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 As 53/2017

přidejte vlastní popisek

52A 42/2016 - 66

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: V.H., nar. „X“, bytem „X“, zastoupeném: Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 22. 1. 2016, č.j. KrÚ 5110/2016/ODSH/14,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto

právo nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Přelouč ze dne 4.11.2015, čj. MUPC 18993/2015, jimž byl žalobce uznán vinným z porušení ust. § 18 odst. 4 zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění a z naplnění skutkové podstaty přestupku v provozu na pozemních komunikacích podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4) tohoto zákona. Tohoto přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 7.9.2015 kolem 12:48 hod. v obci Zdechovice, na silnici č. I/2, na pozemní komunikaci – místní komunikaci u domu čp. 74, ve směru na obec Spytovice, jako řidič osobního automobilu Fiat Dobló, bílé barvy, reg. zn. XY s přípojným vozidlem tov. zn. Sacher N/A, hnědé barvy, reg. zn. 5J3 4818, při jízdě uvedenou obcí, kde nejvyšší dovolená rychlost je stanovena zákonem na 50 km/hod., tuto rychlost nerespektoval. Ve výše uvedenou dobu byla hlídkou Policie ČR při kontrole dodržování bezpečnosti a plynulosti silničního provozu se zaměřením na rychlost jízdy vozidel v obci, tomuto řidiči naměřena rychlost 71 km/hod. (před odečtem tolerance). Vzhledem k započítání povolené odchylky byla stanovena konečná rychlost tohoto vozidla na 68 km/hod., tedy jednalo se překročení povolené rychlosti v obci o 18 km/hod. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 500,- Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Žalobu odůvodnil následujícím způsobem:

V žalobním bodu označeném jako „nepřípustný důkazní prostředek“ namítl, že nebyl „zcela určitě dodržen Návod k obsluze“. To vyvozuje ze skutečnosti, že měření „nesvědčí o ověření dle ověřovacího listu, jenž je obsahem správního spisu, neboť dle jeho závěru lze použitý rychloměr používat jen za dodržení Návodu k obsluze. Měření tedy bylo provedeno neověřeným měřidlem, což je v rozporu s právními předpisy.“ Porušení Návodu k obsluze nad to bylo tolik závažné, že s jistotou byla naměřena vyšší než skutečná rychlost žalobce. K tomu odkázal na judikát NSS ze dne 8.2.2012, čj. 3AS 29/2011-56. Pokud správní orgán čerpal zjištění ohledně překročení rychlosti pouze z nepřípustného důkazního prostředku, tj. pouze ze záznamu o přestupku, tak se jedná o nepřípustný důkaz, nemohl být dostatečně zjištěn skutkový stav věci. V žalobní bodu označeném jako „nedostatečné provedení dokazování“ žalobce namítl, že měl být proveden důkaz výslechem obsluhy rychloměru, zda řádně ustavila a nastavila rychloměr, jakož i zda samotné měření bylo provedeno v souladu s pokyny Návodu k obsluze. Správní orgán původně zasahující policisty předvolal, avšak opětovně nepředvolal, když tito se ústního jednání dne 4.11.2015 nezúčastnili. V žalobním bodu označeném jako „měření provedené v rozporu s Návodem k obsluze“ žalobce „provedl geometrickou analýzu snímků z okamžiku změření“, když „zjistil“, že „měření nepochybně bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze“, když rychloměr byl ustaven ke směru jízdy (ose) měřeného vozidla pod nižším úhlem, než jaký stanoví návod k obsluze. Poukázal na fotografii měřeného vozidla, kterou „zakomponoval“ do žaloby. K tomu uvedl další souhlasní argumentaci ke svému tvrzení, že „měřicí vozidlo bylo ustaveno v rozporu s návodem k obsluze“.

V žalobním bodu označeném jako „sankce“ žalobce namítl nepřezkoumatelnost odůvodnění výměry sankce, není zjevné, zda správní orgán skutečnost, že žalobce údajným přestupkem porušil silniční zákon, hodnotil žalobce ve prospěch či neprospěch. Pokud v neprospěch, je pak výměra sankce též nezákonná, když by se tím správní orgán dopustil porušení zásady dvojího přičítání. Nepřezkoumatelnost se i vztahuje na závěr správního orgánu o tom, že se žalobce bez náležité omluvy či důležitého důvodu nedostavil k ústnímu jednání, to nemůže být přičítáno k tíži v rámci výměry sankce, správní orgán nerespektoval „institut zahlazení odsouzení“, neboť vyjma přestupku z roku 2015 když byla všechna jeho minulá provinění zahlazena.“ Z odůvodnění nelze zjistit, proč správní orgán uložil pokutu právě na samé horní hranici zákonné sazby. V žalobním bodu označeném jako „neuvedení bodového postihu ve výroku“ žalobce namítl, že ve výroku mělo být i uvedeno, jaký bodový postih je s tímto přestupkovým jednáním, resp. se sankcí, spokojen, rozhodnutí je proto nezákonné. V žalobním bodu označeném jako „neposkytnutí informací o oprávněných úředních osobách“ žalobce namítl, že zmocněnec odvolání požádal, aby byl poučen o tom, kdo bude ve věci rozhodovat, aby mohl případně namítat podjatost této osoby. Žalovaný mu však nevyhověl, jedná se o procesní vadu mající za následek nezákonnost žalovaného rozhodnutí. Žalobce chtěl nejdříve zvážit podání námitky podjatosti vůči oprávněné úřední osobě, a když tato informace mu nebyla poskytnuta, nebylo žalobci umožněno realizovat své právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, žalované rozhodnutí pro něj bylo překvapivým rozhodnutím, když legitimně očekával, že před vydáním rozhodnutí bude vyrozuměn o tom, kdo je oprávněnou úřední osobou. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil.

Žalovaný ve vyjádření v žalobě odkázal na obsah žalovaného rozhodnutí, neztotožnil se s argumentací žalobce a navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), přičemž dospěl ve vztahu k jednotlivým žalobním bodům a námitkám v nich obsažených k následujícím skutkovým a právním závěrům:

Na tomto místě soud považuje za vhodné připomenout, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.5.2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13).

Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou –li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.5.2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13, dostupný na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11.3.2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7.5.2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.12.2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, dostupný na www.nssoud.cz atd.) - tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález ze dne 12.2.2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29.3.2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6.6.2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3.7.2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu 28.5.2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3.4.2014, č.j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24.4.2014, č.j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů:

„…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolností každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“

Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 6.4.2016, č.j. 6 Afs 3/2016-45, bod 19: „Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, přičemž dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí zcela srozumitelné a přezkoumatelné. Je pravda, že krajský soud podrobně a výslovně nereagoval na každou jednotlivost, kterou stěžovatelka v žalobě namítla. Sám však na úvod rozhodnutí avizoval, že s ohledem na obsáhlost žaloby zvolí jinou cestu vypořádání žaloby, a to sice že zformuluje právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky jako celek neobstojí. Takový přístup je zcela legitimní a aproboval ho i Ústavní soud….“:„Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ [nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68]. Také Nejvyšší správní soud v minulosti uvedl, že „pokud si tedy stěžovatelka myslí, že na její košatou a obsáhlou žalobu musel reagovat krajský soud stejně košatým a obsáhlým rozsudkem, mýlí se. Opačný závěr by směřoval k tomu, že u podání mimořádně rozsáhlých, jako je i podání stěžovatelky, by bylo velmi obtížné sepsat ‚přezkoumatelný‘ rozsudek.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2014 č. j. 10 Afs 18/2015-48, bod 13).

Dále platí, že samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20.10.2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz).

Soud dodává, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.7.2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29.5.2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, všechny dostupné na www.nssoud.cz).

Stěžejní námitky žalobce míří proti zákonnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, když v žalobě uvádí celý výčet údajných „nezákonností“, kterých se dopustil správní orgán I. stupně. Na tomto místě je třeba konstatovat, že žalobce, ač se nechal zastoupit obecným zmocněncem ing. M. J. (který, jak je známo soudu z úřední činnosti, je velmi častým zástupcem žalobců v obdobných věcech souvisejících s jednáním proti pravidlům silničního provozu, který, jak soud dále uvede, uplatňuje obstrukční a účelovou strategii), neuvedl své námitky do odvolání, které podal v blanketní formě, ale veškeré je předestřel soudu až v žalobě. Žalobce tak v podstatě se vyhnul posouzení svých námitek ve správním řízení, když vynechal institut odvolání, resp. pouze formálně podal odvolání proti rozhodnutí o přestupku, tj. v blanketní formě. Pokud bylo podáno toliko blanketní odvolání, bez uplatnění jakýchkoliv právních nebo skutkových námitek, „je povinností správního orgánu přezkoumat v zásadě toliko soulad napadeného rozhodnutí a řízení s právními předpisy (srov. rozsudek NSS ze dne 13.2.2008, čj. 2As 56/2007-71, uv. pod č. 1580/2008Sb. NSS), přičemž „správní soudnictví tady není proto, aby suplovalo řízení před správním orgánem, když smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily“ (srov. rozsudek NSS ze dne 23.4.2015, čj. 2As 215/2014-43). Obdobně NSS v rozsudku ze dne 18.6.2015, čj. 7As 93/2015-36 konstatoval, že jakkoliv ve správním soudnictví platí princip plné jurisdikce, není jeho cílem nahrazovat řízení před správním orgánem, neboť soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci. V takovém případě by byla totiž popřena koncepce správního soudnictví založená na přezkumu zákonnosti pravomocných správních rozhodnutí. Základním smyslem a účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí je poskytnutí ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to aktivně pokusily“. Takový postup hodnotí i judikatura NSS jako účelový (srov. rozsudky NSS ze dne 30.7.2015, čj. 9As 42/2015-39, bod 45, ze dne 28.5.2015, čj. 9As 291/2015-39, bod 27, ze dne 23.4.2015, čj. 2As 215/2014-43). Podle závěrů uvedených ve zmíněné citované judikatuře nelze takové námitky uplatněné až v žalobě při podání pouze blanketního odvolání a neuvedení námitek ve správním řízení vůbec věcně projednávat v řízení o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví. Je pravdou, že v dané věci na rozdíl od případů řešených ve zmíněné judikatuře se nejedná jen o námitky týkající se skutkového stavu věci, ale o námitky procesního charakteru. V takovém případě nejsou dány důvody pro to, aby se soud vůbec věcně zabýval těmito námitkami, protože pokud by žalobcem vytýkané vady procesního charakteru, kterých se měl dle tvrzení žalobce dopustit správní orgán I. stupně, skutečně existovaly, tak by i v rámci omezeného revizního principu měl se s případnými procesními nedostatky zabývat odvolací správní orgán ex officio. Nicméně pro žalobce zastupované v soudních řízeních „nikoliv náhodou“ zmíněným advokátem Mgr. Topolem je, jak je již notrietou, příznačné využití takové strategie, kdy jsou podávána blanketní odvolání obecnými zmocněnci, soudům již dobře známými svým obstrukčním a účelovým jednáním, přičemž veškeré námitky proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně uvede jmenovaný zástupce žalobců opakovaně v těchto věcech při využití zmíněné účelové strategie rozsáhle až v žalobách. To svědčí o účelovosti tohoto postupu, zneužívání práva nepožívá právní ochrany, je obecnou zásadou právní, vlastní celému právnímu řádu z jeho povahy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.4.2013, sp.zn. Pl .ÚS 25/12, dále srov. § 8 zák.č. 89/2012Sb., občanský zákoník). Krajský soud se tak zabýval i uvedenými procesními námitkami žalobce směřujícími proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a jím zvolenému postupu ve správním řízení, ve kterém bylo rozhodnuto o přestupku, a to z pohledu, zda odvolací správní orgán v rámci omezeného revizního přezkumu v odvolacím řízení (srov. např. rozsudek NSS ze dne 7.10.2015, čj. 9As 27/2015-59, bod 27) mohl, či resp. měl zjistit při přezkumu v odvolacím řízení existenci některou z vad vytýkaných žalobcem správnímu orgánu I. stupně v souvislosti s řízením o daném přestupku. K jednotlivým námitkám žalobce uvádí krajský soud následující argumentaci:

Zásadním a pro posouzení zákonnosti žalovaného rozhodnutí rozhodným hlediskem byla skutečnost, že v projednávané věci byla dostatečně prokázána vina žalobce, která zpravidla postačuje k vydání rozhodnutí, že se obviněný (žalobce) dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3As 9/2013-35). Krajský soud považuje za vhodné, že podle závěru obsaženého v usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14.1.2014, č.j. 5As 126/2011-68 (publikovaný pod č. 3014/2014 Sb. NSS), v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku“. V nyní posuzované věci správní orgány dostály tomuto požadavku. Podklady, které byly použity ke zjištění skutkového stavu a k prokázání viny žalobce, jejichž existenci žalobce ani v žalobě nezpochybnil, plně postačovaly k vydání rozhodnutí, že se žalobce dopustil zmíněného přestupku, když žalobcem uplatněné námitky nemohly samy o sobě bez dalšího vyvrátit závěry správních orgánů o existenci viny žalobce. Z průběhu dosavadního řízení je zřejmé, že podkladem pro rozhodnutí bylo oznámení o spáchání přestupku, platný ověřovací list měřícího zařízení a zejména fotodokumentace, tj. videozáznam pořízený tímto měřícím zařízením, kdy je zaznamenána jízda, měření a zastavení měřeného vozidla a projednání přestupku na místě. Tyto důkazní prostředky jsou zcela dostatečné k objasnění skutkového stavu věci, zvláště pak za situace, kdy sám žalobce nepopíral, že to byl on, kdo byl změřen při jízdě (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3As 9/2013-35). Dále pro věc bylo klíčové to, že důkaz o rychlosti žalobce byl pořízen měřícím zařízením, které splňovalo všechny zákonné požadavky (nebyl ve vlastnictví soukromé osoby ale policie ČR) a současně byl v souladu se zákonem o metrologii ověřen. V daném případě měřící zařízení, o jehož identitě nebyla žádná pochybnost, byl použit po dobu platnosti provedeného ověření (srov. zákonný požadavek dle § 11 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, v platném znění, dále jen „zákon o metrologii“). Ověřením stanoveného měřidla se potvrzuje, že stanovené měřidlo má požadované metrologické vlastnosti a pouze Český metrologický institut je oprávněn zjišťovat u uživatelů plnění povinností předkládat stanovená měřidla k ověření, přičemž zjistí-li, že je používáno stanovené měřidlo bez platného ověření, měřidlo zaplombuje nebo zruší úřední značku (§ 11 odst. 2 zákona o metrologii). Ověřené stanovené měřidlo opatří Český metrologický ústav nebo autorizované metrologické středisko úřední značkou nebo vydá ověřovací list, anebo použije obou těchto způsobů, o schválení typu měřidla nebo o certifikaci se na místo správního rozhodnutí vydává certifikát, o ověření stanoveného měřidla se na místo správního rozhodnutí vydává ověřovací list nebo se měřidlo opatří úřední značkou.

Pokud však žalobce zpochybnil výsledek měření, tak si mohl jistě vyžádat ověření nebo kalibraci radaru a vydání osvědčení o výsledku (srov. rozsudek NSS ze dne 24.8.2011, č.j. 1As 42/2011-115, bod 37), když přehlédl, že dle § 11 odst. 4 zákona o metrologii, podle něhož u měřidel, pokud jsou používána za okolností, kdy nesprávným měřením mohou být významně poškozeny zájmy osob, je poškozená strana oprávněna vyžádat si jejich ověření nebo kalibraci a vydání osvědčení o výsledku. Žalobce nic takového neučinil a místo toho volil zcela účelově jinou cestu, tj. snažil se dosáhnout „protažení“ přestupkového řízení návrhy na provedení důkazů výslechem policistů, návodem k obsluze atd., a v žalobě pak zopakoval tuto námitku, kterou však neuplatnil v odvolání, zcela zřejmě za účelem dosažení rozhodnutí soudu o zrušení žalovaného rozhodnutí a vrácení správnímu orgánu za účelem provedení takového dokazování s cílem dosažení prekluze odpovědnosti za přestupek. Pokud by tomu tak nebylo a žalobce by neměl jen účelovou pochybnost o naměřené rychlosti, tak by postupoval dle zmíněného zákona o metrologii a vyžádal by si zmíněné ověření nebo kalibraci měřícího zařízení a vydání osvědčení o výsledku, a zároveň by nepodával jen blanketní odvolání, když by tak byl přesvědčen o nesprávnosti provedeného měření.

Postup správního orgánu I. stupně v řízení o správním deliktu zcela odpovídal platné právní úpravě a naopak žalobcem uvedené vady tohoto postupu soud neshledal.

Není pravdou, jak tvrdí žalobce v prvním žalobním bodu označeném jako „nepřípustný důkazní prostředek“, že správní orgán „čerpal“ pouze „z jediného důkazního prostředku“, a to ze záznamu o přestupku. Zřejmě se zmocněnec žalobce řádně neseznámil s obsahem správního spisu a s rozhodnutím správního orgánu I. stupně (asi proto podal jen odvolání v blanketní formě) a potažmo tak řádně neučinil ani zástupce žalobce v soudním řízení. Jinak by totiž zjistil, že vedle úředního záznamu a záznamu o přestupku byl podkladem rozhodnutí i videozáznam z místa projednávání přestupku, fotodokumentace změřené rychlosti, potvrzení o proškolení obsluhy měřicího zařízení a ověřovací list k silničnímu radarovému rychloměru RAMER10C (ostatně to vyplývá i z odůvodnění žalovaného rozhodnutí). Pokud žalobce odkazuje v žalobě na rozsudek NSS ze dne 8.2.2012, čj. 3As 29/2011-56 (což ostatně je krajskému soudu známo z obdobných věcí, kdy tentýž zástupce žalobce argumentuje „stále dokola“ tímto rozsudkem), je třeba konstatovat, že v daném případě na rozdíl od případu řešeném ve zmíněném judikátu nebylo třeba provádět nějaké další dokazování, když naopak v dané věci byl skutkový stav spolehlivě zjištěn, přičemž naopak je třeba vycházet z jiné judikatury NSS, kterou žalobce účelově pomíjí, a to z rozsudku NSS výše zmíněných, tj. ze dne 4.12.2013, čj. 1As 83/2013-60, ze dne 2.5.2013, čj. 3As 9/2013-35), když výše uvedené podklady plně postačovaly v daném případě závěru o tom, že se žalobce dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Zástupce žalobce totiž vždy, a to i v tomto případě, účelově argumentuje návodem k obsluze, když v podstatě podle jeho názoru je třeba vždy ověřovat, zda byl dodržen návod k obsluze. K tomu by však musel žalobce uvést nějakou relevantní věcnou námitku proti správnosti měření, tj. takovou námitku, která by byla schopna vzbudit důvodnou pochybnost o zjištěném skutkovém stavu, tj. o výsledcích měření rychlosti. K tomu nestačí jakákoliv pochybnost, v případě žalobce se jedná obvykle o účelovou pochybnost obstrukčního charakteru, kdy žalobce buď v průběhu přestupkového řízení, nebo až v žalobě, jak tomu bylo v projednávané věci, z ničeho nic „vyrukuje“ s vlastní verzí vysvětlení, proč v jeho případě údajně bylo měřeno nesprávně. Jednou je to námitka o tzv. Doplerovu efektu, podruhé námitka o tom, že policejní vozidlo mělo prázdné pneumatiky a byli v něm čtyři policisté, nebo s oblibou tvrdí, že bylo měřeno v zatáčce či na měření mělo vliv umístění sloupu elektrického osvětlení či stromy nacházející se v místě měření atd. Žalobce však účelově zapomíná, že sice zásada oficiality v přestupkovém řízení znamená, že minimální důkazní břemeno je sice na správním orgánu, avšak pokud je tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal. K tomu NSS uvedl, že „názor stěžovatele by v podstatě znamenal, že jakékoliv jeho tvrzení musí dokazovat správní orgán, což by vedlo ke zcela absurdním situacím“ (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2013, čj. 3As 9/2013-35). Ostatně Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 31.5.2016, sp.zn. II.ÚS 1050/15 k tomu výstižně vyslovil tento závěr: Rovněž nelze stěžovatelovu nevinu stavět na tom, že nebyla prokázána správná manipulace s přístrojem na měření rychlosti. Prokazovat je nutno vinu, nikoliv nevinu.“ Z toho důvodu nelze proto připustit situaci, která by zřejmě zmocněncům žalobců v obdobných věcech a zástupci žalobce, který „nikoliv náhodou“ zastupuje v obdobných věcech, jistě zcela vyhovovalo, aby jakékoliv jeho tvrzení související s měřením, musel prověřovat správní orgán, potažmo soud dokazováním, když by musel prokazovat, že k chybnému měření v důsledku žalobcem uvedených údajů, nedošlo. Samozřejmě by též zástupci žalobce vyhovovalo, aby byl v přestupkovém řízení či potažmo v soudním řízení probírán celý návod k obsluze a policisté byli zkoušeni ze znalosti tohoto návodu, když by jakoukoliv věc z tohoto návodu nebyli schopni vysvětlit, či by vyslovili nesprávný názor, už by zástupce žalobce hned uplatnil nepochybně zásadu in dubio pro reo, když by z takového tvrzení vyvodil pochybnosti ve prospěch žalobce. To si soud dokáže lehce představit a to tím spíše, když zmocněnec žalobce Ing. J. je znám již soudu z bohaté rozhodovací činnosti svým účelovým a obstrukčním jednáním, přičemž takovou účelovou strategii jsou završovány podáním žaloby, kterou sepisuje „nikoliv náhodou“ v záhlaví tohoto rozsudku uvedený zástupce (k osobě tohoto zmocněnce srov. např. rozsudky NSS ze dne 27.11.2014, čj. 10As 203/2014-48, ze dne 31.10.2014, čj. 8As 119/2014-34, ze dne 16.7.2015, čj. 4As 63/2015-52, či rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.7.2014, čj. 30A 38/2014-45). K osobě advokáta Mgr. Jaroslava Topola a jeho účelové strategii, který „nikoliv náhodou“ zastupuje v obdobných věcech, srov. rozsudky NSS ze dne 27.11.2004, čj. 10As 203/2014-47, ze dne 31.10.2014, čj. 8As 119/2014-34 a celá plejáda další judikatury soudů). Proto i postup, kdy bylo podáno blanketní odvolání a až žaloba se jen „hemží“ věcnými procesními námitkami, je podle názoru krajského soudu nepochybně výsledkem zmíněné účelové a obstrukční strategie, s cílem vyvolat až řízení před krajským soudem pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu a vyvolat závěr o vadách řízení, když takto účelově zvolený postup má podle názoru krajského soudu za cíl vyhnout se posouzení těchto námitek odvolacím správním orgánem a spoléhá na to, že soud některé z těchto palety účelových námitek vyhoví, rozhodnutí zruší, protože soud již ve správním soudnictví nemůže plně nahradit činnost správního orgánu a v případě potřeby zásadního či rozsáhlého doplnění skutkového stavu má soud jediný způsob řešení, tj. zrušení žalovaného rozhodnutí pro tuto vadu řízení (§ 76 odst. 1 písm. p/ s. ř. s.) vrácení věci správním orgánům k dalšímu řízení, že bude dosaženo prekluze od povinnosti za přestupek v důsledku takového postupu. Takový postup označuje ostatně za účelový i NSS (srov. rozsudek NSS ze dne 4.12.2013, čj. 1AS 83/2013-60), kdy soudce se s takovými námitkami již neměl zabývat s ohledem na již výše uvedený smysl přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví (srov. rozsudek NSS ze dne 23.4.2015, čj. 2AS 215/2014-43). Přes tyto skutečnosti soud uvádí, že žalobce, a rovněž i jeho zástupce, nejsou odborníky na měření rychlosti, vzhledem k popisu podezření zástupce žalobce toho, jak on sám dospěl ke svému závěru, že měření bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze (viz žalobní bod označený jako „měření provedené v rozporu s návodem k obsluze“) je třeba konstatovat, že tato námitka nevybočuje z účelové strategie žalobce, i když by se soud s takovou věcnou námitkou neměl ani zabývat, protože nebyla vznesena v průběhu přestupkového řízení, ale až v žalobě (aby navodila „dojem“ o existenci vady v řízení), tak se v případě této námitky jedná o pouhé účelové „podezření“ žalobce, resp. zástupce žalobce, které však není podloženo takovým podkladem či tvrzením, které by vůbec bylo schopno samo o sobě bez dalšího vzbudit důvodnou pochybnost o zjištěném skutkovém stavu. Navíc NSS již konstantně judikuje, že pokud byla rychlost vozidla použitým rychloměrem zaznamenaná, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze (srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne 16.1.2013, čj. 3AS 82/2012-27 a dále pak např. rozsudek NSS ze dne 4.12.2013, čj. 1AS 83/2013-60). Základním předpokladem pro aplikaci tohoto závěru je to, že měřicí přístroj funguje automaticky, tedy při jakémkoliv chybném měření nebo při ztrátě napětí dojde automaticky k vypnutí přístroje, tedy že pokud není dodržen návod k obsluze, rychlost vozidla měřicím zařízením zaznamenaná vůbec není, tedy v takovém případě není třeba doplňovat existující jasný a nesporný skutkový stav dalším dokazováním, tedy např. výslechem zasahujících policistů (srov. např. rozsudek NSS ze dne 16.1.2013, čj. 3AS 82/2012-27). Jak soud ověřil z návodu měřicího zařízení, i v daném případě se jedná o tuto automatickou funkci, když podle návodu k obsluze (str. 131) „v případě výskytu jakékoliv chyby se objeví na obrazovce chybové hlášení.“ Protože v dané věci vůbec nebylo třeba, aby byli policisté vyslechnuti, tak je bezvýznamná námitka žalobce, že původně správní orgán zasahující policisty předvolal. Správní orgán mohl poté legitimně dospět k závěru, že jejich výslech není třeba, a to tím spíše, když zmocněnec zanedbal ochranu práv žalobce a přestože měl žalobce možnost uplatnit námitky již v průběhu přestupkového řízení, tak takové námitky uplatněny nebyly, tím spíše nebylo třeba provádět další dokazování, a to ani před soudem.

Žalobce, resp. jeho zástupce v žalobě, tak zůstal pouze v rovině spekulativních úvah a v podstatě navrhovaným dokazováním jen chtěl využít své obstrukční a účelové strategie, tedy aby mohl „zpovídat“ policisty ze znalosti obsluhy tohoto měřicího zařízení, co však není smyslem takového výslechu, tj. aby správní orgán „zkoušel“ policisty ze znalosti manuálu k obsluze měřicího zařízení, leda že by žalobce uvedl věrohodné argumenty, které by tyto znalosti zasahujících policistů zpochybnili (srov. rozsudek NSS ze dne 29.5.2014, čj. 10AS 25/2014-48). Proto žalobní „stesky“ o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, o nepřípustném důkazním prostředku, o nedostatečném provedení dokazování a u údajného měření provedeném v rozporu s návodem k obsluze, obsažené v těchto takto označených žalobních bodech, byly účelové a nedůvodné.

Pokud žalobce argumentuje tím, že předchozí „provinění“ byla zahlazena, tak k tomu neuvedl žádnou bližší argumentaci.

Je pravdou, že institut zahlazení odsouzení trestního zákoník z roku 2009 obsahuje, resp. obsahuje zákonnou fikci, že se na dotyčného hledí jakoby nebyl odsouzen, přičemž je nutno analogicky ji aplikovat ve prospěch obviněného i při ukládání sankcí v přestupkovém řízení (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), neboť opačný postup by vedl k přísnějšímu přístupu k obviněnému v rámci přestupkového řízení než k obviněnému v řízení trestním (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 3.5.2013, čj. 60A 1/2013-49, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí NSS č. 11/2013 pod č. 2912). Správní orgán je tak v řízení o přestupku v případě, kdy hodnotí jako přitěžující okolnost z předchozího přestupkového jednání, kdy byl uznán vinným předchozím pravomocným rozhodnutím o přestupku za takové jednání, povinen přihlédnout k tomu, že již tento předchozí přestupek byl zahlazen (srov. žalobcem citovaný rozsudek NSS ze dne 28.2.2011, čj. 8As 82/2010-55). K tomuto zahlazení však není povinen správní orgán přihlédnout kdykoliv, ale pouze v případě, kdy jsou splněny podmínky pro aplikaci institutu zahlazení. Tak tomu je podle již zmíněného judikátu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3.5.2013, čj. 60A 1/2013-49 (srov. zejména právní věta II. zveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí NSS č. 11/2013 pod č. 2912) tehdy, „pokud byla žalobci za obdobný přestupek uložena pokuta a žalobce vedl po dobu jednoho roku po výkonu sankce řádný život a zároveň mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, jenž byl vykonán, pak je třeba na žalobce při aplikaci zásad pro zahlazení odsouzení (analogicky dle § 74 odst. 1 a § 105 odst. 1 písm. e/ trestního zákoníku z roku 2009) hledět jako by nebyl „odsouzen“, tj. pravomocně shledán za předchozí přestupek vinným a potrestán, a spáchání přestupku nelze hodnotit jako přitěžující okolnost ve smyslu „recidivy“. Podle cit. Judikátu naopak však v případě, že uvedené podmínky pro aplikaci institutu zahlazení splněny nebyly, tak „správním orgánům nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za nichž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích případně jakým způsobem (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích)“ – srov. věta III. v zmíněném judikátu NSS. V dané věci, protože uvedené podmínky pro aplikaci institutu zahlazení splněny nebyly (ze správního spisu a ani z žalovaného rozhodnutí nevyplývá, že by žalobci byl uložen zákaz činnosti spočívající zákazu řízení motorových vozidel, jenž byl vykonán), tak správní orgány byly oprávněny naopak přihlédnout k tomuto předchozímu přestupkovému jednání jako k přitěžující okolnosti. V dané věci se nejednalo o případ, kdy by bylo možné aplikovat zmíněný institut zahlazení, když žalobci nebyl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel žalovaným rozhodnutím a správnímu orgánu nic nebránilo v tom, aby ke skutečnostem, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za niž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédl při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodil příslušný závěr, tj. že jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích. To ostatně vyplývá z výše citované části týkající se odůvodnění sankce, které považuje krajský soud na rozdíl od žalobce za přezkoumatelné. Právě proto, že správní orgán k uvedeným skutečnostem přihlédl, tak nemohl dospět k závěru, že by nepostačovalo uložení nižší sankce, což implicitně z rozhodnutí vyplývá a nebylo třeba podrobnějšího odůvodnění rozhodnutí o přestupku v této části.

Jistě lze přisvědčit žalobci, že účastník řízení má mít právo být informován v průběhu správního řízení o úřední osobě, která je oprávněna v řízení rozhodovat, a to za účelem vznesení případné námitky podjatosti. Toto právo však není samoúčelné, a pokud správní orgán nesdělí účastníkovi řízení na základě žádosti údaj o úřední osobě, tak takové pochybení správního orgánu nemůže samo o sobě bez dalšího vést k závěru o nezákonnosti žalovaného rozhodnutí a nemůže být vždy automaticky důvodem pro zrušení žalovaného rozhodnutí soudem z důvodu vady řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.).

Pro zrušení napadeného rozhodnutí soudem z důvodu vad řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.) musí být splněn základní zákonný předpoklad stanovený v ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. spočívající v tom, že napadeným rozhodnutím byla porušena práva žalobce tak, že byl žalobce zkrácen na svých právech. O takové porušení práv žalobce mající ve svém důsledku krácení na právech ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. by se např. jednalo tehdy, kdyby se mohlo odrazit ve skutečném porušení konkrétních procesních práv například tím, že by s žalobcem v průběhu správního řízení nebylo vůbec jednáno jako s účastníkem správního řízení, ač s ním tak jednáno být mělo, případně tím, že by žalobci postavení účastníka řízení sice přiznáno bylo, avšak byla by mu v průběhu takového řízení upřena jeho jednotlivá konkrétní subjektivní práva determinující jeho aktivní participaci na řízení (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 31. 1. 2006 č.j. 5 As 53/2004-96, www.nssoud.cz). V případě jiných procesních pochybení vzniklých při rozhodovací činnosti správních orgánů se pak musí jednat o takovou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. O vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a mohla by tak krátit žalobce na jeho právech se ale nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.10.2009, č.j. 8 Afs 46/2009-46, dostupný rovněž na výše zmíněných www.stránkách).

Právo účastníka řízení na spravedlivý proces není samoúčelné, nýbrž „jeho účel spočívá v ochraně jiných základních práv, tentokrát již hmotných. Nedává totiž rozumný smysl, aby se někdo soudil toliko za účelem ochrany svých procesních práv“ (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.5.2015, sp.zn. II. ÚS 1449/15).

V projednávané věci tak neinformování žalobce o oprávněné úřední osobě vyřizující, resp. rozhodující o odvolání žalobce, by mohlo krátit žalobce na jeho právech pouze tehdy, když by jeho odvolání vyřizovala úřední osoba, vůči které by žalobci v jeho tvrzení v žalobě skutečně vznikly pochybnosti o nepodjatosti této osoby. O tom, kdo je oprávněnou úřední osobou, se žalobce dozvěděl zcela nesporně z rozhodnutí žalovaného správního orgánu a v žalobě tak pouze namítal, že nebyl dodržen uvedený postup, tj. že mu údaj o této úřední osobě nebyl sdělen v průběhu odvolacího řízení, avšak žalobce neuvedl, že vůči této osobě skutečně on sám má pochybnosti o její nepodjatosti, a určitě by uvedl i důvody, které by v jeho případě sdělením této oprávněné úřední osoby, vedly k podání námitky podjatosti. To však žalobce neučinil, čili vůbec v žalobě netvrdil, že by takovou námitku podjatosti v odvolacím řízení podal a neuvedl žádný údaj o tom, že by vůči této konkrétní úřední osobě měl nějaké výhrady z hlediska její nepodjatosti. V takovém případě neinformování žalobce o této úřední osobě bylo jen formálním pochybením, které nemohlo mít vliv na porušení práv žalobce, když žalobce nebyl krácen na svých procesních právech, tj. na právu namítat podjatost této osoby, neboť žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by tohoto práva skutečně v řízení mohl využít, tj. že měl skutečně důvody pro podání námitky podjatosti, žalobce vůbec v žalobě ani neuvedl, když jistě kdyby tomu bylo naopak, tak by své výhrady týkající se nepodjatosti oprávněné úřední osoby žalobce v žalobě uvedl. Proto soud dospěl k závěru, že za takové situace by byl výrok žalovaného rozhodnutí stejný, i kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek NSS ze dne 26.10.2009, č.j. 8Afs 46/2009-46).

Podle platné právní úpravy není obsahem rozhodnutí o přestupku stanovení počtu bodů v registru řidičů, to je předmětem zcela jiného řízení, ne řízení přestupkového. Ustanovení § 77 zákona o přestupcích není uvedeno, že by součástí druhu a výměru sankce měl být i údaj o stanovení počtu bodů v registru řidičů, když v přestupkovém řízení lze udělovat sankci za přestupek jen v dané věci podle zákona o přestupcích, který se v záznamu stanoveného počtu bodů v registru řidičů podle zákona o silničním provozu netýká.

Zdůvodnění výše uložené sankce považuje krajský soud za dostatečné, když naopak od názoru žalobce soud dospěl k závěru, že správní orgán neporušil zásadu dvojího přičítání. Skutečnost, že žalobce přestupkem porušil zákonnost silničního provozu, je znakem skutkové podstaty přestupku, nikoliv přitěžujících okolností. Závažnost přestupku přezkoumatelným a zákonným způsobem správní orgán I. stupně vyhodnotil, přitom nepovažoval skutečnost, že se žalobce bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu nedostavil k ústnímu jednání jako přitěžující okolnost, to z rozhodnutí nevyplývá.

Při výměře sankce přihlédl správní orgán ke skutečnosti, že obviněný svým jednáním porušil zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Rovněž bylo správním orgánem přihlédnuto k výpisu z evidenční karty obviněného, stejně tak k přístupu obviněného k projednávání věci, kdy obviněný bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu se nedostavil k jednání správního orgánu. Správní orgán při ukládání sankce uložil sankci v horní hranici zákonné sazby (lze uložit sankci od 1.500 až 2.500,- Kč), kterou považoval správně správní orgán za dostačující. Zájem společnosti je na tom, aby účastníci v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla se chovali tak, jak jim ukládá příslušný zákon. Proto zákon č. 361/2000 Sb. velmi podrobně toto chování účastníků v provozu na pozemních komunikacích upravuje. Obviněný, jako řidič uvedeného vozidla a současně jako držitel řidičského oprávnění, se musel prokazatelně seznámit s pravidly silničního provozu, významem dopravního značení, a povinností je dodržovat a řídit se jimi. Jako přitěžující okolnost správní orgán správně zohlednil zápisy v evidenční kartě řidiče, kdy obviněný má celkem 9 záznamů a z toho má 8 záznamů za překročení povolené rychlosti, (dne 09.04. 2007 – jel 69 km/h na 50 km/h, dne 08.04. 2008 jel 75 km/h na 50 km/h , dne 30.10.2008 jel 64 km/h na 50 km/h, dne 31.10.2008 jel 49 km/h na 30 km/h, dne 23.09.2011 jel 69 km/h na 50 km/h, dne 27.02.2015 jel 61 km/h na 50 km/h, dne 07.05.2015 jel 61 str. 6 km/h na 50 km/h,) není se tedy schopen ze svých přestupků poučit. Správní orgán neshledal žádných polehčujících okolností. Uložením finanční pokuty se správní orgán snaží apelovat na obviněného, aby do budoucna více dbal pravidel silničního provozu stanovených zákonem a dodržoval stanovenou rychlost dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Po zhodnocení všech důkazů, kdy tyto byly zhodnoceny jednotlivě a poté všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, byl přestupek spolehlivě zjištěn a zadokumentován. Správní orgán dospěl k závěru, že obviněný porušil zákon o provozu na pozemních komunikacích v platném znění a toto je obviněnému prokázáno. Správní orgán zvážil všechny důkazy a dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod č. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. K odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Obviněný jako řidič motorového vozidla byl při získání řidičského oprávnění seznámen s pravidly silničního provozu, přesto příslušné ustanovení upravující zejména rychlost jízdy porušil, kdy zejména rychlá jízda je jednou z hlavních příčin dopravních nehod na pozemních komunikacích se závažnými následky. Při ukládání sankce správní orgán přihlédl k povaze přestupku a jeho závažnosti, s přihlédnutím k osobnosti pachatele přestupku, jako řidiče motorového vozidla, z hlediska zaznamenaných přestupků v jeho evidenční kartě řidiče, byly sankce pokuty uloženy tak, jak je uvedeno shora ve výroku tohoto rozhodnutí a správní orgán je považoval správně za dostatečné.

Odůvodnění výše uložené sankce považuje krajský soud za dostatečné, zákon nikdy nestanoví, že by „správní orgán musel zvlášť“ odůvodnit, proč nepostačovalo uložení nižší sankce“.

Pro zákonnost výroku žalovaného rozhodnutí je v dané věci podstatné, že v něm byl žalobce uznán vinným „ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4) zákona o provozu na pozemních komunikacích“, přičemž výše zmíněným jednáním, tj. překročením nejvyšší dovolené rychlosti v obci dle rozhodnutí o přestupku „tímto porušil ustanovení § 18 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích a dopustil se tak jednání minimálně ve formě nedbalosti nevědomé.“ To pro zákonnost žalovaného rozhodnutí plně postačuje a rozhodnutí o přestupku neshledává krajský soud nepřezkoumatelným, jak tvrdí žalobce v dalším žalobním bodu označeném jako „zavinění“. Pro odpovědnost za tento přestupek plně postačuje, že pro jeho spáchání stačí existence nedbalosti nevědomé a zjišťování toto, zda se jednalo o nedbalost vědomou, je nadbytečné.

Není pravdou, že by výměra sankce byla nepřezkoumatelná „ z toho důvodu, že není zjevné, zda správní orgán skutečnost, že žalobce údajným přestupkem porušil silniční zákon, hodnotil žalobci ve prospěch či neprospěch. Pokud v neprospěch, je pak výměra sankce též nezákonná, neboť by se tím správní orgán dopustil porušení zásady zákazu dvojího přičítání.“ Jak vyplývá z rozhodnutí o přestupku, správní orgán uvedenou skutečnost nehodnotil ani ve prospěch, ani v neprospěch (ostatně sám žalobce to připouští), nemůže být proto námitka o tom, že by se správní orgán dopustil „porušení zásady zákazu dvojího přičítání“, důvodná. Ostatně z výše citované části týkající se odůvodnění výše uložené sankce nelze takovou skutečnost vůbec zjistit, když v něm obsažena není. Není pravdou, že by správní orgán „přičetl k tíži“ to, že se žalobce bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu nedostavil k ústnímu jednání, to z výše citované části týkající se odůvodnění výše uložené sankce nevyplývá. Není pravdou, jak tvrdí žalobce žalobě, že by správní orgán, pokud hodnotil „žalobci v neprospěch jeho předchozí provinění“, takže „nerespektoval institut zahlazení odsouzení.“ Odkaz žalobce na rozsudek NSS ze dne 28.2.2011, čj. 8As 82/2010-55 je v dané věci nepřípadný, neboť ten se týkal zcela odlišného skutkového případu, kdy byl přestupci uložen mimo jiné i zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel a správní orgán v případě řešením tímto rozsudkem přihlédl k obdobnému přestupkovému jednání, za které byl rovněž uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Tomu tak v projednávané věci nebylo. Ve vztahu k námitce zahlazení soud odkazuje na předchozí část rozsudku.

Protože žaloba nebyla důvodná, musel jí krajský soud zamítnout (§78 odst. 7 s. ř. s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., když neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladu v řízení a úspěšnému žalovanému soud toto právo nepřiznal, když mu žádné náklady v řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Pardubicích dne 25. ledna 2017

JUDr. Jan Dvořák v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení:

Mgr. Lucie Marešová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru