Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

52 A 37/2010 - 115Rozsudek KSPA ze dne 06.01.2011

Prejudikatura

7 Afs 216/2006 - 63


přidejte vlastní popisek

52A 37/2010-115

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: F.J. E., zastoupeného: Mgr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem Dušní 11, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 31. 3. 2010, č.j. KrÚ 22390/2010/ODSHI/14,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Návrhu žalobce na upuštění od trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců a pokuty ve výši 5000,-- Kč, uloženého rozhodnutím Magistrátu města Pardubic, odbor správních agend, oddělní přestupků, ze dne 29. října 2009, č. j. OSA/P-601/09-D/49, se nevyhovuje.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 31. 3. 2010, č.j. KrÚ 22390/2010/ODSHI/14, kterým žalovaný pokračování
-2-
52A 37/2010 zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 29.10.2009, č.j. OSA/P-601/09-D/49, jímž byl žalobce uznán vinným z porušení ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, v platném znění, (dále jen „zákon o silničním provozu“) a z naplnění skutkové podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. f) bod 2. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění (dále jen „zákon o přestupcích“).

Tohoto přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 21.4.2009, kolem 7:25 hodin, jako řidič motorového vozidla tovární značky Audi, registrační značky (SPZ) „X“ jel na silnici č. I/36 u nadjezdu Paramo v Pardubicích v ČR, rychlostí 111 km/hod., po odečtení tolerance radaru rychlostí 107 km/hod., čímž překročil v tomto místě místní úpravou DZ B 20a) upravenou nejvyšší povolenou rychlost 60 km/hod o 47 km/hod. Za výše uvedený přestupek byla žalobci uložena podle ust. § 22 odst. 7, v souladu s § 11, § 12 zákona o přestupcích pokuta ve výši 5.000,-- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců, a na základě ust. § 79 odst. 1 zákona o přestupcích, v souladu s vyhláškou č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, povinnost uhradit náklady spojené s projednáváním přestupku, paušální částku 1.000,-- Kč.

V žalobě uvedl žalobce žalobní body, které pro přehlednost krajský soud uvedl následovně:

1. V části II. žaloby žalobce zpochybnil skutkový stav věci zjištěný správním orgánem I. stupně. Vozidlo zachycené na fotografii z měření policejním radarem je vůz tovární značky Audi model A4 Avant, barva černá, což odpovídá doprovodnému popisu. Tato fotografie však neodpovídá vozu, který řídil žalobce a jímž byl sice též vůz tovární značky Audi, ovšem model A8 a barvy modré. Rovněž neodpovídá fotografii, kterou žalobci předložil policista, který žalobce zastavil. Dále namítl, že „je přitom s podivem, že svědek nstržm. Š. ve své výpovědi rovněž uvádí, že v inkriminovaný den zastavila vůz Audi A8. Fotografie založená ve spise není tak kvalitní, aby na jejím základě mohl být ztotožněn řidič zachyceného vozidla jako žalobce, ještě méně pak zjištěna identita jeho spolujezdce. Správní orgán I. stupně neprovedl důkaz např. výpisem ze zákonné evidence silničních vozidel, aby prokázal, že vůz zachycený na fotografii skutečně patří žalobci, popř. obchodní společnosti Goldfein CZ s.r.o., respektive Goldfein Backwaren GmbH, a nikoliv jiné osobě, respektive o jaké vozidlo se vlastně jedná, čímž by zpochybněný důkaz alespoň nepřímo potvrdil nebo vyvrátil. Místo toho se přesnému označení vozu ve svém rozhodnutí vyhnul.“ Žalobce navrhl provedení důkazu zákonnou evidencí silničních motorových vozidel, aby bylo prokázáno, že na žalobce, respektive na uvedenou obchodní společnost je registrováno předmětné vozidlo Audi A4 Avant, v černé barvě, zachycené na fotografii.

2. V dalších částech žaloby (III., IV.,V. a VI.) žalobce v podstatě zopakoval námitky, které uplatil již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V tomto žalobním bodu uplatnil žalobce námitky, které se týkají v podstatě porušení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. Toto porušení spatřoval z následujících důvodů:

Ve věci přestupku se konalo dne 29.10.2009 „závěrečné jednání“, ze kterého se však žalobce předem písemně omluvil. Jako důvod přitom uvedl, že toho dne se má uskutečnit jednání mezi obchodní společností Goldfein Backwaren GmbH, jejímž jménem žalobce jedná, a bankou financující tuto společnost. Předmětem tohoto jednání měla být prolongace smlouvy mezi bankou a uvedenou společností, která je pro fungování společnosti zásadní, přičemž neúčast žalobce by měla vážné negativní následky pro fungování této společnosti. Žalobce ve své omluvě zdůraznil, že tento termín nemohl být přesunut a osobní účast žalobce byla nutná. Správní orgán I. stupně však tuto omluvu neshledal náležitou ve smyslu § 64 odst. 1 přestupkového zákona a přistoupil k projednání přestupku bez přítomnosti žalobce. Stejný závěr pak učinil rovněž žalovaný. Postup uvedených správních orgánů však byl nesprávný, a to z následujících důvodů.

a) Předně uvedl, že v případě „náležité omluvy“ se jedná o tzv. relativně neurčitý právní pojem, když pro aplikaci ustanovení je tedy nutné daný pojem nejprve vyložit. Jak vyplývá z konstantní soudní judikatury (např. rozsudek NSS ze dne 14.5.2009, čj. 7As 28/2009-99), soudy zásadně uznávají jako dostatečný důvod pro odročení jednání např. zahraniční dovolenou. Argumentem a minori ad maius žalobce dovodil, že „je-li dostatečným důvodem dovolená, neúčast na níž představuje škodu obvykle v řádu max. desítek tisíc českých korun, tím spíše by měla být náležitou omluvou též účast na obchodní schůzce, neúčast na níž vede či může vést ke škodě v řádech několikrát větších, která navíc zatěžuje třetí osoby“. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání nezohlednil fakt, že žalobce ve své argumentaci srovnává především následky, které považuje v obou případech za neporovnatelné.

b) Správní orgán I. stupně vzal za základ své úvahy rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.2.2006, čj. As19/2005-71, jehož závěry ovšem nepřípustně rozšířil. Toto nepřípustné rozšíření spatřoval žalobce v tom, že „v rozporu s citovaným rozhodnutím nelze mít v tomto případě za to, že se žalobce zbavil, respektive vzdal práva na projednání věci, když zaslanou omluvou de facto naopak vyjádřil svůj zájem se jednání zúčastnit“. Reálnost možnosti účastnit se řízení byla v dané věci s ohledem na nutnou účast žalobce na obchodní schůzce a případné hrozící újmě pro podnik obchodní společnosti žalobce zcela „iluzorní“.

c) Žalobce odmítá názor žalovaného obsažený v napadeném rozhodnutí na str. 7 shora, že „rozhodnutí o této otázce je předmětem libovůle správního orgánu I. stupně“. V případě aplikace § 74 odst. 1 zákona o přestupcích musí správní orgán nejprve posoudit omluvu obviněného, respektive jím uváděné důvody, a pokud správní orgán zhodnotí omluvu jako nikoliv řádnou, stanoví zákonná norma možnost – nikoliv nutnost projednat přestupek bez přítomnosti obviněného. Rozhodnutí o využití této možnosti je dle žalobce „krystalicky čistým příkladem správního uvážení“. Podle názoru žalobce mělo být jediným výsledkem správního uvážení rozhodnutí o odročení jednání. Správní orgán I. stupně totiž měl vzít do úvahy zejména tyto skutečnosti:

1) Možné dopady absence žalobce při jednání s bankou nejen na obchodní společnost Goldfein Backwaren GmbH, ale též na další třetí osoby, zejména zaměstnance a obchodní partnery zmiňované společnosti;

2) možnost předvolání obou svědků na nový termín a s tím spojené nulové či minimální náklady;

3) fakt, že žalobce se projednání věci v minulosti nikdy účelově nevyhýbal, naopak aktivně spolupracoval na postupu směřujícím k co nejrychlejšímu vyřízení dané věci;

4) bezvýznamný dopad odročení jednání na dosažení účelu řízení.

A správní orgán I. stupně nezvolil řešení, které by co nejméně zatěžovalo žalobce a omezovalo jeho právo (přijaté rozhodnutí o nepřijetí omluvy nesplňuje druhý test proporcionality). Uplatnění práv žalobce v přestupkovém řízení je základním pilířem spravedlivého procesu a nemělo by mít zásadně přednost před pouhým rychlým projednáním věci. Na tomto místě zdůraznil žalobce význam ústního jednání při uplatňování práv obviněné osoby, zachycený mimo jiné v rozsudku NSS ze dne 14.5.2009, čj. 7As 28/2009-99, ze kterého žalobce citoval. Z toho vyvodil žalobce závěr, že předmětné rozhodnutí nemohlo projít ani třetím testem proporcionality.

d) Dále žalobce jako další „důraznou námitku“ uplatnil skutečnost, že správní orgán I. stupně se po doručení omluvy žalobce k této až do napadeného rozhodnutí nikterak nevyjádřil a ponechal tak „žalobce v domnění, že omluva byla jako řádná přijata“. Zejména tím mu znemožnil osobní účast na jednání. Tuto svou námitku žalobce podpořil odkazem na rozsudek NSS ze dne 25.1.2010, čj. 2As 8/2009-95 in fine. K argumentaci žalovaného k uvedení tohoto rozsudku žalobcem v odvolání žalobce uvedl, že sice citovaný rozsudek dopadá na řízení v režimu soudního řádu správního, avšak žalobce „nevidí jediný logický důvod, proč by se předmětný tam učiněný závěr nedal analogicky aplikovat v řízením správním, když tento je dostatečně obecný“. Zároveň žalobce odkázal na ustanovení § 4 odst. 3 správního řádu, jež se v řízení podle zákona o přestupcích uplatní na základě subsidiarity správního řádu. Je nesprávným postupem, aby správní orgán ve svém poučení nutil cizince, aby si sám telefonicky ověřoval, zda jeho omluva je či není pro správní orgán dostatečná.

3. V části IV. ještě dále mimo výše uvedené námitky žalobce uvedl následující žalobní bod.

Předmětem uvedeného závěrečného jednání, kterého se žalobce nemohl účastnit, měly být mimo jiné svědecké výpovědi policistů, kteří s žalobcem sepsali oznámení o spáchání přestupku. Žalobce po celou dobu řízení poukazoval na rozpor jejich tvrzení se svědeckou výpovědí pana T. von Z., která hovořila zcela v jeho prospěch. Protože se žalobce nemohl zúčastnit závěrečného jednání ve věci, nemohl předložit policistům své otázky a provést před správním orgánem I. stupně konfrontaci jejich výpovědí se svědeckou výpovědí uvedeného svědka. Právě o svědecké výpovědi obou policistů pak správní orgán I. stupně opřel rozhodnutí o přestupku, když se ale po věcné stránce nevypořádal s jejich rozporem s výpovědí svědka T. von Z., a to zejména ve vztahu k možné záměně vozidla, jak bylo naznačeno v předchozí části žaloby (tj. v žalobním bodu ad 1, viz část II. žaloby – pozn. krajského soudu), a to zejména ve vztahu k možné záměně vozidla. Tento rozpor nedostatečně zohlednil i žalovaný, jenž v napadeném rozhodnutí se omezil na konstatování, že správní orgán I. stupně se zmíněnými důkazy zabýval a při jejich hodnocení je vzájemně porovnával a hodnotil (str. 9 napadeného rozhodnutí). Rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak zůstává nenáležitě odůvodněno.

V závěrečné části VIII. žaloby tak žalobce trval na svém tvrzení, že správní orgán I. stupně porušil základní principy správního řízení, nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu (§ 2 odst. 4 správního řádu) a aby žalobce co možná nejméně zatěžovalo. Zároveň správní orgán I. stupně nešetřil oprávněné zájmy třetích osob, jichž se činnost žalobce v daném případě dotkla, tj. zájmy výše uvedené obchodní společnosti (§ 2 odst. 3 správního řádu).

Žalobce nevylučuje, že správní orgán I. stupně zneužil správní uvážení, když se účelově vyhnul projednání přestupku za přítomnosti žalobce. Žalobci tak bylo znemožněno konfrontovat svědecké výpovědi policistů s výpovědí uvedeného svědka. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil Magistrátu města Pardubic k dalšímu řízení.

V části IX. žaloby žalobce pro případ, že soud uvedené žalobě nevyhoví, vyslovil, že „od trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců a pokuty ve výši 5000,-- Kč, uložených rozhodnutím Magistrátu města Pardubic, odbor správních agend, oddělní přestupků, č. j. OSA/P-601/09-D/49 ze dne 29. října 2009, se upouští“. Tento návrh odůvodnil tím, že uložený zákaz řízení motorových vozidel je s ohledem na povolání, jež žalobce vykonává a jež vyžaduje značnou mobilitu, kterou zajistí pouze motorové vozidlo, zjevně nepřiměřeně tvrdý. Na řádném výkonu povolání žalobce závisí prosperita třetích osob, zejména výše zmíněných obchodních společností, jichž je žalobce jediným jednatelem, respektive jejichž jménem žalobce jedná, a jejich zaměstnanců. Výkonem trestu by žalobci vznikla „s velkou pravděpodobností nenahraditelná újma“. Samotné projednání přestupku je podle žalobce k nápravě postačující, přičemž soud by měl „vzít v potaz již uplynulou dobu trvání trestu a bezproblémové chování žalobce během ní, když zejména nespáchal žádný další přestupek, trestný čin, či jiné protiprávního jednání obdobného charakteru„.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 13.9.2010. K žalobnímu bodu ad 1) uvedl, že pokud se jedná o námitku nesprávné fotografie měřeného vozidla, ze spisové dokumentace a z výslechu policistů je zřejmé, že bylo zastaveno vozidlo Audi reg. zn. 3H9 5980, jehož řidič byl po zastavení policisty ztotožněn. Tímto řidičem byl žalobce, který tuto skutečnost nerozporoval. Eventuelní změna v konstrukční řadě vozidla Audi nemůže dopadat na zákonnost rozhodnutí, když rozhodující je registrační značka vozidla a osoba řidiče, která byla jednoznačně prokázána. Ostatní námitky uvedené v dalších žalobních bodech se shodují s námitkami uvedenými v odvolání, proto se žalovaný v plném rozsahu odkázal na žalované rozhodnutí, v němž se s těmito námitkami dostatečně vypořádal.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, přezkoumal žalované rozhodnutí v řízení podle zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen s. ř. s.), přičemž v tomto soudním řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. s.ř.s. dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům:

Předně je nutné zdůraznit, že podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“) soud přezkoumává napadané výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tedy platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadaného správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezený v § 75 odst. 2 s.ř.s., přičemž Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadané správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť jím odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14.2.2008, čj. 7Afs 216/2006-63). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2) a povinnost soudu zrušit napadané rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí (srov.např. rozsudek NSS ze dne 12.12.2003, čj. 2Ads 33/2003-78). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu stanovila judikatura jen v určitých, specifických věcech (např. prekluze v daňovém řízení, zánik odpovědnosti za přestupek uplynutím zákonné lhůty, uplatnění zásady ne bis in idem, aplikace zásady „non-refoulement“, aplikace právního předpisu či ustanovení, které na věc nedopadají – avšak to jen při splnění předpokladů stanovaných v judikátu NSS ze dne 28.7.2009, čj. 8 Afs 51/2007-87 ). Konečně, dle názoru krajského soudu, výjimkou z této zásady bude i případ, kdy se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod ze strany správního orgánu, které nebude předmětem žalobních námitek. Důvodem pro tuto výjimku je skutečnost, že ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. představuje normu procesněprávní, a pokud se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod, tak je třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné, a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto může v takovém případě krajský soud aplikovat hmotněprávní ustanovení Listiny základních práv a svobod i za situace, kdy žalobce tuto námitku v žalobě vůbec neuplatnil (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, čj. 2 As 9/2008, který sice se vztahoval ke kasační stížnosti, ale lze jej argumentum a simili aplikovat i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť základní úvaha aplikovaná v tomto případě je použitelná i v tomto řízení).

Krajský soud se tedy ve smyslu zmíněné judikatury nejprve zabýval otázkou, zda existuje některá z výše zmíněných výjimek ve vztahu k aplikaci dispoziční zásady, tj. zda je dán důvod pro to, aby soud aplikoval některou z výše uvedených výjimek. V této souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že žalované rozhodnutí netrpí vadou uvedenou v ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., žalované rozhodnutí není nicotné (§ 76 odst. 2) a rovněž se nejedná o zmíněné další případy průlomu do dispoziční zásady. Proto se krajský soud dále zaměřil na přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2).

K jednotlivým žalobním bodům a námitkám uvedeným ve výše označených a vymezených žalobních bodech krajský soud uvádí následující argumentaci.

Ad 1) Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně a rovněž z odůvodnění žalovaného rozhodnutí, výše zmíněného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 21.4.2009 kolem 7:25 hod., jako řidič motorového vozidla tovární značky Audi, reg.zn. (SPZ) „X“jel na silnici č. I/36 u nadjezdu Paramo v Pardubicích v ČR rychlostí 111 km/hod., po odečtení tolerance radaru rychlostí 107 km/hod., čímž překročil v tomto místě místní úpravu dopravní značkou upravenou nejvyšší povolenou rychlost 60 km/hod. o 47 km/hod. Žalobce v podstatě zpochybnil v tomto žalobním bodu vozidlo zachycené na fotografii pořízené v souvislosti se záznamem o měření policejním radarem, když součást tohoto záznamu tvořila i fotografie vozidla. Námitky žalobce týkající se jeho pochybností zahrnovaly tvrzení o rozdílech v typu a barvě vozidla. Žalobce však přehlédl, že oba správní orgány vycházely z podkladů, v nichž za účelem určení žalobce jako řidiče vozidla, jemuž byla naměřena výše zmíněná rychlost, byl z hlediska specifikace tohoto vozidla rozhodující údaj o jeho registrační značce, nikoliv údaj o barvě či typu vozidla. Pro specifikaci uvedeného vozidla a pro určení (tedy „ztotožnění“, jak uvádí žalovaný) jeho řidiče je rozhodující, že uvedení registrační značky uvedeného vozidla v rozhodnutích obou správních orgánů, tedy SPZ „X“, se zcela ztotožňuje s podklady uvedenými ve správním spise, tj. zejména s úředním záznamem ze dne 25.4.2009, dále tento údaj o uvedené registrační značce je uveden ve shodě i na fotografii založené ve správním spisu, v němž je tato registrační značka zcela jasně zřetelná na dvou snímcích, přičemž na této fotografii je i údaj o výše zmíněné naměřené rychlosti, přičemž žalobce sám uvedený údaj o zmíněné registrační značce tohoto vozidla nezpochybnil, a to jak při ústním jednání konaném dne 28.7.2009, tak ani v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Skutečnost, že vozidlu výše uvedené registrační značky byla dne 21.4.2009 ve výše zmíněnou dobu a na výše zmíněném místě naměřena rychlost blíže uvedená v rozhodnutí o přestupku, přičemž na základě předloženého dokladu totožnosti zjistila příslušnice hlídky Policie ČR nstržm. L. Š., že řidičem vozidla s uvedenou registrační značkou byl žalobce, žalobce nezpochybnil, přičemž výše zmíněný závěr vyplývá nejen z úředního záznamu ze dne 25.4.2009 , ale i z výslechu svědků, a to nstržm. L. Š. a nstržm. D. přičemž tyto důkazy výslechem svědků byly provedeny dne 29.10.2009. Jinými slovy, žalobce nikdy, a to ani v žalobě, nepopřel, že by vozidlo výše zmíněné registrační značky v inkriminovanou dobu, tj. v okamžiku spáchání zmíněného přestupku, neřídil on. Pro určení uvedeného vozidla a jeho řidiče není rozhodný údaj o tom, zda vůz zachycený na fotografii skutečně patří žalobci, či výše zmíněným obchodním společnostem, ale rozhodující je skutečnost, že předmětem výše zmíněného měření rychlosti bylo vozidlo výše uvedené registrační značky, a dále byla rozhodující skutečnost, že bylo prokázáno, že vozidlo právě výše zmíněné registrační značky řídil žalobce. Proto soud nepovažoval za nutné provádět důkaz „zákonnou evidencí silničních vozidel, aby bylo prokázáno, že na žalobce“, respektive na výše zmíněné obchodní společnosti, je registrováno vozidlo Audi A4 Avant v barvě černé, zachycené na fotografii. Pro spáchání výše zmíněného přestupku není rozhodné, zda vozidlo, jehož řidič spáchal zmíněný přestupek, je v majetku řidiče či výše zmíněných obchodních společností. Takovou podmínku pro naplnění skutkové podstaty výše zmíněného přestupku platná zákonná úprava nestanoví. Pokud žalobce uvedl, že je „s podivem, že svědek nstržm. Š. ve své výpovědi rovněž uvádí, že v inkriminovaný den zastavila vůz Audi A8“, tak žalobce přehlédl, že takto uvedená svědkyně v rámci jejího výslechu provedeného u správního orgánu I. stupně nevypovídala ve svědecké

výpovědi. Ta jen uvedla, že „v 7:25 hod. na silnici č. I/36 u nadjezdu Paramo zastavila předepsaným způsobem zastavovacím terčem osobní vozidlo Audi A8, „X“, které přijíždělo ve směru od Hradce Králové a byla mu naměřena rychlost 111 km/hod.“ Dále uvedla, že na její výzvu „řidič předložil doklady potřebné pro provoz vozidla (OP, ŘP německý a doklady od vozidla, které bylo registrováno v ČR). Dle předloženého dokladu totožnosti bylo zjištěno, že se jedná o F. J.E. svědkyně neměla pochybnosti o totožnosti řidiče, neboť fotografie na občanském průkazu se shodovala s podobou řidiče. Řidič rozuměl česky, byl tedy poučen, že přestupek nelze řešit na místě, musí být předán dle zákona k projednání správnímu orgánu“. Není tedy pravdou, že by uvedená svědkyně uvedla, že v inkriminovaný den zastavila vůz popsaný slovy pouze „Audi A8“. V tomto směru tak žalobce poněkud zamlžuje skutečný stav věci, anebo se dostatečně neseznámil před sepisem žaloby s podklady žalovaného rozhodnutí.

Úvahy žalobce, zda v případě fotografie obsažené ve správním spisu, je na této fotografii Audi, model A4 Avant a nikoliv model A8, jenž řídil žalobce, tak úvaha o konkrétním modelu a barvě zmíněného vozidla nebyla rozhodujícím údajem pro specifikaci výše zmíněného vozidla, neboť rozhodujícím údajem pro určení uvedeného vozidla a určení osoby řidiče, tedy žalobce jako přestupce, byl údaj o výše zmíněné registrační značce tohoto vozidla. A tento údaj žalobce nezpochybnil. Ostatně obě výše zmíněná rozhodnutí, tj. rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalovaného, uvádějí zcela shodný popis uvedeného vozidla, když ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně je uvedeno toto vozidlo tak, že se jedná o tovární značku Audi, r. z. „X“, přičemž tento údaj uvádí shodně i žalovaný v žalovaném rozhodnutí. Jinými slovy, určení barvy a modelu vozidla tovární značky Audi nebylo základem pro specifikaci výše zmíněného vozidla, které je zachyceno na fotografii z provedeného měření rychlosti výše zmíněného. V tom případě nezbylo soudu než přisvědčit vyjádření žalovaného uvedenému v jeho podání ze dne 13.9.2010, že jak ze spisové dokumentace, tak z výslechu policistů je zřejmé, že bylo zastaveno vozidlo Audi, reg. zn. „X“, jehož řidič byl po zastavení policisty ztotožněn. Tímto řidičem byl žalobce, který tuto skutečnost nerozporoval. Eventuelní změna v konstrukční řadě vozidla Audi nemůže dopadat na zákonnost rozhodnutí. Správné je tedy tvrzení žalovaného, že „rozhodující je registrační značka vozidla a osoba řidiče, která byla jednoznačně prokázána“. Námitku uvedenou v tomto žalobním bodu tedy krajský soud neshledal za důvodnou.

Ad 2) Ve vztahu k tomuto žalobnímu bodu a v něm uvedeným námitkám týkajícím se údajného porušení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích v souvislosti s jednáním dne 29.10.2009 a s omluvou žalobce z tohoto jednání [srov. viz žalobní bod ad 2), písm. ad a), ad b), ad c), ad d)] krajský soud uvádí k jednotlivým uvedeným námitkám následující argumentaci:

Ze správního spisu soud zjistil, že podle doručenky připojené k čl. 33 správního spisu, převzal žalobce dne 9.10.2009 předvolání obviněného k ústnímu jednání, přičemž toto jednání bylo stanoveno na den 29.10.2009 ve 13:30 hod. v budově Magistrátu města Pardubic, nám. Republiky 12, I. patro, dv. č. 208. Zároveň v tomto předvolání byl žalobce poučen o tom, že pro případ omluvy, aby mohla být omluva přijata, musí být uplatněna včas (zpravidla ve chvíli, kdy se osoba o překážce, která jí brání zúčastnit se ústního jednání, dozví, nejpozději před začátkem ústního jednání), musí obsahovat konkrétní důležitý důvod a musí být řádně doložena (např. listinami) tak, aby si správní orgán mohl ověřit její pravdivost. Zároveň byl žalobce upozorněn na to, že „k akceptaci omluvy nedochází automaticky (až po posouzení její řádnosti a včasnosti) a pro ověření, zda omluva byla přijata, je možno využít shora uvedeného čísla“ (tj. telefonního čísla uvedeného v záhlaví uvedeného předvolání k ústnímu jednání – pozn. krajského soudu). Zároveň byl žalobce jako obviněný poučen o tom, že podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, odmítne-li se obviněný k ústnímu jednání dostavit, anebo se nedostaví bez náležité omluvy či důležitého důvodu, může být věc projednána v jeho nepřítomnosti. Dále ze správního spisu vyplývá, že dne 27.10.2009 bylo správnímu orgánu I.stupně doručeno podání žalobce, v němž žalobce reagoval na zmíněné předvolání s tím, že v den, kdy se mělo uvedené jednání konat, má firma Goldfein Backwaren GmbH jednání „s naší domácí bankou, kde se jedná o prodloužení – prolongaci naší smlouvy s bankou. Tento termín nemůže být bankou bohužel přesunut a pan E. musí být přítomen“. Zároveň v tomto podání byla obsažena žádost o přesunutí ústního jednání do termínů určených v tomto podání.

Jak vyplývá z protokolu o ústním jednání ze dne 29.10.2009 a z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, správní orgán I. stupně uvedenou omluvu neakceptoval, respektive neakceptoval důvody v ní uvedené.

Podle ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, o přestupku koná správní orgán v I. stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit, nebo se nedostaví bez náležité omluvy, nebo důležitého důvodu.

V dané věci je nepochybně stěžejní otázkou výklad pojmu „náležitá omluva“ ve smyslu ust. § 74 odst. 1 přestupkového zákona.

Pro posouzení zákonnosti postupu správního orgánu I. stupně, který neshledal jako náležitou omluvu žalobce z nařízeného ústního jednání, přičemž se jednalo o výše zmíněnou omluvu obsaženou v podání žalobce ze dne 24.10.2009, je základní otázkou zákonnost správní úvahy správních orgánů týkající se důvodnosti (respektive slovy zákona „náležitosti“) této omluvy z jednání ve smyslu § 74 odst. 1 přestupkového zákona. Pokud by se totiž prokázala důvodnost této omluvy, tak by ústní jednání konané dne 29.10.2009 bylo nezákonné. Pokud by se však prokázala nedůvodnost uvedené omluvy, tak by uvedené jednání proběhlo v souladu s platnou právní úpravou a věc bylo možné projednat při uvedeném jednání bez přítomnosti žalobce jako obviněného (§ 74 odst. 1 zákona o přestupcích).

Správní orgán I. stupně v žalovaném rozhodnutí tuto otázku posoudil takto:

„Dne 27.10.2009 byla správnímu orgánu doručena omluva nepřítomnosti obviněného u ústního jednání dne 29.10.2009, kterou zdůvodnil pracovním jednáním s bankovní institucí, u kterého musí být přítomen. K tomuto správní orgán uvádí, že pracovní vytížení obviněného nepovažuje za důležitý důvod, pro který by termín ústního jednání odročil na jiný termín a to i vzhledem k tomu, že na tento termín byli řádně předvolání dva svědci, jejichž výslech obviněný v rámci dokazování požadoval. Správní orgán neuznání omluvy nepřítomnosti obviněného rovněž odůvodňuje tím, že obviněný svou omluvu nepodložil příslušnými listinami, které by dokládaly termín obchodní schůzky a ze kterých by bylo rovněž možné vyčíst, kdy ke sjednání obchodní schůzky došlo, tedy, zda v době, kdy obviněný sjednával termín pracovního jednání již věděl o nařízeném ústním jednání, či nikoli. Správní orgán omluvu neúčasti obviněného neuznal rovněž z důvodu termínu podání omluvy. Pokud bylo

pracovní jednání obviněných naplánováno před oznámením termínu ústního jednání, měl obviněný odeslat omluvu včas, tedy ihned poté, co mu bylo doručeno předvolání k ústnímu jednání a ne dva dny před termínem ústního jednání, jak bylo obviněným učiněno. V případě, že obviněný obdržel oznámení o ústním jednání dříve než si domluvil pracovní schůzku, měl se termínu ústního jednání podřídit a pracovní schůzku si domluvit na jiný termín. S ohledem na shora uvedené přistoupil správní orgán, v souladu s ustanovením § 74/1 zákona o přestupcích k projednání přestupku bez přítomnosti obviněného. Obviněný nevyužil práva zvolit si v řízení zmocněnce.“

Krajský soud neshledal výše uvedené úvahy správního orgánu za takové, jež by mohly být považovány za překročení zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jeho zneužití (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). V podstatě se jedná o to, zda výše zmíněný důvod omluvy z nařízeného ústního jednání u správního orgánu může sám o sobě bez dalšího obstát pro zhodnocení této omluvy jako „náležité“ ve smyslu ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. Krajský soud je v souladu s právním názorem NSS přesvědčen o tom, že omluvy z důvodů byť i neodkladných služebních či soukromých záležitostí, stěží mohou mít přednost před záležitostmi úředními (srov. rozsudek NSS ze dne 21.1.2010, čj. 2As 8/2009-95). Pokud obviněný v přestupkovém řízení hodlá dosáhnout toho, aby správní orgán akceptoval jeho omluvu, je nutné, aby tvrdil takové skutečnosti v omluvě, jež jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání omluvit. Omluva z důvodu byť i neodkladné služební či soukromé záležitosti stěží může mít přednost před záležitostmi úředními. Navíc pokud by chtěl obviněný dosáhnout posouzení omluvy jako náležité, musí důvod omluvy doložit (např. listinami) tak, aby si správní orgán mohl ověřit její pravdivost. O tom byl ostatně žalobce poučen v předvolání ze dne 7.10.2009, jež žalobce dne 9.10.2009 převzal. Důvod výše uvedené omluvy nemohl sám o sobě obstát (argumentace soudu viz výše), avšak i kdyby tento důvod mohl být právně relevantním důvodem omluvy jako náležité ve smyslu ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, tak důvod této omluvy žalobce v omluvě ani nedoložil. Tvrzení žalobce obsažené v jeho omluvě ze dne 24.10.2009 o tom, že v den nařízení jednání má výše zmíněná firma „jednání s naší domácí bankou“, přičemž se jednalo o „prodloužení – prolongaci naší smlouvy s bankou“, je tedy možné podřadit pod služební záležitost žalobce, jež však nemá přednost před záležitostmi úředními, tedy před jednáním přestupkové komise. Navíc toto tvrzení žalobce, včetně dalšího tvrzení o tom, že uvedený termín nemůže být bankou „bohužel“ přesunut a žalobce musí být přítomen jednání „s domácí bankou“, vůbec nedoložil, přičemž správní orgán I. stupně nebyl povinen vyzývat žalobce k doložení uvedeného tvrzení, když zároveň tento důvod nebylo možné podřadit pod náležitou omluvu ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona o přestupcích. Navíc, i kdyby však tento důvod omluvy mohl obstát, tak v daném případě nic nebránilo žalobci, aby doložil tento důvod příslušnými listinami či jinými důkazy přímo současně s uvedenou omluvou. K tomu lze snad jen dodat, že není to přestupce, kdo z důvodu vyřizování byť i neodkladných služebních či soukromých záležitostí má právo určovat a navrhovat správnímu orgánu, kdy má nařizovat ústní jednání, ale je tomu přesně naopak. Je to totiž přestupce, kdo je povinen přizpůsobit vyřizování svých služebních či soukromých záležitostí procesnímu postupu přestupkového orgánu. Navíc, i kdyby uvedený důvod obstál, což soud nepřipustil ve výše zmíněné argumentaci, tak pro případnou důvodnost omluvy by bylo rozhodující, zda by žalobce jako obviněný doložil k omluvě listiny, jež by dokládaly skutečnost, zda ke sjednání uvedeného jednání s bankou o prolongaci úvěru došlo v době, když žalobce věděl o nařízeném ústním jednání či nikoliv. Pokud by čistě teoreticky bylo možné podřadit vyřízení služební záležitosti pod náležitou omluvu podle § 74 odst. 1 zákona

o přestupcích (což soud nepřipouští – viz argumentace výše), tak by samozřejmě nebylo možné, aby žalobce v době, kdy věděl o nařízeném jednání u správního orgánu I. stupně, si sjednával pracovní schůzky, a to i byť v neodkladné služební záležitosti. V takovém případě by však tuto skutečnost musel doložit žalobce již současně s omluvou, když nelze spravedlivě po správním orgánu I. stupně požadovat, aby prováděl jakákoliv další šetření týkající se prokázání důvodnosti této omluvy.

K jednotlivým námitkám uvedeným v žalobním bodu ad 2) krajský soud uvádí následující argumentaci:

Ad 2 a): Není pravdou, jak tvrdil žalobce v žalobě, že správní orgány, jakož i soudy ve správním soudnictví „zásadně uznávají jako dostatečný důvod pro odročení jednání např. zahraniční dovolenou“. Zahraniční dovolená účastníka přestupkového řízení sama o sobě bez dalšího není podle konstantní soudní judikatury „dostatečným důvodem pro odročení jednání“. Aby takový důvod obstál pro „náležitou omluvu“ ve smyslu ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, musí se jednat o „předem naplánovanou zahraniční cestu, respektive dovolenou, kterou by účastník řízení přesvědčivým způsobem prokázal“ (srov. rozsudek NSS ze dne 14.5.2009, čj. 7As 28/2009-99). Pokud by tedy hodlal žalobce srovnávat tento důvod s účastí na obchodní schůzce jako důvodem omluvy v dané věci, jak v podstatě činil v této části žaloby, tak by musel přihlédnout k dalším skutečnostem pro posouzení důvodnosti omluvy uvedené ve výše zmíněné judikatuře, což žalobce neučinil. V případě zahraniční dovolené žalobce přehlédl, že zahraniční dovolená obviněného v přestupkovém řízení může být jako důvod pro náležitou omluvu považována jen v případě, pokud by byla předem plánovaná. Pokud by chtěl žalobce srovnávat tento důvod omluvy s obchodní schůzkou, tak by v případě, že by obchodní schůzka sama o sobě byla právně relevantním důvodem pro omluvu z jednání (což soud nepřipustil ve výše zmíněné argumentaci), tak argumentum a simili by bylo možné v takovém případě dovodit, že by obchodní schůzka též musela být předem plánovaná, tedy musela by být dohodnuta a stanovena ještě před tím, než by se obviněný z přestupku dozvěděl o nařízení ústního jednání z předvolání v přestupkové věci. Navíc by pak tuto skutečnost, tj. předem naplánovanou obchodní schůzku, musel přestupce prokázat současně s omluvou. V projednávané věci však žalobce jednak ani netvrdil, že by uvedenou obchodní schůzku sjednal ještě před tím, než mu bylo doručeno výše zmíněné předvolání k ústnímu jednání, zároveň však ani tuto skutečnost neprokázal současně s touto omluvou. Ale i kdyby tak učinil, tak podle názoru krajského soudu nemůže mít vyřizování soukromých či služebních záležitostí přednost před jednáním v přestupkové věci.

Ad 2 b): Není pravdou, že by správní orgán I. stupně „nepřípustně rozšířil“ závěry uvedené v rozsudku NSS ze dne 22.2.2006, čj. 1As 19/2005-71. Správní orgán I. stupně odkázal na právní názor NSS uvedený v tomto rozsudku, který se týkal výkladu pojmu „projednání věci“ ve smyslu ust. § 74 odst. 1, přičemž z tohoto rozsudku správní orgán I. stupně uvedl, že projednáním věci dle § 74 zákona o přestupcích je třeba rozumět nejen její projednání, ale též rozhodnutí o ní. Na této úvaze správního orgánu I. stupně nenachází krajský soud nic nesprávného či nezákonného. V této souvislosti dále správní orgán I. stupně konstatoval, že obviněný se svojí neúčastí na ústním jednání zbavuje práva na projednání věci, ještě před vydáním rozhodnutí, kde může navrhovat důkazy, podávat další návrhy a vyjadřovat se ke všem okolnostem, které se mu kladou za vinu. Zároveň z uvedeného rozsudku uvedl názor NSS o tom, že „smyslem citovaného ustanovení (tj. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích – pozn. krajského soudu) je totiž umožnění účastníkovi řízení, aby mohl uplatnit své výhody, případně učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. V tom případě již není nutné poučení dle § 36 odst. 3 správního řádu poté, co proběhlo ústní jednání v souladu s § 73 a 74 zákona o přestupcích“. Uvedené závěry převzaté ze zmíněného rozsudku NSS nepovažuje krajský soud za nepřípustné rozšíření závěru NSS, když rozhodující je platná právní úprava. A ta jasně stanoví, že věc lze projednat v nepřítomnosti obviněného z přestupku nejen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání přestupku dostavit, ale i v případě, že se nedostaví bez náležité omluvy nebo náležitého důvodu. Proto výše uvedený závěr správního orgánu I.stupně týkající se výkladu pojmu „projednání věci“ a závěru o tom, že již není nutné poučovat obviněného z přestupku podle § 36 odst. 3 správního řádu, je v souladu s výše zmíněným rozsudkem NSS.

Ad 2 c): Jakkoliv podrobně krajský soud studoval obsah žalovaného rozhodnutí, a to zejména na str. 7, nikde v něm není ani zmínka o tom, jak tvrdí žalobce v této části žaloby, že „rozhodnutí o této otázce (posouzení omluvy správním orgánem dle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích – pozn. krajského soudu) je předmětem libovůle správního orgánu I. stupně.“ Posouzení omluvy z nařízeného jednání přestupkové komise má charakter správního uvážení, nikoliv „libovůle správního orgánu I. stupně“, jak žalobce uvedl. Ostatně, že toto posouzení má charakter správního uvážení, jak uvedl žalovaný na str. 7 žalovaného rozhodnutí, je předmětem zcela shodného tvrzení žalobce jak v jeho odvolání, tak i v podstatě v žalobě. Ostatně skutečnost, že posouzení náležitostí omluvy ve smyslu ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích je součástí diskrečního oprávnění svěřeného správnímu orgánu ust. § 74 zákona o přestupcích, potvrdil i NSS v rozsudku ze dne 30.5.2008, čj. 2As 16/2008-41, na který správně odkázal i žalovaný v žalovaném rozhodnutí na str. 6. V tom případě krajský soud nepochopil, jak mohl žalobce v žalobě dospět k závěru, že žalovaný na str. 7 uvedl výše uvedené tvrzení „o libovůli správního orgánu I. stupně“.

Vzhledem k tomu, že žalobcem uvedený důvod omluvy nebyl a ani nemohl být považován za právně relevantní důvod pro posouzení omluvy žalobce z jednání jako náležitý ve smyslu ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích (argumentace soudu viz výše), tak nelze brát do úvahy skutečnosti při hodnocení omluvy správním orgánem I. stupně, jež žalobce uvedl v této části žalobci (pod body 1 až 4 v části VI. žaloby). Navíc žalobcem uvedené skutečnosti jsou pouhou spekulací bez prokázání pravdivosti tvrzení uvedených v této části žaloby. Ne každé jednání s bankou může mít v důsledku absence jednatele obchodní společnosti přímé dopady nejen na obchodní společnost, ale i na třetí osoby (zaměstnance a obchodní partnery uvedené společnosti). To je pouhá spekulace, když navíc žalobce k tomuto tvrzení ani nedoložil, že jednání s bankou nebylo možné přeložit na jiný termín. Navíc, jak již opakovaně soud výše uvedl, důvod omluvy použitý žalobcem, sám o sobě obstát nemohl, když služební záležitosti nemohou mít přednost před účastí žalobce na ústním jednání v přestupkovém řízení. V tomto případě je ale bezvýznamné zabývat se tím, zda měl či neměl správní orgán I. stupně „prima facie“ vzít do úvahy žalobcem uvedené skutečnosti. Správní orgán I. stupně tedy nepochybil, když neuznal a ani v podstatě nemohl uznat výše zmíněný důvod omluvy, tedy postupoval podle platné právní úpravy, neboť ta mu stanoví možnost postupu, kdy v takovém případě může věc projednat v nepřítomnosti obviněného z přestupku. V takovém případě není v podstatě ani nutné podrobovat „testu proporcionality“ uvedený postup správního orgánu I. stupně. Samozřejmě lze přisvědčit žalobci v tom, že „v demokratické společnosti by mělo mít zásadně přednost před pouhým rychlým projednáním věci“ uplatnění práv žalobce v přestupkovém řízení. Zároveň je pravdou, že význam ústního jednání při uplatňování práv obviněné osoby zdůraznil i NSS v žalobcem citovaném rozsudku ze dne 14.5.2009, čj. 7As 28/2009-99. V tomto rozsudku však není ani zmínka o tom, že když správní orgán využije možnosti postupu uvedeného v § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, tedy v případě, že zcela správně vyhodnotí omluvu obviněného z přestupku jako nenáležitou a věc projedná v jeho nepřítomnosti, tak že by v takovém případě postupoval nezákonně. Právo na spravedlivý proces neznamená, že když správní orgán projedná v souladu s platnou zákonnou úpravou věc v nepřítomnosti obviněného z přestupku, tedy v souladu s § 74 odst. 1, že by v takovém případě bylo toto právo na spravedlivý proces porušeno. Kdyby tomu tak bylo, tak by muselo být samotné ust. § 74 odst. 1 v rozporu s ústavním právem obviněného na spravedlivý proces. Tomu však tak není. V takovém případě není tedy ani nutné a v podstatě ani možné, aby byl uvedený postup podrobován „testu proporcionality“, když postup správního orgánu I. stupně byl zcela v souladu se zákonnou právní úpravou.

Ad 2 d): Žalobce v této části žaloby (část VII., str. 6) vyzval soud, aby srovnal rozsudek NSS ze dne 25.1.2010, čj. 2As 8/2009-95 in fine, a to v souvislosti s žalobcovou námitkou o tom, že po doručení až do vydání napadeného rozhodnutí se správní orgán I. stupně k omluvě „nikterak nevyjádřil a ponechal tak žalobce v domnění, že omluva byla jako řádná přijata“. Tím byla údajně žalobci znemožněna osobní účast na jednání. K tomu soud uvádí následující závěry.

Předně je nutné konstatovat, že totožnou námitku uplatnil žalobce již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Pro zhodnocení zákonnosti žalovaného rozhodnutí je tedy podstatné, jakým způsobem se s touto námitkou vypořádal žalovaný správní orgán. Soud ve správním soudnictví by se totiž v takovém případě nemohl vyjadřovat k námitce, kterou uplatnil žalobce již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně takovým způsobem, že by nahrazoval činnost odvolacího správního orgánu. Krajský soud totiž není další třetí instancí ve správním řízení. V případě drobných odchylek, tj. jestliže krajský soud se zcela neztotožní s tím, jak se odvolací orgán vypořádal s touto odvolací námitkou, může pouze korigovat právní názor, o který se opírá žalované rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 28.7.2009, čj. 8Afs 51/2007-87). Zároveň je nutné připomenout, že pokud žalobce uplatní stejným způsobem námitku jak v odvolání, tak i v žalobě, tak v takovém případě nemůže soud ve správním soudnictví zcela změnit právní názor odvolacího správního orgánu, když podstatná změna právního názoru odvolacího orgánu soudem ve správním soudnictví by mohla vést k nezákonnosti rozhodnutí soudu. Proto krajský soud se musel zaměřit na posouzení zákonnosti úvah žalovaného v případě totožné odvolací námitky. Žalovaný k uvedené námitce uvedl následující:

„V další námitce obviněný napadá skutečnost, že jej správní orgán I. stupně ponechal v domnění, že jeho omluvě bylo vyhověno, aniž by tušil, že ji správní orgán I. stupně nepovažoval za důvodnou a provedl tak jednání v jeho nepřítomnosti, čímž zkrátil obviněného na jeho právech a porušil tak právo na spravedlivý proces jak jej definuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění dodatkových protokolů. V této věci obviněný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.1.2010, čj. 2As 8/2009-95, který uzavřel, že tím mohlo být reálně zasaženo do práva na spravedlivý proces tak, jak jej definuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění dodatkových protokolů, které se dle ustálené judikatury vztahuje i na řízení o správních deliktech. Odvolací orgán k uvedenému judikátu Nejvyššího správního soudu uvádí, že tento judikát na předmětnou věc nedopadá. Judikát se dotýkal řízení vedeného před krajským soudem v režimu soudního řádu správního. Probíhající správní řízení však spadá pod režim správní řádu, resp. zákona o přestupcích. Přestupkového řízení (o které v daném případě jde), obsahuje speciální procesní ustanovení ve vztahu k úpravě ve správním řádu a není v něm stanovena žádná povinnost správního orgánu informovat obviněného před konáním ústního jednání o tom, zda jeho omluva byla přijata jako řádná či nikoliv, a zda proběhne ústní jednání bez přítomnosti obviněného. Tato povinnost nevyplývá ani ze zákona o přestupcích (příp. správního řádu), ani z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. Povinnost oznámení nepřijetí omluvy jako řádné (před konáním ústního jednání) by měla za následek praktickou nemožnost konání jakéhokoliv ústního jednání před správním orgánem v nepřítomnosti obviněného, zejména pokud omluvu obviněný doručí těsně před konáním ústního jednání (v dané věci 2 dny před konáním ústního jednání). Správní orgán I. stupně tedy dle názoru odvolacího orgánu neměl povinnost informovat obviněného o nepřijetí omluvy před konáním ústního jednání, a proto námitku obviněného odmítl. Odvolací orgán dodává, že správní orgán I. stupně všechny své úvahy a závěry, kterými se řídil při hodnocení důkazů a vyjádření obviněného, uvedl ve svém rozhodnutí (čl. 50-56 správní spisu) zcela v souladu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu.“

Výše uvedený citovaný právní názor žalovaného považuje krajský soud za zcela správný a zcela se s ním ztotožňuje. Zároveň krajský soud nevidí důvod pro to, aby jinými slovy opětovně opakoval výstižná tvrzení žalovaného v této části žalovaného rozhodnutí. Ostatně možnost, že se krajský soud ztotožní s argumentací v žalovaném rozhodnutí, připouští i NSS, který uvedl, že: „sluší se uvést, že i NSS často odkazuje na závěry již v řízení učiněné, jak již krajským soudem či žalovaným, neb i v souladu se zásadou hospodárnosti a ekonomie řízení není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně „opakovat“ již správně vyřčené, ale přezkoumat dříve učiněné závěry, přičemž pokud u přezkumného orgánu padne shoda na učiněných závěrech, není důvodu, proč by na ně nemohlo být odkázáno“ (srov. rozsudek NSS ze dne 2.7.2007, čj. 4As 11/2006-86). K tomu považoval krajský soud za nutné mírně korigovat uvedený právní názor, respektive názor doplnit o následující argumentaci:

Žalobcem aplikovaný rozsudek NSS na daný případ vůbec nedopadá. Každý judikát včetně právních, tedy shrnutí právního názoru obsaženého v rozhodnutí soudu, nepředstavuje obecně platné pravidlo schopné samostatné existence, nýbrž je třeba jej vnímat jednak v kontextu právní normy, kterou má vykládat, a jednak v kontextu skutkových a právních okolností rozhodnutí, z něhož pochází (rozsudek NSS ze dne 11.9.2008, čj. 2As 57/2008-84). Žalobcem citovaný rozsudek ze dne 25.1.2010 výše zmíněného čísla jednacího se vůbec netýká případu, kdy by se jednalo o omluvu z jednání v přestupkovém řízení, ale tento judikát se dotýkal řízení vedeného před krajským soudem podle soudního řádu správního, tedy ve zcela jiném řízení. A samozřejmě v soudním řízení platí zcela jiná pravidla než ve správním řízení, což je jistě žalobci známo. Ve správním řízení je správní orgán vázán ústavním imperativem v podobě povinnosti orgánu veřejné moci činit, co mu zákon ukládá. Tento ustavní imperativ je obsažen v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. V dané věci platná právní úprava nestanoví správnímu orgánu v přestupkovém řízení povinnost či možnost, aby v případě, když nevyhodnotí omluvu obviněného jako náležitou ve smyslu § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, seznámil ihned

s výsledkem správního uvážení týkajícího se posouzení náležitosti omluvy obviněného, tj. v daném případě žalobce. Žalobce jako obviněný z přestupků nemůže bezdůvodně spoléhat na to, že správní orgán vyhodnotí jeho omluvu jako náležitou. Naopak je podle názoru krajského soudu na obviněném, aby si sám zjistil, zda správní orgán vyhodnotil jeho omluvu jako náležitou, zda se tedy jednání nařízené správním orgánem na určitý den bude či nebude konat. Přestože krajský soud již výše konstatoval v souladu s žalovaným, že výše zmíněný rozsudek NSS na danou věc vůbec nedopadá, když se jedná o zcela jiné řízení, tedy v daném případě nelze použít tento rozsudek ani analogicky pro správní řízení, když se týká soudního řízení ve správním soudnictví, tak ani při odhlédnutí k výše zmíněným závěrům by nemohl krajský soud se ztotožnit s argumentací žalobce uvedenou v této části žaloby.

V uvedeném rozsudku NSS (ze dne 25.1.2010, čj. 2As 8/2009-95 in fine) je totiž řešena situace, kdy v projednávané věci krajský soud, aniž mu to ukládala platná právní úprava, zvolil takový postup, kdy doručoval sdělení o tom, že žádosti o odročení jednání nevyhověl. V takovém případě NSS shledal za nesprávný postup, kdy krajský soud toto sdělení o nevyhovění žalobcově omluvě z ústního jednání nezaslal na adresu, kde se žalobce zdržoval a žalobce tak neměl možnost dozvědět se o tom, že jeho omluva z jednání nebyla akceptována, a tohoto jednání se účastnit. Pokud by však krajský soud nezvolil takový postup, tj. nesdělil by žalobci, že jeho omluva z jednání, respektive žádost o odročení jednání nebyla akceptována, tak by se krajský soud nedopustil porušení žádného ustanovení platné právní úpravy, neboť platná právní úprava soudu nepřikazuje, respektive nestanoví povinnost, aby v případě, že účastník řízení požádá o odročení jednání, tak aby soud zaslal sdělení tomuto účastníkovi o tom, že této žádosti nevyhověl. Když už tak žalobce by chtěl použít analogii, tak v takovém případě by při srovnání platné právní úpravy týkající se tohoto postupu soudu bylo možné použít analogii s občanským soudním řízením, respektive s právní úpravou občanského soudního řízení obsaženou v občanském soudním řádu. Ta stanoví, že nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádá z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění). Soudní řád správní narozdíl od této platné právní úpravy v případě existence důležitých důvodů nevyžaduje, aby účastník o odročení jednání výslovně požádal. Vždy se však musí jednat o důležité důvody, přičemž o tom, zda je takový důvod pro odročení jednání dán, rozhoduje soud, který není povinen účastníka řízení před vydáním rozhodnutí v jeho nepřítomnosti informovat o tom, že neuznal jeho důvody omluvy z jednání včetně žádosti o odročení jednání za důvodné. Podle konstantní soudní judikatury převládá názor, že „nelze též dovodit, že by zákon požadoval, aby soud v případě, že žádosti o odročení jednání nevyhoví, účastníka o nevyhovění vyrozuměl; je proto věcí účastníka se přesvědčit, zda návrhu na odročení bylo vyhověno“ (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.12.1998, sp. zn. 2Cdo 2078/97, publikované v Soudních rozhledech, ročník 2000, číslo 12, totéž zopakoval NS ČR v usnesení ze dne 14.10.2003, sp.zn. 22 Cdo 1962/2003).

Pokud by tedy byla možná analogie (což soud nepřipouští, viz argumentace soudu výše), tak ve světle výše zmíněné judikatury týkající se výkladů této problematiky zákon soudu neukládá, aby informoval účastníka o tom, že žádosti o odročení jednání, respektive o uznání důvodu omluvy z jednání spojené s žádostí o odročení jednání, nevyhověl, když je přímo „věcí účastníka přesvědčit se, zda návrhu na odročení bylo vyhověno“. Pak by v případě aplikace této analogie tedy nepochybil ani správní orgán I. stupně, který žalobce

jako obviněného již v předvolání k výše zmíněnému jednání poučil o tom, že „k akceptaci omluvy nedochází automaticky a pro ověření, zda omluva byla přijata, je možné využít shora uvedeného čísla“ (telefonního čísla uvedeného na předvolání žalobce jako obviněného k ústnímu jednání ze dne 7.10.2009 - pozn. krajského soudu). Uvedené poučení není tedy žádným „donucením“ žalobce, aby si sám ověřil, zda jeho omluva je či není pro správní orgán dostatečná, když naopak platná právní úprava neukládá správnímu orgánu, aby výsledek svého správního uvážení o důvodnosti, respektive náležitosti omluvy, sděloval obviněnému před ústním jednáním. Pokud žalobce tvrdil, že se jednalo o donucení k takovému postupu ze strany správního orgánu I. stupně vůči cizinci, tak s touto námitkou se dostatečným způsobem vypořádal žalovaný na straně č. 9 žalovaného rozhodnutí, v němž uvedl následující:

„Dle ust. § 16 odst. 1 správního řádu se v řízení jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce, příp. v jazyce slovenském. Žádný právní předpis neukládá správním orgánům jednat a zasílat písemnosti v jiném jazyce než jazyce českém. Obviněný není občanem České republiky příslušející k národní menšině dle § 16 dost. 4, ani neslyšícím dle § 16 odst. 5 správního řádu, a proto mu nebyl správní orgán povinen ustanovit tlumočníka ani pořizovat překlady svých rozhodnutí. Správní orgán I. stupně tedy postupoval v souladu se zákonem a ze spisového materiálu nevyplývá, že by obviněného k něčemu nutil, či že by došlo k porušení jeho práv. Bylo pouze na obviněném, zda si k řízení přizve tlumočníka či bude předkládat svá podání v rodném jazyce současně s českým překladem. Tohoto obviněný také využil, když si při ústním jednání dne 28.7.2209 zvolil tlumočníka (čl. 24 správního spisu), který mu řízení překládal do rodného jazyka (němčina), a dále, když omluvu z ústního jednání nařízeného na 29.10.2009 obviněný zaslal v německém jazyce spolu s českým překladem. Nic by mu tedy nebránilo v tom, aby si zvolil tlumočníka pro případné telefonické potvrzení omluvy (jak tvrdí obviněný). Jedná se tak o pouhou domněnku obviněného, která nemá oporu ve spisovém materiálu a odvolací orgán ji odmítl.“ Protože tato námitka byla obsažena rovněž v odvolání a žalovaný ji výše zmíněným způsobem správně vyhodnotil jako nedůvodnou, přičemž výše citovaný názor žalovaného je zcela správný a krajský soud se s ním zcela ztotožnil, odkázal krajský soud v souladu s výše zmíněným judikátem NSS, jenž takový postup umožňuje, na uvedenou citovanou část žalovaného rozhodnutí.

Ad 3) Žalobce se zřejmě nedostatečně seznámil s obsahem žalovaného rozhodnutí, když tvrdil, že rozhodnutí zůstává „nenáležitě odůvodněno“ v případě údajných rozporů svědeckých výpovědí „obou policistů“ s výpovědí svědka T.von Z. a to „zejména ve vztahu k možné záměně vozidla“, jak konkrétně uvedl žalobce již v bodu ad 2) žaloby (viz část IV. – první odstavec v žalobě). Žalobce ale přehlédl, že jak žalobce při ústním jednání dne 28.7.2009 a posléze v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tak ani T. von Z. jako údajný spolujezdec žalobce ve svém dopisu ze dne 18.8.2009 (ve správním spisu tento dopis je založen) vůbec nevznesli uvedenou námitku týkající se „možné záměny vozidla“, když takovou námitku nově uvedl žalobce v žalobě v části IV. žaloby [žalobní bod ad 2)]. V tom případě je však naprosto neoprávněná výtka žalobce vůči žalovanému, že se nezabýval hodnocením této otázky, když námitku možné záměny vozidel vznesl v podstatě žalobce až v žalobě, takže na tuto námitku nemohl ani žalovaný logicky reagovat v žalovaném rozhodnutí.

Krajský soud tedy neuznal žádný žalobní bod z výše uvedených za důvodný a nemohl tedy se ztotožnit se závěrem žalovaného, že by v přestupkovém řízení byly porušeny ustanovení zákona o přestupcích, jež žalobce v žalobě uvedl, a ani nebyla porušena ustanovení správního řádu citovaná žalobcem v žalobě (viz část VIII. žaloby).

Krajský soud musel tedy žalobu jako nedůvodnou zamítnout (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

Ve vztahu k návrhu žalobce uvedenému v části IX. žaloby, jenž se týká návrhu na upuštění od trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců a pokuty ve výši 5000,-- Kč, uložených rozhodnutím správního orgánu I. stupně žalobci, dospěl soud k následujícím skutkovým a právním závěrům:

V této části žaloby se žalobce domáhal toho, aby soud postupoval podle ust. § 78 odst. 2 s.ř.s., podle něhož rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odst. 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoliv zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě.

Pro postup soudu podle tohoto ustanovení nebyla splněna základní zákonná podmínka stanovená v tomto ustanovení, a to, že trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši. Při stanovení druhu a výše sankce správní orgán I. stupně přihlédl zvláště k tomu, že v projednávané věci obviněný překročil max. povolenou rychlost o 47 km za hodinu v obci, což je překročení rychlosti značné. Proto krajský soud v souladu s názorem správního orgánu I. stupně považoval jednání obviněného za závažný přestupek, když jednání žalobce spočívající v nerespektování dopravního značení nelze považovat za okolnost vylučující protiprávnost. Svým jednáním žalobce mohl ohrozit nejen zdraví a životy ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích, ale i jejich majetek. Jak vyplývá ze správního spisu, v úseku, kde byla žalobci naměřena uvedená rychlost jako řidiči zmíněného vozidla, byla v inkriminovanou dobu nejvyšší dovolená rychlost snížena z důvodu souběhu dvou jízdních pruhů v jeden, který dále pokračoval nájezdem na křižovatku, kde vozidla brzdí. Správně tedy již správní orgán I. stupně konstatoval, a krajský soud se s tímto ztotožňuje, že „čím rychleji obviněný daným úsekem jede, tím se mu přímo úměrně prodlužuje brzdná dráha, což může mít tragické následky“. Vzhledem k uvedeným okolnostem daného případu mohlo mít překročení rychlosti v daném úseku v takové míře, kterého se dopustil žalobce jako řidič zmíněného vozidla, zcela tragické následky. Proto takové jednání si zasluhovalo adekvátní trest, který mohl být uložen v jiné, pro žalobce ještě nepříznivější výši, když za uvedené jednání může být uložena pokuta až do výše 10.000,-- Kč a zákaz činnosti až do jednoho roku. Krajský soud je tedy přesvědčen o tom, že v daném případě uložení uvedených trestů na samotné spodní hranici stanovené zákonem, bylo v projednávané věci naopak velmi mírné vzhledem k vysoké společenské nebezpečnosti protiprávního jednání žalobce jako řidiče zmíněného vozidla. Krajský soud je zároveň názoru, že nelze upustit od uloženého trestu v projednávané věci, neboť je nutné, aby uložená sankce působila na žalobce výchovně tak, že bude v budoucí době jako řidič respektovat a dodržovat v České republice zákonem stanovená pravidla silničního provozu. Pouhé projednání věci v přestupkovém řízení takovou funkci v projednávané věci mít podle názoru krajského soudu nemůže, a to tím spíše i proto, že žalobce v průběhu řízení v podstatě neuznal vůbec to, že by se uvedeného přestupku mohl dopustit a snažil se různými návrhy zpochybnit samotnou skutečnost, že vůbec uvedený

přestupek spáchal, i když naplnění skutkové podstaty uvedeného přestupku bylo zcela jasně v dané věci prokázáno (viz jeho zřejmě účelové tvrzení o záměně vozidla v žalobě, zpochybnění výše rychlosti jeho údajným spolujezdcem atd.). Zároveň je nutné, aby si žalobce v souvislosti s výchovným účelem uloženého trestu uvědomil, že pokud v České republice se dopustí takového závažného přestupku, tak se nemůže spoléhat, že před jeho řešením bude mít přednost vyřizování jeho služebních záležitostí. Pokud totiž by bylo od uvedených trestů upuštěno, tak by mohl žalobce nabýt dojmu, že když i takto závažným způsobem překročí rychlost a ohrozí ostatní účastníky silničního provozu, čili nebude respektovat platná pravidla silničního provozu v České republice, tak že se v podstatě ani „nic moc nestane“. Stačilo by tak pouze tvrdit, že v případě uložené sankce by byla „ohrožena prosperita třetích osob“, tj. obchodních společností, jichž je žalobce jednatelem. Pak by ovšem ad absurdum nebyl postižitelný za přestupkové jednání řidič, který je jednatelem obchodních společností, protože samozřejmě jednatel obchodních společností vždy musí mít prvořadý zájem na „prosperitě obchodní společnosti“. V důsledku uvedených trestů, uložených i v tak mírné hranici, by si měl žalobce jako řidič uvědomit, že výkon jeho funkce jednatele a zajištění „prosperity třetích osob“ mu nezajišťuje žádná privilegia jako řidiči motorového vozidla v silničním provozu, kdy platí stejná pravidla pro všechny řidiče stejným způsobem. Žalobce si zřejmě neuvědomil, že i daný případ podléhá základnímu požadavku na spravedlnost, obsaženému v nejznámější definici spravedlnosti, podle níž „se stejnými případy je třeba nakládat stejně a s různými případy různě“ – (tzv. Hartovo pojetí spravedlnosti). Není proto možné, aby při ukládání trestu řidiči motorového vozidla bylo zkoumáno, zda v důsledku uložení tohoto trestu byla ohrožena „prosperita třetích osob“, když tato „prosperita“ se nepochybně týká ekonomické situace obchodních společností, jichž je žalobce jednatelem. Žalobce si přece mohl uvědomit, že pokud takovým závažným způsobem poruší pravidla silničního provozu, tak takové jeho jednání může mít výše zmíněný důsledek v podobě trestu zákazu řízení motorového vozidla. Zároveň si sám musel být vědom, že svým protiprávním jednáním, ke kterému ho nenutily žádné zvláštní okolnosti, jež by vylučovaly protiprávnost jeho jednání (krajní nouze či nutná obrana) ohrožoval paradoxně sám nejen uvedenou „prosperitu“ (když by způsobil dopravní nehodu a utrpěl při ní vážná zranění, jež by mu nedovolila vykonávat funkci jednatele), ale, což je daleko závažnější, ohrozil životy a zdraví ostatních účastníků silničního provozu. A život a zdraví ostatních účastníků silničního provozu, včetně samotného žalobce, jsou snad důležitější než jakákoliv „prosperita“, to musí sám uznat i žalobce. Pokud proto tak žalobce činil, musel tak činit s uvedeným vědomím následku v podobě zmíněného trestu. Ostatně žalobce ani netvrdil, že nemohl vědět, že by takový důsledek ex lege v důsledku jeho protiprávního jednání nemohl nastat, a kdyby to tvrdil, platí zásada, že „neznalost zákona neomlouvá“.

Avšak i uvedený důvod žalobcem pro návrh na upuštění od uvedených trestů sám o sobě nemůže obstát. Jistě lze žalobci přisvědčit, že k řádnému výkonu funkce jednatele obchodních společností je třeba zajistit motorové vozidlo, když tento výkon „vyžaduje značnou mobilitu“. Není však dáno, a ostatně to ani sám žalobce netvrdil, že motorové vozidlo k výkonu funkce jednatele obchodní společnosti musí výlučně řídit pouze jednatel obchodní společnosti, tj. v daném případě žalobce. Žalobce si zřejmě neuvědomil, že žalobci uvedené motorové vozidlo nebylo „odňato“, ale pouze bylo uloženým trestem zakázáno žalobci řídit motorová vozidla. Žalobci jako jednateli obchodní společnosti nebylo uvedeným trestem zakázáno tímto vozidlem jezdit. Snad nechce žalobce tvrdit, že uvedené motorové vozidlo je vázáno pouze na osobu žalobce jako jeho řidiče. Funkci řidiče může samozřejmě

vykonávat někdo jiný než žalobce, a to buď z řad zaměstnanců obchodních společností, anebo najatý řidič, anebo si může samozřejmě obchodní společnost vyžádat pro výkon uvedené funkce jednatele obchodní společnosti za účelem dopravy žalobce jako jednatele obchodních společností na obchodní jednání vozidlo jiné firmy, a to nájmem vozidla či využitím taxislužby, jejichž síť je nejen v Německu, ale i v České republice značně rozsáhlá. Navíc jsou neakceptovatelná žalobcova tvrzení o zajištění „prosperity třetích osob“ a o možnosti vzniku „nenahraditelné újmy“ koncipovaná v obecné rovině, bez doložených konkrétních důkazů k prokázání těchto skutečností, ale i kdyby tak žalobce učinil, tak by tyto skutečnosti nemohly mít vliv na rozhodnutí soudu uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku. Další skutečnost, kterou žalobce již uvedl, a to, že žalobce nespáchal žádný další přestupek či trestný čin, zohlednil již správní orgán I. stupně při uložení uvedených trestů ve svém rozhodnutí, čili pokud tyto okolnosti již zhodnotil správní orgán I. stupně, netřeba aby je krajský soud zhodnocoval jiným způsobem, když s postupem a s úvahami správního orgánu I. stupně krajský soud se naprosto ztotožňuje. Z uvedených důvodů krajský soud rozhodl o zmíněném návrhu způsobem uvedeným ve výroku II. tohoto rozsudku.

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému toto právo soud nepřiznal, když mu podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.

Poučení: Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.). Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s., a contrario).

V Pardubicích dne 6. ledna 2011
JUDr. Jan Dvořák, v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Monika Marelová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru