Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

52 A 24/2016 - 162Rozsudek KSPA ze dne 11.01.2017

Prejudikatura

7 Afs 216/2006 - 63

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 As 47/2017

přidejte vlastní popisek

52A 24/2016 – 162

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: R.K., nar. „X“, bytem „X“, zastoupeného: Mgr. Jaroslav Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 30.12.2015, č.j. KrÚ 82979/2015/ODSH/12,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 5.10.2015, č.j. OSA/P-1007/15-D/20, jímž byl žalobce uznán vinným z porušení ust. § 4 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů a z naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, přičemž tohoto přestupku se dopustil tím, že dne 6.7.2015 okolo 9:56 hod. v obci Pardubice na pozemní komunikaci ul. Hradišťská (poblíž domu č.p. 243 – směr Staré hradiště), jako řidič vozidla zn. BMW reg. zn. (dále jen „rz“) XY nedbal dopravního značení, když překročil dopravní značkou IP 25a „Zóna s dopravním omezením“ stanovenou rychlost 40 o 13 km/hod., neboť mu byla strážníkem Městské policie Pardubice naměřena rychlost jízdy 53 km/hod. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení byla jako nejnižší skutečná rychlost jízdy naměřena rychlost jízdy 50 km/hod., obviněný tedy jako řidič uvedeného vozidla překročil v daném místě nejvyšší dovolenou rychlost (40 km/hod.) o 10 km/hod. Obviněný výše popsaným jednáním porušil ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a dopustil se tak z nedbalosti výše uvedeného přestupku. Za tento přestupek byla žalobci udělena pokuta ve výši 1.500,- Kč a dále povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Žalobce odůvodnil žalobu následujícím způsobem:

Předně namítl, že přestupek nemohl spáchat, neboť „v daném úseku je obecná úprava nejvyšší dovolené rychlosti stanovena místní úpravou na 40 km/h, když do Pardubic toho dne nepřijel jako řidič, ale jako spolujezdec, a tedy nesledoval při příjezdu do Pardubic dopravní značení, a nemohl si tak povšimnout příslušné dopravní značky IP 25a která měla stanovovat nejvyšší dovolenou rychlost na 40 km/h.“ Na tomto místě k tomu soud musí poznamenat, že toto tvrzení, tj. že byl pouze spolujezdcem, uplatnil žalobce až v žalobě, neboť tuto námitku nevznesl ani v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně a ani v odvolání, které podal pouze v blanketní formě. Dále žalobce uvedl svou polemiku k úvaze správního orgánu k otázce zavinění, tato úvaha je podle názoru žalobce nepřezkoumatelná. K tomu konstatoval, že se správní orgán nezabýval tím, že k naplnění zavinění ve formě nevědomé nedbalosti je nutné zjistit, zda řidič mohl a měl vědět, že svým jednáním porušuje nebo ohrožuje zájem chráněný zákonem. K uvedenému tvrzení, že v den spáchání přestupku „nepřijel do Pardubic jako řidič“, ale jako spolujezdec, navrhl důkaz výslechem svědka J.P. z Prahy. Další námitka míří proti vymezení místa přestupku, které nepovažuje žalobce za dostatečně konkrétně vymezené, k tomu uvedl bližší argumentaci s údaji, které podle jeho názoru svědčí o skutečném umístění dopravní značky IP 25b, kterou byla omezena rychlost na 40 km/h na pozemní komunikaci ul. Hradišťská v Pardubicích, kde bylo měření prováděno. K prokázání vzdálenosti dopravní značky od domu čp. 243 v místě měření navrhl provést důkaz ohledáním místa. Další námitka se týká bodového postihu, kdy podle názoru žalobce mělo být ve výroku rozhodnutí uvedeno, že s odsouzením z údajného přestupku je spojen též bodový postih. Poslední námitka se týká jeho tvrzení o tom, že zmocněnec v odvolání výslovně žádal správní orgán o poučení o tom, kdo bude ve věci rozhodovat, aby mohl případně namítat podjatost této osoby, tomu správní orgán nevyhověl, načež v žalobě uvedl žalobce rozsáhlou argumentaci údajně svědčící o krácení jeho práv v důsledku takového postupu (žalobce údajně byl omezen ve svém právu na obhajobu, neboť nemohl relevantně posoudit závažnost obvinění, legitimně očekával, že bude vyrozuměn o tom, kdo je oprávněnou úřední osobou v jeho věci atd.). Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl argumentaci z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a z žalovaného rozhodnutí a navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům:

Zásadním a pro posouzení zákonnosti žalovaného rozhodnutí rozhodným hlediskem byla skutečnost, že v projednávané věci byla dostatečně prokázána vina žalobce, která zpravidla postačuje k vydání rozhodnutí, že se obviněný (žalobce) dopustil přestupku spočívající v překročení nejvyšší dovolené rychlosti (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3As 9/2013-35). V řízení o přestupku „postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku“ (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14.1.2014, č.j. 5As 126/2011-68, publikované pod č. 3014/2014 Sb. NSS). V nyní posuzované věci správní orgány dostály tomuto požadavku. Podklady, které správní orgány použily ke zjištění skutkového stavu a k prokázání viny žalobce, plně postačovaly k vydání rozhodnutí, že se žalobce dopustil zmíněného přestupku, proto nemohla být žaloba úspěšná, když žalobcem uplatněné námitky nemohly samy o sobě bez dalšího vyvrátit závěry správních orgánů o existenci viny žalobce, navíc žalobce žádnou námitku v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně a ani v řízení o odvolání (odvolání podal žalobce v blanketní formě) neuplatnil a veškeré námitky koncentroval až do žaloby, což samo o sobě, jak ještě dále krajský soud s odkazem na konstantní soudní judikaturu NSS uvede, není důvodem proto, aby se soud s věcnými námitkami uvedenými až v žalobě mohl vůbec zabývat. Navíc však i bez tohoto závěru tyto námitky nemohly být důvodem pro zrušení žalovaného rozhodnutí. Podstatné je, že z průběhu dosavadního řízení je zřejmé, že podkladem pro rozhodnutí o přestupku bylo jednak oznámení o podezření ze spáchání přestupku ze dne 6.7.2015, dále záznam o podezření z přestupku – překročení povolené rychlosti ze dne 6.7.2015, který byl sepsán s žalobcem, jako obviněným, na místě zastavení zmíněného vozidla, fotodokumentace místa měření a měřeného vozidla řízeného žalobcem, kopie ověřovacího listu měřícího zařízení, kopie osvědčení o proškolení z ovládání měřícího zařízení (UnicamLIDAR 5-KN) a konečně stanovisko Policie ČR v žádosti na měření rychlosti vozidel ze strany Městské policie Pardubice na rok 2015. To byly zcela dostatečné důkazní prostředky k objasnění skutkového stavu věci, zvláště pak za situace, kdy sám žalobce v průběhu přestupkového řízení nepopíral, že to byl on, kdo byl změřen při jízdě (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3As 9/2013-35). Pokud až v žalobě nově tvrdil, tedy že do Pardubic toho dne nepřijel jako řidič, ale jako „spolujezdec“ a dále zpochybňuje místo měření až v žalobě, tak takové jeho námitky jednak nelze věcně projednat, jak bude dále ještě uvedeno, a navíc samy o sobě svědčí pouze o jejich účelovosti. Protože kdyby tyto námitky byly oprávněné, tak by je jistě žalobce uplatnil hned, bezodkladně, nikoliv až v žalobě, tedy alespoň v průběhu řízení o přestupku, přičemž, aby jim bylo vůbec možné uvěřit jako důvodným indiciím nasvědčujícím tomu, že v dané věci se žalobce nemohl přestupku dopustit, tak by je jistě uvedl hned při sepisování oznámení o přestupku, tedy žalobce by určitě hájil hned svá práva a nenechal by správní orgány „žít“ v přesvědčení, že měřené vozidlo on neřídil, ale byl v něm pouze jako spolujezdec, či by zpochybňoval hned umístění měřícího zařízení a vymezení místa spáchání přestupku. Tak to totiž lze rozumně a logicky či legitimně očekávat, a jestliže až v žalobě žalobce uvedl zcela zásadní tvrzení, která by samozřejmě mohla mít vliv na jeho odpovědnost za zmíněný přestupek, pokud by mohla být vůbec příslušným dokazováním prokázána (což nemohla, když skutkový stav věci jasně vyplynul ze zmíněných podkladů a nebylo třeba ani provádět důkaz výslechem policistů), tak takový způsob zpochybnění skutkového stavu věci až v žalobě svědčí pouze o účelovém a obstrukčním pokusu zvrátit pro žalobce nepříznivý stav a dosáhnout v soudním řízení zrušení žalovaného rozhodnutí a vrácení věci správním orgánům za účelem prekluze odpovědnosti za přestupek. Ostatně pro takový způsob uplatňování námitek ze strany advokáta Mgr. Jaroslava Topola, který v obdobných věcech velice často zastupuje žalobce, a to „nikoliv náhodou“ (což již takto hodnotil i NSS), je právě typické, že řízení o přestupku zastupují stále stejní zmocněnci (v dané věci Ing. J.), kteří jsou známi svým účelovým a obstrukčním jednáním (srov. např. rozsudky NSS ze dne 31.10.2014, č.j. 8As 119/2014-34, ze dne 27.11.2014, č.j. 10As 203/2014-48 atd.) a tento účelový a obstrukční postup těchto zmocněnců, spočívající mimo jiné i v podávání blanketních odvolání, kdy poté jmenovaný advokát v žalobách napadá postup správních orgánů při odstraňování vad těchto podání a námitky týkající se skutkových a právních otázek košatým způsobem uvádí až v žalobách, završuje tuto účelovou a obstrukční strategii v těchto přestupkových věcech podání žaloby zmíněným advokátem. O zastupování Mgr. Topolem v případě obstrukčně a účelově jednajících zmocněnců a o celé této obstrukční strategii svědčí řada rozsudků NSS (např. ze dne 31.7.2015, č.j. 8As 180/2014-45, dále ve věcech sp. zn. 3As 139/2014, 9As 162/2014, 4As 171/2014, 2Afs 52/2007 atd.). I v dané věci zmíněný postup, kdy jsou námitky uplatněny až v žalobě, nevybočuje z účelového a obstrukčního jednání, resp. se jedná o procesní strategii účelového charakteru, sledující již zcela evidentně mimoprocesní cíle, kdy „není náhodou, že v obdobných věcech se stejnou procesní strategií, účelového charakteru, sledující již zcela evidentně mimoprocesní cíle“ (srov. rozsudek NSS ze dne 4.5.2011, č.j. 1As 27/2011-81) „přebírá zastoupení v záhlaví uvedený advokát“ (srov. rozsudek NSS ze dne 3.7.2014, č.j. 9Af 162/2014-31). Tato účelová strategie je zcela evidentně zacílena tak, že se snaží o vyvolání pochybností o zjištěném skutkovém stavu, nikoliv v průběhu přestupkového řízení, ale až u samotného soudu ve správním soudnictví, za účelem vyvolání závěru soudu o existenci vady řízení s následkem zrušení žalovaného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení pro vadu řízení (§ 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.), neboť zástupce žalobce nepochybně dobře ví, že pokud skutkový stav vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění, tak v takovém případě je nucen krajský soud rozhodnutí správního orgánu zrušit pro tuto vadu řízení (§ 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.). S touto strategií však nelze uspět, neboť tato zcela přehlíží úlohu správního soudnictví. K tomuto postupu, tj. jestliže žalobce neuplatní námitky v průběhu přestupkového řízení, podá blanketní odvolání a tyto námitky uvede až v žalobě, se vyjádřil jasně i Nejvyšší správní soud v dále uvedené judikatuře.

Krajský soud nepřehlédl, že v projednávané věci zastupoval žalobce zmocněnec Ing. M. J., který podle již konstantní soudní judikatury, a to i Nejvyššího správního soudu, patří k obstrukčně a účelově jednajícím zmocněncům přestupců, kteří jsou v soudních řízeních zastupováni advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem, „a to nikoliv náhodou“ (k tomu blíže srov. rozsudky NSS ze dne 27.11.2014, č.j. 10As 203/2014-47, ze dne 31.10.2014, č.j. 8As 119/2014-34, ze dne 16.7.2015, č.j. 4As 63/2015-52 atd., dále např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.7.2014, č.j. 30A 38/2014-45; ke zmíněnému advokátovi srov. např. rozsudek NSS ze dne 3.7.2014, č.j. 9As 162/2014-31). K této účelové strategii nesporně patří postup, kdy tento zmocněnec, jako řada dalších takto účelově jednajících zmocněnců (M. V., R. K., Kamil S.) podávají jen blanketní odvolání, když neuvedou žádnou věcnou námitku do odvolání, aby pak žaloba podaná jmenovaným advokátem se jen „hemžila“ věcnými a procesními námitkami, kterými je napadáno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a krajský soud je tak v podstatě „pasován“ do role odvolacího orgánu, když žalobce zcela účelově „vynechal“ z posouzení těchto námitek odvolací správní orgán, ač k tomu neměl žádný vážný důvod. Tento účelově zvolený postup podle názoru krajského soudu má za cíl vyhnout se posouzení těchto námitek odvolacím správním orgánem a spoléhá na to, že soud některé z těchto celé palety účelových námitek vyhoví, rozhodnutí zruší, protože soud již ve správním soudnictví nemůže plně nahradit činnost správního orgánu a v případě potřeby zásadního či rozsáhlého doplnění skutkového stavu má soud jediný způsob řešení, tj. zrušení žalovaného rozhodnutí pro tuto vadu řízení (§76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.) a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení s tím, že bude dosaženo prekluze odpovědnosti za přestupek v důsledku takového postupu. V této strategii se však žalobce mýlí. Rovněž tak tomu bylo v projednávané věci (s výjimkou první námitky týkající se tvrzení žalobce o tom, že žalovanému nesdělil oprávněnou úřední osobu).

Tento postup vyhodnotil i Nejvyšší správní soud jako účelový. Nejprve to naznačil v rozsudku ze dne 4.12.2013, č.j. 1As 83/2013-60, když uvedl, že je „obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil je již v prvním stupni přestupkového řízení. Jinak se stěžovatel zbytečně připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana o chybách měření jevit dle kontextu věci jako účelová.“ (srov. rozsudek NSS ze dne 4.12.2013, č.j. 1As 83/2013-60). V obdobném případě, kdy bylo podáno blanketní odvolání, a až v žalobě byla uplatněna věcná námitka, NSS uvedl, že „s ohledem na shora uvedené konstatování, že správní soudnictví tady není proto, aby suploval řízení před správním orgánem, a rovněž s ohledem na omezený revizní přezkum v odvolacím řízení nelze v řízení před správními soudu posoudit důvodnost námitky ohledně nepřesnosti GPS souřadnic, která byla účelově uplatněna až v řízení před krajským soudem.“… Smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily (srov. rozsudek NSS ze dne 23.4.2015, č.j. 2As 215/2014-43). Proto se krajský soud námitkou týkající se nového tvrzení žalobce o tom, že byl pouze na místě spolujezdec, nemohl zabývat a nemohl proto ani provést důkaz výslechem jím navrhovaného svědka a rovněž i ve vztahu k námitce údajně nedostatečného vymezení místa měření musel krajský soud pouze vycházet z podkladů rozhodnutí a nemohl se touto námitkou ani věcně zabývat, když žalobce zpochybnil místo měření až v žalobě. Avšak ani v případě, kdy by se jimi bylo možné věcně zabývat až v řízení před správním soudem, nemohl by s těmito námitkami žalobce uspět, a to z následujících důvodů:

Z výše zmíněných podkladů rozhodnutí nevyplývá, že by žalobce měřené vozidlo v době spáchání přestupku neřídil a byl by jen spolujezdcem, ostatně kdyby tomu tak skutečně bylo, určitě by to hned sdělil do záznamu o podezření z přestupku, který byl policisty sepsán s žalobcem hned na místě zastavení žalobcem řízeného vozidla. Ostatně tuto námitku považuje krajský soud za zcela účelovou (srov. argumentace soudu viz výše), skutkový stav byl dostatečně zjištěn, nebylo třeba provádět žalobcem navržené dokazování. Ve vztahu k určení místa přestupku lze konstatovat, že toto místo bylo popsáno zcela určitým způsobem (tj. „v obci Pardubice na pozemní komunikaci ul. Hradišťská, poblíž domu č.p. 243 – směr Staré Hradiště“). K určení místa přestupku je třeba uvést, že s touto otázkou souvisí problematika vymezení skutku ve smyslu § 77 zákona o přestupcích.

Není pravdou, že by žalované rozhodnutí bylo místo skutků „definováno nesrozumitelně“, jak žalobce tvrdí v žalobě. S touto námitkou žalobce souvisí otázka vymezení skutku ve smyslu § 77 zákona o přestupcích. Odpověď lze nalézt v účelu vymezení skutku. Skutek, tedy událost projevenou ve vnějším světě, která je následně kvalifikována jako protiprávní jednání (k pojmu skutek - srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.7.2002, sp. zn. II. ÚS 143/02), je třeba řádně, a to místně, časově a věcně, tedy popisem, vymezit, a to tak, aby nemohlo dojít k záměně skutku s jiným skutkem, a aby tudíž byla dodržena zásada „ne bis i dem“ (ne dvakrát v téže věci). Rozhodnutí o přestupku musí obsahovat popis skutku v uvedení místa, času a způsobu spáchání, popř. i s uvedením jiných skutečností, již je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, a dále musí být skutek popsán tak, aby byly naplněny veškeré zákonné znaky uvedené skutkové podstaty (takto judikoval i např. Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 1.6.2012, č.j. 16A 1/2011-73). Uvedeným požadavkům na vymezení skutku, zahrnující i místní vymezení, žalované rozhodnutí (které tvoří s rozhodnutím správního orgánu I. stupně jeden celek) plně vyhovuje, přičemž judikát aplikovaný žalobcem (rozsudek NSS ze dne 10.12.2014, č.j. 9As 80/2014-39) se vztahuje ke zcela jinému případu, kdy bylo prováděno měření v obci, v projednávané věci tomu však nebylo.

Žalobcem uvedený rozsudek NSS ze dne 11.9.2015, č.j. 2As 111/2015-42, se vztahuje na správní delikt, v daném případě se o správní delikt nejednalo, tudíž na daný případ nedopadá. Žalobcem předložený „obrázek č. 1“, letecký snímek zmíněné ulice, nemá žádnou vypovídající hodnotu, když z něj nelze seznat umístění dopravní značky IP 25b a ani umístění měřícího zařízení, úvahy a výpočty žalobce jsou pouze teoretické a nejsou schopny samy o sobě bez dalšího vyvolat pochybnosti týkající se skutkového stavu věci ve vztahu ke specifikaci místa přestupku. Přestupkové jednání bylo dostatečně prokázáno výše zmíněnými podklady, z nichž nevyplynula žádná pochybnost týkající se viny žalobce. Rovněž další námitky žalobce důvodné nebyly.

Pokud žalobce napadá v rozhodnutí správního orgánu I. stupně obsažené hodnocení subjektivní stránky (zavinění), je s podivem, že tak činí až v žalobě a v odvolání se k této problematice „vymlčel“. V rozhodnutí správního orgánu I. stupně je tato subjektivní stránka hodnocena následujícím způsobem:

„Dle ust. § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Z okolností případu, kdy jednou z podmínek získání řidičského oprávnění je absolvování autoškoly a následně složení příslušné zkoušky pak z hlediska zavinění lze konstatovat, že obviněný jednal přinejmenším v nedbalosti nevědomé dle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, tedy nevěděl, že svým jedením může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.“

Krajský soud k tomu jen dodává, že je nepodstatné, zda žalobce jednal v nedbalosti vědomé či nevědomé, protože je nepodstatné, zda dopravní značení omezující rychlost v místě spáchání přestupku žalobce přehlédl či jej nerespektoval vědomě. Jako řidič s řidičským oprávněním si však „přinejmenším“ měl být vědom toho, že i když přehlédne dopravní značení, tak ho toto přehlédnutí nemůže zprostit odpovědnosti za zmíněný přestupek, když „vzhledem k okolnostem“ (tj. vzhledem k dané situaci zahrnující omezení rychlosti v místě spáchání přestupku na základě dopravní značky IP 25a, tj. „Zóna s dopravním omezením“, kde je nejvyšší povolená rychlost 40 km/h a vzhledem ke svým „osobním poměrům“, tj. protože se jednalo o řidiče s řidičským oprávněním, kterému vznikla povinnost respektovat toto dopravní značení (§ 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích) tak měl vědět a mohl vědět, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem (další podrobné vysvětlování nebylo třeba žalobci jako řidiči učinit ani v tomto soudním rozhodnutí, když se jedná určitě o svéprávného, rozumného řidiče, který si musí být vědom následků svého protiprávního jednání, ostatně i pro něj platí zásada, že „neznalost zákona neomlouvá“. Krajský soud se tak neztotožňuje s názorem žalobce o nepřezkoumatelnosti žalovaného rozhodnutí. Ve vztahu k námitce, že ve výměru sankce mělo být uvedeno, že s „odsouzením“ je spojen též bodový postih, je třeba uvést, že platná právní úprava nestanoví, že by součástí výroku bylo též uvedení počtu bodů, který byl zaznamenán žalobci v registru řidičů. Tento závěr nevyplývá ani z žalobcem citovaného rozsudku NSS ze dne 26.10.2015, č.j. 6As 114/2014-69. Bodový postih, resp. možnost domáhat se změny zápisu počtu bodů v registru řidičů, je otázkou zcela jiného řízení, tj. řízení o námitkách dle zák. č. 361/2000 Sb.

Rovněž námitka týkající se neposkytnutí informací o oprávněných úředních osobách nemohla být důvodem ke zrušení žalovaného rozhodnutí.

Jistě lze přisvědčit žalobci, že účastník řízení má mít právo být informován v průběhu správního řízení o úřední osobě, která je oprávněna v řízení rozhodovat, a to za účelem vznesení případné námitky podjatosti. Toto právo však není samoúčelné, a pokud správní orgán nesdělí účastníkovi řízení na základě žádosti údaj o úřední osobě, tak takové pochybení správního orgánu nemůže samo o sobě bez dalšího vést k závěru o nezákonnosti žalovaného rozhodnutí a nemůže být vždy automaticky důvodem pro zrušení žalovaného rozhodnutí soudem z důvodu vady řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.).

Pro zrušení napadeného rozhodnutí soudem z důvodu vad řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.) musí být splněn základní zákonný předpoklad stanovený v ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. spočívající v tom, že napadeným rozhodnutím byla porušena práva žalobce tak, že byl žalobce zkrácen na svých právech. O takové porušení práv žalobce mající ve svém důsledku krácení na právech ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. by se např. jednalo tehdy, kdyby se mohlo odrazit ve skutečném porušení konkrétních procesních práv například tím, že by s žalobcem v průběhu správního řízení nebylo vůbec jednáno jako s účastníkem správního řízení, ač s ním tak jednáno být mělo, případně tím, že by žalobci postavení účastníka řízení sice přiznáno bylo, avšak byla by mu v průběhu takového řízení upřena jeho jednotlivá konkrétní subjektivní práva determinující jeho aktivní participaci na řízení (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 31.1.2006 č.j. 5 As 53/2004-96, www.nssoud.cz). V případě jiných procesních pochybení vzniklých při rozhodovací činnosti správních orgánů se pak musí jednat o takovou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. O vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a mohla by tak krátit žalobce na jeho právech se ale nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.10.2009, č.j. 8 Afs 46/2009-46, dostupný rovněž na výše zmíněných www.stránkách).

Právo účastníka řízení na spravedlivý proces není samoúčelné, nýbrž „jeho účel spočívá v ochraně jiných základních práv, tentokrát již hmotných. Nedává totiž rozumný smysl, aby se někdo soudil toliko za účelem ochrany svých procesních práv“ (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.5.2015, sp.zn. II. ÚS 1449/15).

V projednávané věci tak neinformování žalobce o oprávněné úřední osobě vyřizující, resp. rozhodující o odvolání žalobce, by mohlo krátit žalobce na jeho právech pouze tehdy, když by jeho odvolání vyřizovala úřední osoba, vůči které by žalobci v jeho tvrzení v žalobě skutečně vznikly pochybnosti o nepodjatosti této osoby. O tom, kdo je oprávněnou úřední osobou, se žalobce dozvěděl zcela nesporně z rozhodnutí žalovaného správního orgánu a v žalobě tak pouze namítal, že nebyl dodržen uvedený postup, tj. že mu údaj o této úřední osobě nebyl sdělen v průběhu odvolacího řízení, avšak žalobce neuvedl, že vůči této osobě skutečně on sám má pochybnosti o její nepodjatosti, a určitě by uvedl i důvody, které by v jeho případě sdělením této oprávněné úřední osoby, vedly k podání námitky podjatosti. To však žalobce neučinil, čili vůbec v žalobě netvrdil, že by takovou námitku podjatosti v odvolacím řízení podal a neuvedl žádný údaj o tom, že by vůči této konkrétní úřední osobě měl nějaké výhrady z hlediska její nepodjatosti. V takovém případě neinformování žalobce o této úřední osobě bylo jen formálním pochybením, které nemohlo mít vliv na porušení práv žalobce, když žalobce nebyl krácen na svých procesních právech, tj. na právu namítat podjatost této osoby, neboť žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by tohoto práva skutečně v řízení mohl využít, tj. že měl skutečně důvody pro podání námitky podjatosti, žalobce vůbec v žalobě ani neuvedl, když jistě kdyby tomu bylo naopak, tak by své výhrady týkající se nepodjatosti oprávněné úřední osoby žalobce v žalobě uvedl. Proto soud dospěl k závěru, že za takové situace by byl výrok žalovaného rozhodnutí stejný, i kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek NSS ze dne 26.10.2009, č.j. 8Afs 46/2009-46).

Skutkový stav věci byl dostatečně zjištěn, nebylo třeba provádět žádné dokazování, a to pro nedůvodnost těchto návrhů na doplnění dokazování.

Protože žaloba nebyla důvodná, musel ji soud zamítnout (§ 78 odst. 7 s.ř.s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému soud toto právo nepřiznal, když mu žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Pardubicích dne 11. ledna 2017

JUDr. Jan Dvořák v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení:

Mgr. Lucie Marešová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru