Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

50 A 6/2016 - 54Rozsudek KSPA ze dne 21.12.2016

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 As 29/2017

přidejte vlastní popisek

50A 6/2016 - 54

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem Alešem Korejtkem ve věci žalobce P. S., nar. X. XX. XXXX, trvale bytem XXX, H. K., zastoupeného Jiřím Kuďouskem, advokátem, se sídlem Osvoboditelů 2649, 440 01 Louny, proti žalovanému Krajskému úřadu Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2016, č. j. KrÚ 36329/2016, sp. zn. SpKrÚ 20699/2016 OOPKŽÚ OVV,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 5. 2016, č. j. KrÚ 36329/2016, sp. zn. SpKrÚ 20699/2016 OOPKŽÚ OVV, bylo změněno rozhodnutí Komise k projednávání přestupků obce Bylany ze dne 3. 2. 2016, č. j. Bl/115/2016, sp. zn. SPIS/Bl/620/2015, tak, že žalobce byl uznán vinným (výrok I rozhodnutí žalovaného) tím, že dne 29. 7. 2015 přibližně v 6. 30 hod. před vjezdovou branou do objektu Domova sociálních služeb v Bylanech uchopil oběma rukama pečovatelku I. L. za klopy bundy v oblasti krku ve snaze si ji k sobě přitáhnout. Popsaným jednáním měl žalobce dle žalovaného naplnit znaky skutkové podstaty přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění platném a účinném do 30. 9. 2016 (dále též „zákon o přestupcích“), za což mu byla uložena sankce ve formě pokuty (1.000,-- Kč; výrok II rozhodnutí žalovaného) a povinnost nahradit náklady řízení spojené s projednáváním přestupku ve výši 1.000,-- Kč (výrok III rozhodnutí žalovaného). Naopak řízení o přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 26. 7. 2015 v mezi 15.30 a 16.00 hodin na místní komunikaci v obci Bylany, která vede k dvojdomku Domova sociálních služeb v Bylanech, sdělil sociální pracovnici M. H., že „jezdí jako prase“, bylo podle § 76 odst. 1 písm. m) zákona o přestupcích zastaveno, neboť v řízení z moci úřední vyšlo najevo, že jde o přestupek, který lze projednat jen na návrh postižené osoby (§ 68 odst. 1 zákona o přestupcích), přičemž takový návrh podán nebyl (výrok IV rozhodnutí žalovaného).

Proti výrokům I, II a III rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž namítal, že žalovaný porušil § 82 zákona o přestupcích, neboť žalobce byl v odvolacím řízení potrestán za skutek, kterého se měl dopustit dne 29. 7. 2015, ačkoliv jednání, k němuž došlo dne 29. 7. 2016, nebylo správním orgánem prvého stupně vůbec kvalifikováno jako přestupek a „žalobce z něho nebyl rozhodnutím v prvním stupni shledán vinným“. Dle žalobce je navíc žalobou napadené rozhodnutí nezákonné „rovněž z toho důvodu, že jednání žalobce v žádném případě nenaplnilo intenzitu přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích“, „neboť uchopením sociální pracovnice za klopy bundy chtěl žalobce pouze zajistit osobu odpovědnou dle jeho názoru z ohrožení účastníků silničního provozu a jednalo se z jeho strany pouze o obranný akt nepatrné intenzity, který ani společně s poznámkou o tom, že dotyčná sociální pracovnice jezdí jako prase“, nelze považovat za společensky škodlivý.

Ze všech výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě (které není třeba rekapitulovat, neboť jeho obsah účastníci znají, nadto v řízení byl žalovaný úspěšný, přičemž v odůvodnění rozsudku je třeba vypořádat námitky toho účastníka, kterému soud za pravdu nedal) vyhodnotil námitky žalobce jako liché a zopakoval argumenty obsažené v odůvodnění žalovaného rozhodnutí, které je dle jeho názoru věcně správné a zákonné. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“) žalobou napadené rozhodnutí (přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu /§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Předně soud uvádí, že stejně jako žalovaný nemá pochybnosti o tom, že se stal skutek popsaný ve skutkové větě výroku I žalobou napadeného rozhodnutí a že tento skutek spáchal žalobce. Žalobce usvědčují svědci J. V. a I. L., sám žalobce se navíc před správním orgánem prvého stupně doznal (viz protokol o jednání ze dne 16. 12. 2015). V podrobnostech odkazuje soud na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí žalovaného (zejména pak na strany 6 až 8), když není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, a ze dne 30. 6. 2014, č. j. 8 Azs 71/2014 – 49, všechny dostupné na www.nssoud.cz, popř. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku /rozhodnutí ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 – 60/, jakož i rozhodnutí Ústavního soudu /srov. např. usnesení ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 752/10, ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 2454/12, ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1972/12, ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2266/12, ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3391/12 atd.).

Jednání žalobce popsané ve výroku I žalobou napadeného rozhodnutí též zjevně naplňuje všechny znaky přestupku dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích.

Jak již správně uvedl žalovaný, přestupkem je dle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Hrubým jednáním ve smyslu § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích je takové jednání, jež překročilo meze pouhé nezdvořilosti či nevhodnosti a které je způsobilé narušit občanské soužití (jímž se rozumí souhrn pravidel chování, jejichž zachování je podle communis opinio nutnou podmínkou klidného a spořádaného soužití občanů v daném místě).

V daném případě žalobce (narozen v roce 1975) před vjezdovou branou do objektu Domova sociálních služeb v Bylanech uchopil 55 letou pečovatelku I. L. za klopy bundy oběma rukama v oblasti krku ve snaze si ji k sobě přitáhnout. Takové jednání je nepochybně hrubým jednáním, jež je způsobilé narušit občanské soužití. Na tomto místě je třeba připomenout, že jednání, jímž se znemožňuje nebo omezuje volný pohyb člověka a zároveň se mu zabraňuje o svém pohybu svobodně rozhodovat, může být dokonce (za splnění ostatních zákonných podmínek) posouzeno i jako omezování osobní svobody dle § 171 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle soudní praxe přitom není rozhodná délka doby, po níž se svoboda omezuje, může jít o omezování na krátkou dobu - např. svíráním v náruči, držením paží nebo jiným uchopením a zadržováním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 3 Tdo 603/2015).

Vzhledem k výše uvedenému nelze uvažovat o tom, že by snad v daném případě nebyl naplněn materiální znak přestupku (společenská škodlivost), jak namítal žalobce v žalobě. Ostatně skutkové podstaty přestupků jsou formovány tak, aby byly naplňovány v zásadě pouze skutky (činy), které jsou společensky škodlivé. V této souvislosti hovoříme o typové nebezpečnosti (škodlivosti), která je vyjádřena formálními znaky přestupků a příslušnou sankcí, resp. její sazbou. Jinými slovy jednáním, které naplňuje formální znaky určitě skutkové podstaty, je zásadně naplněn i znak materiální. Pouze ve výjimečných případech nikoli (zejména pokud konkrétní jednání neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím jednáním naplňujícím danou skutkovou podstatu přestupku). O takový výjimečný případ se však prima vista nejedná.

Dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním,

Jen zákon totiž může stanovit, které jednání je trestným činem (přestupkem) a jaký trest (sankci), jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (článek 39 Listiny základních práv a svobod). Je to tedy zákonodárce, kdo rozhoduje o tom, jaké jednání (typově) je nutno postihovat prostředky trestního či správního práva trestního, nikoli správní orgán nebo soud. Proto je nutno s materiálním korektivem zacházet velice obezřetně, aby správní orgány (popř. soud), které jsou vázaný zákonem, nenarušovaly svým postupem princip dělby moci ve státě.

Stejně tak se zjevně nejednalo o nutnou obranu ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích, když žalobce svým jednáním popsaným ve výroku I žalobou napadeného rozhodnutí neodvracel hrozící či trvající útok na zájem chráněný zákonem. I kdyby soud akceptoval neprokázanou verzi žalobce, že I. L. řídila osobní automobil „jako prase“, žalobce k ní přistoupil až poté, co jízdu osobním automobilem ukončila a zjevně v ní nehodlala pokračovat, neboť dojela do místa určení. Žádný trvající či hrozící útok v danou chvíli tedy neprobíhal.

Jednání žalobce nemohlo být též vyhodnoceno jako zadržení ve smyslu § 76 odst. 2 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále též „trestní řád“), neboť zadržet lze pouze osobu, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, a to pouze tehdy, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Navíc ten, kdo jiného zadrží, je povinen zadrženou osobu předat ihned policejnímu orgánu. I. L. jednak žádný trestný čin nespáchala, jednak bylo zjevné, že se jedná o pracovnici domova sociálních služeb, která svou identitu nezakrývala a nikam neprchala. Žalobce navíc ani nepřivolal Policii ČR, tu naopak přivolali pracovníci domova sociálních služeb po protiprávním jednání žalobce. V podrobnostech opět odkazuje soud na pečlivé odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

Důvodná není ani námitka, že došlo k porušení § 82 zákona o přestupcích, dle kterého v odvolacím řízení nemůže správní orgán změnit uloženou sankci v neprospěch obviněného, když ze žalobou napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, že odvolací správní orgán sankci uloženou správním orgánem prvého stupně naopak snížil (ze 2.000,-- Kč na 1.000,-- Kč) a řízení o přestupku, kterého se měl žalobce dopustit dne 26. 7. 2015, zastavil. Celkově tedy v odvolacím řízení nebylo zhoršeno postavení žalobce, přičemž sankci uloženou (výrok II žalobou napadeného rozhodnutí) až na samé spodní hranici (1.000,-- Kč) zákonem stanoveného rozmezí (0 – 20.000,-- Kč) nelze hodnotit jinak než jako mimořádně mírnou.

Není též pravdou, že skutek ze dne 29. 7. 2015 nebyl správním orgánem prvého stupně jako přestupek posouzen, když ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu prvého stupně bylo popsáno jak jednání žalobce ze dne 26. 7. 2015, tak jednání žalobce ze dne 29. 7. 2015, přičemž tyto skutky posoudil správní orgán prvého stupně (nutno dodat, že nesprávně, nicméně toto pochybení bylo napraveno žalovaným) jako dílčí útoky (tedy /z hlediska procesního práva/ jako samostatné skutky) pokračujícího přestupku dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích.

Výrok III žalobou napadeného rozhodnutí taktéž odpovídá zákonu, neboť má oporu v § 79 odst. 1 zákona o přestupcích (a v § 1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích).

Ačkoliv přestupkový zákon ani jiný právní předpis z oboru správního práva neobsahuje jejich definici, neznamená to, že by v rámci přestupkového řízení nemohlo být určité jednání označeno za pokračující, trvající či hromadný správní delikt (přestupek). Kategorie správních deliktů je kategorií trestního práva v širším slova smyslu, a proto je třeba trvat na jednotě trestání za trestné činy a správní delikty (srov. nap. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 7 Afs 27/2008 - 46, ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 27/2008 - 67, nebo ze dne 7. 5. 2008, č. j. 1 As 35/2008 – 51, popř. ze dne 30. 7. 2014, č. j. 8 As 33/2014 – 39).

Lze tedy uzavřít, že v daném případě byl správními orgány zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro soulad jejich rozhodnutí s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu. Žádný relevantní důkaz nebyl opomenut, ostatně žalobce ani v řízení před soudem žádné další důkazy neoznačil, resp. žádné důkazní návrhy nepřednesl (správním spisem se dokazování neprovádí /k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, publikovaný pod č. 2383/2011 Sb. NSS). Věc byla též správně právně posouzena, kvalita správního procesu (a výstupů z tohoto procesu, tj. rozhodnutí) odpovídala právům a povinnostem, o kterých se jednalo, resp. tomu, co bylo v daném případě „ve hře“ (žalobci byla uložena pokuta ve výši 1.000,-- Kč). Žaloba tak nebyla důvodná a soud ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl (výrok I).

Žalobce nebyl v řízení úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s. a contrario), úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Ostatně Nejvyšší správní soud (rozšířený senát) dospěl k závěru, že žalované správní orgány mají právo na náhradu jen těch účelně vynaložených nákladů, které přesahují jejich běžnou úřední činnost, přičemž náklady vynaložené v řízení před správním soudem lze dle Nejvyššího správního soudu považovat za součást běžné úřední činnosti. Běžnou úřední činnost by mohly přesahovat např. náklady správního orgánu vynaložené na obranu proti žalobám zjevně šikanózním (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 – 47; za pozornost ovšem stojí i odlišné stanovisko ke zmiňovanému usnesení rozšířeného senátu).

Poučení:

Rozsudek, který byl doručen účastníkům, je v právní moci.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost (mimořádný opravný prostředek) ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Srov. – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Pardubicích dne 21. prosince 2016

Aleš Korejtko v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Lucie Marešová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru